Blízký soused. 1990-2023. Více jak 33 let práce s romskými dětmi

O víkendu jsem navštívila Muzeum literatury v Bubenči (dříve Památník národního písemnictví, který se sem před dvěma lety přesunul ze Strahova). Na zahradě této zajímavé instituce jsem objevila knihobudku a v ní pozoru-hodnou knihu: Blízký soused. 1990-2023. Více jak 33 let práce s romskými dětmi. Vzala jsem ji hlavně pro svou kamarádku, která s romskou komunitou pracuje, sama jsem se ale nakonec se zájmem začetla.

Publikace vznikla v rámci projektu Rodina učí rodinu, podpořeného Norskými fondy a zabývá se historií spolku Blízký soused, který v Plzni a okolí pracuje s romskými rodinami. Stojí za ním Pavla Fáberová, která jako matka pěti dětí a samoživitelka začala před více než třiceti lety pomáhat romským dětem. Brala je do kostela (spolek má křesťanské kořeny), na výlety, do bazénu - vlastně všude, kam to tenkrát zadarmo nebo za málo peněz šlo. 

Když mi moje nejmladší dcera Maruška chtěla přiblížit, jak je těžké zahrát na klarinet nějakou vychytávku, tak řekla: „Mami, to je tak těžké, jako kdyby bylo něco zadarmo, a ty jsi tam nevzala ani jedno romské dítě.”

Postupně se začali přidávat další lidé - z řad přátel, známých, spolužaček dětí, přišla spolupráce se dvěma azylovými domy, první vlastní klubovna. Přidalo se doučování dětí, dětská skupina, kroužky pro děti, sportovní aktivity v tělocvičně, kursy vaření, práce s rodiči, osvětové semináře atd. Z různých dotací spolek postupně dosáhl na vlastní prostory a také začal pořádat vlastní tábory, profesionalizovat se, rozvíjet mezinárodní spolupráci, včetně pozoruhodného projektu cestování mladých romských dospělých po Evropě. Organizace aktuálně ročně podchytí více než 300 lidí, zorganizuje nebo se podílí na více než 50 akcích a projektech.  Kniha celých těch 33 let shrnuje - tvoří ji vzpomínky zakladatelky (a jejích dětí), profily dobrovolníků, spolupracovníků a zaměstnanců organizace, postřehy donorů a sponzorů. Nejzábavnější jsou pak pro čtenáře Střípky ze života - pravidelné dvoustrany, které se táhnou celou knihou a které obsahují hlášky dětí, příhody z táborů, interakce s rodiči. Nejzábavnější ale vlastně asi není to správné slovo, někdy z těch příhod spíš mrazí. Je to ale zároveň poučné a oči-otvírající.

TO neřeš!” řekla mi 131etá Míša, když jsem se jí ptala na scénu, které jsem byla nechtěně svědkem. Maminka jí poslala krást do Kauflandu, ale Míša se nechala chytit. Maminka jí šíleně zmlátila a velice zle proklela, aby si sociální pracovnice v azylovém domě, kde bydleli, nemysleli, že má s tou krádeží něco společného. V létě s námi byla Míša na Camporee a zapadla mezi mé vlastní děti tak skvěle, že zvenku ani nebylo poznat, že právě tahle holčička se mi nenarodila. Změna prostředí, návštěva „jiného světa", konfrontace s jinými hodnotami - to je jeden z našich základních cílů...

Blízký soused není běžná kniha, je to spíš publikace pro insidery a podporovatele, není asi ani v běžné distribuci (na přebalu se píše, že je neprodejná). Na druhou stranu, třeba pro mě je fakt inspirující. Jednak proto, že sama vedu už mnoho let neziskovku, takže se u některých věcí (fundraising, práce se sponzory, zapojení rodiny a přátel) jen usmívám, a jednak proto, že mě sociální problematika vlastně zajímá. V praktické škole potkával můj syn spoustu dětí z romského prostředí, které by podobnou podporu, kterou děla Blízký soused v Plzni, nebo třeba Awen Amenca v Ostravě, potřebovaly jako sůl... Takže by možná stálo za to tuhle publikaci šířit všemi kanály...

Kdyby to kniha byla, tak bych možná měla pár připomínek - zasloužila by si trochu lepší redakční práci (některé příhody se opakují, trochu sjednotit jazyk by to chtělo) a taky grafika je na mě moc výrazná a barevná (i když to je možná vzhledem k cílovce záměr). Jenže pak si vzpomenu, jak vypadá moje každoroční práce na spolkovém časopise, v jakém fofru a s jakou podporou můžu počítat, a na všechny připomínky zapomenu. Pokud se chcete podívat na fungující neziskovku, která za málo peněz produkuje "hodně muziky", která mění životy lidí a zlepšuje svět kolem sebe, pak Blízký soused může být pěkých příkladem. Více tady: https://blizkysoused.cz/

 

Hodnocení: 100%

Blízký soused. 1990-2023. Více jak 33 let práce s romskými dětmi

• Kolektiv autorů: Pavla Fáberová, Pavla Macháňová, Johanka Bělohoubková, Marie Papazianová
• Grafická úprava: Aleš Fáber
• Vydání první, Plzeň 2024
• Vytiskla Tiskárna Bílý slon, s.r.o., Plzeň
• ISBN: 978-80-11-04711-5

Ulice Nicolase Wintona a památník Brána nenávratna na nádraží Bubny

 

Česká (nejen) streetartová umělkyně Toybox se ujala výzdoby nového podchodu pod tratí, který spojuje Letnou a Holešovice - ulice Nicolase Wintona. Dílo připomínající zachránce židovských dětí bylo slavnostně odhaleno teprve včera,  je natřeno nátěrem proti sprejerům, tak snad chvíli vydrží. 

Nicholas George Winton byl britský makléř a humanitární pracovník, který v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království.

Více tady (FB Toybox)

A ve stejném prostoru je také nádraží Bubny a památník Aleše Veselého: Brána nenavratna z roku 2015, připomínající válečné transporty Židů do koncentračních táborů. Sem jsem se chystala už roky, dnes to konečně vyšlo. Silné místo, byť teď kvůli stavebním pracím v okolí to tu trochu ztrácí atmosféru... 

Muzeum literatury / Památník národního písemnictví

Udělala jsem si kulturní sobotu a vyrazila do Muzea literatury, které se už před dvěma lety přestěhovalo ze Strahovského kláštera do bubenečské Petschkovy vily. A musím uznat, moc pěkné. Moderní, audiovizuální, vtipné (Pantheon s žehličkou Boženy Němcové, Máchova módní přehlídka, zkouřené sudičky rozjimajici o národu). K tomu pěkný park s fontánou a knihobudkou a dokonce se tu dá i parkovat!

Nejprve jsem si prohlédla stálou oexpozici Rozečtený, která se má podle popisů na webu postupně obměňovat.

Nová stálá expozice Rozečtený svět představuje v deseti tematicky zaměřených výstavách sbírku Muzea literatury (Památníku národního písemnictví). Expozice nesleduje žádnou konkrétní vyprávěcí linii, zachycuje vybraná umělecká zprostředkování individuální i společenské zkušenosti v literatuře 19. a 20. století. Klade si otázku, co je literatura ve své rozmanitosti a rovněž jaké jsou možnosti její vizualizace. Literatura je v expozici nahlížena ukázkami literárních děl jak ve formě rukopisů, tak knihami, filmovými adaptacemi, videoartem, zvukovými nahrávkami, výtvarnými díly i trojrozměrnými předměty. Základním orientačním prvkem v expozici je QR kód ke každému exponátu, kterým návštěvník vstupuje do on-line katalogu, v němž nalezne variabilní šíři informací o exponátech, již se budou v průběhu trvání expozice obměňovat. Hlavním poselstvím expozice je prezentovat literaturu jako otevřený a inspirativní prostor pro vlastní čtení a porozumění světu.

Národní obrození - tady dominovaly záběry na čtyři stárnoucí herečky v rolích sudiček, které kouřily vodní dýmku a rozprávěly o národu, smyslu dějin a podobně (vše citáty z Jungmanna, Bolzana, Tomáše Garique Masaryka). Bylo to výtečné. A do toho tam se mnou byla mladá rodina, kde mladý otec své cca desetileté dceři vysvětloval, kdo to byl Jungmann. Následoval Pantheon se sbírkou bust a podivností v podobě materiálních předmětů, které literátům patřily. Žehlička Boženy Němcové, Jiráskův nedělní příbor, Vrchlického sbírka keramických zvířátek, binokla Jana Nerudy, Palackého posmrtná maska a ruka, kadeře vlasů Karla Havlíčka Borovského, dar ruského anarchisty Bakunina, který dovezl Pavlu Josefu Šafaříkovi dvě pumy, které dopadly na pražskou univerzitu v roce 1848. No, nemohla jsem se odtrhnout:-)

Pak je místnost věnovaná 19. století, hodně Rukopisům (vč. současných ohlasů), na které navazuje skvostné Máchovské intermezzo, které určitě rozčílí spoustu lidí. Stylizovaná módní přehlídka!  A k tomu exponáty jako kousek Máchovy lebky nebo úlomek z rakve. 

Následovaly expozice věnované moderním básníkům (zaujal zejména Karel Hlaváček) a pak jeden sál pro Otokara Březinu. Vzpomněla jsem si na gymnaziální hodinu literatury, kterou u nás suploval mladý učitel, který si k nám chodil odpočinout ze svého hlavního působiště na místní učňovské škole. Byl nadšen z toho, že ho posloucháme, nosíme si učebnice a čteme! Jednou si ale postěžoval: "Co si myslíte o zdejší městské knihovně? Připravoval jsem se na dnešní hodinu a chtěl jsem si vypůjčit něco od Otakara Březiny, jediného českého básníka nominovaného několikrát na Nobelovu cenu - a představte si, nejen že neměli žádnou sbírku, oni ho dokonce nemají ani jako heslo v katalogu!" Kde je mu asi konec? :-)

V přízemí navazovaly další expozice: Nezvalova Abeceda poetismu, Žena v panteonu (mě neznámá Milada Součková, musím se dovzdělat), Solitéři (zejména Josef Váchal), místnost věnovaná kulturnímu periodiku Kritický měsíčník a konečně část věnovaná 2. polovině dvacátého století - samizdatu, exilové literatuře, šedé zóně i oficiální literatuře. 

Následovala výstava, kvůli které jsem se sem vlastně vypravila: Hry Franze Kafky. 

Výstava bourá klišé, že Franz Kafka byl „světem unavený člověk, kterého sžíraly bizarní fantazie“. Slavný spisovatel praktikoval k zakoušené existenciální úzkosti svobodný, hravý přístup a koneckonců byl sám poměrně aktivním sportovcem. Výstava v této perspektivě přistupuje ke Kafkovým deníkům i korespondenci, literárním textům mnohdy tematizujícím prvek hry a pohrávajícím si se čtenářem, k jejich tvůrčímu uchopení v různých hudebních a výtvarných žánrech, i ke svrchovaně „translačnímu“ umění – překladu.

Vedle unikátních dokumentů, rukopisů a fotografií budou na výstavě k vidění – a slyšení – díla Jana Baucha, Otty Coestera, Haralda Gfadera, Vladimíra Holuba, Jana Lukase, Mirky Miškovské, Petra Nikla, Dany Puchnarové, Jaroslava Róny, Alberta Schamoniho, Andyho Warhola, strojopis překladu Bohumily Grögerové Kafkovy povídky Venkovský lékař či hudební skladby Maxe Broda a Jana Klusáka.

Autorem koncepce výstavy a textů je germanista Štěpán Zbytovský, kurátorkami Alena Petruželková a Vilma Hubáčková.

Fotky z Kafkova života, úryvky z knih, které bylo možné si posbírat a vytvořit si tak vlastní publikaci, vybarvovací mapa Prahy pro děti, tělocvična naznačující, že Kafka se věnoval i zdravému životnímu stylu, ukázky překladů jeho knih, lišících se autory a dobou vzniku. Zajímavé to bylo. 

Poslední zastávka pak vedla za Hrabalem: 

Menší výstava připomíná výročí Bohumila Hrabala (1914 – 1997) a jeho přítele, výtvarníka Vladimíra Boudníka (1924 – 1968). V Hrabalově díle, nejen v básni „Armor a Psyché“, Boudník opakovaně vystupuje jako postava, Hrabala však také dle svědectví společných přátel inspirativně podnítily i jeho literární texty. Výstava nabídne výběr unikátních dokumentů ze sbírek PNP, překladových edic Hrabalových knih z daru Tomáše Mazala do fondu Literárního archivu PNP, Hrabalových koláží, Boudníkových výtvarných děl a nahrávek s jeho vzpomínkami na Hrabala a svědectvím hlavního odborníka na Boudníkovo dílo Vladislava Merhauta.

Celé mi to přišlo dobré, dali si s tím fakt práci. Kdybych si chtěla všechno vyposlechnout, kouknout na každé video, tak tu strávím několik dní. Spousta informací je ale i na internetu (ostatně u každého exponátu je QR kód a na webu je rozsáhly online katalog: https://www.online.muzeumliteratury.cz/). Pro děti tu mají připravenou hru i hernu, po celém muzeu jsou reliéfní razítka, klimatizace funguje. Co víc si může člověk přát?:-)