Muzeum literatury / Památník národního písemnictví

Udělala jsem si kulturní sobotu a vyrazila do Muzea literatury, které se už před dvěma lety přestěhovalo ze Strahovského kláštera do bubenečské Petschkovy vily. A musím uznat, moc pěkné. Moderní, audiovizuální, vtipné (Pantheon s žehličkou Boženy Němcové, Máchova módní přehlídka, zkouřené sudičky rozjimajici o národu). K tomu pěkný park s fontánou a knihobudkou a dokonce se tu dá i parkovat!

Nejprve jsem si prohlédla stálou oexpozici Rozečtený, která se má podle popisů na webu postupně obměňovat.

Nová stálá expozice Rozečtený svět představuje v deseti tematicky zaměřených výstavách sbírku Muzea literatury (Památníku národního písemnictví). Expozice nesleduje žádnou konkrétní vyprávěcí linii, zachycuje vybraná umělecká zprostředkování individuální i společenské zkušenosti v literatuře 19. a 20. století. Klade si otázku, co je literatura ve své rozmanitosti a rovněž jaké jsou možnosti její vizualizace. Literatura je v expozici nahlížena ukázkami literárních děl jak ve formě rukopisů, tak knihami, filmovými adaptacemi, videoartem, zvukovými nahrávkami, výtvarnými díly i trojrozměrnými předměty. Základním orientačním prvkem v expozici je QR kód ke každému exponátu, kterým návštěvník vstupuje do on-line katalogu, v němž nalezne variabilní šíři informací o exponátech, již se budou v průběhu trvání expozice obměňovat. Hlavním poselstvím expozice je prezentovat literaturu jako otevřený a inspirativní prostor pro vlastní čtení a porozumění světu.

Národní obrození - tady dominovaly záběry na čtyři stárnoucí herečky v rolích sudiček, které kouřily vodní dýmku a rozprávěly o národu, smyslu dějin a podobně (vše citáty z Jungmanna, Bolzana, Tomáše Garique Masaryka). Bylo to výtečné. A do toho tam se mnou byla mladá rodina, kde mladý otec své cca desetileté dceři vysvětloval, kdo to byl Jungmann. Následoval Pantheon se sbírkou bust a podivností v podobě materiálních předmětů, které literátům patřily. Žehlička Boženy Němcové, Jiráskův nedělní příbor, Vrchlického sbírka keramických zvířátek, binokla Jana Nerudy, Palackého posmrtná maska a ruka, kadeře vlasů Karla Havlíčka Borovského, dar ruského anarchisty Bakunina, který dovezl Pavlu Josefu Šafaříkovi dvě pumy, které dopadly na pražskou univerzitu v roce 1848. No, nemohla jsem se odtrhnout:-)

Pak je místnost věnovaná 19. století, hodně Rukopisům (vč. současných ohlasů), na které navazuje skvostné Máchovské intermezzo, které určitě rozčílí spoustu lidí. Stylizovaná módní přehlídka!  A k tomu exponáty jako kousek Máchovy lebky nebo úlomek z rakve. 

Následovaly expozice věnované moderním básníkům (zaujal zejména Karel Hlaváček) a pak jeden sál pro Otokara Březinu. Vzpomněla jsem si na gymnaziální hodinu literatury, kterou u nás suploval mladý učitel, který si k nám chodil odpočinout ze svého hlavního působiště na místní učňovské škole. Byl nadšen z toho, že ho posloucháme, nosíme si učebnice a čteme! Jednou si ale postěžoval: "Co si myslíte o zdejší městské knihovně? Připravoval jsem se na dnešní hodinu a chtěl jsem si vypůjčit něco od Otakara Březiny, jediného českého básníka nominovaného několikrát na Nobelovu cenu - a představte si, nejen že neměli žádnou sbírku, oni ho dokonce nemají ani jako heslo v katalogu!" Kde je mu asi konec? :-)

V přízemí navazovaly další expozice: Nezvalova Abeceda poetismu, Žena v panteonu (mě neznámá Milada Součková, musím se dovzdělat), Solitéři (zejména Josef Váchal), místnost věnovaná kulturnímu periodiku Kritický měsíčník a konečně část věnovaná 2. polovině dvacátého století - samizdatu, exilové literatuře, šedé zóně i oficiální literatuře. 

Následovala výstava, kvůli které jsem se sem vlastně vypravila: Hry Franze Kafky. 

Výstava bourá klišé, že Franz Kafka byl „světem unavený člověk, kterého sžíraly bizarní fantazie“. Slavný spisovatel praktikoval k zakoušené existenciální úzkosti svobodný, hravý přístup a koneckonců byl sám poměrně aktivním sportovcem. Výstava v této perspektivě přistupuje ke Kafkovým deníkům i korespondenci, literárním textům mnohdy tematizujícím prvek hry a pohrávajícím si se čtenářem, k jejich tvůrčímu uchopení v různých hudebních a výtvarných žánrech, i ke svrchovaně „translačnímu“ umění – překladu.

Vedle unikátních dokumentů, rukopisů a fotografií budou na výstavě k vidění – a slyšení – díla Jana Baucha, Otty Coestera, Haralda Gfadera, Vladimíra Holuba, Jana Lukase, Mirky Miškovské, Petra Nikla, Dany Puchnarové, Jaroslava Róny, Alberta Schamoniho, Andyho Warhola, strojopis překladu Bohumily Grögerové Kafkovy povídky Venkovský lékař či hudební skladby Maxe Broda a Jana Klusáka.

Autorem koncepce výstavy a textů je germanista Štěpán Zbytovský, kurátorkami Alena Petruželková a Vilma Hubáčková.

Fotky z Kafkova života, úryvky z knih, které bylo možné si posbírat a vytvořit si tak vlastní publikaci, vybarvovací mapa Prahy pro děti, tělocvična naznačující, že Kafka se věnoval i zdravému životnímu stylu, ukázky překladů jeho knih, lišících se autory a dobou vzniku. Zajímavé to bylo. 

Poslední zastávka pak vedla za Hrabalem: 

Menší výstava připomíná výročí Bohumila Hrabala (1914 – 1997) a jeho přítele, výtvarníka Vladimíra Boudníka (1924 – 1968). V Hrabalově díle, nejen v básni „Armor a Psyché“, Boudník opakovaně vystupuje jako postava, Hrabala však také dle svědectví společných přátel inspirativně podnítily i jeho literární texty. Výstava nabídne výběr unikátních dokumentů ze sbírek PNP, překladových edic Hrabalových knih z daru Tomáše Mazala do fondu Literárního archivu PNP, Hrabalových koláží, Boudníkových výtvarných děl a nahrávek s jeho vzpomínkami na Hrabala a svědectvím hlavního odborníka na Boudníkovo dílo Vladislava Merhauta.

Celé mi to přišlo dobré, dali si s tím fakt práci. Kdybych si chtěla všechno vyposlechnout, kouknout na každé video, tak tu strávím několik dní. Spousta informací je ale i na internetu (ostatně u každého exponátu je QR kód a na webu je rozsáhly online katalog: https://www.online.muzeumliteratury.cz/). Pro děti tu mají připravenou hru i hernu, po celém muzeu jsou reliéfní razítka, klimatizace funguje. Co víc si může člověk přát?:-)