Monument Majer - památník obětem první světové války v Bánské Bystrici

Na google mapách mám svou vlastní mapu, kam si ukládám tipy na zajímavá místa, na které někde narazím - na webu,  v časopisech, v architektonických soutěžích. A v Bánské Bystrici mám uložený památník Majer na bývalém vojenském hřbitově. Včera v podvečer jsme se sem vyrazili podívat. A opravdu je to zajímavé místo.

Vojenský hřbitov tady vznikl v roce 1915, v té době byla nedaleko nemocnice, kde se koncentrovali ranění z první světové války. Jenže pak šel čas... Nedaleko se postavila státní silnice mezi Bánskou Bystricí a Breznem, místo zarůstalo, další rána přišla po revoluci, kdy se v horní části prostoru začaly stavět průmyslové objekty, např. stále fungující autosalon. Náhrobky zmizely, zůstal jen pomník československým legionářům. 

Naštěstí to tak ale nezůstalo. V roce 2016, když už se začalo pomalu blížit výročí 100 let od konce války, vypsalo město architektonickou soutěž na obnovu hřbitova. Výsledné dílo odráží vítězný architektonický návrh týmu architektů ve složení Benjamin Brádňanský, Vít Halada, Maroš Greš. MONUMENT v sobě snoubí několik funkcí: vyhlídku, kapličku, náhrobní desku, pietní místo (v uzavřeném prostoru jsou shromážděné zachované fragmenty z původního hřbitova) i informační plochu (nahoře na vyhlídce je možné prohlédnout si, jakou plochu zaujímal hřbitov v době vzniku, před obnouvou a v současnosti) a případné zázemí hřbitova. Došlo i k obnově konkrétních hrobů a jejich označení jmény. Vzhledem k materiálu, ze kterého je památník vyroben (corten, atmosférická ocel), to nebude potřebovat velkou údržbu a vydrží to nejmíň do další války... 

Monument již posbíral několik architektonických cen, a to určitě právem. 

 Více tady: https://www.archinfo.sk/diela/krajinarska-tvorba/obnova-vojenskeho-cintorina-z-prvej-svetovej-vojny-v-banskej-bystrici.html nebo tady: https://www.banskabystrica.sk/aktuality/2020/monument-v-majeri-opat-oceneny/.

Hřiště Hexagon v Bánske Bystrici

Jsem na dovolené na Slovensku, tak se s vámi postupně podělím s pár zajímavými místy.

Hexagon je unikátní dětské hřiště v Bánské Bystrici, navržené a realizované v letech 1968–1969 k 25. výročí Slovenského národného povstania jako součást uměleckého prostředí Pamätníku SNP. Autorem je průmyslový designér Ján Ondrejovič (1930–1981), i když zaregistrovala jsem i informace, že autorem měl být akademický sochař Theodor Lugs, příp. Karol Lacko. Nicméně, Ján Ondrejovič si údajně jednotlivé komponenty sám odléval z betonu a dodnes se u něj doma pár tvárnic nachází.

Hřiště se skládá z šestiúhelníkových tvárnic odlitých z betonu a spojovacích kovových dílů. Je to poměrně rozsáhlá třídílná stavba, vzdušná, minimalistická. S nedalekým Památníkem SNP od Dušana Kuzmy to pěkně ladí.

Hřiště prošlo relativně nedávno, v roce 2023, obnovou a rekonstrukcí. Škoda, že se zapomnělo na keramický plot, který tu na návštěvníky padá...

Je fakt, že jako dětské hřiště, potažmo prolézačky, to dnes neobstojí, hřiště nesplňuje aktuální bezpečnostní normy, používání je na vlastní nebezpečí, ale jako unikátní sochařské svědectví doby je to moc pěkné. Holt, děti byly tenkrát mnohem drsnější, než dnes.

Hexagon je jedinečným příkladem socialistického dobového veřejného umění a průmyslového designu, kde umělec-designer s civilním přístupem vytvořil funkčně-estetickou kompozici, která dodnes rezonuje místní komunitou a je považována za kulturní hodnotu, která si zasloužila pečlivou obnovu.

Víc tady: https://www.ssgbb.sk/projekt/vytvarne-diela-bb/

A tady: https://www.banskabystrica.sk/aktuality/2023/niekdajsie-detske-ihrisko-hexagon-v-parku-pod-pamatnikom-snp-prejde-obnovou/

Nedaleko se ještě nachází replika díla Poľné znaky od Vladimíra Kompánka.

A pak samozřejmě unikátní Památník SNP, který rozhodně stojí za návštěvu - já tu byla před dvěma lety. 

Rafani: Všichni mají nárok na všechno (8smička Humpolec)

V humpolecké 8smičce je letos k vidění výstava: Rafani: Všichni mají nárok na všechno. Je to nářez:-)

Doporučuji všem milovníkům želvušek. 

Rafani: Všichni mají nárok na všechno

Výstava Všichni mají nárok na všechno není tematickým celkem ani manifestačním prohlášením. Je složena z fragmentů, vrstev, gest a napětí. Jejím východiskem není jedna společná výchozí pozice, ale sdílený terén. Zajímá ji současnost ve své přetíženosti, v paradoxech, ve chvílích, kdy jazyk selhává, kdy obrazy ztrácejí orientaci a instituce působí jako prázdné nádoby.

Název výstavy je zapamatovatelný, ale nejednoznačný. Všichni mají nárok na všechno může znít jako utopie, jako provokace, jako popis krize nebo jako ironická fráze. Výstava tyto vrstvy neodděluje. Nárok zde není něco, co je garantováno, ale něco, co je zpochybněno. Není to výsada ani právo, ale akt řeči. Nárok je vztah mezi tím, kdo mluví, a tím, kdo slyší – pokud ještě někdo naslouchá.

Název výstavy není slogan, ale otázka. Co znamená mít nárok? Co znamená „všichni“? Co znamená „na všechno“? Nárok není totéž, co vlastnictví. Není to ani právo garantované zákonem. Nárok je vztah. Je to způsob, kterým si lidé říkají o přítomnost. Jeden z mnoha manuálů, jak artikulovat potřeby v podmínkách, které je neuznávají.

Každý objekt, každé video, každá prostorová situace je pouze částečná. Význam nevzniká z obsahu, ale z napětí mezi částmi. Výstava předpokládá nestabilního diváka – člověka, který se pohybuje mezi pozicemi, sleduje, ale také uniká, orientuje se i ztrácí.

Formálně je výstava rozvržena do několika místností. Každá z nich má odlišnou kompozici, rytmus i atmosféru. Některé působí jako architektura zpomalení, jiné jako přetížené vizuální pole. V některých prostorech dominuje pohyb, v jiných ticho.

Výstava se pohybuje na ose sociálního, politického a estetického. Nevytváří dystopii, ale nevěří ani v řešení. Nepředkládá vizi budoucnosti, ale ukazuje, jak budoucnost klouže do přítomnosti bez odporu. Využívá humor, absurditu, přehánění, cynismus, někdy jemnost, jindy brutalitu. Všechny tyto prostředky slouží jedinému: pojmenovat moment, kdy význam přestává být samozřejmý.

Ironie je přítomná, ale není cílem. Humor se objevuje, ale jako strategie přežití. Absurdno není výsměch, ale forma popisu. Ve výstavě se objevují opakující se motivy: práce, vlastnictví, kontrola, péče, jazyk, přetížení, paměť. Všechny tyto pojmy jsou nahlíženy jako pohyblivé, nehotové, zranitelné. Výstava není narativem.

Některé části působí vážně, jiné jako parodie. Všechno je ale myšleno jako výzva k zamyšlení – nejen nad tím, co je, ale i nad tím, co by mohlo být jinak.

Kniha, kterou držíte, je součástí této výstavy. Není katalogem, který by díla zaznamenával, ale rozšířením výstavy jiným směrem.

Důležitou součástí knihy je i obrazový materiál mapující naše práce z posledních několika let. Nejde o archiv v tradičním smyslu. Jde o sledování napětí mezi tím, co se proměňuje, a tím, co zůstává. Některé z těchto starších projektů souvisejí s výstavou jen volně, jiné v ní našly nové místo. Vstupují do ní jako ozvěny, jako předsunuté stopy, nebo jako zrcadla.

Na celé výstavě (včetně tohoto textu a řady následujících) jsme spolupracovali s umělou inteligencí – od počátečních konceptů přes texty až po vizuální návrhy a jazykové komentáře. Nešlo o použití nástroje, ale o přijetí nového typu spoluautorství a vědomí, ne-lidského, nelineárního, jazykově přizpůsobivého. AI se stala součástí našeho myšlení i procesu: pomáhala formulovat, navrhovat, zpochybňovat i konkretizovat. Její přítomnost výstavu nezeslabuje – naopak ji činí propustnější, vrstevnatější a otevřenější vůči světu, který není jen lidský. Ať už to bude znamenat cokoliv.

Tento úvod můžete číst jako text.

Můžete ho ale také ignorovat – a výstavou projít beze slov.

Obojí je v pořádku.

Všichni přece mají nárok na všechno.

(Text 8smička)