Nadáváte na poměry? Myslíte si, že se z tohoto světa vytrácí smysl? Přečtěte si zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti.
Kdyby přede mne minulý týden někdo položil slepou mapu Afriky a chtěl zakreslit hranice Konga, asi bych se nechytala. Tento týden se mi ale shodou okolností podařilo přečíst o Kongu nezávisle na sebe hned dvě knihy. První byl Sokrates na rovníku, kde se spisovatel Tomáš Zmeškal upírá ke Kongu jako místu, odkud pochází celá jeho africká rodina v čele se ztraceným a znovu nalezeným otcem. Jiný pohled přináší Jan Trachta, mladý český lékař, který v Kongu (a také na Haiti) působil na misi Lékařů bez hranic.
Jan Trachta vystudoval medicínu, nejprve rok pracoval zadarmo v pražských nemocnicích, než se mu podařilo získat místo na dětské chirurgii v Motole. Jednoho dne si řekl, že je třeba udělat něco pro své ideály z dětství - četba Alberta Schweitzera ho totiž k medicíně přivedla - a rozhodl vstoupit se do organizace Lékaři bez hranic. (S tím Schweitzerem to mimochodem docela chápu, loni se mi jako součást knihovnou vyřazených exemplářů dostala do rukou kniha Lidé v pralese o pobytu doktora Schweitzera v Lambaréné. Velmi mě to zasáhlo, říkala jsem si, že potkat se s touhle knihou dřív, možná, že by se můj život odvíjel poněkud jinak...). U Lékařů bez hranic absolvoval Trachta pohovor, byl přijat a vzápětí vyslán na první misi - do rovníkové Afriky, do Konga, kde v posledních dvaceti letech ve válkách a ozbrojených konfliktech zahynulo již více než pět milionu lidí. A situace je tam stále kritická - viz zpráva Lékařů bez hranic z tohoto měsíce (http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/aktuality/2014/drk/kazdodenni-pohotovost.php).
Zážitky, které popisuje v knize, by si většina z nás nepřála zažít ani náhodou. Operace za svitu čelovky, nedostatek nástrojů, žádná elektřina na sále, nekvalifikovaný, byť obětavý personál. Poměry skoro jak za toho Schweitzera. Nutnost nechat některé lidi zemřít, protože možnosti nebo finance místní nemocnice na vyléčení nestačí. "V rozvojovém světě nelze pomoci každému, smrt a utrpení tam mají svoje pevné místo, které jim nikdo nevezme". Umírající děti, popálení epileptici, lidé, kteří do nemocnice putují dlouhé dny a týdny v katastrofálním stavu. Žádné přikrašlování situace, ani na intelektuální řeči o kolonialismu Afriky moc času nezbývá. Operovat, ošetřovat, řešit každodenní kalamity, ve dne a často i v noci. Odreagování? Max. večerní pivo v kruhu ostatních členů mezinárodního týmu. Hlavně se netrápit tím, co se nedá změnit. "Pohybovat se v africké nemocnici a zůstat v hlavě Evropanem je naprosto sebevražedné. Jestliže se rychle nepřehodíte do režimu, kde neexistuje nic jako krevní banka a kde sestry nechávají umírat pacienty, protože nejsou dostatečně vyškolené, budete se rozčilovat nad každou hloupostí, vytvoříte jedině napětí a vyhoříte za tři týdny. Musíte to brát tak, jak to je, a zlepšovat to málo, co zlepšit jde." Na druhou stranu, není čas řešit otázky smyslu života a ani to není nutné, ten smysl je totiž vidět na první pohled.
Oficiální anotace:
Jde o velmi osobní, s nadhledem a s humorem psanou výpověď člověka, který vyrazil do dalekých končin plný romantického nadšení a postupně začal zjišťovat, že mnohdy za zbytečné utrpení lidí nemůže jen chudoba a nedostatečná technická vyspělost zemí, ale i obyčejná lidská zpupnost a arogance tamních lékařů a úředníků. Dramatické líčení náročných operací v africké džungli a v haitských ruinách se střídají s popisem exotických krajin a života jejich obyvatel i s líčením některých krvavých historických událostí nedávné doby.
Autor Jan Trachta (1977) pracuje pro mezinárodní humanitární organizaci Lékaři bez hranic. Jako chirurg byl vyslán na sedm misí, převážně do oblastí ozbrojených konfliktů. V roce 2008, 2009 a 2011 pracoval na východě Konžské demokratické republiky, v lednu 2010 odletěl na Haiti a působil také na misích ve Středoafrické republice, v Jižním Súdánu a na Pobřeží slonoviny. Souběžně s misemi Lékařů bez hranic pracoval šest let na Klinice dětské chirurgie v Motole; roku 2011 odjel na dvouletou stáž do Velké Británie.
Jan Trachta v jednom rozhovoru řekl:
"Mise s Lékaři bez hranic jsou práce nad rámec běžných pracovních povinností, které mě přes značnou fyzickou a psychickou náročnost hrozně baví a profesně motivují. A v tom se možná změnil můj vztah k misím. První mise byly naplněním snu o dobrodružné práci v Africe nebo Asii, ze kterého jsem poměrně rychle vystřízlivěl. Další mise byly hlavně o každodenní dřině a vědomí, že nejen pomáhám, ale mohu špatným rozhodnutím léčit nedostatečně, nebo dokonce ublížit.
Díky misím jsem se ocitl v poměrně mladém věku v situacích, kdy mi řada pacientů zemřela a já si najednou s hrůzou začal lámat hlavu nad tím, jestli jsem nemohl udělat něco lépe. To jsou situace, které v Evropě řeší jenom starší a zkušenější lékaři. A vím, že párkrát jsem i mohl udělat něco lépe, kdybych měl víc zkušeností a znalostí. Takže konec legrace a začni svou práci brát vážně, říkal jsem si.
Po čase mi došlo, že přestat se zabývat příliš sám sebou, svými osobními touhami a přestat si klást otázku "Co já bych tak ještě v životě chtěl?" je vlastně osvobozující. Mise mi daly jednoznačnou možnost zaměřit se plně na svou práci a lidi kolem. Možnost věnovat se jim víc než sobě. Přijmout jednu životní cestu a ztratit tak další možnosti, protože život je příliš krátký na to, abychom pořád váhali a zkoušeli něco nového, je do jisté míry úleva. Nerad bych se pletl, ale myslím, že mě mise dotlačily k tomu, abych zase o kus dospěl."
A ještě jedna citace: "A nakonec zbude nejasný pocit, že jsem se přece jenom v životě neflákal, ale o něco mi šlo a šel jsem do toho naplno. Třeba to celé nakonec nedopadne dobře, ale alespoň budu moci říci s čistým svědomím: „Hele, zkusil jsem to.“
V knize Trachta popisuje svoje mise v Kongu (září - listopad 2008, říjen - listopad 2011) a misi na Haiti po děsivém zemětřesení v lednu 2010. Kromě toho ale postupně navštívil jako lékař řadu dalších zemí - pokud byste si chtěli o jeho práci udělat obrázek, doporučuji jeho starší blog, kde popisuje misi ve Středoafrické republice v roce 2010: http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-trachta.php
Tuhle útlou knížku jsem přečetla jedním dechem. O těchto lidech by se mělo mluvit a ne věnovat tolik pozornosti hloupým hvězdičkám reality show a hudebních soutěží. Lékaři bez hranic jsou skuteční hrdinové naší doby. Díky knize Jana Trachty máme navíc možnost srovnání - rozvojový svět kontra evropský blahobyt, na který pořád tak nadáváme. To, že jsme se náhodou narodili na té "lepší" straně, to není žádná naše zásluha...
Kniha Tichý dech se v rámci soutěže Magnesia Litera dostala mezi finalisty kategorie DILIA Litera pro objev roku. Téhle knize bych to přála.
Hodnocení: 5/5
Jan Trachta: Tichý dech
Nakladatel: Paseka
ISBN: 978-80-7432-313-3, EAN: 9788074323133
Popis: 1× kniha, brožovaná, 220 stran, 13 × 20 cm, česky
Rok vydání: 2013 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat