Alena Ježková: Tichá srdce I. a II.

V loni v létě vyšla spisovatelce Aleně Ježkové nová kniha s názvem Tichá srdce. Předtím jsem četla hlavně její knížky pro děti (výborná je třeba Dračí polévka), příp. knížky o Praze (Prahou kráčí lev, Praha – babka měst), zaregistrovala jsem i nové Staré pověsti české, tohle bylo najednou ale úplně jiné téma – kláštery a život v nich. Zaujalo mě a knihu jsem zakoupila mamince k narozeninám, sama jsem ji jen prolistovala a přečetla si pár osudů, které mě zajímaly (klášter v Doksanech, který leží v kraji, odkud pocházím, příběh dominikánského právníka Rajmunda Tretery, který mě v raných letech devadesátých učil na fakultě volitelný předmět zvaný církevní právo). Na kompletní knihu jsem si nějak netroufala, přece jen 431 stránek většího formátu… Navíc mi z toho církevního práva v paměti utkvělo hlavně to, že řádů a řeholí je moc a pravidla, kterými se řídí, jsou pro laika komplikovaná…

Tichá srdce si bez ohledu na mé pochyby rychle získala řadu příznivců (třeba tady),  prodalo se skoro 8 tisíc výtisků, což je v Česku daleko za hranicí bestselleru. Letos v červnu vyšel druhý díl Tichých srdcí, tentokrát s podtitulem Příběhy míst a lidí. Opět jsem pořídila a během jednoho horkého letního víkendu konečně otevřela. Nakonec jsem ten víkend alespoň v myšlenkách strávila kompletně v klášterech a s lidmi kolem nich, putováním po celé republice i v proudu času - a moc jsem si to užila. V následujících dnech jsem se vrátila k prvnímu dílu a splatila tak loňský dluh. Oběma knihám chci tímto složit poklonu, patří k tomu nejzajímavějšímu, co se mi letos dostalo do rukou.

Knihy jsou rozdělené na části věnované jednotlivým řádům a kongregacím, v rámci těchto kapitol je pak dodržováno jednotné a přehledné schéma: představení řádu či kongregace, příběh zakladatelů, nejdůležitější milníky v historii, důležité osobnosti. Pokračuje se působením řádu v českých zemích – od založení přes husitské bouře, třicetiletou válkou k josefínským reformám, první republika, činnost/nečinnost řádu v období totality a období po roce 1989 až do současnosti. Následuje nejpodrobnější část - přehled nejvýznamnějších míst, kde řád působil či působí – historické kláštery i novodobá sídla, architektura,  genius loci.  Na to navazuje příběh některého z řeholníků z dané komunity, vzpomínky pamětníků i současníků.  Nechybí ani malý slovníček a seznam doporučené literatury. Vše psáno lehce a s vtipem, doplněno historickými kuriozitami a osobními vzpomínkami autorky.

V prvním díle knihy, která má podtitul Kláštery a jejich lidé jsou probráni benediktini, cisterciáci, premonstráti, františkáni, dominikáni a boromejky.  Druhý díl s podtitulem Příběhy míst a lidí se pak podrobně zabývá johanity/maltézskými rytíři, templáři, augustiniány, karmelitány, křížovníky s červenou hvězdou, milosrdnými bratry, jezuity a kongregací anglických panen.

Naprosto neoddělitelnou součástí knížek jsou nádherné černobílé fotografie  Jiřího Chalupy. Kláštery, kostely, portréty řeholníků, detaily z interiérů.  Jiří Chalupa se údajně začal soustavně věnovat  fotografování architektury až díky Tichým srdcím – a nechce se tomu vůbec věřit. Tohoto fotografa by si měli církevní hodnostáři najímat pro oficiální publikace, takhle zachytit atmosféru totiž hned tak někdo neumí. Na konci roku vyšel i samostatný kalendář Tichých srdcí, černobílé fotografie ve velkém formátu jsou mimořádně podmanivé.

Příběhy lidí v knize  nejsou psány formou rozhovoru, ale jsou stylizovány do velmi působivé podoby monologu. A že jsou to vzpomínky silné – šťastná léta rozkvětu za první republiky jsou vystřídána perzekucí za nacismu a hlavně po válce za komunistického režimu. Většina řádů byla rozpuštěna, řeholníci a řeholnice strávili roky v internaci, představení byli na dlouhá léta uvězněni, týrání, pracovali v dolech a při těžbě uranu, ostatní čekala perzekuce ze strany StB, dělnické profese, život v ilegalitě. Člověk by čekal zatrpklost, sebelítost a zmar - a ejhle, už jsem dlouho nečetla tak optimistické a silné příběhy. A přitom se v řadě případů jedná třeba o život strávený se starými lidmi, s lidmi s mentálním postižením, v léčebnách dlouhodobě nemocných, s umírajícími – něco, co si většina z nás neumí ani představit. 

Neméně zajímavé jsou ale osudy mladších bratrů a sester, těch, kteří jsou vlastně skoro mými vrstevníky. Většina z nich vstupovala do řádu tajně a až po roce 1989 mohli na veřejnosti ukázat svou pravou víru, pro jejich okolí to býval šok. A způsob jejich života může být šokující i dnes – fascinovalo mě vyprávění karmelitánky z Karmelu sv. Josefa, která žije v přísné papežské klauzuře a oddává se kontemplaci, oddělaná od vnějšího světa – autorka knihy s ní vedla rozhovor v hovorně, za okénkem.  Když to ale uvážíte -  vydáte-li se do Indie či Nepálu a strávíte tu několik měsíců v klášteře, bude vám západní svět uznale klepat na rameno, jak pečujete o svůj duchovní rozvoj. Pokud se rozhodnete vstoupit do kláštera v Česku, budou si lidé spíš klepat na čelo. Jak moc se ale liší meditace buddhistických mnichů od kontemplace a hlubokého vnitřního prožitku katolických řeholníků z kontemplativních řádů? I v tomhle ohledu mi Tiché srdce docela otevřely oči… Na druhou stranu pak ale v knize najdete třeba i vyprávění španělského augustiniána, který kromě teologie vystudoval mediální komunikaci nebo příběh jezuitského misionáře, který život zasvětil misii v Japonsku.

Knihy by se měli přečíst všichni ti, co nadávají na církevní restituce a přitom vůbec netuší, jakou roli v naší historii a současnosti kláštery plnily a plní. Že některé z nich existují více než tisíc let, jejich představení radili panovníkům a byli nejvýznamnějšími osobnostmi své doby,  byla tu centra vzdělanosti a vznikala tu významná literární díla a umělecké památky. Anebo později – kláštery byly vždy významnými lokálními zaměstnavateli, přinášely pokrok, zaváděly technologie a novinky ze světa. Věděli jste, že první brambory se v českých zemích pěstovaly v klášterní zahradě u hybernů a že to byli premonstráti, kteří dovezli do Znojma, konkrétně do kláštera Louka, okurky? Že řada vědců a literátů, které známe ze školy, oblékala řeholní roucha? Georg Mendel,  Prokop Diviš, Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský? Obrovská je práce, kterou kláštery odvedly v péči o nemocné a sociálně slabé, při klášterech vznikaly první špitály, sirotčince, útulky pro staré lidi, sestry pracovaly s lidmi se zdravotním postižením, s umírajícími. Kvalitní vzdělání získalo v klášterech, církevních gymnáziích a univerzitách několik minulých generací.

Obávám se však, že česká společnost zůstala myšlenkově spíše u pátera Koniáše a Kladiva na čarodějnice, a ve vztahu k církevním společenstvím se řídí hlavně vlastními předsudky a zastaralými představami, které si posilují v internetových diskusích. Jenže v dnešních klášteřích nežijí žádní pomatenci či svíčkové báby, ale lidé s několika vysokoškolskými tituly, vzdělaní manažeři,  kteří ale mají navíc v popisu práce povinnost řídit se desaterem a křesťanskými principy, konat dobro.  Lidé, kterým zaleží na ostatních, na komunitě, na duchovních hodnotách. Stát jim na začátku devadesátých let vrátil zdevastované budovy a oni je (nebo aspoň řadu z nich) dokázali z ničeho aspoň částečně opravit a zprovoznit.  Nemyslím si, že s majetkem, který jim teď stát vrátí, nebudou umět hospodařit. Naopak, kdyby se to udělalo už dávno, možná bychom byli někde jinde, než jsme teď. 

Jak říká sama autorka v předmluvě k prvnímu dílu:

Lidé z klášterů záměrně žijí v ústraní. Nežijí pro uznání svých skutků, ale pro jejich konání. Tvrdě pracují, mají pevný denní režim a žijí velmi skromně. Neustále se vzdělávají. Jsou otevřeni velkým výzvám, novým úkolům a jsou připraveni jít tam, kde to bude třeba. Jsou moudří. Jsou vřelí, vstřícní a laskaví. Mají čistá a tichá srdce.

Ta setkání a vyprávění mne proměnila. Oživila mne a dodala mi novou vnitřní sílu. Upevnila mne v přesvědčení o lidských hodnotách a v tom, že je správné rozhodovat se také „srdcem“, nejen rozumem. Znovu podnítila mou vnitřní svobodu. Zvláště vyprávění pamětníků jsou plná osobní statečnosti, úsilí a pokory, které dnes kolem sebe i v sobě tak pracně hledáme.

Nejsem historik, takže tato kniha není vyčerpávajícím výčtem řádů a klášterů na našem území. Jejím cílem je nabídnout čtenáři základní mapu pozoruhodných duchovních míst, lidí, dějinných událostí i vzpomínek, aby podle ní mohl sám putovat v krajinách venku i v těch uvnitř sebe. Některé pasáže knihy jsou autorské, ryze subjektivní. Tak jsem to chtěla.

Tichá srdce mě opravdu zaujala, poučila, překvapila. A těch tipů na výlet, které jsem si vypsala… Mám vystaráno na několik let…  Rajhrad se svou cennou knihovnou, kladrubský klášter, Porta coeli v Předklášteří u Tišnova, gotický pilíř v Klášterní Skalici, gotická zřícenina kláštera v Dolních Kounicích (Rosa Coeli), křížová cesta v Římově, klášter v Chotěšově, poutní místo Cvilín, loretánská kaple v Hájku, poutní kostel v Radomyšli, hora Maková, Matka Elekta v kostele sv. Benedikta v Praze, sv.  Hostýn, Štěkeň … V téhle souvislosti jediná výtka, kterou ke knize mám – potřebovala bych trochu víc geografických informací. Knížky jsem četla bez přístupu na internet a často se mi nepodařilo z textu vydedukovat, kde které místo hledat. A věřte, že třeba křížovou cestu Římov v automapě nenajdete…:-)

Zajímá-li Vás architektura, památky, historie dávná i nedávná či neobvyklé lidské osudy, chcete-li se zorientovat v církevních řeholích nebo zjistit, co se odehrává za zdmi českých a moravských klášterů v 21. století, najděte si čas na Tichá srdce. Možná je to knížka rozsahem spíš na dlouhé zimní večery, na druhou stranu – pokud se díky ní dostanete do té správné nálady, pak Vašemu rozjímání nebude bránit ani parné léto (vyzkoušeno na vlastní kůži).

Hodnocení:  2x 100 %

Alena Ježková: Tichá srdce

• Nakladatel: Práh
• ISBN: 978-80-7252-436-5, EAN: 9788072524365
• Popis: 1× kniha, vázaná, 560 stran, 16,5 × 24 cm, česky
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Alena Ježková: Tichá srdce 2

• Nakladatel: Olympia
• ISBN: 978-80-905851-1-9, EAN: 9788090585119
• Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, 17 × 24,8 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)