Spencer Johnson: Kam zmizel můj Sýr?

Opět jedna kniha z kategorie osobní rozvoj, tentokrát mě oslovilo nakladatelství Baroque partners s nabídkou recenzního výtisku knihy se zvláštním názvem: Kam zmizel můj Sýr?

Vzhledem k tomu, že kniha má vlastní wiki stránku, na goodreads.com skoro 6 tisíc hodnocení (známka 3,6 z 5) a navíc se jí prý prodalo několik desítek milionu výtisků, tak jsem usoudila, že do toho půjdu.

Dobrá zpráva:

Kniha Vám sebere tak maximálně hodinu času. Má bez úvodu, obsahu a závěrečných reklam asi 90 stran, z toho ale je ještě dost obrázků a písmo ve velikosti „první čtení“. Převratnou myšlenku nečekejte, je to velmi jednoduché, hlavní poslání ve třech větách:  „Věci se mění. Naučte se přizpůsobit. Buďte pozitivní.“ Ale dobrá, dá se to, chvilkami je to i vtipné. Zkuste si třeba odpovědět na otázku: „Co byste udělali, kdybyste se nebáli?“  

Špatná zpráva:

Knížka v češtině už vyšla několikrát – v roce 2000 ji vydala Pragma v překladu Mario Valeriána, o čtyři roky později stejné nakladatelství v překladu Jana Brázdy vydalo dvě speciální ilustrované edice pro děti a pro mládež.

Baroque partners letos vydalo knihu v novém překladu Petra Krále, což nebyla to zrovna dobrá trefa. Když první odstavec knihy zní: „Příběh Kam zmizel můj sýr? vytvořil Dr. Spencer Johnson, aby mu pomohl vyrovnat se se složitou změnou v jeho životě. Ukázal mu, jak vzít jeho měnící se situaci vážně, ale aby nezvážněl příliš“, tak si pomyslíte jen: ufff, to bude náročné. A je. Hlavní hrdinové se jmenují Čenichalka, Spěchalka, Bezrad a Nerad (ty první dvě jsou myši, ti druzí dva jsou, ehm, lidičkové). Kniha je plná vět jako: „Potom jsem si uvědomil, že jsem byl opravdu naštvaný sám na sebe, protože jsem neviděl, co bylo zřejmé, a neudělal jsem nic, co fungovalo, když přišla změna.“ nebo „Naše obchody se najednou staly zastaralými…“ Nepovažuji se za nějakého jazykového puristu, ale vážně jsem ráda, když nemusím při čtení přemýšlet, co tou větou ten člověk asi myslel?

Umím si představit, že knížka (v adekvátním překladu) může být docela dobrou četbou třeba pro studenty středních škol. Takový úvod do self-help literatury, který ukáže, že je dobré být aktivním, že jedna zkažená šance neznamená konec světa. Jinak je to prý oblíbená kniha, která se dává zaměstnancům při organizačních změnách a propouštění… Hmm, dostat zrovna tuhle knihu, to by se mě asi dotkloJ

Spencer Johnson je americký psycholog, spisovatel a konzultant v oblasti managementu.  Je autorem několika bestsellerů, kromě Kam zmizel můj Sýr je i spoluautorem populárního konceptu Minutového manažera. Na své webové stránce uvádí, že prodal více než 50 milionů knih, a to celkem ve 47 jazycích. Šikovný člověk, který má o svém Sýru opravdu přehled...

Hodnocení: 50%

Spencer Johnson: Kam zmizel můj Sýr?

• Nakladatel: Baroque partners, s.r.o.
• ISBN: 978-80-87923-00-9, EAN: 9788087923009
• Překlad: Král, Petr
• Popis: 1× kniha, vázaná, 96 stran, 13,4 × 21,2 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Paula Hawkinsová: Dívka ve vlaku

Tajemství ukryté v klapotu kolejí

Dívka ve vlaku zaujala několik milionu čtenářů a je na nejlepší cestě stát se předvánočním bestsellerem. Necháte se zlákat i vy?

Rachel, titulní postava románu, je pětatřicetiletá žena, alkoholička, které se rozpadlo manželství, přišla o práci a spolubydlící už má jejích opileckých excesů plné zuby. Přesto se ale Rachel snaží zachovávat dekorum a zdání normálnosti, proto každý den vyráží vlakem ze svého bydliště do Londýna „jakoby do práce“. Během jízdy si dává jednu plechovku ginu s tonikem za druhou a oddává se přitom fantazírování o lidech, které vídá z okna. Nejraději má manželskou dvojici z předměstského domku – pár, kterému dala dokonce jméno: Jess a Jason. Jejich život se trochu podobá tomu, který Rachel chtěla vést se svým bývalým mužem Tomem. Jednoho dne ale Rachel zahlédne svou oblíbenou hrdinku Jess, jak se na terase líbá s cizím mužem. A krátce nato žena zmizí. Stojí za zmizením manžel, jak se domnívá policie? Může na tom něco změnit výpověď tak nespolehlivého svědka, jakým je věčně opilá Rachel? A není to celé ještě nějak úplně jinak?

Román je vyprávěn z pohledu tří ženských postav – jednou je již zmiňovaná Rachel, druhou potom ona sledovaná (a zmizelá) dívka, která se ve skutečnosti jmenuje Megan a poslední vypravěčkou je pak Anna, druhá žena Rachelina bývalého manžela Toma. Jejich vyprávění se prolíná, stejná událost vypadá z pohledu různých osob různě, výpovědi navíc nejsou chronologické, ale časově různě posunuté, což dohromady dává hodně zajímavou skládačku. Autorka ale i přes tuto komplikovanou stavbu dokázala udržet napětí a spád, takže si tuhle knihu (i s ohledem na počet stran) můžete vychutnat během večera či dvou. A určitě to není žádné „ženské čtení“, jak by se možná mohlo z předchozích řádků zdát, dost podstatnou úlohu v téhle knize hrají i muži.

Dívka ve vlaku mě poměrně zaujala. Na druhou stranu jsem ale, přiznávám, nepochopila, proč se stala takovou senzací a nejprodávanější knihou poslední doby. Sama jsem během uplynulého roku přečetla řadu stejně dobrých, a možná i lepších knížek. Tak proč? Protože je to o vztazích? Protože to mělo dobrou reklamu? Můj osobní názor je, že jde o knihu pro široké publikum, pro ty, kteří vůbec nečtou pravidelně, knihu si koupí maximálně na dovolenou, nebo ji od někoho dostanou k vánocům. A do tohohle mainstreamu se nějak autorce, Paule Hawkinsové, podařilo strefit. Jsem ale docela zvědavá, jestli do tohoto rozjetého vlaku naskočí i český čtenář. Každopádně ale s touto knihou chybu neuděláte.

Hodnocení: 80 %

Paula Hawkinsová: Dívka ve vlaku

• Nakladatel: Ikar
• ISBN: 978-80-249-2860-9, EAN: 9788024928609
• Originál: The Girl on the Train
• Překlad: Klásková, Věra
• Popis: 1× kniha, vázaná, 328 stran, 15 × 23,5 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Kateřina Tučková a spol.: Fabrika

Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru

Na přelomu let 2014 a 2015 se v Moravské galerii v Brně konala velká výstava, která se věnovala textilní tradici Brna. Brnu devatenáctého století se říkalo Moravský Manchester, fungovala tu spousta textilních fabrik, odkud se vyvážely látky do celého světa. Brno oblékalo vojáky několika evropských armád, jihoamerické indiány i britskou královskou rodinu. Textilní průmysl přinesl bohatství nejen svým majitelům, ale ovlivnil tvář celého města – vznikaly nové továrny,  v nových čtvrtích vyrůstaly dělnické kolonie, průmyslníci si nechávali stavět výjimečné funkcionalistické vily, v ulicích města se objevily tramvaje, byly založeny první sady a parky a postaveno třeba i Uměleckoprůmyslové muzeum.

Foto: Moravská galerie

A právě dobu historického vzestupu města v průběhu 19. a na začátku 20. století výstava Moravský Manchester mapovala. Jedním z pokusů, jak návštěvníkům výstavy a zájemcům o historii tuto dobu přiblížit, byla  i kniha Fabrika. Spisovatelka Kateřina Tučková, která je zároveň i historičkou umění a kurátorkou výstav, se rozhodla ukázat historii města na osudech jednoho významného rodu, rodu textilních magnátů Offermanů. Jak říká sama autorka, vzniklo cosi mezi fantasy, komiksem a pohádkou – zvláštní román, který na příběhu pěti generací rodiny vzestup textilního průmyslu i všechno kolem.

Nejen pozitiva v podobě rozkvětu města, ale i konkurenční boj mezi továrníky spojený s průmyslovou špionáží, otřesné pracovní a životní podmínky dělníků nebo dětskou práci. Netušila jsem, jak moc se dětská pracovní síla využívala – v továrnách pracovaly děti ze sirotčinců, pouze za stravu (1, max. 2 jídla denně), trávily ve fabrice i 14 hodin v šílených pracovních podmínkách,  kosily je nejen choroby, ale i podvýživa a pracovní úrazy. O moc lépe se neměli ani dělníci, katastrofální situace v bydlení ústila v to, že v miniaturních bytech bez sociálního zařízení bydlely velké rodiny, které ještě pro přivýdělek braly podnájemníky, takže v postelích se spalo na směny podle směn v továrnách. Někteří osvícení podnikatelé se snažili podmínky dělníků zlepšit, ale šlo to velmi pomalu, navíc zavádění moderních strojů bralo dělníkům práci, takže stávky byly čím dál častější.

Foto: Moravská galerie

Fabrika se snaží tohle vše zachytit, takže kniha je kromě (občas smyšlených) osudů Offermanových plná „tvrdých dat“, včetně fotografií a obrázků, jednotlivá hesla odkazují na významné osobnosti Brna, technické vynálezy doby i na stavby, které vznikaly. Odstup čtenáři od děje umožňuje i samotné pojetí knihy, kde je velký prostor dán popisu vzniku samotné výstavy. Je zajímavé sledovat více než rok trvající proces hledání v archivech a vybírání exponátů, nahlédneme pod pokličku práce jednotlivých kurátorů (Fabrika je kolektivní dílo, kromě Tučkové se na ni podíleli i spoluautoři výstavy Andrea Březinová a Tomáš Zapletal). Bavily mě třeba poznámky o tom, jak výstavu bude doprovázet zvukový záznam rachotu dobových strojů – a že to bude asi na kustody a hlídače výstavy příliš. 

Zjistíme, že o řadě lidí se toho dá v depozitářích a archivech najít žalostně málo. I toho Tučková využívá a některé osudy si prostě domýšlí tak, aby celá skládanka zapadala. Baví ji to, zkouší různé možnosti a varianty, je vidět, že by z téhle materie mohl být velký společenský román. Ale ani současná podoba knihy – vlastně svého druhu katalog k výstavě - není vůbec špatná. Po přečtení mám najednou o Brně úplně jinou představu a hodně jsem se dozvěděla i o životě v 19. století. Konečně se mi povedlo ujasnit si, jak to asi na Moravě vypadalo, když tudy táhl Napoleon, došly mi některé kroky továrníků Liebiegů  u nás v Liberci, což byla tehdy druhá textilní metropole monarchie.

Foto David Konečný

Knihu jsem přečetla během dvou dnů na cestách a opravdu mě bavila. Podobně nenásilné vzdělávání můžu, takhle nějak by se měla historie učit. Jinak si na své určitě přijdou hlavně Brňané, garantuji, že si výlet do historie s Kateřinou Tučkovou užijí.

Bonus: rozhovor s autorkou a s ředitelem muzea na serveru artikl.cz.

Hodnocení: 90%

Andrea Březinová, Kateřina Tučková a Tomáš Zapletal:  Fabrika

·      Nakladatel:  Host

·      ISBN: 978-80-7491-479-9, EAN: 9788074914799

·      Popis: 1× kniha, brožovaná, 226 stran, 13,6 × 20,4 cm, česky

·      Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Michal Petrov: Retro ČS II.

Televizní pořad Retro patří k mým oblíbeným. Dokonce jsem jeden plonkový Silvestr, kdy jsem ležela doma s virózou celý večer „sjížděla“ jedno Retro za druhým. Vlastně to byl jeden z nejlepších Silvestrů za poslední roky…

Před dvěma lety vydal duchovní otec projektu Michal Petrov knihu RETRO ČS. Vyšla před vánoci a byl to trhák. Vtipné osobní vzpomínky a komentáře a obrovské množství dobových obrázků a fotografií. První díl se věnoval lehkému konzumu – zboží denní spotřeby, potravinám, pochutinám. Letos vychází druhý díl, tématem bude „tvrdý“ konzum (bydlení, odívání, elektro) a já nemám vůbec obavy, že by se neprodával.

Těšte se opět na příjemné a barevné vzpomínání, na spoustu dobových fotek, výstřižků z časopisů  a reklamních letáků, které Vás tehdejšími časy provedou.  Knížkou si můžete jen tak na přeskáčku listovat, zkuste se ale i začíst. Textové komentáře  jsou velmi erudované a plné zajímavých informací, zároveň ale psané velmi lehce a s vtipným nadhledem.

Úvod knihy je věnován zážitkům, které člověk zažíval poprvé… Třeba první cesta do školy s těžkou koženou aktovkou na zádech a se slabikářem, ve kterém „máma mele maso“.  Škola, to byly soudružky učitelky, nepohodlné lavice, špinící křídy a agitační plakáty na nástěnkách. Vzpomínám na hodiny výtvarné výchovy, kde jsme se předháněli v kresbách Aurory  a já byla pyšná na svůj povedený výkres pohraničníka se psem, který skončil  na výstavce. Slzu jsem zamáčkla nad  obálkami dopisů ze Sovětského svazu  při vzpomínce na korespondenční přátelství, která se takto dříve udržovala se sovětskými pionýry. Ten můj pionýr se jmenoval Michail, žil v Permu na Urale a chtěl být lékařem. Vyměnili jsme si pionýrské šátky a já se pak styděla chodit s tím sovětským, protože měl trochu jinou červenou barvu. Kdepak je jim – Michailovi i rudému šátku - dneska asi konec?

Velké téma knihy je oblečení, které se hlavně na děti shánělo, jak se dalo. Šikovné maminky si půjčovaly časopis Burda a šily po nocích, tatínkové sháněli tuzexové bony, nakupovat se jezdilo do spřátelené socialistické ciziny. Kde skončily mé botky do tanečních z NDR a chlupatý růžový svetr z Maďarska? Nosilo se oblečení po starších sourozencích, já byla jako prvorozená v pohodě, ale mladší bratr se musel vymezovat už ve školce: „To si nevezmu, to je červený a pro holky!“ V oblečení se vůbec hodně improvizovalo, vzpomínáte na barvu Duha, kterou se ve velkých prádelních hrncích barvila trika? No a vrchol byl, když moje kamarádka rozstřihala několik starých obnošených riflí a ze získaných čtverců ušila džínovou bundu. Stačilo doplnit nášivkami (ala červená lví tlapa Wildcat) a byla to bomba. Ani nebylo nutné propiskou dopisovat nápisy hudebních skupin AC/DC a KISS.

Po oblečení jsou na řadě boty. Dneska řešíme design a propustnost membrán, tenkrát bylo umění sehnat kozačky. A my děti chodily snad celou zimu ve sněhulích gerlachovkách, chudáci, kteří je nesehnali, byli odkázáni na důchodky. A ty boty na lyže… V sedmé třídě na lyžáku měl „přeskáče“ jen pan učitel a jeden movitější spolužák, my ostatní pak jednotně  lyžáky se zavazováním na tkaničky. Zima v nich byla a musely se každý večer mazat indulonou. Zbytek roku se nosily hlavně botasky a kdo byl šikovný a sehnal, měl prestige. Ty se ostatně vyrábějí dodnes a jsou fakt cool.  

Zajímavá je  kapitolka věnovaná bižuterii, šperku a hodinkách. Pamatujete se na své první hodinky? Pravděpodobně nesly značku Prim, určitě nebyly barevné a nezdobily je žádné populární televizní postavičky. Ale mít hodinky, to už bylo něco! Velmi brzo je ale vystřídala móda digitálek,  tu jsem si opravdu užívala. Spolužačka měla dokonce digitální hodinky v podobě prstenu, dost jsme jí je záviděly.

Další část knihy se věnuje bydlení – třeba výstavbě panelákových sídlišť. Věděli jste,  že v bratislavská Petržalka byla na sklonku socialismu na špici celostátního žebříčku v počtu sebevražd? I stavba rodinného domu byla při tehdejším všeobecném nedostatku základního stavebního materiálu dobrodružstvím. Stačí si ostatně vybavit film na Samotě u lesa: To máte vápno, cement, cihly, tvárnice, překlady, trámy, krovy, latě, tašky, odpad, hřebíky, vruty, šrouby, dráty, dvojlinky, trojlinky, okapy, elektroměr, pojistky…. A co teprve otázka vnitřního vybavení. Na stěnách válečky s jelenem, v lepším případě kostkované tapety, v obýváku pak  fototapety se štíty hor nebo západem slunce (obzvlášť strašidelné).

Přiznám se, že stránky věnované ledničkám, sporákům, pračkám a bílé technice vůbec, jsem jen prolítla. V socialismu jsem prožila dětství, takže dospělácká starost o chod domácnosti mě zasáhla až mnohem později.  Dneska člověk porovnává desítky parametrů, než si vybere, tenkrát byl rád, že bylo aspoň něco… Ale spotřební elektronika jako magnetofony, televizory a videa mě opět vrátila do hry – vždyť jsme s bratrem na naše první „dvojče“ (magnetofon se dvěma kazetovými mechanikami, který umožnil nahrávání z kazety na kazetu) šetřili tak dlouho. A televize Morava sloužila na přelomu 80. a 90. let jako první monitor k počítači Atari.

A to už jsme se pomalu propracovali  až k samému závěru knihy, který je věnován vánočním dárkům.  Pro kluky oranžová tatra na písek, pro holky mrkací panenka, pro tátu košile a ponožky, pro maminku dárkový koš s holandským kakaem. A ještě vystát frontu na banány a mandarinky.  Já jsem si pod stromečkem vždycky přála najít hodně knížek, a to mi vlastně zůstalo. Doufám, že tomu bude tak i letos. Knížkou, kterou pod stromečkem najdu určitě, bude RETRO ČS 2. Na to společné listování a výkřiky: „Jé, pamatuješ?“ a „Tohle jsme měli doma taky“, se vážně těším.  

Ve zkrácené verzi vyšlo na blogu Neoluxoru, kterému děkuji za recenzní pdf.

Hodnocení: 100%

Retro ČS 2

• Nakladatel: Jota
• ISBN: 978-80-7462-858-0, EAN: 9788074628580
• Popis: 1× kniha, vázaná, 284 stran, 23,5 × 25,5 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Donald Westlake: Jak neuloupit smaragd

Když se nedaří, tak se nedaří…

Jak neuloupit smaragd je humoristická detektivka, která patří mezi klasické kousky tohoto žánru. Poprvé tahle knížka u nás vyšla už před úctyhodnými 45 lety, letos se k ní rozhodlo vrátit nakladatelství Grada, resp. jeho nová součást Cosmopolis.

Hlavním hrdinou knihy (a posléze celé série, která na tuto úvodní knihu navazuje) je John Dortmunder, podvodník a lupič, který se právě vrátil z vězení. Jeho kamarád Kelp má plán, jak přijít k penězům: nechají se najmout od jedné africké země a ukradnou pro ni z výstavy vzácný drahokam. Dormunder naplánuje a se svými přáteli i realizuje geniální loupež v muzeu, která má všechny předpoklady pro to, aby se zdařila. Jenže v samém závěru přijde drobná chybička, která s sebou přinese sérii dalších nutných akcí. Africký kupec je totiž tvrdohlavý a smaragd chce prostě za každou cenu… A tak je nutné vysvobodit kolegu z vězení, pak přepadnout policejní stanici, nabourat se do blázince a nakonec vyloupit banku. I použité prostředky se stupňují v neuvěřitelnosti, těšit se můžete třeba na šílený let vrtulníkem či vlastní lokomotivu…

 

Partička lupičů je zábavná, Dortmunder má prostě unikátní přátele. Můj oblíbený byl Chetwik, který miluje vláčky a ve sklepě si postavil dokonalý model anebo Stan Murch, který si s oblibou kupuje dlouhohrající desky s nahraným řevem motorů. Nejvtipnější jsou ale dialogy, těmi byl ostatně Westlake proslulý. Je to legrace, děj knihy je nápaditý a zápletky překvapivé. Čtenáři je opravdu líto, že se tomu geniálnímu lupiči a věčnému smolařovi Dortmundovi nedaří dovést věc do zdárného konce.

Více si přečtěte na stránkách Neoluxoru - díky za knihu.

Hodnocení: 85 %

Donald Westlake: Jak neuloupit smaragd

• Nakladatel: Grada
• ISBN: 978-80-247-5518-2, EAN: 9788024755182
• Originál: The Hot Rock
• Překlad: Nenadál, Radoslav
• Popis: 1× kniha, vázaná, 240 stran, 11,8 × 19 cm, česky
• Rok vydání: 2015

Jo Nesbo: Syn

Kdo může pomstít otce? Přece syn!

Jo Nesbø se vrací ve vrcholné formě. Na knižní pulty přichází jeho román Syn, který je mnohem zábavnější, než série s detektivek s vyšetřovatelem Harry Holem.

Sonny je chlápek, kterého byste chtěli mít doma. Citlivý, hodný, zdvořilý, spravedlivý. Vraždí sice ve velkém, no ale vždyť víte, nikdo není dokonalý. Prostě antihrdina typu Dexter. Původně se chtěl stát po otcově vzoru policistou, jenže otec se v dopise na rozloučenou přiznal k braní úplatků a k spolupráci s podsvětím. Sonnymu se po otcově sebevraždě zhroutil svět, začal fetovat a skončil ve vězení, kde si výměnou za pravidelný přísun drog odpykával tresty jiných. Pro spoluvězně se stal navíc i zpovědní vrbou. Po letech ale mladý muž zjistí, že otec byl zavražděn, a tak se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Využít ve vězení nabytých informací a pěkně najít a potrestat jednoho viníka po druhém. Zastavit se ho snaží bývalý otcův přítel, vrchní komisař  Šimon Kéfas, s novou kolegyní Kari. Vyjde skutečná pravda o levákovi v řadách policie najevo? Pomstí syn svého otce?

  

Více si přečtěte na stránkách Neoluxoru, kterému děkuji za recenzní text.

Hodnocení: 100 %

Jo Nesbo: Syn

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• ISBN: 978-80-7473-357-4, EAN: 9788074733574
• Originál: Sonnen
• Překlad: Krištůfková, Kateřina
• Popis: 1× kniha, vázaná, 500 stran, 13,5 × 20,7 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Václav Vlk: Krvavé dozvuky války

Obrátilo se na mne nakladatelství Grada, konkrétně nově vzniklá sekce beletrie Cosmopolis s nabídkou spolupráce. Kývla jsem a ke své první recenzi jsem si vybrala titul Krvavé dozvuky války – a byla to chyba…

V úvodu bych měla předeslat, že mě historie baví. Zajímá mě, co se odehrálo v dějinách naší země, je zvláštní, když to člověk může porovnávat s dneškem. Dokonce jsem chtěla historii i studovat, ale nakonec zvítězil pragmatismus. Ale stále chodím na přednášky o historii, fotím si památky, cestuji po místech, kudy dějiny kráčely.

Anotace knihy Krvavé dozvuky války jakoby do tohoto mého zájmu ideálně zapadala:  

Kniha populárního autora literatury faktu poutavým způsobem a na základě dodnes málo známých anebo zcela neznámých faktů (a to včetně dobových černobílých fotografií) ukazuje čtenáři tehdejší dění, jež mu bylo a dodnes bohužel je často předkládáno ve zkreslené podobě. Publikace se kladně vymyká svým pojetím – důrazem na fakta, byť jsou někdy až příliš drsná, a objasňováním příčin a následků tehdejších dějů. Autor čtenářům nejprve představuje Ohnivou předehru osvobození, věnuje se málo známým koncentračním táborům na českém území, transportům a pochodům smrti a nevynechává ani takzvaný Masakr v Ústí, který se odehrál 31. 7. 1945.

Očekávala jsem populárně naučnou knihu o době po druhé světové válce. Jenže hned v úvodu jsem zjistila, že to asi nebude kniha pro mne. Podle autora totiž patřím do kategorie tzv. sluníčkárů, agentů sudetoněmeckého landsmanšaftu, zaprodancům západu, k naivům, kteří nepochopili, jak to vše bylo a že jsou manipulování podplacenými médii. Autor totiž ve stručnosti zastává názor, že Češi za války trpěli a Němci si odsun a všechny nepřístojnosti s ním spojené za své jednání zasloužili. Kdo má jiný názor, např. považuje jakékoliv nesmyslné vraždění za nepřípustné, bez ohledu na to, kdo je spáchal, si jeho knihu zjevně nezaslouží číst.

Kniha se jinak zabývá – tak trochu v rozporu s názvem – nikoliv tím, co bylo po válce, ale spíše zimou a jarem 2015. Začíná náletem na Drážďany (neptejte se mě proč, jediné vysvětlení je, že autor chtěl „upotřebit“ rodinné vzpomínky na tuto událost), největší část knihy pak je věnována pochodům smrti, transportům vězňů z koncentračních táborů, které ustupovaly blížící se frontě. Většina textu je založena na vzpomínkách účastníků, které autor našel v dobovém tisku a archivech. Občas je to nepřehledné, ale ano, bylo to drsné a hrozné a mělo by se o tom mluvit víc. Na druhou stranu, tak nějak jsem čekala, že se kniha nevyhne ani událostem, které bych pod názvem knihy a na základě anotace logicky čekala – tomu, co se odehrávalo po skončení války, tj. na jaře a v létě 1945 v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva. Této době je věnována vlastně jen kapitola, která se týká Ústí nad Labem a masakru německého obyvatelstva po výbuchu ve zdejším muničním skladu. Autor tuto událost spíše bagatelizuje, relativizuje dochované vzpomínky s tím, že byly „psány na objednávku“, příp. po dlouhé době, do kapitoly zařazuje obšírné pojednání na téma bájná lhavost, některé jeho argumenty jsou až trapné (např. uvádí svědectví ženy, která vzpomíná na to, co skandoval dav – podle autora se to nerýmuje, takže se to skandovat nedá).  

Autor ve své knize používá obraty, které mě opravdu nadzvedávají ze židle a které o nějaké vědecké erudici rozhodně nesvědčí:

„… vylhaný filmový pamflet „Habermannův mlýn“ (tímto pronacistických a protičeským dílem Juraj Herz, sám Žid, skutečně „pomohl“ židovskému národu v očích Čechů a Moravanů – to tedy ano).“

„Transport doprovázeli příslušníci SS a ženy dozorkyně SS, které mnohdy s vězni jednaly hůře než esesmani. (Všimli jste si, že genderistky nikdy ani nešpitnou o jedněch z nejstrašlivějších lidských zrůd v nacistické mašinérii, a to o ženách – členkách SS a dozorkyních v táborech?!?!).

Autor má totiž jasno ve všem. V tom, jak se učí historie ve školách (možná by se divil), je přesvědčen o tom, že o transportech lidí z koncentráků, které procházely na konci války územím Československa, nikdo nic neví a vědět nechce. Asi by ho překvapilo, kolik lidí se téhle problematice věnuje, že existují třeba lidé, kteří prohrabují archivy a dávají dohromady třeba o koncentračních táborech na Liberecku (bydlím tu, registruju to), že se objevují památníky těchto událostí atd. O opravdu historických publikacích nemluvě – viz třeba Jiří Padevět: Krvavé finále nebo chystané pokračování Krvavé léto. To bohužel autorovi nezapadá do koncepce... Mimochodem – pokud si chce někdo udělat obrázek o názorech pana Václava Vlka – nabízím odkaz na články autora uveřejněné na Neviditelném psu. Lituju, že jsem se nepodívala včas já sama… Na druhou stranu - sympatizantů tam má rozhodně dost, takže kniha si své čtenáře určitě najde:-(

V knize je množství překlepů a nepřesností (například Roman Cílek zaměněn za Václava Cílka – jasně, Václav Cílek ví o všem, ale že by se nějak blíž zabýval zrovna obyvatelstvem protektorátu?). Citace vypadají, jako by si autor bral hlavně to, co se mu hodí do jeho konstruktu, v závěrečném seznamu literatury míchá respektované publikace s články (se svými články) na internetu, které ani nejsou správně citovány tak, aby byly dohledatelné. Ano, chápu, že populárně naučná kniha není odborná studie, ale ani do tohoto žánru autorův přezíravý styl nezapadá. Přiznávám, kdybych neslíbila, že tu knihu přečtu, odložila bych ji velmi záhy. Ufff. 

Takže díky, ale já se do budoucna s ohledem na vlastní duševní zdraví knihám a článkům pana Vlka vyhnu.

Hodnocení: 10%

(za některé informace o pochodech smrti a černobílé fotky)

Václav Vlk: Krvavé dozvuky války

• Nakladatel: Grada
• ISBN: 978-80-247-5593-9 , EAN: 9788024755939
• Popis: 1× kniha, vázaná, 272 stran, 15 × 21 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Walter Isaacson: Inovátoři

Ti, kteří obrátili svět naruby – inovátoři

Na otázku „kdo vynalezl žárovku nebo telefon“ dokáže dnes odpovědět i dítko školou povinné. Ale zkuste se zeptat na mikroprocesor, počítač nebo internet…

Walter Issacson je americký novinář a spisovatel, svého času ředitel televizní stanice CNN nebo editor v časopisu Time. Proslul jako autor životopisů, věnoval se třeba Albertu Einsteinovi nebo Benjaminu Franklinovi. Největší slávu mu ale přinesla biografie zakladatele firmy Apple, Steva Jobse. Knížka se ke mně dostala v podobě audioknihy prakticky náhodou, moc jsem si od ní neslibovala, ale nakonec jsem se Stevem Jobsem strávila půlku léta a o počítačích tehdy mnohé pochopila. 

A právě počítačům, internetu a všemu, co novodobé proměně světa předcházelo, se Walter Issacson věnuje v knize Inovátoři, aneb Jak skupinka vynálezců, hackerů, géniů a nadšenců stvořila digitální revoluci. Věřte nebo nevěřte, ale dnešnímu přetechnizovanému světu plnému technologií předcházelo více než 150 let pokusů, inovací a kreativity.

Isaacson to vzal od Adama, resp. od Ady. Ada Lovelaceová, dcera lorda Byrona, v první polovině 19. století popsala jako první základy strojového programování a předpověděla využití počítačů např. při skládání hudby. Více než sto let ale trvalo, než se objevili její následovníci, kteří se pustili do vymýšlení konceptu univerzálních počítačů. Zapamatovat si můžete třeba jména Vannevar Bush, Alan Turing nebo John Mauchly. Velkou roli v rozvoji počítačů sehrála válka, kdy armáda financovala stroje schopné vypočítat dráhu střel či prolomit nepřátelské šifry. Dozvíme se o univerzitních počítačích Mark I nebo ENIAC, s překvapením zjistíme, kolik žen se podílelo na tvorbě softwaru pro první počítače, nebo kam se mohly ubírat cesty internetu.

Do Issacsonova hledáčku se na více než šesti stech stránkách dostávají osamělí géniové i nadšenci, kteří na své objevy přišli díky týmové spolupráci. Sdílení (a kradení si) nápadů, vzájemná inspirace, kreativita, snaha přispět k celkovému dílu, to je základ dnešního technologického pokroku. Issacson nás s těmito osobnostmi seznamuje, nezamlčuje žádné jejich slabosti, jednotlivé lidské příběhy nás baví a zajímají, bez ohledu na to, zda máme technické znalosti nebo nás jen fascinuje svět, který obýváme. Pro mě byla tahle kniha velkou a vzrušující jízdou na kolotoči zvaném technický pokrok. Nemožné se odtrhnout. Must read pro každého geeka či nerda.

 

Hodnocení: 100%

Walter Isaacson: Inovátoři

• Nakladatel: Práh
• ISBN: 978-80-7252-579-9, EAN: 9788072525799
• Originál: The Innovators
• Překlad: Petrů, Jiří, Reischlová, Daniela
• Popis: 1× kniha, vázaná, 656 stran, 15,5 × 21,7 cm, česky
• Rozměry: 15,5 × 21,7 cm
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)