Koronavirová pandemie v plné nahotě ukázala ochablé tělo Česka. Stát není pořádně schopen postarat se o své chudé, nemocné a ohrožené. Navzdory novinovým komentářům však nejde o selhání té či oné vlády, toho či onoho politika. Kolabující zdravotnictví, porouchaný sociální systém i vyosené školství jsou důsledkem jejich dlouhodobého odsouvání na vedlejší kolej, ať už kvůli ústupkům průmyslové a ekonomické lobby, nebo z čisté ignorance a politické pohodlnosti.
Nad čím se v době konjunktury daly přivírat oči, to se v době krize hlasitě ozývá: v hroutících se nemocnicích, absurdních exekučních výpisech i na křičících náměstích. Stát v rozkladu reportážní formou zachycuje dopady dlouhodobé politické rezignace na koncepční řešení oblastí, které možná nemají okamžitý ekonomický potenciál, avšak zásadně určují podobu a důstojnost života v Česku. Za abstraktními slovy jako zdravotnictví, vzdělávání, péče nebo kultura totiž vždy stojí živý člověk a jeho příběh.
Pavel Šplíchal, Saša Uhlová, Apolena Rychlíková a Jan Bělíček, to všechno jsou novináři pohybující se kolem internetového deníku A2alarm.cz, kde se snaží svými reportážemi postihovat ty méně viditelné aspekty života v Česku. Náměty na reportáže byly vybrány v roce 2019, kdy se A2alarm.cz rozhodl věnovat šesti tématům - vzdělání, stáří, zdravotnictví, kultuře, vyloučeným lokalitám a proměnám práce. Všechno jsou to oblasti, které přímo ovlivňují kvalitu každodenního života a ovlivňují i vztah, který mají občané ke svému státu. Konkrétní hrdiny reportáží se novináři vyjeli hledat do regionů, do míst, na které se ze vzdálené Prahy dohlídne tak maximálně před volbami. Do zvolených témat pak záhy zasáhl koronavirus, který řádu problémů ještě více vyhrotil.
O čem si tedy v knize můžete přečíst?
První kapitolu "Dneska už si vezmu, co kde dají" napsala Saša Uhlová a věnuje se v ní stáří, a to v kontextu knihy výjimečně nikoliv ve venkovských oblastech, ale přímo v Praze. Ukazuje příklady seniorů, kteří v hlavním městě nemají šanci v klidu dožít, protože jejich důchod je často nižší než vyměřený nájem. Přestěhovat se do menšího, jak zní obvyklá přezíravá rada, není řešení - menších bytů, které by svou dispozicí a umístěním (bezbariérové, se sprchou, v domě s výtahem) byly vhodné pro starší osoby, je velmi málo, a pokud jsou, pak často stojí stejně, nebo více, než byt, ze kterého by se senior měl odstěhovat. O ztrátě sociálních vazeb a rodinných vztahů při případném odstěhování nemluvě. Problém je to také genderový, protože mezi seniory je mnohem více žen, které mají v této zemi historicky nižší výdělky a tím pádem i nižší důchody. Řada seniorů končí ve sdílených pokojích na ubytovnách s nízkou úrovní hygieny, někteří se stěhují do zahrádkářských kolonií, kde přežívají v chatkách bez vody a elektřiny, mnoho lidí přivede chudoba na ulici. Řešením nejsou ani domovy důchodců - často jsou velmi drahé, míst v nich není dostatek, řada komerčních subjektů zneužívá nerovného postavení a seniorům poskytuje za vysokou úhradu služby nevalné kvality. Autorka hovoří i s lidmi, kteří nastiňují řešení - s představiteli městských částí a hlavního města Prahy, se zástupci neziskových organizací i seniorských spolků. Zmiňuje se vyšší podpora terénních sociálních služeb a pečujících rodin, výstavba obecních bytů, inspirace v nedaleké Vídni. Se stárnutím populace bude tohle stále důležitější téma, no, nemáme se nač těšit...
Druhá kapitola "Nějaká možnost je lepší než žádná možnost" od Pavla Šplíchala se zabývá vzděláváním, a to především učňovským. Autor vyráží do Ústeckého a Karlovarského kraje, kde je problém se vzděláváním zřejmě nejtíživější - jsou to kraje s nejnižším počtem absolventů vysokých škol, zároveň je tu z celé ČR i nejnižší podíl absolventů maturitních oborů a největší podíl žáků, pro které končí vzdělávací systém ukončením základky, příp. ji ukončit ani nezvládnou. Tyto děti se pak ocitají na pracáku, protože v 15 letech se ještě nemohou zapojit do pracovního procesu, ztratí tak jakékoliv návyky a jsou tak optimálními kandidáty pro šedou ekonomiku a pobírání sociálních dávek. Nepodnětné rodinné prostředí a vyloučenost zdejších lokalit jim k vyššímu vzdělávání rozhodně nepomáhá. V nejlepším případě studují tyhle děti pomocné učňovské obory kategorie E, které ale byly původně zřízeny především pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, např. pro absolventy speciálních základních škol (a tady se mě to začíná osobně dotýkat, protože kvůli tomu, že do těchto škol nyní míří neúspěšné děti ze základek, přestává tam být místo právě pro děti s handicapem, které už ale jinde žádnou šanci nedostanou). Problém je také i se samotnou úrovní učňovských škol, které své absolventy nepřipravují zrovna na život ve 21. století. Neveselé čtení, nicméně dosti pravdivé (o vzdělávání romských dětí na praktických školách nemám po několika letech působení mého syna na tomto typu školy ty nejmenší iluze).
Třetí kapitola "Nechcete se probudit uprostřed lesa jako kus masa" od Apoleny Rychlíkové si bere na paškál regionální zdravotnictví, a to v části republiky, kterou mám prakticky na dosah (asi hodinu autem) - ve šluknovském výběžku. Reportáž z kraje "kde chcíp pes" se zabývá situací v Rumburku, kde došlo víceméně k likvidaci zdejší Lužické nemocnice. Není zdravotnický personál, nejsou peníze. Dojezd do nejbližší spádové nemocnice v Děčíně je hodina a půl, a protože v celé oblasti jsou jen tři stanoviště záchranné služby, vyjíždí v případě potřeby sanitka z Děčína naproti a uprostřed cesty dochází někde na benzínce k předání pacienta. Dvacáté první století máme jen jednou... Podobná situace je také v dalších pohraničních oblastech, jako je Karlovarsko či Frýdlantsko. Rumburku možná pomůže intervence Ústeckého kraje, který loni nemocnici koupil, ale bude to v podfinancovaném a personálně poddimenzovaném odvětví stačit? Další část reportáže se pak věnuje zdravotním sestrám, na kterých české zdravotnictví stojí a se kterými padá - což naplno ukázala aktuální pandemie. Tohle povolání se bere jako poslání, čímž se od sester očekává, že budou sloužit přesčasy, porušovat zákoník práce, upřednostňovat práci před rodinou a vlastním zdravím atd. Současná generace žen ale už tohle nechce, odmítá obětovat svůj život ziskům komerčně řízených nemocnic - a tak z nemocnic odchází: do ambulancí odborných lékařů, do německého či rakouského příhraničí, mimo zdravotnictví. Ta část sester, která zůstává, se začíná organizovat, aby si vydobyla odpovídající podmínky (finanční, v počtu přesčasů a služeb apod). Nezbývá, než jim fandit.
Čtvrtá kapitola: "Zůstávají ti, co odejít nemohou", opět od Saši Uhlové, se věnuje fenoménu hornického Ostravska a také bytovým problémům, které zůstaly po ostudné privatizaci bytového fondu OKD. Vzhledem k tomu, že jsem relativně nedávno četla Hornické vdovy, nemám o tomhle kousku republiky žádné iluze. Tahle reportáž je ale i o tom, jak se Ostravsko v některých oblastech vzmáhá a jak je pro určitou, spíše vzdělanější část obyvatelstva, docela dobrým místem pro život.
Pátá kapitola od Jana Bělíčka: "Marketing nám tady kulturu nezachrání" mě bavila velmi. Věnuje se totiž kultuře v autorově rodném městě Zlíně, snaží se postihnout skutečnost, že pro určitou část obyvatelstva (opět spíš tu kreativnější a vzdělanější) je kulturnost prostředí, ve kterém žijí, důležitým ukazatelem kvality života. Autor se tak snaží zmapovat oficiální i neoficiální kulturu tohoto krajského města, které neumí využít svůj potenciál (dětský filmový festival, divadlo, krajská galerie, tradice zlínských salónů, vysokoškolstí studenti), kde chybí hudební kluby i artová kina, kde stabilní kulturní život suplují individuální akce nadšenců. Ač mám ke kulturnosti krajského města, ve kterém aktuálně žiju, občas také dost připomínek, ve srovnání se Zlínem nakonec dopadáme daleko líp, než jsem čekala, což mě těší.
Poslední, šestá kapitola: "Nikdo nás tady nechce" od Pavla Šplíchala, se opět vrací do pohraničí, tentokrát do Varnsdorfu, kde mapuje problémy s nedostatkem sociálního bydlení a zejména s problémy, které zažívají Romové ve vyloučených lokalitách. Absence sociální práce, nevyhovující podmínky pro bydlení, děti vyrůstající na ubytovnách, to vše nám tady doutná a asi se budeme jednou dost divit...
Všechny reportáže se snaží popisované problémy uvést do kontextu, přiblížit historické souvislosti, ukázat pohled těch, kterých se dané problémy týkají i těch, kteří se jim snaží pomáhat či jsou za danou situaci zodpovědní. Podtitul knihy zní "Reportáže z oblastí, na které se od sametové revoluce zapomnělo", což docela dobře sedí.
Pokud Vás zajímá svět kolem vás a jste ochotni připustit, že individuální odpovědnost není všespásná, že to, do jaké rodiny, prostředí a regionu se narodíte, (minimálně v Česku) výrazně determinuje váš budoucí život, pak tuhle knihu zkuste, určitě Vás přinutí přemýšlet nad věcmi, které Vám třeba zatím unikaly (jako mně). Spolu se Slepými skvrnami Daniela Prokopa určitě jedna z doporučených knih nejen pro studenty humanitních oborů.
Hodnocení: 100%
- Nakladatel: Host
- EAN: 9788027508259
- ISBN: 978-80-275-0825-9
- Popis: 1× kniha, brožovaná, 197 stran, česky
- Rozměry: 13,5 × 21 cm
- Rok vydání: 2021 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat