Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej

Díky pořadu Českého rozhlasu Knížky Plus jsem narazila na opravdu zajímavou knihu, která by se mi asi jinak vůbec nedostala do rukou. Jmenuje se Den byl pro mě krátkej a podtitul má Paměti hrdé Romky. Autorkou a hlavní protagonistkou této autobiografie je Olga Fečová, romská spisovatelka a aktivistka. Tato žena si přála vydat memoáry ke svým 80. narozeninám, jubileaa ani vydání knihy se ale bohužel nedožila.  Kniha každopádně světlo světa spatřila a je velmi zajímavým svědectvím o životě romských rodin v Československu, a to od druhé světové války do současnosti.

                                                                                                  

Olga Fečová, rozená Demeterové (1942–2022), se narodila během druhé světové války na  Slovensku v jedné z tradičních romských osad, kde také později trávila hodně času u prarodičů. V úvodu svých pamětí tak zachytila atmosféru chudých slovenských vesnic té doby, popsala zvyky, které se dodržovaly, pokusila se vyrovnat s tvrdou hiearchií, která v romských rodinách panovala. Velkou roli v jejích vzpomínkách hrála muzikálnost Romů, kterou oceňovali jak Němci, tak Slováci a nakonec i Rusové. Řadě z nich zachránila hudba během války život. Po válce odešla se svými rodiči, stejně jako mnoho jiných romských rodin, do Čech, kde se hodně budovalo a stavělo. Romové tady byli tenkrát vítáni, na Slovensko dokonce jezdili náboráři, kteří potřebovali doplnit chybějící pracovní sílu při obnově hospodářství. Rodina Olgy Fečové se usídlila v Praze - tatínek, který byl invalidou, měl na starosti trafiku, maminka chodila rozsvěcet lampy do okolí Karlova mostu. Olga se starala o sourozence, už od šesti sedmi let jim vařila a dokázala je plně obstarat. Rodiče se ale dětem věnovali, a to dokonce způsobem, který bych u romské rodiny nečekala:

Oba rodiče se nám věnovali, jak jen mohli. Pořád pro nás chystali nějakou zábavnou činnost. Nejvíc u nás vládla hudba a matematika. Náš táta byl totiž do matematiky jak pominutý, úplný fanatik, takže nás zkoušel z násobilky, počítání několikamístných čísel. To u nás bylo jako pozdrav – u snídaně, u večeře, nedělního oběda, pořád. Příklady jsme museli počítat z hlavy, bez papíru a tužky, a dokonce na čas. Nebyla to pro nás otrava, naopak, moc jsme se na to těšili. Maminka nacvičovala s dětmi v Dušní divadlo, zpěv, hraní, recitaci, připravovaly jsme spolu kostýmy z krepového papíru. Dokonce k nám v neděli chodily na zkoušky nebo jsme zase chodily my k nim, podle toho, jak se naše mámy mezi sebou domluvily. Těšila jsem se i na všední večery, protože pokaždé, než jsme šli spát, byl nějaký společný program. Také proto jsem se snažila co nejvíc doma pomáhat, aby bylo více času na tyto společné rodinné aktivity. Možná i kvůli tomu, že jsem měla tak vynikající činorodé rodiče, jsem se brzy považovala za dospělou a zodpovědnou za chod domácnosti.

Další kapitoly pak líčí osudy vlastní rodiny Olgy Fečové, jí samotné, jejího úspěšného manžela, který se proslavil jako hudebník a kapelník skupiny Roma štar, i jejich společných dětí. Olga se celý život starala o rodinu, včetně širšího příbuzenstva - sledovat soudržnost romských rodin, jejich pospolitost, propojenost hudbou, to vše bylo pro mne opravdu zajímavé. Třeba to, jak se žilo v pověstných pavlačových bytech: 

Normálně jsem si udělala bydlení na dvoře

Později jsme s maminkou bydleli Na Poříčí, protože z těch starých památkově chráněných domů se museli lidi vystěhovat. To už byl i Míša, měl Věrku, takže bychom byli tři rodiny. Já jsem dělala u OPBH a v Truhlářské jsem viděla, že je jeden byt volný. Přes výbor se člověk jen tak k bytu nedostal, tak mě nic jiného nenapadlo, než ten byt otevřít. Nastěhovala jsem se do toho bytu, jenže přišla policie. To bylo v roce 1968 a já jsem čekala Lidunu a měla jsem obrovské břicho. Samozřejmě jsem se s policií poprala, vynadala jsem jim, ale stejně mi to nepomohlo.

Byl tam dvůr, tak jsem si dala na dvůr postel, Eričce postýlku, stůl. Tam byla taková bezvadná ženská. Já jsem tam znala lidi z baráku, protože jsem tam uklízela. To byl dvůr v Truhlářské ulici, teď je tam hotel. V přízemí bydlela babička, která neměla děti. Venku byla voda. Byl to pavlačový dům, veselo bylo. To bylo v šedesátém osmém, když se na ulicích střílelo. Já měla břicho už na rozpadnutí, tak jsem si normálně udělala na dvoře bydlení. Policajti vždycky přišli, nakoukli, já jim říkám, že nemám kam jít, prostě jsem tady. Babička, Lachmanová se jmenovala, měla velkého psa, ta mi u sebe uvařila. My jsme si tam jedli, večer jsme se svlékli do pyžama, Fečo vzal kytaru a hrálo se. Bylo nám veselo. Týden jsme bydleli venku a já jsem jenom čekala, kdy bude pršet.

Nakonec se usmysleli a jeden byt nám otevřeli. Ne ten byt, co já jsem otevřela na pavlači, ale dole pokojíček vedle babičky Lachmanové. Měla jsem tam dvě válendy, skříň pro Eriku, pianino. Kuchyň jsem měla uzounkou, byly tam kamna, postel a stoleček, kde Erička seděla z jedné strany a manžel z jedné strany. Ale bylo to bydlení a tam jsem bydlela 20 let. Na dvoře jsem prala, na dvoře jsem žehlila, na dvoře jsem bydlela. A můžu říct, že to byly nejkrásnější léta našeho života. To jsem zavolala: „Marčo, av tejle!“ Nahoře bydleli ještě Harangovi. Hlídali jsme si jeden druhému dítě, klíče jsme si dávali od bytu i s gádžema. „Maruš, máš tam mlíko?“ „Mám.“ „Zítra jdu ráno do práce, podíváš se mi na děti?“ „Jo.“ Prostě jsme žili takhle. Až potom, když už se narodil i malý Pepa, tak jsem se stěhovala na Jižní Město a neuměla jsem si představit, že za sebou zavřu dveře. Neuměla jsem si vůbec představit, jak žít, když za sebou zavřeš dveře a jsi jenom v bytě, protože jsem žila na dvoře. Celá ta léta jsem žila na dvoře v Truhlářské.

                                                                                                                                    (zdroj: Paměť Romů)

Olga Fečová měla jako žena v romské rodině spíš podřízené postavení, nicméně dokázala si svou pracovitostí a cílevědomostí vybudovat uznání. Celý život tvrdě pracovala (uklízela napříkad v Divadle v Dlouhé), starala se o rodinu, až po šedesátce si udělala řidičák a o pět let později složila maturitu. 

Já jsem pořád měla nedostatek práce, já jenom dělat, dělat a dělat. Já jsem za jeden den dokázala vymalovat celý byt. Vystěhovat, vymalovat, nastěhovat, do práce jít, a furt mě to bylo málo. Vyprat, vyžehlit a pořád mně ten den na práci nestačil. Já jsem v noci spala hodinku, dvě. Já jsem byla vyspalá, já jsem v noci ve dvě hodiny klidně prala. Fečo (manžel) měl v noci oběd, protože jak chodil v noci pracovat, tak měl teplé jídlo až v noci. A já ve čtyři ráno jsem šla do práce uklízet. V sedm hodin už jsem byla doma, abych vypravila děti do školy a do školky. Pro mě to nebyla žádná zátěž. Já jsem tou prací žila, a proto ta škola pro mě nebyla prvotní. Pak jsem si v šedesáti letech řekla: „Stop, konečně se vzpamatuj!“ a udělala jsem si řidičák.  

(zdroj: Paměť Romů)

Po sametové revoluci, kdy s manželem pobývali mimo Prahu v severních Čechách, se zase pustila do organizování života romských dětí, které vyrůstaly dost bezprizorně ve vyloučených lokalitách - založila pro ně hudebně-taneční a dramatický kroužek, její manžel se zapojil jako hudební skladatel, podařilo se jí tak vytáhnout z ulice velkou řádku dětí. V této části knihy líčí divoké devadesátky, vzestup rasistických nálad ve společnosti, odchody Romů do ciziny apod. I to je dost zajímavé svědectví o době, kterou jsme (tedy aspoň někteří) prožili, většinou ale v úplně jiné situaci. 

Olga Fečová byla hodně entuziastická žena, plná energie, která svým životem inspirovala mnohé další. I její kniha je jakousi motivací pro Romy - jak prožít dobrý život, pomáhat ostatním, být vzorem pro mladé. Možná by se jí dala vytknout určitá didaktičnost, je to takový "vzorový životopis" hrdé a pracovité Romky, nedokážu posoudit, jak moc to funguje v rámci romské komunity, mně se to ale každopádně dost líbilo. Kniha se každopádně dobře čte, je optimistická, hrdinka opravdu vzbuzuje sympatie. Pohled na naše dějiny jinýma očima a také (možná trochu exotický) vhled do života tradiční romské rodiny  - to vás čeká, pokud se do téhle knihy pustíte.  

Knihu dále doplňují a informačně zpřesňují další texty: předmluva  ředitelky Muzea romské kultury v Brně Jany Horváthové a historické zhodnocení  úlohy Romů v československých dějinách od romisty Zbyňka Andrše. Poznámku o tom, jak samotná kniha vznikala, přidávají i editorky knihy a badatelky Lenka Jandáková a Jana Habrovcová. Knihu doplňuje i romsko-český slovníček, obrazová příloha a seznam literatury. 

Hodnocení: 100%

Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej: Paměti hrdé Romky

• Nakladatel: Paseka a KHER
• EAN: 9788076373341
• ISBN: 978-80-7637-334-1
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 224 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)