Týjo, tak tohle mě příjemně překvapilo! Ne, že bych Báru Šťastnou neznala, naopak, přečetla jsem všechny její knihy, od těch prvních z kategorie "osobní rozvoj a styl" (Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu, Dobrá tak akorát) až k jejím románům z posledních let. Ty se mi sice vcelku líbily, ale k tomu, aby mi nějak uvízly v paměti, jim něco chybělo. Takže jsem se do nejnovějšího románu Samotářky moc nehrnula a dostala jsem se k němu až teď před vánoci, kdy jsem ho pořizovala kamarádce Janě pod stromeček. Chyba, chyba!:-)
Samotářky, to jsou tři ženy tří různých generací, jejichž příběh se odehrává v uplynulých sedmdesáti letech. Ano, opět románová kronika a generační román, nějak se mi tahle literární kategorie poslední době pořád vrací.
Nejstarší hrdinkou je Ludmila, dcera statkáře z malé vesnice, nadaná, ale zvláštní a samotářská dívka, která se po maturitě chystá studovat v Praze matfyz. Jenže se píše rok 1952, na vesnici zuří násilná kolektivizace a odehrávají se příběhy, které známe z majora Zemana (případ Babice), nebo románů Jiřího Hájíčka (Selský baroko). V ono léto prožije Ludmila svou první lásku, ale také se jí naprosto změní život. A dějinné události zasáhnou nejen její rodinu.. Druhou ženou je Amálka, Ludmiliina dcera, také samotářská žena, která má pocit, že nikam nepatří. Nakonec se jí ale podaří zapadnout do party mladých lidí a s jedním z nich si pořídí i dceru Věrku. Ta je pak poslední vypravěčkou příběhu, který nás dovádí až do koronavirové současnosti - je to právě Věrka, která se snaží poskládat střípky rodinného příběhu, do kterého patří mimo jiné jedna poprava, dlouholeté vězení, nemanželské dítě (resp. děti), nevyjasněné příbuzenské vztahy, státní bezpečnost a neposlední řadě duševní poruchy (stará Škrlandová ostatně patří k nejlepším postavám knihy).
Tohle je literatura pro ženy v tom nejlepším slova smyslu. Zajímavý děj, trocha té historické edukace (je vidět, že autorka aktuálně pracuje pro Paměť národa), dojemné a smutné mezilidské vztahy a výborně zachycená atmosféra doby (zejména padesátých let). A i když jsou hrdinky poměrně dost odevzdané osudu, vždycky se objeví nějaký zvrat, který překvapí. Pozitivní bylo samozřejmě i to, že zejména životní reálie poslední vypravěčky mi byly docela blízké - od unifikovaného školství, návštěv cukrárny s dědečkem až po lockdowny v uplynulých letech.
Jediné, co mi trochu nesedělo, byl věk hrdinek, který mi přišel matoucí zejména u Amálky: z událostí se dá odvodit, že v době narození dcery na začátku 80. let je jí už skoro třicet, což bylo v té době téměř stáří (dost věrně si to pamatuju u svých rodičů). Nikdo ale její věk a na tu dobu pozdní mateřství neřeší, naopak. Že by to bylo tím vesnickým komunitním undergroundem? Podobně se trochu infantilně chová i Věra, které se ale v době začátku pandemie blíží spíš ke čtyřicítce. Možná to chtělo ještě jednu generaci narozenou v 70. letech, ale asi by zas tak nevyzněl ten konec socialismu... No ale pokud nejste posedlí čísly jako já, možná si toho ani nevšimnete.
Samotářky jsou každopádně velmi zručně a čtivě napsaný román, myslím, že Bára Šťastná se v něm vydala dobrým, ba šťastným směrem. Tak se těším na další - Paměť národa by mohla být dobrým zdrojem zajímavých příběhů, které si zaslouží beletristicky zpracovat.
A jedna perlička na závěr - titulní obrázek knihy vytvořila česká malířka a grafička Daniela Benešová-Hahnová (93 let!), toho času Barbořina tchýně. Moje generace zná tuhle ilustrátorku například z knihy Hanýžka a Martínek nebo Heidi, děvčátko z hor.
Barbora Šťastná: Samotářky
- Nakladatel: Motto
- EAN: 9788026722281
- ISBN: 978-80-267-2228-1
- Popis: 1× kniha, vázaná, 312 stran, česky
- Rozměry: 12,5 × 19 cm
- Rok vydání: 2022 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat