pondělí 30. června 2025

Iveta Svobodová: DNA - Spravedlnost existuje

Identifikace pachatelů pomocí DNA je v dnešní době něco zcela rutinního, vždyť se s tím potkáme téměř v každé detektivce nebo televizním krimi seriálu. Tahle metoda je tu ve skutečnosti s námi ale jen pár desítek let. Do začátků využívání DNA v praxi českých kriminalistů nás vrací román Ivety Svobodové: DNA – spravedlnost existuje, který je inspirován dvěma skutečnými případy.




Hlavní hrdinkou knihy je doktorka přírodních věd Jana Málková, která se po škole v roce 1989 rozhodne jít pracovat k policii. Absolvuje řadu kursů a jako bioložka a laboratorní expertka se stane součástí týmu kriminalistů, který vede zkušený kriminalista Neumann, který se objevuje i v dalších knihách autorky. Hned první případ je brutální – v malém městě je nalezena vyvražděná rodina: ubodaná matka a její dvě dospělé dcery. Rozjíždí se rozsáhlé vyšetřování, které ale nevede k žádnému výsledku. Až po více než 13 letech, poté, co je zaveden národní registr DNA, najde systém shodu: genetická informace z biologického materiálu nalezeného na místě činu se shoduje s DNA obviněného z několika znásilnění. Spravedlnosti je učiněno za dost. Druhý případ se pak odehrává o rok později, kdy bylo při vyšetřování vraždy nezletilé dívky využito hromadného sběru DNA všech potencionálních pachatelů – a tento revoluční přístup přinese naprosto nečekaný výsledek.

DNA - spravedlnost existuje je kniha, která mě přenesla někam do časů Malého pitavalu z velkého města (pro mladší čtenáře – jednalo se o legendární detektivní televizní seriál z poloviny 80. let z pera Jaroslava Dietla, kde účinkovala celá řada tehdy populárních herců). Kriminalisté ze staré školy, samozřejmě většinou muži, všude se kouří a nezdravě jí, jezdí se rozhrkanými auty, přesto to má svou atmosféru, kterou zejména starší čtenáři a pamětníci ocení. 

Co mě osobně trochu vadilo, byly poněkud kostrbaté dialogy ve velmi spisovné češtině, které navíc – například ve scénkách z osobního života kriminalistů – nezněly zrovna uvěřitelně. Stejné to bylo i s některými popisy...

"Byla to už pěkná řádka let, co spolu studovali na policejní škole v Brně a vyváděli pěkné hlouposti. Mnohdy se divili, že je nevyhodili od sboru. Lojza zůstal v Brně a Luboš se vrátil do svého rodného města. Jeho první služba byla na poříčním oddíle v Nymburce, odkud ho brzy stáhli na vyšetřovačku. Na okrese Praha-východ vyřešil stovky případů, statistiky si nevedl, a když měl přejít na kraj, bránil se jako malý kluk. Dělal na případech těžkých ublíženína zdraví a na vraždách, a přitom seděl ve své prouzené kanceláři s letitým nábytkem. Nikdo s ním nemohl hnout.

Až po revoluci v roce 1989 uznal, že je čas na změnu, a oficiálně přesídlil na kraj společně s Pepou Hruškou jako vždy ve vedlejší kanceláři. Jeho kolegyně Kamila Reichlová šla na mateřskou dovolenou s Andulou a jemu do života přišla bioložka Jana Málková. Když pominul svou první manželku, měl štěstí na ženy a tu nejlepší, Alenu, měl doma. Jejich Petr byl zrzavý uličník, plný energie po svém otci, a z jeho lumpáren měli s manželkou docela často zamotanou hlavu. Luboš ale moc dobře věděl, že jako malý kluk nebyl jiný."

....

Jana jen mávla rukou a poznamenala, že základem je vypnout mozek a soustředit se jen na lezení. Albert přikývl, měla pravdu.
„Můžu se zeptat, čím se živíte?“ zajímal se.
„Jsem kriminalistka, vrchní komisařka a pracuji jako forenzní biolog v kriminalistické laboratoři.
Hlavně dělám na vraždách a znásilněních nebo těžkých ublížení na zdraví,“ odpověděla a bez mrknutí oka navinovala lano.
Albert se na ni opět obdivně podíval. Tipoval štíhlou drobnou lezkyni na ministerskou úřednici, rozhodně ne na ženu, která se zabývá vraždami a mrtvolami.
Jana se dívala na stěnu a četla si trasu. „Ta tady nebyla,“ konstatovala.
„Dlouho jsem ji dával dohromady, je přístupná od minulého týdne,“ odpověděl.
Jana se na něj spokojeně podívala. „A co děláte vy?“ „Vlastním to tady,“ odpověděl Albert.
„Teda, to jsem netušila. Zřejmě máte hodně práce…

...

„Vsadím se, že lezeš nejvyšší obtížnost,“ podíval se na Janu, která se jen pousmála.
„Mám ráda výzvy, a když něco dělám, chci patřit mezi nejlepší,“ odpověděla.
Albertovi zajiskřilo v očích a řekl, že jinou odpověď ani nečekal. „Jsi skvělá,“ políbil Janu a v ten moment se mu v kapse rozdrnčel mobil.


Na druhou stranu, možná je právě absence obecné češtiny a anglicismů přesně to, co pravidelní čtenáři vítají. Vždyť podobné knihy ze zelené edice Původní česká detektivka patří v určité věkové kategorii mezi oblíbenou četbu. Pokud vás trochu zajímá kriminalistická historie, můžete knihu DNA zkusit, jako odpočinková kniha na dovolenou neurazí. 



Iveta Svobodová (*1965) je česká spisovatelka a scenáristka, autorka detektivních románů inspirovaných reálnými případy. V nakladatelství Šulc–Švarc vyšlo několik jejich úspěšných knih, například Podivné přátelství, Konec hry, Misionář nebo Ostří meče.

Hodnocení: 65 %


Iveta Svobodová: DNA - Spravedlnost existuje

  • Nakladatel: Šulc a Švarc
  • Rozměr: 135 x 206 x 25
  • datum vydání:12.05.2025
  • EAN: 9788072445219
  • Počet stran: 283
  • Hmotnost: 388 g
  • ISBN: 978-80-7244-521-9

pátek 27. června 2025

Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900

Zajímavá výstava ve Valdštejnské jízdárně. Aneb jak píše v Respektu Vitvar: Na ženskou dobrý:-) Fakt dobrý.

Výstava představuje uměleckou tvorbu žen, a to od středověku až do konce 19. století, přičemž ukazuje osobitou povahu ženské tvorby, zejména v malířství, sochařství, kresbě i grafice a dále také v oblasti užitého umění, čímž odkrývá druhý, méně známý, příběh dějin umění.

Pozornost je zaměřena na charakteristiku prostředí, ve kterém umělkyně tvořily; též jsou ukázána témata, která ženy ve svých dílech zpracovávaly. Poprvé je ke spatření souborná přehlídka žen – umělkyň, jež působily ve střední Evropě, v Nizozemí a na území dnešní Itálie v období 1300–1900. Časově je expozice dovedena právě do této doby, jelikož tehdy se situace ženy – umělkyně mění: postupně jim byl umožňován přístup na umělecké akademie a umění se kromě aristokratek začaly věnovat i ženy z měst. Svoje uplatnění tak měly umělkyně čím dál více ve svých rukou a postupně se začaly etablovat profesně i společensky. Jen málokterá ale vedla dílnu jako její mistryně. 

Téma výstavy nechává vyniknout poselství: gender sice ovlivňuje charakter tvorby a donedávna zásadně limitoval i možnosti prosazení ženy a jejího vzdělání, ale důležitý je talent a vůle prosadit se v dosavadně v mužském světě. 

Pro někoho bude překvapením, když uvidí, jak se již v období středověku projevovala odvážná fantazie žen; jaké měly hluboce zbožné ženy, často řeholnice, erotické i mateřské touhy. Návštěvníka též zaujmou příběhy malířek z období renesance – často byly samy obětmi násilí a intrik; s krutostí, již zažily, se vyrovnávaly i ve své umělecké tvorbě. Mnohé z nich se zase chtěly vyrovnat produkci svých mužských protějšků, chtěly dokázat, že jsou stejně dobré, či dokonce lepší. 

V 17.–18. století se prosadilo mnoho schopných žen v Záalpí a staly se úspěšnými vědkyněmi, malířkami a cestovatelkami. Velmi inspirativní je příběh Marie Sibylly Merian, která v roce 1699 podnikla dobrodružnou výpravu do Surinamu, aby mohla studovat hmyz. V pokročilé době 18. století a v prvních dekádách 19. století se prosadila celá řada významných malířek – Angelica Kauffmann, Barbara Krafft rozená Steiner či Amalie von Peter. Jejich cesty pak následovaly další umělkyně. Díky talentu, podpoře rodiny a vzdělání se mohly začít naplno věnovat profesionální umělecké tvorbě, která jim přinesla seberealizaci, respekt a uznání. 

Hlavní kurátorka a autorka: Olga Kotková
 Kurátorka grafiky: Petra Zelenková
 Juniorní kurátorka: Adéla Pavlíčková
Odborná spolupráce: Veronika Hulíková, Daniela Rywiková, Petr Šámal, Marcela Vondráčková

čtvrtek 26. června 2025

Iván Argote: Radical Tenderness (Galerie Rudolfinum)

 

Do Galerie Rudolfinum chodím ráda. Výstavy jsou tu vždycky objevné, vstupné dobrovolné a na pražské poměry docela pohodoví kustodi. I proto jsem zamířila na mně neznámého Kolumbijce Ivána Argoteho. Nezanedbala jsem tedy přípravu a přečetla si dopředu průvodce výstavou, který je ke stažení na stránkách galerie, vyplatilo se. 

Takže jsem se chytala na protikolonialistické výpady (sochy oblečené v domorodém oblečení, film o stěhování soch), přírodu, která si bere zpět civilizaci i dětskou demonstraci. Bylo to radikální, ale bylo to i něžné, přesně jak název sliboval. Fakt osvěžující.

„Radical Tenderness je otevřený rozhovor, který začíná otázkou: Jak si můžeme představit jiný veřejný prostor? Je to výzva k tomu, abychom se odnaučili zděděným strukturám moci a reprezentace a snili jinak. Abychom se otevřeli –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ odvážně a něžně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a představili si nové obzory. Místo, které není postaveno na hierarchii, ale na otevřenosti, péči a aktivním zájmu. Prostor, kde bychom se mohli setkávat jinak, připomínat si své rozmanité dějiny a společně s radostí a kritičností utvářet obrysy budoucnosti, která teprve přijde.“                                                                                  
                                                                                                                                      –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Iván Argote

Iván Argote je kolumbijský umělec žijící v Paříži, který prostřednictvím soch, instalací, filmů a intervencí zkoumá naše vztahy k druhým, mocenské struktury a náboženské systémy. Rozvíjí postupy založené na něze, náklonnosti a humoru a podrobuje dominantní historické narativy kritickému pohledu. Jeho pomníkové intervence a efemérní i trvalá velkoplošná veřejná umělecká díla nastiňují nové možnosti symbolického a politického využití veřejného prostoru.

„S Ivánem Argotem jsem v kontaktu již přes deset let a jsem přesvědčen, že je jedním z nejtalentovanějších umělců své generace. Jeho díla nás prostřednictvím humoru a něhy nutí přehodnotit vlastní vztah k veřejnému prostoru, znepokojivé historii a sociálnímu napětí, které jsou často zakotveny v památkách a architektuře. Dekonstrukcí symbolů minulých ideologií a koloniální moci nabízí Argoteho tvorba novou možnou vizi, která reaguje na naléhavé výzvy k sociální spravedlnosti a péči o životní prostředí. A tím, že znovu pojímá veřejný prostor a umělecké instituce nikoli jako místa hierarchie, ale jako místa otevřenosti, odporu a propojení, nám nabízí rozmanitější způsoby, jak si připomínat naši společnou minulost a budovat ohleduplnější a soucitnější budoucnost,“ říká kurátor výstavy Leonardo Bigazzi.

V loňském roce získal Iván Argote prestižní uměleckou zakázku Plinth Commission pro newyorský park High Line, kde představil své dílo Dinosaur (2024). V témže roce se zúčastnil 60. benátského bienále s velkou venkovní instalací v parku Giardini a filmem v Arsenale. Zúčastnil se také Trienále v Bruggách a Bienále v Lagosu.

Iván Argote vystudoval grafický design, fotografii a nová média na Universidad Nacional de Colombia v Bogotě a získal titul MFA na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts (ENSBA) v Paříži. Od roku 2011 jej celosvětově zatupuje galerie Perrotin, od roku 2012 galerie Vermelho v São Paulu a od roku 2019 galerie Albarrán Bourdais v Madridu a na Menorce.

Argote získal několik významných ocenění včetně ceny Audi Talent Award (2011), ceny SAM za současné umění (2013) a hlavní ceny na festivalu videoartu LOOP Barcelona (2015). Byl nominován na cenu Prix Marcel Duchamp 2022. Samostatně vystavoval ve významných institucích, jako jsou Centre Pompidou, MALBA Museum, KØS Museum, SCAD Museum of Art, Berlinische Galerie a Palais de Tokyo. Jeho tvorba byla mimo jiné představena na bienále v Cuence, Mercosuru, Soluni a São Paulu. Argoteho díla jsou zastoupena ve sbírkách Guggenheimova muzea (New York), Centre Pompidou (Paříž), MACBA (Barcelona) a Colección de Arte del Banco de la República (Bogota) a dalších prestižních kolekcích.

Kurátor: Leonardo Bigazzi, web Galerie Rudolfinum
Uprostřed místnosti stojí monumentální bronzová socha Kdo? (2024), připomínající obří pár bot. Tento neúplný památník vybízí ke spekulacím o tom, kdo zde kdysi stál, a iluze historické legitimity, kterou mu propůjčuje patina, otevírá prostor pro nejednoznačné interpretace. Dílo zpochybňuje autoritu a zdánlivou trvalost, která se památníkům často připisuje, a vede nás k zamyšlení nad tím, čí narativy jsou ve veřejném prostoru uchovávány a čí příběhy jsou z něj vyloučeny.
Levitovat (2022) je tříkanálová videoinstalace, která kriticky ohledává kontroverzní přítomnost koloniálních památníků v evropských městech. Prostřednictvím veřejných intervencí a spekulativního přeskupování inscenuje symbolický přesun tří soch: obelisku Flaminio v Římě, sochy Kryštofa Kolumba na náměstí Plaza Colón v Madridu a památníku generála Josepha Gallieniho na náměstí Place Vauban v Paříži. Projekt Levitovat je protkaný autobiografickým vyprávěním, reflektuje pozici autora jakožto kolumbijského občana a dlouhodobého obyvatele Francie a odhaluje složité propletence paměti, identity a koloniálního dědictví. Argote přehodnocuje prostorové a symbolické funkce památníků, čímž zpochybňuje ideologické mechanismy, které udržují jejich autoritu ve veřejném prostoru, a dává nám příležitost zamyslet se nad tím, jak památníky formují naše kolektivní chápání historie. Video je zasazeno do prostředí „měkkých ruin“ – mobilních útvarů naplněných pěnou, které přetvářejí archetypální památky na objekty pohodlí, hry a dialogu. Tato hmatatelná krajina diváky vybízí, aby fyzicky i koncepčně interagovali s dědictvím koloniálních symbolů v prostoru, který je zároveň kritický i hravý. Skrze změkčení a oživení historicky rigidních útvarů Argote nastiňuje nové způsoby nakládání s kulturním dědictvím založené na participaci a kolektivním uzdravování.

Sál návštěvníky zve, aby vstoupili do rozsáhlé pohostinné zahrady, kterou Argote koncipoval jako konceptuální návrh ideálního veřejného parku. Tento sdílený prostor funguje jako souostroví, v němž probíhá dialog mezi umělcovými klíčovými díly za poslední desetiletí. Site-specific intervence propojuje interiér Galerie Rudolfinum s exteriérem a vytváří prostředí plné rostlin a plevelu, v němž se role památek a veřejného umění mění a stávají se inkluzivními. V sérii Divoké květy (2024–25) autor přetváří známé památky na živoucí nádoby pro obnovu a kolektivní transformaci. Fragmenty bronzových odlitků historických soch – v tomto případě římského císaře Augusta – jsou využity jako květináče a osazeny původní flórou. Touto intervencí jim Argote citlivě propůjčuje nový účel, zbavuje je jejich symbolické moci a mění je v úrodnou půdu pro růst. V této sérii si příroda bere zpět pozůstatky kolonialismu a imperialismu, jejichž památky již nejsou oslavou nadvlády, ale naopak podporují péči, místní identitu a vzdor.
Těžištěm série Activissime (2011–) jsou protestní workshopy, které Argote realizuje ve spolupráci s dětmi. Podporuje tak aktivní, radostnou a kolektivní angažovanost a zároveň zpochybňuje konvenční role institucí a využití veřejného prostoru. Série byla původně inspirována fotografií umělcova otce Álvara Argoteho, který v 60. letech v Kolumbii vedl dětskou demonstraci. Álvaro, učitel a politický aktivista, propojoval pedagogiku s aktivismem a zapojoval děti do revolučních praktik. Iván Argote na jeho odkaz navázal skrze workshopy, v nichž děti vede k tomu, aby vyjádřily své vlastní obavy, hodnoty a vize změn. Výsledkem této mezigenerační výměny jsou performativní akce inscenované ve veřejném i institucionálním kontextu. Activissime se zabývá protestem jako vzdělávací metodologií i uměleckou strategií a chápe ho coby nástroj kritické angažovanosti, kreativity a kolektivního vyjádření. Galerii Rudolfinum poprvé přináší retrospektivu této série, v níž jsou k vidění zvětšené fotografie a archivní materiál z více než třiceti workshopů a veřejných protestů po celém světě – včetně toho nejnovějšího, který vznikl speciálně pro tuto výstavu. V prostoru jsou vystaveny transparenty z pražské dílny a na stěny místnosti Argote namaloval slogany, koncepty a otázky, které s ním děti probíraly.