Alena Mornštajnová: Čas vos

Knížky Aleny Mornštjnové patří u čtenářů mezi nejočekávanější, nejinak je to i s její nejnovějším dílem. Čas vos se již od začátku měsíce května drží na první příčce žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů v kategorii beletrie. Pomsta, nebo odpuštění? Román o moci minulosti a síle květin. Podlehla jsem i já:-).

Čas vos se odehrává v malém městě jménem Brod a má dva hrdiny. Báru, ženu středních let, která se do města vrací po mnoha letech - prožila tu dětství a část mládí, ale pak se z pro ní nepochopitelného důvodu rodiče rozhodli odstěhovat. Po mnoha životních peripetiích se Bára rozhodne koupit si v Brodu zanedbaný dům a začít znovu. Práce v knihovně ji baví a zahradničení na nové zahradě ještě víc. Její návrat má ale ještě jeden důvod - chce se vypořádat s minulostí, pomstít se křivdu způsobenou matce, která jí samotné obrátila život vzhůru nohama. Druhým hrdinou je Mirek, kterému nikdo neřekne jinak než Ptáčník. Místní podivín, částečný invalida, kterého v životě zajímají jen opeřenci. Denně je chodí do lesa pozorovat, zapisuje si jejich zvyky. Prožil neradostné dětství s tyranským otcem a manipulující matkou, nikdy se neoženil. Po smrti rodičů přestal dbát na společenské ohledy, moc se o sebe nestará, s minulostí se ale naučil žít a osamělost mu nevadí. Bára a Ptáčník se potkají a ... (a pak se to stane...).

Alena Mornštajnová má vzácný dar zaujmout vlastně docela obyčejným příběhem. Nijak nevybočující hrdinové s běžnými osudy, které se ale v jednu chvíli protnou. Anebo se zjistí, že se ty jejich životy vlastně zkřížily už před mnoha a mnoha lety. Píše se tu o bolestných věcech, jako je domácí násilí, závist a pomluvy nebo psychické onemocnění, zároveň jsou tu ale podobně silné kapitoly o přátelství nebo mezilidských vztazích. Své místo tu má ticho, vzpomínky nebo příroda.  Čas vos je velmi pomalá kniha, vše se z ní velmi pozvolna vynořuje,  vše zpomaleně zapadá na své místo. Každý si tu asi najde to své, navíc je to psáno jednoduše, srozumitelně a představitelně, tady asi hledejme důvod té současné autorčiny popularity a oblíbenosti.

Přiznávám, mně samotné trvalo docela dlouho, než jsem se začetla,  bylo to holt pomalé až příliš. Nakonec se mi to ale povedlo a vlastně se mi kniha i líbila - tou svou obyčejností, lehkou předvídatelností, jednoduchým jazykem. Za nejlepší autorčinu knihu bych Čas vos určitě neoznačila, obávám se, že poměrně rychle zapomenu, o čem že to vlastně bylo. Na druhou stranu oceňuji, že to má vlastně (spoiler!) dobrý konec. Takže s Časem vos asi chybu neuděláte. 

“Ptáčník nerozuměl tomu, proč se lidé tolik zajímají o životy ostatních. A proč jim vadí, když se někdo nedá napasovat do žádné krabičky a nedodržuje nalinkované představy, jak se má žít. On byl se svým životem spokojený a nehodlal na něm nic měnit.”

Alena Mornštajnová (* 24. června 1963 Valašské Meziříčí) je česká spisovatelka a překladatelka. K jejím nejvýznamnějším dílům patří romány Hana (2017), za nějž získala několik ocenění, a Tiché roky (2019). Ke psaní se dostala až ve zralém věku, její první kniha vyšla v roce 2013. 

Hodnocení: 75 %

Alena Mornštajnová: Čas vos

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788027524297
• ISBN: 978-80-275-2429-7
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 320 stran, česky
• Rozměry: 14 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2025 (1. vydání)

Pačinek Glass: Skleněná zahrada

V lednu jsem se na tomto blogu rozplývala nad výstavou Křišťálová zahrada v pražské Botanické zahradě. Sklářský mistr Jiří Pačinek, autor té skleněné krásy, sidlí v Kunraticích u Cvikova, kde má svou huť a kde také představuje své dílo. Skleněná zahrada plná nejroztodivnějších skleněných rostlin je volně přístupná, 24 hodin denně. Krom toho se tu můžete podívat na práci sklářů, občerstvit se ve sklářské kantýně, nakoupit si sklářské výrobky, nebo se tu i ubytovat. Když budete mít štěstí, potkáte i samotného mistra Pačinka. Velkou atrakcí je pak Křišťálový chrám (kostel Povýšení svatého Kříže), kde je také sklářská expozice - ten jsem si ale nechala na jindy. Návštěvu Kunratic ale rozhodně doporučuji - více tady.

Leoš Kyša: Syndikát

Přiznávám, Františka Kotletu prakticky neznám. Slyšela jsem jako audioknihu první díl jeho postapo románu Spad, který mě dost pobavil,  jinak jsem ale na tzv. brakovou literaturu ještě nenašla odvahu. Jako Leoš Kyša (pravé jméno tohoto autora, Kotleta je pseudonym) mě ale předloni zaujal dílem z alternativní historie Sudetenland, tak jsem usoudila, že bych si měla pod stromeček mohla přát i jeho nový počin, Syndikát. Stalo se, teď na jaře na ni konečně přišla řada. 

O čem román, který nás tentokrát zavede do současnosti, resp. spíše do blízké budoucnosti, vlastně je? Programátor Jan a jeho kamarád Robin ve svém startupu pracují na konceptu zemědělských dronů, vybavených umělou inteligencí. Na tu je totiž Jan expert, což dokazuje i jeho povedený osobní AI asistent Karel, vytvořený podle vzoru Jirotkova Saturnina - pečuje o Janovo zdraví, hlavně stravu a pohyb, má ale samozřejmě přehled i o všech pracovních aktivitách (a svého pána oslovuje Sire). Jenže pak se stane něco divného, firmu někdo okrade - z účtu odejdou poslední peníze, vše vypadá úplně legálně, az na to, že příkaz k úhradě nikdo nedal. Jan s Robinem (a Karlem v zádech) se pouštějí do pátrání na vlastní pěst. Podaří se jim najít vlastníka účtu, na který peníze odešly, ale je to zjevně jen bílý kůň. Navíc je tento muž o několik dní později nalezen mrtev, přičemž zemřel za krajně podivných okolností. Skončí naši hrdinové za mřížemi, nebo se jim podaří případ včas rozlousknout? Proč vedou stopy na web s porno produkcí? A jakou roli v tom všem hrají poníci, kočky a umělá inteligence? 

Vyloučíme-li všechno nemožné, pak to, co zůstane, musí být pravda, ať je to jakkoli nepravděpodobné.

Syndikát je dost aktuální kniha. Doba, kdy umělá inteligence změní náš současný svět k nepoznání, je ostatně už asi tady. Vlastně musím říct, že děj knihy, resp. její pozadí, mi ani nepřišlo moc přitažené za vlasy... (což je děsivé). Mimochodem, věděli jste, že tahle kniha spadá pod žánr kyberpunk? Pokud byste stejně jako já netušili, jedná se o subžánr science fiction, který je zasazen do futuristického prostředí a je charakteristický „kombinací společenské spodiny a pokročilé technologie“. Kontrast vytvářejí technologické a vědecké vymoženosti jako umělá inteligence a kybernetika společně s rozpadem společnosti či zásadní změnou ve společenském řádu. 

Zaujalo mě to, Gemini mi proto doporučila několik kultovních a zásadních děl kyberpunku, abych se dovzdělala.  Kdyby vás to zajímalo, tak zkuste (zkontrolováno, všechny existují):

• William Gibson – Neuromancer
• Neal Stephenson – Sníh 
• Philip K. Dick – Sní androidi o elektrických ovečkách? 
• Bruce Sterling – Schismatrix 
• Richard Morgan – Půjčovna masa 

Krom toho je ale Syndikát hlavně vtipná kniha s detektivní zápletkou. Je tu hodně zábavných momentů, mě bavily zejména popkulturní hlášky a reálie, které myslím ocení zejména moje boomerská generace (Kyša je jen o něco mladší, než já). 

„Co pro tebe můžu udělat, že je to tak naléhavé?" Klepla přitom nervózně podpatkem lodičky o podlahu. Měla béžový kostýmek. Moje bývalka nosila podobné kalhoty, rozepnuté sako a pod ním nějaký top nebo, jak se tomu říkalo, stejné barvy. „Máňa", nejspíš asi Marie, mohla mít něco mezi čtyřiceti a padesáti. Těžko říct. Ženy v korporacích se snažily udržovat zdání přesně tohoto věku. Když měly pod čtyřicet, používaly triky na zestaršení, když se blížily k padesátce, začal divoký (a zatraceně drahý) hon za omlazením. Tohle věkové rozpětí se totiž u žen v korporacích považovalo za ideální pro vysokou kariéru. Mladším nikdo nevěřil, že už mají dost zkušeností, a hlavně se každý bál případného těhotenství, starší byly prostě na odpis. Svět korporací neměl s genderovými teoriemi nic společného, a kdo chtěl uspět, musel se přizpůsobit. Tedy hlavně ženy. S kostýmkem ladily i dlouhé hnědé vlasy, jejichž vlnky končily někde na ramenou. Vypadala trochu jako americké herečky z devadesátkových seriálů, což byl nejspíš taky účel, protože její kolegové zpravidla kulturně a esteticky zamrzli někde u seriálu Melrose Place. 

 ... 

„Můžu se zeptat na vašeho otce?" osmělil jsem se po pár minutách motání se těsnými pražskými uličkami. „Hm," vydala ze sebe, což jsem si vyložil jako souhlas. „Jak se dostal k pornu?" „Ani nevím. Za komoušů pracoval v JZD Slušovice. Chtěl tam vyrábět počítače. Po revoluci sem začal vozit americké, ale říkal, že ho někdo okradl. Když přišel internet, programoval, vytvářel stránky pro firmy a pak začal dělat porno. Hodně na tom vydělal."  

Leoš Kyša se mi touhle knihou dost trefil do nálady, navíc otevřený konec nabízí prostor pro pokračování. Třeba ho AI napíše. 

Leoš Kyša (*1979) je  spisovatel, vysokoškolský pedagog, novinář a moderátor podcastu Jadrná věda, zaměřeného na popularizaci vědeckých témat. Jako autor se pod pseudonymem František Kotleta věnuje akční sci-fi a fantasy literatuře.

Hodnocení: 95 %

Leoš Kyša: Syndikát

• Nakladatel: Vendeta
• EAN: 9788027744602
• ISBN: 978-80-277-4460-2
• Doporučená prodejní cena: 399 Kč
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 276 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Výstava Around the Clock: The Factory Effect (Pragovka Gallery)

Letos v dubnu se otevřely nové prostory Pragovka Gallery ve Vysočanech. Aktuálně se tam můžete zajít podívat na skupinovou výstavu Around the Clock: The Factory Effect pod kurátorským vedením Anežky Jabůrkové (11. 4. – 15. 6. 2025). 

Směna sice může skončit úderem hodin, ale její dopad ne. Around the Clock: The Factory Effect (Celý den: Tovární efekt) zkoumá, jak pracoviště zanechává stopy i dlouho po skončení pracovní doby. Industriální prostor bývalé továrny Pragovka slouží nejen jako pouhá kulisa výstavy, ale také jako prostorové východisko pro zkoumání dopadů průmyslových pracovišť na naše těla a životní prostředí. Umělecká díla Any de Almeidy, Poliny Davydenko, Sáro Gottstein, Martinse Kohouta, Jeleny Micić, Alicji Rogalské, Kateřiny Šedé, Forensic Architecture a Anny Witt obdobné úvahy podněcují. Každé z děl přitom působí jako prizma, které složitou problematiku láme jako paprsek světla a odráží konkrétními směry. V konečném důsledku se výstava snaží vyprovokovat kritické uvědomění toho, jak naše každodenní jednání utváří ekosystémy, jež obýváme. Zároveň chce inspirovat diváky k tomu, aby nezůstávali pasivními pozorovateli dějin a uvědomili si vlastní úlohu aktivních účastníků na utváření změn. Díky různorodým přístupům zúčastněných umělkyň a umělců je zřejmé, že každý z nás má potenciál se podílet na proměně světa kolem nás.

Podařilo se mi vyrazit na komentovanou prohlídku s kurátorkou Anežkou Jabůrkovou a bylo to opravdu zajímavé. Budete-li mít do června cestu kolem stanice metra Kolbenová, mrkněte se. I ty samotné nové prostory jsou parádní.