
No, nebylo to špatné, ale očekávání jsem měla větší. Špatně nazvučené sbory, opravdu muzikál - takže hodně písní, u kterých bylo potřeba dávat pozor na to, co se zpívá, druhá půlka hodně budovatelská... Viděno s Oskarem Hesem a Danielem Krejčíkem. 

No, nebylo to špatné, ale očekávání jsem měla větší. Špatně nazvučené sbory, opravdu muzikál - takže hodně písní, u kterých bylo potřeba dávat pozor na to, co se zpívá, druhá půlka hodně budovatelská... Viděno s Oskarem Hesem a Danielem Krejčíkem. 
Švandovo divadlo: Gazda a roba
Bylo to dobrý, ale teda strašně depresivní (což se dalo ostatně čekat).
Premiéra: 9.11.2024 | 1:50x
Dramaturgie: Martina Kinská. Výprava: Ján Tereba. Světelný design: Martin Špetlík. Hudba: Jakub Kudláč. Pohybová spolupráce: Jaro Viňarský. Režie: Kasha Jandáčková.
Anežka Šťastná, Mark Kristián Hochman, Jakub Tvrdík, Anna Grundmanová, Andrea Buršová, Barbora Křupková, Jacob Erftemeijer, Marie Štípková, Jan Grundman, Matěj Anděl, Anežka Burdová / Pavla Nevyhoštěná, Katarína Mišejková / Klára Šmídová, Mikuláš Matoušek / Lukáš Hořínek...
Adaptace kanonického textu české dramatiky, která neotřelým způsobem atakuje nejen strnulost uvažování o tzv. realistickém dramatu, ale především strnulost společenského úzu. Když odejde od rodiny muž, vzbudí to rozruch. Když odejde od rodiny žena, je to skandál a neomluvitelné. Dva stejné činy, dvě různá hodnocení a společenské dopady. Krajčířce Evě je kvůli chudému původu zapovězena láska s Mánkem. On se za ni nedokáže v pravý čas postavit, a tak se Eva natruc vdá za kožušníka Samka. Láska si nedá ale poroučet, Evu a Mánka to k sobě stále táhne, nemohou si pomoci. Tak proč se konečně nevzepřít tomu, „co se má“? Tím spíš, když to uvidí celá ves. Ta ves, která je pozorovala, hodnotila, pomlouvala...
Hodnocení. 100 %
Občas žehrám, že ač chodím do divadla poměrně často, nic moc výjimečného tam nenacházím. Nevím, jestli si vybírám špatná divadla, nebo je to mým pokročilým věkem, či tím, že se divadelní provoz a dramaturgie v posledních letech poněkud proměnily a posunuly směrem k lehčím kusům.
V květnu se mi ale podařil majstrštyk - vidět tři fakt výborné kousky (z toho první dva vycházely z literárních předloh).
Prvním byla Žena filmového kritika, která se dává v Divadle pod Palmovkou, v podkrovním PalmOFF studiu. Představení je prakticky pořád vyprodané a navíc ho většinou dávají ve dnech, kdy nemám šanci se do Prahy dostat, tak jsem ani nedoufala, že se na něj brzo dostanu. Nakonec ale zapracovala náhoda - Divadlo pod Palmovkou s tímhle představením vyrazilo k nám do Liberce, na festival WTF. Důvodem je asi to, že režisér představení, Tomáš Dianiška, má k našemu divadlu vazby, začínal tady a odsud také poté vyrazil na svou vítěznou pouť českými divadly. Každopádně, Liberec má Dianišku taky rád, tolik lidí jsem tady v životě v divadle neviděla. Malé divadlo praskalo ve švech, prý tu tak narváno bylo naposledy během Sametové revoluce:-)
Žena filmového kritika vychází ze stejnojmenné knihy, resp. původně blogu (který posléze vyhrál Magnesii Literu a knihou se stal). Četla jsem blog v době, kdy vycházel, bavil mě velmi, neb byl sarkastický, ironický, vtipný, plný narážek pro insidery, takže jsem se na představení těšila. Musím přiznat, že mě na začátku trochu zaskočilo, že to oproti knize bylo mnohem víc na sílu. Já osobně vnímala autorčin humor jako docela subtilní, jemný, představení byla oproti tomu řachanda. Sice inteligentní, ale přesto bláznivá. Pak jsem si ale uvědomila, že to je přesně to, co Dianiška dělá: prostě další z jeho šílených inscenací, které vážné věci předvádí v absurdní podobě (a že jsem jich od něj v posledních letech viděla!). Takže jsem to akceptovala a bavila se královsky. Na i-divadle hodnocení kolem 80 %, já dávám 90 %.
Jen pro zajímavost, co k představení napsala po premiéře samotná autorka:

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo v červnu tohoto roku výjimečnou operní site specific inscenaci Cesta za světlem, která diváky provedla po několika místech v libereckém centru a zároveň je zavedla na poněkud depresívní návštěvu do minulosti.
Začátek představení se odehrál na nádvoří Technického muzea (bývalý areál Libereckých výstavních trhů), kde se začíná lidovou písní Kačena divoká v úpravě Leoše Janáčka. Petr Jeništa v kostýmu válečného veterána tu na chůdách křičí německy do megafonu a šikuje zástup dětí s kufry, kteří se řadí na cestu do neznáma.
Na další scénu se diváci i učinkující přesouvají do jedné z hal, která je proměněna v improvizované nádraží, kam nákladními vagony přijíždějí děti. Tady se odehraje představení Brundibár, opera Hanse Krásy o dětech bojujících proti zlu ztělesněnému flašinetářem Brundibárem, která byla uvedena v roce 1943 v Terezíně. Židovské hvězdy, kufry, dobové oblečení. Ač děti zlého flašinetáře zaženou, scéna končí sirénami a návratem Brundibára na scénu s pistolí v ruce...
Z LVT jsme se přesunuli k blízkému plaveckému bazénu, kde v zákoutí u kovové plastiky Kapka od výtvarníků Jana Lukáše a Oldřicha Plívy pokračuje taneční intermezzo. Ježkova veselá bugatti step a dívky chystající se na výlet do přírody se ale rychle, jen otočením kufrů, změní ve výlet do koncentráku. Zlý Jeništa tu pokračuje ve své úloze - do komína polní kuchyně cpe plyšáky a hračky dětí, posléze střílí do vyletujících balónků, jedna z nejsilnějších scén inscenace.
Polní kuchyni pak Jeništa vyměňuje za koloběžku a pomocí hlasitých ruských pokynů žene publikum do divadla. Tady představení pokračuje, a to první částí Dvořákova oratoria Stabat mater, které líčí bolest Panny Marie pod Kristovým křížem, v tomto případě bolest matky nad smrtí dítěte. Hra pokračuje jakousi očistnou katarzí, ve které i zlo dojde k prozření, nicméně depresivní zážitek z putování zůstává v hlavě. Musím uznat, že poměrně hluboký zážitek.
V inscenaci si zahrálo více než 120 dětí z libereckých hudebních i tanečních souborů, další desítky dětí představení vidělo v rámci dopolední návštěvy. Myslím, že o holocaustu teď budou mít poměrně přesnou představu, což je vlastně asi dobře. Výjimečné představení, které stojí za to vidět.