Sarah Damoff: Naše zářná léta

Máte rádi rodinné ságy, kdy se svými oblíbenými hrdiny prožíváte podstatnou část jejich života? Baví vás číst knihy nahlížené očima více postav? A rádi se u čtení dojmete? Pokud jste třikrát odpověděli kladně, pak je pro vás kniha mladé americké autorky Sarah Damoff jako stvořená. Na knižní pulty přichází její působivý debut s názvem Naše zářná léta.

Na počátku je mladá a zamilovaná dvojice: umělec a budoucí galerista Ryan, který se svou matkou kdysi utekl od násilnického otce alkoholika, a Lillian, bankovní úřednice, která si zase nese trauma z doby dospívání – její první láska nezůstala bez následků. Oba jsou ale odhodláni začít spolu nový a zářný život, ostatně i proto si zvolí jako nové společné příjmení jméno Brightovi (anglické přídavné jméno bright znamená nadějný, světlý či zářivý). První léta je opravdu všechno zalité sluncem, po narození dcery Jet ale přichází zvrat. Ryan začne mít problémy s alkoholem, vztahem otřese i odhalení manželčina tajemství, přidají se další selhání a rodina se rozpadá. Další roky sledujeme očima Jet, která těžce nese život s nepřítomným otcem. I ona přichází o své jistoty, i ona se potýká s následky rozhodnutí, která učinili její rodiče. Dokáže Jet odpustit? Bude se umět smířit se svými rodiči i s vlastním osudem? Najde si svou vlastní životní cestu?

  

 

Naše zářná léta jsou velmi působivou a vlastně i dojemnou knihou. Příběh rodiny se odehrává na ploše šesti desetiletí a přináší hodně silných témat nahlížených z různých perspektiv. Jinak alkoholismus bere ten, kdo pije a vyhýbá se tak odpovědnosti, jinak dopadá závislost na děti a další členy domácnosti. Hrdinové knihy se musí vypořádat s osamělostí, s dávnými i současnými křivdami, se strachem, ale také se svými city, láskou, soucitem či odpuštěním. Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou tu vykreslené s velkou empatií, je cítit důraz na pospolitost, líbila se mi snaha rodinu stále skládat dohromady, třeba i z přátel či sousedů, když to jinak nejde. Spisovatelka umí zapůsobit na emoce čtenářů, dojmout i rozbrečet, to se tak často neděje.

Sarah Darnoff je americká autorka, která se dlouhodobě věnuje sociální oblasti. Jako sociální pracovnice narazila na mnoho silných příběhů, které se rozhodla zpracovat formou beletrie. Její debutová kniha zazářila, zaznamenala úspěch u čtenářů i kritiky a momentálně se překládá do dvanácti jazyků.

Hodnocení: 90 %

Sarah Damoff: Naše zářná léta

• Nakladatelství: Ikar
• EAN: 9788024958712
• ISBN: 978-80-249-5871-2
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Originál: The Bright Years
• Překlad: Faltejsková, Lenka
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 312 stran, česky
• Rozměry:12,6 × 20 cm
• Rok vydání:2026 (1. vydání)
• Jazyk: česky

Červnové knihy

 ... zas ten blog nějak flákám...

• Beatrice Landovska Když máma spala 
• Martina Mašková, Kateřina Trávníček: Přetíženy 
• V. A. Vazquez: Klub odsouzených
• Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza
• František Kotleta a Kristýna Sněgoňová: Atomové šelmy 1. Zakladna
• František Kotleta a Kristýna Sněgoňová: Atomové šelmy 2. Aréna
• František Kotleta a Kristýna Sněgoňová: Atomové šelmy 3. Hřbitov
• Freida McFadden: Pomocnice Marek Šindelka: Systémy něhy
• Jana Poncarová: Ženy slova

Zahrada Rothmayerovy vily

 

V neděli ráno na mě někde na sítích vyskočil odkaz, že tajemná zahrada Rothmayerovy vily ve Střešovicích je volně přístupná. Nedalo mi to a když jsem jela odpoledne do Prahy, rovnou jsem tam vypravila. A je to opravdu kouzelné místo. Strávila jsem tam pěknou hodinku, jen já a po část doby ještě nějaký starý pán ze sousedství. A kdyby tu fungovalo nějaké občerstvení, sedím tam až do večera. Krásná oáza klidu - doporučuji. Já se sem určitě někdy vypravím i na prohlídku interiéru vily. 

Vítejte v zahrádce pana kouzelníka! Tak o zahradě hovořil fotograf Josef Sudek, který ji zvěčnil ve svých slavných fotografických cyklech. Panem kouzelníkem měl na mysli architekta Otto Rothmayera, který na podobě zahrady pracoval již od dokončení domu v roce 1929, kdy jeho vila ještě stála osamocená na pusté pláni.

Pro obyvatele vily byla zahrada stejně důležitá jako interiéry domu. Byla místem, ve kterém trávili mnoho času a sloužila pro setkávání s přáteli. Zároveň ale vyžadovala neustálou péči, přiznanou v podobě různých pracovních nástrojů okolo domu, které se nevešly do plechového zahradního domku. Kromě Otty Rothmayera se o zahradu starala také jeho manželka, významná textilní výtvarnice Božena Rothmayerová (rozená Horneková). V pozdějších letech se k manželům připojil i syn Jan, který o zahradu pečoval do chvíle, než vilu odkoupilo město Praha.

Zahrada se v průběhu let výrazně proměnila. Na počátku měla geometrickou podobu. Dodnes se dochovalo jezírko s rybičkami a ohniště v zadní části, ale i vzrostlý jasan hned u pergoly. Přední část zahrady před domem pokrývá tzv. kamenné moře, složené z bílých oblázků. Stejně jako treláž na vinnou révu a kopie sochy Madony Isis na sloupu připomíná slovínského architekta Jože Plečnika.

V době, kdy Plečnik zastával funkci architekta Pražského hradu, byl Rothmayer jeho spolupracovníkem. Jeho role na Hradě byla klíčová, protože Plečnik trávil

většinu času v rodné Lublani. Oba architekti se s nasazením věnovali pěstitelské činnosti a své poznatky sdíleli ve vzájemné korespondenci. Zahrady jejich vlastních domů se tak staly jakýmsi vzorníkem pro budované zahrady Pražského hradu. Živoucím důkazern této spolupráce je i mišpule v zadní části zahrady, která byla Plečnikovým darem.

Nebyly to jen rostliny, ale i jednotlivé předměty a artefakty, které si Otto Rothmayer přinášel z práce domů a doplňoval s nimi dům i zahradu. Své o tom vypovídá i dlažba, na které právě stojíte. Zřejmě totiž pochází ze Třetího nádvoří Pražského hradu. V zahradě ale naleznete i celou řadu dalších kamenných předmětů a částísach, které lze původně spojit s Pražským hradom.

Ve čtyřicátých letech 20. století objevil kouzlo tehdy už zarostlé zahrady fotograf Josef Sudek a ke svým inscenovaným kompozicim využíval její působivá zákoutí. K jednotlivým artefaktům z Hradu a z cest se připojily třeba i vázy a plastiky z barevného skla od manželů Roubíčkových, upevněné na karmenných podstavcích nebo kovových tyčích.

Sudek učil fotografovat Jana Rothmayera, jehož vlastní fotografie jsou neméně důležitou osobní výpovědi o stavu zahrady. Zároveň to byl právě Sudek, který byl rodinou požádán, aby zahradu a vilu zachytil po smrti Otto Rothmayera. Přestože zahrada není zakonzervovanou památkou, ale živoucím místem, snažíme se v Muzeu Prahy, aby v ni byl odkaz Rothmayerových stále patrný.

(text z cedule na zahradě)