Valerián Karoušek a Jiří Novák: Nitro země, křídla, dálky

Super výstava v Museu Kampa, já mám ty šedesátky ve výtvarném umění fakt ráda. 

 

Valerian Karoušek, Jiří Novák – Nitro země, křídla, dálky 

14. 2. – 17. 5. 2026 

Příležitost vystavit soubory děl VALERIANA KAROUŠKA (1929–1970) a JIŘÍHO NOVÁKA (1922–2010) znamená připomenout především tvůrčí principy, jimiž oba sochaři obohatili nové figurativní a konstruktivistické tendence českého uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Umožňuje též zprostředkovat živost sdílení dobových idejí, nacházení odlišných témat, kreativity práce s novými materiály. Zároveň ale připomíná silné životní osudy spoluformované historickými událostmi a politickou realitou země. 

Oba autoři vystudovali sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, působili ve skupině M 57, podíleli se na expozici československého pavilonu světové výstavy EXPO ’58 v Bruselu, vystavovali na libereckých exteriérových přehlídkách Socha 1964 a Socha a město v roce 1969, navrhli nebo i vytvořili řadu sochařských realizací do městských exteriérů. Oba nacházeli uměleckou inspiraci v přírodním prostředí, také ovšem v nejaktuálnějších technických možnostech moderní civilizace. Valerian Karoušek propojoval ve svých plastikách realitu kamene opracovaného přírodními silami s průmyslovými kovovými fragmenty a konstrukcemi, zaujal jej i sochařský potenciál experimentu s plastickými hmotami. Svůj umělecký prostor přirozeně propojoval s celoživotním zájmem o horolezectví, fascinoval jej živel země. 

 Současná výstava znamená i připomínku tragédie československé horolezecké expedice do peruánských And v roce 1970, tedy i náhlého přetnutí úspěšně se odvíjející individuální sochařské cesty. Jiří Novák založil výrazový účinek svých prací na přirozeném zájmu o konstrukce a mechanismy, na romantickém vnímání reality a bravurní schopnosti komponovat prostorové struktury hlavně z kovu. V procesu integrace pohybu do plastiky pracoval s principem náhody, vzájemností organického a mechanického, z živlů jej zajímaly zejména vzduch a voda. Věnoval se intenzivně i restaurování soch a realizování kopií. Výstava obou autorů nicméně zviditelňuje i významové přesahy jejich děl, které současné intuitivní ideové proudy integrující vědu, náboženství, umění a filosofii v duchu znovuobjevování bytostné citlivosti člověka vůči přírodním živlům, jeho schopnosti zvědomování niterné sounáležitosti s kosmem přesvědčivým způsobem stvrzují, a znovuotevírají tak prostor působení těchto prací dnešnímu divákovi.

(z webu muzea)

Renata Navrátilová: Maminky z Motola

Na tuhle knihu jsem nedávno narazila na Facebooku, kde ji autorka promovala. Téma mě zaujalo, i my jsme tuhle nemocnici uplynulých 18 let pravidelně navštěvovali, i jednu (naštěstí krátkou) hospitalizaci na kardiochirurgii si tu prožili, takže nebylo nad čím váhat. Jsem ideální cílová skupina:-)

Oficiální anotace: Dva příběhy o ztrátě, síle a naději. Není pravda, že čas zahojí všechny rány. Dva bolestné příběhy. Dvě maminky. Několik lidských osudů a život, který se s nikým nemazlí. Prožitky matek v nejtěžších chvílích. Od první diagnózy jejich dětí až po dva možné konce. Ten dobrý, i ten tragický. Svědectví o tom, že každá máma je statečná, a pokud nejde o zdraví, nejde o nic. 

O čem jsou Maminky z Motola? Nečekejte román ani návod na to, jak nemocnici přežít, jde spíše o vyprávění dvou maminek (+ zprostředkovaně i pár příběhů dalších rodin) o tom, jak těžké to taky může být. 

Motol je nesmírně komplikovaná nemocnice, kde se ztratí snad úplně každý, je to kolos, kterým denně projdou tisíce pacientů, nápor na personál je obrovský, což se může odrážet v uspěchaném a někdy necitlivém (nebo jako necitlivý vnímaném) přístupu. Zároveň je to ale špičkové pracoviště, které koncentruje ty nejlepší lékaře, které u nás máme, diagnostiky, chirurgy, kardiology, kardiochirurgy, onkology a další. Právě tady se zachraňují životy sotva narozených dětí, napravují vrozené vady, sanují následky těžkých úrazů, používají se metody, o nichž se nám laikům ani nezdá. 

Autorka knihy se ve svém díle zaměřuje především na to, jak situaci spojenou s hospitalizací v Motole vnímají rodiče (pochopitelně hlavně maminky) a samotní malí pacienti. Na otázky kolem hledání diagnózy (o tom bych jako matka dítěte se vzácným onemocněním mohla vyprávět), přijetí skutečnosti, že právě vaše dítě je nemocné a čekají ho těžké zákroky a náročné pobyty v nemocnici. Autorka popisuje samotný průběh hospitalizace, četné odběry, neustálé čekání, sdílení pokojů s dalšími dětmi, které se vzájemně ruší a budí, nepohodlná rozkládací křesla, náročné chvíle vyplněné snahou utišit miminko, které už několik hodin čeká hladové a žíznivé na zpožděnou operaci. Řeč přijde samozřejmě na přístup personálu i na těžké chvíle plné nejistoty při čekání na výsledky operací. 

Autorčin půlroční syn (v knize vystupuje autorka jako maminka Natálka) podstoupil v Motole náročnou operaci lebky, kterou se zamezilo srůstání lebečního švu. Odehrálo se to zhruba před 6 lety a chlapec je dnes zdravý. V Motole je ale spousta příběhů, které šťastný konec nemají. Tam patří dějová linka maminky Veroniky, jejíž dcera zemřela v necelém roce. Tahle linie se věnuje spíše těžkému vyrovnávání se se smrtí dítěte a také s rozpadem rodiny, který s nemocí souvisel. 

Vyprávění obou maminek, Natálky a Veroniky, se v knize po kapitolách střídají, čtení je velmi drsné, pokud má čtenář jen minimum empatie a citu, nemůže se ubránit slzám a pohnutí. Knihu dále doplňují zkušenostech dalších rodin - ať už v případě Natálky spolu-pacientů přímo z Motola, nebo z podpůrné rodičovské skupiny, kterou navštěvuje Veronika.

Aneb jak říká sama autorka: "Přijde mi neuvěřitelné, že něco, o čem jsem nechtěla už nikdy mluvit, a na co jsem chtěla zapomenout, teď vychází ve formě knihy. Přeji Vám, ať nikdy nezažijete to, co já. Ať nikdy nemusíte zvedat hovor z nemocnice s očekáváním toho nejhoršího - ať se nemusíte bát, že následující sekunda může zničit celý Váš svět. Slibuji vám, že zažijete jízdu plnou emocí - budete plakat, rozčilovat se nad nespravedlností života, zamýšlet se nad jeho smyslem, mnohokrát si položíte otázku proč a v závěru si uvědomíte, že ten váš obyčejnej poprděnej život je stejně nejlepší, i přestože v jednom kuse brbláte a jste nespokojení. Když jsem začala psát tuhle knihu, věděla jsem, že chci výtěžkem podpořit nemocné děti a jejich rodiny. Protože každá pomoc se počítá. 

POKUD TOTIŽ NEJDE O ZDRAVÍ, NEJDE O NIC. 

Děkuji všem motolským maminkám za podporu a inspiraci při psaní knihy." 

Renata Navrátilová se narodila v Prostějově v roce 1988. Publikovala už během gymnaziálních studií. Píše především pro ženské publikum, ale v posledních letech se věnuje i tvorbě pro děti. Ráda se potkává se svými čtenáři na besedách a věnuje se také ochotnickému divadlu.

Julie Jursová: Displejem dolů

Tuhle knížku na pultech nenajdete, i když mi to přijde škoda. Autorku jsem kdysi poznala osobně, ale vůbec ne jako skvělou výtvarnici a spisovatelku, ale jako farmářku a majitelku penzionu. Před pár lety  jsme u nich na statku byli se synem 2x na hipoterapii. Zůstala mi na FB v přátelích a já postupně zjistila, že parádně maluje a taky píše. Loni jsem se začetla do jednoho jejího skvělého dystopického románu, ale byl na pokračování na Wattpadu, což je pro mě potíž, nejsem schopná udržet pozornost a pravidelně stahovat. Na sklonku minulého roku ale Julie napsala novelu ze současnosti a pro podobné tragédy, jako jsem já, ji vyrobila i jako pdf. A tak jsem si ji s potěšením přečetla.

Děj je jednoduchý - hlavním hrdinou je mladík Michal, který rád fotí a živí se jako kurýr. Proplouvá si životem, paří, honí holky. A pak najednou potká dvě - jedna (Markéta) by mohla být ta pravá na celý život, tedy pokud by se trochu zklidnil a hrál tu hru vážně, druhá (Nina) je vzrušující, tajemná, femme fatale. Jenže, když si vybere tuhle, o tu první přijde. Michal ale nakonec přijde hlavně o práci a o prachy a musí tu hru hrát ještě jinak, nebezpečněji. Jak se píše v oficiální anotaci: Příběh pracuje se sexuální tématikou, vztahovou nestabilitou a psychicky náročnými situacemi.

Ukázka:  

Sešli jsme se v malé kavárně kousek od její práce. Stála u okna, kabát přehozený přes opěradlo židle, ruce kolem hrnku. Když mě spatřila, usmála se.

Sedl jsem si naproti a chvíli si jen tak povidali.

„Jsi nějakej unavenej," řekla po chvíli.

Nebyla v tom výčitka, spíš konstatování.

„Zase práce, pokrčil jsem rameny.

Přikývla, ale dál už se neptala. Z nějakého důvodu mě to štvalo. Tohle tiché pojmenování problému a jeho následné přijetí mi bylo nepříjemné. Bralo mi to možnost sebeklamu a obhajoby.

Dopili jsme kafe a konečně vyšli ven. Šli jsme pomalu, vedle sebe. Občas se dotkla mojíruky, jako by si ověřovala, že tam pořád jsem. Byl. Jen jsem měl pocit, že se na sebe dívám z dálky.

Na rohu ulice jsme zastavili. Místo, kde se buď rozloučíš, nebo pokračuješ. Chvíli bylo mezi námi napjaté ticho.

„Jestli chceš," řekla nakonec a trochu zaváhala, můžeme jít ke mně."

Nebyla to samozřejmost. Byla to opatrná nabídka.

Přikývl jsem možná až příliš rychle.

„Jo," řekl jsem. „Rád."

Usmála se. Ne vítězně, ale spíš úlevně, jako kdyby ji to pomohlo vyřešit nějaké vlastní dilema.

Její dům byl tichej. Starší činžák bez výtahu. Schody voněly čisticím prostředkem a starým dřevem. Odemkla, rozsvítila a pustila mě dovnitř.

„Boty klidně nech tady," řekla a hodila klíče na misku u dveří.

Byt byl teplej. Ne přetopenej, ale útulnej. Nábytek poskládanej z věcí, co se prostě sešly.

Hrnek od čaje odloženej na lince, knížky seskládaný trochu nakřivo, svetr ledabyle přehozenej přes židli. Byl to byt, kde někdo doopravdy žil.

Svlikl jsem bundu a pověsil ji vedle té jeji. Na vteřinu mě zarazilo, jak samozřejmě to působilo.

„Dáš si něco?" zeptala se. „Mám víno, čaj... a koupila jsem pivo."

„Pivo zní dobře," řekl jsem.

Moc dobře se to četlo, byť hrdina byl dost kretén. Samozřejmě mě bavily pražské reálie, to na mě zapůsobí vždycky.  Přemýšlím, kdy jsem naposledy četla něco podobného. A možná bych si podobné oddechovky mohla dávat častěji.

Jinak autorka na FB píše: Jo. Tak tohle byl poslední počin minulého roku.

Už jsem o tom párkrát mluvila, hlavně proto, že je to můj první text, který ani na milimetr nesahá do fantastiky. Žádná magie, žádný únik do jiných světů. Jen Praha, lidi a věci, které si obvykle radši nepřiznáváme.

Původně to měla být romantika. Pak něco s nádechem magického realismu. Chvíli jsem si myslela, že píšu erotiku. A nakonec z toho vyklouzla úplně jiná věc. Holt si to žánrově sedlo tam, kam potřebovalo, i když to zpracovává témata, která jsou nehezká a mnohdy nepohodlná.

Možná se do toho promítlo to, jak se poslední dobou kolem nás pere nihilismus s realitou. Možná jen přišla fáze, kdy jsem se rozhodla svým postavám nic neulehčovat. A jestli dělají peklo ze života ony mně, nebo já jim… to už je asi otázka úhlu pohledu 

Výsledek?

Z románu je nakonec po prořezání novelka a během pár dní ji celou nahraju na Wattpad.

Doporučuju hlavně lidem s nízkým tlakem. A varování pro alkoholiky: z dosahu radši odklidit všechny flašky. Marek pije, když se mu něco sere. A ruku na srdce. Sere se mu to často.

Jo a takové info dopředu.

Hlavní postava je antihrdina. Žádný "bad boy", který čeká na tu pravou, co ho zkrotí. Tohle fakt není materiál na romantickou nápravu. Prostě antihrdina. Prý si ale v druhé půlce urve i nějaké sympatie… ale to já posoudit neumím. Je totiž můj. A já mám slabost pro všechny svoje postavy. Bez rozdílu.

Pokud byste se chtěli začíst, tak celý text najdete na již zmiňovaném Wattpadu: 

https://www.wattpad.com/story/406454335-displejem-dol%C5%AF

Hodnocení: 90 %