Renata Navrátilová: Maminky z Motola

Na tuhle knihu jsem nedávno narazila na Facebooku, kde ji autorka promovala. Téma mě zaujalo, i my jsme tuhle nemocnici uplynulých 18 let pravidelně navštěvovali, i jednu (naštěstí krátkou) hospitalizaci na kardiochirurgii si tu prožili, takže nebylo nad čím váhat. Jsem ideální cílová skupina:-)

Oficiální anotace: Dva příběhy o ztrátě, síle a naději. Není pravda, že čas zahojí všechny rány. Dva bolestné příběhy. Dvě maminky. Několik lidských osudů a život, který se s nikým nemazlí. Prožitky matek v nejtěžších chvílích. Od první diagnózy jejich dětí až po dva možné konce. Ten dobrý, i ten tragický. Svědectví o tom, že každá máma je statečná, a pokud nejde o zdraví, nejde o nic. 

O čem jsou Maminky z Motola? Nečekejte román ani návod na to, jak nemocnici přežít, jde spíše o vyprávění dvou maminek (+ zprostředkovaně i pár příběhů dalších rodin) o tom, jak těžké to taky může být. 

Motol je nesmírně komplikovaná nemocnice, kde se ztratí snad úplně každý, je to kolos, kterým denně projdou tisíce pacientů, nápor na personál je obrovský, což se může odrážet v uspěchaném a někdy necitlivém (nebo jako necitlivý vnímaném) přístupu. Zároveň je to ale špičkové pracoviště, které koncentruje ty nejlepší lékaře, které u nás máme, diagnostiky, chirurgy, kardiology, kardiochirurgy, onkology a další. Právě tady se zachraňují životy sotva narozených dětí, napravují vrozené vady, sanují následky těžkých úrazů, používají se metody, o nichž se nám laikům ani nezdá. 

Autorka knihy se ve svém díle zaměřuje především na to, jak situaci spojenou s hospitalizací v Motole vnímají rodiče (pochopitelně hlavně maminky) a samotní malí pacienti. Na otázky kolem hledání diagnózy (o tom bych jako matka dítěte se vzácným onemocněním mohla vyprávět), přijetí skutečnosti, že právě vaše dítě je nemocné a čekají ho těžké zákroky a náročné pobyty v nemocnici. Autorka popisuje samotný průběh hospitalizace, četné odběry, neustálé čekání, sdílení pokojů s dalšími dětmi, které se vzájemně ruší a budí, nepohodlná rozkládací křesla, náročné chvíle vyplněné snahou utišit miminko, které už několik hodin čeká hladové a žíznivé na zpožděnou operaci. Řeč přijde samozřejmě na přístup personálu i na těžké chvíle plné nejistoty při čekání na výsledky operací. 

Autorčin půlroční syn (v knize vystupuje autorka jako maminka Natálka) podstoupil v Motole náročnou operaci lebky, kterou se zamezilo srůstání lebečního švu. Odehrálo se to zhruba před 6 lety a chlapec je dnes zdravý. V Motole je ale spousta příběhů, které šťastný konec nemají. Tam patří dějová linka maminky Veroniky, jejíž dcera zemřela v necelém roce. Tahle linie se věnuje spíše těžkému vyrovnávání se se smrtí dítěte a také s rozpadem rodiny, který s nemocí souvisel. 

Vyprávění obou maminek, Natálky a Veroniky, se v knize po kapitolách střídají, čtení je velmi drsné, pokud má čtenář jen minimum empatie a citu, nemůže se ubránit slzám a pohnutí. Knihu dále doplňují zkušenostech dalších rodin - ať už v případě Natálky spolu-pacientů přímo z Motola, nebo z podpůrné rodičovské skupiny, kterou navštěvuje Veronika.

Aneb jak říká sama autorka: "Přijde mi neuvěřitelné, že něco, o čem jsem nechtěla už nikdy mluvit, a na co jsem chtěla zapomenout, teď vychází ve formě knihy. Přeji Vám, ať nikdy nezažijete to, co já. Ať nikdy nemusíte zvedat hovor z nemocnice s očekáváním toho nejhoršího - ať se nemusíte bát, že následující sekunda může zničit celý Váš svět. Slibuji vám, že zažijete jízdu plnou emocí - budete plakat, rozčilovat se nad nespravedlností života, zamýšlet se nad jeho smyslem, mnohokrát si položíte otázku proč a v závěru si uvědomíte, že ten váš obyčejnej poprděnej život je stejně nejlepší, i přestože v jednom kuse brbláte a jste nespokojení. Když jsem začala psát tuhle knihu, věděla jsem, že chci výtěžkem podpořit nemocné děti a jejich rodiny. Protože každá pomoc se počítá. 

POKUD TOTIŽ NEJDE O ZDRAVÍ, NEJDE O NIC. 

Děkuji všem motolským maminkám za podporu a inspiraci při psaní knihy." 

Renata Navrátilová se narodila v Prostějově v roce 1988. Publikovala už během gymnaziálních studií. Píše především pro ženské publikum, ale v posledních letech se věnuje i tvorbě pro děti. Ráda se potkává se svými čtenáři na besedách a věnuje se také ochotnickému divadlu.

Z Jizerských hor do Brazílie

Z Jizerských hor do Brazílie: Vzpomínky Josefa Ulmanna 1850-1927

Tahle unikátní knížečka byla vydána v roce 2008 v nákladu 600 výtisků. Zahrnuje vzpomínky Němce Josefa Ulmanna, který se narodil v roce 1850 v české Rokytnici nad Jizerou do chudé a početné rodiny. Už od pěti let zpracovával přízi, do školy chodil jen od pěti a půl roků do jedenácti, takže kromě čtení brzo zapomněl vše, co se tam naučil, psát a počítat se učil v dospělosti znovu sám. Krom toho ještě vykonával těžkou práci na poli. Za prusko - rakouské války v roce 1866 pracoval v lese, v šestnácti letech byl zaměstnán v tkalcovně Franze Hanaie, tam ale záhy dostal nespravedlivou výpověď. Rozhodl se spáchat sebevraždu a vydal se ve sněhové vánici do hor, nakonec ale díky setkáním s příbuznými a hlavně s mladým klempířem, jejichž životní osudy ve svém vyprávění také zachycuje, změnil názor a vrátil se vyčerpaný domů. Nakonec, po krátké epizodě u knoflíkáře, skončil u nejnáročnějšího povolání v kraji, začal se učit brousit sklo. Sklářství představovalo nebezpečnou a nezdravou práci - bez ventilace, ve skleněném prachu, brusiči umírali velmi brzo na rakovinu plic a tuberkulózu. Bylo to i nebezpečné prostředí z hlediska častých úrazů. Co ovšem Josef Ulmann oceňoval, to bylo krásné prostředí Jizerských hor.

Druhá část knihy začíná v roce 1877, kdy se Josef Ulmann s manželkou a malou dcerou přesouvají do Brazílie, osidlovat území v pralese Linha Cecilia. Za úplatu dostali od brazilské vlády přidělen kus pralesa, který bylo potreba vykácet a zúrodnit. Spolu s nimi se do Brazílie vydalo dalších asi 150 českých Němců, většinou ženatých, kteří tu chtěli začít nový, lepší život. Přidalo se i pár svobodných mládenců, kteří se chtěli vyhnout službě v armádě. I tady byly začátky velmi náročné, cesta dlouhá a namáhavá, osadníky sužovaly choroby, nepříznivé počasí, bylo nutné stavět cesty, aby se úroda dostala na trhy. Většina sousedů pocházela z Tanvaldska a Jablonecka.

Třetí část knihy pak doplnily vzpomínky Josefových dětí. Josef Ulmann byl v nové domovině velmi aktivní - zakládal pěvecké a čtenářské spolky, psal články do novin, v Čechách pak vyšel jeho průvodce pro zájemce o emigraci do Rio Grande du Sul. Otevřel si krčmu, působil aktivne i jako učitel, angažoval se ve zlepšování zemědělských technik. Pomáhal při zakládání domobrany, stavbě školy i mostu přes Arroio S. Joao. Zemřel v 77 letech na srdeční chorobu.

Christa Petrásková knihu přeložila do češtiny z německého originálu "Lebenslauf von Josef Umann". 

Tahle útlá brožurka je opravdu zajímavá. Emigrace do Brazílie je pro mě neznámou historickou kapitolou, zaujala mě ale i ta první část věnovaná těžkému životu v Jizerkách v druhé polovině 19. století. 

Hodnocení: 80 %

Z Jizerských hor do Brazílie: Vzpomínky Josefa Ulmanna 1850-1927

• Biografie a memoáry Historie
• Vydáno: 2008 , Jan Macek a Pavel Kusala
• Originální název: Lebenslauf von Josef Umann
• Překlad: Christa Petrásková
• Počet stran: 41
• Jazyk vydání: český
• Forma: klasická kniha
• Vazba knihy: měkká / brožovaná
• ISBN: 978-80-254-1958-8

Annie Ernaux: Roky

Annie Ernaux (*1940) je francouzská spisovatelka a učitelka literatury. Její literární dílo je silně autobiografické a má blízko k sociologickému pohledu na svět. Roku 2022 jí byla dělena Nobelova cena za literaturu „za odvahu a pronikavost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a překážky lidské paměti“. (wikipedie).

K Annie Ernaux jsem se poprvé dostala před asi rokem a půl, kdy jsem na Českém rozhlase poslouchala několik kapitol z knihy Roky, udělalo to na mě velký dojem. V rámci našich pravidelných Literárních střed v liberecké Krajské vědecké knihovně jsem se pak pustila do dvou jejích krátkých prací, které u nás vyšly společně pod názvem Mladík / Událost. A byl to opět zážitek. Mladík je vzpomínkou padesátileté ženy na vášnivý vztah s mužem o třicet let mladším, zároveň ale vzpomínáním na vlastní mládí, hodnocení proběhlého života. Ještě silnější pak byla Událost, kde se autorka vrátila na začátek 60. let, kdy podstoupila ilegální potrat a málem při tom přišla o život. Celý život se z tohohle zážitku nevzpamatovala. Tohle bylo opravdu drsné a oči otvírající, zvlášť, když si člověk uvědomí aktuální snahy třeba v Polsku nebo v USA tuhle možnost ženám opět vzít. (Pro úplnost bych měla dodat, že starší ženy z našeho literárního kroužku byly touto knihou pobouřeny, ba otřeseny - proč tak děsné věci vůbec vytahovat, navíc tak podrobně a realisticky - no, asi právě proto...). 

A tak jsem se během letošních prázdnin rozhodla k Annie Ernaux vrátit, a to k již zmíněné  a zřejmě nejdůležitější knize, která vyšla francouzsky v roce 2008, česky v roce 2022 - Roky. Nakonec jsem zvolila kombinaci již zmiňovaného čtení na pokračování, které pro Český rozhlas načetla Lucie Trmíková (existuje ještě audiokniha v podání Elišky Balzerové, tu ale neznám)  a čtení e-knihy. 

Čtenářský zážitek to byl každopádně velký. Roky zachycují sociální a kulturní dějiny Francie od autorčina narození v roce 1940, až do roku 2007. Každá kapitola v úvodu zachycuje nějakou autorčinu fotografii z konkrétní doby, na ní navazují vzpomínky na to, co se tenkrát dělo – v kultuře, v politice, v zahraničí, v módě, to, co obyvatele dané epochy ovlivňovalo. Fotky, knížky, písničky, rozhlasové a televizní pořady, kriminální případy, reklamy, novinové titulky, to vše navazující na osudy autorky a jejích blízkých, zachycené v paměti, denících, poznámkách na okraji knih, dávané ale do kontextu s budoucími událostmi, které autorka zažila. 

Příběh tvoří vlastně to samotné plynutí času, v historii jedné země i jedné postupně stárnoucí ženy. Ona samotná žena je v celém příběhu vlastně zastoupena jen velmi málo, celé je to spíš kolektivní. Je to o ženách, o jejich postavení ve společnosti, o jejich právech v průběhu desetiletí, o ženských touhách a sexualitě, o vztazích, rolích v různých společenských vrstvách, o ztrátách i pocitech. Annie Ernaux se narodila v dělnické rodině, díky svému vzdělání se ale vyšvihla do střední třídy a do prostředí kulturní a intelektuální elity (učila nakonec i na univerzitě), což ji umožňovalo srovnávat (a také se s touto skutečností vyrovnávat). 

            

"Na nás, které jsme prodělaly potrat v kuchyni, rozvedly se a věřily, že naše úsilí za osvobození poslouží i dalším, padala velká únava."

"Zatímco mladé ženy snily o tom, jak si natrvalo získají muže, ty nad padesát, které už nějakého v minulosti měly, o žádného dalšího nestály."

"Války bylo zapotřebí, lidé už dávno nezažili nic převratného, začalo jim to scházet, záviděli těm, které něco podobného potkalo a které mohli sledovat jen v televizi. Toužili navázat na dávnou tragédii."

Annie Ernaux píše velmi jednoduše, stroze. Nečekejte nějaké hluboké metafory, spíš snahu něco velmi přesně popsat, být pravdivá a upřímná, její postřehy jsou často až bolestivé. Píše o historii z ženského pohledu – a to mě bavilo velmi. Drobné vzpomínky a historky, rodinné sešlosti a dovolené, to vše zakomponované do velké historie jednoho důležitého státu. Strašně moc bych si podobnou knihu chtěla přečíst z našeho prostředí, vlastně mě mrzí, že nemám schopnosti (ani paměť) něco takového sama napsat. Určitě doporučuju. 

Hodnocení: 100 %

Annie Ernaux: Roky 

• Vydáno: 2022 , Host
• Originální název: Les Années, 2008
• Další název: Roky (2021)
• Překlad: Tomáš Havel
• Počet stran: 276
• Jazyk vydání: český
• Forma: klasická kniha
• Vazba knihy: pevná / vázaná
• ISBN: 978-80-275-1102-0

Rozhlasové zpracování:

• Účinkuje: Lucie Trmíková
• Připravil: Jan Němec
• Překlad: Tomáš Havel
• Režie: Petr Mančal
• Premiéra: 18. 11. 2023

Jaroslava Pokorná: Maminka není doma

Herečku Jaroslavu Pokornou jsem poprvé zaregistrovala asi tak před čtvrtstoletím (a možná to bylo i dřív) v Divadle v Dlouhé. Hrála divačku, která příšla pozdě do divadla a prodírala se po začátku představení přes diváky na své sedadlo uprostřed řady přede mnou. Jan Vondráček na ní z jeviště křičel: "Sto korun, sto korun stojí nejlevnější hodinky od Vietnamců!" Neuvěřitelné, jaké kraviny si pamatuju... A to ani netuším, co to bylo za hru... Pak jsem ji začala  pravidelně vídat v menších rolích na divadle i ve filmu (Nuda v Brně, Hořící keř, Šarlatán,  naposledy třeba Výjimečný stav). 

Jaroslava Pokorná absolvovala herectví na pražské DAMU (1968). Již za studií hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a Vinohradském divadle. V Realistickém divadle pak působila bezmála čtvrtstoletí (1968–1991). Po zániku této scény a její transformaci v Divadlo Labyrint zde setrvala i nadále (1991–1998). Po roce 1998 pohostinsky vystupovala v různých divadlech v Praze (Divadlo v Řeznické, Dejvické divadlo), jako nápověda působila v Divadle v Dlouhé, pracovala též pro charitativní Společnost Duha, jako herečka byla žádaná i mimo Prahu (Kladno, Příbram, brněnské divadlo Husa na provázku). Byla lektorkou taneční výchovy v ZUŠ v Praze-Modřanech, pod vedením Ivana Vyskočila absolvovala postgraduální studium na DAMU a na divadelní fakultě působí jako odborná asistentka herecké výchovy.

A právě u Ivana Vyskočila se Jaroslava Pokorná dostala k autorskému čtení, které dalo vznik i knize Maminka není doma - aneb jak píše Mistr v předmluvě knihy:

Nejeden i nejedna z těch, kdo se na autorské čtení dají, kdo se o ně pokoušejí, kdo se mu učí, nejednou sotva může pochopit, že to, co čte, co sděluje, vyvolává u těch druhých takový zájem a oblas, takové sdílení, ba takový přesah. Tím začíná uvědomování a vyjasňování vlastního i společného tématu. A snad každý postupně objevuje svoji řeč, svoji mohoucnost, svůj výraz a příběh. A zakusí, ne-li zakouší, tak nebo onak takzvanou katarzi, ono pozvednutí duše z prachu. Snad každý. Ovšem někoho je třeba na to upozorňovat.

V podstatě je to o tom, že řeč je dar, který člověk dostal, aby dosvědčil, kým je. A je to ovšem taky o tom, že řeč je ten nejnevinnější i nejnebezpečnější ze všech darů, které člověk dostal.

Takže teď konečně i něco k Jaroslavě, Jarce, Jarušce, Járince, Járině Pokorné, herečce profesí, a k výboru z jejích textů, vzešlých z autorského čtení. Je to tak, že zpočátku nic psát nechtěla, a prohlašovala, že nenapíše, protože nemá o čem psát a psát neumí. Pak se přece jen pokusila. Asi z pocitu povinnosti, odpovědnosti a nejspíš i zvědavosti. A jak to zkoušela dál, tak se druzí na jejíčtení stále víc napojovali a těšili.

Tyble vytištěné texty jsou ovšem bohužel bez jejího čtení  a projevu vůbec. Je čeho litovat. Ale ten proces zrodu, to orální gesto a dění řeči jsou v nich přítomné. Živé, leč skryté. A pro setkání s nimi v úplnosti a tak nejspíš i pro jejich vychutnání a pro užitek, inspiraci z toho plynoucí stojí za to si ty texty, aspoň některé, číst nahlas. Zkoušet to čtení nahlas, příležitostně, pozvolna, dle nálady a chutě, zprvu nejspíš někde o samotě pro sebe. Ale dostatečně nahlas, tak nahlas, aby se tomu čtení dalo naslouchat, aby se dalo sledovat jako projev někoho druhého, aby skrze to došlo k tomu zdvojení, k dialogickému jednání a bře, která navozuje úplnější, celostnější zážitek a pochopení. Snad ten pokus, ne-li pokoušení, za to stojí, jsou-li po ruce a k užití takové texty. Snad se to riziko vyplatí.

Na knížku jsem narazila náhodou - před vánoci se v nakladatelství Brkola konala velká slevová akce, při které jsem do košíku přihodila i tuto knihu povídek.

Oficiální anotace: 

Knížka, ve které se prolínají dětské vzpomínky na padesátá léta s groteskními zážitky normalizačního bezčasí i listopadové a polistopadové éry. Ze zábavného rozpomínání, které svou mluvností a výmluvností nezapře, že autorka je herečka, vyplouvá na povrch hlubší příběh o hledání maminky. Té skutečné, tragicky ztracené v dětství, i té, jíž se stala vypravěčka.  

Bylo to zajímavé. Mimořádně krátké povídky - jedna, dvě, max. tři stránky - pokrývají nejrůznější situace a životní údobí. Mládí prožité v internátu ministerstva zahraničních věcí, protože rodiče působili dlouhodobě v zahraniční (vzpomínáte na Pelíšky a kluka Eliena - ten bydlel přesně ve stejném zařízení), tragická ztráta matky při autonehodě, roky na uměleckých školách a pak v angažmá, bydlení u rodinných přátel, vztahy a rozvody, výchova dcer a péče o vnoučata. K tomu širší příbuzenstvo, kolegové, sousedé, příp. i příhody náhodných lidí kolem. Čte se to dobře - některé příběhy jsou zdařilejší, jiné méně, ale v tomhle množství to vlastně vůbec nevadí. 

Předpověď

Když děda odešel do důchodu, zvyknul si každý večer sledovat v televizi počasí, aby věděl, jak se zařídit na druhý den. Býval sokolem, potrpěl si na řád a neponechával život náhodě. Když slečna zahlásila jasno, třicet pět stupňů nad nulou, stál pak po pás ve vodě a velel delší tempa, dýchej z hluboka, nepospíchej, výborné a teď půjdu o krok dál a znovu. I kdyby trakaře padaly a kluci modrali mrazem. Pakliže zahlásila zataženo s deštěm, uchýlil se do dílny a připravil program na zítřek. A tak se stávalo, že za parných veder učil kluky šmirglovat, brousit, zatloukat hřebíky, klížit, vyrábět krabičky na šití a prkýnka s ozdobným nápisem Praha vytlučeným z hřebíčků.

Babička lítala od plotny ke dřezu, ať bylo jakkoli, a že je možno vyvětrat peřiny a vyprat cejchy, zjišťovala po ránu pohledem k nebi. Na konci prázdnin zastavilo u branky auto, do kterého nastěhovala lísky s čerstvou zeleninou aby děti nejedly tu chemii z obchodu, lahve s okurkami, červenou řepou, kompoty a rybízovou šťávu. Pro jabka a ořechy si ještě přijedete, řekli na rozloučenou a zamávali.

Když děda zůstal sám, vyměnil zahradu s domem za garsonku v paneláku. Vstával v šest ráno, oholil se, vzal si košili, kravatu a sako a jel přes celou Prahu na hřbitov. Poseděl na mramorovém obrubníku, zalil macešky a na zpáteční cestě si koupil láhev becherovky, kterou vypil před prázdnou obrazovkou.

Pokud se vám tahle kniha přimotá do cesty, přečtení vám určitě neublíží:-) 

Hodnocení: 80 %

Jaroslava Pokorná: Maminka není doma

• Nakladatel: Brkola
• EAN: 9788090384200
• ISBN: 80-903842-0-X
• Doporučená prodejní cena: 99 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 128 stran, česky
• Rozměry: 13 × 19 cm
• Rok vydání: 2006 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

Poté, co jsem si vyposlechla první díl knihy novináře Tomáše Etzlera popisující jeho pobyt v Číně, jsem usoudila, že si nemůžu nechat ujít ani díl druhý, který Etzler vydal o dva roky později. Opět jsem zvolila audioknihu, kterou ale tentokrát nenačetl svérázný autor, nýbrž jeho o rok mladší bratr, herec Miroslav Etzler. Jeho projev byl kultivovanější, profesionálnější, zároveň ale mají oba bratři hlasy podobné, takže to na autenticitě neubíralo.

Druhý díl knihy je ještě otevřenější, než ten první. Myslím, že po vydání první knihy Etzler pochopil, že tohle mu Číňané nikdy neodpustí. Je-li mu život milý, už se nikdy do této země nesmí vypravit, a tím pádem se může rozepsat o všem a naprosto bez cenzury. 

A je to tu - třeba hned kapitoly věnované disidentům a bojovníkům za lidská práva, včetně setkání s budoucím nositelem Nobelovy ceny míru Liou Siao-poem.  Nebo reportáže popisující důsledky politiky jednoho dítěte. Části odhalující rozpínavost Číny, kdy si tento stát činí územní nároky na ostrovy v Jihočínském nebo Východočínském moři spravované Filipínami, Japonskem, Vietnamem nebo Tchaj-wanem (hlavně Spratlyho ostrovy a mělčina Scarborough - návštěva potopené lodi Sierra Madre, kterou obývají filipínští vojáci, patří v tomhle ohledu mezi ty nejsilnější texty - a odtud také pochází titulní fotografie). Pobavilo i vyprávění věnované přípravě a samotnému průběhu světové výstavy EXPO v Šanghaji (oficiální českou delegaci tu vítal ministr pro Afriku, na dračku šly hračky v podobě Krtečka a bylo tu také možné potkat jinak nevídané množství handicapovaných Číňanů na invalidních vozících) nebo čínské snaze vytvořit z ostrova Chaj-nan Havaj východu. Mrazivé jsou části o podnikání v Číně, kapitoly věnované postavení žen, prostituci, všudypřítomnému špehování. 

Dojde ale i na neshody s Českou televizí, které se objevily po nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu a hlavně - na problémy osobní a rodinné. Alkoholismus, agresivita, deprese, psychické problémy, rozpad rodiny - no, byly chvíle, kdy jsem poslech audioknihy musela přerušit a vydýchat to, protože mi za autora bylo trapně a nepříjemně. Jeho upřímnost a otevřenost je nicméně obdivuhodná, prozradil na sebe tak příšerné věci, že jsem koukala... Na druhou stranu mě překvapil jeho zájem o děti, které se mu a jeho švýcarské manželce Barbaře v Číně narodily, na to bych si po přečtení prvního dílu knihy nevsadila. Rodina se kvůli dětem a jejich zdraví přesunula do Hong Kongu, do Číny pak oba rodiče střídavě dojížděli, aby splnili podmínku povinného počtu dní pobytu pro zachování čínských víz.  Narození a výchova dětí otevřely další pro čtenáře zajímavá témata - čínské a filipínské chůvy, cestování s dětmi, vzdělávání v drahé mezinárodní škole v Hong Kongu. 

Kniha končí popisem natáčení a vzniku filmu Nebe o jednom výjimečném čínském sirotčinci pro handicapované děti - vzhledem k tomu, že by to mělo být to nejpozitivnější, co si Etzler z Číny odvezl, asi konečně najdu odvahu a na platformě Dafilm.cz si ho pustím.

Novinářem v Číně 2 je každopádně velmi cenným svědectvím o životě v této kontroverzní a kulturně nám tak vzdálené zemi. Etzler považuje Čínu za největší světovou hrozbu, Číňané jsou bohatí, disciplinovaní a umí čekat... Dokládá to i flashforwardy (to jsem našla pěkné slovo, co? samozřejmě,  opak flashbacku:-) do současné Číny - v r. 2023 bylo v zemi v provozu 850 milionů kamer na rozpoznávání tváří, které krom fízlování umožňují i zavést systém sociálního kreditu (systém hodnocení obyvatel podle jejich chování a společenské důvěryhodnosti, podle něj pak budou jednotlivým občanům poskytovány různé úrovně přístupu k veřejným službám). V Číně není aktuálně možné koupit bez prokázání totožnosti ani jízdenky do vlaku nebo SIM kartu do telefonu.  O natáčení kontroverzních témat nemluvě!

Je dobře, že se kniha prodává - čísla hovoří jasně: prvního dílu se k letošnímu červnu prodalo přes 37 tisíc kusů, druhé části pak za 7 měsíců od vydání přes 17 tisíc výtisků! Zdá se, že si nakonec papírové vydání pořídím i já - láká mě nápad s QR kódy odkazující na popisované reportáže.

Pokud se chcete na knihu naladit, doporučuji besedu s autorem v Knihovně Václava Havla, rozhovor s Tomáše Etzlerem vedl Jáchym Topol.

V závěru knihy Tomáš Etzler slíbil další knihu, tentokrát o svém životě v USA a působení v CNN - docela se na ni těším. I když je ten člověk svéráz, cholerik a jeho knížky jsou plné vulgarismů,  tak psát umí!

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Voxi
• EAN: 8594050437319
• Doporučená prodejní cena: 499 Kč
• Interpret: Etzler, Miroslav a Etzler, Tomáš
• Popis: 2× CD MP3, délka 17h 8m, česky
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Vyšehrad
• EAN: 9788076018747
• ISBN: 978-80-7601-874-7
• Doporučená prodejní cena: 469 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audio)

Tomáše Etzlera, českého novináře, mám na FB ve sledování už řadu let. Nemohlo mi tedy uniknout, že před několika lety začal připravovat svou knihu, která slibovala zážitky z Říše středu. Kniha vyšla v roce 2021 v době covidové pandemie, v tom období jsem ale nějak neměla chuť se do knížky pouštět. Nedávno jsem zjistila, že existuje audiokniha, a to dokonce načtená samotným autorem. Zajásala jsem, protože tenhle žánr mě v audio podobě baví nejvíc. Kapitoly, které na sebe nutně nemusí navazovat, rozmanitá témata, to je ideální potrava pro uši při jízdě v autě, na procházce nebo při úklidu. Svérázný autorův hlasový projekt se navíc líbil i synovi Bartolomějovi, který jinak mívá k některým interpretům výhrady, a tak nás Tomáš Etzler provázel na četných červnových přejezdech autem.

Kniha nás vrací do druhé poloviny nultých let, odehrává se v letech 2006 až 2009. Již v prologu autor čtenáře seznamuje s důvody, které ho po úspěšné a mnohaleté kariéře v americké CNN vedly k přesunu do Pekingu. Byl za tím vztah s švýcarskou novinářkou Barbarou a touha se po čtyřicítce konečně usadit a založit rodinu. Upřímně řečeno, poté, co jsem knihu vyposlechla, si vůbec nejsem jistá, že by lidé jako Tomáš Etzler měli vůbec na nějaké zakládání rodiny pomýšlet. Pokud jste workoholik, pro svou praci žijete, obětujete jí všechno a rodina je pro vás někde na třetí koleji (zmínky o manželce a dětech se v knize dají spočítat na prstech na rukou), je podle mě poměrně sobecké se do něčeho takového vůbec pouštět.

Autor se tak v Pekingu ocitl vlastně náhodou, předtím působil jako produkční CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Do Číny se vypravil za Barbarou, která tu měla práci pro švýcarskou televizi. Aby se uživil a získal novinářská víza, pracoval nejprve pro manželku jako kameraman a posléze se stal prvním stálým zpravodajem České televize v Číně. V Pekingu nikdy předtím nebyl, podnikl tam jen krátký, v podstatě turistický výlet, při kterém ho nadchl masivní rozvoj města před olympiádou a také skvělá gastronomie. Později si mnohokrát vyčítal, že se o to, kam jede a jak to tam funguje, nezajímal víc, protože by si svůj přesun pravděpodobně rozmyslel. Až na místě zjistil, že v Pekingu prakticky neexistuje žádná kultura (sbohem koncerty vážné a rockové hudby), že tu nejsou podmínky pro sportování (sbohem lezení na stěně), že Peking je po většinu roku zahalen do zdraví škodlivého smogu a že míru znečištění životního prostředí v Číně si nikdo z nás neumí ani představit. O tom, že je veškerý život v zemi kontrolován komunistickou stranou a policií nemluvě.

Pobyt v Číně mu ale na druhou stranu přinesl spoustu zajímavé práce a adrenalinu. Dostal se k mnoha přelomovým událostem, zažil a pokrýval např. Olympiádu v Pekingu v roce 2008, včetně souvisejích věcí, jako bylo stavba Pekingského národního stadionu Ptačí hnízdo, brutální, až vojenská příprava malých sportovců, nebo vynesení olympijské pochodně na Mt. Everest. Mapoval obrovské zemětřesení v Sečuánu v roce 2008, které za sebou nechalo desítky tisíc mrtvých a odhalilo obrovskou korupci při stavbě škol, kde zahynuly tisíce dětí. Přinesl reportáž o obrovské sněhové bouři, která na několik dnů paralyzovala život v zemi. Podařilo se mu točit s čínskými hackery, jeho touha natočit ilegální převádění severokorejských uprchlíků vedla také k jeho zatčení čínskou státní bezpečností a následné hrozbě vyhoštěním. Podrobně se věnoval tématu sezónních dělníků, kteří se jako námezdní síly nejvíc podílejí na čínském hospodářském zázraku. Desítky milionů jich opouští své domovy a rodiny, přesouvají se po celé obrovské zemi, staví silnice, železnice, budují města a přehrady, to vše za minimální mzdu, bez pracovně právní ochrany, v primitivních podmínkách. Osobně se mi velmi dotkla kapitola věnovaná únosům lidí s mentálním postižením a jejich využívání k otrocké práci v dolech. (O dětech s postižením v Číně natočil posléze Etzler film Nebe - zatím jsem neměla odvahu si ho pustit). Etzler navštívil jak nejhůře znečištěné oblasti, kde celé vesnice vymírají na rakovinu, tak oblasti s krásnou přírodou v podhůří Himaláje, kde zase probíhá násilné přesidlování nomádů do nově budovaných sídlišť.

Já sama jsem v roce 2004 strávila skoro měsíc cestováním po Číně a musím říct, že dojmy, které jsem si odtamtud odvezla, se v mnohém shodují s postřehy, které Tomáš Etzler ve své knize nabízí. Neúcta k životu jednotlivce, absolutní moc komunistické strany, všudypřítomnost uniforem, nadřazenost Číňanů vůči cizincům. Svérázný přístup k památkám - ty se tu neopravují, ale zbourají a postaví znovu, celé historické čtvrti musí ustoupit nové výstavbě. Pamatuji si na velkou bídu na venkově a zároveň na obrovské měřítko nových staveb (byli jsme mimo jiné na Třech soutěskách). Smog v Pekingu, přeplněné vlaky, právo silnějšího na ulici a v dopravě.

Co se týče novinářské práce, tak tohle byla zajímavá část knihy, protože Tomáš Etzler v Číně pracoval nejen jako korespondent, ale také jako producent, novinář a kameraman, fungoval jak pro Českou televizi, tak externě pro CNN a příležitostně i švýcarskou televizi. Řešil i veškeré technické otázky týkající se natáčení a přenosu dat. Ve stejné době (září 2008) ostatně jako první Čech získal cenu Emmy za aplikaci satelitních přenosů pomocí technologie BGAN (zařízení, které umožňuje mobilní živé vstupy bez přenosových vozů). Bylo velmi zajímavé poslouchat, jak fungovala spolupráce s místními čínskými spolupracovníky, jak důležitou roli tito lidé hráli pro novináře, který neovládal čínštinu. Až na konci knihy jsem se dozvěděla, že to pro lokální zaměstnance byla vlastně velmi nebezpečná práce, hraničící s vlastizradou (z pohledu čínské policie), proto jsou v knize důsledně označováni přezdívkami, aby nebylo možné je zpětně vystopovat a najít.

Nikdy jsem si neuvědomovala, že práce novináře - zahraničního korespondenta je tak nesmírně fyzicky náročná a vyčerpávající, reportáže vznikají na místech katastrof, v odlehlých oblastech, v prostorách, kde je zakázáno točit a proto je nutné reportáž nasnímat co nejrychleji, rychle ji zpracovat, sestříhat a odeslat (to celé v časovém posunu díky geografii). Tomáš Etzler působil v Číně v zajímavém období - v době, kdy se čínská vláda rozhodla kvůli Olympiádě uvolnit podmínky pro působení zahraničních novinárů a umožnit jim s výjimkou Tibetu točit po celé zemi, navíc v turbulentní době, kdy se toho v Číně opravdu hodně událo. Pobyt v Číně se na něm ale rozhodně podepsal - rozhodil mu zdraví, nastartoval problémy s alkoholem, dodnes se potýká se syndromem vyhoření. V Číně ale přesto zůstal delší dobu - o tom je jeho kniha Novinářem v Číně 2, kterou si asi naordinuji na léto.

Za mě velmi zajímavá kniha, pokud Vás druhá nejlidnatější země světa zajímá, pak pohled českého novináře rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audiokniha)

• Nakladatel: Voxi
• EAN: 8594050434844
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Interpret: Etzler, Tomáš 
• Popis: 2× CD MP3, délka 16h 58m, česky
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal?

• Nakladatel: Vyšehrad
• EAN: 9788076015838
• ISBN: 978-80-760-1583-8
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21,2 cm
• Rok vydání: 2022 (2. vydání)

Linda Boström Knausgårdová: Jiskra

Tak tohle byl opět náhodný výběr z poličky Nové knihy (nebo Právě vráceno?) v knihovně. Protože když na vás vykoukne jméno Knausgård a nejedná se o Karla Oveho, je nutné zbystřit...

Linda Boström Knausgårdová má ale s již jmenovaným sebestředným exhibicionistou, tedy s norským spisovatelem Karlem Ovem Knausgårdem, autorem šestidílné autobiografie Můj boj, společného celkem dost, minimálně čtyři děti, které společně zplodili. Manželé byli od roku 2007 do roku 2016, a právě do této doby spadá autobiografická novela Jiskra (v originále Oktoberbarn, Říjnové děti). 

Autorka se zaměřuje na období let 2013 až 2017, kdy trpěla těžkou depresí a úzkostí. Kvůli svému psychickému stavu byla opakovaně hospitalizována na psychiatrické klinice, kde podstoupila léčbu elektrošoky. A právě vliv psychofarmak i elektrokonvulzivní terapie na svůj duševní stav Knausgårdová v knize hodně zkoumá. Pokouší se popisovat realitu i vzpomínat - elektrošoky působí velmi negativně na paměť, a byť se většinou jedná o přechodnou ztrátu vzpomínek, pro spisovatelku bylo snad právě tohle nejtěžší. 

Kéž bych tak mohla vypovědět o fabrice všechno. Už to nejde. Co nevidět zapomenu i celý svůj život nebo proč jsem se vůbec narodila. Můžu říct jediné, že mezi lety 2013 a 2017 jsem tam pobývala různě dlouhá období a během nich mi do mozku pustili tolik elektřiny, že byli přesvědčení, že tohle nebudu s to napsat. Nejprve intenzivní léčebná série o dvanácti ošetřeních. Takhle tomu říkali. To slovo mělo jejich postupy neutralizovat, mělo otupit strach ze zákroku. Tvrdili, že jde o šetrné ošetření, něco jako když se restartuje počítač. Taková trapná přirovnání vážně používali. Šlo o jazyk stvořený lidmi, kteří si myslí, že utrpení druhého se dá takhle zmírnit, a zvykli si na něj natolik, až se pro ně zákrok stal čímsi, na co lze zapomenout stejně snadno jako na lež, kterou právě vypustili z pusy. Prováděli dvacet zákroků denně. Tenhle přístup k pacientům, jako by snad stáli u běžícího pásu, představoval třešničku na dortu celého toho byznysu beze špetky vhledu. Vládli tu bez omezení a jakékoli předčasné ukončení se nakonec vždycky dalo vysvětlit tím, že ta nebo ten na léčbu nereaguje. Radši hrdě mluvili o výsledcích. Utěsnili každou štěrbinku, kterou by se dal navázat kontakt se skutečným světem. Z kontroly měli tak nahnáno, že ze všeho vinili pacienty. Tamta je nezvladatelná. Tomu se už nedá pomoct. Tahle je zoufalá. A stav té stařenky, ten je chronický, paní patří do jiné doby, kdy by mohla pokojně žít spolu s ostatními sobě podobnými v prostředí uzpůsobeném jejich možnostem. Potřebuje tříhodinovou procházku po parku a ruce pečovatelky, které jí nic nevyčítají. Jenže tahle doba byla pryč a chronické případy na oddělení nikdo nechtěl. 

A pak se tu objevují záblesky z dětství, vztah s rodiči, jejichž  manželství nevydrželo, školní léta a první lásky, později i svatba a vlastní děti. I Karl Ove se občas mihne, většinou v roli toho silného, kdo se stará, když manželka nemůže ani vstát z postele (budu si muset znovu přečíst příslušnou část Mého boje, vybavuji si, že Knausgard nebyl z role pečujícího rodiče moc nadšen, na druhou stranu toho dělal násobně víc, než typicky česky otec mé generace). Každopádně pokud prahnete po pikantnostech tohoto vztahu, tak spíše než po Jiskře sáhněte spíše po příslušném dílu výše uvedené hexalogie. 

Autorka velmi otevřeně, až syrově zaznamenává své myšlenky a pocity, popisuje symptomy svého psychického onemocnění i drastickou léčbu. Zaznamenává poměry na klinice, zkoumá motivaci zdravotního personálu, je autentická a občas až šokující. 

Aalif mi vyprávěl, co se děje pak, jakmile člověk usne. Nejdřív nasazují chránič zubů, abyste se nekousali do jazyka. Potom vstříknou přípravek na uvolnění svalstva, aby sebou tělo na lůžku nemlátilo. To ale znamená, že proud se musí zvýšit, jestliže má způsobit šok. Samotný šok už byla rychlovka, jakmile proud pustili. Proud, na který tak spoléhali. Proud, který ty doktory spasil. Proud, který bez jakýchkoli vedlejších příznaků přinášel úlevu, jakou žádné léky poskytnout nedovedly. Proud, který na několik vteřin až minutu způsobil křeč. Právě ta byla klíčem k úspěšné léčbě. Co se dělo, když křeč odezněla, o tom povím víc jindy, ale teď řeknu, že my pacienti jsme všichni leželi na úzkých lůžkách tak blízko u sebe, že jsme se navzájem málem dotýkali. Každý ponořený do vlastní tmy ve spánku, který je k nepochopení. Leželi jsme za závěsem a spali. Kdo vstoupil do ordinace, nesměl spáče zahlédnout, to bylo důležité. Bylo důležité, aby se pacienti před oním neškodným ošetřením nevyděsili, ale já jsem spící stejně mnohokrát spatřila a myšlenka, že zakrátko budu v té hromadě ležet taky a že si nebudu uvědomovat, co se se mnou děje, mě děsila ještě víc než ten proud.

...

Každopádně do mě chudák Zahid musel píchnout tu tlustou jehlu a měl ještě větší strach než normálně a bodl tak špatně, že krev skončila na nás obou. Omluvil se a já jsem odpověděla, že se nic nestalo. Když nás oba utíral, byl hrozně vystresovaný a bílý jako stěna. Řekl, že to musíme zkusit znovu. Ve fabrice se žádné chyby netolerují. Na oddělení bylo ošetřovatelů a sester opravdu málo a on už by měl začít rozdávat léky nachystané v dávkovačích očíslovaných podle číslic na dveřích do našich pokojů, místo aby mi znovu zaváděl jehlu. Proto to udělal, jako by šlo o život, a k jeho úlevě se mu to tentokrát povedlo dokonale. Pak mě převezli o několik podlaží níž za doktorem s nepřípustně dlouhými vousy a ten mě uložil na lůžko.

Docela zajímavý, zejména pro nás z našeho středoevropského regionu,  je i název knihy. Ve švédštině Říjnové děti, v češtině Jiskra. Věřte, nevěřte, Knausgårdová  se totiž v dětství zhlédla v pionýru... !

Na té fotce jsem viděla samu sebe. Nic jsem si o Sovětském svazu ani komunismu nezjistila, a stejně jsem se s nimi začala ihned ztotožňovat. Zapadalo to do sebe. Narodila jsem se přece v říjnu. Byla jsem vyvolené dítě mezi jinými vyvolenými dětmi, ale sešla jsem na scestí, jaké nikdo z lidí nemohl pochopit, a tak na mě odevšud volali. Právě jejich hlasy jsem slýchala, když jsem se ráno budila.

Pionýrský stejnokroj jsem nosila několik let. Mámě to bylo krajně nepříjemné a těžko se to vysvětlovalo, ale já jsem věděla, kdo jsem, a to mi dodávalo sílu. Už jsem nebyla tak otravně nevyhraněná jako dřív. Už jsem nebyla slaboch. Asi mě to po ty první roky do jisté míry izolovalo, protože jsem chodila do školy pro děti z vyšších společenských vrstev. Spolužáci nevěděli, jak si ten stejnokroj vykládat, ale některý rodič se vyjádřil, že jsem komunistické děcko, a zanedlouho mi všechny děti říkaly komunistko. Když se mě někdo zeptal, jestli jsem komunistka, odpověděla jsem vždycky to samé. Ne, nejsem komunistka. Byla jsem pionýrka. Šlo o něco úplně jiného. Vypůjčila jsem si formu, kterou stačilo na sebe navléct. Forma vede ke svobodě. Během těch let jsem se tohle naučila a od té doby mi ta schopnost velmi posloužila. Vyměnila jsem svou rodinu za život v komunitě, která neexistovala, ale nevadilo mi to. Tenhle život byl skutečnější než všechno předtím.

Knížka je hodně zajímavá, oceňuju, že takhle niterné pocity a drsné zážitky týkající se psychiky sděluje někdo, kdo "vládne perem".  Je to opravdu jiná liga, než když se o totéž pokouší nějaký poučený laik třeba formou blogu...  A Linda Boström Knausgårdová je opravdu talentovaná a nadaná, příběh svého života podává ve velmi koncentrované podobě, ani na chvilku nesklouzává k bulváru, ke svému okolí přistupuje chápavě, k sobě naopak velmi nemilosrdně. Je to svědectví o psychickým problémech, které stojí za to přečíst si dříve, než se s něčím podobným budete muset potýkat zblízka... Doporučuju. 

A poslední perlička, která zaujala. Knausgårdová píše o tom, že po základní škole v létě vyrazila na cestu vlakem po Evropě (a tehdy se u ní úzkost projevila naplno). Jsme s autorkou téměř vrstevnice, zavzpomínala jsem na svá osmdesátá léta a zamáčkla slzu...:-)

Jiskra je zatím první a jediná autorčina kniha, která byla přeložená do češtiny (díky Romaně Šváchové). 

Hodnocení: 100 %

Linda Boström Knausgårdová: Jiskra

• Nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny
• EAN: 9788074229428
• ISBN: 978-80-7422-942-8
• Doporučená prodejní cena: 179 Kč
• Originál: Oktoberbarn
• Překlad: Švachová, Romana
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 148 stran, česky
• Rozměry: 12 × 20 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Karel Kolář (Kovy): Ovšem

Už nějakou dobu využívám Knihobot (největší bazar knih na internetu) a nedávno jsem objevila kategorii superlaciných knih. Svého času to byly třeba bestsellery, vydaly se ve velkém nákladu, teď už ale nejsou v kursu. A tak jsem přihodila do košíku pár knížek v ceně několika desetikorun, které jsem si už dávno chtěla přečíst. Mezi nimi byl i tenhle Kovy. Youtuber, bloger, tanečník ze StarDance. 

Anebo, jak říka Wikipedie: Karel Kovář, známý také jako Kovy, je český youtuber, vloger, moderátor, dabér, spisovatel, edukátor a v minulosti také Let's Player. Přezdívka Kovy se odvíjí od jeho příjmení. V říjnu 2023 má na svém hlavním YouTube kanále přes 942 tisíc odběratelů.  

Oficiální anotace:

Ze života za kamerou. Bez filtrů. Bez scénáře. O všem. Ve sbírce osobních příběhů, básní a fotek sdílí Karel Kovář cestu obyčejného kluka z malého města, jehož život se během pár let otočil doslova vzhůru nohama. Od téměř idylického dětství, přes komplikované dospívání a tragikomické vztahy, až po budování kariéry na YouTube a smíření se se svou identitou. O stránce života, která byla důsledně skryta. O rodině a snaze zůstat sám sebou. O slzách smutku, štěstí a hlavně smíchu, protože toho není nikdy dost… Jednoduše o všem. 

No, co k tomu říct. O všem a o ničem. Nejsem cílová skupina, chlapec by vlastně mohl být mým synem (to mě teda trochu ranilo, když jsem si to spočítala). Nemá smysl pro humor, tedy ten smysl pro humor, který by mě bavil, byť jeho mladí příznivci si asi myslí opak (a já mu to přeji). No, ale to už jsem věděla - za covidu jsem párkrát poslouchala jeho podcast s Terezou Salte Linka. Ukázka vánočního videa z loňského roku jako důkaz... 

Nejpřehrávanější video lepší, no ale...

Na druhou stranu, je to zjevně talentovaný, citlivý a předčasně vyspělý kluk a bylo vlastně dost zajímavé přečíst si autobiografii jednadvacetiletého autora. O šťastném dětství, nechuti ke školnímu vzdělávání, o tom, jak začal točit videa na youtube. O lásce k cestování (včetně několika cestovatelských historek), o zjištění své sexuální orientaci a popisu coming outu (chápu, že tohle může být největší přínos knížky). 

Nic překvapivého, črty ze života, vzpomínky, vše doplněné vlastními fotografiemi a občas nějakými útržky z dětských deníků či básnických pokusů. Knížku přečtete a prolistujete za večer (není to škoda, když si na tom dal autor tolik záležet? Graficky je totiž opravdu povedená). Ale nakonec si vlastně říkám, že by možná bylo fajn, kdyby si každý z nás ve dvaceti zkusil napsat svou knihu. Dal si tu práci, sepsal své pocity, své postoje. A pak ji, postupem času, porovnával s dalším životem. Kovy se v tomhle ohledu asi nemá za co stydět, byť je tahle kniha z rok 2017 samozřejmě v lecčems naivní. Prostě - psaní deníků má smysl:-)

Ať se Kovymu na jeho pouti internetem i životem daří.

Mimochodem, pár komentářů příznivců z Databáze knih, které ukazují, že cílovku kniha rozhodně zasáhla:

Na tuhle knihu jsem se hodně moc těšil, proto jsem také obdržel heart attack, když byla pod stromkem na Vánoce. Hned poté jsem jí začal číst. Říkal jsem si: „ Tak ta má tedy hodně stran, to bude docela dlouhé čtení...“. Trvalo to dva dny s přestávkami, takže delší by to mohlo být.

Jinak celkově - dokonalost.

City, vtip, zajímavé příběhy a skvělý liniový průběh. Dobrá ukázka toho, jak má autobiografie vypadat.

Takže jako dlouhodobý fanoušek Kovyho doufám, že jednou bude buď druhý díl, nebo nějaké jiné dílo.

Doporučuji.

... 

Kniha je psaná takovým "blogovým" stylem, který mi hodně sedl. Čtivá, zábavná, poutavá. Básně, fotografie, zážitky, zamyšlení. Pro příznivce Kovyho jakožto člověka je to naprostá nutnost, své si v ní ale bezpochyby mohou najít i ostatní. V prvé řadě je totiž o životě a o snech, jak splněných, tak zhrzených. Vše samozřejmě s humorem, který jsme si tak zamilovali již v Kovyho videích.

Hodnocení: 60%

Kovy - Ovšem

• Autor: Kovář, Karel
• Nakladatel: BizBooks
• EAN: 9788026506980
• ISBN: 978-80-265-0698-0
• Doporučená prodejní cena: 329 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, česky
• Rozměry: 15,2 × 21,2 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Renata Kalenská: Orgány nepatří do nebe

Renata Kalenská (nar. 1974) je česká novinářka a publicistka, aktuálně působící v Deníku N.  Napsala řadu knih (například rozhovory s Karlem Schwarzenbergem  nebo Otakarem Motejlem), přičemž ta poslední, Orgány nepatří do nebe, čerpá z jejich osobních zkušeností. Renatě Kalenské byly v roce 2018 transplantovány ledvina a slinivka, což jí zachránilo život. Jako pacientka na imunosupresivech ale patřila v době koronaviru mezi zvlášť ohrožené osoby, vzpomínám si na  poměrně depresivní články o tom, jak se se svými dětmi stáhla do absolutní izolace (viz třeba tady). Z tohoto svého životního údělu se rozhodla vypsat formou knihy.

A povedla se jí kniha opravdu strhující. Největší část knihy tvoří rozhovor s transplantačním chirurgem Jiřím Froňkem z pražského IKEMu (Institutu klinické a experimentální medicíny), který je jakýmsi naším guru v oblasti transplantací ledvin, jater, střev a dalších částí těla (s výjimkou srdce). To, co doktor Froněk dělá, je neuvěřitelné, někde na pomezí medicíny a magie/zázraků. Na své pracoviště nastoupil po atestaci v roce 1998, v době, kdy v nové budově IKEMu vznikal pod vedením profesora Rysky transplantační tým. Díky tomu už o rok později uskutečnil svou první transplantaci a měl možnost dělat úkony, ke kterým by se za normální situace nedostal. Následně řadu let působil v zahraničí, z čehož pak opět čerpal po návratu domů.  Transplantacím se věnuje dlouho a naplno, přišel na spoustu inovací a způsobů, jak procesy transplantací vylepšit, je ochotný pouštět se do podniků, nad kterými jiní lékaři kroutí hlavou. Je zřejmě velmi zručný a výjimečný, skromností netrpí, ale má být na co pyšný. To, co se mu v IKEMu podařilo vybudovat, snese srovnání s nejlepšími transplantačními centry světa. V knize představuje, jak transplantace fungují, jak se to celé organizuje, jak probíhá spolupráce se zahraničím (párové výměny s Izraelem, výjezdy na operace do Nepálu), popisuje některé výjimečné zákroky (např. transplantaci dělohy, řetězové transplantace ledvin, případ, kdy se poprvé pacientovi transplantovalo pět orgánů najednou), zároveň se ale nevyhýbá ani etickým otázkám. 

Etickým problémům je následně věnován druhý velký rozhovor v knize, ke kterému Renata Kalenská přizvala ještě teologa Marka Orku Váchu. V téhle části knihy se řeší věci jako eutanázie, dětští dárci, vybírání příjemců (zaslouží si nová játra člověk, který kouří nebo pije?) - je to dost zajímavé čtení.

Nejsilnější částí knihy jsou pak jednotlivé příběhy dárců, příjemců, rodičů, včetně vlastního příběhu autorky. Je to silné a oči otvírající čtení. Zjistíte, jak se vám v malé chvilce může změnit celý dosavadní život, že náhlá zdravotní indispozice může vést k selhání ledvin nebo jater, uvědomíte si, jakým peklem si procházejí rodiče malých nemocných nebo zraněných dětí. Zároveň je ale fantastické sledovat, jak moc se život po transplantaci může zlepšit. 

...

Přibíhá Jiří Froněk. „Vedle budu dělat játra, občas se sem skočím podívat, jak se vám daří,“ ujišťuje mě. I jemu říkám, že chci vidět misku s orgány, které se během pár hodin mají stát mou součástí. Označuje mě za morbidní bytost a neukáže mi nic. Vlastně jo – palec nahoru. A zase odbíhá, vedle už na něho čeká uspaný pacient. V tu chvíli mi vůbec nedochází, že ta játra, o kterých mluvil, jsou od mého dárce. Jeho orgány jsou teď zrovna na několika operačních sálech a díky nim je pro lidi na operačních stolech obrovskou nadějí na život. Někdo potřebuje jeho srdce, další pacient játra, já dostanu ledvinu a slinivku…

„Chcete nějakou hudbu?“

Nerozmýšlím se ani vteřinu. Chci píseň Stupid Girl od Pink. „Na to si s dětmi každé ráno dáváme rozcvičku,“ vysvětluju operačnímu týmu. A láme se mi hlas. Až v poslední vteřině mě přepadá strach. Bojím se, že už své děti neuvidím. Stát se může ledacos. Dívám se na klip. Pár vteřin. Blik. Jako když zhasnete v pokoji.

Kdybych tvrdila, že se budím, bylo by to přehnané. Vnímám pohyb, instinktivně zavírám oči před umělým světlem i nevolností, která mi rve žaludek z těla ven. Zvracím. A zvracím. Pořád dokola. Jsem vyčerpaná a uvědomuju si, že takhle mi nikdy nebylo. Ležím na oddělení RES, než budu z nejhoršího venku. Vnímám, že u mých nohou sedí v křesle čtyřiadvacet hodin denně zdravotní sestra. Nesmí mě spustit z očí. Stačí, když se pohnu, a vyskakuje. V krátkých záblescích, kdy něco vnímám, mám výčitky svědomí, že ji v noci každé mé zasténání budí. Ale většinou je mi to jedno, cítím k ní jen neskonalou vděčnost. Nemá šanci se vyspat ani na deset minut. Po pár dnech se zdám stabilizovanější a převážejí mě na JIP.

Jsem více při vědomí a nastává mi peklo. Všechno si už uvědomuju v plné síle. Lékař, už nevím který, mě hladí po ruce a říká, že jsem statečná a že si bohužel vybírám všechny možné komplikace, které se po transplantaci mohou dít. Nejsem statečná, jsem ukňučená a jsem sama sobě protivná. A ty zpropadené nové orgány nefungují. Profesorka Jirkovská mě chodí utěšovat. Při jedné z návštěv mi do dlaně vtiskne malého anděla. Chodí za mnou moje sestra a partner. Někdy je pár minut vydržím, často ale jen zavrtím hlavou, že ne. Nemám sílu na jedinou větu. Na jediné promiň. Ani oči otevřít nedokážu. Iveta nosí každý den nový silný vývar.

„Ať ho nosí dál, z toho našeho byste žádnou sílu nenačerpala,“ říká mi sanitární sestra.

...

Najdete tu příběh mladého matematika, který onemocněl při pobytu v Japonsku. Kvůli trombóze v játrech mu odumřelo tenké střevo, poškodil se žaludek i tlusté střevo. Život mu zachránila multiviscerální transplantace, dostal nový žaludek, slinivku s dvanáctníkem, játra a tenké střevo. Radostný je příběh mladé ženy, která se narodila bez dělohy. V rámci výzkumné studie dostala dělohu od svojí matky a narodila se jí zdravá holčička. Velmi působivý byl příběh manuálně pracujícího muže, který po jednom alkoholovém excesu dostal virózu, kterou léčil paralenem. Výsledkem byla otrava paracetamolem a akutní selhání jater. Získal nová játra a po náročné rehabilitaci se vrátil do života - pracuje jako bagrista, narodilo se mu dítě, sportuje. 

Přečtete si tu i příběh darování ledviny do řetězové transplantace -  je o tom, že i s jednou zdravou ledvinou se dá dobře žít, zvlášť s vědomím, že pomůžete někomu jinému. Srdcervoucí jsou pak případy zahrnující děti - transplantace části jater od otce pro dceru, játra pro malé miminko s postižením a mrazivý příběh  maminky, jejíž devatenáctiměsiční holčička utrpěla těžký úraz s fatálním poškozením mozku. Rodiče souhlasili s dárcovstvím orgánů a pomohli tak pěti dalším pacientům. 

Osudy jsou opravdu působivé, jen mám pocit, že forma dialogu či rozhovoru pro ně nebyla úplně ideální, nebo zvládnutá. Lidé hovořili často chaoticky, nechronologicky,  možná by stálo za to spíše respondenty vyzpovídat a pak jejich příběh srozumitelně sepsat. Asi by se ztratily ty nejsilnější momenty, nicméně emocí by zůstalo plno i tak a čtenář by se lépe orientoval. 

Z posledního rozhovoru v knize jsem měla docela obavu, šlo o povídání se známým psychiatrem Radkinem Honzákem, kterého je všude plno,  všechno zná, všemu rozumí a všude byl dvakrát. Naštěstí se ale Radkin Honzák transplantacím a dialýzám věnuje dlouhodobě, cca od 80. let. Dozvíme se tedy něco o historii léčby ledvin  - první dialýzách, problémech s imunosupresivy, životnosti transplantovaných ledvin, o založení  Společnosti dialyzovaných a transplantovaných i o směrech, kterými šel polistopadový vývoj v téhle oblasti.  

Tato kniha pomůže vysvětlit laické (a možná i odborné) veřejnosti, jak transplantace fungují, co je pro ně nezbytné, jaký systém je nutné zavést a jaké protokoly dodržovat, aby to fungovalo i nadále tak skvěle, jako to funguje teď. Ukazuje ale i druhou stránku mince, že celý systém stojí a padá s několika výjimečnými jedinci, kteří pro svou práci žijí a dýchají, přičemž je ta práce prokazatelně stravuje (zásahy do rodinného života, nadměrné nároky na podřízené a kolegy, mnohahodinové operace, neustálá pohotovost, nepostradatelnost...).  

Kniha patří k těm, při jejichž čtení se vám tají dech, žasnete nad možnostmi současné medicíny a začnete uvažovat i nad svým vlastním zdravím a zdravím vašich blízkých. Je nejvyšší čas začít se o svou tělesnou schránku starat... Zajímá-li vás medicína a nejnovější trendy v ní, pak určitě doporučuji.

Hodnocení: 100%

Renata Kalenská: Orgány nepatří do nebe

• Nakladatel: N media
• Edice: Edice N
• EAN: 9788088433347
• ISBN: 978-80-88433-34-7
• Doporučená prodejní cena: 399 Kč
• Popis :1× kniha, brožovaná, 304 stran, česky
• Rozměry: 14,7 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Princ Harry: Náhradník

Jednou z nejočekávanějších letošních knih je Náhradník, autobiografie prince Harryho, druhorozeného syna současného britského krále, který se rozhodl pro život mimo královskou rodinu. Náhradník je Harryho zpověď, nebo spíš obhajoba. Popisuje v ní svou životní cestu, kterou vnímá dost odlišně od toho, jak ji vidí veřejnost i jeho nejbližší příbuzní, zejména otec, král Karel III. a bratr William, následník trůnu.

Je jisté, že Harry neprožil zrovna šťastné dětství. Od malička se vnímal jako náhradník, který „přišel na svět pro případ, že by se Willymu něco stalo, aby v případě nutnosti poskytl náhradní díly, třeba ledvinu“. Manželství jeho rodičů se nepovedlo, po rozvodu přišla tragická ztráta matky, princezny Diany, ze které se nikdy nevzpamatoval. Nedostalo se mu odborné pomoci a ani podpory ze strany rodiny. Následovalo mládí prožité v chlapeckých internátních školách a bouřlivé dospívání, kdy svými výstřelky plnil první stránky bulváru, alkoholem ani drogami se ostatně v knize příliš netají. Své přešlapy (nacistická uniforma na večírku, nahé fotky atd) se sice snaží vysvětlovat černým humorem, nedostatkem akademických znalostí či jen prostým nedomýšlením důsledků svého chování, vychází z toho ale spíš jako rozmazlené dítě, který rychleji jedná než přemýšlí a které chce hlavně pobavit.

Paradoxně Harrymu asi nejvíc vyhovovala vojenská kariéra – na jedné straně velká psychická i fyzická zátěž, řád, disciplína, na druhé straně pocit sounáležitosti s ostatními, hrdost na sebe i na svou vlast. Harry poprvé zažíval pocit, že je někde sám za sebe, že někam patří, že něco umí. Jako navigátor a pilot vrtulníku absolvoval dvě mise v Afgánistánu, v obou případech byl ale předčasně stažen po vyzrazení své přítomnosti, kdy se stal horkým cílem Talibánu a rizikem pro své spolubojovníky.  

Po návratu domů se Harry propadl do svých nálad  a ač se snažil najít smysl v práci pro vojenské veterány, bylo to pro něj náročné.  Poslední část knihy popisuje jeho seznámení s Američankou Meghan Markel, která mu do života přinesla něco nového – lásku, pochopení, přijetí. Jejich soužití s královskou rodinou se ale ukázalo jako velmi problematické a vedlo v konečném důsledku k vyvázání se z královských rolí a dramatickému odchodu z vlasti.

Je pravda, že ač mnohý z nás podvědomě touží po životě globální celebrity (kdo by se nechtěl narodit jako princ či princezna?), ve skutečnosti to moc záviděníhodné není. Chtěli byste mít bodyguardy za zády na každém kroku? Přáli byste si žít v rodině, ve které se city a emoce neprojevují a kde vládnou pevná rigidní pravidla? Neděsilo by vás, že vaši rodinu dnem i nocí sledují paparazzi, kteří čekají na cokoliv, co by se dalo zveličit a zveřejnit? Možná si říkáte, že tohle k tomu všemu patří – chceš-li cestovat po světě a setkávat se s hvězdami, musíš to snášet. V případě britské královské rodiny se to ale očividně přehání a ne každý je tak silný, jako byla Alžběta II., aby to zvládl.

Je zřejmé, že Harry si nese svá traumata, po své matce toho zdědil hodně, včetně přecitlivělosti a náročné povahy. Tahle poněkud bulvární kniha (některé detaily týkající bratra a rodiny jsou už za hranou) ale ke stabilizaci jeho života těžko přispěje. Kniha se velmi dobře čte, zároveň má ale člověk pořád pocit, že naslouchá jen jedné straně, přičemž ten druhý pohled citelně chybí.  Harry navíc dělá to, co v knize tak odsuzuje – vydělává peníze vytahováním pikantností na veřejnost.  Vzpomeňme na rozhovor s Oprah Winfrey, který vidělo 50 milionů diváků, nebo neméně úspěšnou sérii pro Netflix. I kniha láme rekordy - v den vydání se jí prodalo více než 1,4 milionu výtisků, čímž se stala nejrychleji prodávanou knihou literatury faktu všech dob.

Britská královská rodina je dlouhodobým tahákem, její skandály se propírají po celém světě, takže je zajímavé přečíst si otevřenou zpověď jednoho z protagonistů. Jste-li fanouškem královské rodiny, pak máte knihu už určitě doma, pokud zatím váháte, věřte, že na léto to bude ideální čtení:-)

Poděkování patří internetovému magazínu Knihkupec za poskytnutí recenzního výtisku (recenze zde).

Hodnocení: 90%

Princ Harry: Náhradník

• Nakladatel: Práh
• EAN: 9788072529681
• ISBN: 978-80-7252-968-1
• Doporučená prodejní cena: 549 Kč
• Originál:Spare 
• Překlad: Jeníková, Jitka
• Popis: 1× kniha, vázaná, 440 stran, česky
• Rozměry: 15,5 × 23,5 cm
• Rok vydání:2023 (1. vydání)