Hayley Gelfuso: Kniha ztracených vzpomínek

Chtěli byste se na chvíli přenést do jiného světa? Do jiné dimenze, kde strážci času uchovávají (anebo také ničí) vzpomínky z minulosti? Právě sem se můžete podívat v prvotině americké spisovatelky Hayley Gelfusové s názvem Kniha ztracených vzpomínek, která si získala pozornost čtenářů po celém světě. Českým čtenářům ji předkládá nakladatelství Ikar.

Jedenáctiletá Lisavet se v roce 1938 ocitá na zvláštním místě, v obří knihovně, kde jsou uchovávány vzpomínky mrtvých. Ukryl ji sem před nacisty její otec, židovský hodinář. Dívka vyrůstá mezi regály a svět poznává jen prostřednictvím cizí paměti, cestuje vzpomínkami lidí, prožívá jejich emoce. Naráží ale také na tzv. strážce času – agenty, kteří se z rozkazu svých vlád pokoušejí měnit historii. Ničí vybrané vzpomínky a vymazávají tak z dějin myšlenky i osoby. Lisavet se jim to snaží překazit, při tom se seznamuje s Američanem Ernestem, který její život výrazně ovlivní.

 

Druhá linie se odehrává v roce 1965, kdy se šestnáctiletá Amelia po smrti svého strýce Ernesta zapojuje do pátrání po neznámé knize vzpomínek. Amelia dostane díky agentce CIA Moiře možnost vstoupit do knihovny a rychle pochopí, že čas a pravda jsou vlastně něco velmi relativního. Podaří se Amelii vyluštit tajemství svého života a své rodiny? A dokáže to, aniž by současný svět zanikl?

Kniha ztracených vzpomínek je velmi zajímavý román. Dovolí nám nahlédnout nejen do tajemného světa mezi prostorem a časem, ale také do poválečné Ameriky a do období studené války. Jádrem knihy jsou otázky pravdy a svědomí, role cenzury. Kdo má právo rozhodovat o tom, které příběhy si zaslouží přežít? A co se stane, když vymažeme nepohodlné vzpomínky? Není to ale kniha vyložené politická, je to román plný emocí, těšit se můžete na propletené vztahy a překvapivě třeba i na moderní poezii. Tempo je možná trochu pomalejší, ale o to víc vyniká atmosféra knihy. Nabízí se srovnání s Půlnoční knihovnou Matta Haiga, tato kniha je však narozdíl od ní výrazně hlubší, originálnější a podnětnější. Myslím, že o ní budu ještě dlouho přemýšlet.

Hayley Gelfuso je mladá americká autorka, která vystudovala biologii. Ve svém debutu spojila svůj zájem o historii a lidskou paměť, při psaní se inspirovala např. středověkými kronikami, které se velmi často přepisovaly na politickou objednávku. Kniha ztracených vzpomínek se hned po vydání stala v anglicky mluvících zemích bestsellerem.

Děkuji knihkupectví Luxor za recenzní text.

Hodnocení: 90 %

Hayley Gelfuso: Kniha ztracených vzpomínek

• Nakladatel: Ikar
• EAN: 9788024957036
• ISBN: 978-80-249-5703-6
• Doporučená prodejní cena: 459 Kč
• Původní název: The Book of Lost Hours
• Překlad: Zveřinová, Zdeňka
• Popis:1× kniha, brožovaná, 408 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2026 (1. vydání)

A. Gravensteen: Tahle voda je naše

K téhle knize jsem se dostala vyloženou náhodou. V sobotu jsem strávila půl dne v Dejvicích a Bubenči. Užila jsem si Muzeum literatury, prošla se Stromovkou a s kamarádkami jsme zavzpomínaly na "pravěk", na devadesátky, kdy jsem na Kulaťáku nějakou dobu bydlela. No a v pondělí jsem v knihovně, v poličce s novými knihami, narazila na nový román A. Gravensteena Tahle voda je naše odehrávající se právě v těchto končinách. I když jsem si z jeho předchozí knihy Pohyby ledu (naštěstí) nepamatovala skoro nic, tak tuhle knihu jsem si k hromádce prázdninového čtení přihodila. A víte co? Nakonec se mi celkem trefila do noty:-)

Kniha začíná událostí, na kterou si možná ještě pamatujete: v květnu 2015 postihla Dejvice a Bubeneč havárie vodovodního řádu, která přinesla střevní potíže tisícům zdejších obyvatel. Jednalo se o největší epidemii svého druhu za padesát let. Zatímco v reálném světě se situace po pár dnech nouzového zásobování pitnou vodou uklidnila a vše se vrátilo do starých kolejí, v knize to bylo jinak - celé se to zvrtlo. Vodovod se opravit nedařilo, u cisteren se stály fronty a lidé, kteří ještě donedávna netušili, v jakém katastru vlastně bydlí, se začali hádat a rozdělovat podle bydliště. Obyvatelé Bubenče si mohli brát vodu jen z bubenečských cisteren, ti z Dejvic zase jen z dejvických - kontrolovali to samozvaní kontroloři z řad uvědomělých občanů. Do toho jeden opilec sražený autem z druhé strany, pasovaný obratem na mučedníka, a několik rychle se objevivších agilních vůdců a burcovatelů na obou stranách barikády a už se začala vyhlašovat válka.

A to jsem se ještě nezmínila o těch věcech úplně mimo realitu - květen neskončil a červen nezačal, neviditelná hraniční čára mezi oběma čtvrtěmi vykvetla stříbrnou barvou (a objevily se na ní zvláštní písmena), podivné nápisy se začaly zhmotňovat i v nově objeveném dejvickém podzemí a dvěma lidem se po náhodném vypití temné vody začaly dít VĚCI. 

Okolní svět do sporu nezasahoval, ale obě čtvrti byly izolovány. Zatímco v Praze nadále pulzoval život a hipsteři na Letné dál pili své kyselé kafe, v Bubenči a v Dejvicích přestal jít internet i mobily, odpadky se vršily na ulicích a zásoby se začaly tenčit. Stará paní Rukavičková se mezitím se svým psem Boxíkem procházela po obou čtvrtích, jako by to dělala už několik staletí, novinářka Apolena se pokoušela natočit převratnou reportáž a geolog profesor Hlístek vše v rozhlase komentoval s vtipem sobě vlastním. Zbytek světa to ale brzo přestalo zajímat. A kde vlastně zůstala ta voda?

V Jaselské ulici se jeden místní obyvatel pod rouškou tmy vyplížil z bytu, napojil na cisternu hadici, jejíž druhý konec nechal ve vaně v druhém patře, a otevřel kohout. Fyzikální zákony ovšem nepřemohl: vana zůstala prázdná. Navíc při zlostném odpojování hadice rozlil po dlažbě desítky litrů cenné tekutiny). Když to zpozorovala paní Rukavičková, která se vynořila zpoza rohu spolu se svým jezevčíkem, jenom zakroutila hlavou. „Vidíš, Boxíku, jak jsou některý lidi blbý. Kdyby se mě zeptal, já bych mu to vysvětlila proč stojí vodojemy většinou na kopci a tohle že vodojem není. Holt pán nedával ve škole pozor." Pán po ní šlehnul nenávistným pohledem, popadl hadici, pak ji zase pustil a rychle zmizel ve vchodu i se svým mumláním, které už paní Rukavičková naštěstí neslyšela.

...

Moderátor si odkašlal a poněkud váhavě odpověděl: „Víš, Járo, já jsem samozřejmě rád, že jsi dneska přišel, bylo to jako vždycky zajímavý, ale... možná, že... jak bych to..."
„Takže vystrašil."

„Ne, to vůbec, to od tebe lidi chtěj, to je v pořádku, Ale... ta válka. Víš, mně připadá, že pořád mluvíš o tý válce, a ono už to lidi moc nezajímá. Je to pro ně prostě hrozně daleko, příliš abstraktní..."

„Počkej, vždyť je to pár stanic metrem..."

„No ale nestaví tam, projíždí. Prostě lidi chtějí slyšet o tom, co se jich přímo dotýká, o globálních hrozbách, tornádech, hladomorech, tajících ledovcích, kolapsech civilizace, to od tebe čekají. Neříkej, že tě ty Dejvice pořád tak berou? Vždyť už je to let, cos tam bydlel."

Hlístkovi se okamžitě vybavil ten útulně ošuntělý byt ve čtvrtém patře starého činžáku, s vysokými stropy, zaprášenými okny, prošlapanými parketami...

„Máš pravdu," povzdechl si. „Slibuju, že už o tom ode mě neuslyšíš ani slovo. Co tam máš na příště?"

„Takovou docela novinku - jmenuje se to environmentální žal."

Tahle voda je naše je určitým způsobem komplikovaná kniha. Je tu hodně hrdinů a hrdinek (Íčok, Ýnelez i Nivolog se mi dost pletli), spousta kliček a odboček, dopisy o historii, oslavné básně i změněné stavy vědomí, což vede občasnému zmatení čtenáře. Na druhou stranu, literární styl je celkem kreativní, je tu humor, jazykové hříčky, ironie. 

Co mě vyložené bavilo? Například:

• procházky s imaginárním psem,
• úřednické ptydepe aneb Praha 6 a Magistrát řeší havárii,
• rozhlasové rozhovory z budoucnosti,
• divoká prasata hrající si s tenisovými míčky, 
• konec, který jsem nečekala a který opravdu originálně vyřešil problémy.

Fakt je, že něco jsem zase nepochopila vůbec (kdo byla Maery, proč se ve Stromovce objevila ledová krychle, co byl zač ten delegát od válečných turistů?), ale možná jsem byla při čtení jen nepozorná...

Celkově jsem se spíš bavila, kniha je navíc i poměrně aktuální, je zajímavé sledovat, jak banální technická závada může rychle vyústit v politickou i společenskou krizi, ba dokonce v ozbrojený konflikt.  Takže nakonec jsem vlastně spokojená. Pokud vám nevadí občasný odskok do nadpřirozena (trochu aka URaNovA), oceníte dystopii a absurdní humor, tolerujete tlusté knihy (408 stran, zkrácení by prospělo) a optimálně máte vztah k šesté pražské městské části, pak tuhle knihu můžu doporučit. 

Pokud se chcete o havárii kanalizace v Dejvicích přečíst víc, doporučuji tento fundovaný článek, zakončený navíc také odlehčeně:

• „Nejlepší je voda z Dejvic, ta má toho v sobě nejvíc!“ (z internetové diskuse)
• „Viva la PVK, naplnili svůj název a opravdu spojili vodovody s kanalizacemi. Tolik zábavy zadarmo jsem si už dlouho neužil.“ (z poznámky v jednom ze sebraných dotazníků od nemocných osob).

zdroj: Paseka

A ještě o autorovi, cituji z webu nakladatelství Paseka:

A. Gravensteen je pseudonym skutečného člověka, který z důvodů, jimž sám plně nerozumí, nechce pro svou literární tvorbu, jíž se věnuje ve volném čase, kterého z poměrně obvyklých příčin příliš nemá, používat své skutečné jméno, které ovšem pro jiné účely, např. autorské smlouvy, používá vcelku běžně.

Hodnocení: 85%

A. Gravensteen: Tahle voda je naše 

• Nakladatelství: Paseka
• EAN: 9788076375024
• ISBN: 978-80-7637-502-4
• Autor obálky: Pavel Fuksa
• Doporučená prodejní cena: 429 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 408 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Matt Heig: Život k nevíře

Okouzlila vás kniha Půlnoční knihovna, příběh dívky, která chce spáchat sebevraždu, ale ocitne se ve zvláštní knihovně mezi životem a smrtí, kde má možnost zkusit si jiné verze svého života? Pak zbystřete, právě vychází román Život k nevíře od stejného autora. Těšit se můžete na knihu plnou tajemství, mysteriózních zážitků i podmanivé atmosféry. 

Hlavní hrdinkou je bývalá učitelka matematiky Grace. Nedávno ovdověla, syna tragicky ztratila před lety, na světě ji nic netěší, už jen přežívá. Pak ale jednoho dne zjistí, že ji dávná kolegyně odkázala dům na Ibize. Dům je ošuntělý a Christina byla asi trochu ezo blázen, to jsou první pocity po příjezdu. Jenže celé je to nějak zamotané, život bývalé kamarádky i její smrt jsou obklopeny tajemstvím, které hrdinčin exaktní mozek hodlá vyřešit. Pátrání ji dovede k drsnému instruktorovi potápění Albertovi a ke společnému půlnočnímu výletu lodí. Během ponoru se ale stane něco zvláštního, Grace se potká s tajemným světlem, které ji propůjčí podivuhodné schopnosti – mimo jiné číst myšlenky a vnímat svět naplno. A to Grace ještě netuší, že má v rukou osud celého ostrova, tedy pokud se předtím vyrovná se svou vlastní minulostí a najde nový začátek. 

Život k nevíře je poetický román, který by se dal zařadit do kategorie magický realismus. Bavilo mě působivě popsané prostředí ostrova, který je proslulý svou uvolněnou a tolerantní atmosférou. Ibiza odjakživa láká umělce, hudebníky a lidi, kteří hledají alternativní životní styl, v knize symbolizuje naději a možnost změny. S hlavní hrdinkou není těžké se ztotožnit a pokud přijmete trochu fantaskní zápletku, environmentalismus a skutečnost, že i v pokročilém věku je možné bořit hranice a začít žít, knihu si určitě užijete. Na druhou stranu, právě v tom aktivismu a přítomnosti nadpřirozena mi kniha přišla trochu zjednodušující. 

  

Matt Heig (*1975) je anglický spisovatel, autor děl pro děti i dospělé. Bestsellerem se stala jeho Půnoční knihovna, které se prodalo více než devět milionů výtisků.

Psáno pro časopis Knihkupec, kterému děkuji za recenzní knihu.

Hodnocení: 80 %

Matt Heig: Život k nevíře

• Nakladatel: Kontrast
• EAN: 9788027744466
• ISBN: 978-80-277-4446-6
• Doporučená prodejní cena: 399 Kč
• Originál: The Life Impossible
• Popis: 1× kniha, vázaná, 408 stran, česky

Miroslav Hlaučo: Letnice

Když jsme si před pár dny   vyměňovaly knižní tipy s kamarádkou Lucií, upozornila mě na knihu, kterou právě dočetla: Miroslav Hlaučo: Letnice. Prý roztomilý magický realismus. Vzápětí na mne tahle knížka vykoukla ještě 2x, takže bylo rozhodnuto.

V zapadlém koutě Rakouska - Uherska, v horské vesničce Svatý Jiří, funguje svět jinak. Laskavě, mile a harmonicky. Vesnici hlídá smečka vlků, která si každou neděli hraje s dětmi na návsi, na mši do kostela se dobíhá zkratkou přes hladinu rybníka, běžně tu mluví sochy, zvony kostela znějí nejhlasitěji v polích, v dole se kámen láme pískáním na píšťalku a ryby chytají šeptáním. Umírá se spořádaně jen v pátek a dětem se dávají originální jména z bible nebo literatury, přičemž se dbá na to, aby se žádné neopakovalo. A tak tu mají učitele Amose, rybáře Jonáše, truhláře Josefa, zemědělce Ptolemaia nebo hrobníka Yoricka. Místní duchovní správce Metoděj, toho času Třiačtyřicátý ale začíná zaznamenávat drobné náznaky toho, že přichází nová doba - ostatně, píše se již třetí rok nového století (rok 1903). Poslední kapkou je zmrtvýchvstání Odyssea Pastýře, který je již 15 let považovaný za mrtvého. Do toho vseho se ohlásila velká správní kontrola,  dorazí prý někdo nový, mladý,  ten se nezakecá... Jak před ním zázraky, které se tu dějí, skrýt?  Stane se zcestovalý a světem protřelý Odysseus tím, kdo převede zdejší obyvatele do nového století? Dvacáté století bude přece krásné, plné vynálezů, pokroku, bez válek a lidského utrpení... A navíc nás čeká velká láska!

Tři staré lípy tiše a trpělivě vrhaly svůj ještě dlouhý jarní stín na zrovna rozmrzlou zem a děti, které neměly co na práci, společně s vlčaty dováděly a obtěžovaly staré vlčice, tvářící se, že netouží po ničem jiném než po chvilce klidu, a přesto neukryly před světem onu tichou radost, lásku a hrdost, jež do nich vstupovala při pohledu na vesele skotačící mláďata - vlčí i lidská. Dokonce i staří lovci, kterým v koutcích tlam nikdy neoschla krev skolených laní se v den nehybnosti nechávali tahat za uši a za ocasy, aniž by dávali najevo svou přirozenou autoritu, byť jen mírným vrčením, nebo vyceněním zubů... Bible, jenž zná obraz lvů a beránků pokojně žijících vedle sebe, každý týden nacházela své naplnění na návsi tohoto městečka usazeného mezi vysokými horami, na jednom z mnoha konců světa.

Všem nově příchozím trvalo hrozně dlouho, než si na tuto skutečnost zvykli a okolní svět se o ni nikdy nedověděl, svět se o ní nikdy nedověděl, neboť tato realita byla pro vzdálený vesmír rovin natolik nepředstavitelná a nepochopitelná, že by jí stejně nikdo nevěřil, a tak si ji těch pár zasvěcenců, kterým osud dopřál zabloudit na toto Bohem nezapomenuté, nebo možná dokonce Bohem pořád ještě obývané místo, raději nechalo pro sebe.

...

Nikdo si tedy nemusel lámat hlavu nad tím, proč Jiří Šeptář, dřevorubec, nepoužívá ke kácení stromů sekyru, nýbrž chodě po lese, přikládá uši na kmeny smrků a dubů, a když uslyší, že doba stromu vymezená se dovršila, zašeptá „Padni, je tvůj čas!” a strom padne k zemi tak, že váha jeho padajícího kmene vyrve ze země i jeho kořeny.

Nikdo se nemusel zabývat ani případem Marie s prsty měkkými jako mech, která dotekem rukou snímala z lidí nemoci a vždy večer si dlouze myla prokřehlé ruce v ledovém potoce, po němž všechno zlo a bolest odplouvaly dolů do světa širých rovin a líných řek. 

Nikdo netušil o existenci Vincence Lamače, jenž v místním kamenolomu lámal skály hrou na starou železnou píšťalu, ani Ondřeje Půllána, který pouhou modlitbou zvedal obilí umlácené kroupami ze země a na jaře pozdržel rašení poupat jabloní a třešní, aby nevykvetly dříve, než odeznějí poslední mrazy... 

Letnice jsou doopravdy moc milý a poetický román. Čiší z něj láska ke starým dobrým časům, humor a vtip, kterými jinak česká literatura zrovna neoplývá, najde se tu linka milostná i detektivní, prostor dostane ženská emancipace i nástup kapitalismu (byť s tváří plyšového medvídka). Čtenář najde odkazy jak na klasická díla, tak na Cimrmana.  Trošičku to náladou připomíná první romány Miloše Urbana (Hastrman, Sedmikostelí), humor se  občas blíží knihám Petra Stančíka. Skvěle se daří vystihnout atmosféru,  je tu celá řada osudových linek, takže je pořád nad čím se bavit, autor vypráví lehounce a originálně. Rozuzlení je sice prosté, ale stejně - celé je to milá, vtipná a zajímavá pohádka, ke které jsem se s velkým potěšením vracela v každé volné chvilce.

A co mě vlastně taky pobavilo, to je sám autor. Miroslav Hlaučo (1967) vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním, pracuje už řadu let v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií. Letnice je jeho literární debut. Pokud jsem to z jeho stránek dobře pochopila, má v šuplíku ještě sci-fi s názvem Časmánie, tak snad se dočkáme vydání.

Miroslav Hlaučo: Letnice

• Nakladatel: Paseka
• EAN: 9788076374638
• ISBN: 978-80-7637-463-8
• Doporučená prodejní cena: 399 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, česky
• Rozměry: 13 × 12 cm
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Den falešné kočky

Řekněme si to upřímně, za normálních okolností bych se do žádné další knihy Pasi Ilmari Jääskeläinena asi už nikdy nepustila. Magický průvodce městem pod pahorkem mi pro seznámení s finským podivnem docela stačil.  Jenže pak si moje kamarádka Lucie napsala Ježíškovi o knížku Den falešné kočky. A já jsem nahlédla a byla tou proradnou kočkou lapena...

Hlavním hrdinou je sedmačtyřicetiletý Kaarna, který prožívá nejpodivnější den v životě. Původně se chystal s manželkou a malou dcerou na festival v rodném městě Marrasvirta. Jako městský inovátor měl večer přednést důležitý projev a jeho manželka se chystala veřejně odhalit jedno staré tajemství - spojení místního prominenta s východoněmeckou Stasi. V tom ale Kaarnu zastihne telefonát: jeho matka, kdysi velmi významná psycholožka, nyní dáma trpící demencí,  umírá. Kaarna s ní už několik let nebyl v kontaktu, v dětství spolu měli báječný vztah, pak se ale po dlouhé Kaarnově nemoci odcizili. Kaarna pospíchá do sanatoria, kde ho ale čeká překvapení: matka nezemřela, jen díky experimentální léčbě upadla do stavu podobného smrti. Po procitnutí ale dezorientovaná z domova odešla. Kaarna se jí vydává hledat do města plného maškar a masek, a také do míst, které si v hlavě uchoval ze svého dětství, protože podle všeho má jeho matka své vlastní představy o čase. Cesta do minulosti ale postupně odhaluje mnohá další tajemství... 

Po zcela realistickém úvodu začíná zajímavá jízda. Hledání ztracené matky, setkávání se s lidmi, které si události z doby minulé pamatují úplně jinak, než  Kaarna, odhalování mezer v paměti. Matka se stále odněkud vynořuje, aby se po naznačení dalšího směru zase ztratila... Detektivka, pohádka s rejem karnevalových masek, špionážní román z doby studené války? Nejspíš především psychologický román o (ne)spolehlivosti paměti, o  specifickém vztahu rodiče a dítěte, o hledání vlastní identity. Je to napínavé, podivné a pokud podlehnete fantaskní atmosféře města i příběhu, tak velmi čtivé. Ano, všudypřítomné kočky mi trochu lezly na nervy, rozuzlení mě napadlo někde v půlce (a potvrdilo se), přesto jsem se ale k téhle knížce vracela vyloženě s chutí. A kdybych ji nedočetla chvíli před půlnocí, asi bych se i se stejným potěšením vrátila po přečtení zpátky na začátek, abych si vychutnala všechny ty spoilery, které mi při prvním čtení unikly. 

Pasi Ilmari Jääskeläinen mě vážně překvapil a zdá se, že ho ještě vezmu na milost. Tohle byla o dost lepší kniha, než Magický pahorek. Propracovanější, logičtější, snad i jednoznačnější (rozhodně žádné alternativní konce).  Že bych se konečně propracovala i k tomu Literárnímu spolku Laury Sněžné?

Nečekané potěšení že čtení, díky, Lucie.😀

Hodnocení: 90%

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Den falešné kočky¨

• Nakladatel: Paseka
• EAN: 9788074329289
• ISBN: 978-80-7432-928-9
• Originál: Väärän kissan päivä
• Překlad: Piskoř, Vladimír
• Popis:1× kniha, brožovaná, 316 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Karin Tidbecková: Sobí hora

Už nějakou dobu jsem se nevydala do žánrů na pomezí sci-fi, fantasy či magického realismu. Vlastně naposledy asi u Magického průvodce městem pod pahorkem , což ale byla zkušenost, která mi příliš nesedla. Jsem ale nepoučitelná a zkusila jsem do stejné řeky vstoupit znovu, tentokrát prostřednictvím nakladatelstvím AlbatrosMedia, které mi nabídlo na recenzi knihu povídek Sobí hora od švédské spisovatelky, překladatelky a lektorky tvůrčího psaní Karin Tidbeckové. Sobí hora, sbírka třinácti povídek, byla její první knihou vydanou v angličtině (v roce 2012). O rok později byla tato sbírka oceněna Cranfordovou cenou za nejlepší fantasy debut a dostala se i do širší nominace World Fantasy Award. 

Co na Vás při četbě Sobí hory čeká? Suomikumma! Že netušíte, oč se jedná? Stačí trochu googlit. Suomikumma se často překládá jako „finské podivno“, zvláštní severský pocit smutku, melancholie, nadpřirozena a tesklivosti. Sobí hora, to je třináct více či méně (no, spíše více) divných povídek. U některých jsem si připadala jak v Lynchových Mazacích hlavách, jiné mi připomněly Zvláštní smutek citronového koláče nebo Lesní lišky. Co byste řekli povídce, kde se muž zamiluje do vzducholodi a žena do polopřenosného parního stroje? Povídkám, kde si ženy pěstují v květináčích tvorečky, které budou milovat? Některé povídky byly ohromující (Sobí hora), jiné dost odpudivé (Tety, Rebeka), další mě uvrhly ve zmatek (Kdo je Arvid Pekon?, Britina prázdninová vesnička). Dostala mě povídka o taxonomii a historii podivného tvora zvaného pyret, líbily se mi postavy ze starých severských ság – albizové i ženy vycházející z lesů. Povídky nemají jasný děj, často v nich chybí čas, podobají se snu, ze kterého se chcete probudit, ale když se opravdu vzbudíte, je vám to líto. Povídky táhnou své čtenáře jinam, mimo realitu, do jiných světů… Některé povídky jsou vydařenější, jiné se trochu opakují, všechny jsou ale náležitě magické, surreálné a zvláštní. 

  

Mě osobně po přečtení rozbolela hlava a rozhoupal se mi žaludek. Ti Seveřané to asi opravdu nemají jednoduché… Málo světla, věčná zima, alkoholismu se už vůbec nedivím… 

Jak řekla sama autorka knihy: "Velkou část života trávíme (my Švédi) za soumraku, což je přechodový stav, území nikoho. Světlo je během stmívání takové přízračné, melancholické. Myslím, že se to přeneslo i do mého psaní, tedy ona přízračnost a melancholie, ale také pocit, že člověk udělal krok stranou a vstoupil do jiného světa, kde se slunce na své pouti zastavilo." 

A tohle je, spolu s thrillery Jo Nesboho a seriály Most a Zločin, důsledek… Suomikumma asi nebude žánr, který by mě nějak mimořádně přitahoval. Díky AlbatrosMedia za možnost si to uvědomit:-) 

Je mi ale jasné, že jiné čtenáře tenhle typ vyprávění právem zaujme a Karin Tidbecková v něm určitě i do budoucna bude skvělou průvodkyní. Pokud máte pro divné Skandinávce slabost, zkuste Sobí horu:-)

Hodnocení: 65%

Karin Tidbecková: Sobí hora 

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN: 9788074736490  ISBN: 978-80-7473-649-0
• Originál: Jagannath 
• Překlad: Novák, Lukáš
• Popis:1× kniha, vázaná, 152 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Jääskeläinen Pasi Ilmari: Magický průvodce městem pod pahorkem

Jak prožít život jako z filmového plátna?

Líbila se vám kniha Literární spolek Laury Sněžné od finského autora s nevyslovitelným jménem Pasi Ilmari Jääskeläinen?  Pak právě vám je určena kniha Magický průvodce městem pod pahorkem, která aktuálně  vychází v nakladatelství Paseka.

Olli Suominen pracuje jako šéfredaktor jednoho menšího nakladatelství knih pro děti, zároveň ale působí v řadě veřejných funkcí  městečka Jyväskylä.  Žije poměrně stereotypně, má ženu, syna a dům, který by potřeboval rekonstrukci. Jeho rutinní život mu zpestřují  jen občasné návštěvy filmového klubu a nákupy deštníku, které neustále ztrácí. A pak také velmi živé a  často erotické sny.  Pak se ale v jeho životě zjeví dávná láska Kerrtu, která právě vydala  úspěšnou knihu Filmový průvodce životem. Co kdyby její další kniha, magický filmový průvodce  městem Jyväskylä,  vyšla v Olliho nakladatelství? S Kerttu se ale vracejí i vzpomínky, na které Olli chtěl dávno zapomenout. Minulost se magicky prolíná se současností a hrdinové knihy začínají hrát své nové filmové role. Kdo je režisérem tohohle filmu? Proč zmizela Olliho manželka i syn? Může je Olli zachránit a nespočívá ta záchrana ve zkáze? Může za všechno Facebook, trauma z minulosti nebo tajemné V-častice, které v člověku aktivizují jeho filmové vnitřní já?

Přiznávám, Literární spolek Laury Sněžné jsem nečetla, a to se mi vymstilo. Jinak by mě asi autorův nezvyklý styl, který je označován za finský magický realismus pohybující se na pomezí mezi sci-fi, fantasy a hororem, nepřekvapil. Takhle jsem byla zaskočena už jen mnoha  liniemi příběhu. První dvě jsou jasné – aktuální linie, kterou Olli právě prožívá a vzpomínková linka, která se vrací do dětství stráveného v partě kamarádů. Pak ovšem následuje filmová vrstva, která prochází knihou v podobě citací z obou fiktivních průvodců, citacemi z klasických filmů i v podobě chování hlavních hrdinů. V neposlední řadě se tu pak vyskytuje rovina magická, která se projevuje ve snech, deformovaných vzpomínkách i  v realitě „při zvýšené úrovni filmovosti“.  Velmi dlouho mi trvalo, než jsem si na způsob vyprávění zvykla, nepomohl mi ani vlekoucí se děj první poloviny knihy. Druhá půlka byla výrazně lepší, konečně aspoň nějaká zápletka. Konstrukce filmovosti, která celou knihou prolíná, se v plné síle projevila v závěru knihy, ten se autorovi vážně vydařil (a to nemluvím o alternativních koncích).

Obávám se, že tahle kniha není šálkem mého čaje, navíc, abych dílo náležitě ocenila, mi chybí shlédnout asi tak stovku klasických filmů… Stoupenci Laury Sněžné si ale určitě na své přijdou.

Díky Neoluxoru za recenzní text.

Hodnocení: 60%

Jääskeläinen Pasi Ilmari: Magický průvodce městem pod pahorkem

• Nakladatel: Paseka
• EAN:9788074327902
• ISBN:978-80-7432-790-2
• Překlad: Piskoř, Vladimír
• Popis:1× kniha, brožovaná, 336 stran, česky
• Rozměry:13 × 20 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)