sobota 30. října 2021

Niklas Natt och Dag: 1794. Tři růže

Je to už více než rok a půl, kdy jsem na těchto stránkách pěla ódu na historický román 1793: Vlk a dráb. Zpříjemnil mi první koronavirovou karanténu,  pustila jsem se do něj totiž v březnu 2020. Teď se možná vezeme na další, již x-té vlně, takže nastal ten pravý čas pustit se do pokračování.  Prodloužené podzimní prázdniny navíc dávají dostatek prostoru se eventuelně ze čtení téhle více než 460 stránek dlouhé drsné knihy vzpamatovat...


Tak tedy: v 1794 se opět přesouváme na konec 18. století, do tehdejší švédské reality. Krom špinavého a brutálního Stockholmu nás ale tentokrát první část knihy zavede i do větší exotiky, do Karibiku, na ostrov sv. Bartoloměje. Tohle místo objevil Kolumbus v roce 1493 a pojmenoval ho po svém bratrovi Bartolomějovi, ostrov se stal v letech 1784-1878 švédskou kolonií. A právě sem nuceně míří patnáctiletý chlapec Erik, druhorozený syn z panství Tři růže. Doma se zamiloval do dívky pod svou úroveň a cesta do zámoří, na kterou ho doprovácí bratranec, by mu měla podle mínění jeho otce napravit hlavu. Erik záhy sezná, že sv. Bartoloměj je svého druhu peklo na zemi, je to totiž místo, přes které jde prakticky veškerý obchod s africkými otroky mířícími do Ameriky. Erik je zděšen brutalitou, s jakou je otroctví provozováno a nedaří se mu zapojit se do zdejšího života. Jediné místo, kde se cítí dobře, je farma Tychona Cetona, který se zdá být podporovatelem boje otroků za svobodu, čímž si Erika i jeho bratrance získá. O něco později přichází zprávy ze Švédska, Erikův starší bratr tragicky zahynul a o něco později zemřel i otec. Erik se stává dědicem a majitelem panství a může se v doprovodu Cetona vrátit do Švédska a vzít si dámu svého srdce. Jenže právě v téhle chvíli se to všechno strašlivě zvrtne, což čtenář zjistí mimo jiné z toho, že Erik své vyprávění sepisuje v blázinci, kam byl po krvavé svatbě internován.

  

Ve stejné chvíli se na scéně objevují hrdinové, které už známe. Je to především dráb a jednoruký válečný invalida Mickel Cardell, který je požádán o pomoc při objasnění smrti Erikovy snoubenky a novomanželky. Cardellův předchozí souputník v pátrání, právník Cecil Winge, se již nemůže případu z objektivních důvodů ujmout, ale jako deux ex machina se tu zjevuje Cecilův bratr Emil, který je bratrovi podobný jako vejce vejci. A máme tu tedy opět dvojici, která se bude brodit bahnem a zvratky švédského hlavního města, aby se dopátrala pravdy. Známé hrdiny doplní Anna Stina, dívka, která v minulém díle uprchla z děsivé ženské věznice. Na chvíli to vypadalo, že se jí pod cizí identitou začíná konečně trochu v životě dařit, to by ale nemohla žít v dané době a na daném místě, aby ji to vydrželo. Těhotná Anna Stina přivede za dramatických okolností na svět dvojčata a je jen na ní, jak se jí je podaří v drsném světě udržet je naživu. Osudy hrdinů se několikrát protnou a ve spojení s příběhem pána ze Tří růží je to temná jízda plná marasmu a zmaru.

  

 
Nutno říct, že po přečtení mi vyskakují soustavně na mysli výrazy jako drsné, brutální, masakr. Na popis prostředí jsem si už tedy trochu zvykla (ve zkratce výkaly, vši, nemoci, krysy, násilí, krev a jiné tělesné tekutiny), nicméně i tentokrát jsou tu barvitě ztvárněné scény, kdy jsem byla nucena knihu na chvíli odložit. Příhody ze sv. Bartoloměje, výjevy z blázince, pitevny a vlastně celá poslední kapitola, to byla místa, která jsem opravdu rozdýchávala těžce. Sadismus, psychopatie, schizofrenie a z toho pramenící bezútěšnost, to jsou asi hlavní rysy knihy. Přesto, bavilo mě popisování osudů ženské postavy Anny, byť její role tentokrát v celém dramatu není tak velká, děsil mě podivínský Emil, zaujalo mě, že se z věčně opilého drába Cardella vyklubala vlastně skoro pozitivní postava. Škoda, že autor knihy ke svým hrdinům tolik sympatií nechová, jinak by to přece muselo skončit úplně jinak? Každopádně, je to skvěle napsané a výborně přeložené: Romana Švachová, která je opět uvedená i na obálce knihy, si musela s vyhledáváním archaických výrazů a zachováním ojedinělého stylu knihy dát velkou práci. Neskutečně dobře se to čte, a to i přesto, že detektivní linka je tu tentokrát vyřešená velmi rychle a vlastně jen zůstává na pozadí jako spojující prvek. Více jde o moc a vliv, o ukájení těch nejperverznějších choutek, o podání svědectví o jedné temné dějinné epoše. Román noir, tohle označení se docela hodí. 

Niklas Natt och Dag mě dokázal i podruhé překvapit, i tahle kniha je stejně dobrá, jako ta první. Jen si vůbec neumím představit, jak tohle všechno v posledním díle vygraduje. 1795 by měl ve Švédsku vyjít letos na podzim, tak budeme doufat, že se záhy dostane i k nám, a já si budu moci konečně vydechnout. Dobré, byť nikoliv snadné čtení.



Hodnocení: 100%



Niklas Natt och Dag: 1794. Tři růže
  • Nakladatel: Argo
  • EAN: 9788025735077
  • ISBN: 978-80-2573-507-7
  • Originál: 1794 
  • Překlad: Švachová, Romana
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 464 stran, česky
  • Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2021 (1. vydání)










pátek 15. října 2021

Werichovské období?

V posledních několika měsících se mi do cesty plete Jan Werich. 



Začalo to v srpnu stejnojmenným letním představením v Muzeu Kampa, o kterém se docela dost mluvilo - protože  titulní roli hráli Vojta Kotek a Václav Kopta.  Já to tedy viděla v alternaci Jan Nedbal a Václav Kopta, Voskovce hrál Daniel Šváb a Werichovu ženu Zdeňku Pavla Beretová. Nebylo to úplně špatné, ale žádná katarze se nekonala. Ten režijní záměr, kdy se potkávají Werich zamlada s "moudrým starým klaunem" na konci života, mě upřímně moc nebavil. A ani výprava se moc nevyznamenala, minimální company, což je u představení založeném mimojiné na typické hudbě Jaroslava Ježka celkem škoda. Ještěže výjimečné místo Sovových mlýnů dodává atmosféru samo.




 



Jó, to představení Korespondence V + W  v divadle Na zábradlí, to je jiná, to můžu doporučit z fleku... Viděla jsem ho sice už před lety, ale bylo vynikající, jedno z nejlepších divadel, co jsem kdy vůbec viděla. A pořád je tahle hra na repertoáru!



V září následoval dokumentární film Jan Werich: Když už člověk jednou je… Natočili ho Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer a já ho považuju za dost zdařilý. Sice se tvůrci na konci nevyhnuli  patosu, ale pokud chcete shlédnout opravdu průřezový dokument o téhle výjimečné osobnosti české kultury minulého století, tak si na to do kina zajděte, myslím, že to pořád ještě běží. 



No a minulý týden jsem vyrazila do studia Švandova divadla na kus Hadry, kosti, kůže. Tentokrát nejen o Werichovi, ale také o Vladimíru Holanovi, jeho sousedovi ze známého domu na Kampě. A pak taky o jejich manželkách a dcerách, o modrém abbém Josefu Dobrovském, který v domě bydlel před nimi,  o Voskovcovi a celé té době od války až zhruba do začátku 80. let. Drsné, depresivní, ale skvělé. Věděli jste, že Holan měl dceru Kateřinu s Downovým syndromem? Málokdy mě něco dojme, ale tady jsme si utírali slzy všichni... 






Tak že by už konečně nastal čas na to přečíst si třídílnou Korespondenci: Jiří Voskovec & Jan Werich? No, máme ji doma... Dám vědět:-)






neděle 10. října 2021

Literatour 2021



Literatour  je akce naší liberecké krajské vědecké knihovny. Spočívá v literárním čtení na nejrůznějších místech Liberce, kdy knihy spojuje jedno téma a interprety bývají herci z místních divadel - Divadla F. X. Šaldy a Naivního divadla. Letos se konal již devátý ročník, já jsem v minulosti zvládla  vycházku jedinou, a to v roce 2014 (pravěk!). 

Motto letošního ročníku byl citát od Marka Twaina: „I ten květák je jen dobře vycepovaný zelí“ - všechny knihy měly něco spojeného s přírodou, či obecně řečeno, s flórou. Zastávek bylo pět, já jsem s ohledem na termín a domluvené hlídání zvládla tři první, naštěstí - s ohledem na počasí - se všechny konaly v interiérech. Průvodkyní celé akce byla nová ředitelka knihovny Dana Petrýdesová. 

Procházka začínala v budově ředitelství Lesů ČR v Sokolské ulici, kde se četla ukázka z knihy Karla Klostermanna zabývající se kůrovcovou kalamitou na Šumavě. Jak příznačné, v této instituci. Klostermanna jsem nikdy nečetla, slyšela jsem snad nějaké rozhlasové povídky, ale protože nejsem úplně skalní milovník a návštěvník Šumavy, asi to nebude ta četba, která by mi nedala spát. 




Další stanovistě bylo květinářství E*Flora s velmi vhodně vybranou knihou: Anna Bolavá - Do tmy. Už jsem úplně zapomněla na to utrpení ženy sbírající léčivé byliny... Veronika Korytářová ji ztvárnila úžasně.





Moje poslední místo byla prodejna AutoIn, kde Zdeněk Kupka přečetl kapitolu z knihy Marka Šindelky Chyba o pašerákovi vzácných rostlin. Znám jen z doslechu a zřejmě si budu muset doplnit vzdělání.





Poslední dvě zastávky - v altánku zahrady Jedličkova ústavu a v mé oblíbené kavárně Café Terasy se už bohužel obešly beze mě, ale i tak to byla moc fajn akce. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale je prima vídat se s lidmi naživo:-)

 


sobota 9. října 2021

Socha Zákon nezvratnosti v Terezíně



Socha Zákon nezvratnosti  je poslední realizací sochaře Aleše Veselého (2015). Vznikla na žádost Evropského Židovského kongresu, který věnoval toto torzo skály památníku Terezín k uctění památky židovských obětí druhé světové války. Je umístěna poblíž bývalého terezínského krematoria.

Sochu tvoří obrovský kus skály o průměru zhruba 3 m a váze 36 tun, vyzdvižený na trojúhelníkové ocelové konstrukci. Použitá hornina je zvláštním druhem načervenalého pegmatitu, pocházejícího z lomu na Sibiři. Obsahuje krystaly slídy, která vytváří vzory připomínající hebrejské písmo a bývá proto nazýván „židovský kámen“. Nosná konstrukce z nerezové oceli stojí nad vypouklou kovovou zrcadlovou plochou. Ta odráží zdánlivě levitující balvan i nebe nad ním.

Podle autora je „tato socha naplněním mých dlouholetých představ a uvažovaní o neodvratitelnosti a neovlivnitelnosti dějů a zákonitostí v dimensích universa permanentních věčných a neuchopitelných možnostmi našeho chápání – naší malostí.“

ZÁKON NEZVRATNOSTI

Primární zákon -
Je zákon nad námi – má sílu neodvratitelnosti -
Primární síla – stálá – trvající, uvedená do pohybu v momentu vzniku a zrodu. Pohyb, který počal - přesto nemá začátek – nemá konec – ten, který byl, je a bude – který trvá.
Osud – nevyzpytatelný, slepý? Snad, ale proto spravedlivý.
My neznáme tu nejvyšší normu spravedlnosti – tu nejvyšší normu zákona mimo nás –
to absolutní měřítko – to je pro nás neuchopitelné a nepostižitelné – naší maličkostí neovlivnitelné.
My neznáme ten prvotní záměr a proto se občas bouříme a vzpíráme, ale pouze tou silou, která je nám dopřána právě tím nepoznatelným zákonem.
Zákon – víra – osud – primární síla – absolutno –
to, co je nahoře, je i dole, před námi i za námi, vpravo i vlevo,
vně i uvnitř,
předtím i potom –
teď a napořád –
bez začátku – bez konce
(Aleš Veselý, 2015)
(zdroj Wikipedie)