Zobrazují se příspěvky se štítkemhumor. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhumor. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 1. března 2026

Jonas Jonasson: Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj

Pamatujete si, jak před nějakými 12 lety zazářila mezi knižními bestsellery kniha Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel? Všichni tenhle příběh Forresta Gumpa ze severu četli, nebo na něj chodili do kina. Podaří se nejnovější knihou stejného autora s názvem „Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj“ navázat na tehdejší úspěch? 



Představte si to: Švédsko, rok 1852. Hlad, bída, alkohol, revoluční myšlenky z Evropy jsou daleko. Tady žije mladý a bystrý Algot, syn chovatele prasat, který díky otci získal vzdělávání. Jenže jejich farma vadí místnímu hraběti, který tu chce pást arabské plnokrevníky. Po sérii prohnaných úskoků skončí Algot v pastoušce s mizernými vyhlídkami do budoucna. Jenže Algot se nevzdává a pustí se do ilegální výroby domácí kořalky. Jeho produkt je o několik řádů lepší než konkurenční patoky, navíc se shodou náhod seznámí s tiskařem Helmutem a jeho dcerou Annou Stinou, kteří mu poskytnou zázemí. Anna Stina je emancipované děvče ovlivněné četbou spisku "Jde to", který řeší otázky nového, modernějšího vztahu mezi mužem a ženou. Helmut knihu získal od jistého praštěného stockholmského faráře Almqvista, vynesla mu sice slušný zisk, ale také povinnost dělit se s dcerou o domácí práce. Algot do domácnosti skvěle zapadne a Anna Stina ho okouzlí. A pak už vše nabírá na obrátkách, přibývají další spiklenci, hrabě se zadlužuje, smyčka se utahuje, královská návštěva dovrší zmatky a na scénu přicházejí švédské kapky. 


 


Kniha Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj je historická komedie, která je ale naprosto současná. Je to velmi svižné a vtipné čtení, tedy pokud se naladíte na tenhle druh absurdního humoru. Důvtipné dialogy, sympatické postavy, uvěřitelní zloduši, aktuální problémy, trochu satiry. Jedinou výtku mám k názvu: vinopalník mi přijde jako slovo spíš zastaralé... V originále se kniha jmenuje Algot, Anna Stina a požehnaná pálenka, což se líbí víc. 


  


Proslulosti Stoletého staříka tahle kniha asi nedosáhne, ale určitě pobaví a zažene chmury.

Jonas Jonasson (*1961) je švédský novinář a spisovatel, autor humoristických románů. Po úspěšné kariéře v médiích prodal svou firmu, odstěhoval se do Švýcarska a začal se věnovat psaní, které ho nakonec proslavilo po celém světě. Jeho knihy se vycházejí v milionech výtisků.




Děkuji knihkupectví Luxor za recenzní text.

Hodnocení: 90 %


Jonas Jonasson: Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj 
  • Nakladatel: Arkona
  • EAN: 9788090900202
  • ISBN: 978-80-909002-0-2
  • Cena: 499 Kč
  • Překladatel: Fritsch, Walter
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 416 stran, česky
  • Rozměry: 14,5 × 21,5 cm
  • Rok vydání: 2025 (1. vydání)
  • Jazyk: česky

čtvrtek 19. června 2025

Petra Klabouchová: Muž z Brna

Jestli mi něco na současném knižním trhu chybí, tak to jsou humoristické knihy. Občas mám chuť se zasmát, anebo třeba vzít kamarádce do nemocnice knihu, která ji zlepší náladu. Není jednoduché něco najít, pokud se člověk nechce vracet k Saturninům... Nedávno jsem si dokonce řekla, že se inspiruju v žánrové Magnesii Liteře a pořídila si letošní vítěznou humoristickou knihu: Albrecht Smuten: Kapitán Chemo. Hele, já jsem velmi pro humor, ale komiksové stripy o tom, jak králík podstupuje chemoterapii pri léčbě leukemie (sám autor této chorobě posléze podlehl), z toho jsem měla akorát husí kůži. Prosím, tohle mi do nemocnice nikdy nenoste...


Takže jsem zajásala, když jsem zjistila, že humoristickou knihu na jaře vydala Petra Klabouchová. 

Oficiální anotace mě teda trochu vyděsila: 

Kdo by tuhle vraždu mohl vyšetřit líp než on? Popravdě? Kdokoliv! Jejich revírem je štatl, jejich tempo je rozvážné, jejich protivníky jsou všichni, kdo narušují provoz policejní služebny v Brně-Komárově. Vše změní nedobrovolná posila z Prahy. Josef Ječmínek doplní tým majora Vítámváse zahrnující bývalého fotbalistu strážmistra Píče, Loba s lehkou mozkovou dysfunkcí, Brendu Kakáčovou s nečitelným výrazem a Páju z Cejlu čili Palerma Rolexe Lakatoše. Může Pražák v Brně konečně nastolit spravedlnost? Tohle město vyžaduje hodně odvahy. A taky trpělivosti.

Ale odvahu jsem našla a nakonec nelitovala. Hlavní hrdina Josef je typický Pražák: u policie má na starosti sociální sítě, stravuje se výhradně bio, nosí barefootové boty z veganské kůže, trpí obsedantně kompulsivní poruchou a spoustu peněz dává za terapie. A právě tento Josef se jednoho dnes shodou nešťastných náhod a událostí ocitne na výpomoc v Brně. Zdejší prostředí je velmi rázovité a Josef je zděšen. Za pomoci své sexuální přítelkyně s přezdívkou Stračena a jejího otce, který pracuje na ministerstvu, se pokouší o návrat do Prahy, ale nedaří se. A tak se Josef postupně seznamuje nejen s osobitým obsazením policejní stanice, ale i s postavičkami města Brna. 

Případy, které Josef v Brně řeší, jsou opravdu roztodivné, autorka se inspirovala internetovým plátkem Brněnská Drbna, který je proslulý svéráznými titulky a úvodníky (my, co na FB sledujeme Matěje Hollana a Báru Atomovou, se nedivíme). 

Zakřičel jsem na značku a ona se vylomila, tvrdil muž z Brna. Značka už prý byla nakloněná, a proto stačilo, aby na ni zavolal „ha!“.

(Brněnská Drbna)

...

Zmatený muž v ranních hodinách neúnavně zvonil na zvonky Univerzity obrany a tvrdil, že je nadporučík Československé lidové armády a má strach. Pak se svlékl a sdělil, že jediná autorita, které důvěřuje, je Vojenská policie. 

(Brněnská Drbna)

...

Muž z Brna odepínal kolemjdoucím psům vodítka. Policistům řekl, že je všude zdejší, s jarem se reinkarnoval a je synem Božím. Potvrdil, že psy osvobozoval, protože vznikli z velké matky, která je všudypřítomná.

(Brněnská Drbna)


Všechno je ovšem popisováno velmi vtipně a sofistikovaně, alespoň mně se tedy autorčin jazykový styl a humor dost trefil do noty. Snažím se pochopit výhrady několika recenzentů na Databázi knih, kteří měli pocit, že čtou Kameňák, ale tady jde podle mne o nepochopení žánru. Jasně, že jde o jednoduché skeče a crazy situace, že se tu kupí klišé (na policajty, důchodce, Romy, Brňany, Pražáky....) a předsudky, co byste ostatně chtěli od humoristického románu z tohoto prostředí?  Jde ale přece o to zpracováni, které je podle mě fakt povedené. Navíc je tu i řada pop-kulturních odkazů, na které asi zareaguje spíš starší čtenářstvo (kam se bohužel už řadím).

Pár ukázek: 

Josef se od ní dozvěděl, že Mečislava v poslední době podléhala nejrůznějším konspiračním teoriím od infiltrace mimozemské civilizace mezi brněnské obyvatelstvo, což dle něj mohlo mít i něco do sebe, až po čtení myšlenek nebohých Brňanů přes antény mobilních operátorů. To se naopak Josefovi jevilo jako velmi málo pravděpodobné, jelikož výsledkem tak technicky náročné operace by stejně bylo pouze ticho nebo v lepším případě zmatený šum.

...

„No, že jsi náš. Brňák. A Brňáky nějaká Praha prostě nezajímá. Ano, snažíme se s Pražany v rámci možností udržovat alespoň základní společenskou konverzaci, které jsou schopní porozumět, ale podívej se na to takhle, Josefe. U nás v Brně i nejnižší sociální kategorie mluví spisovnou češtinou nebo naším dialektem založeným na splynutí českého jazyka, němčiny a jidiš, což vychází z historické pozice Brna jako mezinárodní křižovatky umění, vědy a světové politiky. Naopak v Praze se hovoří jazykem, jehož základ položila galerka dvacátých až třicátých let minulého století. Tím jsem řekl všechno, Josefe. Občas se někdo z nás Brňáků musí samozřejmě obětovat a vyrazit do Prahy řídit chod naší republiky. Bohužel je nutné konstatovat, že poté, co se i ten největší z Brňáků částečně zabydlí v Praze, u něj obvykle dochází k velmi rychlé mozkové destrukci. 

...

„Týnuš čeká dítě," pronesl do hrobového ticha pohřebáku s patrnou otcovskou hrdostí Josef. Vítámvás vyprsknul rozžvýkanou sekanou na přední sklo a vzadu v rakvích si v šoku naráz sedly tři mrtvoly.

„A jak dlouho to děcko čeká?", překvapil všechny svým zájmem o lidskou biologii Lobo, který se snažil nedívat do zpětného zrcátka, protože pohybující se náklad v rakvích mu nedělal dobře.

„Skoro čtyři měsíce."

„Tak to nemá cenu dál čekat, vole. To už se jí to děcko nevrátí," zakýval Lobo zkušeně hlavou a dál sledoval silnici před sebou.



Knihu jsem četla souběžně s knihou Standy Bilera Nejkrásnější město na Zemi a bylo to fakt dobré kombo. Muž z Brna je každopádně lehké a vtipné čtení nejen na léto. Doporučíte mi něco dalšího, u čeho bych se zasmála?



Petra Klabouchová: Muž z Brna 

  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026728139
  • ISBN: 978-80-267-2813-9
  • Doporučená prodejní cena: 399 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 296 stran, česky
  • Rozměry: 13,6 × 20,6 cm
  • Rok vydání: 2025 (1. vydání)

sobota 20. července 2024

Miroslav Hlaučo: Letnice

Když jsme si před pár dny   vyměňovaly knižní tipy s kamarádkou Lucií, upozornila mě na knihu, kterou právě dočetla: Miroslav Hlaučo: Letnice. Prý roztomilý magický realismus. Vzápětí na mne tahle knížka vykoukla ještě 2x, takže bylo rozhodnuto.

V zapadlém koutě Rakouska - Uherska, v horské vesničce Svatý Jiří, funguje svět jinak. Laskavě, mile a harmonicky. Vesnici hlídá smečka vlků, která si každou neděli hraje s dětmi na návsi, na mši do kostela se dobíhá zkratkou přes hladinu rybníka, běžně tu mluví sochy, zvony kostela znějí nejhlasitěji v polích, v dole se kámen láme pískáním na píšťalku a ryby chytají šeptáním. Umírá se spořádaně jen v pátek a dětem se dávají originální jména z bible nebo literatury, přičemž se dbá na to, aby se žádné neopakovalo. A tak tu mají učitele Amose, rybáře Jonáše, truhláře Josefa, zemědělce Ptolemaia nebo hrobníka Yoricka. Místní duchovní správce Metoděj, toho času Třiačtyřicátý ale začíná zaznamenávat drobné náznaky toho, že přichází nová doba - ostatně, píše se již třetí rok nového století (rok 1903). Poslední kapkou je zmrtvýchvstání Odyssea Pastýře, který je již 15 let považovaný za mrtvého. Do toho vseho se ohlásila velká správní kontrola,  dorazí prý někdo nový, mladý,  ten se nezakecá... Jak před ním zázraky, které se tu dějí, skrýt?  Stane se zcestovalý a světem protřelý Odysseus tím, kdo převede zdejší obyvatele do nového století? Dvacáté století bude přece krásné, plné vynálezů, pokroku, bez válek a lidského utrpení... A navíc nás čeká velká láska!

Tři staré lípy tiše a trpělivě vrhaly svůj ještě dlouhý jarní stín na zrovna rozmrzlou zem a děti, které neměly co na práci, společně s vlčaty dováděly a obtěžovaly staré vlčice, tvářící se, že netouží po ničem jiném než po chvilce klidu, a přesto neukryly před světem onu tichou radost, lásku a hrdost, jež do nich vstupovala při pohledu na vesele skotačící mláďata - vlčí i lidská. Dokonce i staří lovci, kterým v koutcích tlam nikdy neoschla krev skolených laní se v den nehybnosti nechávali tahat za uši a za ocasy, aniž by dávali najevo svou přirozenou autoritu, byť jen mírným vrčením, nebo vyceněním zubů... Bible, jenž zná obraz lvů a beránků pokojně žijících vedle sebe, každý týden nacházela své naplnění na návsi tohoto městečka usazeného mezi vysokými horami, na jednom z mnoha konců světa.

Všem nově příchozím trvalo hrozně dlouho, než si na tuto skutečnost zvykli a okolní svět se o ni nikdy nedověděl, svět se o ní nikdy nedověděl, neboť tato realita byla pro vzdálený vesmír rovin natolik nepředstavitelná a nepochopitelná, že by jí stejně nikdo nevěřil, a tak si ji těch pár zasvěcenců, kterým osud dopřál zabloudit na toto Bohem nezapomenuté, nebo možná dokonce Bohem pořád ještě obývané místo, raději nechalo pro sebe.

...

Nikdo si tedy nemusel lámat hlavu nad tím, proč Jiří Šeptář, dřevorubec, nepoužívá ke kácení stromů sekyru, nýbrž chodě po lese, přikládá uši na kmeny smrků a dubů, a když uslyší, že doba stromu vymezená se dovršila, zašeptá „Padni, je tvůj čas!” a strom padne k zemi tak, že váha jeho padajícího kmene vyrve ze země i jeho kořeny.

Nikdo se nemusel zabývat ani případem Marie s prsty měkkými jako mech, která dotekem rukou snímala z lidí nemoci a vždy večer si dlouze myla prokřehlé ruce v ledovém potoce, po němž všechno zlo a bolest odplouvaly dolů do světa širých rovin a líných řek. 

Nikdo netušil o existenci Vincence Lamače, jenž v místním kamenolomu lámal skály hrou na starou železnou píšťalu, ani Ondřeje Půllána, který pouhou modlitbou zvedal obilí umlácené kroupami ze země a na jaře pozdržel rašení poupat jabloní a třešní, aby nevykvetly dříve, než odeznějí poslední mrazy... 

Letnice jsou doopravdy moc milý a poetický román. Čiší z něj láska ke starým dobrým časům, humor a vtip, kterými jinak česká literatura zrovna neoplývá, najde se tu linka milostná i detektivní, prostor dostane ženská emancipace i nástup kapitalismu (byť s tváří plyšového medvídka). Čtenář najde odkazy jak na klasická díla, tak na Cimrmana.  Trošičku to náladou připomíná první romány Miloše Urbana (Hastrman, Sedmikostelí), humor se  občas blíží knihám Petra Stančíka. Skvěle se daří vystihnout atmosféru,  je tu celá řada osudových linek, takže je pořád nad čím se bavit, autor vypráví lehounce a originálně. Rozuzlení je sice prosté, ale stejně - celé je to milá, vtipná a zajímavá pohádka, ke které jsem se s velkým potěšením vracela v každé volné chvilce.

A co mě vlastně taky pobavilo, to je sám autor. Miroslav Hlaučo (1967) vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním, pracuje už řadu let v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií. Letnice je jeho literární debut. Pokud jsem to z jeho stránek dobře pochopila, má v šuplíku ještě sci-fi s názvem Časmánie, tak snad se dočkáme vydání.



Miroslav Hlaučo: Letnice
  • Nakladatel: Paseka
  • EAN: 9788076374638
  • ISBN: 978-80-7637-463-8
  • Doporučená prodejní cena: 399 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 12 cm
  • Rok vydání: 2024 (1. vydání)

pondělí 15. července 2024

Mikuláš Křepelka, Kamila Zlatušková (ed.): Fušeři

Tak od téhle knihy jsem měla velká očekávání. Na svět jí totiž pomáhala Kamila Zlatušková, česká producentka, scenáristka, dramaturgyně, režisérka a ředitelka festivalu Serial Killer, provozovatelka saunových ceremoniálů, žena, která na co sáhne, v tom je úspěšná. 


V tomto konkrétním případě se rozhodla přesvědčit svého dlouholetého kamaráda Mikuláše Křepelku, toho času ředitele jistého nejmenovaného brněnského hobbymarketu, aby své četné historky z tohoto prostředí, které dosud zprostředkovával jen nepočetnému publiku známých na Facebooku, literárně ztvárnil a knižně vydal. 

V knize autor vystupuje pod pseudonymem Metoděj Holub, kniha se totiž připravovala ještě v době aktivního působení dotyčného na manažerské pozici. Jak se ale z knihy dozvíme,  korporát autora z hobbymarketu vyhodil, takže nakonec nebylo inkognito zapotřebí.



Oficiální anotace, resp. doslov editorky, který jako anotace posloužil: 

Autor Fušerů sice je synem významného moravského básníka, vlastní spisovatelskou dráhu ale nikdy, ani potají, neplánoval. Metoděj Holub (vl. jménem Mikuláš Křepelka, nar. 1977) vystudoval právo a sociální politiku, ihned po absolutoriu se však s ryzostí sobě vlastní začal realizovat v jednom z velkých brněnských hobbymarketů jako prodavač v oddělení světel. Během dvaceti let zde na kariérním žebříčku dostoupal až na ředitelskou pozici a svou frustraci ze světa začal důsledně přepíjet ve svém oblíbeném lokálu U Poutníka. Prostřednictvím razantních ironických šlehů přitom začal svoje postřehy a mikropříběhy z práce zveřejňovat pro skupinku přátel na facebooku. Jeho syrový, vtipný a autentický styl mě tehdy okamžitě zaujal, nadchl a trochu vyděsil, výsledkem je tahle knížka. Jako producentka zároveň vnímám výbušný potenciál, který Fušeři mohou mít v kině nebo na televizní obrazovce. Je to drsné, ale je to vtipné. Tenhle příběh je pravda, tohle se stalo, toto se děje, ať už se vám to líbí, nebo ne. 

Kamila Zlatušková



Kniha mě nalákala, a tak jsem si ji obratem objednala. Bohužel v Alze. Trvalo přes tři týdny, než ji zelený mimozemšťan Alzák sehnal a doručil. A tak jsem si ji nechala až na prázdniny, kdy budu mít čas přečíst tuhle brožurku na jeden zátah, což se mi podařilo včera. Co jsem dostala? Několik stovek mikropříběhů, věnovaných zaměstnancům (a uchazečům o zaměstnání), zákazníkům (a jejich rodinným příslušníkům), policistům a státním úředníkům (z ČOI třeba) a dalším podivným zjevům. Krátké, hutné zápisky, často drsné a vulgární, plné alkoholu, vtipné z mého pohledu spíš méně, než více. Z autora čiší vyhoření (což mi nevadí, jsem zvyklá, zrovna jsem doposlouchala dvě knihy od Tomáše Etzlera) a neustálá chuť na alkohol (což si prý po své kariéře v hobbymarketu splnil tím, že si otevřel vlastní podnik). Je pravda, že jsem se občas, zvlášť ke konci, opravdu zasmála, zdaleka ale ne tolik, jak jsem čekala. 

Pár ukázek:

"Titul zákazník roku ovšem získává pan Luboš, který na nehobbyčejném e-shopu objednal 2 ks korkových špuntů za 6 Kč, čímž dokázal zaměstnat tři až čtyři lidi.
Říkám tuto perličku s korkovými špunty kolegovi, co má na starosti e-shop. No a celý příběh rázem dostává nový rozměr.
Panu Lubošovi se asi špunty od nás nelíbily, nelenil tedy a objednal si tři jiné přímo z e-shop skladu jako zásilku.
A teď to přijde. Po doručení opět nebyl spokojen a volal přímo na centrálu nehobbyčejných marketů do Prahy.
Že mu ty tři špunty všechny propadly do demižónu. Jednoho demižónu. Úplně to vidím. Von je tam, debil, prostě strčil, hmm, propadl, tak zkusím další.
A dožadoval se v Cajzlu informace, jak je z toho demižónu dostane ven.  
Svůj odhad, že tím zaměstnal tři až čtyři lidi, jsem evidentně neomluvitelným způsobem podcenil."

....

"Jsem rád, že na tom zlém světě plném zvratů jsou stále ještě nějaké jistoty. Jednou z nich je naše nehobbyčejná ochranka. Tam je jen otázkou času, kdy zase něco totálně poserou.
A ani jsme nečekali moc dlouho. Dnes opětovně zešikahovali nějakého pána, který zde kradl, ale samozřejmě nekradl, byl čistej jako slovo boží. A následně si u mě na ty kokoty oprávněně stěžoval. Tak jsem se mu omlouval a povídali jsme si a on se mě zeptal, proč ti vagabundi nejsou aspoň nějak slušně ustrojení, tak jsme se na toho nejbližšího blba koukali, jak se tam motá okolo regálu, na sobě špinavý vytahaný triko, ostřížím zrakem pozoruje potenciální zloděje a má u toho rozepnutej punt, šel z něj fakt strach.
No, nedal jsem to a začal se smát, pán se pak začal taky smát, poněvadž se člověk cítí fakt bezpečně, když si ten pitomec neuhlídá ani svůj poklopec."

....

"Taky tady máme takový jako Oscary. A hlavní cenu pro nehobbyčejného internetového mága vyhrává paní Vladimíra, která si přes e-shop objednala 3 kila kravského hnoje, aby nám ho následně poslala nazpět."

....

Ředitel byl hned po ránu čilej: „Metoději, vyjeďte mi statistiku prodeje.“ Hloubavě pak hledí do papíru a náhle se rozzáří: „No, tohle je naprosto úžasná prodejní položka. Zařiďte, ať ji okamžitě dají do pokladní zóny.“ – „Šéfe, to není vhodná položka do pokladní zóny.“ – „Vhodná, nevhodná, ať ji tam hned dají, má úžasné odprodeje!“ – „Fakt bych to nedělal.“ – „A proč jako?“ – „Je to akvarijní rybička za 6 korun.“

...

"Služební cesta se třemi kolegyněmi 50+ má něco do sebe. – O problémech s takzvaným „spodkem“ včetně jeho operací vím už asi úplně všechno.

...

"Stojím před nehobbyčejným marketem. Přijede drahý vůz a nonšalantně zaparkuje kolmo přes dvě místa pro postižené. Z automobilu čile vyskočí rodinka, nikomu evidentně nic není, všichni zdraví jako řípy, minimálně po fyzické stránce, jak se následně ukáže. Jejich asi pětiletý letý synek přikročí k jednomu betonovému květináči, které máme osázené před obchodem, a přímo přede mnou se do něj za potlesku zploditelů vychčije.
Některý lidi jsou hrozný kundy."

Inu, jak píše jedna čtenářka na Databázi knih: Jestli je to podle pravdy, tak je to hrůza.

Přemýšlela jsem, čím to je, že mě to oproti očekávání tak málo pobavilo - a přišla jsem na to. Je to tím, že taky pracuju s lidma. Za  léta své praxe v HR ve státní správě a samosprávě bych dala dohromady historky stejně dobré, resp. spíš lepší. Jenže narozdíl od autora chci ve svém zaměstnání dožít v klidu do důchodu (a taky si toho, bohužel, moc nepamatuju a zapisovat si mě nenapadlo včas - narozdíl od kolegy Ondřeje, který se na papírové výstupy našich kolegů zavedl speciální nástěnku). Lidi jsou prostě lidi... (já teda říkám jelita a Ondřej pacienti). Takže je vlastně fajn, že ta kniha vznikla, je to minimálně svědectví o době:-) A já se už nikdy nebudu v OBI nebo v Bauhausu cítit jako dřív... 

Jo a mimochodem, víte, co je na knize (krom obsahu) taky ještě divného?  Ilustrace. Ty má totiž na svědomí AI (umělá inteligence). Tak mrkněte. (A hlavně: nezkoušejte, prosím, v hobby marketu někdy krást).



Hodnocení: 70%

Mikuláš Křepelka, Kamila Zlatušková (ed.): Fušeři
  • Nakladatel: Větrné mlýny
  • EAN: 9788074434839
  • ISBN: 978-80-7443-483-9
  • Doporučená prodejní cena: 299 Kč
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 167 stran, česky
  • Rozměry: 10,5 × 20 cm
  • Rok vydání: 2024 (1. vydání)

pondělí 1. července 2024

Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli

Tahle kniha, to je pro mě návrat do mládí. Četla jsem ji poprvé někdy na sklonku osmdesátých let, kdy v češtině vyšla, pak v průběhu času ještě minimálně jednou či dvakrát.



Nedávno jsem si na ni vzpomněla při čtení vtipných glos brněnské vědkyně Julie Dobrovolné, které občas sdílí na svém Facebooku. Snaží se v nich na pravěkých příkladech představit vědecký provoz.

Okamžitě mě to naskočilo: táta, strýc Véna a Ernest! Trochu jsem zapátrala na síti a našla skvostné rozhlasové zpracování s Milošem Kopeckým, Josefem Větrovcem, Janem Hartlem a dalšími. 

S potěšením jsem si poslechla, a pak z knihovny vytáhla ještě jednou ono ohmatané vydání z roku 1987, ve skvělém překladu Jaroslava Kořána a s vtipnými ilustracemi Petra Poše.



O čem to vlastně je? O rodině hominidů z pleistocénu, kteří jsou na technologické úrovni své doby, ale zároveň mají vynikající vyjadřovací schopnosti a kultivovaný slovník. Hlavní hrdinou je táta, který se snaží vylepšit pozici rodu homo a dosáhnout pokroku. Jeho ideologickým odpůrcem je strýček Véna, který se jakékoliv změny děsí a hlásá návrat na stromy. Za svým bratrem ale občas chodí na návštěvu a plísní ho za vývojové skoky: ovládnutí ohně, přechod na tepelně upravenou stravu, jeskynní malby apod. Důležitou roli hrají tátovi  potomci, synové Ernest (vypravěč), Oswald, William, Wilbur a Alexander, které otec děsí svým altruismem, když hodlá bez ohledu na prospěch rodiny bezplatně vyslepičit rodinná tajemství kdejakému africkému hejhulovi. Oblíbená postava je také z ciziny dorazivší strýček Ian, který na svých cestách doputoval až do Číny a na Dálný Východ. V každodenní interakci našich předků vznikají velmi vtipné a zábavné situace, které bez problému pobaví i současného čtenáře (tedy mne rozhodně).

Tetičku Aggie připravil o druha lev. Tetička Nellie ovdověla zásluhou srstnatého nosorožce a  Pam zůstavil samotě hroznýš královsky. „Chtěl ho mermomocí sníst,” stěžovala si tetička Pam, „i když jsem ho varovala, že mu po něm nebude dobře. Ale copak mě někdy poslechl? Kdepak ten! Povídal, že je to stejné, jako sníst užovku. Tak si ho aspoň nasekej na kousky, proboha, povídám. Ale kdepak, ani ho nenapadlo. Jenom proto, že jsem to řekla já, samosebou. Povídal, že ten had si taky nikdy nic nekrájel, tak co by si ho krájel on? Myslel si, že co může had, může on taky. To se ví, že nemoh. Ani z p o l o v i n y. Ale když ten umíněný, paličatý blázen konečně uznal, že jsem měla jako obvykle pravdu, bylo už pozdě. Vezměte si z toho ponaučení." Vyprávěla tuhle příhodu nezvedeným dětem vždycky, když se dávily, jak se bez rozžvýkání snažily polknout velké sousto. Jindy zase její zatrpklá tvář zvlhla slzami, dlouhý nos jí zčervenal jako malina a kolébala svým hranatým tělem ze strany na stranu v návalu výčitek svědomí. „Měla jsem mu toho hada po půl metru překrojit sama,” vzlykala. „Aspoň by byl dneska naživu. Neudělala jsem to, poněvadž jsem si myslela, že mu to dá za vyučenou. Nechala jsem ho sníst aspoň o čtvrt metru víc, než bylo zdrávo. Ach, Monty, Monty, proč jens mě tolik provokoval?

.....

  



A najednou stála v našem středu hrozivá postava strýčka Vény, promlouvající hlasem posledního soudu.

„Teďs tomu nasadil korunu, Edwarde!” hřímal. „Mohlo mě napadnout, že k tomu dřív nebo později dojde, ale nejspíš jsem se domníval, že tvé bláznovství má své meze. Byl jsem samosebou na omylu! Člověk tě jen na hodinku spustí z oči a už vyvedeš další pitomost. A t e ď t o h l e ! Edwarde, jakkoli jsem tě už dříve varoval, jakkoli jsem tě coby tvůj starší bratr snažně prosil, aby sis to dvakrát rozmyslel, než budeš pokračovat ve svém katastrofickém kursu, abys změnil svůj způsob života, než tebe a tvé blízké strhne do nenapravitelné zkázy, dovol, abych ti teď a s desetinásobným důrazem řekl: Zadrž! Zadrž, Edwarde, než bude příliš pozdě — zadrž, pokud ještě je čas . . .”

  


Nejsem neliberální, Edwarde, a tak daleko klidně zajdu. Ale t o h l e ! Tohle je něco úplně jiného. Tohle by mohlo skončit kdovíkde. Dotýká se to každého. I mne. Mohl bys tím vypálit les. A co bych si pak počal?”

„Nemaluj hned čerta na zeď, Véno. To se jen tak nestane,” řekl táta.

„Určitě ne? Můžu se tě na něco zeptat, Edwarde? Máš to vůbec pod kontrolou?”

„No — víceméně. Víceméně mám.”

„Co tím myslíš, víceméně? Buď to pod kontrolou máš, nebo nemáš. Nevytáčej se. Můžeš to například uhasit?”

„Když to nekrmíš, uhasne to samo,” řekl defenzívně táta.

„Edwarde,” řekl strýček Véna, „varuju tě. Odstartoval jsi něco, co taky možná nedokážeš zastavit. Takže ty si myslíš, že to vyhasne, když to nebudeš krmit! A co když si to umane, že se to bude nějak živit samo, to tě nenapadlo? No, kde bys potom byl?”

,Ještě k tomu nedošlo,” řekl mrzutě táta. „Zatím mě stojí všechen čas, abych to vůbec uživil, zvlášť když celou noc prší.

„Pak ti vážně radím, abys to už dál nepřikrmoval,” řekl strýček Véna, „nebo ještě rozpoutáš řetězovou reakci. 



....

Jeskyně byla dlouho domovem velké medvědí rodinky, která teď s nelíčeným překvapením zírala, jak pochodujeme dovnitř, abychom je vyhnali. Nemohli uvěřit svým očím. Museli mít dojem, že se podává oběd. A pak po nich táta začal házet hořící louče. S užaslým a zuřivým kvičením se vyhrnuli ven, naplňujíce vzduch zápachem přičmoudlé srsti. Jejich vůdce, kterého jsme všichni dobře znali jako největšího násilníka v široširém okolí, se po nás ruče začal sápat, aby však vzápětí zjistil, že už nejsme tou někdejší snadnou kořistí, když jsme se proti němu sešikovali se sekerami v jedné a planoucími pochodněmi v druhé ruce. Od naší bitevní linie výhrůžně stoupal kouř a starý Brumla se náhle zarazil v půli kroku. Jeho kohorta měla oči navrch hlavy, když jejich šampión váhavě přešlapoval a jenom bezmocně vrčel, místo aby nás jaksepatří ztrestal. Potom z naší falangy vyletěla další ohnivá raketa, provázená pokrouceným ohonem kouře, a zasáhla ho přímo mezi oči a nakrátko mu zažehla huňaté obočí. Tím bylo rozhodnuto. Mlátě se prackami po čenichu a s lícemi skrápěnymi slzami bolesti a ponížení Brumla ustoupil a zbytek jeho vojště se stáhl s ním.




.....

„Jak povídám, všude tam pobíhali sobi a v jejich patách neandertálci.”

„Další druh hominida?” zeptal se vzrušeně táta.

„Nejsem si jistý, jestli to jsou hominidi,” odpověděl strýček Ian. „Ale rozhodně stojí za pozornost. Nám se ovšem moc nepodobají. Jsou celí chlupatí, porostlí srstí jako kozy, a mají to taky zapotřebí, když chtějí obstát v tom studeném fukeři. Nejsou moc vysocí, ale žádní mrňousové to zas nejsou, byl jsem jen asi o pět centimetrů vyšší, takže jsme spolu vycházeli celkem slušně. Mají široké, ozvučné hrudi, ale chodí jinak než my, spíš jako opice, s podkleslýma kolenama a na vnější straně chodidel, jako malé děti. Jsou skoro bez krku, hlava jim sedí mezi rameny a čela mají zločinecky nízká. Ale to neznamená, že za nimi nemají žádnou šedou hmotu. Ani nápad, holenkové! Úplně vidíte, jak jim nad ušima bubří mozek. Mám je za inteligentní pronárod. Parádně štípají pazourek, parádně! Ale v hlavách se jim někdy honí divné myšlenky; to mají na svědomí ty dlouhé prosněné a proplkané noci v jeskyních.” "Jaké divné myšlenky?” zeptal se táta.

Strýček Ian potřásl hlavou. „Obávám se, že na moje gusto až moc metafyzické. Já jsem spíš praktický typ. Ale pohřbívají své mrtvé.”

„To se mi zdá neprozřetelné,” řekl táta.

„Oni se na to dívají opačně,” řekl strýček Ian.

,A nelíbí se mi ta jejich srst,” dodal táta. „Přílišná specializace.” „Největší starosti jim působí zuby,” řekl strýček Ian. „Mají hrozně zkažené zuby; jsou to hotoví mučedníci, aspoň většina. Navíc trpí artritidou. Počítám, že nebýt toho, chodili by vzpřímeněji. Je tam hrozně vlhké klima.”




Roy Lewis se narodil v roce 1913, studoval filozofii a ekonomii, studia ale předčasně ukončil a věnoval se kariéře novináře. Pracoval pro Economist a The Times, je spoluautorem několika odborných publikací. "Co jsme to tátovi provedli" (The Evolution Man, časopisecky 1960, knižně 1963), bylo jeho první a na dlouhou dobu jediné beletristické dílo. Humoristická kniha ho proslavila a dočkala se řady vydání a překladů. V devadesátých letech se k beletrii vrátil několika knihami, které věnoval provokativním reinterpretacím viktoriánské éry. Zemřel v roce 1996.

Hodnocení: 100 %


Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli

  • Nakladatel: Odeon
  • EAN: 9788071067849
  • ISBN: 80-7106-784-9
  • Originál: Evolution the man
  • Překlad: Kořán, Jaroslav
  • Cena vázaného výtisku: 30 Kčs
  • Náklad: 23 000 výtisků
  • Rok vydání:1987 (1. vydání)

neděle 25. února 2024

Joachim B. Schmidt: Kalmann

Island, detektivní zápletka a vypravěč se speciálními potřebami. To nemůže nevyjít. Teda může, ale v tomhle případě to klaplo geniálně. 

Kalmann je mladý muž po třicítce, který žije v malé vesničce na severu Islandu. Živí se jako lovec žraloků, což je povolání, které zdědil po svém dědečkovi. A vyrábí druhý nejlepší hákarl na ostrově. 

....

Malá odbočka - jestlipak víte, co to je hákarl? 

Hákarl (celým názvem kastur hákarl, nakládaný žralok) je islandský pokrm připravovaný ze žraločího masa. Specialita se vyrábí ze žraloka malohlavého nebo žraloka velikého. Krev těchto paryb obsahuje velké množství močoviny, která jim umožňuje udržovat osmotický tlak. Proto je jejich maso pro člověka jedovaté a vyžaduje před konzumací zvláštní úpravu. Je podrobeno kvašení pod velkým tlakem, při kterém z něj škodlivá tekutina vyteče. Původně se maso zahrabávalo do písku a zatížilo velkými kameny, v moderní době se používají zvláštní plastové kontejnery. Fermentace probíhá minimálně šest týdnů, pak se maso nařeže na pruhy a zavěsí do průvanu, kde se čtyři až pět týdnů suší. Poté se odstraní tmavý povlak a maso se nakrájí na kostičky (prodávané v obchodech zatavené v igelitu), které konzumenti napichují párátkem. Podle toho, z které části paryby je vyroben, se rozlišuje bílý (skyrhákarl) a tmavý (glerhákarl) hákarl. Jídlo se vyznačuje silným specifickým zápachem po amoniaku a pikantní chutí připomínající uleželý sýr.

A jak tahle islandská specialitka vlastně chutná? Třeba takový Gordon Ramsay maso po ochutnání vyplivl. Jeho kolega, anglický šéfkuchař a moderátor Ainsley Harriot, byl sice odvážnější, tenhle gastrozážitek ale popsal jako „žvýkání matrace nasáklé močí“. Hodně lidí po pozření žraločího sousta řeklo, že to bylo takové utrpení, že si nejsou jistí, jestli budou ještě někdy šťastní. 

(zdroj)

...

 

 


Ale zpátky k hlavnímu hrdinovi. Kalmann je mladík poněkud speciální, zřejmě má nějakou formu poruchy autistického spektra nebo mentálního postižení, navíc s poměrně sebedestruktivními sklony. Žije sám ve starém domku, maminka za ním občas jezdí z města, aby mu uklidila a vyprala prádlo. A ač si z něj obyvatelé vesnice dělají občas legraci, vlastně ho docela berou. Je to taková místní postavička, specifická také tím, že se převléká (a považuje) za šerifa. Jednoho dne se Kalmann přimotá k případu ztraceného "krále". Nejbohatší muž vesnice, Róbert McKenzie, kterému patří místní hotel i většina povolenek k rybolovu, náhle zmizel a zbyla po něm jen kaluž krve, na kterou Kalmann při lovu narazí. A to spustí velký kolotoč - vyšetřování, přítomnost speciálních jednotek, Interpol prověřuje možnou drogovou stopu... Kalmanna to rozruší, zvlášť, když náhle zemře ještě jeho sousedka, která ho pravidelně vozí za dědečkem do domova důchodců. A agilní kriminalistka Birna taky úplně nepomáhá. Podaří se rozluštit záhadu ztraceného magnáta? Bude brát Kalmanna někdo vážně? Je nebezpečnější žralok nebo lední medvěd?

Kalmann je opravdu vydařená kniha. Nedokážu posoudit, jestli ten pohled autistického hrdiny je autentický, ale protože každý autista je vlastně originál, tak není důvod pochybovat, že určitě někdo takový existuje. Trochu mi ten příběh připoměl Podivný případ se psem, jen s tím rozdílem, že hlavní hrdina konečně vyrostl. 

Bavila mě skvěle vylíčená atmosféra, cítila jsem se jak v krimisérii na Netflixu. Nespolehlivý hrdina, drsná severská příroda (sníh, zvěř, moře), soudržnost lidí, kterým už nic jiného nezbývá, unavená vyšetřovatelka, ještě unavenější matka, dědeček s Alzheimerem. A navíc je to humorné, ba vtipné.  Jedině, co jsem nějak nepochopila, byl Kalmannův internetový přítel, který se uprostřed příběhu odmlčel a ztratil. Jakože nikdy neexistoval? Nebo základ druhého dílu? (Mimochodem - druhý díl je už na světě). Jinak knihu beru bez výhrad. Pěkné čtení.

Joachim Beat Schmidt (* 1981) je spisovatel a novinář švýcarského původu, který od roku 2007 žije a pracuje na Islandu, kde získal občanství. Vykonával různá dělnická zaměstnání, v současné době je kromě psaní románů činný jako novinář a průvodce po ostrově. Jeho nejúspěšnější román Kalmann vyšel v roce 2020, v roce 2021 obdržel za román cenu Crime Cologne. Knihu do češtiny v roce 2023 přeložila Marta Eich, ve stejném roce byl autor hostem festivalu Svět knihy.

Hodnocení: 100 %

 

 



Joachim B. Schmidt: Kalmann

  • Nakladatel: Prostor
  • Edice: Současná světová próza /PROSTOR/
  • EAN: 9788072605378
  • ISBN: 978-80-7260-537-8
  • Doporučená prodejní cena: 397 Kč
  • Originál: Kalmann
  • Překlad: Eich, Marta
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 256 stran, česky
  • Rozměry: 12 × 19,5 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

úterý 29. srpna 2023

Zuzana Dostálová: Karneval zvířat

Spisovatelku Zuzanu Dostálovou moc neznám, četla jsem před lety novelu Johana, na které se podílela z jedné třetiny. Zaznamenala jsem sice její poměrně úspěšné knihy Hodinky od Ašera a Soběstačný, ale nějak jsem se k nim nedostala. V rámci letního poslechu podcastů jsem na tuto autorku ale narazila v Záložce, zaujalo mě, že je z hudební branže a že právě tohle prostředí se pokusila zachytit ve své poslední knize Karneval zvířat. To by mohlo být dobré čtení na dovolenou! A tak jsem si do Rakouska odvezla novou Dostálovou.



Přiznávám, kniha mě zaujala hned první stránkou. Český filharmonický orchestr na turné po Německu. Muzikanti hrají ve skvělých, po strop zaplněných sálech, a mají úspěch. Do hry dávají všechno, jsou to profíci, řada z nich je opravdu vynikajících, takže aplaus publika a zájem médií je zasloužený. Jenže pak zhasnou světla v sále a v jednom autobuse se společně jede na hotel. Zpravidla někam na periférii, kde si není ani kde nakoupit (a že zastávky v Lidlu umějí muzikanti ocenit). Vaří se na pokojích, aby se ušetřilo, nezřízeně se pije, aby se přežilo. A i když má zájezd zpravidla vylepšit jinak ne moc slavný rodinný rozpočet, ne všem se to daří. Někdo nakupuje v Primarku, jiný propíjí honorář v plechovkovém pivu od řidiče. A protože jsou všichni pořád pohromadě (a levné hotely moc soukromí nenabízejí), dochází i na vztahy milostného rázu. 

Hlavním hrdinou knihy je houslista Evžen, hodný chlap na prahu padesátky, který má pocit, že se zamiloval do flétnistky Štěpánky, ale neví, jak ji to sdělit. Krom toho ale pomáhá kamarádu Tiborovi, který si neléčí těžkou cukrovku, kolegovi Ludvovi, který se topí v dluzích, Fandovi, který často potřebuje večer uvolnit pokoj, aby si vyřešil jisté tělesné potřeby. Další "kamarádi" si k němu pak chodí půjčit zapomenuté boty, kalhoty, nebo smyčec.  Evžen je prostě hodný blbec... Jeho příběh sice není v knize úplně nosný, ale to v téhle hudební road movie možná není potřeba... Evžen jen dokresluje poměry... Jde hlavně o tu atmosféru...

Kdyby tyhle lidi nespojovala hudba, neměli by asi nic společného. Ale hudba je hudba. Kariéra všechny stála dětství, je to jejich život a tak ho neustále řeší... Baví se historkami z hudební historie, nadávají na poměry v kultuře a v hudebním průmyslu zvlášť, no a současně počítají dny do konce zájezdu... A to ještě netuší, že dno téhle mizérie bude mnohem hlubší. Začíná se totiž psát rok 2020 a z Číny přicházejí opravdu divné zprávy...  

Tak tohle bylo vážně dobré. Chvílemi zábavné, občas poučné (části věnované německým koncertním síním), většinou ale vlastně dost depresivní. Nechápu, jak se takový život dá vydržet. Alkohol, špatné jídlo, nulová životospráva, minimum pohybu. Dlouhé přejezdy autobusem, nepohodlné postele, spolubydlící, které si nemůžete vybrat. Odměnou trocha peněz a radost z hudby? Asi nejsem ten správný, kdo by to uměl posoudit... Inspirací byli Zuzaně Dostálové její vlastní kolegové, prý ale pečlivě měnila jména i nástroje. Karneval zvířat je ale rozhodně ze života, historky jsou prý pravdivé, byť občas těžko uvěřitelné. Taky snad poprvé reálně vylíčené dopady covidu... Začínám chápat současnou diskusi o statusu umělce...

Musím říct, že mě to velmi sedlo, zdálo se mi to velmi autentické, hořkosladké, vtipné. A když si k tomu do sluchátek pustíte onen Karneval zvířat od Camille Saint-Saënse, bude váš zážitek dokonalý. 




Zuzana Dostálová (nar. 1976) je česká violoncellistka a spisovatelka. Vystudovala Pražskou konzervatoř a JAMU, obor violoncello. Literárně debutovala novelou Proč všichni odcházejí v roce 2016. Je dcerou spisovatele Zeno Dostála.

Hodnocení: 90%




Zuzana Dostálová: Karneval zvířat

  • Nakladatel: Paseka
  • EAN: 9788076373402
  • ISBN: 978-80-7637-340-2
  • Doporučená prodejní cena: 369 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 312 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 12 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

čtvrtek 17. srpna 2023

Bizarní filmy režiséra Jensena

Původně jsem chtěla jít v pátek do kina. Jenže když on má ten Oppenhaimer tři hodiny... A na Barbie se mi nechtělo už vůbec. Tak jsem usoudila, že si dám něco online. Pár kamarádů mi už dřív doporučovalo film dánského režiséra Anderse Thomase Jensena Rytíři spravedlnosti.  Zapátrala jsem a nakonec zakoupila dvoudenní předplatné do Edison online. Postupně jsem během víkendu shlédla tři další filmy od tohoto režiséra - který určitě nemůže být normální - a do konce prázdnin se z toho budu vzpamatovávat. 

Ale zážitky jsem si odnesla skvělé. Černý absurdní humor, bizarní situace, prostě dánská kinematografie (viz seriály Království, Vláda, Most, film Chlast). A skvělý Mads Mikkelsen v každém z nich (stejně tak i herci Nikolaj Lie Kaas, Nicolas Bro nebo Ole Thestrup). 

Tak to berte jako filmový tip, až se vám taky nebude chtít do kina. 

 

 

Rytíři spravedlnosti (csfd)

Nasazený voják Markus se vrací domů ke své dospívající dceři poté, co jeho manželka zemřela při tragické nehodě vlaku. Zdá se, že to byla pouze nešťastná shoda náhod, dokud se neobjeví matematický geek Otto se svými dvěma excentrickými kolegy Lennartem a Emmenthalerem. Otto také cestoval ve zničeném vlaku. A je přesvědčený, že za tím někdo musel být. Jak se hromadí stopy, Markusovi je jasné, že mohlo jít o pečlivě naplánovaný atentát, jehož obětí se nakonec náhodou stala jeho manželka. Komedie Anderse Thomase Jensena je moderní bajkou o solidaritě, náhodnosti vesmíru… a, no, o smyslu života.



Adamova jablka (csfd)


Neonacista ve výkonu trestu Adam přijíždí na faru, aby se zde věnoval veřejně prospěšným pracím. Farář Ivan je pro Adama na první pohled nestravitelnou osobou. Jako jeho první práci Adamovi zadá upéct jablečný koláč z jablek ze stromu na pozemku fary, který napadlo hejno havranů. Podle Ivana je to Boží trest a je na Adamovi, aby v této zkoušce obstál. Adamovi je to upřímně jedno. Jedinou modlou je mu obrázek Hitlera nad postelí a přemýšlí, jak by se z téhle díry co nejrychleji dostal. Po pár dnech však zjišťuje, že s farářem není něco v pořádku. Co se zprvu Adamovi jevilo jako náboženský fanatismus se zdá být psychickou chorobou. Když Ivan jednoho dne náhle zkolabuje, dozvídá se Adam od lékaře překvapivou novinu. Bizarnost celé situace mu však nedovolí odejít a Adam je nucen čelit celé řadě nevšedních situací. Celým filmem nás provází úryvky z knihy Jobovy, která je příběhu symbolickým předobrazem.



O kuřatech a lidech (csfd)

Gabriel a Elias se u smrtelného lože svého otce dozví, že jsou adoptovaní. Jejich biologickým otcem je Evelio Thanatos, odborník na výzkum kmenových buněk. Po příjezdu na ostrov Ork bratři zjistí, že mají další tři sourozence – velmi neortodoxní sourozence. Jako zkultivovat trio neotesaných buranů, kteří chodí spát se slepicemi a pro ránu nejdou daleko? Uznávaný mistr černých severských komedií se po desetileté režijní pauze vrací s filmem o vejcích, která padla daleko od stromu. 



Řezníci (csfd)

Svend a Bjarne pracují v malém dánském městečku jako řezníci. Každý den musejí poslouchat urážky od svého šéfa, až se nakonec rozhodnou pro založení vlastního malého krámku. Začátky podnikáni jsou značně bezútěšné, příliš se jim nedaří, několik náhod jim ale pomůže k získání velké zakázky. Od té doby je jim štěstěna nakloněna a obchody se pomalu hýbají k lepšímu. Slogan filmu " Na chuť lidského masa nikdy nezapomenete", napoví, o co že to půjde...





úterý 15. srpna 2023

Národní sbírka zlozvyků (Kateřina Šedá)

Myslím, že jsem se tu už někde vyznávala k mému obdivu k výtvarnici Kateřině Šedé. Aktuálně pracuje na Národní sbírce zlozvyků, sdílí ji na FB a já se neskutečně bavím. Bohužel se v crowfundingu nepovedlo vybrat dostatek peněz na vznik publikace, tak na tenhle projekt upozorňuji aspoň takto. Stále ještě můžete přidat i nějaký svůj zlozvyk:-)

Stránky projektu zde: https://www.sbirkazlozvyku.cz/