Jaroslava Pokorná: Maminka není doma

Herečku Jaroslavu Pokornou jsem poprvé zaregistrovala asi tak před čtvrtstoletím (a možná to bylo i dřív) v Divadle v Dlouhé. Hrála divačku, která příšla pozdě do divadla a prodírala se po začátku představení přes diváky na své sedadlo uprostřed řady přede mnou. Jan Vondráček na ní z jeviště křičel: "Sto korun, sto korun stojí nejlevnější hodinky od Vietnamců!" Neuvěřitelné, jaké kraviny si pamatuju... A to ani netuším, co to bylo za hru... Pak jsem ji začala  pravidelně vídat v menších rolích na divadle i ve filmu (Nuda v Brně, Hořící keř, Šarlatán,  naposledy třeba Výjimečný stav). 

Jaroslava Pokorná absolvovala herectví na pražské DAMU (1968). Již za studií hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a Vinohradském divadle. V Realistickém divadle pak působila bezmála čtvrtstoletí (1968–1991). Po zániku této scény a její transformaci v Divadlo Labyrint zde setrvala i nadále (1991–1998). Po roce 1998 pohostinsky vystupovala v různých divadlech v Praze (Divadlo v Řeznické, Dejvické divadlo), jako nápověda působila v Divadle v Dlouhé, pracovala též pro charitativní Společnost Duha, jako herečka byla žádaná i mimo Prahu (Kladno, Příbram, brněnské divadlo Husa na provázku). Byla lektorkou taneční výchovy v ZUŠ v Praze-Modřanech, pod vedením Ivana Vyskočila absolvovala postgraduální studium na DAMU a na divadelní fakultě působí jako odborná asistentka herecké výchovy.

A právě u Ivana Vyskočila se Jaroslava Pokorná dostala k autorskému čtení, které dalo vznik i knize Maminka není doma - aneb jak píše Mistr v předmluvě knihy:

Nejeden i nejedna z těch, kdo se na autorské čtení dají, kdo se o ně pokoušejí, kdo se mu učí, nejednou sotva může pochopit, že to, co čte, co sděluje, vyvolává u těch druhých takový zájem a oblas, takové sdílení, ba takový přesah. Tím začíná uvědomování a vyjasňování vlastního i společného tématu. A snad každý postupně objevuje svoji řeč, svoji mohoucnost, svůj výraz a příběh. A zakusí, ne-li zakouší, tak nebo onak takzvanou katarzi, ono pozvednutí duše z prachu. Snad každý. Ovšem někoho je třeba na to upozorňovat.

V podstatě je to o tom, že řeč je dar, který člověk dostal, aby dosvědčil, kým je. A je to ovšem taky o tom, že řeč je ten nejnevinnější i nejnebezpečnější ze všech darů, které člověk dostal.

Takže teď konečně i něco k Jaroslavě, Jarce, Jarušce, Járince, Járině Pokorné, herečce profesí, a k výboru z jejích textů, vzešlých z autorského čtení. Je to tak, že zpočátku nic psát nechtěla, a prohlašovala, že nenapíše, protože nemá o čem psát a psát neumí. Pak se přece jen pokusila. Asi z pocitu povinnosti, odpovědnosti a nejspíš i zvědavosti. A jak to zkoušela dál, tak se druzí na jejíčtení stále víc napojovali a těšili.

Tyble vytištěné texty jsou ovšem bohužel bez jejího čtení  a projevu vůbec. Je čeho litovat. Ale ten proces zrodu, to orální gesto a dění řeči jsou v nich přítomné. Živé, leč skryté. A pro setkání s nimi v úplnosti a tak nejspíš i pro jejich vychutnání a pro užitek, inspiraci z toho plynoucí stojí za to si ty texty, aspoň některé, číst nahlas. Zkoušet to čtení nahlas, příležitostně, pozvolna, dle nálady a chutě, zprvu nejspíš někde o samotě pro sebe. Ale dostatečně nahlas, tak nahlas, aby se tomu čtení dalo naslouchat, aby se dalo sledovat jako projev někoho druhého, aby skrze to došlo k tomu zdvojení, k dialogickému jednání a bře, která navozuje úplnější, celostnější zážitek a pochopení. Snad ten pokus, ne-li pokoušení, za to stojí, jsou-li po ruce a k užití takové texty. Snad se to riziko vyplatí.

Na knížku jsem narazila náhodou - před vánoci se v nakladatelství Brkola konala velká slevová akce, při které jsem do košíku přihodila i tuto knihu povídek.

Oficiální anotace: 

Knížka, ve které se prolínají dětské vzpomínky na padesátá léta s groteskními zážitky normalizačního bezčasí i listopadové a polistopadové éry. Ze zábavného rozpomínání, které svou mluvností a výmluvností nezapře, že autorka je herečka, vyplouvá na povrch hlubší příběh o hledání maminky. Té skutečné, tragicky ztracené v dětství, i té, jíž se stala vypravěčka.  

Bylo to zajímavé. Mimořádně krátké povídky - jedna, dvě, max. tři stránky - pokrývají nejrůznější situace a životní údobí. Mládí prožité v internátu ministerstva zahraničních věcí, protože rodiče působili dlouhodobě v zahraniční (vzpomínáte na Pelíšky a kluka Eliena - ten bydlel přesně ve stejném zařízení), tragická ztráta matky při autonehodě, roky na uměleckých školách a pak v angažmá, bydlení u rodinných přátel, vztahy a rozvody, výchova dcer a péče o vnoučata. K tomu širší příbuzenstvo, kolegové, sousedé, příp. i příhody náhodných lidí kolem. Čte se to dobře - některé příběhy jsou zdařilejší, jiné méně, ale v tomhle množství to vlastně vůbec nevadí. 

Předpověď

Když děda odešel do důchodu, zvyknul si každý večer sledovat v televizi počasí, aby věděl, jak se zařídit na druhý den. Býval sokolem, potrpěl si na řád a neponechával život náhodě. Když slečna zahlásila jasno, třicet pět stupňů nad nulou, stál pak po pás ve vodě a velel delší tempa, dýchej z hluboka, nepospíchej, výborné a teď půjdu o krok dál a znovu. I kdyby trakaře padaly a kluci modrali mrazem. Pakliže zahlásila zataženo s deštěm, uchýlil se do dílny a připravil program na zítřek. A tak se stávalo, že za parných veder učil kluky šmirglovat, brousit, zatloukat hřebíky, klížit, vyrábět krabičky na šití a prkýnka s ozdobným nápisem Praha vytlučeným z hřebíčků.

Babička lítala od plotny ke dřezu, ať bylo jakkoli, a že je možno vyvětrat peřiny a vyprat cejchy, zjišťovala po ránu pohledem k nebi. Na konci prázdnin zastavilo u branky auto, do kterého nastěhovala lísky s čerstvou zeleninou aby děti nejedly tu chemii z obchodu, lahve s okurkami, červenou řepou, kompoty a rybízovou šťávu. Pro jabka a ořechy si ještě přijedete, řekli na rozloučenou a zamávali.

Když děda zůstal sám, vyměnil zahradu s domem za garsonku v paneláku. Vstával v šest ráno, oholil se, vzal si košili, kravatu a sako a jel přes celou Prahu na hřbitov. Poseděl na mramorovém obrubníku, zalil macešky a na zpáteční cestě si koupil láhev becherovky, kterou vypil před prázdnou obrazovkou.

Pokud se vám tahle kniha přimotá do cesty, přečtení vám určitě neublíží:-) 

Hodnocení: 80 %

Jaroslava Pokorná: Maminka není doma

• Nakladatel: Brkola
• EAN: 9788090384200
• ISBN: 80-903842-0-X
• Doporučená prodejní cena: 99 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 128 stran, česky
• Rozměry: 13 × 19 cm
• Rok vydání: 2006 (1. vydání)

Martin Reiner: Jeden z milionu

Nemám moc ráda povídky, ale Ježíšek to nějak nezaznamenal a pod stromeček mi nadělil novou knihu Martina Reinera Jeden z milionu.

Martin Reiner, dřív známý také jako Martin Pluháček, je známou brněnskou kulturní osobností. Po revoluci provozoval nakladatelství Petrov, poté založil nakladatelství Druhé město, kde exkluzivně vydává Michaela Viewegha a Evžena Bočka, ale taky třeba Petra Stančíka, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze nebo Zuzanu Brabcovou. Před dvěma lety zazářil na literárním poli knihou Básník (román o Ivanu Blatném) a získal (právem) snad všechny literární ceny, které se u nás udělují  (v čele s Magnesií Literou a Knihou roku Lidových novin).  

Básník mě nadchl a ohromil, to byl možná důvod pro to, že jsem po Jednom z milionu hned včera večer sáhla. (Ale možná to bylo taky proto, že povídka, která dala knize jméno, vyšla minulý týden ve velké literární příloze Respektu, anebo jsem si  z nadílky podvědomě vybrala tu nejtenčí knížku?:-) Každopádně je ale Jeden z milionu mým prvním letošním přečteným dárkem.  A vůbec si nestěžuju, tyhle Pluháčkovy/Reinerovy povídky se mi docela strefily do vánoční nálady.

Jeden z milionu představuje soubor čtrnácti povídek z nejrůznějších prostředí. První půlka knihy je spíše intimní, možná částečně autobiografická – řeší se v ní rodinné vztahy mezi rodiči a dětmi, vzpomínky dítěte na srpen 68, prázdninové příhody, které ovlivnily zbytek života. Druhá část knihy je víc fabulační –  povídka o vězeňském pěveckém sboru složeném z vrahů,  o muži, který chodil na dálniční most sledovat lidi v projíždějících autech a fabuloval si o nich příběhy, o člověku, který jezdil tramvají… 

Přestože jde o povídky, s některými hrdiny se čtenář potká víckrát, ve více rolích, takže to jako celek působí nakonec téměř propojeně – hlavně asi zásluhou poslední povídky, ve které hrdina projíždí tramvají Brnem a vzpomíná, tady se dokonce objevuje i již výše zmiňovaný román o Blatném. Jinak se ale jednotlivé povídky od sebe hodně liší – nejen obsahem, ale i formou – od deníkového záznamu k vyprávění, od dialogu k synopsi divadelní hry, občas je to tak pestré, jako by se autor v různých žánrech procvičoval.  Krom toho se liší i vyznění - některé povídky jsou zábavné, jiné nostalgické, další mají přídech hororu . S hrdiny jednotlivých povídek se ale každopádně může čtenář identifikovat, nejsou to ti v poslední době tak populární lůzři, kteří zaujmou jen určitou část čtenářského spektra (možná proto mě nebere Emil Hakl).  Reiner píše o tom, co ho zajímá a co ho baví, zároveň to ale dělá tak zajímavě, že si to užije i čtenář.  Jen si ale myslím, že to chce čtenáře s určitými životními zkušenostmi, tohle opravdu není young adult, myslím, že ještě před pár lety bych tuhle knihu odložila jako nudnou a nezáživnou, zatímco dnes jsem si děj i pointy jednotlivých povídek celkem užívala. Povídek je tak akorát, aby kniha působila kompaktně a nenudila.

Pokud máte chuť se trochu zastavit anebo máte rádi Brno, čtete rádi povídky, příp. vás zajímá, jaký je další autorův vývoj po opusu Básník, dejte Jednomu z milionu šanci. Určitě nebudete litovat.

Hodnocení: 90 %

PS: Povídka Jeden z milionu, která dala knize jméno, se nakonec v konečném výběru neobjevila. Když si zajdete do trafiky pro poslední číslo Respektu, můžete si ji přečíst aspoň tam.

Martin Reiner: Jeden z milionu

• ·         Nakladatel: Větrné mlýny
• ·         ISBN: 978-80-7443-190-6, EAN: 9788074431906
• ·         Ilustrace: Dvořáková, Martina
• ·         Popis: 1× kniha, vázaná, 204 stran, 12,3 × 19 cm, česky
• ·         Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

Dosáhla jsem věku, kdy začínám vzpomínat. Ne, ne, ještě se nechci otáčet zpět, jakože polovina života atd., to ne. Ale začala jsem se plánovaně vracet k věcem a zážitkům, které mě bavily, které jsem si užila. A tak jsem si s nostalgií pustila Anglického pacienta a hodně se nasmála u Roku ďábla. Vracím se i ke knížkám, ostatně těch, o kterých jsem si myslela, že si je budu chtít ještě někdy přečíst, mám plnou knihovnu. K jednomu z mých kdysi oblíbených autorů jsem se ale znovu dostala, aniž bych do knihovny sáhla. Robert Fulghum totiž vydal Poprask v sýrové uličce. A je to něco jako poučený návrat do mládí:-)

Robert Fulghum je americký povídkář, který se proslavil krátkými příběhy, úvahami a zamyšleními. V Česku byl svého času opravdu populární, ostatně ještě dnes najdete na webových stránkách mnoha českých školek heslo, které bylo současně názvem jeho první knihy:“ Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce“. (Věřte mi, svého času jsem při hledání předškolního zařízení pro syna prošla webové stránky všech mateřinek našeho krajského města a nestačila jsem se divit). Možná ty malé knížky, co se skoro vešly do kapsy, máte ještě někde doma: „Už hořela, když jsem si do ní lehal“, „Ach jo“, „Možná, možná ne“.

No a  z tohoto rodu je Poprask v sýrové uličce. Knížku vydalo Argo a bohužel už není v té krásné malé brožované podobě, ale v pevné vazbě s ilustracemi, prostě kniha jak má být, v dárkovém balení. Obsah Vám ale bude důvěrně známý – drobné historky, vzpomínky, perličky na dně.  Tentokrát nás Fulghum navíc nechává trochu víc nahlédnout „pod pokličku“, podívat se, jak jeho povídky vznikají. Jaké příležitosti vyhledává, co si o nich zapisuje do diáře, co dělá sám proto, aby svět kolem byl trochu barevnější. Kniha je plná každodenních interakci s ostatními lidmi, to je ostatně to, co autora nejvíc baví. Oslovovat neznámé lidi na ulici, dávat se do řeči v obchodech, překvapovat druhé i sám sebe.

V knížce najdete opravdu roztomilé historky o vycházkách s orangutanicí Louisou (plyšovou), o tom, že mobily mají negativní vliv na mozek, o příhodách Santa Klause, o Arše Noemově i o brouku v šicím stroji. Někdy je to legrace, jindy text vybízí k vlastnímu vzpomínání. Ostatně, mám na to nárok, našla jsem se v  kapitole o třídních srazech: „Na sraz po 25 letech přijede hodně lidí, protože je jim všem kolem 45, což je taková hloubavá doba. Život už se usadil. Nastupuje nostalgie – po střední škole, jak si ji pamatují, i když taková zřejmě nikdy nebyla“. (Jojo, třídní sraz po 25 letech máme v záříJ). Některé kapitolky jsou slabší, víc popisné (ta o vesmíru a farmě bakterií, které si neseme v sobě), další jsou zase inspirující (o venčení hlavy). Pointu některých povídek tušíte a máte pocit, že jste ji možná u stejného autora už četli, neřekla bych ale, že Fulghum vykrádá sám sebe. Prostě takhle žije a píše, je to takový ten sympatický chlapík, kterého byste chtěli za souseda, a vůbec vám nevadí, že někdy ve svém vyprávění neodolá a příběh přibarví nebo zopakuje.

Knížka má něco málo přes 150 stran, takže ji bez problémů přečtete za večer. Ale příjemný a nostalgický pocit z ní Vám někde v hlavě zůstane na mnohem delší dobu.

A aby se něco z toho přeneslo i sem, tak na závěr trochu toho moudra v podobě citace, kdy staré 77 leté já radí stejnému já ve věku 17 let:

Nijak zásadně už se nezměníš, když tak jen na povrchu. Tím, kým jsi teď, budeš v podstatě i za hodně dlouhou dobu. Tvůj charakter, povaha a styl už se moc měnit nebudou.

Daleko víc než všechny současné plány a sny budou tvůj osud utvářet sex, láska, štěstí či smůla.

Přibližně do padesáti tu bude život připadat jako nepředvídatelná směsice úspěchu a neúspěchu, radosti a žalu, euforie a bolesti, dobra a zla. A pak? Zvykneš si na to, jak se věci mají, a půjdeš dál.

Skoro všechno hrozné bude vždycky pocházet od lidí, jimž říkáš „rodina“, tedy od rodičů, příbuzných, blízkých kamarádů a manželky. Totéž platí i o tom, co bude skvělé.

Hodně z toho, co chceš, vůbec nebude stát za úsilí, které vynaložíš, abys to dostal. Zvlášť „věci“ a „hračky“.

…

Všechno důležité je neviditelné – láska, přátelství, pohoda, naděje.

Za padesát let  nebude otázka znít „Máš, co jsi chtěl“, ale „Chceš to, co máš?“

Hodnocení: 100%

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

• Nakladatel: Argo 
• ISBN: 978-80-257-1840-7, 
• EAN: 9788025718407 
• Originál: Crisis in the Cheese Aisle 
• Překlad: Hrubý, Jiří 
• Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, 16,5 × 23,5 cm, česky 
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Johan Theorin: Na velké planině

Mistr švédské krimi se českému čtenáři tentokrát představuje netradičně – souborem povídek, které vůbec nejsou detektivní či thrillerové.  Co ale zůstává, to je tajemný ostrov Öland.

Těsně před prázdninami jsem se stavila v knihovně a i když mám doma pořád stohy nepřečtených knih, zabrousila jsem i k poličce s nejnovějšími přírůstky. Mezi detektivkami se tam skvěl nový Johan Theorin. Jeho knihy Mlhy Ölandu, Smršť nebo Skrýš jsem zhltla na posezení, takže jsem ani moc nezkoumala přebal knihy s anotací a rovnou ji sbalila. Až doma jsem zjistila, že je to sbírka povídek (povídka – můj neoblíbený literární žánr) a navíc  vůbec ne detektivních … No ale co už. Pouhých 200 stran, to je záležitost na večer. A nakonec to byl večer i celkem příjemný.

Kniha obsahuje patnáct kratších či delších povídek, které mají jednoho společného jmenovatele – švédský ostrov Öland. V některých povídkách se setkáváme se starým Gerlofem (příp. Gerlofem v mladším vydání), vedlejším hrdinou některých Theorinových předchozích knih, další povídky vycházejí z různých pověstí, hororových příběhů či námořnických báchorek, které se mezi zdejšími obyvateli tradují po staletí. V některých příbězích se to hemží nadpřirozenými bytostmi, stíny či přeludy, jiné jsou zase naprosto realistické, ba humorné. Většina povídek je zakončeno docela vtipnou pointou, z řady z nich dýchá doba dávno minulá. V hlavě mi utkvěla třeba povídka o topícím se obrovském vlčákovi, povídka o mladíkovi, který se rozhodl postavit do pozoru domov důchodců, děsivá povídačka o zákeřném prameni vody, který nosí neštěstí, pověst o mrtvém starci, který se v noci vrací do svého hrobu, nebo ta o agresivní labuti.

České čtenáře může v knize potěšit i předmluva napsaná speciálně pro české vydání. Autor v ní vzpomíná, jak se jako dítko zhruba sedmileté ocitl na začátku 70. let se svými rodiči v tehdejším Československu, detail z hraničního přechodu v Náchodě pobavil.

Ač  Johana Theorina stále oceňuji především jako skvělého autora thrillerů a detektivek, musím uznat, že i povídky mu jdou docela dobře. A opět mě navnadil - já se snad budu muset na ten Öland někdy vypravit, když je to takový fenomén:-). Na velké planině je každopádně vcelku příjemné čtení.

Hodnocení: 85%

Johan Theorin: Na velké planině

• Nakladatel: MOBA
• ISBN: 978-80-243-6763-7, EAN: 9788024367637
• Originál: Pa stort alvar
• Překlad: Bojanovský, Jaroslav
• Popis: 1× kniha, vázaná, 222 stran, 13 × 21,2 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)