Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění

Před dvěma lety připravil Jiří Fajt  výstavu Fragmenty paměti pro Státní umělecké sbírky v Drážďanech - součástí byl i Svatovítský poklad. Tehdy to vyvolalo velkou polemiku na politické scéně, zejména těch, kteří nemají o umění ani šajn - viz rozhovor s Jiřím Fajtem z té doby. Drážďany jsem nestihla, ale pražskou výstavu, která momentálně až do půlky prázdnin probíhá v Jízdárně Pražského hradu, ano. Těšila jsem se na ní a odcházela spokojená. Spojení starých vzácných liturgických předmětů a současného moderního umění na mne překvapivě zafungovalo. 

Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění

Francis Bacon | Joseph Beuys | Magdalena Jetelová | Anselm Kiefer | Josef Koudelka | Gerhard Richter | Julian Rosefeldt | Edmund de Waal | Mark Wallinger

Žádný jiný král neobdaroval katedrálu tak velkoryse a vznešeně, píše o Karlovi IV. středověký kronikář František Pražský. Připomíná tím jeho zásadní, někdy však opomíjenou činnost, totiž sbírání a vystavování ostatků svatých. Výstava Fragmenty paměti v Jízdárně Pražského hradu propojuje středověké artefakty, dnes již vzdáleného nebo cizího významu, se současným uměním. Vybízí k přemýšlení o vztahu minulosti a současnosti.

Císař Karel IV. nesplnil jen stavební sen o gotické katedrále na Pražském hradě. Poklad sv. Víta, cíleně rozšiřovaný a obohacovaný, byl nejvýraznějším dokladem panovnické ambice opřené o přímluvu nebeských patronů. Byl – a je – svědectvím víry a naděje. O příbězích, jimž můžeme porozumět jen skrze předměty, které jsou neoddělitelnou součástí evropské paměti.

Umělecká díla předních světových umělců vybízí k přemýšlení nad nimi. Jak rozumět záhadným stavbám Edmunda de Waala? Co vypovídají fotografické dokumenty Josefa Koudelky? Jakou řečí k nám promlouvá do minulosti se obracející zrcadlo Gerharda Richtera nebo snový filmový příběh Juliana Rosefeldta? Nad židovsko-křesťanskými tradicemi západní civilizace se zamýšlejí zase práce Marka Wallingera a Francise Bacona. Zneužívání (státní) moci je společným tématem Anselma Kiefera, Magdaleny Jetelové a Josepha Beuyse. Jsme ale vůbec připraveni ohlédnout se zpět a poučit se z vlastní minulosti?

Datum a místo konání:

27. března – 26. července 2026

otevřeno denně 10:00 – 18:00

Jízdárna Pražského hradu

Valerián Karoušek a Jiří Novák: Nitro země, křídla, dálky

Super výstava v Museu Kampa, já mám ty šedesátky ve výtvarném umění fakt ráda. 

 

Valerian Karoušek, Jiří Novák – Nitro země, křídla, dálky 

14. 2. – 17. 5. 2026 

Příležitost vystavit soubory děl VALERIANA KAROUŠKA (1929–1970) a JIŘÍHO NOVÁKA (1922–2010) znamená připomenout především tvůrčí principy, jimiž oba sochaři obohatili nové figurativní a konstruktivistické tendence českého uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Umožňuje též zprostředkovat živost sdílení dobových idejí, nacházení odlišných témat, kreativity práce s novými materiály. Zároveň ale připomíná silné životní osudy spoluformované historickými událostmi a politickou realitou země. 

Oba autoři vystudovali sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, působili ve skupině M 57, podíleli se na expozici československého pavilonu světové výstavy EXPO ’58 v Bruselu, vystavovali na libereckých exteriérových přehlídkách Socha 1964 a Socha a město v roce 1969, navrhli nebo i vytvořili řadu sochařských realizací do městských exteriérů. Oba nacházeli uměleckou inspiraci v přírodním prostředí, také ovšem v nejaktuálnějších technických možnostech moderní civilizace. Valerian Karoušek propojoval ve svých plastikách realitu kamene opracovaného přírodními silami s průmyslovými kovovými fragmenty a konstrukcemi, zaujal jej i sochařský potenciál experimentu s plastickými hmotami. Svůj umělecký prostor přirozeně propojoval s celoživotním zájmem o horolezectví, fascinoval jej živel země. 

 Současná výstava znamená i připomínku tragédie československé horolezecké expedice do peruánských And v roce 1970, tedy i náhlého přetnutí úspěšně se odvíjející individuální sochařské cesty. Jiří Novák založil výrazový účinek svých prací na přirozeném zájmu o konstrukce a mechanismy, na romantickém vnímání reality a bravurní schopnosti komponovat prostorové struktury hlavně z kovu. V procesu integrace pohybu do plastiky pracoval s principem náhody, vzájemností organického a mechanického, z živlů jej zajímaly zejména vzduch a voda. Věnoval se intenzivně i restaurování soch a realizování kopií. Výstava obou autorů nicméně zviditelňuje i významové přesahy jejich děl, které současné intuitivní ideové proudy integrující vědu, náboženství, umění a filosofii v duchu znovuobjevování bytostné citlivosti člověka vůči přírodním živlům, jeho schopnosti zvědomování niterné sounáležitosti s kosmem přesvědčivým způsobem stvrzují, a znovuotevírají tak prostor působení těchto prací dnešnímu divákovi.

(z webu muzea)