pondělí 15. dubna 2024

Jana Poncarová a Dita Pepe: Vlastní pokoje

Před pár měsíci na mě na několika místech vyskočila kniha Vlastní pokoje - rozhovory s českými spisovatelkami o tom, jak se jim tvoří. Usoudila jsem, že tuhle knížku si chci přečíst a udělala si rezervaci v knihovně. Teď na jaře na mne konečně došla řada a já jsem si mohla odnést krásně vypravenou a originálně graficky pojatou knížku z nakladatelství wo-man domů.



A bylo to opravdu inspirativní čtení. Název knihy i její obsah je reakcí na esej Virginie Woolfové (sorry, jsem stará škola a stará známá jména přechyluji) Vlastní pokoj, kterou napsala v roce 1929 na základě svých dvou přednášek. Řešila v nich podmínky, které ženy pro své psaní potřebují - potřebují svůj vlastní prostor, čas a finance. Virginia Woolfová věřila, že ženy za sto let už tohle všechno mít budou a budou se tak moci tvorbě věnovat a vyrovnat se mužům. Ač k dovršení stovky ještě pár jednotek let chybí, spisovatelka Jana Poncarová se pokusila zjistit, jak na tom ženy spisovatelky v současné době jsou. Vyzpovídala svých dvanáct kolegyň, českych autorek různého věku, názorů, přístupů k tvorbě i k životu, a ptala se jich na jejich psaní. Konkrétně se o svém soukromí rozpovídaly Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická, své postřehy doplnila i autorka knihy Jana Poncarová, nakladatelka Barbora Baronová a fotografka Dita Pepe.



Čtenáři (a možná hlavně čtenářky) se tak dozví podrobnosti o tom, v jakých podmínkách tyto dámy tvoří, co jim brání v tvorbě a co jim jejich práci ulehčuje, jak slaďují psaní s výchovou dětí a péčí o rodinu, jak moc se (ne)dá psaním uživit apod. Základní otázky se v rozhovorech opakují, aby bylo možné nějaké srovnání, některé ženy se pouštějí do podrobností, jiné jsou spíše stručnější (a občas mi přišlo, že je to škoda). Autorka si záměrně vybrala ženy spisovatelky rozmanité - svobodné, bezdětné, s malými dětmi, puberťáky i odrostlejšími dětmi, prozaičky, básnířky, ženy mladé i ve zralém věku. V lecčems se jejich zkušenosti shodovaly (náročnost péče, ženské výčitky, podceňování ze strany mužů, nutnost time-managementu atd), často ale také velkou roli hrálo, z jaké rodiny a jakého prostředí pocházely, nebo čím si musely v životě projít.



Pár ukázek:

Přemýšlela jste někdy nad tím, proč v sobě my ženy nosíme výčitku? Já si ji uvědomovala vždycky, jen byla skrytá, nepojmenovaná. Vyplula na povrch, až když jste mě s tématem vlastního pokoje oslovila. Do té doby jsem to brala tak, že se to prostě děje. Dokonce mi to asi přišlo i normální, protože od žen se v minulosti jisté věci očekávaly. Vzpomínám si v této souvislosti na jeden prožitek. Filip byl venku na zahradě a já připravovala oběd, míchala jsem omáčku. Kolem mě děti, hluk, křik – bublalo to na plotně i ve mně. Cítila jsem obrovskou frustraci. Toužila jsem dělat tolik jiných věcí, jen ne míchat omáčku a neustále se o někoho starat. Napadaly mě miliony věcí k příběhu, který jsem nosila v hlavě. Chtěla jsem psát. Zkrátka na mě dopadla tíže toho, že si ještě pořád tolik lidí myslí, že ženy patří za plotnu. Jsem ráda, že o tom spolu mluvíme, že se o tom obecně teď víc hovoří i v celé společnosti. Býváte naštvaná, že kvůli denním povinnostem jde tvorba stranou? Ve mně to někdy doslova vře. A řve – beznadějí. Když cítím, že potřebuju tvořit, a nemůžu, je to jedna z největších frustrací, které znám, které se mi dějí.

...

Jako pozitivní vnímám, že moje dcera nežije v rodině, kde tatínek pracuje a maminka je v domácnosti. Každopádně je důležité, aby věděla, že jednou může dělat to, co chce. Já třeba neměla dojem, že by moje máma, která byla léta v domácnosti, byla nějak zvlášť šťastná. • Sníte někdy o tom, mít prostor psát někde delší čas o samotě? Od té doby, co jsme se s partnerem rozešli a on se o dceru stará taky, mám v létě třeba i týden úplného volna. Taky jsem byla v roce 2018 na měsíční stáži úplně sama v Rakousku a za dcerou domů jsem se vracela jen na víkendy. Byl to zřejmě můj nejhezčí měsíc za hodně dlouhou dobu.

...

Co vás dnes živí? Jiné to bylo před covidem, a hlavně taky v době, kdy jsem nežila se svým mužem. Díky němu dnes nemusím pracovat jako šílená - tedy sbírat všechny možné práce, abych měla na přežití. Byly doby, kdy jsem dělala sezónně dramaturgyni doprovodného programu v zahradách Anežského kláštera pro Národní galerii, do toho jsem se podílela na dvou projektech pro Kateřinu Šedou na jednom editorsky, na druhém produkčně, k tomu se připletly další jednorázovky jako produkční výpomoc na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu Ji.hlava, skript pro film V síti Víta Klusáka a Barbory Chalupové, a ještě jsem docházela na brigádu za barem v Café Fra. A to nezmiňuju řadu dalšíchšílených brigád totálně mimo můj obor. Teď už mám mnohem větší klid, pracujeme na scénáři, na který jsme dostali grant, a až ho dokončíme, chci zase začít pracovat pro Kateřinu. V roce 2021 jsem taky dostala honorář, který se váže k Ceně Evropské unie za literaturu, což byl slušný vyšší obnos. Drobnější honoráře dostávám za autorská čtení, povídky do časopisů a nově taky za licenční smlouvy na překlady mých knih. Tam to hodně kolísá podle toho, jak je na tom knižní trh dané země. Něco jsem dostala za zinscenování obou mých knih v divadle. A taky mi teď chodí mateřská, cha!

...

Klika pro mé ranní psaní za života s Pavlem byla, že nechrápal, i když půldruhého metru za mými zády spával běžně až do oběda. V našem pokojíku bylo ticho a klid. Dokud jsem psala rukou, nebyl důvod se nesoustředit. Horší to bylo, když jsem některý rukopis musela napsat na psacím stroji. Ťukat neslyšně nejde, a to mimochodem ani teď, na klávesnici počítače, i když se na něm píše nesrovnatelně tišeji než na mechanickém psacím stroji. To byl rachot, jako když leje na plechovou střechu! A když se ruční páčkou posouval řádek nahoru, cinklo to... To jsem pak s mašinkou utíkala do koupelny, abych Pavla nerušila, a psala na zemi. Ale jen pokud jsme se zrovna snášeli. Pokud jsme se nacházeli v čím dál tím častějších a bouřlivějších fázích nesnášenlivosti, ba nenávisti, zůstala jsem sedět u svého stolu a ventilovala svou bezmoc mlácením do písmenek s bílými porcelánovými popiskami, takže mi čas od času nějaké to písmenko odešlo, nejčastěji A a O, jako kdyby mi ta klávesnice chtěla vtlouct do hlavy, že substituční trestanci nepomohou, že nemá smysl vylévat si zlost na nevinných. Že je absurdní dělat si z psacího stroje otloukánka, protože tím trestám hlavně sama sebe.

...

Jsme velká rodina a to znamená jeden velký kompromis. A která strana obvykle ustoupí? Matka. Právě ona většinou zůstane doma s nemocnými dětmi, supluje školu i školní jídelnu, připravuje sladké odměny, když se děti doma hroutí z přemíry úkolů. Matka svádí hádky o to, zda se půjde odpoledne ven, matka volá opraváře, když bouchne lednička. Jako spisovatelka nemám žádnou kancelář, kam bych se zavírala a byla jako v práci, všechna tvorba se děje u nás v kuchyni. Nejsou to jednoduché podmínky. Můj způsob psaní je vlastně přemýšlení o psaní. Píšu tak, že nepíšu, děje se to jen v hlavě. Dny plynou a skutek utek. Každý si plní své pracovní povinnosti, jenom já zas nejsem schopná se soustředit. Dost často kolem sebe vnímám neklidnou atmosféru, a to pak psát ani nezkouším, protože chci předejít svému zklamání z toho, že to zase nevyšlo. Často se také kolem mě dějí důležitější věci než fiktivní příběhy – a já neumím přepnout.


Nahlédnutí do konkrétních osudů mě moc bavilo. Některé spisovatelky sleduju delší dobu, tak mě rozhovor s nimi jen potvrdil, co jsem už někde četla (Kateřina Tučková, Petra Soukupová), jinde to bylo větší překvapení. To jak moc sympatická mi z rozhovoru přišla Michaela Klevisová, jak generační některé názory jsou (Daňa Horáková), jak vtipné jsou některé mladé autorky. Zajímavý byl i rozhovor s nakladatelkou Barborou Baronovou, která vysvětluje, jak vzniká v nakladatelství wo-man kniha - kdo všechno se na ní podílí, komu všemu je třeba férově zaplatit a jak se to všechno posléze promítne do cenotvorby. Vlastní pokoje jsou toho jasným příkladem - ač kniha Vlastní pokoje vyšla s podporou Ministerstva kultury a Státního fondu kultury, její cena přesahuje sedm stovek. Na druhou stranu, Vlastní pokoje byla za poslední rok třetí knížka z nakladatelství wo-man (ještě se ke mně dostala Odolná společnost a Proč jsme tak naštvané), a všechny tři si (podle mě) svou cenovku zasloužily. 



Publikaci doprovázejí originální fotografie známé české fotografky Dity Pepe, která jednak vytvořila stylizované portréty zpovídaných žen (s výjimkou Karin Lednické) a jednak knihu doprovodila modely dětských pokojíčků ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea. Kniha vychází v grafické úpravě Štěpána Malovce.

Pokud vás zajímá současný literární provoz, a to zejména ženským pohledem, Volné pokoje nemůžete minout. 



Hodnocení: 100 %

Jana Poncarová a Dita Pepe: Vlastní pokoje

  • Nakladatel: wo-men
  • EAN: 9788090887022
  • ISBN: 978-80-908870-2-2
  • Doporučená prodejní cena: 730 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

neděle 24. března 2024

Marto Kelbl: Ani holka, ani kluk

Na podzim jsem byla v našem Severočeském muzeu v Liberci na moc pěkné výstavě Svěží dům s věží, kterou vytvořili studenti ateliéru didaktické ilustrace plzeňské Sutnarky pod vedením Renáty Fučíkové a Evy Brodské ve spolupráci se zaměstnanci libereckého muzea.


Na výstavě se krom tematických děl, která se vázala k historii libereckého muzea, prezentovaly i další práce studentů, zejména jejich absolventská díla v podobě knih. Zaujala mě (mimo jiné) jedna z nich, která se zabývala tematikou genderu - jmenovala se They, them a věnovala se historii lidí pohybujicích se na spektru pohlaví. Kniha vznikla jako diplomová práce ve výše uvedeném ateliéru, jako experiment při kombinování digitální techniky a ruční malby. 

Autorkou knihy je Marto Kelbl, která posléze svou diplomovou práci přepracovala do podoby knihy pro děti: Ani holka, ani kluk - v loňském roce vyšla v nakladatelství Paseka.  V této podobě na mě kniha vykoukla  minulý týden v přehledu Deníku N: 11 + 1 tipů na nové knihy, které vám pomohou vychovat z dětí dobré dospělé Do třetice se kniha objevila v širší nominaci na Magnesii Literu v kategorii Litera za knihy pro děti a mládež. 

A tak jsem to už nevydržela a pro knížku si zašla do knihovny a na jeden zátah ji následně zdolala (což vzhledem k tomu, že jde o kombinaci komiksu, naučných vsuvek v podobě celostránkových ilustrací a beletrie určené pro čtenáře od 10 let, nebyl takový problém). 


Hlavním hrdinou knihy je desetiletý Lukáš, který si není jistý tím, kým je. Ve třídě nezapadá, nikdo se s ním moc nebaví, všechno je nalajnované a to ho štve. Holčičí a klučičí záchody, rozdělené tělocviky a pokoje na lyžáku, holčičí a klučičí oblečení. Jenže: „Mně se líbí i něco z toho, co nosí holky. Řetízky, náušnice nebo třeba tašky. Ale mám pocit, že to mám zakázaný. A měl bych nosit jen klučičí věci.“ 

 


A protože Lukáš je bytost zvídavá, začne hledat na internetu, jestli náhodou nejsou i nějací další lidé, kteří nejsou "ani holka, ani kluk". A tak se noří do historie i do jiných kultur a zjišťuje, že na světě není sám. Objevuje třeba indiány two-spirit, kteří plní ve svých komunitách duchovní i společenské role obou pohlaví, neujdou mu albánské dívky burneši, které žijí jako muži a často se o jejich holčičím původu ve vesmici ani neví, nebo indičtí hidžrové, kteří jako třetí pohlaví fungují i v oficiálních dokumentech. Dojde i na mexické muxes, kteří se nepovazují ani za ženy, ani za muže a často to o sobě vědí už jako malé děti.  Zajímavý je pohled na Johanku z Arcu nebo Toyen, mně osobně zaujala bytost z Neapole zvaná "femminiello", ani žena ani muž, která kdysi nadělovala štěstí budoucím rodičům. Nebinarita, příp. transgender či podobná jinakost, je prostě v knížce nahlížena jako něco, co lidstvo provází odedávna. I Lukášovi se nakonec podaří najít kamarádku, která jeho nejistoty chápe a třeba mu i na jeho cestě svou tolerancí pomůže. 

Ani holka, ani kluk je hrozně potřebná knížka. Svět není černo-bílý, i když jsou o tom někteří skálopevně přesvědčeni a podobné knihy vnímají jako zvrácené (viz jeden nepříjemný komentář k této knize na Databázi knih). Jenže lidi, kteří nezapadají, jsou mezi námi. Nemůžou za to, jak se narodili, a často se zejména v dětství velmi trápí. Proč by ale měli svou identitu skrývat? Abychom se my ostatní cítili dobře, protože "tady je ještě svět v pořádku?" Ale to, že se někdo cítí a identifikuje jinak, přece nikomu jinému neubližuje. Stačí to jen respektovat. A proto jsou podobné počiny hrozně důležité - jak pro děti (protože kdy jindy si ujasnit, co jsme zač, než během dospívání?), tak i pro dospělé (protože je to pro ně často první osvěta tohoto druhu).  Vzpomněla jsem si při čtení na  dojemný seriál Srdcerváči - a jsem fakt ráda, že jsem se dožila doby, kdy tahle témata už nejsou (tak úplně) tabu. Ani holka, ani kluk tohle téma hledání cesty mezi pohlavími nastiňuje velmi citlivě, vůbec mi nedělalo problém se do malého Lukáše/malé Elu vcítit a zároveň si užít tu edukační část knihy. Jen houšť a větší kapky... 

Marto Kelbl (nar. 1996) pochází z moravské vesnice poblíž Brna, nyní žije v Plzni. V roce 2022 absolvovala obor Didaktické ilustrace na Sutnarce v Plzni. I přes své mládí už stihla projet svět a nasbírat zkušenosti na stážích v Portu, Chicagu, Paříži a v Římě. Věnuje se především ilustraci pro děti, kresbě, autorským knihám, experimentuje s technikami a baví ji i šití. Téma knihy je ji víc než vlastní, v některých anotacích se o ní mluví v mužském rodě, sama se však na svém webu označuje rodem ženským.  Vice informací zde: https://www.martokelbl.com/


Hodnocení: 100 %

Marto Kelbl: Ani holka, ani kluk
  • Nakladatel: Paseka
  • EAN: 9788076374072
  • ISBN: 978-80-7637-407-2
  • Doporučená prodejní cena: 349 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 96 stran, česky
  • Rozměry: 20,5 × 26 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

sobota 16. března 2024

Galerie Lázně: nové jarní výstavy - Josef Baier | Sound Shapes a Ivana Lomová | Ticho

V Liberci, v Oblastní galerii, které se říká Lázně (protože sídlí v bývalých Lázních Františka Josefa I.), teď máme dvě nové výstavy, které stojí za návštěvu.

V hlavní bazénové hale je výstava Josefa Baiera Sound Shapes a v prostoru Podbazénové haly pak retrospektiva Ivany Lomové Ticho.


Významný rakouský autor monumentálních děl do veřejného prostoru Josef Baier (1951) představí v bazénové hale Oblastní galerie Liberec svou kineticko-zvukovou instalaci Hörkurven (2017), v níž rozpohybovaná kyvadla rozezvučují precizně vyladěné zvukové trubice. Zvuková kompozice je provázána s vizuálním vjemem – vlnící se drahou pohybujících se kyvadel. V dalších prostorech galerie bude prezentován širší kontext Baierovy tvorby – abstraktní geometrická díla propojující estetickou rovinu s filozofickou a matematickou inspirací, instalace vztahující se ke čtyřem hlavním živlům, zvuková díla i hravá kinetická tvorba.

Kreslení v písku, interaktivní exponát


Pěkné, byť by mě ten zvuk asi přivedl do blázince...


   



Obrazy Ivany Lomové jsou jako okamžiky zastaveného času. Její realistická malba svět nijak nedramatizuje, nepřidává mu nadbytečnou romantičnost ani sentimentalitu. Její obrazy jsou právě tím, co sami vidíme na první pohled – jsou to obrazy skutečnosti, které svět nesoudí ani s ním nebojují. Obrazy Ivany Lomové odrážejí realitu pozorovatele, často s mírně ironickým komentářem, nezřídka s pocitem vděku a někdy zase s lehce chladným odstupem. Kompozice jejích obrazů jsou kompozice našich vlastních pohledů – vidí to, co vidíme i my.

A když se dívá malířka, díváme se i my. Naše zkušenost dlouhé cesty vlakem se prolíná se zkušeností zachycenou na plátně a přetavuje se do jakéhosi obecně platného zážitku, do symbolické scény. Už nevnímáme, jestli vlakem cestuje malířka, nebo my. Podřimující cestující s krajinou ubíhající za oknem se stávají symbolem pro cestu jako takovou. Nevnímáme, zda jsme u okna stáli my, nebo malířčin příbuzný – okno se stává průsečíkem našich žitých zkušeností, symbolem prodloužení pohledu, ale také symbolem samoty, soustředění a lehké melancholie.

Monografická výstava malířky Ivany Lomové představí autorčinu tvorbu posledních více než dvaceti let. Zahrnuje malby z cyklu Muži a ženy (1999), Pod dekou (2000), Samota (2009), Kavárny (2010), Cestující (2012), Praha (2021). K výstavě je vydán katalog.









Téměř fotorealistické malby: okna, vlaky, čekárny, kavárny, domy. Úplně vás to zastaví...

Obě výstavy můžete v Lázních navštívit do 26. 5. 2024. 

pátek 1. března 2024

Valérie Perrin: Zapomeňte na neděli

Valérie Perrin (nar. 1967) je známou francouzskou spisovatelkou, scénáristkou a scénografkou. Román Zapomeňte na neděli byl jejím literárním debutem, ve Francii vyšel v roce 2015 a stal se bestsellerem.



Hlavní hrdinkou knihy je Justine, mladá dívka, která žije se svým bratrancem Julesem u prarodičů. Babička s dědou obě děti vychovali po tragické společné smrti jejich rodičů. Justine pracuje jako pečovatelka v domově pro seniory a s dojemnou péčí se stará o staré lidi. Justine miluje jejich příběhy, kvůli nim tráví v domově mnohem víc času, než musí.

  


Kdybych nepracovala přesčas, nemohla bych poslouchat příběhy, které vyprávějí. Což znamená, že moje přesčasové hodiny jsou jako letní slunovraty. Pokaždé když pracuji, dny se mi prodlužují. Ženám masíruji ruce, nohy, nebo jim denním krémem namažu obličej a při tom se jich vyptávám. S muži (v Hortenzii je jich mnohem méně než žen, jako ve všech domovech důchodců všude na světě) je to různé. Myju jim vlasy, stříhám chlupy v nose nebo v uších a kladu jim stejné otázky jako ženám.

Mohla bych popsat stovky modrých sešitů. Někdy si říkám, že bych mohla každého klienta proměnit v novelu. Ale to bych musela mít dvojče.

Je šílené, že dcery se starají o své rodiče dobře. Když jsem byla malá, chtěla jsem kluka. Od té doby, co pracuji v Hortenzii, jsem změnila názor. Kromě několika výjimek přijíždějí synové jen občas. Často je s nimi jejich žena. To dcery tady tráví celou dobu. Většina nedělních zapomenutých má jen syny.

  


Téměř stoletá Hélène patří mezi Justininy nejoblíbenější klienty. Žije si ve svém vlastním světě, na slunné pláži, kde čeká na svou velkou lásku. Někdy se ale vrací a pak vypráví.  Hélène se jako dítě nedokázala naučit číst a zvládnout tuto dovednost bylo jejím největším životním přáním. Podařilo se to díky Lucienovi, který znal Braillovo písmo. O životě s ním i bez něj teď Hélène Justine vypráví, ta se ji na oplátku svěřuje se svým vlastním životem a začíná pátrat po tom, jaká temná zákoutí skrývá její vlastní  minulost. Společně objevují věci, které by jedna bez druhé nikdy nespatřily. A na čtenáře tak čekají nečekaná zjištění a rozuzlení...

Hlavním tématem knihy jsou ztráty (blízkých, naděje, smyslu života), ale i nálezy (blízkých, naděje, smyslu života:-) Taky je to kniha o stáří, o rodině, o lásce. Román je to plný emocí, dají se tu najít jak dojemné, tak humorné momenty. Všechno pěkně plyne a postupně do sebe zapadá, ať je to jakkoliv překvapivé.

  

Musím říct, že jsem si tuhle knížku užila. Možná mě nepřekvapila tolik, jako dvě předchozí knihy, které jsem od autorky už četla (Vyměnit vodu květinám a Tři), přece jen jsem si už trochu na její styl zvykla, ale i tak mě to bavilo. Částečné zasazení do zajímavého historického období (druhá světová válka), francouzský venkov, nečekané rodinné vazby a mezilidské vztahy, prostředí domova pro seniory, to vše v poměrně přitažlivém mixu. Spousta čtenářů knihu popisuje jako depresivní, mně ale přišla spíš laskavá. Takovou pečovatelku, jako je Justine, by na konci života chtěl potkat každý z nás.

Když je pekelné tempo, protože nějaká ošetřovatelka chybí, to je pak síla: péče, hygiena, domácí práce. Jakmile cítím, že bych se mohla na nějakého klienta, který mi nadává, nechce nic dělat nebo se schválně počurá a směje se mi do očí, rozzlobit, předám to kolegyni nebo uteču na pět minut do pokoje číslo devatenáct. Poprosím Hélène, aby mi vyprávěla o Lucienovi nebo o zákaznících její kavárny.

A trochu toho bulváru: Valerie Perrinová je manželkou oceňovaného francouzského režiséra Clauda Leloucha  - i u nás jsou známé jeho filmy Muž a žena (1966) s Jeanem-Louisem Trintignantem a Anouk Aimée v hlavních rolí, Žít a užít (1967) s Yvesem Montandem a Annie Girardot, nebo Cesta zhýčkaného dítěte (1988) s Jeanem-Paulem Belmondem. Valérie Perrinová se se svým partnerem Claudem seznámila v roce 2006 za poněkud kuriózních okolností. Rozhodla se mu napsat obdivný dopis, protože ji okouzlila jeho filmová tvorba.  Clauda to překvapilo a na dopis odpověděl. Tak se zrodil vztah, který později přerostl v lásku. Valérii Perrinovou přivedlo toto osudové setkání k práci ve filmu a ke společnému bydlení v Paříži na Montmartru. Svatba této dvojice, pětaosmdesátiletého režiséra a šestapadesátileté spisovatelky, se odehrála loni v červnu (2023) a sešla se na ní skoro celá francouzská kulturní elita:-)



Hodnocení: 90%

PS: A víte, proč se kniha jmenuje "Zapomeňte na neděli"? V penzionu se čas od času objevuje tajemný duch. Volá rodinám, které se dlouhodobě nezajímají o své blízké a informuje je, že jejich rodiče či prarodiče náhle zemřeli. Pozůstalí spěchají do domova, kde ale nacházejí své blízké plné života - nečekaná nedělní návštěva staříkům zpravidla způsobí velkou radost:-)


Valérie Perrin: Zapomeňte na neděli

  • Nakladatel: Jota
  • EAN: 9788076892750
  • ISBN: 978-80-7689-275-0
  • Doporučená prodejní cena: 398 Kč
  • Originál: Les Oubliés du dimanche
  • Překlad: Řihánková, Jitka
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 304 stran, česky
  • Rozměry: 15 × 21,5 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)





neděle 25. února 2024

Joachim B. Schmidt: Kalmann

Island, detektivní zápletka a vypravěč se speciálními potřebami. To nemůže nevyjít. Teda může, ale v tomhle případě to klaplo geniálně. 

Kalmann je mladý muž po třicítce, který žije v malé vesničce na severu Islandu. Živí se jako lovec žraloků, což je povolání, které zdědil po svém dědečkovi. A vyrábí druhý nejlepší hákarl na ostrově. 

....

Malá odbočka - jestlipak víte, co to je hákarl? 

Hákarl (celým názvem kastur hákarl, nakládaný žralok) je islandský pokrm připravovaný ze žraločího masa. Specialita se vyrábí ze žraloka malohlavého nebo žraloka velikého. Krev těchto paryb obsahuje velké množství močoviny, která jim umožňuje udržovat osmotický tlak. Proto je jejich maso pro člověka jedovaté a vyžaduje před konzumací zvláštní úpravu. Je podrobeno kvašení pod velkým tlakem, při kterém z něj škodlivá tekutina vyteče. Původně se maso zahrabávalo do písku a zatížilo velkými kameny, v moderní době se používají zvláštní plastové kontejnery. Fermentace probíhá minimálně šest týdnů, pak se maso nařeže na pruhy a zavěsí do průvanu, kde se čtyři až pět týdnů suší. Poté se odstraní tmavý povlak a maso se nakrájí na kostičky (prodávané v obchodech zatavené v igelitu), které konzumenti napichují párátkem. Podle toho, z které části paryby je vyroben, se rozlišuje bílý (skyrhákarl) a tmavý (glerhákarl) hákarl. Jídlo se vyznačuje silným specifickým zápachem po amoniaku a pikantní chutí připomínající uleželý sýr.

A jak tahle islandská specialitka vlastně chutná? Třeba takový Gordon Ramsay maso po ochutnání vyplivl. Jeho kolega, anglický šéfkuchař a moderátor Ainsley Harriot, byl sice odvážnější, tenhle gastrozážitek ale popsal jako „žvýkání matrace nasáklé močí“. Hodně lidí po pozření žraločího sousta řeklo, že to bylo takové utrpení, že si nejsou jistí, jestli budou ještě někdy šťastní. 

(zdroj)

...

 

 


Ale zpátky k hlavnímu hrdinovi. Kalmann je mladík poněkud speciální, zřejmě má nějakou formu poruchy autistického spektra nebo mentálního postižení, navíc s poměrně sebedestruktivními sklony. Žije sám ve starém domku, maminka za ním občas jezdí z města, aby mu uklidila a vyprala prádlo. A ač si z něj obyvatelé vesnice dělají občas legraci, vlastně ho docela berou. Je to taková místní postavička, specifická také tím, že se převléká (a považuje) za šerifa. Jednoho dne se Kalmann přimotá k případu ztraceného "krále". Nejbohatší muž vesnice, Róbert McKenzie, kterému patří místní hotel i většina povolenek k rybolovu, náhle zmizel a zbyla po něm jen kaluž krve, na kterou Kalmann při lovu narazí. A to spustí velký kolotoč - vyšetřování, přítomnost speciálních jednotek, Interpol prověřuje možnou drogovou stopu... Kalmanna to rozruší, zvlášť, když náhle zemře ještě jeho sousedka, která ho pravidelně vozí za dědečkem do domova důchodců. A agilní kriminalistka Birna taky úplně nepomáhá. Podaří se rozluštit záhadu ztraceného magnáta? Bude brát Kalmanna někdo vážně? Je nebezpečnější žralok nebo lední medvěd?

Kalmann je opravdu vydařená kniha. Nedokážu posoudit, jestli ten pohled autistického hrdiny je autentický, ale protože každý autista je vlastně originál, tak není důvod pochybovat, že určitě někdo takový existuje. Trochu mi ten příběh připoměl Podivný případ se psem, jen s tím rozdílem, že hlavní hrdina konečně vyrostl. 

Bavila mě skvěle vylíčená atmosféra, cítila jsem se jak v krimisérii na Netflixu. Nespolehlivý hrdina, drsná severská příroda (sníh, zvěř, moře), soudržnost lidí, kterým už nic jiného nezbývá, unavená vyšetřovatelka, ještě unavenější matka, dědeček s Alzheimerem. A navíc je to humorné, ba vtipné.  Jedině, co jsem nějak nepochopila, byl Kalmannův internetový přítel, který se uprostřed příběhu odmlčel a ztratil. Jakože nikdy neexistoval? Nebo základ druhého dílu? (Mimochodem - druhý díl je už na světě). Jinak knihu beru bez výhrad. Pěkné čtení.

Joachim Beat Schmidt (* 1981) je spisovatel a novinář švýcarského původu, který od roku 2007 žije a pracuje na Islandu, kde získal občanství. Vykonával různá dělnická zaměstnání, v současné době je kromě psaní románů činný jako novinář a průvodce po ostrově. Jeho nejúspěšnější román Kalmann vyšel v roce 2020, v roce 2021 obdržel za román cenu Crime Cologne. Knihu do češtiny v roce 2023 přeložila Marta Eich, ve stejném roce byl autor hostem festivalu Svět knihy.

Hodnocení: 100 %

 

 



Joachim B. Schmidt: Kalmann

  • Nakladatel: Prostor
  • Edice: Současná světová próza /PROSTOR/
  • EAN: 9788072605378
  • ISBN: 978-80-7260-537-8
  • Doporučená prodejní cena: 397 Kč
  • Originál: Kalmann
  • Překlad: Eich, Marta
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 256 stran, česky
  • Rozměry: 12 × 19,5 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)