sobota 20. července 2024

Miroslav Hlaučo: Letnice

Když jsme si před pár dny   vyměňovaly knižní tipy s kamarádkou Lucií, upozornila mě na knihu, kterou právě dočetla: Miroslav Hlaučo: Letnice. Prý roztomilý magický realismus. Vzápětí na mne tahle knížka vykoukla ještě 2x, takže bylo rozhodnuto.

V zapadlém koutě Rakouska - Uherska, v horské vesničce Svatý Jiří, funguje svět jinak. Laskavě, mile a harmonicky. Vesnici hlídá smečka vlků, která si každou neděli hraje s dětmi na návsi, na mši do kostela se dobíhá zkratkou přes hladinu rybníka, běžně tu mluví sochy, zvony kostela znějí nejhlasitěji v polích, v dole se kámen láme pískáním na píšťalku a ryby chytají šeptáním. Umírá se spořádaně jen v pátek a dětem se dávají originální jména z bible nebo literatury, přičemž se dbá na to, aby se žádné neopakovalo. A tak tu mají učitele Amose, rybáře Jonáše, truhláře Josefa, zemědělce Ptolemaia nebo hrobníka Yoricka. Místní duchovní správce Metoděj, toho času Třiačtyřicátý ale začíná zaznamenávat drobné náznaky toho, že přichází nová doba - ostatně, píše se již třetí rok nového století (rok 1903). Poslední kapkou je zmrtvýchvstání Odyssea Pastýře, který je již 15 let považovaný za mrtvého. Do toho vseho se ohlásila velká správní kontrola,  dorazí prý někdo nový, mladý,  ten se nezakecá... Jak před ním zázraky, které se tu dějí, skrýt?  Stane se zcestovalý a světem protřelý Odysseus tím, kdo převede zdejší obyvatele do nového století? Dvacáté století bude přece krásné, plné vynálezů, pokroku, bez válek a lidského utrpení... A navíc nás čeká velká láska!

Tři staré lípy tiše a trpělivě vrhaly svůj ještě dlouhý jarní stín na zrovna rozmrzlou zem a děti, které neměly co na práci, společně s vlčaty dováděly a obtěžovaly staré vlčice, tvářící se, že netouží po ničem jiném než po chvilce klidu, a přesto neukryly před světem onu tichou radost, lásku a hrdost, jež do nich vstupovala při pohledu na vesele skotačící mláďata - vlčí i lidská. Dokonce i staří lovci, kterým v koutcích tlam nikdy neoschla krev skolených laní se v den nehybnosti nechávali tahat za uši a za ocasy, aniž by dávali najevo svou přirozenou autoritu, byť jen mírným vrčením, nebo vyceněním zubů... Bible, jenž zná obraz lvů a beránků pokojně žijících vedle sebe, každý týden nacházela své naplnění na návsi tohoto městečka usazeného mezi vysokými horami, na jednom z mnoha konců světa.

Všem nově příchozím trvalo hrozně dlouho, než si na tuto skutečnost zvykli a okolní svět se o ni nikdy nedověděl, svět se o ní nikdy nedověděl, neboť tato realita byla pro vzdálený vesmír rovin natolik nepředstavitelná a nepochopitelná, že by jí stejně nikdo nevěřil, a tak si ji těch pár zasvěcenců, kterým osud dopřál zabloudit na toto Bohem nezapomenuté, nebo možná dokonce Bohem pořád ještě obývané místo, raději nechalo pro sebe.

...

Nikdo si tedy nemusel lámat hlavu nad tím, proč Jiří Šeptář, dřevorubec, nepoužívá ke kácení stromů sekyru, nýbrž chodě po lese, přikládá uši na kmeny smrků a dubů, a když uslyší, že doba stromu vymezená se dovršila, zašeptá „Padni, je tvůj čas!” a strom padne k zemi tak, že váha jeho padajícího kmene vyrve ze země i jeho kořeny.

Nikdo se nemusel zabývat ani případem Marie s prsty měkkými jako mech, která dotekem rukou snímala z lidí nemoci a vždy večer si dlouze myla prokřehlé ruce v ledovém potoce, po němž všechno zlo a bolest odplouvaly dolů do světa širých rovin a líných řek. 

Nikdo netušil o existenci Vincence Lamače, jenž v místním kamenolomu lámal skály hrou na starou železnou píšťalu, ani Ondřeje Půllána, který pouhou modlitbou zvedal obilí umlácené kroupami ze země a na jaře pozdržel rašení poupat jabloní a třešní, aby nevykvetly dříve, než odeznějí poslední mrazy... 

Letnice jsou doopravdy moc milý a poetický román. Čiší z něj láska ke starým dobrým časům, humor a vtip, kterými jinak česká literatura zrovna neoplývá, najde se tu linka milostná i detektivní, prostor dostane ženská emancipace i nástup kapitalismu (byť s tváří plyšového medvídka). Čtenář najde odkazy jak na klasická díla, tak na Cimrmana.  Trošičku to náladou připomíná první romány Miloše Urbana (Hastrman, Sedmikostelí), humor se  občas blíží knihám Petra Stančíka. Skvěle se daří vystihnout atmosféru,  je tu celá řada osudových linek, takže je pořád nad čím se bavit, autor vypráví lehounce a originálně. Rozuzlení je sice prosté, ale stejně - celé je to milá, vtipná a zajímavá pohádka, ke které jsem se s velkým potěšením vracela v každé volné chvilce.

A co mě vlastně taky pobavilo, to je sám autor. Miroslav Hlaučo (1967) vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním, pracuje už řadu let v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií. Letnice je jeho literární debut. Pokud jsem to z jeho stránek dobře pochopila, má v šuplíku ještě sci-fi s názvem Časmánie, tak snad se dočkáme vydání.



Miroslav Hlaučo: Letnice
  • Nakladatel: Paseka
  • EAN: 9788076374638
  • ISBN: 978-80-7637-463-8
  • Doporučená prodejní cena: 399 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 12 cm
  • Rok vydání: 2024 (1. vydání)

pondělí 15. července 2024

Mikuláš Křepelka, Kamila Zlatušková (ed.): Fušeři

Tak od téhle knihy jsem měla velká očekávání. Na svět jí totiž pomáhala Kamila Zlatušková, česká producentka, scenáristka, dramaturgyně, režisérka a ředitelka festivalu Serial Killer, provozovatelka saunových ceremoniálů, žena, která na co sáhne, v tom je úspěšná. 


V tomto konkrétním případě se rozhodla přesvědčit svého dlouholetého kamaráda Mikuláše Křepelku, toho času ředitele jistého nejmenovaného brněnského hobbymarketu, aby své četné historky z tohoto prostředí, které dosud zprostředkovával jen nepočetnému publiku známých na Facebooku, literárně ztvárnil a knižně vydal. 

V knize autor vystupuje pod pseudonymem Metoděj Holub, kniha se totiž připravovala ještě v době aktivního působení dotyčného na manažerské pozici. Jak se ale z knihy dozvíme,  korporát autora z hobbymarketu vyhodil, takže nakonec nebylo inkognito zapotřebí.



Oficiální anotace, resp. doslov editorky, který jako anotace posloužil: 

Autor Fušerů sice je synem významného moravského básníka, vlastní spisovatelskou dráhu ale nikdy, ani potají, neplánoval. Metoděj Holub (vl. jménem Mikuláš Křepelka, nar. 1977) vystudoval právo a sociální politiku, ihned po absolutoriu se však s ryzostí sobě vlastní začal realizovat v jednom z velkých brněnských hobbymarketů jako prodavač v oddělení světel. Během dvaceti let zde na kariérním žebříčku dostoupal až na ředitelskou pozici a svou frustraci ze světa začal důsledně přepíjet ve svém oblíbeném lokálu U Poutníka. Prostřednictvím razantních ironických šlehů přitom začal svoje postřehy a mikropříběhy z práce zveřejňovat pro skupinku přátel na facebooku. Jeho syrový, vtipný a autentický styl mě tehdy okamžitě zaujal, nadchl a trochu vyděsil, výsledkem je tahle knížka. Jako producentka zároveň vnímám výbušný potenciál, který Fušeři mohou mít v kině nebo na televizní obrazovce. Je to drsné, ale je to vtipné. Tenhle příběh je pravda, tohle se stalo, toto se děje, ať už se vám to líbí, nebo ne. 

Kamila Zlatušková



Kniha mě nalákala, a tak jsem si ji obratem objednala. Bohužel v Alze. Trvalo přes tři týdny, než ji zelený mimozemšťan Alzák sehnal a doručil. A tak jsem si ji nechala až na prázdniny, kdy budu mít čas přečíst tuhle brožurku na jeden zátah, což se mi podařilo včera. Co jsem dostala? Několik stovek mikropříběhů, věnovaných zaměstnancům (a uchazečům o zaměstnání), zákazníkům (a jejich rodinným příslušníkům), policistům a státním úředníkům (z ČOI třeba) a dalším podivným zjevům. Krátké, hutné zápisky, často drsné a vulgární, plné alkoholu, vtipné z mého pohledu spíš méně, než více. Z autora čiší vyhoření (což mi nevadí, jsem zvyklá, zrovna jsem doposlouchala dvě knihy od Tomáše Etzlera) a neustálá chuť na alkohol (což si prý po své kariéře v hobbymarketu splnil tím, že si otevřel vlastní podnik). Je pravda, že jsem se občas, zvlášť ke konci, opravdu zasmála, zdaleka ale ne tolik, jak jsem čekala. 

Pár ukázek:

"Titul zákazník roku ovšem získává pan Luboš, který na nehobbyčejném e-shopu objednal 2 ks korkových špuntů za 6 Kč, čímž dokázal zaměstnat tři až čtyři lidi.
Říkám tuto perličku s korkovými špunty kolegovi, co má na starosti e-shop. No a celý příběh rázem dostává nový rozměr.
Panu Lubošovi se asi špunty od nás nelíbily, nelenil tedy a objednal si tři jiné přímo z e-shop skladu jako zásilku.
A teď to přijde. Po doručení opět nebyl spokojen a volal přímo na centrálu nehobbyčejných marketů do Prahy.
Že mu ty tři špunty všechny propadly do demižónu. Jednoho demižónu. Úplně to vidím. Von je tam, debil, prostě strčil, hmm, propadl, tak zkusím další.
A dožadoval se v Cajzlu informace, jak je z toho demižónu dostane ven.  
Svůj odhad, že tím zaměstnal tři až čtyři lidi, jsem evidentně neomluvitelným způsobem podcenil."

....

"Jsem rád, že na tom zlém světě plném zvratů jsou stále ještě nějaké jistoty. Jednou z nich je naše nehobbyčejná ochranka. Tam je jen otázkou času, kdy zase něco totálně poserou.
A ani jsme nečekali moc dlouho. Dnes opětovně zešikahovali nějakého pána, který zde kradl, ale samozřejmě nekradl, byl čistej jako slovo boží. A následně si u mě na ty kokoty oprávněně stěžoval. Tak jsem se mu omlouval a povídali jsme si a on se mě zeptal, proč ti vagabundi nejsou aspoň nějak slušně ustrojení, tak jsme se na toho nejbližšího blba koukali, jak se tam motá okolo regálu, na sobě špinavý vytahaný triko, ostřížím zrakem pozoruje potenciální zloděje a má u toho rozepnutej punt, šel z něj fakt strach.
No, nedal jsem to a začal se smát, pán se pak začal taky smát, poněvadž se člověk cítí fakt bezpečně, když si ten pitomec neuhlídá ani svůj poklopec."

....

"Taky tady máme takový jako Oscary. A hlavní cenu pro nehobbyčejného internetového mága vyhrává paní Vladimíra, která si přes e-shop objednala 3 kila kravského hnoje, aby nám ho následně poslala nazpět."

....

Ředitel byl hned po ránu čilej: „Metoději, vyjeďte mi statistiku prodeje.“ Hloubavě pak hledí do papíru a náhle se rozzáří: „No, tohle je naprosto úžasná prodejní položka. Zařiďte, ať ji okamžitě dají do pokladní zóny.“ – „Šéfe, to není vhodná položka do pokladní zóny.“ – „Vhodná, nevhodná, ať ji tam hned dají, má úžasné odprodeje!“ – „Fakt bych to nedělal.“ – „A proč jako?“ – „Je to akvarijní rybička za 6 korun.“

...

"Služební cesta se třemi kolegyněmi 50+ má něco do sebe. – O problémech s takzvaným „spodkem“ včetně jeho operací vím už asi úplně všechno.

...

"Stojím před nehobbyčejným marketem. Přijede drahý vůz a nonšalantně zaparkuje kolmo přes dvě místa pro postižené. Z automobilu čile vyskočí rodinka, nikomu evidentně nic není, všichni zdraví jako řípy, minimálně po fyzické stránce, jak se následně ukáže. Jejich asi pětiletý letý synek přikročí k jednomu betonovému květináči, které máme osázené před obchodem, a přímo přede mnou se do něj za potlesku zploditelů vychčije.
Některý lidi jsou hrozný kundy."

Inu, jak píše jedna čtenářka na Databázi knih: Jestli je to podle pravdy, tak je to hrůza.

Přemýšlela jsem, čím to je, že mě to oproti očekávání tak málo pobavilo - a přišla jsem na to. Je to tím, že taky pracuju s lidma. Za  léta své praxe v HR ve státní správě a samosprávě bych dala dohromady historky stejně dobré, resp. spíš lepší. Jenže narozdíl od autora chci ve svém zaměstnání dožít v klidu do důchodu (a taky si toho, bohužel, moc nepamatuju a zapisovat si mě nenapadlo včas - narozdíl od kolegy Ondřeje, který se na papírové výstupy našich kolegů zavedl speciální nástěnku). Lidi jsou prostě lidi... (já teda říkám jelita a Ondřej pacienti). Takže je vlastně fajn, že ta kniha vznikla, je to minimálně svědectví o době:-) A já se už nikdy nebudu v OBI nebo v Bauhausu cítit jako dřív... 

Jo a mimochodem, víte, co je na knize (krom obsahu) taky ještě divného?  Ilustrace. Ty má totiž na svědomí AI (umělá inteligence). Tak mrkněte. (A hlavně: nezkoušejte, prosím, v hobby marketu někdy krást).



Hodnocení: 70%

Mikuláš Křepelka, Kamila Zlatušková (ed.): Fušeři
  • Nakladatel: Větrné mlýny
  • EAN: 9788074434839
  • ISBN: 978-80-7443-483-9
  • Doporučená prodejní cena: 299 Kč
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 167 stran, česky
  • Rozměry: 10,5 × 20 cm
  • Rok vydání: 2024 (1. vydání)

sobota 13. července 2024

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

Poté, co jsem si vyposlechla první díl knihy novináře Tomáše Etzlera popisující jeho pobyt v Číně, jsem usoudila, že si nemůžu nechat ujít ani díl druhý, který Etzler vydal o dva roky později. Opět jsem zvolila audioknihu, kterou ale tentokrát nenačetl svérázný autor, nýbrž jeho o rok mladší bratr, herec Miroslav Etzler. Jeho projev byl kultivovanější, profesionálnější, zároveň ale mají oba bratři hlasy podobné, takže to na autenticitě neubíralo.



Druhý díl knihy je ještě otevřenější, než ten první. Myslím, že po vydání první knihy Etzler pochopil, že tohle mu Číňané nikdy neodpustí. Je-li mu život milý, už se nikdy do této země nesmí vypravit, a tím pádem se může rozepsat o všem a naprosto bez cenzury. 

A je to tu - třeba hned kapitoly věnované disidentům a bojovníkům za lidská práva, včetně setkání s budoucím nositelem Nobelovy ceny míru Liou Siao-poem.  Nebo reportáže popisující důsledky politiky jednoho dítěte. Části odhalující rozpínavost Číny, kdy si tento stát činí územní nároky na ostrovy v Jihočínském nebo Východočínském moři spravované Filipínami, Japonskem, Vietnamem nebo Tchaj-wanem (hlavně Spratlyho ostrovy a mělčina Scarborough - návštěva potopené lodi Sierra Madre, kterou obývají filipínští vojáci, patří v tomhle ohledu mezi ty nejsilnější texty - a odtud také pochází titulní fotografie). Pobavilo i vyprávění věnované přípravě a samotnému průběhu světové výstavy EXPO v Šanghaji (oficiální českou delegaci tu vítal ministr pro Afriku, na dračku šly hračky v podobě Krtečka a bylo tu také možné potkat jinak nevídané množství handicapovaných Číňanů na invalidních vozících) nebo čínské snaze vytvořit z ostrova Chaj-nan Havaj východu. Mrazivé jsou části o podnikání v Číně, kapitoly věnované postavení žen, prostituci, všudypřítomnému špehování. 



Dojde ale i na neshody s Českou televizí, které se objevily po nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu a hlavně - na problémy osobní a rodinné. Alkoholismus, agresivita, deprese, psychické problémy, rozpad rodiny - no, byly chvíle, kdy jsem poslech audioknihy musela přerušit a vydýchat to, protože mi za autora bylo trapně a nepříjemně. Jeho upřímnost a otevřenost je nicméně obdivuhodná, prozradil na sebe tak příšerné věci, že jsem koukala... Na druhou stranu mě překvapil jeho zájem o děti, které se mu a jeho švýcarské manželce Barbaře v Číně narodily, na to bych si po přečtení prvního dílu knihy nevsadila. Rodina se kvůli dětem a jejich zdraví přesunula do Hong Kongu, do Číny pak oba rodiče střídavě dojížděli, aby splnili podmínku povinného počtu dní pobytu pro zachování čínských víz.  Narození a výchova dětí otevřely další pro čtenáře zajímavá témata - čínské a filipínské chůvy, cestování s dětmi, vzdělávání v drahé mezinárodní škole v Hong Kongu. 



Kniha končí popisem natáčení a vzniku filmu Nebe o jednom výjimečném čínském sirotčinci pro handicapované děti - vzhledem k tomu, že by to mělo být to nejpozitivnější, co si Etzler z Číny odvezl, asi konečně najdu odvahu a na platformě Dafilm.cz si ho pustím.

Novinářem v Číně 2 je každopádně velmi cenným svědectvím o životě v této kontroverzní a kulturně nám tak vzdálené zemi. Etzler považuje Čínu za největší světovou hrozbu, Číňané jsou bohatí, disciplinovaní a umí čekat... Dokládá to i flashforwardy (to jsem našla pěkné slovo, co? samozřejmě,  opak flashbacku:-) do současné Číny - v r. 2023 bylo v zemi v provozu 850 milionů kamer na rozpoznávání tváří, které krom fízlování umožňují i zavést systém sociálního kreditu (systém hodnocení obyvatel podle jejich chování a společenské důvěryhodnosti, podle něj pak budou jednotlivým občanům poskytovány různé úrovně přístupu k veřejným službám). V Číně není aktuálně možné koupit bez prokázání totožnosti ani jízdenky do vlaku nebo SIM kartu do telefonu.  O natáčení kontroverzních témat nemluvě!

Je dobře, že se kniha prodává - čísla hovoří jasně: prvního dílu se k letošnímu červnu prodalo přes 37 tisíc kusů, druhé části pak za 7 měsíců od vydání přes 17 tisíc výtisků! Zdá se, že si nakonec papírové vydání pořídím i já - láká mě nápad s QR kódy odkazující na popisované reportáže.

Pokud se chcete na knihu naladit, doporučuji besedu s autorem v Knihovně Václava Havla, rozhovor s Tomáše Etzlerem vedl Jáchym Topol.


V závěru knihy Tomáš Etzler slíbil další knihu, tentokrát o svém životě v USA a působení v CNN - docela se na ni těším. I když je ten člověk svéráz, cholerik a jeho knížky jsou plné vulgarismů,  tak psát umí!

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!
  • Nakladatel: Voxi
  • EAN: 8594050437319
  • Doporučená prodejní cena: 499 Kč
  • Interpret: Etzler, Miroslav a Etzler, Tomáš
  • Popis: 2× CD MP3, délka 17h 8m, česky
  • Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

  • Nakladatel: Vyšehrad
  • EAN: 9788076018747
  • ISBN: 978-80-7601-874-7
  • Doporučená prodejní cena: 469 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, česky
  • Rozměry: 15,3 × 21 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

pondělí 1. července 2024

Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli

Tahle kniha, to je pro mě návrat do mládí. Četla jsem ji poprvé někdy na sklonku osmdesátých let, kdy v češtině vyšla, pak v průběhu času ještě minimálně jednou či dvakrát.



Nedávno jsem si na ni vzpomněla při čtení vtipných glos brněnské vědkyně Julie Dobrovolné, které občas sdílí na svém Facebooku. Snaží se v nich na pravěkých příkladech představit vědecký provoz.

Okamžitě mě to naskočilo: táta, strýc Véna a Ernest! Trochu jsem zapátrala na síti a našla skvostné rozhlasové zpracování s Milošem Kopeckým, Josefem Větrovcem, Janem Hartlem a dalšími. 

S potěšením jsem si poslechla, a pak z knihovny vytáhla ještě jednou ono ohmatané vydání z roku 1987, ve skvělém překladu Jaroslava Kořána a s vtipnými ilustracemi Petra Poše.



O čem to vlastně je? O rodině hominidů z pleistocénu, kteří jsou na technologické úrovni své doby, ale zároveň mají vynikající vyjadřovací schopnosti a kultivovaný slovník. Hlavní hrdinou je táta, který se snaží vylepšit pozici rodu homo a dosáhnout pokroku. Jeho ideologickým odpůrcem je strýček Véna, který se jakékoliv změny děsí a hlásá návrat na stromy. Za svým bratrem ale občas chodí na návštěvu a plísní ho za vývojové skoky: ovládnutí ohně, přechod na tepelně upravenou stravu, jeskynní malby apod. Důležitou roli hrají tátovi  potomci, synové Ernest (vypravěč), Oswald, William, Wilbur a Alexander, které otec děsí svým altruismem, když hodlá bez ohledu na prospěch rodiny bezplatně vyslepičit rodinná tajemství kdejakému africkému hejhulovi. Oblíbená postava je také z ciziny dorazivší strýček Ian, který na svých cestách doputoval až do Číny a na Dálný Východ. V každodenní interakci našich předků vznikají velmi vtipné a zábavné situace, které bez problému pobaví i současného čtenáře (tedy mne rozhodně).

Tetičku Aggie připravil o druha lev. Tetička Nellie ovdověla zásluhou srstnatého nosorožce a  Pam zůstavil samotě hroznýš královsky. „Chtěl ho mermomocí sníst,” stěžovala si tetička Pam, „i když jsem ho varovala, že mu po něm nebude dobře. Ale copak mě někdy poslechl? Kdepak ten! Povídal, že je to stejné, jako sníst užovku. Tak si ho aspoň nasekej na kousky, proboha, povídám. Ale kdepak, ani ho nenapadlo. Jenom proto, že jsem to řekla já, samosebou. Povídal, že ten had si taky nikdy nic nekrájel, tak co by si ho krájel on? Myslel si, že co může had, může on taky. To se ví, že nemoh. Ani z p o l o v i n y. Ale když ten umíněný, paličatý blázen konečně uznal, že jsem měla jako obvykle pravdu, bylo už pozdě. Vezměte si z toho ponaučení." Vyprávěla tuhle příhodu nezvedeným dětem vždycky, když se dávily, jak se bez rozžvýkání snažily polknout velké sousto. Jindy zase její zatrpklá tvář zvlhla slzami, dlouhý nos jí zčervenal jako malina a kolébala svým hranatým tělem ze strany na stranu v návalu výčitek svědomí. „Měla jsem mu toho hada po půl metru překrojit sama,” vzlykala. „Aspoň by byl dneska naživu. Neudělala jsem to, poněvadž jsem si myslela, že mu to dá za vyučenou. Nechala jsem ho sníst aspoň o čtvrt metru víc, než bylo zdrávo. Ach, Monty, Monty, proč jens mě tolik provokoval?

.....

  



A najednou stála v našem středu hrozivá postava strýčka Vény, promlouvající hlasem posledního soudu.

„Teďs tomu nasadil korunu, Edwarde!” hřímal. „Mohlo mě napadnout, že k tomu dřív nebo později dojde, ale nejspíš jsem se domníval, že tvé bláznovství má své meze. Byl jsem samosebou na omylu! Člověk tě jen na hodinku spustí z oči a už vyvedeš další pitomost. A t e ď t o h l e ! Edwarde, jakkoli jsem tě už dříve varoval, jakkoli jsem tě coby tvůj starší bratr snažně prosil, aby sis to dvakrát rozmyslel, než budeš pokračovat ve svém katastrofickém kursu, abys změnil svůj způsob života, než tebe a tvé blízké strhne do nenapravitelné zkázy, dovol, abych ti teď a s desetinásobným důrazem řekl: Zadrž! Zadrž, Edwarde, než bude příliš pozdě — zadrž, pokud ještě je čas . . .”

  


Nejsem neliberální, Edwarde, a tak daleko klidně zajdu. Ale t o h l e ! Tohle je něco úplně jiného. Tohle by mohlo skončit kdovíkde. Dotýká se to každého. I mne. Mohl bys tím vypálit les. A co bych si pak počal?”

„Nemaluj hned čerta na zeď, Véno. To se jen tak nestane,” řekl táta.

„Určitě ne? Můžu se tě na něco zeptat, Edwarde? Máš to vůbec pod kontrolou?”

„No — víceméně. Víceméně mám.”

„Co tím myslíš, víceméně? Buď to pod kontrolou máš, nebo nemáš. Nevytáčej se. Můžeš to například uhasit?”

„Když to nekrmíš, uhasne to samo,” řekl defenzívně táta.

„Edwarde,” řekl strýček Véna, „varuju tě. Odstartoval jsi něco, co taky možná nedokážeš zastavit. Takže ty si myslíš, že to vyhasne, když to nebudeš krmit! A co když si to umane, že se to bude nějak živit samo, to tě nenapadlo? No, kde bys potom byl?”

,Ještě k tomu nedošlo,” řekl mrzutě táta. „Zatím mě stojí všechen čas, abych to vůbec uživil, zvlášť když celou noc prší.

„Pak ti vážně radím, abys to už dál nepřikrmoval,” řekl strýček Véna, „nebo ještě rozpoutáš řetězovou reakci. 



....

Jeskyně byla dlouho domovem velké medvědí rodinky, která teď s nelíčeným překvapením zírala, jak pochodujeme dovnitř, abychom je vyhnali. Nemohli uvěřit svým očím. Museli mít dojem, že se podává oběd. A pak po nich táta začal házet hořící louče. S užaslým a zuřivým kvičením se vyhrnuli ven, naplňujíce vzduch zápachem přičmoudlé srsti. Jejich vůdce, kterého jsme všichni dobře znali jako největšího násilníka v široširém okolí, se po nás ruče začal sápat, aby však vzápětí zjistil, že už nejsme tou někdejší snadnou kořistí, když jsme se proti němu sešikovali se sekerami v jedné a planoucími pochodněmi v druhé ruce. Od naší bitevní linie výhrůžně stoupal kouř a starý Brumla se náhle zarazil v půli kroku. Jeho kohorta měla oči navrch hlavy, když jejich šampión váhavě přešlapoval a jenom bezmocně vrčel, místo aby nás jaksepatří ztrestal. Potom z naší falangy vyletěla další ohnivá raketa, provázená pokrouceným ohonem kouře, a zasáhla ho přímo mezi oči a nakrátko mu zažehla huňaté obočí. Tím bylo rozhodnuto. Mlátě se prackami po čenichu a s lícemi skrápěnymi slzami bolesti a ponížení Brumla ustoupil a zbytek jeho vojště se stáhl s ním.




.....

„Jak povídám, všude tam pobíhali sobi a v jejich patách neandertálci.”

„Další druh hominida?” zeptal se vzrušeně táta.

„Nejsem si jistý, jestli to jsou hominidi,” odpověděl strýček Ian. „Ale rozhodně stojí za pozornost. Nám se ovšem moc nepodobají. Jsou celí chlupatí, porostlí srstí jako kozy, a mají to taky zapotřebí, když chtějí obstát v tom studeném fukeři. Nejsou moc vysocí, ale žádní mrňousové to zas nejsou, byl jsem jen asi o pět centimetrů vyšší, takže jsme spolu vycházeli celkem slušně. Mají široké, ozvučné hrudi, ale chodí jinak než my, spíš jako opice, s podkleslýma kolenama a na vnější straně chodidel, jako malé děti. Jsou skoro bez krku, hlava jim sedí mezi rameny a čela mají zločinecky nízká. Ale to neznamená, že za nimi nemají žádnou šedou hmotu. Ani nápad, holenkové! Úplně vidíte, jak jim nad ušima bubří mozek. Mám je za inteligentní pronárod. Parádně štípají pazourek, parádně! Ale v hlavách se jim někdy honí divné myšlenky; to mají na svědomí ty dlouhé prosněné a proplkané noci v jeskyních.” "Jaké divné myšlenky?” zeptal se táta.

Strýček Ian potřásl hlavou. „Obávám se, že na moje gusto až moc metafyzické. Já jsem spíš praktický typ. Ale pohřbívají své mrtvé.”

„To se mi zdá neprozřetelné,” řekl táta.

„Oni se na to dívají opačně,” řekl strýček Ian.

,A nelíbí se mi ta jejich srst,” dodal táta. „Přílišná specializace.” „Největší starosti jim působí zuby,” řekl strýček Ian. „Mají hrozně zkažené zuby; jsou to hotoví mučedníci, aspoň většina. Navíc trpí artritidou. Počítám, že nebýt toho, chodili by vzpřímeněji. Je tam hrozně vlhké klima.”




Roy Lewis se narodil v roce 1913, studoval filozofii a ekonomii, studia ale předčasně ukončil a věnoval se kariéře novináře. Pracoval pro Economist a The Times, je spoluautorem několika odborných publikací. "Co jsme to tátovi provedli" (The Evolution Man, časopisecky 1960, knižně 1963), bylo jeho první a na dlouhou dobu jediné beletristické dílo. Humoristická kniha ho proslavila a dočkala se řady vydání a překladů. V devadesátých letech se k beletrii vrátil několika knihami, které věnoval provokativním reinterpretacím viktoriánské éry. Zemřel v roce 1996.

Hodnocení: 100 %


Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli

  • Nakladatel: Odeon
  • EAN: 9788071067849
  • ISBN: 80-7106-784-9
  • Originál: Evolution the man
  • Překlad: Kořán, Jaroslav
  • Cena vázaného výtisku: 30 Kčs
  • Náklad: 23 000 výtisků
  • Rok vydání:1987 (1. vydání)

sobota 29. června 2024

Barbara Schmitzová: Jaký život je hoden žití?

Magnesii Literu v kategorii publicistika letos vyhrála kniha Terezy Matějčkové: "Bůh je mrtev. Nic není dovoleno". Touhle knihou se zatím ještě prokousávám (a nejsem si jistá, jestli ji dočtu, čekala jsem trochu něco jiného), ale narazila jsem v ní na zajímavou kapitolu s názvem "Tragédie sebevrahů, síla nemocných". Autorka se v ní zabývá knihou švýcarské filozofky Barbary Schmitzové s názvem Jaký život je hoden žití? S touto dámou je v knize následně také velmi zajímavý rozhovor. Zapátrala jsem a zjistila, že Tereza Matějčková knihu "Jaký život je hoden žití?" přeložila do češtiny.  V letošním roce ji vydalo nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy, za přítomnosti autorky pak byla kniha představena na letošním Světě knihy.



Oficiální anotace:

Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.

Barboře Schmitzové se v roce 1999 narodila dcera s genetickým postižením (Robinowův syndrom), o několik let později je těžce zasáhla zpráva o tom, že její sestra, oblíbená a úspěšná žena a matka, spáchala sebevraždu. Tyto dvě události byly východiskem ke knize, ve které se autorka z filozofického i sociologického hlediska zabývá otázkou, co dělá život hodným žití a jak můžeme žít smysluplný život i tváří v tvář těžkým výzvám.

Kniha je rozdělena do 8 kapitol, kterým předchází úvod a  na závěr je zařazen rozhovor s dcerou. 

Úvod. Přístupy k životu, který je hoden žití.
1. To je ale otázka! K subjektivitě života hodného žití
2. Paradox? Jak to, že život s postižením může být hoden žití?
3. Důstojný život a moc norem. Společnost a život hodný žití
4. Autonomie pro sociální bytosti. Sebeurčení a život hodný žití
5. Hlavně zdraví? Nemoc a smysl v životě
6. Dítě, které je jiné. Genetické testy, prenatální diagnostika a život se vzácným dítětem
7. Raději mrtvý než dementní? Staří, demence a život hodný žití
8. „Kde je život, smí být naděje.” Sebevražda a naděje
Proč chceš žít? Rozhovor na závěr

I já jsem během svého života s Carlottou vysledovala, jak mnohovrstevnatý je vztah mezi postižením a identitou. Během našich prvních společných let jsem často pociťovala nejasný strach. Bála jsem se, že Carlottajednou pocítí, že je postižená, že je jiná, že ledačehos, co umí ostatní, ona není schopná. Měla jsem strach z toho okamžiku, kdy jí to budu muset sdělit.

Dopadlo to úplně jinak. To, co může a nemůže, bylo pro Carlottu zkrátka samozřejmostí. Své postižení nikdy nevnímala jako vnější vlastnost, ale jako svou součást, stejně jako k ní patřily i jiné vlastnosti — její výška, světlé vlasy nebo třeba vypravěčský talent. Zivot s postižením ji utvářel a učinil z ní osobu, jíž je dnes. Postižení jí umožnilo rozvinout právě ty vlastnosti, přednosti a zranitelnosti, které z ní činí jedinečnou osobnost.

Nejzajímavější pro mne byly kapitoly, které se týkaly proměny autorčina vnímání zdravotního postižení, neméně zajímavé ale byly statě zaměřené na stáří, nemoci či demenci. Kniha nabízí historické souvislosti a proměny názorů na danou problematiku a také osobní zkušenosti a názory. Autorka dokládá na řadě příběhů, že i se zdravotním postižením je možné prožít šťastný a spokojený život. Doporučuje lidem s postižením pečlivě naslouchat   (a nesoudit dle svých vlastních předsudků či anekdotických zkušenost). 

Věta, která mnou rezonuje: Vytvořit podmínky, které lidem s postižením opravdu umožní volit mezi alternativami je důležitou výzvou pro budoucnost naší společnosti. Přitom nezáleží na tom, zda se to týká volného času, způsobu bydlení, zaměstnání, politické spolurozhodování či nespočetných každodenních úkonů.

V případě sebevražd pak je dle autorky nutné zejména dodávat nebo zprostředkovávat naději (zkuste třeba tuhle stránku). Sebevražda je často důsledkem tlaků na výkon, tlaků okolního prostředí na perfektnost, což se ukazuje zejména u mladých lidí. Docela jsem koukala, kolik lidí ročně sebevraždu spáchá... V Česku kolem 1300 lidí ročně. 


Z rozhovoru s autorkou v knize Bůh je mrtev:

V knize tvrdíte, že kdyby se filozofie víc zajímala o život lidí s postižením, velmi by jí to prospělo. Jak to myslíte?

Budou-li filozofové zohledňovat lidi s postižením, vymaní se ze ho jednostranného důrazu na autonomii a rozum. Protože rozumem a autonomií člověka opravdu nevystihneme. Ale to je celkem zřejmé. Proto chci zdůraznit něco jiného: Mnoho lidí si myslí - kdysi jsem tak uvažovala i já -, že lidé s postižením jsou nepochopitelní, že jsou úplně jiní. To je zvrácená představa. Není to pravda.

S těžce nemocnými lidmi hovoříte pravidelně. Co se člověk jako filozof tedy doví?

Lidé s těžkými postiženími mají často velmi silné představy o tom, co je to například spravedlnost. Je to logické, zažili spoustu nespravedlnosti, často takové nespravedlnosti, které zdravý člověk vůbec nevnímá. Jenže tato příkoří, která jsou pro zdravého neviditelná, mohou něco podstatného vypovídat o tom, v jaké společnosti žijeme. Díky lidem s postiženími získáváme ostřejší pohled na sebe samé. Bez jejich očí vidíme ze světa příliš málo!

Při čtení knihy jsem si několikrát vzpomněla na příběh, který jsem nedávno četla v Deníku N: 
Ví, že musí zemřít, dohodl si i termín ve Švýcarsku. Těsně před odjezdem s manželkou pochopili, že to nedokážou . 


No, nebyla to zrovna nejlehčí kniha na nadcházející léto, ale jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Zájemcům o téma, těm, kteří si chtějí srovnat myšlenky a v neposlední řadě rodičům dětí s postižením mohu jen doporučit... Tereze Matějčkové díky za objevení knihy a její představení českým čtenářům. 




 Hodnocení: 100%

Barbara Schmitzová: Jaký život je hoden žití?

Nakladatel: Karolinum 
Edice: Etika
EAN: 9788024657530
ISBN: 978-80-246-5753-0
Doporučená prodejní cena: 280 Kč
Originál: Was ist ein lebenswertes Leben? Philosophishe und biographische Zugänge
Překlad: Matějčková, Tereza
Popis: 1× kniha, brožovaná, 156 stran, česky 
Rozměry:12 × 19,8 cm
Rok vydání: 2024 (1. vydání)

sobota 22. června 2024

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audio)

Tomáše Etzlera, českého novináře, mám na FB ve sledování už řadu let. Nemohlo mi tedy uniknout, že před několika lety začal připravovat svou knihu, která slibovala zážitky z Říše středu. Kniha vyšla v roce 2021 v době covidové pandemie, v tom období jsem ale nějak neměla chuť se do knížky pouštět. Nedávno jsem zjistila, že existuje audiokniha, a to dokonce načtená samotným autorem. Zajásala jsem, protože tenhle žánr mě v audio podobě baví nejvíc. Kapitoly, které na sebe nutně nemusí navazovat, rozmanitá témata, to je ideální potrava pro uši při jízdě v autě, na procházce nebo při úklidu. Svérázný autorův hlasový projekt se navíc líbil i synovi Bartolomějovi, který jinak mívá k některým interpretům výhrady, a tak nás Tomáš Etzler provázel na četných červnových přejezdech autem.


Kniha nás vrací do druhé poloviny nultých let, odehrává se v letech 2006 až 2009. Již v prologu autor čtenáře seznamuje s důvody, které ho po úspěšné a mnohaleté kariéře v americké CNN vedly k přesunu do Pekingu. Byl za tím vztah s švýcarskou novinářkou Barbarou a touha se po čtyřicítce konečně usadit a založit rodinu. Upřímně řečeno, poté, co jsem knihu vyposlechla, si vůbec nejsem jistá, že by lidé jako Tomáš Etzler měli vůbec na nějaké zakládání rodiny pomýšlet. Pokud jste workoholik, pro svou praci žijete, obětujete jí všechno a rodina je pro vás někde na třetí koleji (zmínky o manželce a dětech se v knize dají spočítat na prstech na rukou), je podle mě poměrně sobecké se do něčeho takového vůbec pouštět.

Autor se tak v Pekingu ocitl vlastně náhodou, předtím působil jako produkční CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Do Číny se vypravil za Barbarou, která tu měla práci pro švýcarskou televizi. Aby se uživil a získal novinářská víza, pracoval nejprve pro manželku jako kameraman a posléze se stal prvním stálým zpravodajem České televize v Číně. V Pekingu nikdy předtím nebyl, podnikl tam jen krátký, v podstatě turistický výlet, při kterém ho nadchl masivní rozvoj města před olympiádou a také skvělá gastronomie. Později si mnohokrát vyčítal, že se o to, kam jede a jak to tam funguje, nezajímal víc, protože by si svůj přesun pravděpodobně rozmyslel. Až na místě zjistil, že v Pekingu prakticky neexistuje žádná kultura (sbohem koncerty vážné a rockové hudby), že tu nejsou podmínky pro sportování (sbohem lezení na stěně), že Peking je po většinu roku zahalen do zdraví škodlivého smogu a že míru znečištění životního prostředí v Číně si nikdo z nás neumí ani představit. O tom, že je veškerý život v zemi kontrolován komunistickou stranou a policií nemluvě.



Pobyt v Číně mu ale na druhou stranu přinesl spoustu zajímavé práce a adrenalinu. Dostal se k mnoha přelomovým událostem, zažil a pokrýval např. Olympiádu v Pekingu v roce 2008, včetně souvisejích věcí, jako bylo stavba Pekingského národního stadionu Ptačí hnízdo, brutální, až vojenská příprava malých sportovců, nebo vynesení olympijské pochodně na Mt. Everest. Mapoval obrovské zemětřesení v Sečuánu v roce 2008, které za sebou nechalo desítky tisíc mrtvých a odhalilo obrovskou korupci při stavbě škol, kde zahynuly tisíce dětí. Přinesl reportáž o obrovské sněhové bouři, která na několik dnů paralyzovala život v zemi. Podařilo se mu točit s čínskými hackery, jeho touha natočit ilegální převádění severokorejských uprchlíků vedla také k jeho zatčení čínskou státní bezpečností a následné hrozbě vyhoštěním. Podrobně se věnoval tématu sezónních dělníků, kteří se jako námezdní síly nejvíc podílejí na čínském hospodářském zázraku. Desítky milionů jich opouští své domovy a rodiny, přesouvají se po celé obrovské zemi, staví silnice, železnice, budují města a přehrady, to vše za minimální mzdu, bez pracovně právní ochrany, v primitivních podmínkách. Osobně se mi velmi dotkla kapitola věnovaná únosům lidí s mentálním postižením a jejich využívání k otrocké práci v dolech. (O dětech s postižením v Číně natočil posléze Etzler film Nebe - zatím jsem neměla odvahu si ho pustit). Etzler navštívil jak nejhůře znečištěné oblasti, kde celé vesnice vymírají na rakovinu, tak oblasti s krásnou přírodou v podhůří Himaláje, kde zase probíhá násilné přesidlování nomádů do nově budovaných sídlišť.



Já sama jsem v roce 2004 strávila skoro měsíc cestováním po Číně a musím říct, že dojmy, které jsem si odtamtud odvezla, se v mnohém shodují s postřehy, které Tomáš Etzler ve své knize nabízí. Neúcta k životu jednotlivce, absolutní moc komunistické strany, všudypřítomnost uniforem, nadřazenost Číňanů vůči cizincům. Svérázný přístup k památkám - ty se tu neopravují, ale zbourají a postaví znovu, celé historické čtvrti musí ustoupit nové výstavbě. Pamatuji si na velkou bídu na venkově a zároveň na obrovské měřítko nových staveb (byli jsme mimo jiné na Třech soutěskách). Smog v Pekingu, přeplněné vlaky, právo silnějšího na ulici a v dopravě.

Co se týče novinářské práce, tak tohle byla zajímavá část knihy, protože Tomáš Etzler v Číně pracoval nejen jako korespondent, ale také jako producent, novinář a kameraman, fungoval jak pro Českou televizi, tak externě pro CNN a příležitostně i švýcarskou televizi. Řešil i veškeré technické otázky týkající se natáčení a přenosu dat. Ve stejné době (září 2008) ostatně jako první Čech získal cenu Emmy za aplikaci satelitních přenosů pomocí technologie BGAN (zařízení, které umožňuje mobilní živé vstupy bez přenosových vozů). Bylo velmi zajímavé poslouchat, jak fungovala spolupráce s místními čínskými spolupracovníky, jak důležitou roli tito lidé hráli pro novináře, který neovládal čínštinu. Až na konci knihy jsem se dozvěděla, že to pro lokální zaměstnance byla vlastně velmi nebezpečná práce, hraničící s vlastizradou (z pohledu čínské policie), proto jsou v knize důsledně označováni přezdívkami, aby nebylo možné je zpětně vystopovat a najít.

Nikdy jsem si neuvědomovala, že práce novináře - zahraničního korespondenta je tak nesmírně fyzicky náročná a vyčerpávající, reportáže vznikají na místech katastrof, v odlehlých oblastech, v prostorách, kde je zakázáno točit a proto je nutné reportáž nasnímat co nejrychleji, rychle ji zpracovat, sestříhat a odeslat (to celé v časovém posunu díky geografii). Tomáš Etzler působil v Číně v zajímavém období - v době, kdy se čínská vláda rozhodla kvůli Olympiádě uvolnit podmínky pro působení zahraničních novinárů a umožnit jim s výjimkou Tibetu točit po celé zemi, navíc v turbulentní době, kdy se toho v Číně opravdu hodně událo. Pobyt v Číně se na něm ale rozhodně podepsal - rozhodil mu zdraví, nastartoval problémy s alkoholem, dodnes se potýká se syndromem vyhoření. V Číně ale přesto zůstal delší dobu - o tom je jeho kniha Novinářem v Číně 2, kterou si asi naordinuji na léto.



Za mě velmi zajímavá kniha, pokud Vás druhá nejlidnatější země světa zajímá, pak pohled českého novináře rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 100%


Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audiokniha)
  • Nakladatel: Voxi
  • EAN: 8594050434844
  • Doporučená prodejní cena: 449 Kč
  • Interpret: Etzler, Tomáš 
  • Popis: 2× CD MP3, délka 16h 58m, česky
  • Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal?
  • Nakladatel: Vyšehrad
  • EAN: 9788076015838
  • ISBN: 978-80-760-1583-8
  • Doporučená prodejní cena: 449 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, česky
  • Rozměry: 15,3 × 21,2 cm
  • Rok vydání: 2022 (2. vydání)

úterý 11. června 2024

Stanislav Komárek: Jezovita Balbinus

Stanislav Komárek (*6. srpna 1958 v Jindřichově Hradci) je český biolog, filozof a spisovatel. Je známý pro své originální eseje, básně, romány, práce z oblasti etologie, antropologie, historie biologie a vysokoškolskou pedagogickou činnost. A je to také už dlouhá léta můj oblíbený spisovatel a esejista. Naposledy jsem se tady na blogu rozplývala za covidu nad jeho memoáry Města a městečka.

Loni vyšla jeho poslední kniha Jezovita Balbinus, kterou jsem si s potěšením zapůjčila v knihovně. Je to historický román sui generis, odehrává se v 17. století v českých zemích a jeho hrdinou je český historik a spisovatel (a jezuitský kněz) Bohuslav Balbín. 

Oficiální anotace: Román o životě učence, literáta, kněze a pedagoga Bohuslava Balbína (1621–1688) propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly, zároveň se snahou vylíčit dobové mravy a atmosféru tak věrně, jak jen s odstupem let lze. Sedmnácté století, dominované třicetiletou válkou, patřilo v našich zemích a přilehlé střední Evropě k nejhorším vůbec, srovnatelné snad jen s tím dvacátým. I Balbín v dobovém bludišti prospěchu a hrůzy kličkoval, jak se dalo. Dříve, než se stal idealizovanou, leč zaprášenu vycpaninou v obrozenecké almaře zasloužilých dědků, to byl člověk z masa a krve, také nadšený lovec a rybář, první český „skautský vůdce“ i jazykový národovec.

„Českých knížek hubitelé lítí – plesnivina, moli, jezoviti“ -  napsal v 19. století Karel Havlíček Borovský. To ale Komárek, alespoň v případě tohoto konkrétního "jezovity", poměrně přesvědčivě vyvrací. Rozhodl se pro formu, kdy podrobně popisuje Balbínův život od narození až do smrti, zároveň se ale zaměřuje na soudobé politické a společenské dění, přičemž obé velmi originálně a vtipně komentuje. Vychází samozřejmě z dobových pramenů či z knih, jichž je Balbín autorem, neváhá ale některé životní okolnosti románovou formou domyslet, dopovědět či interpretovat. 

Před čtenářem se tak rozprostírá velmi zajímavý a dobrodružný Balvínův život, kde nechybí ani kapitoly věnované sexuálnímu životu a sexuální orientaci, představení Balvína jako aktivního obránce Prahy před Švédy, nebo jako průkopníka turistiky a skautingu. Budete žasnout, jaký život mohl také jezuitský kněz v době baroka vést, kolik výjimečných lidí za život potkal a co všechno jeho brilantní mozek vyplodil a napsal - jako náhražku za nedostupné tělesné hrátky (odloučení od oblíbenců v něm uvolnilo spoustu energie). 

Děj, aby byl pro běžného zájemce čitelný, musí mít nějakou míru imaginace, neboť člověkovy radosti se v archivních materiálech téměř nedochovávají, naopak buzerace, které zažil, tam nechávají stopy hojné.

....

Kniha zajisté vzbudí i odpor, pozdní osvícenci se budu bouřit, že dávné tmáře líčím v příliš laskavém světle, příznivci jezuitů naopak, že příliš kriticky a jistě najdou nějaké věcné detaily, které zcela nesedí - dám jim radu, kterou mám už v memoárech - ať si o B. B. a jeho době napíší vlastní knihu, kde bude vše přesně tak, jak si představovali, že to „bylo doopravdy”.

...

V dnešních pojmech byl Janek pedofil, ale to se tehdy tak nebralo a nikdo se nad tím nepozastavoval. Nikdy svému oblíbenci ostatně neublížil, byť jej líbal nápadně často a dlouho a občas mu vyhrnul košilku za účelem zjištění, „jak mu brabčík roste”.

...

Na rozdíl od jiráskovských představ, očekávajících v takovémto zení strohou, studenou a ponurou askezi, byla celková atmosféra pro nás dnes zvláštní směsicí skutečné přísnosti a důslednosti a zároveň snahy žáky bavit a podporovat v nich smysl pro různé kolektivní taškařice, pokud byly aspoň trochu sofistikované a nezaváněly nějakou herezí. Chovanci chodili na dlouhé procházky za hradby města, hráli si s míči (ovšem chlupy vycpanými), kuželky či stříleli na terč, měli povoleno chovat v kolejních prostorách pro zábavu krotká zvířata a ptáky, byli baveni fyzikálními pokusy, zejména optickými se zapalováním koudele pomocí čoček a dutých zrcadel či rozkladem světla hranolem - kdo by nechtěl spatřit pestrobarevné spectrum - strašidlo?

...

Žoldnéři dbali na to, aby jejich živnost nebyla příliš nebezpečná: konvence určovala, že se nesmělo bojovat před slunka východem a po slunka západu, v neděli, na zasvěcené svátky a podobně. Většina žoldáků ale hynula na rozmanité infekce, proti nimž nebyla žádná opatrnost dost velká. Žoldnéřská armáda také ze země odsávala a „spalovala” problematické mladé muže, kteří dnes bloudí mezi „pasťákem”, kriminálem a sociálním úřadem.



Komárek se do Balbína občas trochu projektuje, ale je to většinou spíše milé a zábavné. Prostě oba byli/jsou intelektuálové své doby, navíc interdisciplinárně zaměření. Bohuslav Balbín vychází z Komárkova líčení jako velmi zajímavá a barvitá postava, která svou dějinnou epochu výrazně přesahovala. 

Takhle bych si životopisy, jejichž četba mě bude bavit a něco si z nich i zapamatuju, představovala:-)



Hodnocení: 100%


Stanislav Komárek: Jezovita Balbinus

  • Nakladatel: Academia
  • Edice: Spisy Stanislava Komárka
  • EAN: 9788020033673
  • ISBN: 978-80-200-3367-3
  • Doporučená prodejní cena: 285 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 152 stran, česky
  • Rozměry: 14 × 19,6 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

neděle 9. června 2024

Barbora Šťastná: Hotel Atlantic

Na sklonku loňského roku jsem vyrazila do naší knihovny na autorské čtení mé oblíbené spisovatelky Báry Šťastné z její nové knihy Hotel Atlantic. Knihu jsem si samozřejmě pořídila a nechala podepsat, na její přečtení ale došlo až nyní. 

 


Děj knihy začíná  v létě 1938, kdy se potkáváme s gymnazistkou Ferdou z pražské židovské rodiny, která řeší problémy dospívání, zároveň se k ní ale dostávají první náznaky toho, že se politická situace v Evropě zhoršuje. Po anšlusu Rakouska musela rodina poskytnout dočasný azyl uprchlým příbuzným, zároveň ale nikdo nechce věřit tomu, že by se podmínky mohly změnit i v demokratickém Československu. Nejmíň si to myslí sedmnáctiletá Charlotta, dcera hoteliéra z Karlových Varů, která tohle léto chtěla strávit tancováním a popíjením po barech. Jenže její otec kvůli svému židovskému původu o hotel Atlantic přijde a Charlotta se musí přestěhovat do Prahy k matce. Poté, co Hitler obsadí Československo, začnou Ferdini rodiče jednat - mladšího syna pošlou do Švédska a Ferda bude muset vyrazit do země zaslíbené, do Palestiny. Na vystěhování do Izraele se ostatně v židovské mládežnické organizace Makabi Hacair už nějakou dobu připravovala (byť to do té doby nikdo z potomků dobře situovaných pražských židovských rodin nebral vážně). Do skupiny budoucích osadníků se podaří dostat i Charlottu, jejíž otec se z dřívějška zná s člověkem, který transporty organizuje. A tak Ferda s Charlottou a dalšími mladými lidmi ze školy a z oddílu vyrážejí před vánoci 1939 vlakem do Bratislavy, kde na ně má čekat parník, který je po Dunaji a posléze přes Černé moře doveze do Haify. Nikdo netuší, jaké zkoušky na ně čekají a kde po mnohaměsíčních útrapách nakonec skončí. A zároveň si nikdo nedokáže ani představit, co čeká ty, kterým se odjet nepodařilo... 


Hotel Atlantic před hotelem Atlantic (IG Báry Šťastné)

Kniha vychází ze skutečných událostí, kdy se na konci listopadu 1940 v přístavu v palestinské Haifě potopil zaoceánský parník Patria, na jehož palubě byly skoro dva tisíce židovských uprchlíků. Reálnou postavou je pak bankéř a obchodník Storfer, který se po anšlusu Rakouska rozhodl využít své dobré styky s Adolfem Eichmannem a pokusil se zorganizovat židovskou emigraci z Německa, Rakouska i z protektorátu Čechy a Morava. Sionistické organizace ho obviňovali z kolaborace s SS, nicméně Storferovi se podařilo dostat z výše uvedených zemí 9096 lidí - na říčních parnících Schonbrunn, Helios, Uranus a Melk, a posléze námořních lodích Atlantic, Pacific a Milos. V roce 1941 však byl tento program zastaven a nacisti se pustili do masového vyvražďování Židů v koncentračních táborech. Sám Storfer nakonec v jednom z nich skončil... 

Na tyto skutečné události "naroubovala" autorka svůj smyšlený příběh osudů několika mladých lidí uprostřed válečného konfliktu. A ač je to někdy trochu schematické (většina hrdinů je bez ohledu na své mládí a nedostatek životních zkušeností velmi empatických, charakterních a skoro vždy se dobře rozhodnou), je to čtivé, napínavé a vlastně i edukativní. Navíc vše ani zdaleka nekončí příjezdem k palestinským břehům... 

Kniha o rychlém dospívání, zkoušce charakterů, prověřování přátelství, prvních láskách, to vše za okolností, které si nikdo z nás neumí ani představit. Ač se knihám o válce programově už nějakou dobu vyhýbám, tahle kniha se mi líbila velmi. Autorce se děsivost války a holokaustu podařilo zachytit bez toho, aby se vyžívala v hrůzných a srdcervoucích scénách. A možná je to tou špetkou naděje, která je z ní narozdíl od řady jiných podobných knih, přece jen cítit.

Barbora Štastná

Barbora Šťastná (*1973) je česká spisovatelka, novinářka, blogerka a překladatelka. Psala do časopisů Týden, Premiere a ELLE, posléze se stala šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie, kterou dělala čtyři roky. Od roku 2019 je editorkou sbírky vzpomínek pamětníků Paměť národa. Je autorkou řady knih, například: Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu, Dobrá tak akorát nebo Samotářky. Pro mě je Hotel Atlantic zatím její nejlepší knížkou.


Hodnocení: 95 %

Barbora Šťastná: Hotel Atlantic

  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026725220
  • ISBN: 978-80-267-2522-0
  • Doporučená prodejní cena: 449 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,7 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

středa 29. května 2024

Klára Vlasáková: Těla

Tak z téhle knihy jsem měla dost obavy. Jednak proto, že předchozí Praskliny mi zůstaly v hlavě jako jedna velká depka a jednak kvůli samotnému námětu. Stáří? Vztah matky a dcery? Nestačí mi realita? Tři týdny mi tu ležela poté, co jsem si ji donesla z knihovny. A pak jsem rozhodla a přečetla během jednoho dlouhého večera.



Hlavní hrdinky jsou tu dvě: Marie, ovdovělá šedesátnice, už v důchodu, aby utáhla nájem, tak hlídá děti, posléze se stará o seniory. Marie sleduje své nastupující stáří, cítí se přehlížená, trpěná, podle dcery už ničemu nerozumí, ona sama by ale pro dceru udělala cokoliv. Druhá hrdinka, Róza, Mariina dospělá dcera, třicátnice, se na začátku knihy vdává a poté řeší své vlastní problémy - s početím a umělým oplodněním, následně pak těhotenstvím, nevolnostmi, porodem. Matku opravdu nechápe, její potíže ji přijdou zveličené, přehlíží její nepříznivou finanční situaci, vyčítá jí, že se v životě málo snažila a teď není schopná pomoci mladé rodině s financemi na bydlení. 

Večer telefonuje s Rózou a zmíní se jí, kam se chystá a co tam bude dělat. Dcera se na moment udiveně odmlčí a pak vyhrkne:
„Budeš jim akorát prát a vařit a celý dny se nikam nepodíváš!
Jestli se jednou vykoupeš v moři, tak to bude moc!”
„To ne," brání se Marie, „náhodou jsme domluvení, že budu mít dost času pro sebe. Táta těch dětí jenom nechtěl být na hlídání úplně sám.”
Róza si nesouhlasně odfrkne. „Doufám, že ti aspoň slušně zaplatí, mami."
Marie je připravená dceři zalhat, nestojí o další peskování. Jenže na malý okamžik zaváhá, a to ji prozradí.
„Ty tam jedeš zadarmo?” užasne Róza.
„Platí mi cestu a ubytování,” odpoví matka skoro stydlivě. „To mi přijde tak akorát.”
„Je fakt neskutečný, co si k tobě ty lidi dovolej. Tohle už je přece totální vykořisťování a ty si ho necháš líbit.”
„Já se tam ale těším! U moře jsem nebyla hrozně let a sama bych určitě nejela. Takhle je to výhodný pro obě strany, nemusíš se ničeho bát.”
„Zametli s tebou," trvá si Róza na svém. „Na tvým místě by mi to přišlo fakt ponižující."
„Dali mi nabídku, já ji promyslela a kývla na ni. Co je na tom ponižujícího?"
„Je fakt strašně smutný, že to nevidíš,” povzdychne si Róza. „Ale myslím, že si na tenhle náš rozhovor brzo vzpomeneš.”

....

"Zatím se rozhlížíme. Ty ceny jsou šílený. Vypadá to, že kdo si nekoupil byt v devadesátkách, tak má prostě smůlu.”
Tóny k jejich obvyklé choreografii -- Róza podniká jeden výpad za druhým, směle, kupředu, zatímco Marie se lehkými kroky snaží odtančit pryč: proč jste si nekoupili byt? —  nemohlo nás přece s tátou napadnout, že to skončí takhle — hop a skok a  jednoduchá otočka — měli jste se víc ozývat, když jste viděli, kam to spěje — my se snažili, ale to nebylo tak snadné, jak si myslíš — a raz a dva a krok sun krok — vaše generace to všechno zkazila — pirueta poprvé — hrozně jste těm, co přijdou po vás, zavařili — pirueta podruhé — a my teď za vaše chyby musíme platit — zvedačka, úklona, konec.

Marie se ve snaze dát své existenci smysl sbližuje se svými seniorskými klienty, kteří jsou na tom vlastně podobně jako ona - ostatním na obtíž, nikoho nezajímají, jsou neviditelní. Celé se to ale poněkud zvrtne a stane se dalším důvodem pro rozbroje s dcerou. V knize se začínají objevovat hororové prvky (zabité myši na sídlišti, pro ostatní lhostejné), vše spěje k otevřenému konci.

„Být matkou je tak snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají“.

Takhle popsané to zní dost depresivně, ale v realitě mi to tak úplně nepřišlo, i když to samozřejmě není kniha "pro chvíle pohody". Možná, že tuhle knížku je potřeba číst už v nějakém věku, v době, kdy s ohledem na již prožité není problém se do obou hrdinek vcítit, ale kdy se nás ale pořád netýká ta nejhorší část spojená s blížícím se koncem života. Bylo zajímavé číst, jak Marie vnímá stárnoucí tělo své i svých klientů, zaujalo mě, jak málo se zná, jak si sebe neváží, jak moc se obětuje, aby nakonec její nacházení sama sebe paradoxně vedlo k úplně divným koncům. Róza měla oproti své matce už moderní feministické postoje, i ty ale v aplikaci a v vztazích trochu skřípaly. Trochu mě děsí, že tohle je asi dost častá realita.

O knížce se hodně mluvilo v souvislosti s tím, že se nedostala ani do širší nominace na Magnesii Literu. Nečetla jsem všechny nominované knihy, takže nedokážu posoudit v jaké konkurenci se Těla ocitla, nicméně myslím, že aspoň tu nominaci by si zasloužila. Už jen pro to neviditelné téma stáří...  Aspoň, že ji ocenili jinde: Těla se v prosinci 2023 stala v anketě Deníku N knihou roku podle čtenářů i odborné poroty.

Projela jsem komentáře na databázi knih a na goodreads a zaujalo mě, jak rozporuplně knihu čtenáři vnímají - zjevně tuhle knížkou čtou různé generace různě... Svým kamarádkám knihu ostatně doporučím, své matce spíše ne... 


Klára Vlasáková (*1990) je česká spisovatelka, scenáristka, dramaturgyně a publicistka. Pracuje jako dramaturgyně v České televizi, pravidelně přispívá do pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlase Plus, kde se věnuje především sociálním a genderovým tématům. Přispívá rovněž do internetového deníku A2larm, na Seznam Zprávy, na web Heroine či do Salonu Práva.  Jejím knižním debutem je román Praskliny (2020), zařaditelný na pomezí žánrů sci-fi a dystopie. Praskliny byly v roce 2021 nominovány na Cenu Jiřího Ortena.

Hodnocení: 80 %

 

Klára Vlasáková: Těla
  • Nakladatel: Listen
  • EAN: 9788024288550
  • ISBN: 978-80-242-8855-0
  • Doporučená prodejní cena: 329 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 198 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)