Národní galerie: Libuše Jarcovjáková

Libuši Jarcovjákovou jsem poprvé zaregistrovala na jaře 2022, kdy s ní byl velmi otevřený rozhovor v časopise Heroine. S Marikou Pecháčkovou si  povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“

No a pak už to jelo - výstavy, rozhovory, film, i v podcastu už jsem na ní narazila. Velkou výstavu ve Veletržním paláci jsem si tedy nemohla nechat ujít.. 

Retrospektivní výstava představuje tvorbu fotografky, která přes půl století přirozeně a živelně mapuje svůj život a blízké okolí. 

Výstava uvádí stěžejní okruhy její bohaté fotografické tvorby: první volné cykly z Prahy ze sedmdesátých let minulého století věnované zkoumání vlastní identity, nočnímu životu a slavnému LGBTQ+ baru T-Clubu doplňují práce fotografky s romskou, vietnamskou a kubánskou menšinou z osmdesátých let 20. století. 

Výstava sleduje umělkyni, její úspěchy, nezdary a hledání sama sebe nejen v bývalém Československu, ale mapuje také její návštěvy Japonska, odchod do Západního Berlína, pád železné opony a návrat do Prahy v devadesátých letech. 

Výstava provádí diváka archivem i současnou tvorbou umělkyně. Fotografka je představena v širokém spektru jejích analogových i digitálních fotografií. Černobílé a barevné momentky se střídají s konceptuálně a typologicky působivými fotografiemi náhodných kolemjdoucích, přátel, milenců a milenek a vlastních autoportrétů, tak typických pro její tvorbu. 

Členění výstavy kurátorované Lucií Černou, společně s architekturou Anny Matouškové, podtrhává témata vášně, touhy, nejistoty, a hlavně vnitřní svobody.

Tohle asi nejsou fotky, které by se měly líbit, je to spíš svědectví o době,  o životě jedné nekonvenční ženy. Večer jsem na výstavu navázala filmem Ještě nejsem, kým chci být, který se dá koupit a stáhnout na kviff.tv. Jasně,  tenhle film si zaslouží velké plátno,  ale svět není dokonalý (a moje možnosti jsou omezené). Každopádně doporučuji obojí - film i výstavu (optimálně v tomto pořadí).

Libuše Jarcovjáková je legenda světové fotografie a nespoutaná žena, která se vzepřela všem konvencím. Její život je mozaikou fascinujících setkání a divokých příběhů – od drsného undergroundu komunistického Československa, přes exkluzivní focení pro módní špičky v Tokiu, až po dramatický útěk do západního Berlína, kde byla svědkem pádu Železné opony. Z tisíců analogových fotografií a stránek osobních deníků vznikl v režii Kláry Tasovské formálně jedinečný dokument, který nadchl publikum na festivalu Berlinale.

Bizarní filmy režiséra Jensena

Původně jsem chtěla jít v pátek do kina. Jenže když on má ten Oppenhaimer tři hodiny... A na Barbie se mi nechtělo už vůbec. Tak jsem usoudila, že si dám něco online. Pár kamarádů mi už dřív doporučovalo film dánského režiséra Anderse Thomase Jensena Rytíři spravedlnosti.  Zapátrala jsem a nakonec zakoupila dvoudenní předplatné do Edison online. Postupně jsem během víkendu shlédla tři další filmy od tohoto režiséra - který určitě nemůže být normální - a do konce prázdnin se z toho budu vzpamatovávat. 

Ale zážitky jsem si odnesla skvělé. Černý absurdní humor, bizarní situace, prostě dánská kinematografie (viz seriály Království, Vláda, Most, film Chlast). A skvělý Mads Mikkelsen v každém z nich (stejně tak i herci Nikolaj Lie Kaas, Nicolas Bro nebo Ole Thestrup). 

Tak to berte jako filmový tip, až se vám taky nebude chtít do kina. 

 

 

Rytíři spravedlnosti (csfd)

Nasazený voják Markus se vrací domů ke své dospívající dceři poté, co jeho manželka zemřela při tragické nehodě vlaku. Zdá se, že to byla pouze nešťastná shoda náhod, dokud se neobjeví matematický geek Otto se svými dvěma excentrickými kolegy Lennartem a Emmenthalerem. Otto také cestoval ve zničeném vlaku. A je přesvědčený, že za tím někdo musel být. Jak se hromadí stopy, Markusovi je jasné, že mohlo jít o pečlivě naplánovaný atentát, jehož obětí se nakonec náhodou stala jeho manželka. Komedie Anderse Thomase Jensena je moderní bajkou o solidaritě, náhodnosti vesmíru… a, no, o smyslu života.

Adamova jablka (csfd)

Neonacista ve výkonu trestu Adam přijíždí na faru, aby se zde věnoval veřejně prospěšným pracím. Farář Ivan je pro Adama na první pohled nestravitelnou osobou. Jako jeho první práci Adamovi zadá upéct jablečný koláč z jablek ze stromu na pozemku fary, který napadlo hejno havranů. Podle Ivana je to Boží trest a je na Adamovi, aby v této zkoušce obstál. Adamovi je to upřímně jedno. Jedinou modlou je mu obrázek Hitlera nad postelí a přemýšlí, jak by se z téhle díry co nejrychleji dostal. Po pár dnech však zjišťuje, že s farářem není něco v pořádku. Co se zprvu Adamovi jevilo jako náboženský fanatismus se zdá být psychickou chorobou. Když Ivan jednoho dne náhle zkolabuje, dozvídá se Adam od lékaře překvapivou novinu. Bizarnost celé situace mu však nedovolí odejít a Adam je nucen čelit celé řadě nevšedních situací. Celým filmem nás provází úryvky z knihy Jobovy, která je příběhu symbolickým předobrazem.

O kuřatech a lidech (csfd)

Gabriel a Elias se u smrtelného lože svého otce dozví, že jsou adoptovaní. Jejich biologickým otcem je Evelio Thanatos, odborník na výzkum kmenových buněk. Po příjezdu na ostrov Ork bratři zjistí, že mají další tři sourozence – velmi neortodoxní sourozence. Jako zkultivovat trio neotesaných buranů, kteří chodí spát se slepicemi a pro ránu nejdou daleko? Uznávaný mistr černých severských komedií se po desetileté režijní pauze vrací s filmem o vejcích, která padla daleko od stromu. 

Řezníci (csfd)

Svend a Bjarne pracují v malém dánském městečku jako řezníci. Každý den musejí poslouchat urážky od svého šéfa, až se nakonec rozhodnou pro založení vlastního malého krámku. Začátky podnikáni jsou značně bezútěšné, příliš se jim nedaří, několik náhod jim ale pomůže k získání velké zakázky. Od té doby je jim štěstěna nakloněna a obchody se pomalu hýbají k lepšímu. Slogan filmu " Na chuť lidského masa nikdy nezapomenete", napoví, o co že to půjde...

Werichovské období?

V posledních několika měsících se mi do cesty plete Jan Werich. 

Začalo to v srpnu stejnojmenným letním představením v Muzeu Kampa, o kterém se docela dost mluvilo - protože  titulní roli hráli Vojta Kotek a Václav Kopta.  Já to tedy viděla v alternaci Jan Nedbal a Václav Kopta, Voskovce hrál Daniel Šváb a Werichovu ženu Zdeňku Pavla Beretová. Nebylo to úplně špatné, ale žádná katarze se nekonala. Ten režijní záměr, kdy se potkávají Werich zamlada s "moudrým starým klaunem" na konci života, mě upřímně moc nebavil. A ani výprava se moc nevyznamenala, minimální company, což je u představení založeném mimojiné na typické hudbě Jaroslava Ježka celkem škoda. Ještěže výjimečné místo Sovových mlýnů dodává atmosféru samo.

 

Jó, to představení Korespondence V + W  v divadle Na zábradlí, to je jiná, to můžu doporučit z fleku... Viděla jsem ho sice už před lety, ale bylo vynikající, jedno z nejlepších divadel, co jsem kdy vůbec viděla. A pořád je tahle hra na repertoáru!

V září následoval dokumentární film Jan Werich: Když už člověk jednou je… Natočili ho Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer a já ho považuju za dost zdařilý. Sice se tvůrci na konci nevyhnuli  patosu, ale pokud chcete shlédnout opravdu průřezový dokument o téhle výjimečné osobnosti české kultury minulého století, tak si na to do kina zajděte, myslím, že to pořád ještě běží. 

No a minulý týden jsem vyrazila do studia Švandova divadla na kus Hadry, kosti, kůže. Tentokrát nejen o Werichovi, ale také o Vladimíru Holanovi, jeho sousedovi ze známého domu na Kampě. A pak taky o jejich manželkách a dcerách, o modrém abbém Josefu Dobrovském, který v domě bydlel před nimi,  o Voskovcovi a celé té době od války až zhruba do začátku 80. let. Drsné, depresivní, ale skvělé. Věděli jste, že Holan měl dceru Kateřinu s Downovým syndromem? Málokdy mě něco dojme, ale tady jsme si utírali slzy všichni... 

Tak že by už konečně nastal čas na to přečíst si třídílnou Korespondenci: Jiří Voskovec & Jan Werich? No, máme ji doma... Dám vědět:-)

Jan Kraus: Můj soukromý buzynes

Jan Kraus je známý herec, moderátor, publicista a dramatik. Už řadu let běží jeho populární noční talkshow, momentálně tuším pod názvem Show Jana Krause (předtím Uvolněte se, prosím). Já ho mám spojeného ještě s jeho dětskými rolemi třeba v komedii Lišáci, Myšáci a Šibeničák, Dívka na koštěti  nebo jako prince z Jak se budí princezny. Bavila mě i jeho divadelní hra Nahniličko, která se v devadesátých letech hrála v Divadle Na zábradlí ("chcete máslo nebo sádlo") - teď ji myslím uvádějí v Kalichu. 

Momentálně je na trhu jeho nová kniha, kterou jako první napsal úplně sám a která je věnována jeho letem v businessu (v autorově podání buzynesu:-). Byla jsem docela překvapená. Jan Kraus byl a je fakt podnikavý. Už od malička. Už jako dítě kšeftoval s kamarády ve škole, o něco později si přivydělával provozováním baru v jezdeckém oddílu, dobrá byla kapitola věnovaná podnikání v keramice (to vše v době reálného socialismu, kdy bylo něco takového hodně na hraně). Docela jsem koukala, že po revoluci byl jedním z prvních, kteří začali používat počítače, byť představa jak Jan Kraus dělá daně a účetnictví je teda poměrně zábavná. Ani jako organizátora veletrhu si ho neumím představit, byť i tohle byla zřejmě poměrně úspěšná etapa jeho života - Jan Kraus byl prostě jedním z těch, kteří se do budování kapitalismu pustili po hlavě a dokázali využít příležitosti. Poslední kapitoly knihy jsou věnovány jeho působení v showbusinessu, hlavně divadle a v televizi, což je oblast, se kterou má většina z nás Jana Krause spojeného. Můj soukromý buzynes ale  není jen kniha o podnikání a o úspěchu. Naopak - neúspěch a prohry tu hrají docela podstatnou roli, ještě důležitější jsou ale historky, které jsou s tím vším spojeny. 

Musím říct, že ač jsem tuhle knížku pořizovala primárně za účelem obdarování rodičovstva, dost jsem se u ní bavila i já. Jan Kraus je vtipný a ironický vypravěč a komentátor věcí kolem sebe. Rozesmály mě jeho historky z dětství (prázdniny v klášteře, historky z dětských filmových konkursů a filmování) i příběhy z jejich rodiny, byť tu trochu znám z pera Janova bratra, spisovatele Ivana Krause. Myslím, že Jan si s Ivanem v ničem nezadá, i on má smysl pro černý humor a sarkasmus, možná by měl psát víc, své čtenáře by si asi našel rychle. Třeba historky od odvodové komise určitě pobaví i toho, kdo jinak  třeba Jana Krause pro jeho typický projev moc nemusí. 

Nečekejte žádné intimní zpovědi, nebo bulvární drby ze života celebrity. Můj soukromý buzynes je spíš upřímná výpověď o Krausově proplouvání dobou, o jeho životních názorech, o tom, co všechno musel zvládnout, aby se dostal tam, kde teď je. Je to zajímavé i pro ty, kdo nepodnikají, nebo nesledují Krausovu televizní show (tj. i pro mně:-). Pokud stále váháte - podívejte se na video-upoutávku na knihu, kterou natočil sám autor. Skoro si říkám, že tuhle knihu bych si dost užila v audioverzi v autorově přednesu. Třeba se dočkám...

Díky AlbatrosMédia za recenzní výtisk. 

Hodnocení: 90%

Jan Kraus: Můj soukromý buzynes

• Nakladatel: BizBooks
• EAN: 9788026507352
• ISBN: 978-80-265-0735-2
• Ilustrace: Kraus, David
• Popis:1× kniha, vázaná, 264 stran, česky
• Rozměry:15 × 21,2 cm
• Rok vydání:2018 (1. vydání)

Kultura - leden 2018

Před rokem jsem si zkusila dělat měsíční souhrny svých kulturních aktivit. No, nevydrželo mi to dlouho. Tak druhý pokus?

Letošní leden zpětně vnímám jako poměrně depresivní měsíc. Může za to hlavně prezidentská volba, svou roli sehrálo ale i půlkulaté životní výročí. Ještěže mě ta kultura trochu držela nad vodou...

Co se mi povedlo v lednu přečíst?

První kniha do mé melancholické nálady vyloženě zapadla: Karel Novotný - Neradost. Růžová kniha o depresi. Něco na rozhraní beletrie a prózy, výjevů ze života i ze snů. Autor si během let, kdy se potýkal s depresí, zapisoval své myšlenky a nápady. Někdy to bylo nečekaně vtipné, jindy hodně temné. Bez happyendu. Snad se ještě dokopám napsat na tuhle knihu recenzi. Potěšila příloha - velkoformátové pohlednice, které autorovi namalovali jeho kamarádi výtvarníci. 

Sam Harris: Spiritualita bez náboženství. Trochu odklon od beletrie směrem k populárně naučné literatuře, tentokrát směrem k meditaci a spiritualitě. Víte, že způsob našeho myšlení přímo ovlivňuje naše prožívání světa? No, nazdar. Recenze tady.

Vladimír Sorokin: Manaranga. Konečně trochu zábavy. Představa, jak si nechám upéct koláč na Kájovi Maříkovi mě pobavila. Nebo špíz na Lovcích mamutů? Tragédie, dekadence i groteska, mnohem stravitelnější (tedy pro mne), než Den opričnika. Recenze tady. 

Knížka, na kterou jsem se těšila celé vánoce. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně 3, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. I když recenze nebyly tak skvělé, jako na první dva díly, mě Ferrante nezklamala. Italská sedmdesátá léta, zmítaná teroristickými útoky, boji mezi pravicovými a levicovými extremisty, to je něco, co mi v hodinách dějepisu zamlčeli. Lila, která zůstává v dělnické bídě na dělnické periferii a Elena, která prožívá roky mateřství a nudného manželství.  A do toho floutek Nino... Za mě opět 100%. Nemůžu se dočkat posledního dílu. 

Následují dvě knihy, které mě opravdu "vyřídily". Přečetla jsem je mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby.  Erik Tabery: Opuštěná společnost (recenze tady) a Timohty Snyder: Tyranie, 20 lekcí z 20. století. Přimlouvám se za povinnou četbu minimálně pro středoškoláky. Ale v dnešní době postfaktické už je to asi jedno... Obnovila jsem předplatné Respektu.

Podařilo se mi trochu si zlepšit náladu a víru v lidstvo knihou Humans of Prague. Příběhy lidí, které autor potkává v Praze - fotí je a zpovídá. Hovory o životě, politice, dějinách, dětech, rodině. Tomáš Princ provozuje i stejnojmenný blog a FB stránku. Doporučuju dát si do oblíbených. Recenze tady. 

Další kniha o historickém období, které mě v dějepise minulo. Věděli jste, že republikánští bojovnici ze španělské občanské války působili ještě mnoho let po válce jako partyzáni v horách? Lidské instinkty u nich nahradily instinkty zvířecí... Vlčí měsíc, útlá novelka, ze které mrazí. Recenze zde.  

Ještě jedna odbornější kniha - tentokrát o současném výtvarném umění. 

Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění. Nebylo to vyčerpávající, ale zajímavé ano. Recenze zde. 

Poslední lednová kniha, pokud dobře počítám, tak desátá, byla zase z úplně jiného soudku, byť by ji možná španělští partyzáni ocenili... Outdoorová kuchařka od Petry Pospěchové. Vtipná, užitečná, zajímavá. Už dlouho jsem nečetla něco tak osvěžujícího z oblasti vaření. Hodlám z ní něco vyzkoušet. Pokud chodíte na výlety, ať už dlouhé nebo krátké, inspiraci tu určitě najdete, a to nejen v oblasti receptů, ale i třeba vybavení. 

Krom toho jsem zvládla dvě literární besedy - jednu na téma Katalánská literatura v knihovně a druhou v libereckém Kultivaru - Krkavčí matka tu vyprávěla svůj příběh, který popsala v knize Moje milá smrti. 

A co ostatní kultura? Zvládla jsem zajít 3x do divadla. V Ungeltu na Život podle Jonesových, což se tedy úplně nepovedlo, do Divadla Na zábradlí na AnderSena (fakt divný to bylo) a na hostovačku ostravského Divadla Petra Bezruče: Mládí v hajzlu. Příhody puberťáka Nicka zachránily můj divadelní leden - humorné to bylo. 

Leden byl také překvapivě televizní. Jak se během roku na televizi skoro nedívám, tak jsem na začátku roku zvládla několik seriálů. Už na přelomu roku druhou sérii Až po uši 2. Nutno říct, že oproti první sérii mě tahle moc nebavila. Humoru poskrovnu, nápady žádné.

Zato Helena Třeštíková mě připoutala k obrazovce na dlouhých šest večerů. Projekt Manželské etudy po 35 letech. U některých dvojic jsem shlédla i pár předchozích dílů. Zajímalo by mě, jestli snímání životních osudů některé z účinkujících ovlivnilo a změnilo jim život, nebo jestli by bez Třeštíkové prožili něco jiného. Každopádně zajímavé a v české televizi ojedinělé.

Rozkoukala jsem tři detektivní seriály:

 - islandský V pasti  - V městečku odstřiženém od zbytku světa sněhovou bouří řádí vrah. Vyšetřování vražd v místě, kde je ještě mnohem hnusnější počasí, než u nás v Liberci. Asi se mi na ten Island už tolik nechce.

- českou Vzteklinu - nečekaně mě tahle krimi ze Šumavy s odkazy do poválečné doby bavila.  Český horor? Kdy by to byl čekal? Nejlepší ale byla stejně vtipná patoložka v podání Evy Nosálkové-Leinweberové. Sice mě trochu mrzelo, že jsem na vraha přišla docela brzo, ale i tak jsem se na každý díl těšila. 

Poslední seriál, u kterého jsem ale zvládla zatím jen polovinu, byl německý Babylon Berlin. Klobouk dolů. Opravdu velký projekt z 20. let minulého století. Krimi, politický thriller, historické drama. A výborní hlavní představitelé: Volker Bruch a Liv Lisa Fries. Těším se na dalších 8 dílů...

Zkusila jsem ještě pár dílů Dabbing street, ale nezaujalo. Zkusím tomu dát ještě šanci, až si budu moci pustit celý seriál najednou. 

Do mé šílené nálady začátku roku dokonale zapadl ještě dokument Svět podle Daliborka. Filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova. Jestli jste neviděli, pusťte si na i-vysílání. 

A na závěr výtvarné umění - tentokrát vyloženě lokální. Do Oblastní galerie v Lázních jsem vyrazila na dvě komentované prohlídky: na Dílo měsíce - Emil Filla a Zátiší s papouškem a na výstavu „Můj pravý život je uložen v mém díle” – F. X. Šalda a výtvarné umění. Kurátorka Anna Habánová je výborná, a to i když má zrovna chřipku:-)

Posledního ledna jsem se pak šla podívat do našeho Severočeského muzea - na výstavu o historii kola, na černobílou fotografickou výstavu "V kůži Liberce" a na zrenovovaný betlém. Ve stejný den se muzeum na rok a půl uzavřelo - rekonstrukce by měla trvat do listopadu 2019. V muzeu panoval nevídaný ruch, skoro jsem se bála, aby mě někdo nezabalil a neuložil někam do depozitáře.

Tak takový byl můj kulturní leden 2018....