Sally Rooney: Intermezzo

Sally Rooneyová je irská spisovatelka, autorka bestsellerů jako Rozhovory s přáteli nebo Normální lidi, které se staly předlohou i pro úspěšné televizní seriály. V roce 2024 jí vyšel zatím poslední román s názvem Intermezzo, který u nás vydalo nakladatelství Argo.

Intermezzo, to je kniha zachycující křehkost současných mezilidských vztahů a důležitost lásky. Hlavní hrdinové, bratři Peter a Ivan, mají mezi sebou věkový rozestup deseti let a vzájemně komplikované vztahy. Peterovi je přes třicet, živí se jako úspěšný právník se zaměřením na lidská práva. Ivanovi, profesionálnímu šachistovi, je něco málo přes dvacet, těžko se orientuje v běžných situacích, k bratrovi vzhlíží, zároveň ho ale trochu nesnáší. Nedávno jim zemřel otec, oba bratři situaci zpracovávají po svém a nesou ji velmi těžce. Nelehké to mají i se svými aktuálními partnerkami: Peter se před několika lety rozešel s osudovou láskou Sylvií, se kterou se ale pořád vídá, do toho už skoro rok chodí s mladou lehkovážnou Naomi - obě ženy jsou pro něj důležité a ani jedné se nechce vzdát, nebo jim nějak ublížit. Ivan se zase seznámil s o mnoho let starší rozvedenou Margaret, se kterou prožívá svůj první opravdový, byť navenek trochu nerovný vztah. Jak oba bratři zvládnou tohle životní mezidobí? Podaří se jim po otřesu jistot najít rovnováhu a cestu k sobě navzájem?

  

Intermezzo je moderní společenská próza, zachycující podrobně životy několika mladých lidí. Perspektivy obou vypravěčů se střídají, čtenář má příležitost dostat se do hlav obou bratrů. Ti nad svými životy hodně přemýšlejí, analyzují své možnosti, nadprůměrně komunikují se svým okolím. Zaujalo mě, jakou hrdinové přikládají váhu společenským konvencím a nepsaným pravidlům, to bych v dnešní otevřené době nečekala. Pokud vás zajímají myšlenkové pochody a motivace současné mladší generace, chcete se něco dozvědět o dnešní době, jejích problémech (a vlastně také o sobě), tak Intermezzo rozhodně doporučuji, myslím, že je to zatím asi nejlepší autorčina kniha.

 

Jediné, k čemu mám výhrady, je obálka. Přijde mi jak 40 let stará detektivka z edice Magnet... Možná ta šachová varianta by mohla vypadat líp... No, nevím. Každopádně díky časopisu Knihkupec za recenzní text. 

Mimochodem, věděli jste, že Sally Rooney je teprve třiatřicet? Docela se těším na její další dospělé knihy. 

Hodnocení: 95 %

Sally Rooney: Intermezzo

• Nakladatel: Argo
• EAN: 9788025746158
• ISBN: 978-80-257-4615-8
• Doporučená prodejní cena: 498 Kč
• Originál: Intermezzo
• Překlad: Štádlerová, Anna
• Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, česky
• Rozměry: 14,2 × 21 cm
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Georgi Gospodinov: Časokryt

Ke Georgi Gospodinovi jsem se dostala prostřednictvím pravidelných měsíčních literárních setkání v naší krajské vědecké knihovně. Předloni na jaře přišla řada na tohohle Bulhara. Moc lidí tehdy nedorazilo (inu, Bulhar), ale my, co jsme se sešli a měli od něj něco načteno, jsme se s překvapením shodli, že to je dobré a zajímavé. Já jsem si tehdy přečetla Přirozený román a vlastně to patřilo k literárním zážitkům roku 2023.

O pár měsíců později dostal "náš Bulhar" Mezinárodní Bookerovu cenu a já se nemohla dočkat, až ono oceněné dílo s názvem Time shelter někdo přeloží do češtiny. Dočkala jsem se, loni knížku vydalo Argo, leč k přečtení jsem se dostala až teď, tj. na počátku roku 2025.

Jaká je oficiální anotace?

V románu využívá autor fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocí minulosti. Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, jakási dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v nemoc, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní „Alzheimerovy choroby“, což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít.

 

A zhruba o tomhle to opravdu je. Autor a jeho alter ego jménem Gaustin, který prochází i několika jeho předchozími díly, "vymysleli recept" na to, jak lidem s poruchou paměti (demence, Alzheimer atd.) dopřát ještě nějaký čas v prostředí, kde se orientují. Je známo, že se stárnutím a nástupem uvedených chorob lidé zapomínají současné věci, nedokáží plánovat, vzpomínají ale často na své mládí, na věci jinak dávno pohřbené pod nánosy vzpomínek. A právě tohle je ten klíč - vytvořit místo, kde lidé prožili své mlády, dle dokáží vzpomínat, ožít, vrátit se aspoň na chvíli do svého těla a mysli. Takové časové kapsle, časokryty...

Je to hajzlík, ten život, čas, stáří, to je jedno, všechno je to stejná pakáž, stejná sebranka. Zpočátku se alespoň snaží být vlídný, krade s mírou, jako zručný kapsář, ani si toho nevšimnete, a jen menší věci - knoflík, ponožka, jemné píchnutí nahoře vlevo, dvě dioptrie, tři fotografie v albu, obličeje, jak se vlastně jmenovala...

Jakýsi lékař, dr. G (zmíněná byla jen iniciála) z vídeňské geriatrické kliniky ve Wienerwaldu, milovník Beatles, si zařídil ordinaci ve stylu šedesátých let. Bakelitový gramofon, plakáty skupiny i slavný Seržant Pepper... Na bleším trhu koupil starou skříň a do ní nacpal všelijaké cetky ze šedesátých let. Mýdla, krabičky od cigaret, malé modýlky volkswagenů brouků, mustangů a růžových cadillaců, filmové plakáty, plakáty herců. Psali tam, že na stole se mu povalují haldy starých časopisů a on že nosí pod bílým pláštěm rolák. Fotka tam samozřejmě nebyla, článek měl asi třicet řádků a krčil se v dolním levém rohu. Zpráva mluvila o tom, že lékař si všiml, že pacienti s poruchou paměti zůstávali v jeho ordinaci stále déle a déle, začínali být sdílnější, jinak řečeno, cítili se tam komfortně. A radikálně se snížil počet pokusů o útěk z této jinak renomované kliniky.

Nejdřív to byly samostatné pokoje zaměřené na konkrétní rok nebo desetiletí. Pak celá patra. Následovala první klinika, jejich počet také rychle narůstal.

A tak jsme s Gaustinem udělali první kliniku minulosti. Vlastně ji udělal on, já byl jen pomocník, sběratel minulosti. Nebylo to snadné. Nemůžete jen tak někomu říct, tohle je tvoje minulost z roku 1965. Musíte znát jeho příběhy, a pokud už je nemůžete získat, musíte je vytvořit. Musíte o tom roce vědět všechno. Jaké účesy byly v módě, jak špičaté byly špičky bot, jak voněla mýdla, kompletní katalog vůní. Jestli bylo jaro deštivé, jaké teploty byly v srpnu. Jaká písnička byla na vrcholu hitparád. Nejdůležitější události toho roku, ale nejen ty vážné, ale i bulvární, šeptandy a legendy.

A na klinikách se děly podivuhodné věci. Například pan N. - byl to spisovatel z nějaké postkomunistické země, režimem pronásledovaný. Určitě měl dříve hodně přátel i známých, teď na konci života ale už nezbýval nikdo, kdo by mu připomněl, jaký byl. Jaké nosil boty, co rád jedl, s kým se stýkal. Ale vlastně jeden člověk by tu byl, agent tajné bezpečnosti, který ho v inkriminovaných letech sledoval. A tak se tihle dva na stará kolena spřátelí..

Sblížit se tady s někým je velmi bolestné, protože víte, že se sbližujete s někým, kdo vás brzy opustí. Pan N. (pravděpodobně se jedná o retrográdní amnézii) je mi obzvlášť blízký. Nedávno nastoupil k nám na kliniku a agent ho pronásleduje jako stín, chodí ho navštěvovat dvakrát týdně. Asi se mu to také líbí, nebo pociťuje jakousi potřebu, protože se sem trmácí takovou dálku a tráví zde celé odpoledne. Z počátku jsme mu zajišťovali automobil, ale později to odmítl a začal jezdit svým. Lidé prostě rádi vyprávějí, napadá mě. Dříve nesměl a později, když mohl, to nikoho nezajímalo. A najednou je tu někdo, kdo hltá každé jeho slovo. Někdo, kdo se stal uchem pro všechny tehdejší příběhy. Někdo, kdo chce slyšet úplně všechno. Člověk, kterého sledoval, který teď ztrácí paměť, který byl podruhé odstraněn. 

Vyprávějte mi, pronesl pan N., jaké jsem nosil košile, jaké boty, jestli jsem se smál široce, nebo se stisknutými zuby, jestli jsem měl při chůzi skloněnou hlavu, jestli jsem se hrbil... Byl jsem šťastný? vyhrkne nakonec. Agenta to vyleká, může říct všechno o košilích, sakách, pláštích, cigaretách, pivech i vodkách, jež si objekt objednal, ale... Tyhle detaily už si nikdo jiný nepamatuje, dokonce i manželky a milenky je po čase zapomenou. Pouze tajný agent zná všechny podrobnosti.

Pan A. si vzpomíná, jak pro něj bývalo obtížné vymýšlet si různé nesmysly, které by napsal do složky. Vlastně i on zažíval jistou spisovatelskou tvůrčí krizi. Čekal od svého povolání víc, jako ve filmech a v románech, automobilové honičky, tajemní návštěvníci, sledovaný vyskakuje uprostřed noci z okna. Potřebuje fabuli, i když tohle slovo nezná. Ale žádná fabule tu není. I tohle je dlouhá nekinematičnost života. Jen odchody z domu a příchody do domu. Dokonce i nejbližší přátelé, které objekt má, ho přestali navštěvovat, aby z toho neměli oplétačky. Ano, čtvrteční milenka je slibná výjimka. Samozřejmě že je to tu zapsáno. Ale ani to není bůhvíjaké dobrodružství. Je to jen součást každodennosti, kdopak nemá milenku (nebo milence).

Někdy jsem prostě nevěděl, co mám napsat, přiznává pan A., nic zajímavého se nepřihodilo. Panu N. je líto, že se stal příčinou takových potíží, je mu trapně, že vedl tak nudný život, o kterém se nedalo nic napsat. Měl udělat něco neobyčejného, třeba se před agentem zastřelit, to by hravě zaplnilo alespoň dvě stránky. Na druhou stranu se pan N. zajímá (nebo mu to připisuji, protože já se zajímám) právě o to každodenní nic, o život ve všech jeho podrobnostech. Právě na ně si chce vzpomenout..

Do klinik a později celých měst se začali stěhovat nejen lidé s poruchami paměti, ale i jejich blízcí. Sice bylo občas nutné vyřešit nějaký incident, ale vlastně to nebyl zas takový problém - lidé na klinikách si byli jisti, že oni žijí v tom správném světě.

To, co Uprchlík udělal po svém návratu, bylo skutečně nečekané. Slyšel jsem ho, jak po večeři vypráví, že tam venku jsou všichni vystaveni nějakému experimentu. Oni jim tam, chlapi, předvádějí jakousi budoucnost... Po ulici chodí lidé, kterým z uší visí šňůrky, a v rukou mají malé televize, do kterých pořád zírají a ani se nepodívají stranou. Buď tam natáčí nějaký strašně drahý film, nebo zkoušejí, co bude za padesát let. To byl Uprchlíkův závěr, veřejně vyhlášený. Nedávno četl v Timesech nějaké prognózy a teď asi podle nich dělají experimenty. Ale je to tak umělé, že tomu těžko někdo může uvěřit. Dobře, že je od nás oddělili plotem. Nebojte se, řekl mi později, nikomu tam venku jsem neřekl, jaký je rok, abych jim ten experiment nepokazil.

A jde to ještě dál. Celé státy začínají propadat touze po minulosti (nepřipomíná vám to něco?). Budoucnost je nejistá, přítomnost nikoho nebaví, tak proč se nevrátit někam, kde to známe a bylo to dobré? Jenže kdy to je? V evropských zemích se začínají připravovat referenda, jejichž cílem je určit, které desetiletí ve dvacátém století bude to pravé. Zastánci konkrétních desetiletí pořádají - za vydatné pomoci marketérů a propagandistů - kampaně, vyzdvihují se sociální jistoty, národní hrdost, bitevní úspěchy. Jenže každé desetiletí mělo i stinné stránky, nikdy se všem lidem nevedlo dobře. Popis rozhodovacích procesů v jednotlivých zemích je opravdu vtipný - co myslíte, že si odhlasovalo Česko? Dvacátá léta, jako období prosperity první republiky? Nebo nadějná šedesátá léta s rokem 1968, po kterých ale následovala okupace vojsk Varšavské smlouvy? Kdepak, podobně jako další postkomunistické země vsadilo na rok 1989 a nadějná léta devadesátá. Pamětník Jindřich Šídlo by určitě souhlasil:-) V jiných zemích to dopadlo ještě daleko hůř a některé země neměly ani z čeho vybírat (chudák Rumunsko). Co z tohohle může vzejít?

Musím říct, skvělá kniha. Zvlášť, pokud je čtenář ve věku již pokročilejším, kdy mu pravdy o paměti a zapomínání nepřijdou zdaleka jen vtipné. A pokud může s autorem sdílet vzpomínky na doby dávno minulé, je to další velké plus (vůbec jsem netušila, že Georgij Dimitrov skončil podobně jako Lenin nebo Gottwald v mauzoleu!). Paměť, identita, minulost - to jsou základní témata této knihy. Doplněné humorem a vlastními autobiografickými zážitky. Není to úplně jednoduché čtení, to jsem zjistila už u Přirozeného románu, ale rozhodně se k téhle knize ještě vrátím, tedy pokud mi paměť bude sloužit.... 

Pár natěšených ohlasů:

„Georgi Gospodinov je opravdu jedinečný spisovatel. Sleduji jeho dílo od samotného počátku a jsem si jistá, že málokdo umí tak skvěle skloubit poutavý námět, bohatou fantazii a bezchybnou techniku psaní." ― Olga Tokarczuková, nositelka Nobelovy ceny za literaturu

„Gospodinova vize zítřka je noční můra, z níž se musí Evropa vzbudit.“ ― The Times

„Navýsost aktuální… Zábavné, absurdní, ale i děsivé.“ ― The Guardian

„Originální fantazie o evropské politice... ‚Historie je pořád živá‘, píše Gospodinov, a s důvtipem poukazuje na násilí, které minulost páchá na přítomnosti." ― The New Yorker

Georgi Gospodinov (7. ledna 1968 Jambol), je bulharský spisovatel. Gospodinov patří mezi nejpopulárnější a nejpřekládanější současné bulharské autory. V češtině vyšly tři jeho prózy: Přirozený román (1999, č. 2005), povídková sbírka Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (2001, č. 2004) a román Fyzika smutku (2011, č. 2018); a dvě básnické sbírky: Lapidárium (1992, č. 2009) a Techniky a jiné verše (č. 2012). V roce 2023 získal jako první Bulhar mezinárodní Bookerovu cenu za román Vremeubežiŝe (2020, anglicky Time Shelter).

Hodnocení: 100%

Georgi Gospodinov: Časokryt

• Nakladatel: Argo
• EAN: 9788025744956
• ISBN: 978-80-257-4495-6
• Doporučená prodejní cena: 298 Kč
• Originál: Vremeubezhishte
• Překlad: Bernstein, David
• Popis: 1× kniha, vázaná, 264 stran, česky
• Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Jana Poncarová a Dita Pepe: Vlastní pokoje

Před pár měsíci na mě na několika místech vyskočila kniha Vlastní pokoje - rozhovory s českými spisovatelkami o tom, jak se jim tvoří. Usoudila jsem, že tuhle knížku si chci přečíst a udělala si rezervaci v knihovně. Teď na jaře na mne konečně došla řada a já jsem si mohla odnést krásně vypravenou a originálně graficky pojatou knížku z nakladatelství wo-man domů.

A bylo to opravdu inspirativní čtení. Název knihy i její obsah je reakcí na esej Virginie Woolfové (sorry, jsem stará škola a stará známá jména přechyluji) Vlastní pokoj, kterou napsala v roce 1929 na základě svých dvou přednášek. Řešila v nich podmínky, které ženy pro své psaní potřebují - potřebují svůj vlastní prostor, čas a finance. Virginia Woolfová věřila, že ženy za sto let už tohle všechno mít budou a budou se tak moci tvorbě věnovat a vyrovnat se mužům. Ač k dovršení stovky ještě pár jednotek let chybí, spisovatelka Jana Poncarová se pokusila zjistit, jak na tom ženy spisovatelky v současné době jsou. Vyzpovídala svých dvanáct kolegyň, českych autorek různého věku, názorů, přístupů k tvorbě i k životu, a ptala se jich na jejich psaní. Konkrétně se o svém soukromí rozpovídaly Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická, své postřehy doplnila i autorka knihy Jana Poncarová, nakladatelka Barbora Baronová a fotografka Dita Pepe.

Čtenáři (a možná hlavně čtenářky) se tak dozví podrobnosti o tom, v jakých podmínkách tyto dámy tvoří, co jim brání v tvorbě a co jim jejich práci ulehčuje, jak slaďují psaní s výchovou dětí a péčí o rodinu, jak moc se (ne)dá psaním uživit apod. Základní otázky se v rozhovorech opakují, aby bylo možné nějaké srovnání, některé ženy se pouštějí do podrobností, jiné jsou spíše stručnější (a občas mi přišlo, že je to škoda). Autorka si záměrně vybrala ženy spisovatelky rozmanité - svobodné, bezdětné, s malými dětmi, puberťáky i odrostlejšími dětmi, prozaičky, básnířky, ženy mladé i ve zralém věku. V lecčems se jejich zkušenosti shodovaly (náročnost péče, ženské výčitky, podceňování ze strany mužů, nutnost time-managementu atd), často ale také velkou roli hrálo, z jaké rodiny a jakého prostředí pocházely, nebo čím si musely v životě projít.

Pár ukázek:

Přemýšlela jste někdy nad tím, proč v sobě my ženy nosíme výčitku? Já si ji uvědomovala vždycky, jen byla skrytá, nepojmenovaná. Vyplula na povrch, až když jste mě s tématem vlastního pokoje oslovila. Do té doby jsem to brala tak, že se to prostě děje. Dokonce mi to asi přišlo i normální, protože od žen se v minulosti jisté věci očekávaly. Vzpomínám si v této souvislosti na jeden prožitek. Filip byl venku na zahradě a já připravovala oběd, míchala jsem omáčku. Kolem mě děti, hluk, křik – bublalo to na plotně i ve mně. Cítila jsem obrovskou frustraci. Toužila jsem dělat tolik jiných věcí, jen ne míchat omáčku a neustále se o někoho starat. Napadaly mě miliony věcí k příběhu, který jsem nosila v hlavě. Chtěla jsem psát. Zkrátka na mě dopadla tíže toho, že si ještě pořád tolik lidí myslí, že ženy patří za plotnu. Jsem ráda, že o tom spolu mluvíme, že se o tom obecně teď víc hovoří i v celé společnosti. Býváte naštvaná, že kvůli denním povinnostem jde tvorba stranou? Ve mně to někdy doslova vře. A řve – beznadějí. Když cítím, že potřebuju tvořit, a nemůžu, je to jedna z největších frustrací, které znám, které se mi dějí.

...

Jako pozitivní vnímám, že moje dcera nežije v rodině, kde tatínek pracuje a maminka je v domácnosti. Každopádně je důležité, aby věděla, že jednou může dělat to, co chce. Já třeba neměla dojem, že by moje máma, která byla léta v domácnosti, byla nějak zvlášť šťastná. • Sníte někdy o tom, mít prostor psát někde delší čas o samotě? Od té doby, co jsme se s partnerem rozešli a on se o dceru stará taky, mám v létě třeba i týden úplného volna. Taky jsem byla v roce 2018 na měsíční stáži úplně sama v Rakousku a za dcerou domů jsem se vracela jen na víkendy. Byl to zřejmě můj nejhezčí měsíc za hodně dlouhou dobu.

...

Co vás dnes živí? Jiné to bylo před covidem, a hlavně taky v době, kdy jsem nežila se svým mužem. Díky němu dnes nemusím pracovat jako šílená - tedy sbírat všechny možné práce, abych měla na přežití. Byly doby, kdy jsem dělala sezónně dramaturgyni doprovodného programu v zahradách Anežského kláštera pro Národní galerii, do toho jsem se podílela na dvou projektech pro Kateřinu Šedou na jednom editorsky, na druhém produkčně, k tomu se připletly další jednorázovky jako produkční výpomoc na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu Ji.hlava, skript pro film V síti Víta Klusáka a Barbory Chalupové, a ještě jsem docházela na brigádu za barem v Café Fra. A to nezmiňuju řadu dalšíchšílených brigád totálně mimo můj obor. Teď už mám mnohem větší klid, pracujeme na scénáři, na který jsme dostali grant, a až ho dokončíme, chci zase začít pracovat pro Kateřinu. V roce 2021 jsem taky dostala honorář, který se váže k Ceně Evropské unie za literaturu, což byl slušný vyšší obnos. Drobnější honoráře dostávám za autorská čtení, povídky do časopisů a nově taky za licenční smlouvy na překlady mých knih. Tam to hodně kolísá podle toho, jak je na tom knižní trh dané země. Něco jsem dostala za zinscenování obou mých knih v divadle. A taky mi teď chodí mateřská, cha!

...

Klika pro mé ranní psaní za života s Pavlem byla, že nechrápal, i když půldruhého metru za mými zády spával běžně až do oběda. V našem pokojíku bylo ticho a klid. Dokud jsem psala rukou, nebyl důvod se nesoustředit. Horší to bylo, když jsem některý rukopis musela napsat na psacím stroji. Ťukat neslyšně nejde, a to mimochodem ani teď, na klávesnici počítače, i když se na něm píše nesrovnatelně tišeji než na mechanickém psacím stroji. To byl rachot, jako když leje na plechovou střechu! A když se ruční páčkou posouval řádek nahoru, cinklo to... To jsem pak s mašinkou utíkala do koupelny, abych Pavla nerušila, a psala na zemi. Ale jen pokud jsme se zrovna snášeli. Pokud jsme se nacházeli v čím dál tím častějších a bouřlivějších fázích nesnášenlivosti, ba nenávisti, zůstala jsem sedět u svého stolu a ventilovala svou bezmoc mlácením do písmenek s bílými porcelánovými popiskami, takže mi čas od času nějaké to písmenko odešlo, nejčastěji A a O, jako kdyby mi ta klávesnice chtěla vtlouct do hlavy, že substituční trestanci nepomohou, že nemá smysl vylévat si zlost na nevinných. Že je absurdní dělat si z psacího stroje otloukánka, protože tím trestám hlavně sama sebe.

...

Jsme velká rodina a to znamená jeden velký kompromis. A která strana obvykle ustoupí? Matka. Právě ona většinou zůstane doma s nemocnými dětmi, supluje školu i školní jídelnu, připravuje sladké odměny, když se děti doma hroutí z přemíry úkolů. Matka svádí hádky o to, zda se půjde odpoledne ven, matka volá opraváře, když bouchne lednička. Jako spisovatelka nemám žádnou kancelář, kam bych se zavírala a byla jako v práci, všechna tvorba se děje u nás v kuchyni. Nejsou to jednoduché podmínky. Můj způsob psaní je vlastně přemýšlení o psaní. Píšu tak, že nepíšu, děje se to jen v hlavě. Dny plynou a skutek utek. Každý si plní své pracovní povinnosti, jenom já zas nejsem schopná se soustředit. Dost často kolem sebe vnímám neklidnou atmosféru, a to pak psát ani nezkouším, protože chci předejít svému zklamání z toho, že to zase nevyšlo. Často se také kolem mě dějí důležitější věci než fiktivní příběhy – a já neumím přepnout.

Nahlédnutí do konkrétních osudů mě moc bavilo. Některé spisovatelky sleduju delší dobu, tak mě rozhovor s nimi jen potvrdil, co jsem už někde četla (Kateřina Tučková, Petra Soukupová), jinde to bylo větší překvapení. To jak moc sympatická mi z rozhovoru přišla Michaela Klevisová, jak generační některé názory jsou (Daňa Horáková), jak vtipné jsou některé mladé autorky. Zajímavý byl i rozhovor s nakladatelkou Barborou Baronovou, která vysvětluje, jak vzniká v nakladatelství wo-man kniha - kdo všechno se na ní podílí, komu všemu je třeba férově zaplatit a jak se to všechno posléze promítne do cenotvorby. Vlastní pokoje jsou toho jasným příkladem - ač kniha Vlastní pokoje vyšla s podporou Ministerstva kultury a Státního fondu kultury, její cena přesahuje sedm stovek. Na druhou stranu, Vlastní pokoje byla za poslední rok třetí knížka z nakladatelství wo-man (ještě se ke mně dostala Odolná společnost a Proč jsme tak naštvané), a všechny tři si (podle mě) svou cenovku zasloužily. 

Publikaci doprovázejí originální fotografie známé české fotografky Dity Pepe, která jednak vytvořila stylizované portréty zpovídaných žen (s výjimkou Karin Lednické) a jednak knihu doprovodila modely dětských pokojíčků ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea. Kniha vychází v grafické úpravě Štěpána Malovce.

Pokud vás zajímá současný literární provoz, a to zejména ženským pohledem, Volné pokoje nemůžete minout. 

Hodnocení: 100 %

Jana Poncarová a Dita Pepe: Vlastní pokoje

• Nakladatel: wo-men
• EAN: 9788090887022
• ISBN: 978-80-908870-2-2
• Doporučená prodejní cena: 730 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

František Šmehlík: Šelma

V roce 2023 se poprvé udělovaly žánrové Magnesie Litery, v kategorii detektivka získal cenu politický thriller Františka Šmehlíka Šelma. Jeho předchozí dílo, Slyšet jeleny zpívat, jsem četla a docela mě i bavilo (Beskydy mě jako dějiště krimi románů obzvláště berou), tak jsem s nadějí vyhlížela nový kousek. Ten mi také záhy přistál na stole jako dárek k životnímu jubileu. Jenže 520 stránek, to si v kuse jen tak nestřihnete. A tak se mnou Šelma počkala na léto, kdy na ni konečně přišla řada.

 

O čem kniha je? Těšit se můžete na reálie, které částečně připomínají současnou (nebo nedávnou) politickou realitu středoevropského prostoru. Vražda mladého investigativního novináře a jeho přítelkyně - to zní jak případ Kuciak před pěti lety na Slovensku. Slabý předseda vlády Beran, se kterým manipuluje vedoucí jeho sekretariátu - kdo by si nevzpomněl na Petra Nečase a kabelkovou královnu Janu Nagyovou? Mladý a dredatý poslanec Voňavka, dosud studující práva - kombinace Bartoše s Dominikem Ferim? Jméno hlavní vyšetřovatelky z olomoucké kriminálky (Laura Ara) mi zase trochu připomíná komisařku Marii Výrovou od Nejsvětější Trojice, ona sama jako by z oka vypadla svým autistickým předlohám (můžete si vybrat dle vlastního vkusu: Saga Norén, Kim Stone nebo Lisbeth Salanderová). I jeden velkopodnikatel z oblasti potravinářství a zemědělství s politickými ambicemi by se v naší nedávné minulosti našel.

Příběh je každopádně poměrně spletitý. Na začátku je slovní potyčka, při které ministr vnitra napadne před zraky kamer mladého novináře. Ten získal fotografii z bordelu, na které je ministr v družném hovoru se špičkami podsvětí a hodlá o všem podrobně napsat. Kauza se teprve rozjíždí, když je novinář i se svou přítelkyní studentkou nalezen zavražděný na chatě kousek od Šumperka. Jedná se o chladnou politickou vraždu na objednávku? Přítelkyně Lenka byla ale zavražděna úplně jinak, velmi brutálně a bestiálně. Přesně takhle zamřela před 7 lety nedaleko odsud jiná mladá žena, po ní pak v rychlem sledu následovaly další dvě oběti. Najít sériového vraha, kterému se s ohledem na sexuální podtext a způsob provedení činů začalo říkat Porodník, se nikdy nepodařilo. Mohl se vrátit a začít znovu vraždit?

Vrchni vyšetrovatelka Laura Ara z olomoucké kriminálky se spolu se speciálně sestaveným týmem kriminalistů, do kterého patří i specialistka z ÚOOZ (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu), nebo psychopatolog specializující se na sériové vrahy, pouští do vyšetřování. V úvahu připadá mnoho možných linek - jednu z nich zastupuje pátrání po kosovském Albánci Attilovi, který dlouhodobě působí v Česku jako černá ruka mafiána Filipa Horkého - ta kriminalisty přivede až do Záhřebu, kde narazí na další staré případy vražd mladých žen. Stopy vedou ale také do vysoké politiky, k zahraničním zločineckým gangům, do diplomacie či do kontrarozvědky. Policekní práce je ostře sledovaná,  po vraždě mladých lidí se mobilizuje veřejnost a schyluje se k vládní krizi. Laura Ara, která má poměrně značné mezery v komunikaci s lidmi (nikdy necítí strach, neprožívá emoce, říká věci na rovinu, zdá se, že nemá smysl pro humor), se tak musí setkávat s lidmi, se kterými dosud neměla co do činění - včetně prezidenta republiky. Velkou část knihy pak ale tvoří pečlivě popsaná každodenní práce kriminalistů - výslechy svědků, hledání motivů, obhlížení terénu, rodinné poměry kriminalistů. Šumperk je, zdá se, městem hříchu...

Jako flashbacky se pak v knize objevují výjevy z minulosti pachatele, které postupně objasňují jeho rodinné zázemí, děsivé formativní zážitky z dětství a snad i jeho motivaci. Pečlivý čtenář (jako já:-) tak dokáže vraha odhalit dřív než kriminalisté, přesto ale kniha graduje a spěje k několika opravdu nečekaným odhalením.

Šelma je detektivkou severského střihu - nechybí brutální scény jak od Joa Nesbøho, politické pozadí à la Stieg Larsson, bestiální psychopatický sériový vrah, který by se klidně hodil do série od Larse Keplera, nebo speciální postava hlavního vyšetřovatele s démonem z minulosti v sobě. Celou dobu tedy máte trošku pocit, že už jste to někde četli nebo slyšeli, ale to se dá odpustit, pokud má kniha spád a baví. A to tedy Šelma rozhodně má, nudit se nebudete.

Osobně bych trochu zredukovala počet postav a i některé linie (byť na konci všechno zaklaplo a fungovalo) - bylo by to ke čtenářům ohleduplné:-) Knihu jsem si přesto velmi užila a vlastně jsem z ní úplně nadšená, příjemně mě překvapila. Těším se už teď na pokračování - Šelma má totiž být prvním dílem zamýšlené trilogie.

František Šmehlík (* 1995) pochází z Ostravy. Od dětství se věnuje vrcholově judu (3x mistr republiky, startoval na ME, MS i na evropské olympiádě mládeže). Vystudoval bohemistiku na Univerzitě Palackého. V roce 2015 vydal soubor hororových povídek Temné znamení, v roce 2021 vyšel v nakladatelství Argo jeho první detektivní román Slyšet jeleny zpívat. Z mého pohledu slibný mladý autor:-)

Hodnocení: 95%

 

František Šmehlík: Šelma

• Nakladatel: Argo
• EAN: 9788025739150
• ISBN: 978-80-257-3915-0
• Doporučená prodejní cena: 498 Kč
• Popis:1× kniha, vázaná, 520 stran, česky
• Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání) 

Timur Vermes: U

Timur Vermes se proslavil knihou Už je tady zas, pojednávající o tom, co by se stalo, kdyby se tak v roce 2011 zjevil uprostřed Německa Adolf Hitler. Na tuhle knihu jsem psala recenzi před dlouhými deseti lety a pamatuju se, že mě to tenkrát velmi bavilo. Román Hladoví a sytí, který reflektoval uprchlickou krizi z roku 2015 jsem si nechala ujít, teď se mi ale do rukou dostala jeho nejnovější kniha s prostým názvem U. 

Po obsahu jsem dopředu nepátrala, takže překvapení bylo veliké.  U je zkratka pro U-Bahn, berlínské metro. A právě tady se odehrává děj knihy, která vám vydrží ani ne na odpoledne. Je to prosté. Je noc, už toho moc nejezdí a Anke Lohmová už se vidí v posteli. Je unavená ze služební cesty, zítra má spoustu práce a ten pitomý kufr se jí co pět kroků zasekne. V prvním vagonu metra je nablito, tak se přesune do druhého a očima popostrkává hodiny, aby se vlak už rozjel. Není tu nikdo jiný, resp. těsně před rozjetím naskočí nějaký mladík, který si v prázdném vagóně sedne přímo naproti ní. Snaží se s ní zavést řeč, ale na to tak má Anke náladu. Naštěstí prý bude na příští stanici vystupovat. Vlak se rozjede a jede a jede a jede... Minuty ubíhají a vlak nezastavuje, takže to oběma cestujícím začne být divné. Není to nějaká skrytá kamera? Na tísňové lince jim nevěří, udané číslo vagónu vůbec nemají v evidenci a myslí si, že oba pasažéři jsou pod vlivem. Mladík se pokusí použít nouzové brzdy, ale nefungují. Při pokusu rozbít okno se ošklivě zraní. A za okny se začínají objevovat zvláštní lidé... Propadli se ti dva do minulosti, nebo do budoucnosti? Anebo se oba simultánně zbláznili? Dostanou se ještě někdy z téhle divné časové smyčky?

 

Děsivá a tísnivá atmosféra, rychlé zaznamenávání toku myšlenek, únava, kdy člověk nepřemýšlí ve větách, ale v pojmech, to vše je v tého knize naprosto hmatatelné. Skoro žádné pořádné věty, jen slova, dojmy, asociace, strach, hrůza, únava.  Ač jsem si tuhle knihu vlastně nakonec užila, stále mi není jasné, co to mělo být. Horor? Čistý myšlenkový experiment? Sci-fi? Mysteriózní thriller? Grafický román?Nebo jen důsledek nadměrného množství alkoholu a drog?  A opravdu vám policie nebude už nikdy věřit, pokud máte v minulosti nějaký škraloup? 

Pár ukázek, abyste měli představu. 

Dle ohlasů měla řada čtenářů s touto knihou problémy - nevěděli, kdo zrovna mluví, nezamlouvalo se jim množství citoslovcí apod. Evidentně se nedokázali vžít do situace.  Já jsem s tím neměla sebemenší problém, stačilo udržet pozornost, současně si to v hlavě přehrávat a vše bylo úplně jasné:-) Ani alkohol jsem k tomu nepotřebovala. Nicméně v reálu bych nic podobného zažít nechtěla ani náznakem (a zřejmě i proto si na tuhle knihu odteď často v metru vzpomenu - nedík). 

Divná kniha, o tom žádná. Za mně ale dost dobrý, neb bavilo. 

Hodnocení 100%

 

Timur Vermes: U

• Nakladatel: Argo
• EAN: 9788025740217
• ISBN: 978-80-257-4021-7
• Doporučená prodejní cena: 298 Kč
• Originál: U
• Překlad: Škultéty, Michaela
• Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, česky
• Rozměry: 11,5 × 19,5 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)