Georgi Gospodinov: Přirozený román

Opět zabrušuju do vod, které neznám. A tentokrát je to - tramtadadá: bulharský existenciální román! Jsem sama sebou překvapena. Jasně, opět za to může literární kroužek v liberecké knihovně, ovšem tentokrát by mě fakt zajímalo, kdo pana Georgiho Gospodinova vybral. Je-li Přirozený román autorovým reprezentantivním dílem, pak to není úplně typ knih, který by mezi pravidelnými návštěvníky této literární akce nějak převažoval. Na druhou stranu - zajímavá kniha to rozhodně je.  No, těším se na dubnové setkání:-)

Tak tedy: Georgi Gospodinov (*1968) je bulharský spisovatel, básník a dramatik. Je jedním z nejpřekládanějších bulharských autorů po roce 1989, jeho čtyři básnické sbírky byly oceněny národními literárními cenami. První z nich, Lapidárium (česky 2009) získala Národní cenu za debut, v češtině vyšla také básnická sbírka Techniky a jiné verše. Mezinárodně známým se Gospodinov stal svým dílem Přirozený román, který vyšel ve více než dvaceti jazycích (česky v roce 2005). The New Yorker jej označil za "anarchistický, experimentální debut", podle The Guardian je "zemitý i intelektuální", Le Courrier jej nazývá "strojem na příběhy". Velmi oceňovaným a překládaným je i román Fyzika smutku (česky 2018). Česky pak vyšel ještě soubor 23 krátkých postmoderních povídek s názvem Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény.

A oficiální anotace? 

Osobitý román úspěšného bulharského autora je originální mozaikou jednotlivých mikropříběhů bez výrazného spojovacího tématu. Malé střídající se příběhy obsahují fragmenty vzpomínek a výpovědí tří hrdinů, z nichž vystupuje zejména tragikomický popis zániku jednoho manželství. Tyto útržky osudů jsou však neustále rozmělňovány dalšími variantami úvah a myšlenek, což nakonec vytváří pestrý sled téměř "neomezených kombinací" různých alternativ stylů a vyprávění - od nostalgie přes nechutnost až k něze. Autor, uznávaný představitel bulharské postmoderní literatury, se inspiroval mnohoznačností a nepostižitelností dnešního světa. Jeho kniha je náročnou, avšak inspirující výzvou pro všechny, kteří chtějí proniknout do nevšedního obsahu tohoto "stroje na příběhy".

  

Mouchy, záchody (mouchy a záchody, klozety, hajzly ještě mnohokrát - "Jezte hovna. Není možné, aby se milionoy much mýlily."), rostliny, včely, bezdomovci, houpací křeslo, redaktor, zahradník, bývalá žena, dítě, které není jeho, Bůh v pohodě elektrické žárovky, intenzivní život v dětství, pití moči, bezhlaví ptáci ve snu, odposlechnuté hovory, rozvodová fotografie, nevyřčená slova... To vše a mnoho jiného jsou fragmenty tohoto fasetového románu poskládaného podle vzoru oka mouchy z milionu dalších očí... Čtenář si podobně jako ten dvoukřídlý hmyz klouže ze stránky na stránku, občas se zastaví a promne oči, protože ho nějaká myšlenka zaujme, častěji sklouzne někam dál, protože další fekální stať je už příliš. Přeložené je to rozhodně moc dobře - Ivana Srbková 

 

Občas je to depresivní:

Rozvádíme se. Ve snu je odloučení pouze o odchodu z domova. V místnosti je všechno zabalené, krabice jsou naskládané až ke stropu, a přesto je prostorná. Chodba i ostatní pokoje jsou plné příbuzných - mých i Emminých. Něco šustí, šustí a čeká, co uděláme. Emma a já stojíme u okna. Zbývá už jen rozdělit hromadu gramofonových desek. Najednou vytáhne z obálky vrchní desku a hlasitě ji vyhodí z okna. Tato je má, říká. Okno je zavřené, ale deska jím prochází jako vzduchem. Instinktivně vytáhnu další a hodím ji také. Deska se vznáší jako létající talíř a otáčí se kolem své osy jako gramofon, jen rychleji. Jeho pískání je slyšet. Někde nad popelnicemi se hrozivě mračí nízko letící holub. Na první pohled se zdá, že se srážce vyhne, ale hned poté s hrůzou vidím, jak se ostrá hrana desky jemně zaboří do jeho chráněného krku.

Semtam záchodově filosofické:

Začal jsem všechno číst přes záchod a věci, které jsem nacházel uvedené za jiným účelem, jsem přitahoval k tématu. Tam, kde Garfinel zkoumá Rutinní základy každodenních činností, kde sociologie hovoří o banálním v každodennosti, nalézal jsem s tajnou rozkoší svůj předmět. S potěšením jsem četl Schutze, který jako by studoval svět bezprostřední sociální zkušenosti (sociale Umwelt), kde, cituji: "sdílíme s našimi blízkými nejen období prožitého času, ale i sektor prostorového světa ve společném okruhu. Přitom tělo druhého je v mém dosahu a moje v jeho". Nemotal se Schultz přesně okolo tohoto místa?

 

A jindy vyloženě poetické:

Někdy si knihy s námi tropí podivné žerty. Před léty jsem se vytrvale zabýval jednou svou ideou. Myslel jsem, aby to bylo něco, co po mne zůstane, něco krásného a do jisté míry praktického. Věděl jsem, že různé květiny otevírají své květy v určité hodině dne či noci. Dva roky jsem listoval v botanických příručkách, obcházel palouky a celé dny se toulal po polích. Chtěl jsem nalézt ty přesné květiny a jakési přírodní hodiny tak, že bych je uspořádal do kruhu. Představoval jsem si, jak se zavíráním jednoho květu bude otvírat druhý. Hodiny s přírodním mechanismem. Na otázku, kolik je hodin, lidé už nebudou odpovídat například „tři odpoledne”, ale řeknou „tulipán”. Byl jsem na tuto svou ideu pyšný. Ale dva dny předtím, než jsem zasázel už shromážděné květiny, zcela náhodou, inu, zcela náhodou, jsem přečetl v jedněch novinách, v rubrice „Víte, že...”, následující poznámku: „Už tehdy Carl Linné, otec botaniky, znaje přesnost průběhu procesů u rostlin, vysázel do výsečí kruhu takové květiny, které otevíraly květy v přesně stanovenou hodinu dne.” Jak to, že jsem se s tou informací nesetkal dříve, když jsem listoval všemi možnými příručkami? I tentokrát mě slova obelstila. Po celou tu dobu, zatímco jsem sbíral květiny, šťastný, že dělám něco dosud neznámého, po straně se mi posmívala, aby se mi ukázala v poslední chvíli. A kdoví pokolikáté jsem se přesvědčil, že to ne my se zabýváme texty, ale došlo to tak daleko, že ony vodí za nos nás.

Čas od času se čtenář ztratí, pak si ale všimne, že jednotlivé kapitoly jsou uvozené citáty a zase je chycen...

• Itálie? Tam všichni chodí v holinkách a jedí žáby...
• Jen banální mě zajímá. Nic jiného mě tak nebaví. 
• Do dvou let by člověk neměl jíst rybu, aby neoněměl...
• Skleróza z nás udělá nové lidi. Staré vtipy budou pořád směšné. 
• Je sběratelem příběhu, však sám svůj přůběh nemá. 
• Kam jde pak zbytečná láska, kdo ji zamete a kdo vynese koš, kdepak je kontejner?
• Budu prodavačem zmrzliny a zkrachuji každou zimu. 
• Matěji, Marku, Lukáši, Jane, kam jste se schovali? Já už chodím po vodě.

Prostě - jak píše ve své recenzi v Respektu v roce 2010 Martin Reiner: Ejhle, Bulhar!

Máte-li chuť literárně experimentovat, tak tenhle Přirozený román má i s Poznámkou překladatele, Vysvětlivkami a Doslovem celkem 129 stran. To zvládnete i bez velkého přemáhání a možná vás to překvapí, stejně jako mě.  

Hodnocení: 90%

Georgi Gospodinov: Přirozený román

• Nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny
• Edice: Mormolyce
• EAN: 9788071067382
• ISBN: 80-7106-738-5
• Doporučená prodejní cena:149 Kč
• Originál: Estestven roman
• Překlad: Srbková, Ivana
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 134 stran, česky
• Rozměry: 12 × 20 cm
• Rok vydání:2005 (1. vydání)