Blízký soused. 1990-2023. Více jak 33 let práce s romskými dětmi

O víkendu jsem navštívila Muzeum literatury v Bubenči (dříve Památník národního písemnictví, který se sem před dvěma lety přesunul ze Strahova). Na zahradě této zajímavé instituce jsem objevila knihobudku a v ní pozoru-hodnou knihu: Blízký soused. 1990-2023. Více jak 33 let práce s romskými dětmi. Vzala jsem ji hlavně pro svou kamarádku, která s romskou komunitou pracuje, sama jsem se ale nakonec se zájmem začetla.

Publikace vznikla v rámci projektu Rodina učí rodinu, podpořeného Norskými fondy a zabývá se historií spolku Blízký soused, který v Plzni a okolí pracuje s romskými rodinami. Stojí za ním Pavla Fáberová, která jako matka pěti dětí a samoživitelka začala před více než třiceti lety pomáhat romským dětem. Brala je do kostela (spolek má křesťanské kořeny), na výlety, do bazénu - vlastně všude, kam to tenkrát zadarmo nebo za málo peněz šlo. 

Když mi moje nejmladší dcera Maruška chtěla přiblížit, jak je těžké zahrát na klarinet nějakou vychytávku, tak řekla: „Mami, to je tak těžké, jako kdyby bylo něco zadarmo, a ty jsi tam nevzala ani jedno romské dítě.”

Postupně se začali přidávat další lidé - z řad přátel, známých, spolužaček dětí, přišla spolupráce se dvěma azylovými domy, první vlastní klubovna. Přidalo se doučování dětí, dětská skupina, kroužky pro děti, sportovní aktivity v tělocvičně, kursy vaření, práce s rodiči, osvětové semináře atd. Z různých dotací spolek postupně dosáhl na vlastní prostory a také začal pořádat vlastní tábory, profesionalizovat se, rozvíjet mezinárodní spolupráci, včetně pozoruhodného projektu cestování mladých romských dospělých po Evropě. Organizace aktuálně ročně podchytí více než 300 lidí, zorganizuje nebo se podílí na více než 50 akcích a projektech.  Kniha celých těch 33 let shrnuje - tvoří ji vzpomínky zakladatelky (a jejích dětí), profily dobrovolníků, spolupracovníků a zaměstnanců organizace, postřehy donorů a sponzorů. Nejzábavnější jsou pak pro čtenáře Střípky ze života - pravidelné dvoustrany, které se táhnou celou knihou a které obsahují hlášky dětí, příhody z táborů, interakce s rodiči. Nejzábavnější ale vlastně asi není to správné slovo, někdy z těch příhod spíš mrazí. Je to ale zároveň poučné a oči-otvírající.

TO neřeš!” řekla mi 131etá Míša, když jsem se jí ptala na scénu, které jsem byla nechtěně svědkem. Maminka jí poslala krást do Kauflandu, ale Míša se nechala chytit. Maminka jí šíleně zmlátila a velice zle proklela, aby si sociální pracovnice v azylovém domě, kde bydleli, nemysleli, že má s tou krádeží něco společného. V létě s námi byla Míša na Camporee a zapadla mezi mé vlastní děti tak skvěle, že zvenku ani nebylo poznat, že právě tahle holčička se mi nenarodila. Změna prostředí, návštěva „jiného světa", konfrontace s jinými hodnotami - to je jeden z našich základních cílů...

Blízký soused není běžná kniha, je to spíš publikace pro insidery a podporovatele, není asi ani v běžné distribuci (na přebalu se píše, že je neprodejná). Na druhou stranu, třeba pro mě je fakt inspirující. Jednak proto, že sama vedu už mnoho let neziskovku, takže se u některých věcí (fundraising, práce se sponzory, zapojení rodiny a přátel) jen usmívám, a jednak proto, že mě sociální problematika vlastně zajímá. V praktické škole potkával můj syn spoustu dětí z romského prostředí, které by podobnou podporu, kterou děla Blízký soused v Plzni, nebo třeba Awen Amenca v Ostravě, potřebovaly jako sůl... Takže by možná stálo za to tuhle publikaci šířit všemi kanály...

Kdyby to kniha byla, tak bych možná měla pár připomínek - zasloužila by si trochu lepší redakční práci (některé příhody se opakují, trochu sjednotit jazyk by to chtělo) a taky grafika je na mě moc výrazná a barevná (i když to je možná vzhledem k cílovce záměr). Jenže pak si vzpomenu, jak vypadá moje každoroční práce na spolkovém časopise, v jakém fofru a s jakou podporou můžu počítat, a na všechny připomínky zapomenu. Pokud se chcete podívat na fungující neziskovku, která za málo peněz produkuje "hodně muziky", která mění životy lidí a zlepšuje svět kolem sebe, pak Blízký soused může být pěkých příkladem. Více tady: https://blizkysoused.cz/

 

Hodnocení: 100%

Blízký soused. 1990-2023. Více jak 33 let práce s romskými dětmi

• Kolektiv autorů: Pavla Fáberová, Pavla Macháňová, Johanka Bělohoubková, Marie Papazianová
• Grafická úprava: Aleš Fáber
• Vydání první, Plzeň 2024
• Vytiskla Tiskárna Bílý slon, s.r.o., Plzeň
• ISBN: 978-80-11-04711-5

David Attenborough: Život na Zemi

Úžasný příběh o životě na Zemi

Britského přírodovědce a autora pořadů o přírodě Davida Attenborougha není třeba představovat. Více než 70 let zkoumá život na naší planetě a popularizuje přírodní krásy našeho světa. V roce 1979 vydal unikátní knihu Život na zemi, která se zabývá vznikem a rozvojem života. Po čtyřiceti letech se k tomuto dílu vrátil, aktualizoval je a rozšířil s ohledem na nejnovější vývoj vědy. Vítejte na Zemi!

Kniha Život na zemi vznikla na motivy stejnojmenného seriálu. Autor v ní nabízí neuvěřitelný příběh evoluce – od bakterie po člověka. Začíná vznikem života v mořích, postupuje přes prvoky k houbám atd. Každému druhu se podrobně věnuje a porovnává jej se zástupci, kteří se na Zemi stále vyskytují. Obsáhlá kapitola je věnována hmyzu – tušili jste, že existuje asi 4x více druhů hmyzu než všech ostatních druhů organismů dohromady? Společně pak řešíme problém, která ryba se první vydala na břeh. Byl to tiktaalik, kterého mi školní biologie zamlčela? Následuje atraktivní období jak z Cesty do pravěku – planetu ovládají obří obojživelníci následovaní plazi. Dopad meteoritu umožní vzestup savcům, byť nám tu potomci dinosaurů v podobě ptáků poletují dodnes. Autor nám představí nejrůznější varianty savců: od netopýrů po velryby, od lovců po jejich kořist, věnujeme se rozmnožování, výchově mláďat, fungování ve skupinách. Nakonec dojde i na opice a lidoopy, natrefíme na předchůdce člověka (toho zručného i toho vzpřímeného), před očima se mihnou bratranci neandrtálci i denisované, kteří budou známí spíše až mladším čtenářům, vše končí moderním člověkem, který ovládl planetu.

Tento vzrušující příběh je vypravován s vědeckou erudicí, s odkazem na nejnovější vědecké objevy (od fosilních nálezů po výzkumy DNA), zároveň ale velmi poutavě. Představte si např. celou historii života na Zemi v podobě jednoho kalendářního roku: první řasy se objeví v srpnu, ryby koncem listopadu a lidé až v předvečer Silvestra.

Kniha ovlivnila celou generaci milovníků přírody a má potenciál oslovit i současné čtenáře. Nové vydání je doplněno velkým množstvím unikátních fotografií, je to kniha, kterou si budete rádi listovat s dětmi a opakovaně se k ní vracet – já to mám rozhodně v plánu.

Sir David Attenborough (nar. 1926) je moderátor a přírodovědec, který zkoumá a popularizuje variabilitu života na naší planetě. Ve spolupráci s BBC natočil velmi úspěšné dokumentární série Život na zemi, Zázraky života, Modrá planeta a další. Ve svých dílech funguje i jako vtipný a osobitý vypravěč.

Děkuji knihkupectví Luxor za poskytnutí recenzního textu. 

Hodnocení: 100 %

David Attenborough: Život na Zemi

• Nakladatel: Práh
• EAN: 9788072529865
• ISBN: 978-80-7252-986-5
• Doporučená prodejní cena: 999 Kč
• Originál: Life on Earth
• Překlad: Srbová, Jana
• Popis: 1× kniha, vázaná, 352 stran, česky
• Rozměry: 22,5 × 28,5 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Filip Titlbach: Byli jsme tu vždycky

Kniha Filipa Titlbacha o queer komunitě se na trhu objevila letos na jaře a způsobila docela pozdvižení. Ne snad, že by česká společnost vůbec netušila, co si pod tím LGBT+ vlastně představit, ale takhle ucelená kniha tu asi ještě nebyla. Mladý novinář Deníku N tuto knihu napsal, protože přesně něco takového potřeboval číst v době svého dospívání, kdy sám řešil otázky identity a orientace. Knihu tvoří rozhovory s celou řádkou osobností z nejrůznějších oblastí, dohromady pokrývají velkou oblast queer sféry. 

První kapitolu tvoří úvod do problematiky, který obstaral psychoterapeut Honza Vojtko. Dozvíte se, co znamenají všechny ty zkratky (LGBTQ/LGBT+), projdete si definice jednotlivých pojmů (heteronormativita, asexualita, bisexualita, gay, lesba, homofobie, konverzní terapie, role model atd). Neměla jsem pocit, že bych se přiučila něco nového, ale nakonec jsem si zpětně říkala, že asi ok, tohle by se v knize vlastně objevit mělo.

Dál už to bylo mnohem zajímavější: rozhovor s Lenkou Královou, trans ženou, členkou spolku Trans*parent a moderátorkou YouTube pořadu V Tranzu, o tom, jaké to je, narodit se v nesprávném těle a co vše může přinést změna pohlaví v dospělosti (problém v manželství, vztah s dítětem, právní otázky a lékařské podmínky). Věděli jste, že tranzice je v Česku podmíněna sterilizací? A víte, co je to deadnaming a misgendering?  (Nevhodné užití starého jména u osoby po tranzici a oslovování ve špatném rodě).

Následoval rozhovor s jáhnem Jaroslavem Lormanem, který se týkal otázek víry, vztahu církve a LGBTQ lidí, spiritualitou - to je pro mne, přiznávám, trochu odtažité téma. Další rozhovor byl s nebinárním člověkem Atrinem Matušíkem. Nebinární lidé částečně nebo vůbec nezapadají do kategorií muž či žena, což je případ Atrina, který se narodil jako holka, dokonce se i vdal, ale už od malička vnímal výrazný rozpor mezi tím, jak se vidí sám a jak působí navenek. Jako muž se ale necítí, spíš sám sebe vždy pozoroval jako cizího člověka. Označit se jako nebinární, to je ale v Česku problém - veřejnost se posmívá už samotnému pojmu, vrcholní představitelé státu jsou schopni vůči takovým lidem nenávistných projevů. Já si díky této kapitole dost věcí osvětlila. Ve stejném rozhovoru dojde i na jazykovou stránku věci, což je také dost zajímavé (Atrin je původním povoláním učitel a lingvista).

Hodně zajímavý byl rozhovor s advokátem Petrem Kallou, který je jedním z mála lidí, kteří se veřejně přiznali ke své HIV pozitivitě. O životě s AIDS se u nás moc nemluví a jak vyplývá z rozhovoru, moc o tom neví ani odborná (míněno zdravotnická) veřejnost - to mě překvapilo. Petr Kalla se snaží o edukaci, funguje v rámci Prague Pride a angažuje se také v právních věcech týkajících se narovnávání práv LGBTQ lidí.

Zaujal mě i další zpovídaný, pan František Bloudek, který představuje starší generaci queer lidí. Narodil se v roce 1947, dětství a mládí prožil na venkově a na malém městě a až později se dostal do Prahy. Jeho výpověď je svědectvím o tom, jak se žilo gayům v době socialismu, s jakými represemi museli počítat, jak se v té době homosexuální muži seznamovali apod. Jak z černobílých filmů s majorem Kalašem...

Aktivista Kryštof Stupka pak přináší vlastní dost otřesné svědectví o nepřijetí sexuální orientace dítěte rodinou a hovoří o vlastních aktivitách směřujících ke změně společenské nálady ve vztahu ke queer lidem. 

„Jednou jsem se zeptal mámy, co bude dělat, až budu dospělej a přivedu domů manžela s dětmi. Na to mi řekla, že doufá, že ona už nebude naživu,“ vzpomíná třiadvacetiletý Kryštof.

Dalším hostem Filipa Titlbacha je pak Adéla Horáková, advokátka a právnička iniciativy Jsme fér, která se snaží o legalizaci manželství pro všechny, což je momentálně docela aktuální issue. Pokud se chcete dozvědět něco o historickém pozadí této snahy, o tom, jaký je v praktických věcech rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím (například nemožnost zřídit SJM, problémy s hypotékami, sociálními dávkami, vztahem k dětem, informovanosti o zdravotním stavu dětí, otázka samotného uzavírání partnerství na specializovaných matrikách, problémy, které nastínila koronovirová pandemie), pak tohle je rozhovor, který si potřebujete přečíst.

Vysokoškolský pedagog Zdeněk Sloboda se pak věnuje LGBT+ problematice z historického hlediska (z tohoto rozhovoru pochází i název samostné knihy Byli jsme tu vždycky) - od antiky, přes středověk, situaci mezi světovými válkami, pronásledování homosexuálních lidí během druhé světové války, utajování identity za socialismu. epidemie AIDS v 80. letech minulého století. 

Tématu zvanému pinkwashing (= jedná se o formu marketingu, kterou používají velké korporace, státy a politické strany, kdy navenek různými prostředky podporují LGBTQ+ komunitu, dělají to ale kvůli zisku, anebo aby zakryly problematické jednání) se věnují politoložka Zora Hesová a filmová expertka Hana Kulhánková. Příkladem je pro ně třeba stát Izrael, který navenek velmi podporuje LGBTQ lidi (uznává registraci a sňatky z ciziny, umožňuje stejnopohlavním párům adoptovat děti, podporuje gay rodičovství) a vytváří tak obraz prograsivní země, zároveň má ale problematické vztahy se sousedními zeměmi a problém se s náboženskými svobodami. V rozhovoru je ale i řada dalších případů z jiných zemí či z naší vlastní korporátní praxe. 

O queer tématech v médiích si Filip povídá s novinářkou Bárou Šichanovou, která zároveň stojí za podcastem o intimitě Šeptem. Na to navazuje rozhovorem s mým oblíbeným Šimonem Holým (moderátorem popkulturního podcastu Kompot) o popkultuře. Seriály, které se zabývají queer komunitou (Sex ve městě, Zoufalé manželky, Chirurgové), způsob zobrazování homosexuality v českých filmech (Kouř, Šeptej, Nuda v Brně, Účastníci zájezdu, Venkovský učitel, Šarlatán), role televize Nova v edukaci diváků (Ordinace v růžové zahradě, Ulice), coming outy postav showbyznysu (Aneta Langerová, Jitka Smutná, Kovy), zahraniční hvězdy. to mě bavilo velmi. Překvapilo mě, jak je Šimon Holý v téhle oblasti erudovaný, fakt zajímavé.

Poslední troj-rozhovor s Venice, Miss Petty a Just Karen (resp. s Martinem Talagou, Davidem Danielem a Karlem Vladykou) s týká velkého fenoménu tzv. drag queen. Na vysvětlenou: drag queen je většinou muž, který svým oblečením a chováním karikuje ženu, a to pro zábavu nebo s uměleckým cílem. Při stylizaci do ženské role se přehánějí některé charakteristiky (jako např. líčení), aby bylo dosaženo komického, dramatického či satirického efektu. Možná jste (tedy vy starší) v devadesátkách viděli úžasný film Dobrodružství Priscilly, královny pouště - a pak vám nemusím nic vysvětlovat. Každopádně zakončení knihy bylo dostateně bláznivé a zábavné. 

Musím říct, že tohle je fakt skvělá kniha, kterou bych nejraději zařadila někam do doporučené středoškolské četby. Hodně dětem by pomohla při hledání identity a těm ostatním přinesla informace, které evidentně pořád chybí. Jinak bychom v roce 2022 neustále neposlouchali kecy o tom, jak gayové rozvracejí tradiční rodiny... 

Kniha je mimochodem krásně graficky zpracovaná, hezké portréty zpovídaných, poznámky a vysvětlivky po okrajích stránek, vydařená obálka. Určitě doporučuji číst v papírové podobě, nikoliv ve čtečče. 

Berte tuto recenzi jako příspěvek k aktuálně probíhajícímu Prague Pride Weeku:-) A kdybyste se chtěli na queer problematiku podívat spíš z té zábavnější stránky (protože prázdniny a tak), tak si pusťte na Netflixu nový seriál Uncoupled (Opuštěný). Je to něco jako Sex ve městě, jen z gay prostředí, určitě vás pobaví (právě jsem ho dokoukala:-)

Hodnocení: 100%

Filip Titlbach: Byli jsme tu vždycky

• Nakladatel: N media
• Edice: Edice N
• EAN: 9788088433071
• ISBN: 978-80-88433-07-1
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 240 stran, česky
• Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

 

Jiří Ventluka: Motýl v pavučině

Motýl v pavučině je příběhem dívky Eriky, která až rané dospělosti zjistí, že trpí vzácným onemocněním, které nikdo nezná. Její lymfatický systém není napojený na krevní oběh, což způsobuje velké problémy s krvinkami, prouděním lymfy i zásobováním těla živinami. V dětství se sice čas od času objevovaly nějaké příznaky, ale protože na tom dívka byla velmi dobře – závodně sportovala a výborně se učila, nikdy se to nijak zásadně neřešilo. Až po úrazu v Rakousku v létě 2003 se nemoc projevila naplno, vzápětí začaly zprvu kratší a později delší pobyty v nemocnici, spojené s transfuzemi krve a plazmy. Zdravotní stav se horšil, následovalo několik sepsí, umělý spánek a mimotělní okruh. Celou dobu ale byla Erika v dobré mentální kondici, nějakou dobu z nemocnice i pracovala, studovala doktorské studium. Síly ale ubývaly, řešila se nutrice, dívka posléze ve velmi vážném stavu skončila v jedné krajské nemocnici, kde nakonec po roce a půl boje s nemocí také zemřela.

Celý příběh od začátku až do konce popisuje v knize Eričin otec. Člověk zřejmě velmi pragmatický a racionální, pro kterého se kniha stala způsobem, jak se s celou tragickou situací vyrovnat, je to vlastně jakési vyznání dceři. Otec se snaží reálně popisovat systém péče a způsob léčby, zmiňuje několik pokusů o využití alternativních forem léčby, snahu nalézt pomoc v zahraničí (v době, kdy byl internet ještě v plenkách). Někdy jsou to zápisky velmi osobní, často z nich čiší bezmoc, jindy zase zloba a zášť – na systém, na nekompetentní lidi, kteří se najdou všude, takže i ve zdravotnictví, na selhávající blízké. Je docela fascinující, co všechno si Eričin otec poznamenal či pamatoval. Cílem sepsaného příběhu bylo dle autorových slov pomoci lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci, ukázat jim, že v tom nejsou sami.

Za sebe bych asi byla ráda, kdyby kniha skončila dopisem na rozloučenou od kamaráda, který přišel do e-mailové schránky několik dní po pohřbu. Následovala ale snaha rodičů zjistit, co se vlastně stalo (zda Erika nezemřela následkem špatné péče v mimopražské nemocnici, zda byly všechny postupy de lege artis atd), a to prostřednictvím soudního sporu. Spor o pravdu či spravedlnost, jak to nazývá autor knihy, který ale, jak asi tušíte, nevedl k ničemu jinému než k utracení peněz za advokáta, znalce a soudní poplatky. Obávám se, že se nedalo čekat nic jiného, navíc v případě, kdy podobnou chorobou trpí jen několik lidí na světě a neexistuje žádná schválená či správná léčba (ani v zahraničí, natož v ČR).

Kniha je velmi podrobná, je v ní hodně přímé řeči a dialogů, takže je široce přístupná a docela "dobře" se čte. Je to ale i přes občasné pozitivní momenty docela dost depresivní čtení, které vám rozhodně žádnou katarzi na závěr nepřinese, spíš smutek nad tím, kolik podobných osudů se asi tady u nás odehrává. Já sama jsem se do této knihy pustila proto, že mám s (jiným) vzácným onemocněním osobní zkušenost, ale obávám se, že podobné zkušenosti nebývají úplně přenositelné. Myslím, že Motýl v pavučině bude mít velký význam pro rodinu Eriky, případně pro její známé, kteří se tak mohou dozvědět, jak prožila své poslední okamžiky a jak to zvládalo její okolí, pro širší publikum ale asi určena úplně nebude.

Kniha je důkazem toho, že ani současná moderní medicína není všemocná, byť jsme o tom z nejrůznějších médií dennodenně přesvědčování. Je také svědectvím o bezpodmínečné rodičovské lásce, i o tom, že lidé jsou různí a velmi záleží na tom, koho v životě (a v nemocnici zvlášť) potkáte. Věřím, že převedení tohoto smutného příběhu do knižní podoby pomůže rodině přijmout fakt, že přišli o svou nadanou dceru a že jim umožní příběh uzavřít. Moc bych jim to přála.

Za knihu děkuji nakladatelství Rosier. 

Jiří Ventluka: Motýl v pavučině

• Nakladatel: Rosier
• EAN: 9788088467113
• ISBN: 978-80-88467-11-3
• Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,8 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Džuniči Saga: Sláma i hedvábí

O téhle knize jsem se dozvěděla náhodou před několika lety – moje kamarádka si ji přála k vánocům, kniha ale v té době nebyla nikde k sehnání. Dala jsem si ji do seznamu knih, které bych si chtěla přečíst – a jak už to tak bývá, kontextová reklama na Facebooku mi ji o něco později ukázala v reklamě. Nakladatelství K.A.V.K.A. totiž tuhle skvělou a beznadějně rozebranou knihu o Japonsku v listopadu 2021 dotisklo.

Kniha Sláma i hedvábí má podtitul: Život na japonském maloměstě před sto lety, což je zcela vystihující. Jedná se o sbírku vyprávění obyčejných lidí, které při návštěvách svých pacientů vyslechl a na magnetofonové pásky patnáct let zaznamenával místní lékař Džuniči Saga. V roce 1981 ji vlastním nákladem vydal pod názvem Cučiura, náš domov. Knížka obsahuje krátká vyprávění příslušníků nejrůznějších profesí, pro nás často exotických – rýžaře, výrobce tófu, kata, výrobce dřevěného uhlí, mafiána, gejši, ale také porodní asistentky, vetešníka, obchodníka, kováře, pokrývače, bednáře, kadeřnice, rybáře, vojáka. Ti všichni vzpomínají na svůj život, na chudé poměry a náročné životní podmínky na maloměstě v první polovině dvacátého století. Jejich vyprávění je velmi otevřené a syrové, život tehdy byl úplně jiný, než je dnes. Bída, hlad, každodenní dřina, pro dnešní dobu nepochopitelné podmínky pro život (a to se ještě do českého vydání údajně nedostaly ty nejdrastičtější vzpomínky). Ale přesto většina zpovídajících na tu dobu vzpomíná s láskou a touhou vrátit se na chvíli do časů svého mládí.

Knížka vzbudila po svém vydání v Japonsku velký ohlas, dočkala se řady vydání, brzy byla přeložena do angličtiny a přes ní pronikla i do dalších jazyků. Zahraniční novináři v Japonsku ji v roce 1987 zvolili za knihu roku.

Knížku v Japonsku v roce 1996 v anglickém překladu objevila a posléze z japonštiny do češtiny nádherně přeložila japanoložka Vlasta Winkelhöferová, držitelka Řádu vycházejícího slunce se zlatými paprsky a rozetou, což je druhé nejvyšší vyznamenání Japonska udělované cizincům. České vydání zdobí ilustrace Susumu Sagy.

Úryvek z vyprávění obchodníka s rýží:

Obyvatelé dlouhých společných baráků na terase Fudó byli všichni bez výjimky nesmírně chudí. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval v obchodě s rýží, nadmíru dobře jsem věděl, jak moc jsou chudí. Když muž celý den pracoval a večeř se vrátil s vydělanými třiceti nebo padesáti seny, jeho manželka s tou jeho celodenní mzdou v hrsti k nám až pozdě večer přišla nakoupit trochu rýže. Pokud si mohla dovolit nakoupit jedno šó, což byly zhruba dvě kila, tak na tom byla ještě moc dobře, většina žen ale mohla koupit nanejvíš pět nebo sedm gó. … Protože jsme nemohli mít krám otevřený až dlouho do noci, občas se nám stávalo, že když jsme večer v obvyklou dobu zavřeli, hned brzy ráno někdo bušil na dřevěné okenice a zvenčí se ozývalo: „Prodejte mi prosím rýži, děti mají hlad!“

Nebo třeba vzpomínka kadeřnice:

Děvčátka v útlé věku nosila vlasy dlouhé a rozpuštěné. Tomu se říkalo amisage. Jak dívky vyrůstaly, česaly si své vlasy pečlivěji a přidávaly i různé malé ozdoby, jako například papírové stužky. Když děvče ve dvanácti či třinácti vyšlo ze základní školy, nemohlo již nosit vlasy volně rozpuštěné. Bylo zvykem upravit jí vlasy do účesu momoware. Na venkově, kde jsem žila já, si muselo děvče své vlasy učesat do tvaru momoware hned druhý den poté, co dokončilo školní docházku. A již si také kimono nemohlo zavazovat úzkým obyčejným páskem, muselo si uvázat pořádný pás obi. To byly zásady, které platily obecně: hned se učesat do mnoware a začít nosit obi.

…

Velikost účesu byl rovněž určována věkem ženy. Když to byla vdaná paní mezi dvaceti a třiceti, byl její účes upraven do velkých a bohatých tvarů. Takový je na obrázku a říkalo se mu daicukasa. Pokud byly vlasy vyčesány do ještě většího účesu, mluvilo se o daidaicukasa. Ale jakmile žena překročila třicítku, uzel se začal postupně o něco zmenšovat. Po čtyřicítce ještě víc a od padesáti šedesáti let to začal být ubohý malý drdůlek, který ženě jen tak seděl nahoře na hlavě. Pod takovým drdolem si už každá žena plně uvědomovala, že je stará.

Máte-li rádi Japonsko, nebo máte-li nějakého japanofila ve svém okolí, pak neváhejte, tohle je knížka, kterou si užije každý milovník téhle ostrovní země, stejně tak jako čtenář, který rád čte o starých časech. Knížka je opravdu krásná, a to i do ruky - hezký papír a milé ilustrace už se tak často nevidí. 

 Hodnocení: 100%

Džuniči Saga: Sláma i hedvábí

• Nakladatel: Kavka, knižní a výtvarná kultura s.r.o.
• EAN: 9788090764507
• ISBN: 978-80-907645-0-7
• Překlad:  Winkelhöferová, Vlasta
• Ilustrace: Susumu, Saga
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 208 stran, česky
• Rozměry:17 × 24,5 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Čtenářská výzva 2021

Ačkoliv rok skončil už před drahnou dobou, až teď se dostávám k tomu ho nějak zhodnotit z čtenářského pohledu. Přečetla jsem toho docela dost, byť statistiku raději z dobrých důvodů nezveřejňuji - možná bych mohla napsat, jak se teď populárné říká - byly to vyšší desítky knih:-)

Každopádně pár knih se mi vešlo i do loňské Čtenářské výzvy, tak vám ukážu které, co říkáte? 

Poznámka: do výzvy na Databázi knih pravidelně zařazuju jen první knihu, kterou v daném roce přečtu a ona mi do tématu "pasuje". Sem ale zkusím přidat ještě příp. další knihy, které se do výzvy hodily a bylo by škoda je minout a zapomenout. 

1. Kniha z lékařského prostředí

Satchin Panda: Cirkadiánní kód

Knihy z nakladatelství Jan Melvil Publishing jsou "love brand". Moc ráda je čtu, většinou se zabývají něčím, co zrovna hýbe (nejen mým) světem. Cirkadiánní rytmus člověka je aktuálně hodně skloňovaný, jedná se vlastně o jakési vnitřní hodiny, které běží "někde na pozadí", a dávají pozor na to, aby se naše životní procesy a funkce udržovaly v určitém daném rytmu a tělo tak zůstávalo zdravé a schopné regenerace.  Náš aktuální životní styl je ale dost "rozbitý" a u většiny z nás má k pravidelnosti daleko. Satchin Panda se v knize pokouší čtenáře přesvědčit, proč je dobré v životě pravidelnost zachovávat, jak si nastavit spaní, načasovat pohyb a jídlo, abychom pravidlnosti svých vnitřních hodin opět dosáhli. Čte se to skvěle, dostanete tip i na dobrou aplikaci, nicméně - mně se pravidelně žít (tedy hlavně jíst) prostě nedaří... 

Další kniha, která by se mi do tohohle tématu hodila, ale četla jsem ji až na sklonku roku 2021:

Martina Terezie Kalábová: Kolik podob má doprovázení 

Knihu vydal Moravskoslezský kruh a jejím tématem je paliativní péče a doprovázení blízké osoby na poslední cestě. Má podobu jakési autobiografické zpovědi, popisu situace jedné rodiny, ve které postupně odchází otec. Domácí péče je stále náročnější, a i když se v ní matka s dcerou střídají, nakonec nezbyde, než umístit otce do zdravotnického zařízení. I tam je ale možné pokusit se splnit přání umírajícího týkající se dobré smrti. Knížku doplňují odborné poznámky o paliativní a ošetřovatelské péči, část je věnovaná duchovnímu, či chcete-li náboženskému rozměru. Není to lehké čtení, ale může čtenáři ukázat, jak to na konci našeho života může také vypadat. Publikace vyšla za podpory Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí v rámci NDT Senior a Jihomoravského kraje, a je zdarma dostupná i v elektronické podobě - v pdf si ji můžete stáhnout tady.

2. Kniha obsahující ilustrace

Tohle téma mě možná trochu zaskočilo. Zjistila jsem, že ilustrace v knize prakticky nesleduju, což bude asi tím, že toho hodně přečtu v elektronické podobě. Vlastně mě obrázky zajímají víceméně jen v dětských knihách, příp. odborných publikacích, třeba o umění nebo o architektuře. No ale nakonec jsem našla jednu, resp. dvě, které určitě ilustrace měly a byla to výrazná součást celého díla. 

Veronika Hurdová: Agnes a Zakázaná hora

Veronika Hurdová: Agnes a Ostrov stínů

Veronika Hurdová, alias Krkavčí matka, je taková trochu alternativní žena, kterou už drahnou dobu sleduju - na FB i na jejích webových stránkách. Přečetla jsem kdysi její knihu o smrti (Moje milá smrti), jednou jsem byla i na její přednášce. Nikterak extra s ní nesouzním, ale respektuji a vlastně se zájmem sleduji její způsob života: po smrti svého manžela vychovává sama své tři děti, dopřává jim velkou svobodu - hodně s nimi cestuje, má je na domácím vzdělávání ("unschooling"), snaží se dělat jen to, co ji těší, mimo jiné psát knihy a živit se tím. Byla jsem tudíž zvědavá i na její nejnovější knihu pro děti Agnes a Zakázaná hora. 

Agnes žije v pralesním kmeni Magrejů. Lidé z její vesnice se rodí s nějakým neobyčejným darem. Jakmile svůj dar objeví a ovládnou, musí jej na Úplňkové slavnosti předvést a složit přísahu, ve které přislíbí dar používat ku prospěchu celého kmene. Jediná potíž spočívá v tom, že tento slib musí každý Magrej složit do svých dvanácti let, jinak se stane Stínem. Agnes právě oslavila své jedenácté narozeniny. A na rozdíl od ostatních stále netuší, v čem její dar spočívá. Vydává se proto na nebezpečnou cestu k Zakázané hoře. K té stejné hoře, ze které se před pěti lety nevrátil její tatínek.

Agnes a Zakázaná hora je taková fantasy a zároveň self-help kniha pro děti. Dozvíte se tu z vyprávění hodně o komunikaci, získávání sebevědomí, trpělivosti, oceňování druhých, máte prostor si na daná témata dělat vlastní cvičení a zapisovat si poznámky (já jsem tedy odbočky k vlastní práci se sebou samou přeskakovala...). No, občas mi to  přišlo trochu překombinované,  ale umím si představit, že mít doma dítě v tom správném věku a nastavení, asi by mě i bavilo číst knihu a diskutovat o ní dohromady. Sama ale asi úplně cílová skupina nejsem. Přesto jsem si ale nakonec vloni před vánoci objednala i druhý díl - cílem bylo samozřejmě hlavně podpořit autorku, navíc jsem ale už věděla, komu oba díly udělají radost pod stromečkem (a udělaly). Druhý díl, Agnes a Ostrov stínů se mi každopádně zdál mnohem vydařenější, přehlednější a smysluplnější. 

Už to jsou dva roky, co se Agnes vrátila ze Zakázané hory. Od té doby život ve vesnici Magrejů na ostrově Baulu pokojně plyne. Jednoho večera se však stane něco, co bylo doposud vyloučené. Agnes se srazí se Stínem... S každým dalším dnem přibývají nové případy útoků těchto poloprůhledných bytostí na vesničany, se kterými ještě donedávna žili v souladu. Když se pak první z Magrejů začnou proměňovat ve Stíny, je jasné, že času není nazbyt. Rovnováha trvající po mnoho generací byla narušena a nyní zbývá zodpovědět jedinou otázku: Najde se někdo, kdo má dost odvahy na to, aby zachránil celý ostrov? POSELSTVÍ KNIHY: Jak si udržet vnitřní světlo, když svět kolem černá?

3. Kniha, která je vyprávěna retrospektivně

Barbora Šťastná: Hezčí svět

I tady jde jako u předchozího bodu o autorku, kterou už dlouho dobu sleduju a v tomto případě i vcelku důsledně čtu. I když si myslím, že nejlepší byly autorčiny první knihy (Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu, Dobrá tak akorát), fandím ji i na poli beletrie.  Hezčí svět je román o hledání kořenů, snaze najít vysvětlení pro události, na které hlavní hrdinka má jen matnou vzpomínku, ale které výrazně ovlivnily její život. Pár docela zajímavých prostředí (pohraničí severních Čech a francouzské pobřeží), konec mě nakonec vlastně překvapil. Vyprávěno částečně retrospektivně, takže do tématu výzvy to zapadlo, nějak zásadní kniha to ale pro mne nebyla. 

4. Kniha, ve které se objevují nadpřirozené postavy

Cynthia Hand, Brodi Ashton a Jodi Meadows: Má lady Jane

Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal královnu. Na celých devět dní! Má opravdu vládnout, nebo řešit, že má hrad plný spiklenců a její novomanžel se ve dne proměňuje v koně? Originální fantasy na motivy historických událostí, které ale nebere příliš vážně. Čeká vás dokonalý černý humor, nadsázka, láska, dobrodružství a dokonce i troška magie.

Tohle bylo boží! Trochu jako vrátit se do dětských let a číst dobrodružné pohádky. Navíc to byla opravdu legrace a že já se u knih směju málokdy:-) Ještě zábavnější pak bylo procházet wikipedii a hledat si odkazy na události, které se pro tuhle knížku staly předlohou. Jasně, že se v tudorovské Anglii lidi neměnili na zvířata, ale přečtěte si něco o královně Janě Grayové, která vládla 9 dní... Není to asi knížka pro každého, ale pokud vás baví bizarní situace, zvládnete fantasy a jste ochotní zkusit tenhle typ humoru, pak rozhodně doporučuju.

 

5. Kniha vydaná před sto a více lety

Lucy Maud Montgomery: Anna ze Zeleného domu

Tohle byla jen taková snaha odškrtnout si knížku, kterou jsem si měla přečíst v dětství, ale která mě tehdy nějakou shodou okolností minula. Co k tomu říci? Nejslavnější kanadská kniha pro děti, přeložená do desítek jazyků, několikrát zfilmovaná.  Klasika z kategorie čtení pro dívky. Sirotek Anna se vlastně omylem ocitne v domě dvou starých sourozenců, kteří si chtěli adoptovat kluka, který by jim pomohl s domem (ano, je to kniha vydaná před sto a více lety). Annu chtějí nejprve vrátit, jenže pak se ukáže, že je to nakažlivě optimistické dítě, které má tak bujnou fantazii a nezdolnou chuť po životě, že si brzy všechny získá. Navíc je to děvče inteligentní, což ji přivede i na tu dobu pro dívku neobvyklou cestu dalšího vzdělávání. Kniha má spoouustu pokračování, mně stačil první díl:-) V deseti letech bych si to asi užila víc, ale ok, pořád je to takové to milé čtení, které ukazuje, že svět býval kdysi v pořádku:-)

6. Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná

Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR

Tohle je pro změnu kniha, která narozdíl od té předchozí ukazuje svět, který v pořádku rozhodně není. Koreanistka Nina Špitálníková vyzpovídala 7 severokorejských uprchlíků a zjišťovala, jaký je život v izolované Korejské lidově demokratické republice. Zvolila jsem formu audioknihy a vůbec nelitovala, zasáhlo mě to možná víc, než čtení. Je to autentické a velmi depresivní, hodně oči otvírající. Jedna z nejpůsobivějších knih loňského roku. 

7. Kniha, která má v názvu část lidského těla

Lobsang Rampa: Třetí oko

Tohle byl návrat do mládí - knihy Lobsanga Rampy se u nás začaly vydávat někdy na začátku 90. let a byly v té době hodně populární. Hlad po budhistické duchovní literatuře, čtenářsky přístupné zpracování, dobrodružné autobiografické líčení, to byl asi hlavní důvod tehdejšího zájmu. Ostatně několik těchto knížek tibetského lámy, kterému bylo osudem předurčen stát se lékařem a posléze odejít na Západ, mám taky ještě doma, byť se jejich nekvalitní vazba postupem času už dávno rozpadla. Vzpomínám si, s jakým nadšením jsem ty knihy tenkrát četla, i když už tenkrát jsem měla o autenticitě autora a jeho zážitků své pochybnosti (yetti, šangri-lá, astrální cestování apod.). Nezapomeňte ale, že tenkrát ještě nebyl internet:-) Přesto jsem i po letech pochopila, proč jsem z té knihy byla kdysi tak unešená. Třetí oko NENÍ prázdný prostor nad nosem...

Další kniha, která by se do tohohle tématu dala s trochou fantazie zařadit, byl knižní rozhovor Aleše Palána s biochemikem Janem Konvalinkou:

Aleš Palán, Jan Konvalinka & Jan Šibík: Spánek rozumu plodí příšery

Jan Konvalinka, přední český biochemik a prorektor Univerzity Karlovy, se v uplynulých dvou letech stal známým hlavně díky svému angažmá v boji proti covidu. Tahle kniha ale není jen o koronaviru (rozhovor se ostatně odehrával po první vlně, v létě 2020), ale o vědě obecně, o kritickém myšlení, o vysokoškolském vzdělávání v Česku a v zahraničí, o širším kontexu naší současnosti.  Bez ohledu na vcelku depresivní témata je psaná velmi lehce, kultivovaně a vlastně optimisticky - inteligentní a inspirativní čtení. 

8. Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis

Sedimenty diagnózy wellness

Příklad toho, jak zvláštní knihy občas čtu. Tuhle jsem kupříkladu dostala k narozeninám. Knihu vytvořil kolektiv autorů, studentů Ateliéru intermédií brněnské FaVU,  v rámci své ročníkové práce. Studenti si na ní chtěli vyzkoušet různé literární formy a netradiční tvůrčí postupy (jako např. psaní v reálním času do sdíleného dokumentu, využití virtuální reality a internetu při obhlídce lokací apod), vybrali si k tomu i docela zajímavé téma (prepperství) a místo (bývalý solný důl v Bělorusku). 

Prepper Oktobrin přijíždí do běloruského Soligorsku, do bývalých dolů na potašovou sůl, na jejichž místě vzniklo luxusní sanatorium pro léčbu plicních chorob. Jeho cílem je prozkoumat, zda by bylo možné podzemní prostory obývat i po očekávané proměně světa. V rekultivovaném dole totiž vidí ideální úkryt před jakoukoli formou kolapsu. Ač je sám zdravý, podstupuje v podzemí léčebný pobyt, při němž má získat kontrolu nad svým životním osudem, prozkoumat své vlastní možnosti a učit se přežít nezávisle na vnějších okolnostech.

Kniha je to rozhodně zvláštní, dopis tu každopádně hraje velkou roli, takže zařazeno. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, tady je jedna erudovaná recenze. 

9. Kniha, kterou jste objevili díky Databázi knih

Michelle Obama: Můj příběh

Ne snad, že bych nevěděla o tom, že manželka bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy Michelle napsala knihu. O tom, že ale vyšla již i česky jsem se dozvěděla zcela náhodou právě z Databáze knih. A tak jsem si ji rovnou pořídila (v audioverzi). Není to knížka, která by vám změnila život (to asi autobiografie populárních lidí ani nemají ambici chtít), ale přesto mi to přišlo jako docela příjemné a vcelku i inspirativní čtení. Bavilo mě Michellino dětství, škola i studium práv, manželství s Barackem, míň jsem si užila pasáže věnované prezidentské kampani, ale i to bylo nakonec pro pochopení amerického systému vládnutí docela zajímavé. Michelle Obamová mi z téhle knihy vyšla jako sice dost ambiciózní, ale přesto velmi inteligentní a příjemná dáma s nadhledem. Kéž by se něco takového dalo napsat o některé z našich prvních dam....

10. Kniha o známé české osobnosti

Halina Pawlowská: Zážitky z karantény

I když se svět do pekel řítí, tak lze pořád šťastně žíti!

Halina Pawlovská je alespoň pro mou generaci stále známou českou osobností. Navíc první má loňská přečtená kniha. Více tady, hlouběji rozebírat asi netřeba.

11. Kniha, kterou po přečtení někomu darujete

Carmen Korn: Konec starých časů

Carmen Korn: Začátek nové éry

  

Po přečtení Geniální přítelkyně jsem před několika lety narazila na německou Ságu jednoho století: příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku. První díl, Dcery nové doby, se mi líbil velmi - obsahoval meziválečné období, vzestup nacionálního socialismu a dobu druhé světové války, to vše na osudech několik zajímavých rodin. Různé společenské vrstvy, emancipující se ženy, velmi čtivě napsané, fakt dobré. Ty dvě pokračování už ale tak zajímavé nebyly. Konec starých časů (50. a 60. léta) - to bylo o hlavně o jídle, návštěvách a řešení vztahových banalit ("Ekonomický zázrak, rokenrol a koktejlové večírky jsou znakem nové doby."). Trochu se to zlepšilo v posledním díle trilogie, Začátku nové éry, kdy přišla nová témata (sjednocení Německa, AIDS, terorismus) a také noví hrdinové. Životy původní čtveřice se naplnily, jejich místa zabraly děti a vnuci. Každopádně to bylo docela zajímavé čtení o historii sousední země v průběhu jednoho století. Sérii jsme si oblíbily společně s přítelovou maminkou, která je původem Němka, takže obě knihy putovaly jako dárky právě k ní. 

12. Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici

Magdalena Vožická: Jak přežít konec civilizace

Já se tedy konec civilizace přežít nechystám, v tom mám docela jasno, to mi ale nebrání číst si, jak si to plánují ostatní. Hlavní hrdina Jindřich se odstěhuje na vesnici a vše si prakticky zkouší - což je dost zábavné čtení, doporučuju. Více tady. 

13. Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen

Nutno říct, že tohle téma mi přišlo fakt stupidní. Ale mrkla jsem do příslušného oddílu na Databázi knih a narazila tam na knížku, o které jsem už slyšla v jednom podcastu. Knížku jsem si překvapivě dost užila a dokonce jsem ji úspěšně doporučila dál. Takže beru zpět, i divné nápady vás mohou dovést k zajímavým knihám. 

Oyinkan Braithwaiteová: Má sestra je sériový vrah

Podrobnosti nabízím tady. 

14. Kniha s pruhovanou obálkou

Hanya Yanagihara: Malý život

Jedna z nejlepších knih, kterou jsem loni četla. Velký román, který už měl v ruce snad každý, kromě mne. Zajímavé, ale taky drsné a smutné čtení. 600 stran syrových emocí. Ani na recenzi jsem si netroufla, rozhodně ale doporučuju!

"Když se čtyři spolužáci z malé vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu hezký laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí s ostrým jazykem, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy točí. Během několika následujících desetiletí se vzájemné vztahy prohlubují a nabírají temnější odstíny, poznamenané závislostí, úspěchem a pýchou. Ale jak si každý z nich dříve či později uvědomí, největší výzvou je pro ně pro všechny Jude sám; ve středním věku děsivě nadaný soudní advokát, ale v soukromí stále zlomenější člověk, s myslí i tělem zjizvenými hrůzným dětstvím a poznamenaný takovým traumatem, až se sám bojí, že je nikdy nedokáže překonat – a že jeho minulost bude navždy určovat jeho život. Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem. V pozoruhodně vybroušeném románu Hanya Yanagihara mistrovsky vylíčila, jak se láme srdce, a podrobila nelítostnému zkoumání tyranii zkušenosti a paměti."

15. Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy

Anna Fodorová: Lenka

Odcházení poslední německy píšící pražské spisovatelky Lenky Reinerové z pera její dcery, psychoterapeutky Anny Fodorové. Vztah matky a dcery, nemoc, vzpomínky, odkrývání rodinných tajemství, působivý jazyk, citlivé zpracování. Osudy Lenky Reinerové znám z jejích vlastních knih, myslím, že by s touhle poslední tečkou za svým životem byla spokojená. 

16. Kniha do 15. místa v některém žebříčku na Databázi knih

Petra Soukupová: Věci, na které nastal čas

V době, kdy jsem tuhle poslední knihu Petry Soukupové četla, se pohybovala na předních místech žebříčku nejčtenějších knih. Soukupová, jak ji známe - obnažené rodinné vztahy popsané prostřednictvím každodenních rutin a zážitků. Tentokrát je v hledáčku celá jedna rodina - Alice a Richard jsou spolu 17 let a mají dvě děti, třináctiletého Ríšu a jedenáctiletou Lolu. Nějak to funguje samospádem, chodí se do práce, do školy, nic speciálního. Pak se ale objeví někdo nový a "rodinné štěstí" je najednou na hromadě. Má cenu tohle zkoušet lepit? Petru Soukupovou mám ráda a baví mě to, jak si hraje s popisováním situací pohledem různých postav. Jedna a ta samá věc, a přitom se tak liší od pohledu dospělého, když ji prožívá (a popisuje) dítě...  Co mi to jen připomíná?

17. Kniha poprvé vydaná v roce 2021 (nová kniha)

Karin Lednická: Šikmý kostel 2

Kniha o Karvinsku z pera místní rodačky Karin Lednické se stala v roce 2020 bestsellerem (psala jsem o ní tady). Stejný osud potkalo i její pokračování, Šikmý kostel 2. Autorka se tentokrát zaměřuje na období let 1921 - 1945. Po problematickém údobí na začátku první republiky, kdy docházelo k ozbrojeným bojům o území mezi Čechy a Poláky, nastalo ve 20. letech období relativního klidu a rozkvětu, které ale po pár letech vystřídala hosporářská krize a opětovný vzestup nacionalismu. Katastrofu zdejšího kraje pak dovrší německá okupace, která podepíše osud některých z našich hrdinů za války. Bylo to opět velmi poučné a emotivní čtení, těším se na závěrečný třetí díl. 

18. Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout

Tara Westover: Vzdělaná

Preppeři potřetí - není to zvláštní? Co si to vybírám za knihy? Mormonská idažská rodina survivalistů a prepperů, kde šílený otec nevěří úřadům a zakopává zásoby, matka je bylinkářka a amatérská porodní asistentka a děti nechodí do školy (a navzájem si ubližují). Tak tohle fakt není prostředí, kde bych chtěla vyrůstat, nebo se tam jakkoliv ocitnout. A i když se Taře (kniha je autobiografická!) podaří z tohohle prostředí vyklouznout, začít chodit do školy (v 17 letech) a vystudovat, cena za osamostatnění je dost velká - ztráta rodiny a pocitu ukotvení... 

Bestseller roku 2018 a kniha, kterou doporučuje i Barack Obama. Určitě stojí za přečtení. 

19. Kniha, která má na obálce srdce 

Většinou vůbec netuším, co se na obálce vyskytuje, ale tady se mi povedlo trefit, a to dokonce 2x. 

Michal Viewegh: Báječná léta pod psa - recenzi najdete tady.

Jakuba Katalpa: Zuzanin dech - recenze tady. 

20. Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty

Petr Fejk: Jak se dělá zoo

Pro závěrečné téma výzvy jsem si myslím nemohla najít lepší knihu - vzpomínky bývalého ředitele pražské zoologické zahrady Petra Fejka na dobu svého působení tamtéž. Strhující čtení o zvířatech a vyprávění někoho, kdo byl do své práce absolutně zapálený. Recenzi najdete tady . 

A co jste v roce 2021 četli zajímavého vy?:-)

Pavel Šplíchal, Saša Uhlová, Apolena Rychlíková a Jan Bělíček: Stát v rozkladu

Oficiální anotace:

Koronavirová pandemie v plné nahotě ukázala ochablé tělo Česka. Stát není pořádně schopen postarat se o své chudé, nemocné a ohrožené. Navzdory novinovým komentářům však nejde o selhání té či oné vlády, toho či onoho politika. Kolabující zdravotnictví, porouchaný sociální systém i vyosené školství jsou důsledkem jejich dlouhodobého odsouvání na vedlejší kolej, ať už kvůli ústupkům průmyslové a ekonomické lobby, nebo z čisté ignorance a politické pohodlnosti. 

Nad čím se v době konjunktury daly přivírat oči, to se v době krize hlasitě ozývá: v hroutících se nemocnicích, absurdních exekučních výpisech i na křičících náměstích. Stát v rozkladu reportážní formou zachycuje dopady dlouhodobé politické rezignace na koncepční řešení oblastí, které možná nemají okamžitý ekonomický potenciál, avšak zásadně určují podobu a důstojnost života v Česku. Za abstraktními slovy jako zdravotnictví, vzdělávání, péče nebo kultura totiž vždy stojí živý člověk a jeho příběh.

Pavel Šplíchal, Saša Uhlová, Apolena Rychlíková a Jan Bělíček, to všechno jsou novináři pohybující se kolem internetového deníku A2alarm.cz, kde se snaží svými reportážemi postihovat ty méně viditelné aspekty života v Česku. Náměty na reportáže byly vybrány v roce 2019, kdy se A2alarm.cz rozhodl věnovat šesti tématům - vzdělání, stáří, zdravotnictví, kultuře, vyloučeným lokalitám a proměnám práce. Všechno jsou to oblasti, které přímo ovlivňují kvalitu každodenního života a ovlivňují i vztah, který mají občané ke svému státu. Konkrétní hrdiny reportáží se novináři vyjeli hledat do regionů, do míst, na které se ze vzdálené Prahy dohlídne tak maximálně před volbami. Do zvolených témat pak záhy zasáhl koronavirus, který řádu problémů ještě více vyhrotil. 

O čem si tedy v knize můžete přečíst?

První kapitolu "Dneska už si vezmu, co kde dají" napsala Saša Uhlová a věnuje se v ní stáří, a to v kontextu knihy výjimečně nikoliv ve venkovských oblastech, ale přímo v Praze.  Ukazuje příklady seniorů, kteří v hlavním městě nemají šanci v klidu dožít, protože jejich důchod je často nižší než vyměřený nájem. Přestěhovat se do menšího, jak zní obvyklá přezíravá rada, není řešení - menších bytů, které by svou dispozicí a umístěním (bezbariérové, se sprchou, v domě s výtahem) byly vhodné pro starší osoby, je velmi málo, a pokud jsou, pak často stojí stejně, nebo více, než byt, ze kterého by se senior měl odstěhovat. O ztrátě sociálních vazeb a rodinných vztahů při případném odstěhování nemluvě.  Problém je to také genderový, protože mezi seniory je mnohem více žen, které mají v této zemi historicky nižší výdělky a tím pádem i nižší důchody. Řada seniorů končí ve sdílených pokojích na ubytovnách s nízkou úrovní hygieny, někteří se stěhují do zahrádkářských kolonií, kde přežívají v chatkách bez vody a elektřiny, mnoho lidí přivede chudoba na ulici. Řešením nejsou ani domovy důchodců - často jsou velmi drahé, míst v nich není dostatek, řada komerčních subjektů zneužívá nerovného postavení a seniorům poskytuje za vysokou úhradu služby nevalné kvality. Autorka hovoří i s lidmi, kteří nastiňují řešení - s představiteli městských částí a hlavního města Prahy, se zástupci neziskových organizací i seniorských spolků. Zmiňuje se vyšší podpora terénních sociálních služeb a pečujících rodin, výstavba obecních bytů, inspirace v nedaleké Vídni. Se stárnutím populace bude tohle stále důležitější téma, no, nemáme se nač těšit...

Druhá kapitola "Nějaká možnost je lepší než žádná možnost" od Pavla Šplíchala se zabývá vzděláváním, a to především učňovským. Autor vyráží do Ústeckého a Karlovarského kraje, kde je problém se vzděláváním zřejmě nejtíživější - jsou to kraje s nejnižším počtem absolventů vysokých škol, zároveň je tu z celé ČR i nejnižší podíl absolventů maturitních oborů a největší podíl žáků, pro které končí vzdělávací systém ukončením základky, příp. ji ukončit ani nezvládnou. Tyto děti se pak ocitají na pracáku, protože v 15 letech se ještě nemohou zapojit do pracovního procesu, ztratí tak jakékoliv návyky a jsou tak optimálními kandidáty pro šedou ekonomiku a pobírání sociálních dávek. Nepodnětné rodinné prostředí a vyloučenost zdejších lokalit jim k vyššímu vzdělávání rozhodně nepomáhá. V nejlepším případě studují tyhle děti pomocné učňovské obory kategorie E, které ale byly původně zřízeny především pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, např. pro absolventy speciálních základních škol (a tady se mě to začíná osobně dotýkat, protože kvůli tomu, že do těchto škol nyní míří neúspěšné děti ze základek, přestává tam být místo právě pro děti s handicapem, které už ale jinde žádnou šanci nedostanou). Problém je také i se samotnou úrovní učňovských škol, které své absolventy nepřipravují zrovna na život ve 21. století. Neveselé čtení, nicméně dosti pravdivé (o vzdělávání romských dětí na praktických školách nemám po několika letech působení mého syna na tomto typu školy ty nejmenší iluze). 

 

Třetí kapitola "Nechcete se probudit uprostřed lesa jako kus masa" od Apoleny Rychlíkové si bere na paškál regionální zdravotnictví, a to v části republiky, kterou mám prakticky na dosah (asi hodinu autem) - ve šluknovském výběžku. Reportáž z kraje "kde chcíp pes" se zabývá situací v Rumburku, kde došlo víceméně k likvidaci zdejší Lužické nemocnice. Není zdravotnický personál, nejsou peníze. Dojezd do nejbližší spádové nemocnice v Děčíně je hodina a půl, a protože v celé oblasti jsou jen tři stanoviště záchranné služby, vyjíždí v případě potřeby sanitka z Děčína naproti a uprostřed cesty dochází někde na benzínce k předání pacienta. Dvacáté první století máme jen jednou... Podobná situace je také v dalších pohraničních oblastech, jako je Karlovarsko či Frýdlantsko. Rumburku možná pomůže intervence Ústeckého kraje, který loni nemocnici koupil, ale bude to v podfinancovaném a personálně poddimenzovaném odvětví stačit? Další část reportáže se pak věnuje zdravotním sestrám, na kterých české zdravotnictví stojí a se kterými padá - což naplno ukázala aktuální pandemie. Tohle povolání se bere jako poslání, čímž se od sester očekává, že budou sloužit přesčasy, porušovat zákoník práce, upřednostňovat práci před rodinou a vlastním zdravím atd. Současná generace žen ale už tohle nechce, odmítá obětovat svůj život ziskům komerčně řízených nemocnic - a tak z nemocnic odchází: do ambulancí odborných lékařů, do německého či rakouského příhraničí, mimo zdravotnictví. Ta část sester, která zůstává, se začíná organizovat, aby si vydobyla odpovídající podmínky (finanční, v počtu přesčasů a služeb apod). Nezbývá, než jim fandit. 

Čtvrtá kapitola: "Zůstávají ti, co odejít nemohou", opět od Saši Uhlové, se věnuje fenoménu hornického Ostravska a také bytovým problémům, které zůstaly po ostudné privatizaci bytového fondu OKD. Vzhledem k tomu, že jsem relativně nedávno četla Hornické vdovy, nemám o tomhle kousku republiky žádné iluze. Tahle reportáž je ale i o tom, jak se Ostravsko v některých oblastech vzmáhá a jak je pro určitou, spíše vzdělanější část obyvatelstva, docela dobrým místem pro život. 

Pátá kapitola od Jana Bělíčka: "Marketing nám tady kulturu nezachrání" mě bavila velmi. Věnuje se totiž kultuře v autorově rodném městě Zlíně, snaží se postihnout skutečnost, že pro určitou část obyvatelstva (opět spíš tu kreativnější a vzdělanější) je kulturnost prostředí, ve kterém žijí, důležitým ukazatelem kvality života.  Autor se tak snaží zmapovat oficiální i neoficiální kulturu tohoto krajského města, které neumí využít svůj potenciál (dětský filmový festival, divadlo, krajská galerie, tradice zlínských salónů, vysokoškolstí studenti), kde chybí hudební kluby i artová kina, kde stabilní kulturní život suplují individuální akce nadšenců. Ač mám ke kulturnosti krajského města, ve kterém aktuálně žiju, občas také dost připomínek, ve srovnání se Zlínem nakonec dopadáme daleko líp, než jsem čekala, což mě těší. 

Poslední, šestá kapitola: "Nikdo nás tady nechce" od Pavla Šplíchala, se opět vrací do pohraničí, tentokrát do Varnsdorfu, kde mapuje problémy s nedostatkem sociálního bydlení a zejména s problémy, které zažívají Romové ve vyloučených lokalitách. Absence sociální práce, nevyhovující podmínky pro bydlení, děti vyrůstající na ubytovnách, to vše nám tady doutná a asi se budeme jednou dost divit... 

Všechny reportáže se snaží popisované problémy uvést do kontextu, přiblížit historické souvislosti, ukázat pohled těch, kterých se dané problémy týkají i těch, kteří se jim snaží pomáhat či jsou za danou situaci zodpovědní.  Podtitul knihy zní "Reportáže z oblastí, na které se od sametové revoluce zapomnělo", což docela dobře sedí. 

Pokud Vás zajímá svět kolem vás a jste ochotni připustit, že individuální odpovědnost není všespásná, že to, do jaké rodiny, prostředí a regionu se narodíte, (minimálně v Česku) výrazně determinuje váš budoucí život, pak tuhle knihu zkuste, určitě Vás přinutí přemýšlet nad věcmi, které Vám třeba zatím unikaly (jako mně). Spolu se Slepými skvrnami Daniela Prokopa určitě jedna z doporučených knih nejen pro studenty  humanitních oborů.  

Hodnocení: 100%

Pavel Šplíchal, Saša Uhlová, Apolena Rychlíková a Jan Bělíček: Stát v rozkladu

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788027508259
• ISBN: 978-80-275-0825-9
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 197 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 21 cm
• Rok vydání: 2021 (1. vydání)