Z Jizerských hor do Brazílie

Z Jizerských hor do Brazílie: Vzpomínky Josefa Ulmanna 1850-1927

Tahle unikátní knížečka byla vydána v roce 2008 v nákladu 600 výtisků. Zahrnuje vzpomínky Němce Josefa Ulmanna, který se narodil v roce 1850 v české Rokytnici nad Jizerou do chudé a početné rodiny. Už od pěti let zpracovával přízi, do školy chodil jen od pěti a půl roků do jedenácti, takže kromě čtení brzo zapomněl vše, co se tam naučil, psát a počítat se učil v dospělosti znovu sám. Krom toho ještě vykonával těžkou práci na poli. Za prusko - rakouské války v roce 1866 pracoval v lese, v šestnácti letech byl zaměstnán v tkalcovně Franze Hanaie, tam ale záhy dostal nespravedlivou výpověď. Rozhodl se spáchat sebevraždu a vydal se ve sněhové vánici do hor, nakonec ale díky setkáním s příbuznými a hlavně s mladým klempířem, jejichž životní osudy ve svém vyprávění také zachycuje, změnil názor a vrátil se vyčerpaný domů. Nakonec, po krátké epizodě u knoflíkáře, skončil u nejnáročnějšího povolání v kraji, začal se učit brousit sklo. Sklářství představovalo nebezpečnou a nezdravou práci - bez ventilace, ve skleněném prachu, brusiči umírali velmi brzo na rakovinu plic a tuberkulózu. Bylo to i nebezpečné prostředí z hlediska častých úrazů. Co ovšem Josef Ulmann oceňoval, to bylo krásné prostředí Jizerských hor.

Druhá část knihy začíná v roce 1877, kdy se Josef Ulmann s manželkou a malou dcerou přesouvají do Brazílie, osidlovat území v pralese Linha Cecilia. Za úplatu dostali od brazilské vlády přidělen kus pralesa, který bylo potreba vykácet a zúrodnit. Spolu s nimi se do Brazílie vydalo dalších asi 150 českých Němců, většinou ženatých, kteří tu chtěli začít nový, lepší život. Přidalo se i pár svobodných mládenců, kteří se chtěli vyhnout službě v armádě. I tady byly začátky velmi náročné, cesta dlouhá a namáhavá, osadníky sužovaly choroby, nepříznivé počasí, bylo nutné stavět cesty, aby se úroda dostala na trhy. Většina sousedů pocházela z Tanvaldska a Jablonecka.

Třetí část knihy pak doplnily vzpomínky Josefových dětí. Josef Ulmann byl v nové domovině velmi aktivní - zakládal pěvecké a čtenářské spolky, psal články do novin, v Čechách pak vyšel jeho průvodce pro zájemce o emigraci do Rio Grande du Sul. Otevřel si krčmu, působil aktivne i jako učitel, angažoval se ve zlepšování zemědělských technik. Pomáhal při zakládání domobrany, stavbě školy i mostu přes Arroio S. Joao. Zemřel v 77 letech na srdeční chorobu.

Christa Petrásková knihu přeložila do češtiny z německého originálu "Lebenslauf von Josef Umann". 

Tahle útlá brožurka je opravdu zajímavá. Emigrace do Brazílie je pro mě neznámou historickou kapitolou, zaujala mě ale i ta první část věnovaná těžkému životu v Jizerkách v druhé polovině 19. století. 

Hodnocení: 80 %

Z Jizerských hor do Brazílie: Vzpomínky Josefa Ulmanna 1850-1927

• Biografie a memoáry Historie
• Vydáno: 2008 , Jan Macek a Pavel Kusala
• Originální název: Lebenslauf von Josef Umann
• Překlad: Christa Petrásková
• Počet stran: 41
• Jazyk vydání: český
• Forma: klasická kniha
• Vazba knihy: měkká / brožovaná
• ISBN: 978-80-254-1958-8

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

Poté, co jsem si vyposlechla první díl knihy novináře Tomáše Etzlera popisující jeho pobyt v Číně, jsem usoudila, že si nemůžu nechat ujít ani díl druhý, který Etzler vydal o dva roky později. Opět jsem zvolila audioknihu, kterou ale tentokrát nenačetl svérázný autor, nýbrž jeho o rok mladší bratr, herec Miroslav Etzler. Jeho projev byl kultivovanější, profesionálnější, zároveň ale mají oba bratři hlasy podobné, takže to na autenticitě neubíralo.

Druhý díl knihy je ještě otevřenější, než ten první. Myslím, že po vydání první knihy Etzler pochopil, že tohle mu Číňané nikdy neodpustí. Je-li mu život milý, už se nikdy do této země nesmí vypravit, a tím pádem se může rozepsat o všem a naprosto bez cenzury. 

A je to tu - třeba hned kapitoly věnované disidentům a bojovníkům za lidská práva, včetně setkání s budoucím nositelem Nobelovy ceny míru Liou Siao-poem.  Nebo reportáže popisující důsledky politiky jednoho dítěte. Části odhalující rozpínavost Číny, kdy si tento stát činí územní nároky na ostrovy v Jihočínském nebo Východočínském moři spravované Filipínami, Japonskem, Vietnamem nebo Tchaj-wanem (hlavně Spratlyho ostrovy a mělčina Scarborough - návštěva potopené lodi Sierra Madre, kterou obývají filipínští vojáci, patří v tomhle ohledu mezi ty nejsilnější texty - a odtud také pochází titulní fotografie). Pobavilo i vyprávění věnované přípravě a samotnému průběhu světové výstavy EXPO v Šanghaji (oficiální českou delegaci tu vítal ministr pro Afriku, na dračku šly hračky v podobě Krtečka a bylo tu také možné potkat jinak nevídané množství handicapovaných Číňanů na invalidních vozících) nebo čínské snaze vytvořit z ostrova Chaj-nan Havaj východu. Mrazivé jsou části o podnikání v Číně, kapitoly věnované postavení žen, prostituci, všudypřítomnému špehování. 

Dojde ale i na neshody s Českou televizí, které se objevily po nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu a hlavně - na problémy osobní a rodinné. Alkoholismus, agresivita, deprese, psychické problémy, rozpad rodiny - no, byly chvíle, kdy jsem poslech audioknihy musela přerušit a vydýchat to, protože mi za autora bylo trapně a nepříjemně. Jeho upřímnost a otevřenost je nicméně obdivuhodná, prozradil na sebe tak příšerné věci, že jsem koukala... Na druhou stranu mě překvapil jeho zájem o děti, které se mu a jeho švýcarské manželce Barbaře v Číně narodily, na to bych si po přečtení prvního dílu knihy nevsadila. Rodina se kvůli dětem a jejich zdraví přesunula do Hong Kongu, do Číny pak oba rodiče střídavě dojížděli, aby splnili podmínku povinného počtu dní pobytu pro zachování čínských víz.  Narození a výchova dětí otevřely další pro čtenáře zajímavá témata - čínské a filipínské chůvy, cestování s dětmi, vzdělávání v drahé mezinárodní škole v Hong Kongu. 

Kniha končí popisem natáčení a vzniku filmu Nebe o jednom výjimečném čínském sirotčinci pro handicapované děti - vzhledem k tomu, že by to mělo být to nejpozitivnější, co si Etzler z Číny odvezl, asi konečně najdu odvahu a na platformě Dafilm.cz si ho pustím.

Novinářem v Číně 2 je každopádně velmi cenným svědectvím o životě v této kontroverzní a kulturně nám tak vzdálené zemi. Etzler považuje Čínu za největší světovou hrozbu, Číňané jsou bohatí, disciplinovaní a umí čekat... Dokládá to i flashforwardy (to jsem našla pěkné slovo, co? samozřejmě,  opak flashbacku:-) do současné Číny - v r. 2023 bylo v zemi v provozu 850 milionů kamer na rozpoznávání tváří, které krom fízlování umožňují i zavést systém sociálního kreditu (systém hodnocení obyvatel podle jejich chování a společenské důvěryhodnosti, podle něj pak budou jednotlivým občanům poskytovány různé úrovně přístupu k veřejným službám). V Číně není aktuálně možné koupit bez prokázání totožnosti ani jízdenky do vlaku nebo SIM kartu do telefonu.  O natáčení kontroverzních témat nemluvě!

Je dobře, že se kniha prodává - čísla hovoří jasně: prvního dílu se k letošnímu červnu prodalo přes 37 tisíc kusů, druhé části pak za 7 měsíců od vydání přes 17 tisíc výtisků! Zdá se, že si nakonec papírové vydání pořídím i já - láká mě nápad s QR kódy odkazující na popisované reportáže.

Pokud se chcete na knihu naladit, doporučuji besedu s autorem v Knihovně Václava Havla, rozhovor s Tomáše Etzlerem vedl Jáchym Topol.

V závěru knihy Tomáš Etzler slíbil další knihu, tentokrát o svém životě v USA a působení v CNN - docela se na ni těším. I když je ten člověk svéráz, cholerik a jeho knížky jsou plné vulgarismů,  tak psát umí!

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Voxi
• EAN: 8594050437319
• Doporučená prodejní cena: 499 Kč
• Interpret: Etzler, Miroslav a Etzler, Tomáš
• Popis: 2× CD MP3, délka 17h 8m, česky
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Vyšehrad
• EAN: 9788076018747
• ISBN: 978-80-7601-874-7
• Doporučená prodejní cena: 469 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audio)

Tomáše Etzlera, českého novináře, mám na FB ve sledování už řadu let. Nemohlo mi tedy uniknout, že před několika lety začal připravovat svou knihu, která slibovala zážitky z Říše středu. Kniha vyšla v roce 2021 v době covidové pandemie, v tom období jsem ale nějak neměla chuť se do knížky pouštět. Nedávno jsem zjistila, že existuje audiokniha, a to dokonce načtená samotným autorem. Zajásala jsem, protože tenhle žánr mě v audio podobě baví nejvíc. Kapitoly, které na sebe nutně nemusí navazovat, rozmanitá témata, to je ideální potrava pro uši při jízdě v autě, na procházce nebo při úklidu. Svérázný autorův hlasový projekt se navíc líbil i synovi Bartolomějovi, který jinak mívá k některým interpretům výhrady, a tak nás Tomáš Etzler provázel na četných červnových přejezdech autem.

Kniha nás vrací do druhé poloviny nultých let, odehrává se v letech 2006 až 2009. Již v prologu autor čtenáře seznamuje s důvody, které ho po úspěšné a mnohaleté kariéře v americké CNN vedly k přesunu do Pekingu. Byl za tím vztah s švýcarskou novinářkou Barbarou a touha se po čtyřicítce konečně usadit a založit rodinu. Upřímně řečeno, poté, co jsem knihu vyposlechla, si vůbec nejsem jistá, že by lidé jako Tomáš Etzler měli vůbec na nějaké zakládání rodiny pomýšlet. Pokud jste workoholik, pro svou praci žijete, obětujete jí všechno a rodina je pro vás někde na třetí koleji (zmínky o manželce a dětech se v knize dají spočítat na prstech na rukou), je podle mě poměrně sobecké se do něčeho takového vůbec pouštět.

Autor se tak v Pekingu ocitl vlastně náhodou, předtím působil jako produkční CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Do Číny se vypravil za Barbarou, která tu měla práci pro švýcarskou televizi. Aby se uživil a získal novinářská víza, pracoval nejprve pro manželku jako kameraman a posléze se stal prvním stálým zpravodajem České televize v Číně. V Pekingu nikdy předtím nebyl, podnikl tam jen krátký, v podstatě turistický výlet, při kterém ho nadchl masivní rozvoj města před olympiádou a také skvělá gastronomie. Později si mnohokrát vyčítal, že se o to, kam jede a jak to tam funguje, nezajímal víc, protože by si svůj přesun pravděpodobně rozmyslel. Až na místě zjistil, že v Pekingu prakticky neexistuje žádná kultura (sbohem koncerty vážné a rockové hudby), že tu nejsou podmínky pro sportování (sbohem lezení na stěně), že Peking je po většinu roku zahalen do zdraví škodlivého smogu a že míru znečištění životního prostředí v Číně si nikdo z nás neumí ani představit. O tom, že je veškerý život v zemi kontrolován komunistickou stranou a policií nemluvě.

Pobyt v Číně mu ale na druhou stranu přinesl spoustu zajímavé práce a adrenalinu. Dostal se k mnoha přelomovým událostem, zažil a pokrýval např. Olympiádu v Pekingu v roce 2008, včetně souvisejích věcí, jako bylo stavba Pekingského národního stadionu Ptačí hnízdo, brutální, až vojenská příprava malých sportovců, nebo vynesení olympijské pochodně na Mt. Everest. Mapoval obrovské zemětřesení v Sečuánu v roce 2008, které za sebou nechalo desítky tisíc mrtvých a odhalilo obrovskou korupci při stavbě škol, kde zahynuly tisíce dětí. Přinesl reportáž o obrovské sněhové bouři, která na několik dnů paralyzovala život v zemi. Podařilo se mu točit s čínskými hackery, jeho touha natočit ilegální převádění severokorejských uprchlíků vedla také k jeho zatčení čínskou státní bezpečností a následné hrozbě vyhoštěním. Podrobně se věnoval tématu sezónních dělníků, kteří se jako námezdní síly nejvíc podílejí na čínském hospodářském zázraku. Desítky milionů jich opouští své domovy a rodiny, přesouvají se po celé obrovské zemi, staví silnice, železnice, budují města a přehrady, to vše za minimální mzdu, bez pracovně právní ochrany, v primitivních podmínkách. Osobně se mi velmi dotkla kapitola věnovaná únosům lidí s mentálním postižením a jejich využívání k otrocké práci v dolech. (O dětech s postižením v Číně natočil posléze Etzler film Nebe - zatím jsem neměla odvahu si ho pustit). Etzler navštívil jak nejhůře znečištěné oblasti, kde celé vesnice vymírají na rakovinu, tak oblasti s krásnou přírodou v podhůří Himaláje, kde zase probíhá násilné přesidlování nomádů do nově budovaných sídlišť.

Já sama jsem v roce 2004 strávila skoro měsíc cestováním po Číně a musím říct, že dojmy, které jsem si odtamtud odvezla, se v mnohém shodují s postřehy, které Tomáš Etzler ve své knize nabízí. Neúcta k životu jednotlivce, absolutní moc komunistické strany, všudypřítomnost uniforem, nadřazenost Číňanů vůči cizincům. Svérázný přístup k památkám - ty se tu neopravují, ale zbourají a postaví znovu, celé historické čtvrti musí ustoupit nové výstavbě. Pamatuji si na velkou bídu na venkově a zároveň na obrovské měřítko nových staveb (byli jsme mimo jiné na Třech soutěskách). Smog v Pekingu, přeplněné vlaky, právo silnějšího na ulici a v dopravě.

Co se týče novinářské práce, tak tohle byla zajímavá část knihy, protože Tomáš Etzler v Číně pracoval nejen jako korespondent, ale také jako producent, novinář a kameraman, fungoval jak pro Českou televizi, tak externě pro CNN a příležitostně i švýcarskou televizi. Řešil i veškeré technické otázky týkající se natáčení a přenosu dat. Ve stejné době (září 2008) ostatně jako první Čech získal cenu Emmy za aplikaci satelitních přenosů pomocí technologie BGAN (zařízení, které umožňuje mobilní živé vstupy bez přenosových vozů). Bylo velmi zajímavé poslouchat, jak fungovala spolupráce s místními čínskými spolupracovníky, jak důležitou roli tito lidé hráli pro novináře, který neovládal čínštinu. Až na konci knihy jsem se dozvěděla, že to pro lokální zaměstnance byla vlastně velmi nebezpečná práce, hraničící s vlastizradou (z pohledu čínské policie), proto jsou v knize důsledně označováni přezdívkami, aby nebylo možné je zpětně vystopovat a najít.

Nikdy jsem si neuvědomovala, že práce novináře - zahraničního korespondenta je tak nesmírně fyzicky náročná a vyčerpávající, reportáže vznikají na místech katastrof, v odlehlých oblastech, v prostorách, kde je zakázáno točit a proto je nutné reportáž nasnímat co nejrychleji, rychle ji zpracovat, sestříhat a odeslat (to celé v časovém posunu díky geografii). Tomáš Etzler působil v Číně v zajímavém období - v době, kdy se čínská vláda rozhodla kvůli Olympiádě uvolnit podmínky pro působení zahraničních novinárů a umožnit jim s výjimkou Tibetu točit po celé zemi, navíc v turbulentní době, kdy se toho v Číně opravdu hodně událo. Pobyt v Číně se na něm ale rozhodně podepsal - rozhodil mu zdraví, nastartoval problémy s alkoholem, dodnes se potýká se syndromem vyhoření. V Číně ale přesto zůstal delší dobu - o tom je jeho kniha Novinářem v Číně 2, kterou si asi naordinuji na léto.

Za mě velmi zajímavá kniha, pokud Vás druhá nejlidnatější země světa zajímá, pak pohled českého novináře rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audiokniha)

• Nakladatel: Voxi
• EAN: 8594050434844
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Interpret: Etzler, Tomáš 
• Popis: 2× CD MP3, délka 16h 58m, česky
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal?

• Nakladatel: Vyšehrad
• EAN: 9788076015838
• ISBN: 978-80-760-1583-8
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21,2 cm
• Rok vydání: 2022 (2. vydání)

Tim Voors: Nesamota

Také máte pocit, že všichni kolem pořád někam chodí? V popularitě aktuálně vede Stezka Českem, v Santiagu de Compostela už byl asi každý, o přechodu Ameriky hovoří i ti, do nichž byste to neřekli. Pokud je chcete trumfnout, zpozorněte: nizozemský poutník Tim Voors vás vezme na stezku Te Araroa na Novém Zélandu. Tři tisíce kilometrů po horách, plážích, v deštných pralesích, nebo ve sněhu – to chcete zažít!

Tim Voors je dobrodruh středního věku, který miluje přírodu a dlouhé pochody. Několikrát byl na Svatojakubské cestě, prošel Pacifickou hřebenovku a prozkoumal i japonský Shikoku trail. Tentokrát se nechal vylákat k protinožcům, vyrazil na pět měsíců dlouhý pochod drsnou, ale nádhernou přírodou Nového Zélandu. Zažijeme s ním spaní v divočině, nebezpečné brodění řek, dramatické bouře, ale také volné dny plné odpočinku a pojídání máslového kuřete. Poznáme jeho přátele, hlavně dvě mladé ženy Sunny a Unicorn, které se na několik měsíců staly jeho náhradní rodinou. Dozvíme se i něco o motivaci k takovéto cestě, o tom, co tomu všemu říká biologická rodina (manželka a tři děti). Nechybí kapitoly vyloženě plánovací - co dělat, když se pro cestu rozhodnete, jak na ni ušetřit, jak komunikovat se zaměstnavatelem i blízkými, co si vzít s sebou a jak to celé přežít. Je to kniha o svobodě a přátelství, o inspirativních setkáních s místními obyvateli, o fyzickém nepohodlí i uspokojení, které přináší překonání překážek a plnění si snů.

Podobných cestopisů je na trhu dost, ne vždy se ale podaří přenést zážitky z cesty na čtenáře. To ale Tim Voors zvládl skvěle, knížka se dobře čte, úvahy jsou obohacující, a to i v případě, že se do podobných podniků pouštět nehodláte. Vlastně je to chvílemi i humorně pojatá příručka osobního rozvoje. Knihu doplňuje množství fotografií i poměrně zdařilých vlastnoručních kreseb.

Tim Voors je českým čtenářům už známý, jeho předchozí kniha Skvělá samota – Putování Pacifickou hřebenovkou má skvělé recenze - v tom ji bude Nesamota určitě následovat.

Díky časopisu Knihkupec za recenzní text.

Hodnocení: 90 %

Markéta Mráčková, Barbora Šimonová: Ahoj sestro, vítej v Číně

Na tuhle knihu jsem narazila díky podcastu Bourání na rádiu Wave. Karolíná Vránková si tentokrát pozvala dvě sestry, architektky Markétu Mráčkovou a Barboru Šimonovou ze studia Cosa, a mluvila s nimi nejen o jejich studijním pobytu v Číně (ale třeba také o architektuře 80. let minulého století, kterou obě architekty mapují). Vzhledem k tomu, že jsem Říši středu před lety také navštívila a architektura mě zajímá obecně, usoudila jsem, že bych si tuhle knihu chtěla přečíst. 

Kniha „Ahoj sestro, vítej v Číně“ reflektuje pětiměsíční pobyt Markéty Mráčkové a Barbory Šimonové v čtrnáctimilionovém severočínském městě Tchien-ťinu, od září 2019 do ledna 2020. Kniha je inspirována zážitky a zkušenostmi, které načerpaly během studia ve Škole architektury na Tchien-ťinské univerzitě v rámci studijního výzkumného stipendia. Vychází z osobních zážitků, místních motivů, deníkových zápisků, přečtených knih a článků. 

Kniha je složena z nesourodých kapitol, které reflektují čínskou historii a současnost, zabývají se kulturními odlišnostmi, ale architektura netvoří ani zdaleka hlavní část knihy, jak jsem čekala. Bavily mě zejména postřehy týkající se současného života v Číně - popisy studentského života, jídlo, povinné aplikace, koronavirus. 

Nenadchla mě ale zejména výtvarná podoba knihy, kniha je vytičtěná na nějakém recyklovaném papíře, fotografie jsou v ní sice četné, často ale ve velikosti zhruba poštovní známky. Chápu, že fotky města, které je plné smogu, nejsou zrovna krásné, taky si pamatuju, co jsem v Číně vyfotila, ale tohle se mi vážně moc nelíbilo. Do toho mě hrozně rozčilovalo používání otočených fotografií na šířku a měnící se formát popisků u fotografií (jednou zarovnání na prapor, podruhé zarovnání zleva). Jsem ráda, že jsem si knížku půjčila v knihovně a nemusím ji mít v knihovně:-)

 

Jako takový trochu blogový vhled do života v současné v Číně dobré, ale moc víc od téhle knihy nečekejte. 

Docela zajímavé video na youtube: 

Markéta Mráčková a Barbora Šimonová jsou architektky, absolventky Školy architektury AVU v Praze. V současné době působí jako asistentky Ateliéru architektury IV na UMPRUM. V roce 2016 založily kulturní družstvo cosa.cz, věnující se architektuře, umění, hudbě, literatuře a práci s filmem. Jsou spoluautorky knihy Legenda o sídlišti (2015), vydaly překlad příběhů Melancholie a dobrodružnost stavění: 25 zapomenutých staveb od Gottfrieda Müllera (2016), od roku 2016 se věnují natáčení portrétů staveb vzniklých v 80. letech. V roce 2020 byly nominovány na cenu Architekt roku.

z webu cosa.cz

Hodnocení: 60 %

Markéta Mráčková, Barbora Šimonová: Ahoj sestro, vítej v Číně

• Nakladatel: cosa.cz, kulturní družstvo
• ISBN: 978-80-270-8958-1
• Popis: rozměr 170 x 240 mm, 141 s., bar., česky
• Rok vydání: 2020

Raynor Winnová: Pobřežní cesta

Máte občas chuť přečíst si knihu, jejíž hlavní hrdinové jsou na tom výrazně hůř, než se právě cítíte vy? Možná, že tohle je ta pravá literatura do pandemie, co říkáte? Teda, ne že by se mi něco hrozného dělo, jen to na mě v posledním tydnu tak nějak všechno padá... A tak jsem zvolila autobiografickou knihu Pobřežní cesta.

Hlavními hrdiny jsou britští manželé, kousek po padesátce, kteří jednoho dne přijdou o dům, svůj jediný majetek. Může za to jedno špatné rozhodnutí v minulosti a nezvládnutý soudní proces. Krom toho se ale ve stejné době ukáže, že manžel trpí nevyléčitelnou neurologickou poruchou, která rozhodně nemá dobrou prognózu. Kam se vrtnout? Sociální bydlení nehrozí, děti studují na vysoké škole, vetřít se k nějakým příbuzným či známým se jim nechce. A co vyrazit někam, kde je nikdo nezná? Inspirací je kniha, kterou Raynor kdysi četla - jen díky ní se vydávají na cestu, a to na cestu docela konkrétní: na Jihozápadní pobřežní cestu, která je vede po útesech anglického pobřeží. Ze Somersetu do Dorsetu, 1000 kilomětrů. 

 

Na dobrou výbavu nejsou finance, takže levné batohy, tenké spacáky ze supermarketu, použitý stan z internetové aukce. Jediný jejich příjem je asi 40 liber na týden, které jim chodí jako nějaký daňový přeplatek na účet. Nemají peníze na kempy ani penziony, tím pádem se moc nemyjí, každý večer se snaží najít místo na stan někde u cesty - před plotem ohraničujícím soukromý pozemek, na kraji golfového hřiště, na parkovišti u vojenské základny. 

Často mají hlad, živi jsou hlavně o nudlích a rýži, jednou za týden, když vyberou peníze, si někde dají napůl hranolky nebo pivo. Krok za krokem, ve větru, horku i v dešti, po útesech, plážích... Potkávají se s dalšími turisty, tuláky, prodavači ve stáncích se suvenýry, místními. Velmi rychle zjistí, že když prozradí, že přišli o střechu nad hlavou, lidé si od nich začínají odsedat... A tak občas předstírají, že dům prodali a na stará kolena si plní své sny, to jsou hned pak za hrdiny. Cesta je tvrdá, ale zároveň nezapomenutelná - uvědomují si krásu přírody, oceňuji, jak se jejich fyzická kondice každým krokem zlepšuje, zároveň ale dokáží reflektovat i změny, které se v britské společnosti odehrály a odehrávají. Některé dny jsou lepší, jiné horší - to když se znovu ohlásí nemoc, vzpomínky na dobré časy přehluší zármutek, zhorší se počasí, nepříjdou peníze.  Putování za nadějí?

 

Nemůžu říct, že bych si v poutnických knihách nějak extra libovala, ale tahle mě bavila. Není to cestopis, byť se tu občas na nějakou tu místní zajímavost poukáže (například když dvojice prochází městečkem, kde se točil Dr. Martin), je to spíš kniha o cestě. O cestě za novou rovnováhou, o hledání sebevědomí v bezvýchodné situaci, o svobodě. O tom, že i v těžkých situacích je možné zachovat si humor nebo zdravý rozum, pokud máte vedle sebe někoho, koho celý život milujete. Jsou tu zajímavé úvahy o lidech bez domova, o stereotypech a předsudcích, které řídí naše chování, i o tom, jak kvůli turismu ztrácíme mnoho z přírodních krás i z lidských charakterů.

"Byla polovina září a vypadalo to, že podzim už je tady. Mohli jsme toho nechat, ale neměli jsme co ztratit a chůzí jsme mohli jenom získat. Tady jsme byli svobodní. Otřískaní živly, hladoví, vyčerpaní a zmrzlí, ale svobodní."

Suma sumárum - nakonec je z tohohle literárního debutu celkem dobrá motivační příručka pro dnešní dobu...

 

Jinak moje první kniha z nakladatelství Kazda, které mě po nahlédnutí na stránky vcelku zaujalo - třeba tam něco pro sebe najdete i vy. 

Hodnocení: 100%

Raynor Winnová: Pobřežní cesta 

• Nakladatel: Nakladatelství Kazda
• EAN: 9788088316947
• ISBN: 978-80-88316-94-7
• Originál: THE SALT PATH
• Překlad: Mikolajková, Lucie
• Popis: 1× kniha, vázaná, 352 stran, česky
• Rozměry: 14 × 21,5 cm
• Rok vydání: 2020 (1. vydání)

Jaromír Slomek: Prahou bratří Čapků

Karel Čapek byl vždycky mým oblíbeným spisovatelem, dokonce jsem jednu dobu byla i členkou Společnosti bratří Čapků. Když jsem před vánoci zjistila, že nakladatelství Academia vydává knihu, která čtenáře provede místy  s oběma bratry v Praze spojenými, hned jsem si ji objednala pod stromeček.  

Průvodce Prahou bratří Čapků není tak úplně průvodce - míněno ve smyslu bedekru, který byste si mohli vzít a projít s ním trasy věnované dětství, novinářské práci, divadelním aktivitám apod. Vlastně v knize není ani žádná použitelná mapa, která by nějakou takovou procházku nabízela. Jednotlivá místa jsou popsána izolovaně, spojena jsou částečně chronologicky. Začíná se byty, kde na privátě bydleli chlapci jako studenti, kteří se dostali do Prahy z Podkrkonoší, autor nás seznámí se školami, které bratři navštěvovali i s bytem v Říční ulici, do kterého se nakonec nastěhovala celá rodina. Dostatečná pozornost je věnována jednotlivým redakcím, kde jak Josef, tak Karel, novinářsky působili nebo divadlům, které jsou spojena s Karlovými hrami a Josefovými scénickými a kostýmními výpravami, příp. kam Karel chodil za svou múzou, herečkou Olgou Scheinpflugovou. 

 

Zastavíme se u kostela sv. Ludmily, kde se ženil Josef, i u vinohradské radnice, kde si Karel vzal Olgu za ženu, projdeme si jejich oblíbené kavárny a byty přátel, kde se scházela pražská smetánka. Důležitou zastávkou je Pražský Hrad, kde vznikaly Hovory s TGM, i výtvarná síň, kde Josef vystavoval. Velkou kapitolu tvoří společná vila ("dvojvila") na Vinohradech, kterou si bratři nechali postavit a která se i s přilehlou zahradou stala jejich domovem a místem, kde se potkávali s podobně smýšlejícími přáteli. Poslední zastávky z celkem třiceti čtyř zastavení tvoří místa posledního odpočinku - vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Karel a kde je i symbolický hrob Josefův, podívat se ale můžeme i na Olšanské hřbitovy, kde leží jejich rodiče. 

Každé místo je podrobně popsáno a osvětlen význam, který v životě až už Josefa, nebo Karla, příp. obou, mělo. Často je zde citace ze vzpomínek přátel, úryvky z korespondence či z Čapkových fejetonů a novinových článků, podařilo se objevit i jednu, dosud nevydanou, Karlovu báseň. Velmi důležitou, ba zásadní roli pak hrají fotografie, jejichž autorem je převážně Rober Sedmík, jakož i další doprovodné ilustrace. Můžeme si tak prohlédnout detaily ze současného interiéru vinohradské vily,  podívat se z okna, ze kterého se dívali i Čapkové, pobavit se fotokopií neumělého nákresu bytu, kde rodina bydlela.  Celá kniha tvoří jakýsi nenásilný a stručný životopis obou bratrů a je to veskrze příjemné čtení.  

Co v knize nečekejte, to je místopis literární - na ten autor, jak sám v úvodu knihy přiznává, rezignoval. Sice by mě zajímalo, kde se asi odehrávaly jednotlivé povídky z jedné i druhé kapsy a kde žili hrdinové z Karlových románů, výsledkem by ale asi nebyla kniha takhle příjemného (a nositelného) formátu. 

Jaromír Slomek je autorem i dalšího průvodce po Praze, který si budu muset minimálně prolistovat, a to knihy Prahou Jaroslava Seiferta. Průvodce Prahou bratří Čapků je ideálním dárkem pro každého čapkofila, příp. pro každého znalce a milovníka Prahy. 

Hodnocení 90%

Jaromír Slomek: Prahou bratří Čapků

• Nakladatel: Academia
• EAN: 9788020031037
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 255 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2020 (1. vydání)

Stanislav Komárek: Města a městečka

Na začátku nového tisíciletí se ke mně dostalo několik esejistických knih tehdy ještě málo známého biologa, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka. Mír s mloky, Hlavou dolů, Leprosárium, Pitevní praktikum pro pokročilé a další – ty všechny mě naprosto uchvátily a nadchly. Vtipné, chytré a originální, otevřely mi nové pohledy, navíc smysl pro humor, který mi zcela konvenoval. Souběžně jsem se pustila i do Komárkovách beletristických prací (romány Opšlstisova nadace, Černý domeček, Mandaríni) – i ty mě zaujaly, i když zdaleka ne tolik, jako eseje. Pak se mi Stanislav Komárek trochu ztratil za obzorem, občas jsem zaznamenala nějakou jeho odbornou knížku, narazila na článek ve Vesmíru, přednášku nebo na příspěvek v nějaké sborníku – často vedle textů třeba Václava Cílka (Tři svíce za budoucnost, Česko na křižovatce). 

Před loňskými Vánocemi zabodovala v tradiční anketě Lidových novin o Knihu roku (na 6. - 10. místě, hlasovali pro ni mimo jiné již zmíněný Václav Cílek a Jiří Peňás) Komárkova novinka – dvoudílná autobiografie Města a městečka. I když mi přišlo trochu divné, že někdo píše memoáry v takhle mladém věku (Komárek je ročník 1958, takže v době vydání čerstvý šedesátník), zakoupila jsem po novém roce a způsobila si tak pěkný koronavirový čtenářský zážitek. 

Důvod, proč se pouští do autobiografie na prahu šedesátky, vysvětlil Komárek hned v předmluvě: jednak nikdo z nás nezná hodiny ani dne a jednak lze v tomto věku napsat ještě cosi poměrně sevřeného a příčetného. Tuhle knihu navíc psal hlavně pro mladé lidi, jeho cílem bylo zachytit proměny dob a míst, které sám zažil. Doba, kdy něco věděli jako samozřejmost „všichni“ a kdy už to neví „nikdo“, se překlapuje velice rychle. 

Města a městečka, to jsou dva svazky popisující proměny dvacátého století. V prvním díle ("Městečka") se Stanislav Komárek věnuje rodným jižních Čechám, zejména Kardašově Řečici a Jindřichovu Hradci, kde v šedesátých a sedmdesátých letech prožil své dětství a mládí na gymnáziu. Historii tohohle území ale pojímá mnohem zevrubněji, přímo etnograficky. 

Na základě vzpomínek svých rodičů a prarodičů, příp. za pomoci literatury, se snaží popsat život na maloměstě od dob Rakouska-Uherska, přes první světovou válku, dobu první republiky, druhou velkou válku až po padesátá léta. Komárek se zdaleka nevěnuje jen historii své rodiny, ta tu vlastně hraje jen ilustrující a doplňující roli, zajímá ho ale všechno ostatní. Tradičními poměry v rodině i ve společnosti, zvyklosti zemědělské, tehdejší fauna a flóra, životní styl, zábavně pojímá výchovu dětí, postavení žen, stravovací zvyklosti, lékařskou péči apod. Komárek je skvělý pozorovatel i vypravěč, a tak jsou jeho postřehy vtipné a originální, navíc často podpořené i pohledem vědce - biologa.

Psi a kočky

U psů a koček se zajisté jednalo o domácí zvířata jakýmsi způsobem užitečná, ale ne užitková. V zemědělských rodinách se také štěňata či koťata dávala výhradně darem, nikdy se neprodávala. Psy „lepších“ plemen chovali pouze na zámku a snad v několika rodinách místní honorace. Úsloví typu: „zpráskat jako psa“, „jako pes u boudy“, „psí život“, „utopit jako kotě“, „utahanej jako kotě“ atd. sice podnes v jazyce přežívají, ale reálnou oporu v něm dávno nemají, okolo roku 1900 však měla. Situace se měnila velmi zvolna, poměry v šedesátých letech byly ještě mnohem blíže těm c. k. rakouským nežli těm dnešním – psi za poslední století polepšili nesrovnatelně víc než lidé. 

Tradiční úděl dětí

Mezi výchovou v zemědělské části populace a v části „měšťanské“ byl převeliký rozdíl, zejména v zámožnějších rodinách „měšťanské“ části už se tehdy prosazovala koncentrace na dítě, která po vyprchání náboženských nábojů jako malé božstvíčko trůní na rodinném oltáříku a u něhož se dbá na to, „aby z něho něco bylo“. Z početných rodin za c. a k. časů se prakticky ihned přešlo v pozdních dvacátých a třicátých letech na systém jedináčků, nejvýš dvou dětí – místo deseti nádeníků se náhle vychovává jeden advokát. 

Druhá kniha biografie ("Města") pak líčí dobu od 70. let do konce století, a to v Praze, ve Vídni a opět v Praze. Autor se věnuje popisu studia biologie v Praze, neutěšenému zapojení do pracovního procesu, následné emigraci do Rakouska v roce 1983. Srovnává vídeňské poměry s realitou socialistického Československa, odhaluje emigrantský život a své nadšení z možnosti volně cestovat. Poslední část knihy se věnuje návratu zpět do vlasti  po sametové revoluci  a působení na nově vzniklé Katedře filosofie a dějin přírodních věd na Přírodověděcké fakultě v Praze. Devadesátá léta patří mezi ty nejzajímavější roky, které Komárek prožil. Memoáry vrcholí rokem 2000, neb tímto rokem končí období prudších změn ve společnosti a nastává období konzumně-digitálního bezčasí, čeřené jen pěnou dní. Druhá část knihy je víc osobnější, jsou tu odkazy na již zveřejněná díla, autor své vzpomínky prokládá například i svými básněmi z dané doby. Klade to na čtenáře trochu větší nároky, předpokládá se určitá znalost předchozích knih či autorova života, zajímavý je ale zase pohled zvenčí na události, které už jsme (alespoň my starší čtenáři) již zažili. 

Kdo se chce vyléčit ze spikleneckých teorií, ať zkusí zorganizovat něco menšího než převrat na půlce planety, třeba schůzi oddělení, na němž pracuje – a hned uvidí. 

Města a městečka se skvěle četla. Bavilo mě to nejen jako originální dějiny dvacátého století, ale i jako zpověď intelektuála, který neprožíval úplně standardní život. Potěšilo mě, že tu chybí onen povýšený nadhled moudrého bílého muže, který vše ví a všude byl, ke kterému zejména  muži našeho kulturního okruhu často inklinují (i když možná je to dané formou díla, tj. autobiografií, a tím, že se neřeší aktuální situacee). Místo toho se čtenář dočká humorných a sebeironických postřehů:

Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. 

...

Třikrát denně jsem bez chuti zkonzumoval, co se slušelo, a pochopil strašné tajemství. Vždycky jsem si myslel, že ‚my intelektuálové‘ máme tak asi 90 % životních radostí z činností intelektuálních a zbývajících deset procent se nějak dělí mezi jídlo a sex. Zmíněných šest týdnů se šedě vleklo bez konce a já pochopil, že mám 95 % všech životních radostí z jídla a teprve o zbytek se dělí zbývající komodity…

...

Jistě bych chtěl na světě podle možností ještě pár let pobýt, zažít pár jar a napsat pár knih, ale i kdyby na mne snad zítra spadl strop, stálo to za to. Na rozdíl od mnoha akademických kolegů ani nemám dojem, že jsem byl nedoceněn a nepochopen. Svět je přes všechna svá ošemetná specifika přece jen krásné místo. Díky! Díky!! Díky!!!

Jsem moc ráda, že jsem se do Měst a městeček pustila právě v téhle době, přes všechny peripetie minulého století, které popisuje, je to vlastně hodně pozitivní kniha, která mě přivedla na docela jiné myšlenky (a že jsem to potřebovala). Jen co epidemie dovolí, skusí se vrátit i profesorovým starším knihám.

Hodnocení: 100%

Stanislav Komárek: Města a městečka: Memoáry 1. a II.díl

• Nakladatel: Academia
• EAN: 9788020029706
• ISBN: 978-80-200-2970-6
• Popis: 2× kniha, vázaná, 552 stran, česky
• Rozměry: 14 × 19,6 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Aleš Palán, Kateřina Šedá, Lucie Faulerová: Brnox

Úvodem musím předeslat, že českou výtvarnici Kateřinu Šedou mám hrozně ráda. Začalo to kdysi dávno, někdy v roce 2005, když jsem na Pražském bienále 2 (tom karlínském, možná už si to nepamatujete, ale tenkrát byly dvě - druhé měl Milan Knížák ve Veletržním paláci) narazila na její instalaci s názvem Nic tam není. "Společenskou hru", do které zapojila občany své rodné vsi Ponětovice, které přesvědčila, aby jednu sobotu strávili úplně stejnými činnostmi, které budou vykonávat společně. Zírala jsem na to tenkrát s vytřeštěnýma očima - jsem totiž "děvče ze vsi" a neumím si představit, že by se něco takového bylo vůbec možné. Od té doby mám Kateřinu Šedou v zorném úhlu a nepřestávám se divit:-)

V dlouhé řadě jejích aktivit mi tak nemohl uniknout projekt BRNOX, ve kterém v letech 2014 až 2016 podrobně zkoumala brněnskou lokalitu zvanou Bronx (části městských částí Brno-střed a Brno-sever, oblast Cejlu, Bratislavské, Francouzské a okolních ulic). Je to oblast se špatnou pověstí, kde žije plno romských rodin, řada příslušníků dalších národnostních menším, mnoho bezdomovců i podivínů. 

Jak říká anotace knihy:

Děti v Brnoxu se bojí much. Mladý klavírista Radek Bagar vyhrál několik mezinárodních soutěží. Bezdomovci v parku u Alberta navrhují rozdělení laviček: na některých by oni spali, na jiných by se provozovaly sexuální služby. Jeden z mála způsobů, jak se z vyloučené lokality dostat, je vstup ke svědkům Jehovovým. Mule straší v mnoha barácích v Brnoxu. Obyvatelé ubytovny Pohoda, která je nejlevnější v Brně, si pochvalují vstřícný přístup majitele. Pokud nemají peníze na svačinu, nepošlou rodiče své děti raději do školy. V ulicích Brnoxu roste řada léčivých rostlin. Čínský zemědělec si na nevyužívaném pozemku zřídil pole, kde pěstuje zeleninu. Podle deratizátora je výskyt štěnic v Brnoxu vzhledem k jiným brněnským čtvrtím zcela průměrný. Také černý odběr plynu nevykazuje zvýšená čísla. V rodinách se zde vaří řada romských specialit, romská restaurace však chybí. Při hraní fotbalu na ulici je třeba mít se na pozoru před projíždějícími auty.

Kateřina Šedá se rozhodla Bronx důkladně zmapovat a poznat - chodila po jednotlivých domech a zkoumala jejich historii, povídala si s obyvateli i místními živnostníky, zjistila, že tuhle část města vůbec nezná. Dlouho jí trvalo i najít klíč k tomuhle zvláštnímu místu. Nakonec díky projektu vznikla kniha BRNOX, originální průvodce, který popisuje 10 různých tras a přístupů k tomuto místu. 

1. Bílá - víra a tradice
2. Žlutá - gurmánská
3. Oranžová - obchod a služby
4. Růžová - dětská
5. Červená - historicko-futuristická
6. Fialová - holocaust
7. Zelená - fauna a flóra
8. Modrá - kultura a sport
9. Šedá - vesnice ve městě
10. Černá - noční

Kateřina Šedá na svém facebookovém profilu některé krátké glosy a hlášky z Bronxu průběžně zveřejňovala, hodně mě to bavilo, takže na knihu jsem se opravdu těšila.

BRNOX - Bratislavská 41
KŠ: Co jste dělala včera?
Žena, 30 let: Jako v úterý?
KŠ: Včera byla středa.
Žena: Kromě neděle furt to stejný.
KŠ: A v neděli jste teda dělala co?
Žena: To stejný co minulou neděli.
KŠ: No a tu minulou neděli jste teda dělala co?
Žena: Většinou něco jinýho než přes týden.

Na Vlhké - gurmánská trasa
KŠ: Co ty potkani mají vlastně nejradši?
Žena: Všecko.
Muž: Ty žerou aj hovna.
Žena: Hovna nežerou.
Muž: Dyť tady ráno není nic!
Žena: Protože to přes noc rozšlapeš dom.
KŠ: A co myslíte vy, že maj potkani nejradši?
Muž (60 let): Ty maj nejradši lidi.
Starší žena: A který?
Muž: No tebe ne!
KŠ: Ty bys nevěděl co mají potkani nejradši?
Kluk (7 let): Salámy.
KŠ: Jak to víš? Si je viděl, jak si to vybírají?
Kluk: Ne, já je mám taky nejradši.

BRNOX - PARK U ROMŠPÁRU
KŠ: Co byste tady v lokalitě změnil? Že bych to v průvodci napsala jako téma ke změně.
Bezdomovec: Já chcu tady spat a je to tady samá jebačka. Nemůžeme se vůbec vyspat. Sú obsazený všecky lavice a všici maj gaťe dole.
KŠ: Tak to je blbý.
Bezdomovec: Ať radnica rozdělí lavice!

BRNOX - Na Kolišti
KŠ: Víte, že je tady kočičí kavárna?
Úředník: Ne.
KŠ: A šel byste tam?
Úředník: A co se tam dělá?
KŠ: Něco si dáte a všude jsou kočky. Můžete si je hladit, lezou vám po hlavě a tak.
Úředník: Lezou po hlavě?
KŠ: No, lezou všude, i po hlavě.
Úředník: A co to je za lidi s kočkama na hlavách?

VÁNOČNÍ BRNOX
Romšpár
KŠ: Těšíte se na Vánoce?
Pokladní: To je absolutně nejhorší období v roce. Podle mě se konání Vánoc zásadně podepisuje na délce života obyvatel.
KŠ: A Vy?
Druhá pokladní: Jestli se to na mně podepisuje?
KŠ: Jestli se těšíte...
První pokladní: Dyť to slyšíte, ne? Všichni máme zkrácený životy.
Zastavárna
KŠ: Těšíte se na Vánoce?
Prodavač: Čekám celej život až je zvrchu zrušej.
Černé hřiště
KŠ: Děcka, dodržujete na Vánoce nějaký zvyky?
-Jo! Jo! Jo!
KŠ: A co?
- Televizu.

Zastavárna na Cejlu
KŠ: Takže nějaký heslo byste neměl do průvodce?
Majitel: Ne.
KŠ: Tak co třeba neberete?
Majitel: Kradený věci.
KŠ: Tak já to tam napíšu. Nějakou příhodu byste neměl?
Majitel: Klasická příhoda? Zákaznik: Mám kolo! Bereš ho?
Já že jo a on na to: Tak mi pujč pákovky a za chvílu ti ho přinesu.

Moje zvědavost ještě stoupla poté, co se Brnox získal ocenění Magnesia Litera za publicistiku v roce 2016. Jenže první vydání bylo rychle rozebrané, a tak jsem se ke knize nakonec dostala až na sklonku minulého roku. Půjčila jsem si ji z knihovny a strávila s ní několik opravdu pěkných večerů.  Kniha je plná hlášek, krátkých rozhovorů, příběhů, fotografií, grafiky, reportáží. Krom Kateřiny Šedé se na knize podíleli také publicista Aleš Palán, bohemistka Lucie Faulerová, grafička Kristína Drinková a další, společně se jim povedlo dát dohromady neuvěřitelně vtipnou a zábavnou koláž z místa, které vlastně nikdo nezná. 

Umím si představit, že nejvíc z téhle knihy asi budou mít obyvatelé druhého největšího města v Česku. Představí jim místní kuriozity, lokální postavičky, bezprostředně se vyjadřující děti, kouty, které by je ani nenapadlo v těchto místech hledat,  Ale i když nejste lokální patriot, tak si tuhle knihu rozhodně užijete. A možná se i zamyslíte, jestli nějakou takovou lokalitu nemáte třeba u vás doma někde za rohem (my máme - do zdejší základky začal chodit můj syn, o veselé příhody není nouze). V loňském roce začala autorka s projektem BRNOX II. který by měl pomoci veřejnému prostoru v této lokalitě - jsem moc zvědavá, co z toho vyleze.

Cílem projektu BRNOX II je vytvořit návrh revitalizace veřejného prostoru brněnského Bronxu, který by spočíval v nízkonákladových intervencích přímo v lokalitě. Hlavním záměrem je prostřednictvím umění přistoupit k proměně této čtvrti a najít vhodnou cestu, jak ji přirozeně provázat s okolím. Projekt jsem rozdělila do sedmi různých kapitol (mobilní a webová aplikace, propagace, obchody a služby, schránky, orientace, mobiliář a schůzka), ve kterých vždy nabízíme zlepšení určitého jevu. Předpokládaným výsledkem projektu není jen proměna místa, ale především proměna vztahů v této lokalitě. Ke spolupráci na BRNOXU II jsem pozvala grafičku Kristínu Drinkovou, studenta architektury Georgie Dimitrova a naše dvě přední architektonická studia ORA a ELLEMENT. (Kateřina Šedá, 2019)

Mé nadšení z Kateřiny Šedé trvá a já se moc těším na Nabídkový katalog Kateřiny Šedé, který jsem si pořídila pod vánoční stromeček (pokud Vás tahle umělkyně zaujala, zkuste mrknout na její stránky.)

Hodnocení: 100%

Kateřina Šedá: Brnox. Průvodce brněnským Bronxem

• Editor: Šedá, Kateřina, Palán, Aleš a Faulerová, Lucie
• Nakladatel: Šedá Kateřina
• EAN: 9788027011971
• ISBN: 978-80-270-0967-1
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 607 stran, česky
• Rozměry: 11,8 × 17 cm
• Rok vydání: 2017 (2. vydání)