K téhle knize jsem se dostala vyloženou náhodou. V sobotu jsem strávila půl dne v Dejvicích a Bubenči. Užila jsem si Muzeum literatury, prošla se Stromovkou a s kamarádkami jsme zavzpomínaly na "pravěk", na devadesátky, kdy jsem na Kulaťáku nějakou dobu bydlela. No a v pondělí jsem v knihovně, v poličce s novými knihami, narazila na nový román A. Gravensteena Tahle voda je naše odehrávající se právě v těchto končinách. I když jsem si z jeho předchozí knihy Pohyby ledu (naštěstí) nepamatovala skoro nic, tak tuhle knihu jsem si k hromádce prázdninového čtení přihodila. A víte co? Nakonec se mi celkem trefila do noty:-)
Kniha začíná událostí, na kterou si možná ještě pamatujete: v květnu 2015 postihla Dejvice a Bubeneč havárie vodovodního řádu, která přinesla střevní potíže tisícům zdejších obyvatel. Jednalo se o největší epidemii svého druhu za padesát let. Zatímco v reálném světě se situace po pár dnech nouzového zásobování pitnou vodou uklidnila a vše se vrátilo do starých kolejí, v knize to bylo jinak - celé se to zvrtlo. Vodovod se opravit nedařilo, u cisteren se stály fronty a lidé, kteří ještě donedávna netušili, v jakém katastru vlastně bydlí, se začali hádat a rozdělovat podle bydliště. Obyvatelé Bubenče si mohli brát vodu jen z bubenečských cisteren, ti z Dejvic zase jen z dejvických - kontrolovali to samozvaní kontroloři z řad uvědomělých občanů. Do toho jeden opilec sražený autem z druhé strany, pasovaný obratem na mučedníka, a několik rychle se objevivších agilních vůdců a burcovatelů na obou stranách barikády a už se začala vyhlašovat válka.
A to jsem se ještě nezmínila o těch věcech úplně mimo realitu - květen neskončil a červen nezačal, neviditelná hraniční čára mezi oběma čtvrtěmi vykvetla stříbrnou barvou (a objevily se na ní zvláštní písmena), podivné nápisy se začaly zhmotňovat i v nově objeveném dejvickém podzemí a dvěma lidem se po náhodném vypití temné vody začaly dít VĚCI.
Okolní svět do sporu nezasahoval, ale obě čtvrti byly izolovány. Zatímco v Praze nadále pulzoval život a hipsteři na Letné dál pili své kyselé kafe, v Bubenči a v Dejvicích přestal jít internet i mobily, odpadky se vršily na ulicích a zásoby se začaly tenčit. Stará paní Rukavičková se mezitím se svým psem Boxíkem procházela po obou čtvrtích, jako by to dělala už několik staletí, novinářka Apolena se pokoušela natočit převratnou reportáž a geolog profesor Hlístek vše v rozhlase komentoval s vtipem sobě vlastním. Zbytek světa to ale brzo přestalo zajímat. A kde vlastně zůstala ta voda?
V Jaselské ulici se jeden místní obyvatel pod rouškou tmy vyplížil z bytu, napojil na cisternu hadici, jejíž druhý konec nechal ve vaně v druhém patře, a otevřel kohout. Fyzikální zákony ovšem nepřemohl: vana zůstala prázdná. Navíc při zlostném odpojování hadice rozlil po dlažbě desítky litrů cenné tekutiny). Když to zpozorovala paní Rukavičková, která se vynořila zpoza rohu spolu se svým jezevčíkem, jenom zakroutila hlavou. „Vidíš, Boxíku, jak jsou některý lidi blbý. Kdyby se mě zeptal, já bych mu to vysvětlila proč stojí vodojemy většinou na kopci a tohle že vodojem není. Holt pán nedával ve škole pozor." Pán po ní šlehnul nenávistným pohledem, popadl hadici, pak ji zase pustil a rychle zmizel ve vchodu i se svým mumláním, které už paní Rukavičková naštěstí neslyšela.
...
Moderátor si odkašlal a poněkud váhavě odpověděl: „Víš, Járo, já jsem samozřejmě rád, že jsi dneska přišel, bylo to jako vždycky zajímavý, ale... možná, že... jak bych to..."
„Takže vystrašil."
A ještě o autorovi, cituji z webu nakladatelství Paseka:
„Takže vystrašil."
„Ne, to vůbec, to od tebe lidi chtěj, to je v pořádku, Ale... ta válka. Víš, mně připadá, že pořád mluvíš o tý válce, a ono už to lidi moc nezajímá. Je to pro ně prostě hrozně daleko, příliš abstraktní..."
„Počkej, vždyť je to pár stanic metrem..."
„No ale nestaví tam, projíždí. Prostě lidi chtějí slyšet o tom, co se jich přímo dotýká, o globálních hrozbách, tornádech, hladomorech, tajících ledovcích, kolapsech civilizace, to od tebe čekají. Neříkej, že tě ty Dejvice pořád tak berou? Vždyť už je to let, cos tam bydlel."
Hlístkovi se okamžitě vybavil ten útulně ošuntělý byt ve čtvrtém patře starého činžáku, s vysokými stropy, zaprášenými okny, prošlapanými parketami...
„Máš pravdu," povzdechl si. „Slibuju, že už o tom ode mě neuslyšíš ani slovo. Co tam máš na příště?"
„Takovou docela novinku - jmenuje se to environmentální žal."
Tahle voda je naše je určitým způsobem komplikovaná kniha. Je tu hodně hrdinů a hrdinek (Íčok, Ýnelez i Nivolog se mi dost pletli), spousta kliček a odboček, dopisy o historii, oslavné básně i změněné stavy vědomí, což vede občasnému zmatení čtenáře. Na druhou stranu, literární styl je celkem kreativní, je tu humor, jazykové hříčky, ironie.
Co mě vyložené bavilo? Například:
- procházky s imaginárním psem,
- úřednické ptydepe aneb Praha 6 a Magistrát řeší havárii,
- rozhlasové rozhovory z budoucnosti,
- divoká prasata hrající si s tenisovými míčky,
- konec, který jsem nečekala a který opravdu originálně vyřešil problémy.
Fakt je, že něco jsem zase nepochopila vůbec (kdo byla Maery, proč se ve Stromovce objevila ledová krychle, co byl zač ten delegát od válečných turistů?), ale možná jsem byla při čtení jen nepozorná...
Celkově jsem se spíš bavila, kniha je navíc i poměrně aktuální, je zajímavé sledovat, jak banální technická závada může rychle vyústit v politickou i společenskou krizi, ba dokonce v ozbrojený konflikt. Takže nakonec jsem vlastně spokojená. Pokud vám nevadí občasný odskok do nadpřirozena (trochu aka URaNovA), oceníte dystopii a absurdní humor, tolerujete tlusté knihy (408 stran, zkrácení by prospělo) a optimálně máte vztah k šesté pražské městské části, pak tuhle knihu můžu doporučit.
Pokud se chcete o havárii kanalizace v Dejvicích přečíst víc, doporučuji tento fundovaný článek, zakončený navíc také odlehčeně:
- „Nejlepší je voda z Dejvic, ta má toho v sobě nejvíc!“ (z internetové diskuse)
- „Viva la PVK, naplnili svůj název a opravdu spojili vodovody s kanalizacemi. Tolik zábavy zadarmo jsem si už dlouho neužil.“ (z poznámky v jednom ze sebraných dotazníků od nemocných osob).
zdroj: Paseka
A. Gravensteen je pseudonym skutečného člověka, který z důvodů, jimž sám plně nerozumí, nechce pro svou literární tvorbu, jíž se věnuje ve volném čase, kterého z poměrně obvyklých příčin příliš nemá, používat své skutečné jméno, které ovšem pro jiné účely, např. autorské smlouvy, používá vcelku běžně.
Hodnocení: 85%
A. Gravensteen: Tahle voda je naše
- Nakladatelství: Paseka
- EAN: 9788076375024
- ISBN: 978-80-7637-502-4
- Autor obálky: Pavel Fuksa
- Doporučená prodejní cena: 429 Kč
- Popis: 1× kniha, vázaná, 408 stran, česky
- Rozměry: 13 × 20 cm
- Rok vydání: 2024 (1. vydání)
