Pokud jste někdy něco četli od Vladimíra Sorokina, nemusím Vám ho moc představovat. Je to ruský spisovatel s naprosto specifickým projevem, takže si jej pravděpodobně nespletete. Mezi jeho nejznámnější knihy patří Den opričnika, v Česku mu toho ale vyšlo víc, já jsem třeba byla nadšená z knihy Manaraga.
Letos byl Vladimír Sorokin jednou z hlavních hvězd veletrhu Svět knihy, kde představil svou povídkovou knihu Cukrový Kreml. Ta sice v originále vyšla už v roce 2008, na Den opričnika částečně navazuje, k našim čtenářům se ale dostává v překladu Sorokinova dvorního překladatele Libora Dvořáka až nyní. Vladimír Sorokin aktuálně žije v exilu, do Berlína emigroval spolu se svou rodinou tři dny před loňským začátkem ruské invaze na Ukrajinu. Krátce nato zveřejnil esej o proměně ruského prezidenta Vladimira Putina v "obludu, imperiální monstrum šílené ve svých tužbách a nelítostné ve svých rozhodnutích", které "hlásá nový středověk". Za podobné výroky mu doma hrozí 15 let vězení.
O čem je Cukrový Kreml? Oficiální anotace uvádí: Kniha povídek, jejichž děj se odehrává v blízké budoucnosti, kdy v Rusku znovu vládne car prostřednictvím vražedné gardy svých osobních strážců, navazuje na autorův předchozí román Den opričníka. Jednotlivé povídky jsou tematicky spojeny motivem cukrového Kremlu – pamlsku, které car rozdává dětem shromážděným vždy o Velikonocích k jeho uctívání na Rudém náměstí.
Na co se můžete těšit? Na 15 povídek z nejrůznějšího prostředí, které spojuje speciální gosudarská cukrovinka. Dostáváte se do společnosti, kde manžel může nechat svou ženu policejně vypráskat a kde děti udávají živly domovníkům. Kde se sice používají mobila a elektrické hřebeny, zároveň se ale topí i v paneláku dřevem a o víkendu nejezdí po celé Moskvě výtahy, protože je nutné šetřit. Na hranicích země se tyčí Velká ruská zeď, která zabrání zahraničním záškodníkům indoktrinovat ruský lid. A na vnitřní škůdce tu máme své metody - jak ukazuje kat bičující neefektivně pracující stavební četu, nebo důstojník mučící autora protirežimního pamfletu o pohrabáči. Opričnici jezdí po Moskvě v medácích s uříznutou hlavou psa na čelní masce, trpaslíci v kostýmech baví v Kremlu oligarchii a běžní lidé si život usnadňují lajnami přístupného koksu. Maso je sice jen třikrát týdne, ale zase se dá sníst jednorázový příbor z čínské rýžové drti. Pár explicitních sexuálních scén nechybí. A jak píše na Databázi knih Petrarka72: A rozkoš čtenářská se čtením opakovaným znásobí.
Pár ukázek:
Roste, Zeď ruská, od nepřátel vnějších Rusko ochraňuje. Kdežto ty vnitřní opričníci na kousky rvou. Vždyť za Zdí velikou řádí kyberpunkové zatracení, kteří náš plyn protiprávně odsávají, katolíci licoměrní, protestanti nestydatí, buddhisté šílení, muslimové nelítostní i docela obyčejní neznabozi prohnilí, satanisté, kteří se za zvuků hudby proklaté po náměstích natřásají, sodomité nenasytní, komisaři nestoudní, kteří si potmě navzájem zadnice natrhávají, vlkodlaci zlověstní, kteří podobu svou Bohem danou proměňují, plutokraté chtiví, virtuálové nebezpeční, technotroni nelítostní, sadisti, fašisti a megaonanisti. O megaonanistech Marfuše její přítelky vykládaly: jak se ti evropští nemravové po sklepích zamykají, tabletkami ohnivými se cpou a holkám pak pičky drandí zvláštními strojky drandicími. O megaonanistech se Marfušence zdálo už dvakrát, jak ji honí po sklepích a do pičkyjí elektrické háky strkají. Hrůza...
...
„Koho všeho já už neseřezal,” pronáší usedlým basem a usrkává ze sklenice. „Knížata v nemilosti Solodilinovy, čtyři generály z generálního štábu, sestry hraběnky Voroninovy, ty za zprznění nezletilého knížete Dolgorukova, nebo třeba panovníkova vrchního stájníka Mironova za opovrženíhodnou lhostejnost vůči zvířatům. Řekl bych, že svým bejkovcem přežehnám tak sto vznešenejch prdelí ročně.”
Kapitán vzal z popelníku zapálenou cigaretu, potáhl z ní a upřené se na strnulého vyšetřovance. Pak vyjmul z „bezlegrace” malé kladívko, pohrávaje si s ním dokouřil, zamáčkl nedopalek a přistoupil k vyslýchanému.
„Tak co, Smirnove, co bude?” zeptal se kapitán a uhladil si knír.
„Já... já. já.. ." ozvalo se z pootevřených, jakoby zledovatělých rtů.
„Uvědomuješ si, že teď jsi křišťálový?”
„Já... ano... já...”
„Jsi křišťálový, Smirnove. Dávej pozor,” a kapitán kladívkem lehce klepl do jeho ramene. Ozvalo se jemné cinknutí, asi jako kdyby kapitán uhodil do skla. Hned poté opatrně vyzkoušel Smirnovovo koleno a to taky cinklo. Kapitán vyzkoušel i druhé koleno. Pak ruku. A poté i bledý zpocený nos vyšetřovaného.
Kladívko cinkalo a cinkalo.
Smirnovovy oči zaplavil nezměrný děs. Třas ustal a on jen ztuhl bez dechu.
...
Jakmile vyšla ze dvora, k Choprovovu krámku zamířila. Je krásně vánočně upravený: přede dveřmi stojí dva stromečky ozdobené, za sklem poletují živé vločky, v koutě Děda Mráz se Sněhurkou na ledových saních ujíždějí. Když Marfuša vstoupí, měděný zvoneček cinkne. A v krámku už fronta stojí, naštěstí krátká, sotva třicet lidí, Marfuša se za jakéhosi staříka v kožichu čínském postaví a na prosklený pult se zadívá. Za sklem je k vidění všechno, s čím se tu obchoduje: maso s kostí i bez kosti, kachny a kuřata, salámy měkké i trvanlivé, mléko normální i kyselé, máslo kravské i postní, oplatky v čokoládě Miška v tajze i Miška na severu. A taky vodka žitná i pšeničná, cigarety Vlast a papirosy Rus, perníky mátové i obyčejné, suChary s rozinkami i bez, cukr krystal i cukr sekaný, krupice pšeničná i pohanková, chléb černý i bílý. Inu což, zrovna kvůli tomu chlebu a dědečkovým papirosám nezbude než celou frontu vystát.
Ač povídky většinou nepreferuji, Sorokin zdá se býti výjimkou. Sorokinovy knihy nejsou rozhodně pro každého, máte-li však pro něj slabost, pak Cukrový Kreml nezklame...
Hodnocení: 100%
Vladimír Sorokin: Cukrový Kreml
- Nakladatel: Pistorius & Olšanská
- EAN: 9788075791511
- ISBN: 978-80-7579-151-1
- Doporučená prodejní cena: 289 Kč
- Originál: Сахарный Кремль
- Překlad: Dvořák, Libor
- Popis: 1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
- Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
- Rok vydání: 2023 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat