Valerián Karoušek a Jiří Novák: Nitro země, křídla, dálky

Super výstava v Museu Kampa, já mám ty šedesátky ve výtvarném umění fakt ráda. 

 

Valerian Karoušek, Jiří Novák – Nitro země, křídla, dálky 

14. 2. – 17. 5. 2026 

Příležitost vystavit soubory děl VALERIANA KAROUŠKA (1929–1970) a JIŘÍHO NOVÁKA (1922–2010) znamená připomenout především tvůrčí principy, jimiž oba sochaři obohatili nové figurativní a konstruktivistické tendence českého uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Umožňuje též zprostředkovat živost sdílení dobových idejí, nacházení odlišných témat, kreativity práce s novými materiály. Zároveň ale připomíná silné životní osudy spoluformované historickými událostmi a politickou realitou země. 

Oba autoři vystudovali sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, působili ve skupině M 57, podíleli se na expozici československého pavilonu světové výstavy EXPO ’58 v Bruselu, vystavovali na libereckých exteriérových přehlídkách Socha 1964 a Socha a město v roce 1969, navrhli nebo i vytvořili řadu sochařských realizací do městských exteriérů. Oba nacházeli uměleckou inspiraci v přírodním prostředí, také ovšem v nejaktuálnějších technických možnostech moderní civilizace. Valerian Karoušek propojoval ve svých plastikách realitu kamene opracovaného přírodními silami s průmyslovými kovovými fragmenty a konstrukcemi, zaujal jej i sochařský potenciál experimentu s plastickými hmotami. Svůj umělecký prostor přirozeně propojoval s celoživotním zájmem o horolezectví, fascinoval jej živel země. 

 Současná výstava znamená i připomínku tragédie československé horolezecké expedice do peruánských And v roce 1970, tedy i náhlého přetnutí úspěšně se odvíjející individuální sochařské cesty. Jiří Novák založil výrazový účinek svých prací na přirozeném zájmu o konstrukce a mechanismy, na romantickém vnímání reality a bravurní schopnosti komponovat prostorové struktury hlavně z kovu. V procesu integrace pohybu do plastiky pracoval s principem náhody, vzájemností organického a mechanického, z živlů jej zajímaly zejména vzduch a voda. Věnoval se intenzivně i restaurování soch a realizování kopií. Výstava obou autorů nicméně zviditelňuje i významové přesahy jejich děl, které současné intuitivní ideové proudy integrující vědu, náboženství, umění a filosofii v duchu znovuobjevování bytostné citlivosti člověka vůči přírodním živlům, jeho schopnosti zvědomování niterné sounáležitosti s kosmem přesvědčivým způsobem stvrzují, a znovuotevírají tak prostor působení těchto prací dnešnímu divákovi.

(z webu muzea)

Paulina Skavová: THE MYTH WEARS BLACK

V Musoleu Davida Černého na pražském Smíchově (zastávka Lihovar) najdete aktuálně jednu velmi zajímavou výstavu. Autorkou plastik je sochařka Paulina Skavová, na kterou jsem poprvé narazila loni, kdy jsem sledovala dokumentární cyklus České televize Krajinou soch (ten konkrétní díl najdete tady). Černé sochy z polysterenu ("polystyren je mramor pro holky") si jako součást výstavy s názvem Mýtus nosí černou můžete prohlédnout do 26. března 2026, vstupné je zdarma. Mně to moc bavilo. 

PAULINA SKAVOVA THE MYTH WEARS BLACK

11. 12. 2025 - 26. 3. 2026

Černá je základní sjednocující barvou, která zvýrazňuje rozměr monumentálních sochařských realizací Pauliny Skavové. Černá je intenzivním médiem. Je jako prázdnota, v níž se objevuje figura v plném svém tajemství. Tvar nepodléhá barvě, nýbrž barva se podřizuje tvaru - podobně jako když téma přijímá tělo sochy. Černá barva není jen optickým prvkem, ale především principem, který podporuje sochařskou vizi. Mnohdy tušené kontrasty hmot vytváří dramatické konfigurace. Autorka ráda pracuje s velkými formáty, protože jí umožňují scénicky koncipovat prostor. Její sochy často vystupují na výstavě jako archetypy s různými významy. Krása v její tvorbě spočívá v naprosté preciznosti modelace. Dokonalost formy se zde nejeví jako hranice, ale jako forma rovnováhy. Výsledkem jsou díla, která působí jako symboly elegance. V ní se zároveň zrcadlí naše vlastní imaginace. Výstava je prostorem otevřené estetické zkušenosti k promýšleníkrásy jako nejvyšší formy. „Mýtus nosí černou" znamená, že v černé máme možnost vnímat umění bez iluzivních triků. V pojetí Pauliny Skavové se černá forma zároveň stává moderním projevem ve své údernosti.

Kurátor výstavy Adam Hnojil

Sochařský ateliér Janouškových

 

Vyrazila jsem na komentovanou prohlídku - cíl: sochařský ateliér Vladimíra a Věry Janouškových na Kotlářce. Bylo to moc zajímavé.

Text ze stránek Slavné vily: 

Tato stavba v Košířích je vlastně jakási vila-nevila. Vznikla jako sochařský ateliér manželů Janouškových: Vladimíra (1922 až 1986), který od portrétů přes lineární konstrukce dospěl nejprve ke kyvadlu a posléze k variabilním plastikám, s výraznou autobiografičností námětů, a Věry (1922), která své původní klasické sochy velmi brzy nahradila neformálnějšími objekty a především materiálovými experimenty. Dohromady – dvě ojedinělé umělecké osobnosti. 

Vladimír spolupracoval často s architekty – včetně Josefa Hrubého, jehož Dům módy na Václavském náměstí se stal nositelem jedné z jeho nejvýznamnějších monumentálních architektonických plastik. V polovině šedesátých let si česká architektura, jež byla na oslňujícím vzestupu, sice příliš vážně zahrávala se zprůmyslněním stavebnictví, ale ještě dokázala skvěle využívat nové materiály, ba dokonce sama nové hledala, vývoj a výrobu některých inspirovala. Vezla se na vlně velkého opojení úspěchy ze světové výstavy EXPO 58 v Bruselu, které doznaly mezi lidmi takové obliby, že se styl „brusel“ stal nejen stylem oficiální, ale i lidové architektury. Vil v tomto stylu, pod nimiž by byli podepsáni dobří architekti, se ovšem nějak nedostává. (O to víc je v tomto duchu postaveno domků svépomocně nejen vybudovaných, ale i navržených – byl to zvláštní fenomén.) 

Sochařský ateliér v košířském zeleném prostředí je ovšem příznačným představitelem „bruselské“ architektury nejvyspělejšího typu. Pevné stěny jsou v menšině ve prospěch stěn plně prosklených, nesených v lehké kovové konstrukci. Vstup je uprostřed, do obytného prostoru, který je ale plně otevřen do zadní zahrady. Na obě strany se odvíjejí dva velké ateliérové prostory, zpět vedou vysunuté schody na galerii, klidovou pracovnu pro zamyšlení a skicování; i tady je důležitý výhled do zelené stráně, ale také výhled dolů do ateliérové haly. Nábytku bylo od počátku málo, jen lehce působící klasicistní souprava stolu a sedadel, bambusové houpací křeslo a pak už jen plochy pracovní a plochy skladovací či výstavní, regály volné i vestavěné, otočné sochařské stojany. Zářivková svítidla vysoko pod stropem a bodové zdroje na galerii. Prostory se prostupují v jemném půdorysném zalomení, nechávají dovnitř proudit co nejvíce světla, rozptýleného, ale i slunečního, sochy, stojící v prostoru jsou světlem modelovány, za světlem samy vycházejí na zahradu, hranice exteriéru a interiéru se tu stírá. Není to vila pro pohodlné bydlení. Je to „vila“ pro pohodlnou práci.

Bonus na závěr - na iVysílání najdete dokument o Věře Janouškové, kde jsou záběry z ateliéru: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185083644-portrety/305291310220005/