Únorové knihy...

 ... přečtené nebo vyposlechnuté...

Miřenka Čechová: Co já? Co ty?

Tak tohle bylo hodně drsný... Zneužívání čtrnáctileté holky vychovatelem v dětském domově, to vše formou vzpomínek/nahrávek, které ve třiceti ona dívka adresuje onomu manipulátorovi. Neveselé dětství s psychicky nemocnou mámou, která nakonec spáchá sebevraždu, bezútěšné prostředí Sudet (kdo byl někdy v Aši, tak chápe), i ta současnost v podobě kariéry luxusní prostitutky nic moc. Svérázný jazyk i větná skladba. Od autorky jsem předtím četla Baletky, které byly skvělé, tahle kniha se jim ale vyrovnala. 

"žádný vyznamenání z gymplu, žádná solidní vejška, žádné popíjení kafe se spolužačkama v nóbl kavárnách, žádný dobře placený brigády, žádnej ze známosti nabídnutej první džob, žádná bankovní karta s prachama na vlastní byt, žádnej svobodnej život, kde si budu moct žít podle svého - už navždycky jen závislost na druhých, na tobě nebo na sociálce, dávkách, dalších tyranských partnerech, na blahovůli těch, co rozhodujou"

Julie Jursová: Displejem dolů

Tuhle knížku na pultech nenajdete, i když mi to přijde škoda. Autorku jsem kdysi poznala osobně, ale vůbec ne jako skvělou výtvarnici a spisovatelku, ale jako farmářku a majitelku penzionu. Kdysi jsme u nich na statku byli se synem 2x na hipoterapii. Zůstala mi na FB v přátelích a já postupně zjistila, že parádně maluje a taky píše. Loni jsem se začetla do jednoho jejího skvělého dystopického románu, ale byl na pokračování na Wattpadu, což je pro mě potíž, nejsem schopná udržet pozornost a pravidelně stahovat. Na sklonku minulého roku ale Julie napsala novelu ze současnosti a pro podobné tragédy, jako jsem já, ji vyrobila i jako pdf. A tak jsem si ji s potěšením přečetla. Recenze bude.

František Nepil: Po Praze chodím

Tak tohle je taková stará klasika, tedy pro mě, boomerskou generaci. Hlas Františka Nepila si dokážu vybavit kdykoliv. Kdysi na popud Restaurací a jídelen (to byl státní podnik, myslím, že ho jednu dobu vedl Jiří Paroubek:-) napsal jakýsi cestopis po pražských hospodách, vinárnách a restuaracích. Trochu to kořenil výlety do historie, místopisem. Na téhle knize je ale vidět, jak zestárla... Spousta ze zmiňovaných podniků už neexistuje, nebo existuje v poněkud jiné podobě, i ta pražská atmosféra je už totálně jiná. Takže kniha max. pro nostalgiky.  Já jsem si trochu zavzpomínala, protože tu dobu jsem na samém jejím konci ještě zažila, současným čtenářům to ale už asi moc nedá...

David Michie: Dalajlámova kočka

Tuhle audioknihu jsem měla doma už docela dlouho, loni nebo předloni se tuším hodila do nějakého zvířecího kola ve Čtenářské výzvě, ale nedošlo na ni. A tak jsem si ji nakonec stáhla letos do telefonu a poslouchala při přesunech autem. Zalíbila se i synovi, takže i když už jsem dávno doposlouchala, občas se jí v autě dožaduje. 

Vcelku milá hříčka - autorkou knihy je kočka, kterou kdysi Jeho svátost Dalajláma zachránila od jisté smrti na ulici. Číča nám pak popisuje život v Dharamsale, věnuje se dalajlámovým spolupracovníkům i nejrůznějším významným návštěvám (aniž by ovšem někoho jmenovala). Celé je to takové nenucené seznámení s buddhismem, s tím, co buddhisté považují za dobrý život, je v tom humor a laskavost. Interpetka Ivana Jirešová se na kočku hodila také skvěle. Velmi odpočinkové, žádné mentorování, spíš příjemný odstup od současné reality. 

„Chci, aby i díky této knize lidé dospěli k tomu, že nejdůležitější je láska v různých podobách. Šťastní jste, když se staráte o druhé a dáváte jim lásku. To je jedna z nejúčinnějších cest ke štěstí,“ říká o Dalajlámově kočce její autor David Michie

Hayley Gelfuso: Kniha ztracených vzpomínek

Tuhle knihu jsem měla na recenzi od Luxoru, ještě nevyšla, tak nemůžu moc prozrazovat. Čekala jsem něco na způsob Půlnoční knihovny, ale nakonec to mělo docela velký přesah i jinam - do otázek pravdy a svědomí, cenzury. Kdo má právo rozhodovat o tom, které příběhy si zaslouží přežít? A co se stane, když vymažeme nepohodlné vzpomínky? Recenze bude. 

Pavla Smetanová: Příběhy z olivového ostrova

Další audiokniha v řadě. Pavlu Smetanovou občas poslouchám ve vstupech v Ranní Dvojce Českého rozhlasu a její postřehy z Řecka mě docela baví. Má i příjemný hlas, tak jsem si říkala, že zkusím i její knihu ve zvukové verzi. Bohužel ji ale načetla herečka Lenka Krčková, což bylo trochu zklamání.

Kniha je vlastně sbírkou fejetonů a drobných postřehů z každodenního života na tomto řeckém ostrově, kam se autorka provdala, porodila tu dvě děti a v době napsání knihy tu již zhruba 10 let žila. Dozvíte se ledascos o výchově řeckých dětí, o řeckých tchýních, o slavení svátků, dopravě, pohostinnosti obyvatel i problémech českých turistů, o které se autorka v době jejich dovolené stará. Drobné příběhy, většinou vcelku zábavné, občas i vypointované, žádnou velkou literaturu ale nečekejte. Navíc i na téhle knize se podepsal čas, v Česku vyšla v roce 2009 a těch skoro dvacet let je už znát. Ale pokud si třeba jen chcete zavzpomínat na letní dovolenou, tak to asi tolik nevadí. 

Scarlett Wilková: Ty chladné oči

Scarlett Wilková se pravidelně noří do naší minulosti a vynáší na povrch zapomenuté události a příběhy. Bavila mě její kniha o řeckých přistěhovalcích Až uvidíš moře i poválečné osudy lidí v Beskydech v knize Když přišli psi. 

Ty chladné oči nás zavedou do Ruska v době druhé světové války, kde žije dívka Neonila, porodní asistentka (naučila jsem se slovo akušerka), kterou okolnosti a starost o malou dceru donutí pracovat pro Němce, kteří okupují její zemi. Seznámí se tu s mladíkem Emilem, který pochází ze Slezska - před válkou přijal německé občanství a jako občan Říše pak musel narukovat do wermachtu. S ustupující německou armádou se Neonila dostane do Německa a posléze po válce do Československa, kde se znovu setká s Emilem. Po celý zbytek života musí oba dva skrývat svou minulost. Knihou se navíc prolíná osud Neoniliny vnučky, její vzpomínky na babičku a život v socialistickém Československu.  

Kniha je zajímavá, Neonila je poněkud netradiční hrdinka, která se dokáže totálně přizpůsobit podmínkám a okolí, bez ohledu na morálku či ostatní zúčastněné. Ostatně její život, to je jedna velká katastrofa a traumata, které přinesly "velké události" do života "obyčejných lidí" dokáží také ledascos osvětlit. Zaujaly mě historické souvislosti, válka zase z trochu jiného pohledu - rozhodně poučné. 

Petra Stehlíková: Naslouchač a Faja

No a únor jsem zakončila tím, že jsem totálně propadla neuvěřitelnému světu sklenařů a naslouchačů, který pro své čtenáře, milovníky fantasy, vytvořila česká autorka Petra Stehlíková. Ženská hrdinka v mužském světě, navíc dívka, která se roky schovává pod maskou a vystupuje jako chlapec, postapo svět rozdělený na dvě půlky, temné hlubiny plné tajemství, příšery, Ďatlovova výprava, no s každým dalším dílem se to stupňuje:-) A je to fakt výborné. 

Na stará kolena začínám číst (v tomto případě tedy opět poslouchat, protože audiokniha) žánrovou fantasy literaturu!:-)  Začalo to na podzim Legií od Kotlety a Sněgoňové a už jsem v tom až po uši:-)  V březnu mě čekají další dva díly (Nasterea a Urla) a pak budu jako ostatní netrpělivě čekat na poslední díl pentalogie, který autorka teprve dopisuje.. Doufám, že to Petře Stehlíkové nebude dlouho trvat... Série má na Databázi knih 89 % (Naslouchač a Faja shodně dokonce 92 %!) a celkem 12 862 hodnocení. A aktuálně se chystá překlad do angličtiny a vydání v Irsku, čemuž fakt fandím - tohle by mohlo zaujmout i venku. Stay tuned!

Tady zajímavý rozhovor s autorkou.

Pavel Novotný – Helena Skalická: A to si pak můžeš řikat, co chceš

Na audioknihy, resp. v tomto případě rozhlasovou četbu na pokračování, nedám dopustit. Velmi zásadně mi zpříjemňují letošní léto. Například dnešní pracovní sobotu, kdy jsem se snažila probrat a znovu uspořádat knihovnu, jsem strávila s Helenou Skalickou, velmi svéráznou ženou, o jejíž existenci jsem ještě včera neměla ani tušení.  Její vzpomínkovou knihu "A to si pak můžeš řikat, co chceš", připravila pro ČRo Vltavu jako tzv. Četbu s hvězdičkou Petra Hynčíková, v režii Vlada Ruska účinkovala  naprosto neuvěřitelná Pavla Tomicová. 

Helena Skalická se narodila v roce 1951 v Liberci.  Její život byl od počátku velmi drsný, doma násilnický a věčně opilý otec, už v mládí začalo její kolečko po psychiatrických léčebnách (měla by mít za sebou kolem 80 pobytů), trpěla na epileptické záchvaty, léčila se se schizofrenií, ze závislostí na automatech i alkoholu. Hodně času prožila na ulici, žila v Praze mezi bezdomovcci, než v 45 letech dostala z iniciativy libereckého Fokusu sociální byt. Krom toho ale začala na ulici také malovat, její umění se řadí do tzv. Art brut. 

Dle Wikipedie:

Art brut neboli syrové umění (anglicky Outsider art) je označení pro umělecká díla (především výtvarná), která vytvářejí lidé s duševní poruchou nebo jinak společensky marginalizovaní. Jako art brut bývá označována také tvorba mediumní, vytvářená ve spiritistickém transu. ... Art brut je uměle vytvořenou kategorií pro v podstatě nezařaditelné a někdy těžko pochopitelné projevy tvůrců, kteří si vytvořili vlastní systém, zákonitosti, logiku a pouze z niterných důvodů a příčin a ze souvislostí a okolností známých jen jim samým, vytvářejí svou osobní mytologii a zcela se tak vymykají zažitým způsobům jak nahlížet na umění.

Vzpomínky a vyprávění Heleny Skalické uspořádal a utřídil básník a překladatel Pavel Novotný (možná znáte jeho Zápisky z garsonky, básnickou sbírku, za kterou v roce 2021 dostal Magnesii Literu v kategorie poezie). Ze zhruba 30 hodin nahraného záznamu vybral to nejzajímavější a vytvořil tak výbornou knihu, kterou v roce 2013 vydali v nakladatelství dybbuk.

"A to si pak můžeš řikat, co chceš" je totiž opravdu nečekaně skvělá kniha, které interpretace Pavly Tomicové přidala další level kvality.  Připravte se ale na to, že to je kniha nevhodná pro děti a mládež. Helena Skalická si nebere servítky, pro sprosté slovo nejde daleko, její zážitky z života na ulici nebo po psychiatrických léčebnách jsou šokující a bolavé, přesto plné svérázného humoru. Jde o život na samém okraji společnosti, kde není nouze o alkohol, drogy, cigarety, sex, tělesné tekutiny ani o mrtvoly (Skalická v léčebnách často vypomáhala na oddělení patologie a s tamním personálem měla velmi úzké kontakty). Prostředí psychiatrických léčeben se svými léčebnými metodami je ostatně také kapitola sama pro sebe. Její kniha, to je vodopád historek a vzpomínek, které ale nejsou chronologické ani nijak soustavné, je to živelné vyprávění, stejně tak, jako je živelná sama autorka. Přesto je to něco, co vás uhrane, od čeho se nedá odtrhnout. Fakt takhle někdo žije? No, teda.... 

Vzhledem k tomu, že se velká část knihy odehrává v Liberci, tak je pro mě, která ve městě pod Ještědem strávila dvě poslední dekády, kniha zajímavá i z tohohle pohledu. Vím přesně, kde Skalická prožila své dětství (na Franťáku), kde trávila svůj čas s bezdomovci (Na Bídě a Na Perštýně), kde byla ve své první psychiatrické léčebně (v bývalém Wolkerově sanatoriu), znám i další zmiňované lokace. Myslím, že se na liberecké bezdomovce (a že jich tu máme) už nikdy nebudu dívat stejnýma očima. 

Ukázky:

Dycky když mě nechtěli dát na samotku, tak já jim dělala takovej bordel, bouchala jim do židel tak dlouho, až mě tam dali. Samotka, to bylo krásný místo, měla sem tam svoji klec, klec jenom pro sebe, všichni mi mohli políbit prdel. A voni to časem pochopili a i dveře nechávali otevřený, protože věděli, že ze samotky neuteču. 

A když sem se vrátila domů na Franťák, bylo to zase od začátku: Samý mlácení šňůrou a svázaná ve sklepě. Uhlí nosit, dříví štípat, kopřivy namlet, našrotovat. A jednou sem měla kudlu v zádech, ale tu mi tam píchla mamča, ale vona nechtěla. A jednou mi táta zlomil klíční kost. A já zdrhala čím dál častějc. A máma někdy věděla, u koho sem, ale fotr nikdy, ten jenom seděl doma u kafete, brečel a bál se o mě. A já byla třeba čtrnáct dní u svý cikánský spolužačky Růžičkový nebo sem úplně někam zmizela, spala sem třeba na jedný skále a přes den vybírala jídlo z popelnic.

...

Růžičková, to byla skvělá holka, miliónová, ve škole nevěděla, co by mi dala, dělila se se mnou o svačiny, o všechno. Ale jinak mě totálně nenáviděla. Protože vona byla Jeřabák a já Františkovák a Františkováci, to je jasný, ty se dycky mlátili s Jeřabákama. Dělali sme pravidelný bitky u domova důchodců, to byly nádherný zážitky! A ta Růžičková mě provázela celej život až do Kosmonos. Bylo jí třeba třicet nebo čtyřicet, ale furt se chtěla prát, měla to zafixovaný, že po mně musí jít. Na příjmu dycky, Helo, už zase máme Růžičkovou tady, připrav si cejšku, připrav si hák. Voni věděli, že se umim prát, že hák mám jako nikdo. Řikám jim, sestřičky, děte mi všechny stranou, pacienti mi zažeňte, ať se mi tu nepletou, a Růžičková už najížděla a já řikám, holky, jedeme, jedeme, odhazujeme! A odhodim tu teplákovou bundu a poď, poď, ty frajerko. A Růžičková: tý svině, já tě zabiju. A já, tý mrcho, poď, kde chceš ležet? – A kde chceš ležet ty, ty mrcho? Natlačila sem ji mezi návštěvnu a dveře, a do háku s ní – takhle! A vona jenom plivala a kopala, přes hlavu dostala cejšku, sedli sme jí na ruce a na nohy, hodili ji do klece na pětku, dostala píchance a bylo po ptákách. A takhle pořád dokola, celý dlouhý roky, jakmile přišla na příjem, tak ji to raplo. Řvala, mlátila sebou kolem sebe v tom svým dranzu. Pak nějak měla dostat byt, ale nevim, jestli ho dostala. Nevim, co s ní dneska je.

...

Já jim u toho soudu začala příšerně nadávat a řvát na ně, co si to vymejšlej a jestli jim náhodou neruplo v bedně. O přestávce du do mléčnýho baru, dám si mlíko a rohlik, a najednou tam vidim tu soudkyni, takže jí hnedka povídám, že je pěkná kráva. A za dvacet minut u soudu, jak tam vlezu, chci si odložit tu bundu, ale teď tam byl jenom jeden věšák vojetej kabátama, zamotala sem se do toho, spadlo to celý na zem, rvala sem se s tim, řikám, doprdele, ani pořádnej věšák tu nemáte, děte se vysrat! A voni mi hnedka četli, co na mě všechno mají. A já pořád nadávala a voni řikaj, buďte pět minut ticho! A já řikám, pět minut? – pět minut, no to vám můžu vyhovět! Takže mlčim, koukám na hodiny, sleduju ručičku, držim to přesně a za pět minut na ně vyjedu znova. A ten Stehlík, nebo jak se menoval, tak mi vyhrožoval, že mi píchne injekci. A já mu povidám, zkuste mě píchnout a máte ji v sobě. A von ten Stehlík, ten taky moc dobře věděl, že se ho nebojim, protože už měl se mnou zkušenosti, hnedka mlel, že jako napadení neboco – a já mu řikám:

Já na vás seru! A voni mi tam diktovali další a další a já jim řikám: A polibte mi šos! A voni řikaj urážka veřejnýho činitele, ty krádeže, to už máme dva a půl roku. A já jim řikám: Tak a děte se vysrat, klidně to zaokrouhlíme na tři, mně je to fuk! Takhle já na ně. A nakonec se to splulo tak, že mi soudkyně přečetla všechny ty paragrafy a řekla, že mám nastoupit do tejdne tu soudní léčbu v Kosmonosích. A já na ni: Vy se děte někam léčit, soudkyně, v Kosmonosích už mě maj dva měsíce, kolikrát mám na ten příjem asi chodit, neserte mě, dejte mi ty papíry a du do piči, sbohem! A šla sem a nesvedli se mnou nic a dali mi ty tři roky ústavní léčby.

Přikládám také pár příkladů autorčina výtvarného díla. Jak v doslovu píše Pavel Novotný: "Kreslí a maluje prakticky vším, co jí přijde pod ruku: řasenkami a stíny nalezenými v popelnicích, uhlem i uhlím, tekutým obvazem (fialovým i zeleným), pastelkami, tužkou i tuší."

Na internetu jsem se dočetla, že se jako autorka účastnila řady výstav výtvarných prací klientů Fokusu a tzv. Arteterapeutických dílen (Hejnice 1998, Bílý Potok 1999 a 2000 ad.). V roce 2000 jí Fokus v Liberci vydal samostatný katalog obrazů a kreseb, nazvaný Láska ve vodě a doplněný fotografiemi Bohdana Holomíčka z autorčina bytu. Na začátku roku 2008 měla pod názvem Šílenci samostatnou výstavu kreseb v kavárně Malé výstavní síně v Liberci. V roce 2010 byly její kresby zařazeny na výstavu Umělci čistého srdce (art brut a naivní umění ze sbírky Pavla Konečného) v Galerii U Rytíře v Liberci.  Více zde.

Četbu na pokračování, nesmírně drsnou a upřímnou zpověď Heleny Skalické v podání Pavly Tomicové, si na Vltavě můžete stále ještě poslechnout, jen neváhejte - bude to tam už jen 21 dní. Odkaz zde. A pokud byste to nestihli, nebo si chtěli knížku přečíst nikoli ušima, ale normálně očima, pak na stránkách Pražské městské knihovny je kniha volně ke stažení: tady. 

Hodnocení: 100 %

Pavel Novotný – Helena Skalická: A to si pak můžeš řikat, co chceš

• Četba s hvězdičkou, ČRo Vltava
• Účinkuje: Pavla Tomicová
• Připravila: Petra Hynčíková
• Režie: Vlado Rusko
• Premiéra: 26. 7. 2025

Novotný, Pavel a Skalická, Hana: A to si pak můžeš říkat, co chceš

• Nakladatel: dybbuk
• EAN: 9788074380891
• ISBN: 978-80-7438-089-1
• Prodejní cena: 197 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 144 stran, česky
• Rozměry: 12,5 × 15 cm
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Annie Ernaux: Roky

Annie Ernaux (*1940) je francouzská spisovatelka a učitelka literatury. Její literární dílo je silně autobiografické a má blízko k sociologickému pohledu na svět. Roku 2022 jí byla dělena Nobelova cena za literaturu „za odvahu a pronikavost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a překážky lidské paměti“. (wikipedie).

K Annie Ernaux jsem se poprvé dostala před asi rokem a půl, kdy jsem na Českém rozhlase poslouchala několik kapitol z knihy Roky, udělalo to na mě velký dojem. V rámci našich pravidelných Literárních střed v liberecké Krajské vědecké knihovně jsem se pak pustila do dvou jejích krátkých prací, které u nás vyšly společně pod názvem Mladík / Událost. A byl to opět zážitek. Mladík je vzpomínkou padesátileté ženy na vášnivý vztah s mužem o třicet let mladším, zároveň ale vzpomínáním na vlastní mládí, hodnocení proběhlého života. Ještě silnější pak byla Událost, kde se autorka vrátila na začátek 60. let, kdy podstoupila ilegální potrat a málem při tom přišla o život. Celý život se z tohohle zážitku nevzpamatovala. Tohle bylo opravdu drsné a oči otvírající, zvlášť, když si člověk uvědomí aktuální snahy třeba v Polsku nebo v USA tuhle možnost ženám opět vzít. (Pro úplnost bych měla dodat, že starší ženy z našeho literárního kroužku byly touto knihou pobouřeny, ba otřeseny - proč tak děsné věci vůbec vytahovat, navíc tak podrobně a realisticky - no, asi právě proto...). 

A tak jsem se během letošních prázdnin rozhodla k Annie Ernaux vrátit, a to k již zmíněné  a zřejmě nejdůležitější knize, která vyšla francouzsky v roce 2008, česky v roce 2022 - Roky. Nakonec jsem zvolila kombinaci již zmiňovaného čtení na pokračování, které pro Český rozhlas načetla Lucie Trmíková (existuje ještě audiokniha v podání Elišky Balzerové, tu ale neznám)  a čtení e-knihy. 

Čtenářský zážitek to byl každopádně velký. Roky zachycují sociální a kulturní dějiny Francie od autorčina narození v roce 1940, až do roku 2007. Každá kapitola v úvodu zachycuje nějakou autorčinu fotografii z konkrétní doby, na ní navazují vzpomínky na to, co se tenkrát dělo – v kultuře, v politice, v zahraničí, v módě, to, co obyvatele dané epochy ovlivňovalo. Fotky, knížky, písničky, rozhlasové a televizní pořady, kriminální případy, reklamy, novinové titulky, to vše navazující na osudy autorky a jejích blízkých, zachycené v paměti, denících, poznámkách na okraji knih, dávané ale do kontextu s budoucími událostmi, které autorka zažila. 

Příběh tvoří vlastně to samotné plynutí času, v historii jedné země i jedné postupně stárnoucí ženy. Ona samotná žena je v celém příběhu vlastně zastoupena jen velmi málo, celé je to spíš kolektivní. Je to o ženách, o jejich postavení ve společnosti, o jejich právech v průběhu desetiletí, o ženských touhách a sexualitě, o vztazích, rolích v různých společenských vrstvách, o ztrátách i pocitech. Annie Ernaux se narodila v dělnické rodině, díky svému vzdělání se ale vyšvihla do střední třídy a do prostředí kulturní a intelektuální elity (učila nakonec i na univerzitě), což ji umožňovalo srovnávat (a také se s touto skutečností vyrovnávat). 

            

"Na nás, které jsme prodělaly potrat v kuchyni, rozvedly se a věřily, že naše úsilí za osvobození poslouží i dalším, padala velká únava."

"Zatímco mladé ženy snily o tom, jak si natrvalo získají muže, ty nad padesát, které už nějakého v minulosti měly, o žádného dalšího nestály."

"Války bylo zapotřebí, lidé už dávno nezažili nic převratného, začalo jim to scházet, záviděli těm, které něco podobného potkalo a které mohli sledovat jen v televizi. Toužili navázat na dávnou tragédii."

Annie Ernaux píše velmi jednoduše, stroze. Nečekejte nějaké hluboké metafory, spíš snahu něco velmi přesně popsat, být pravdivá a upřímná, její postřehy jsou často až bolestivé. Píše o historii z ženského pohledu – a to mě bavilo velmi. Drobné vzpomínky a historky, rodinné sešlosti a dovolené, to vše zakomponované do velké historie jednoho důležitého státu. Strašně moc bych si podobnou knihu chtěla přečíst z našeho prostředí, vlastně mě mrzí, že nemám schopnosti (ani paměť) něco takového sama napsat. Určitě doporučuju. 

Hodnocení: 100 %

Annie Ernaux: Roky 

• Vydáno: 2022 , Host
• Originální název: Les Années, 2008
• Další název: Roky (2021)
• Překlad: Tomáš Havel
• Počet stran: 276
• Jazyk vydání: český
• Forma: klasická kniha
• Vazba knihy: pevná / vázaná
• ISBN: 978-80-275-1102-0

Rozhlasové zpracování:

• Účinkuje: Lucie Trmíková
• Připravil: Jan Němec
• Překlad: Tomáš Havel
• Režie: Petr Mančal
• Premiéra: 18. 11. 2023

Robert Galbraith: Neklidná krev

S knihami Roberta Galbraitha (aka J. K. Rowlingové) pro dospělé s detektivem Cormoranem Strikem mám trochu problém. Jsou na mě hrozně tlusté a já se ne a ne odhodlat se do nich pustit. Málokdy mám tolik času, abych je zvládla na jeden zátah. A protože Rowlingová je vlastně docela plodná autorka, vyšel letos už sedmý díl této série (Hladový hrob). No a já se mezitím zasekla někde u čtvrtého, a to bylo v roce 2019. Tak jsem se tedy rozhodla to napravit a letošní jaro bude zřejmě ve znamení anglické detektivky...

Po Volání kukačky, Hedvábníkovi, Ve službách zla a nepříliš povedené Smrtící bílé, která se mi navíc úplně vykouřila z hlavy, jsem se tedy s tříletým zpožděním za okolním světem pustila do Neklidné krve. A tentokrát jsem byla nadšená.

Cormoran a jeho firemní partnerka Robin řeší jako obvykle několik případů najednou, ten hlavní je ale čtyřicet let starý. V roce 1974 se jednoho podvečera ztratila cestou z práce lékařka Margot Bamboroughová. Policejní pátrání nepřineslo žádný výsledek, nakonec se případ uzavřel s tím, že mladá žena se stala pravděpodobně obětí sériového vraha Dennise Creeda, tzv. Essexského řezníka, který ve stejné době brutálně zabil několik dalších žen a dívěk. Se zmizením se ale ani po tolika letech nesmířila Anna, Margotina dcera, která si najímá Strikovu agenturu, aby se pokusila zjistit nemožné - co se s její matkou tenkrát vlastně stalo? Zemřela? Utekla? Proč?

  

Cormoran a Robin začínají rozplétat pradávnou historii - prověřují všechny zaměstnance tehdejší poměrně velké lékařské ordinace (3 lékaři, zdravotní sestra, několik recepčních, uklízečka), rodinné příslušníky (manžel, chůva, která se po zmizení Margot za manžela provdala), kamarádky, bývalého milence a další osoby, které se před několika desítkami let k vyšetřování připletly. K mému překvapení si na tu dobu spousta z nich poměrně podrobně pamatuje (já si nevzpomínám ani na to, co se odehrálo minulý týden...). Jenže: co když jejich paměť není tak úplně spolehlivá? Anebo co když někdo z nich záměrně lže? Zajímavé poznatky přináší i policejní spis a zejména soukromé zápisky komisaře Talbota, který případ vyšetřoval, než z něj byl odvolán kvůli zdravotním potížím a psychickm problémům. Jeho ezo ponoření do případu s využitím astrologie šokuje snad všechny zúčastněné. 

Krom toho je ale velká část příběhu opět věnována osobním vztahům hlavních hrdinů - Cormoran tentokrát prochází náročným obdobím, kdy mu umírá jeho teta Joan, žena, která mu a jeho sestře Lucy poskytovala domov a vychovávala je v době, kdy to jejich biologická matka Leda nezvládala. Krom toho ho také pronásleduje expřítelkyně Charlotte a řeší se i problematický vztah Cormorana s jeho otcem, slavným hudebníkem Rokebym. Robin se pro změnu komplikovaně rozvádí a s blížícími se třicátými narozeninami hodně přemýšlí o své budoucnosti, o tom, zda hledat nový vztah a třeba si i pořídit děti, nebo zůstat sama a plně se realizovat v práci, která ji neskutečně baví a přináší svobodu. Mezi oběma obchodními partnery to opět jiskří, ani jeden z nich ale nechce možným milostným dobrodružstvím zkazit to, co mezi nimi funguje - přátelství, kolegialitu a respekt. Případ se na samém závěru podaří překvapivě vyřešit.

Neklidná krev mě opravdu bavila a to jsem si ani nenechala zkazit náladu tím, že jsem se do téhle knihy nejprve pustila ve formě audioknihy. Úplně jsem zapomněla, že jsem to už kdysi zkusila a litovala - Pavel Rimský opravdu není můj oblíbený interpret. Po pár hodinách poslechu jsem to s ním definitivně vzdala a vrátila se k tradičnímu papírovému konceptu. Jak je u Glbraitha obvyklé, opět mě trochu zaskočilo množství postav, kolem kterých se případ točí, zejména v té audioverzi to bylo trochu náročné, nakonec jsem se ale zorientovala (i když takový seznam postav by asi u knihy tohoto rozsahu - Neklidná krev má v českém překladu 976 stran - nebyl na škodu). Tempo vyprávění je pozvolné, žádné honičky ani přestřelky vás tu nečekají, spíš se připravte na dlouhé popisy prostředí a důkladné dialogy: Rowlingová umí vykreslit atmosféru jako nikdo jiný. No a opět je to docela vtipné, tohle je například medailonek jednoho z vyslýchaných mužů (který se mimochodem živí tím, že okrádá staré ženy prostřednictvím podvodů se starožitnostmi):

Carl O. Brice je kouč, podnikatel a oceňovaný spisovatel zabývající se mužskou problematikou včetně maskulinity, otcovských práv, gynocentrismu, mužského duševního zdraví, ženských privilegií a toxického feminismu. Carlova osobní zkušenost s gynocentrickým systémem rodinného práva, kulturní mizandrií a vykořisťováním mužů mu poskytuje prostředky a dovednosti, které mu umožňují vést muže ze všech společenských vrstev ke zdravějšímu a šťastnějšímu životu. Ve své oceňované knižní řadě Carl zkoumá tragické dopady moderního feminismu na svobodu projevu, pracovní prostředí, práva mužů a nukleární rodinu.

Inu, těším se na Černočerné srdce a Hladový hrob! 

Hodnocení: 100 %

Robert Galbraith: Neklidná krev

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN: 9788076623262
• ISBN: 978-80-7662-326-2
• Doporučená prodejní cena:699 Kč
• Originál: Troubled Blood
• Překlad: Šenkyřík, Ladislav
• Popis: 1× kniha, vázaná, 976 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

Poté, co jsem si vyposlechla první díl knihy novináře Tomáše Etzlera popisující jeho pobyt v Číně, jsem usoudila, že si nemůžu nechat ujít ani díl druhý, který Etzler vydal o dva roky později. Opět jsem zvolila audioknihu, kterou ale tentokrát nenačetl svérázný autor, nýbrž jeho o rok mladší bratr, herec Miroslav Etzler. Jeho projev byl kultivovanější, profesionálnější, zároveň ale mají oba bratři hlasy podobné, takže to na autenticitě neubíralo.

Druhý díl knihy je ještě otevřenější, než ten první. Myslím, že po vydání první knihy Etzler pochopil, že tohle mu Číňané nikdy neodpustí. Je-li mu život milý, už se nikdy do této země nesmí vypravit, a tím pádem se může rozepsat o všem a naprosto bez cenzury. 

A je to tu - třeba hned kapitoly věnované disidentům a bojovníkům za lidská práva, včetně setkání s budoucím nositelem Nobelovy ceny míru Liou Siao-poem.  Nebo reportáže popisující důsledky politiky jednoho dítěte. Části odhalující rozpínavost Číny, kdy si tento stát činí územní nároky na ostrovy v Jihočínském nebo Východočínském moři spravované Filipínami, Japonskem, Vietnamem nebo Tchaj-wanem (hlavně Spratlyho ostrovy a mělčina Scarborough - návštěva potopené lodi Sierra Madre, kterou obývají filipínští vojáci, patří v tomhle ohledu mezi ty nejsilnější texty - a odtud také pochází titulní fotografie). Pobavilo i vyprávění věnované přípravě a samotnému průběhu světové výstavy EXPO v Šanghaji (oficiální českou delegaci tu vítal ministr pro Afriku, na dračku šly hračky v podobě Krtečka a bylo tu také možné potkat jinak nevídané množství handicapovaných Číňanů na invalidních vozících) nebo čínské snaze vytvořit z ostrova Chaj-nan Havaj východu. Mrazivé jsou části o podnikání v Číně, kapitoly věnované postavení žen, prostituci, všudypřítomnému špehování. 

Dojde ale i na neshody s Českou televizí, které se objevily po nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu a hlavně - na problémy osobní a rodinné. Alkoholismus, agresivita, deprese, psychické problémy, rozpad rodiny - no, byly chvíle, kdy jsem poslech audioknihy musela přerušit a vydýchat to, protože mi za autora bylo trapně a nepříjemně. Jeho upřímnost a otevřenost je nicméně obdivuhodná, prozradil na sebe tak příšerné věci, že jsem koukala... Na druhou stranu mě překvapil jeho zájem o děti, které se mu a jeho švýcarské manželce Barbaře v Číně narodily, na to bych si po přečtení prvního dílu knihy nevsadila. Rodina se kvůli dětem a jejich zdraví přesunula do Hong Kongu, do Číny pak oba rodiče střídavě dojížděli, aby splnili podmínku povinného počtu dní pobytu pro zachování čínských víz.  Narození a výchova dětí otevřely další pro čtenáře zajímavá témata - čínské a filipínské chůvy, cestování s dětmi, vzdělávání v drahé mezinárodní škole v Hong Kongu. 

Kniha končí popisem natáčení a vzniku filmu Nebe o jednom výjimečném čínském sirotčinci pro handicapované děti - vzhledem k tomu, že by to mělo být to nejpozitivnější, co si Etzler z Číny odvezl, asi konečně najdu odvahu a na platformě Dafilm.cz si ho pustím.

Novinářem v Číně 2 je každopádně velmi cenným svědectvím o životě v této kontroverzní a kulturně nám tak vzdálené zemi. Etzler považuje Čínu za největší světovou hrozbu, Číňané jsou bohatí, disciplinovaní a umí čekat... Dokládá to i flashforwardy (to jsem našla pěkné slovo, co? samozřejmě,  opak flashbacku:-) do současné Číny - v r. 2023 bylo v zemi v provozu 850 milionů kamer na rozpoznávání tváří, které krom fízlování umožňují i zavést systém sociálního kreditu (systém hodnocení obyvatel podle jejich chování a společenské důvěryhodnosti, podle něj pak budou jednotlivým občanům poskytovány různé úrovně přístupu k veřejným službám). V Číně není aktuálně možné koupit bez prokázání totožnosti ani jízdenky do vlaku nebo SIM kartu do telefonu.  O natáčení kontroverzních témat nemluvě!

Je dobře, že se kniha prodává - čísla hovoří jasně: prvního dílu se k letošnímu červnu prodalo přes 37 tisíc kusů, druhé části pak za 7 měsíců od vydání přes 17 tisíc výtisků! Zdá se, že si nakonec papírové vydání pořídím i já - láká mě nápad s QR kódy odkazující na popisované reportáže.

Pokud se chcete na knihu naladit, doporučuji besedu s autorem v Knihovně Václava Havla, rozhovor s Tomáše Etzlerem vedl Jáchym Topol.

V závěru knihy Tomáš Etzler slíbil další knihu, tentokrát o svém životě v USA a působení v CNN - docela se na ni těším. I když je ten člověk svéráz, cholerik a jeho knížky jsou plné vulgarismů,  tak psát umí!

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Voxi
• EAN: 8594050437319
• Doporučená prodejní cena: 499 Kč
• Interpret: Etzler, Miroslav a Etzler, Tomáš
• Popis: 2× CD MP3, délka 17h 8m, česky
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Vyšehrad
• EAN: 9788076018747
• ISBN: 978-80-7601-874-7
• Doporučená prodejní cena: 469 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Filip Rožek: Gump - pes, který naučil lidi žít

Někdy v září 2019 se poprvé v žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů objevil titul Gump - pes, který naučil lidi žít. A od té doby se v něm držel prakticky neustále, stoupal a stabilně obsazoval příčky v horní polovině desítky nejprodávanějších knih. "Co to jako má být?", ptala jsem se. "Nějaká kniha o psech, napsala jsem si o ní Ježíškovi", sdělila mi kolegyně - milovnice čtyřnohých miláčků. Hmm, tak na tohle rozhodně nejsem cílová skupina. Poslední psy, které jsem dokázala docenit, byl Šarik ve Čtyři z tanku a jeden pes a Goro, bílý pes. Je tedy pravda, že v poslední době jsem shlédla (skoro celý) film Psí poslání, ovšem to byla náhodná volba při první synově návštěvě kina. Do konce jsme to ale nedali, tenhle typ filmů mě nikdy nebavil... U Gumpa mě zaujalo snad jen to, že je to dílko české provenience. 

Znovu na mne tahle kniha vykoukla během předávání Magnésie Litery, kde získala Kosmas cenu čtenářů za rok 2020!  Humbuk a celebrity kolem, navíc ty řeči o podpoře útulků, nic, co by zapadalo do jinak poklidného přenosu předávání cen. Týjo, mě fakt nezbyde, než si to přečíst, ať jsem v obraze. Oficiální anotace mě ovšem dokázala odradit poměrně spolehlivě....

Oficiální anotace:

Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí, o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči. Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouští na nejlepším příteli člověka. Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší.

A tak uplynula další doba, než na mě vykoukl Gump v podobě audioknihy, kterou načetl můj oblíbený Ivan Trojan. Tak tohle bych už snad mohla zkusit, byť tedy má počáteční skepse byla dost hluboká.

Jak už jste si přečetli výše, hlavní hrdinou je Gump, pes s těžkým osudem. Jednou je dole a jednou nahoře, buď se nachází na pokraji smrti, nebo prochází absolutním štěstím, když se ho někdo ujme a projeví mu trochu lásky. Příhody není těžké si představit, Gump postupně projde táborem bezdomovců, psím útulkem, zažije hlad, týrání a bití, útok jiného psa, ale taky lásku dítěte, náklonnost osamělého vandráka, či péči dívky záchranářky. A do toho se pletou ještě příhody dalších psů, které na své pouti potkává. 

Je to kýč? To si pište. Je to srdceryvné? No, já se nedojala, ale když si přečtete ohlasy na databázi knih, tak většina čtenářek plakala, dívala se dlouze do prázdna a přemítala o životě. Proč to má takový úspěch? Je za tím výrok klasika: "Je to blbý, to se bude líbit"? Částečně asi ano, je to kniha krátká, velmi jednoduše psaná, s nesložitým dějem, takže se do ní bez obav pustí i lidé, kteří si jinak knihu nekoupí a neotevřou, jak je rok dlouhý. Navíc měla propracovaný marketing, takže tu byl efekt sněhové koule (vidím všude = čte to každý, koupím si i já). Dalším důvodem bude zřejmě to, že Češi jsou národ pejskařů (počet psů v přepočtu na jednoho obyvatele máme nejvyšší v Evropě, chováme u nás 2,2 milionu psů!), takže kniha tohoto typu tady asi uspět zákonitě musela a vlastně je s podivem, že se objevila až teď. Informace o tom, že se podle knihy natáčí výpravný film s hvězdným obsazením (Polívka, Holubová, Chýlková, Roden, Krajčo, Taclík, Czendlik!) k popularitě příběhu určitě také přispěla (premiéra byla kvůli koronaviru už dvakrát odložena, poslední naplánovaný termín je červenec 2021).

A jak se Gump líbil mně? Hele, čekala jsem to daleko, daleko horší. Samozřejmě obří zásluhu má Ivan Trojan, ten by asi dokázal poutavě přečíst i telefonní seznam. Určitý typ knih je navíc v audioverzi výrazně snesitelnější, než v papírové vazbě, přičemž Gump je přesně touhle knihou. Vyposlechla jsem během dvou delších procházek a i díky psím příhodám v uších mi to docela uteklo. Na pustý ostrov bych si knihu nevzala, podruhé se do ní asi taky nepustím, ale nijak mě to neurazilo, hodnocení tudíž průměrné. 

Umím si i představit, komu by se v mém okolí asi mohlo líbit, nicméně podporovat dál nehodlám, místo toho budeme s Bartolomějem i nadále chodit venčit psy do útulku u nás v Liberci (jen co skončí covid19, bude jich tam zase plno...). 

Hodnocení: 60%

Filip Rožek: Gump - pes, který naučil lidi žít

• Nakladatel: Kontrast
• EAN: 9788076421004
• ISBN: 978-80-7642-100-4
• Ilustrace: Gray, Weronika
• Popis: 1× kniha, vázaná, 136 stran, česky
• Rozměry: 16 × 23,5 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Filip Rožek: Gump - pes, který naučil lidi žít (audiokniha)

• Interpret: Ivan Trojan
• Délka: 2:28 h
• Formát: MP3 ke stažení (135 MB)
• Jazyk: Česky
• Vydavatel: Radioservis (2019)
• Hodnocení: 4,81 z 5 (115 hodnocení)

Kultura v březnu 2019

Březen byl kulturní měsíc, musím se pochválit:-)
Přečetla jsem spoustu knih, shlédla  nějaké ty filmy, třikrát vyrazila do divadla a čas se našel i na nějaké ty výstavy. Někdy se zadaří:-)

Knihy

Tak tedy nejprve shrnutí knih - na jejich počtu se podepsalo hlavně to, že jsem si vybírala shodou okolností spíše knihy kratší. Na duben si plánuji několik knih, pod kterými se prohýbají poličky, takže mi průměr určitě spadne....

Začala jsem humornou knihou - do své nové čtečky jsem si pořídila jednu z nejslavnějších knih Patrika Hartla: Malý pražský erotikon.

Moc jsem si od ní neslibovala, ale doporučila mi ji kamarádka, která ji v audioverzi poslouchala  na rozptýlení trudomyslnosti v nemocnici. Kniha o tom, jak jsou ti Pražáci sexuálně promiskuitní:-) Zaujalo mě roztažení děje do dlouhého časového úseku života dvou generací, sem tam jsem se i zasmála a nakonec jsem ji ještě zařadila do knižní výzvy do kategorie "Kniha, která má lichý počet stran":-) Takže veskrze spokojenost:-)


Další knížka byla z kategorie detektivka a krimi - Jussi Adler-Olson: Selfies

Sedmý případ oddělení Q. Tentokrát se  řeší  zejména minulost členky týmu Rose, která se psychicky rozpadá před očima. Nejenže je potřeba objasnit její smutné dětství a vztah k despotickému otci, ale i vztah k aktuálnímu případu, ve kterém hrají roli tři nafintěné klientky úřadu práce a jedna sociální pracovnice, které došla trpělivost. Jak do toho zapadá nacistická minulost otce jedné z mladých žen, to už dokáží vyřešit jen Carl, Asad a Gordon. Kniha stejně jako předchozí díly série vtipná zejména díky interakcím komisaře Carla Morcka a jeho arabského asistenta Asada. Čte se  velmi dobře, byť jednotlivé linky jsou tentokrát dost zamotané. Řekla bych, že tohle nebyla nejlepší kniha série, ale znáte to - prostě setkání se starými známými....

Na tuhle knihu jsem byla zvědavá hodně: Margaret Atwoodová: Příběh služebnice

Ocenění Arthur C. Clarke Award za nejlepší román a  užší nominace na cenu Booker Prize, dystopie z blízké budoucnosti o totalitární společnosti, jež ve jménu režimu nastolila velmi zvrácená pravidla. Psáno pohledem mladé ženy, která ztratila svůj předchozí svobodný život a stala se otrokyní - služebnicí s jediným úkolem - dát svému pánovi dítě. Dost děsivé čtení o cestě do pekel, která začíná velmi nenápadně. 

Oficiální anotace ke slavnějšímu televiznímu seriálu: V blízké budoucnosti se míra porodnosti zhroutí v důsledku sexuálně přenosných nemocí a znečištění životního prostředí. V prostředí chaosu vznikne totalitní teokratická vláda, která se nazývá „Gilead“ a působí na území bývalých Spojených států, které byly zničeny během občanské války. Společnost, řízená veliteli hladovějícími po moci, sestává z nového militarizovaného a fanatizovaného režimu. Vytvoří se nové společenské uspořádání, v němž jsou ženy podřízeny mužům a ze zákona nemají právo pracovat, vlastnit majetek, manipulovat s penězi nebo číst. Celosvětová neplodnost vyústila v Gileadu v zatčení několika zbývajících plodných žen, které nazvali „služebnice“, podle extremistické interpretace Starého zákona. Tyto ženy jsou přiděleny do domácností vládnoucí elity, kde musí podstoupit rituální znásilnění od svých pánů, aby mohly otěhotnět a později porodit dítě pro muže a jejich ženy.

Seriál jsem neviděla, ale kniha mě opravdu dostala. Vyšlo v roce 1985! Ufff, ufff, ufff. 

Jean-Michel Guenassia: O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky - vice tady.

Jonas Jonasson - Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět

Je mi jasné, že železo se musí kout, dokud je žhavé, takže i Jonas Jonasson musel s pokračováním Stoletého staříka vyjít na světlo co nejdříve. Prý se mu do toho nechtělo, ale nakonec se svého úkolu vcelku zhostil bez ztráty kytičky. Stařík je o rok starší a poté co se mu povede odletět balonem z báječného úkrytu na Bali ho čeká spousta dalších dobrodružství s nejvyššími politiky současného světa. Vladimír, který má všechno pod palcem,  Kim, který touží po uznání a atomové bombě, Donald, který vymýšlí pitomosti, Angela, která nás snad všechny spasí... Spousta agentů, plutonia (nebo obohaceného uranu - už nevím), kořalky a cestování po světě. První díl by samozřejmě lepší, z celého jednoho století se dá vytáhnout mnohem víc perliček, než z jednoho roku (2017), ale nakonec ani tahle knížka nebyla vůbec špatná a docela jsem se u ní bavila. 

Na další knížky už jsem psala i recenze:

Dan Ariely, Jeff Kreisler: Peníze a zdravý selský rozum

Trochu protikladu po Staříkovi - jedna populárně naučná kniha o financích, recenze psaná pro Luxor do jejich nového časopisu Page. Četlo se to poměrně dobře, snad mi v hlavě něco zůstalo. Víc tady.


Zuzana Součková: Když se dáma rozběhne - motivační kniha po běhání - vice tady.

Tereza Semotamová: Ve skříni - Tereze jsem držela palce při letošní Magnesii Liteře, ale nedopadlo to. Recenze tady.

Stanislav Češka: Případ tajemného lukostřelce - tuhle knihu jsem dostala na recenzi od nakladatelství MOBA, byl to trochu návrat do historie, do období Velké Moravy. Více tady.

Ivona Březinová: www.bez-bot.cz - dětská knížka o tom, že i děti prožívají těžké chvíle, v tomto konkrétním případě jde o kluka, který kvůli úrazu na lyžích přijde o obě nohy a zhroutí se mu svět. Drsné, ale opravdu dobře napsané. Více tady. 

Poslední knihou, která mě provázela celou druhou půlkou března, byla audiokniha Jean-Paul Belmondo: Mých tisíc životů. Belmondův vlastní životopis načetl Jiří Krampol, který slavného Francouze dlouhá léta daboval, takže se to báječně poslouchalo. A já si tak s potěšením zavzpomínala na všechny ty ztřeštěné filmy, které mě provázely dětstvím: Muž z Ria, Zvíře, Veselé velikonoce, Policajt  nebo rošťák, Muž z Honkongu, Bezva finta. Anebo  U konce s dechem a Bláznivý Petříček. Belmondo svůj život žil přesně tak, jako jeho filmoví hrdinové, jeho hlavním krédem bylo bavit sebe a jiné. Natočil desítky filmů, nenechával se zastupovat kaskadéry, jeho život, to byla jízda. Překvapilo mě, že je to vlastně pán hodně v letech, s divadlem začal v době, když se narodili moji rodiče... Jediné mínus - hodně jmen hereckých kolegů, které mi nic neříkaly. Pak jsem si ale zagooglila a zjistila, že většinu z nich z těch legendárních francouzských filmů vlastně znám. Jako kniha by mě to asi tolik nezaujalo, ale jako něco lehkého do auta - rozhodně doporučuju!

"Říkat, že prožívám ještě jednou rozkoš svých životů jen vzpomínáním, je asi silné slovo, ale nemluvit o štěstí by bylo zbytečně skromné.."

Filmy

 
V rámci chorob během jarních prázdnin jsem shlédla několik filmů mého dětství, které zrovna v té době dávaly v televizi.

Pamatujete na film Veronika, prostě Nika? S dětskou hvězdou, která mi vždycky lezla na nervy, Michaelou Kudláčkovou? Tak z toho pochází hláška: "hňoucej, Venoušku, hňoucej" a Karel Augusta se tu představil jako dost přesvědčivý pedofil. No, jen jako nostalgie, jinak to za moc nestálo...

Další ulítlý film z mého mládí: Drahé tety a já. Zpívající Jiří Hrzán, jakou snoubenec mladinké Ivy Janžurové a zároveň podezřelý z loupeže na poště. Dvě zmatené tetičky, jednu z nich si zahrála prvorepubliková hvězda Nataša Gollová, které se pouští do vyšetřování. Dva stejní pejskové, popletené papírky s čísly aut, Ota Sklenčka jako kriminalista... Jestli to neznáte, tak si to pusťte:-)

Náladu mi spravila Teorie všeho.

"Teorie všeho vypráví výjimečný a neuvěřitelný životní příběh Stephena Hawkinga, který na svém velmi nemocném těle nosí jednu z nejchytřejších hlav, jakou kdy lidstvo poznalo. Byť by vám hravě vysvětlil nesrozumitelné zákonitosti fungování vesmíru, sám možná nechápe, jak je možné, že jeho vlastní život zachránila tak neobyčejná věc, jakou je láska. Příběh začíná v roce 1963, kdy má jednadvacetiletý Stephen Hawking, student kosmologie na Cambridge, našlápnuto ke skvělé budoucnosti. Spolužáci i profesoři ho naprosto zbožňují, stejně jako krásná Jane, která na téže škole studuje umění. On na oplátku zbožňuje ji. Když však v osobním i profesním životě stane na pomyslném vrcholu, zažije nemilosrdný pád. Doslova. Lékařské vyšetření po jednom z mnoha jeho „nešikovných" škobrtnutí vyřkne drsnou diagnózu – neléčitelné postupné ochrnutí nervového systému, které do dvou let ukončí smrt. Jenže Jane a Stephen se osudu vzepřou. Vezmou se a snaží se žít normální život. On si nemoc nepřipouští a dodělává si doktorát. Ona ho všemožně podporuje, často až za hranici sebeobětování. Čím víc se blíží předpokládaný konec, tím hektičtěji se oba snaží společně žít."

Zajímavé, dojemné, inspirativní. Ze sledování v komerční televizi jsem ale málem vyrostla, díky komerčním reklamním pauzám se z původní stopáže 123 minut stalo utrpení dlouhé přes tři hodiny... Poučení - chodit do kina, nebo koukat v České televizi...

Pak jsem shlédla ještě dvě aktuální novinky - první byl hit karlovarského festivalu a letošního Českého lva film od režiséra Olmo Omerzu Všechno bude. Ten povyk kolem jsem nějak nepochopila. Není to špatný film, to ne, ale že pokud to má být to nejlepší, co v Česku loni vzniklo, tak je to s naší kinematografií dost nahnuté. Film, který do týdne zapomenete...

Co ale nezapomenu určitě, to je hit podzimu, zimy i jara: Bohemian Rhapsody. Všichni jste to už viděli, tak není potřeba to moc pitvat. Na čsfd 25. nejlepší film a 117. nejoblíbenější film. Moc pěkné, příště na to půjdu do IMAXu... Navíc vzpomínka - pamatuju si den, kdy Freddie Mercury zemřel - 24. listopadu 1991 - moje spolubydlící z koleje Helena z toho byla úplně vyřízená... 

Krom toho jsem samozřejmě shlédla Rapla 2 a Zkázu Dejvického divadla.

Do divadla se mi povedlo jít v březnu třikrát: na Divadlo Drak a jeho skvělou hru Bílý tesák, na Novou scénu na vynikající operu Sternenhoch a na Lordy ve Švandově divadle. Těšila jsem se, Martin Hofmann díky MOSTu! aktuálně "jede", tahle hra má vysoké hodnocení na i-divadle, konverzačka, humor... No, spíš na to nechoďte. Nevím jestli jsem na stará kolena prudérní, ale tohle bylo prakticky jenom o sexu, hrálo se to ve slovenštině (proč?) a je to evidentně kus, na který se chodí opakovaně - tak si alespoň vysvětluji frenetický smích některých divaček kolem. S kamarádkami jsme se shodly, že to nebyla dobrá volba... 

Od srdce jsem se ale naopak zasmála na přednášce prince Ládíka, alias Ladislava Zibury Prázdniny v Evropě. Ten chlapec je opravdu vtipný, dokáže utáhnout dvouhodinový stand-up s fotkami a má to hlavu i patu. Jestli někde poblíž vás vystupuje, určitě si na něj sežeňte lístky:-)

Tak takové to tedy bylo.... v březnu 2019-