V neděli ráno na mě někde na sítích vyskočil odkaz, že tajemná zahrada Rothmayerovy vily ve Střešovicích je volně přístupná. Nedalo mi to a když jsem jela odpoledne do Prahy, rovnou jsem tam vypravila. A je to opravdu kouzelné místo. Strávila jsem tam pěknou hodinku, jen já a po část doby ještě nějaký starý pán ze sousedství. A kdyby tu fungovalo nějaké občerstvení, sedím tam až do večera. Krásná oáza klidu - doporučuji. Já se sem určitě někdy vypravím i na prohlídku interiéru vily.
Vítejte v zahrádce pana kouzelníka! Tak o zahradě hovořil fotograf Josef Sudek, který ji zvěčnil ve svých slavných fotografických cyklech. Panem kouzelníkem měl na mysli architekta Otto Rothmayera, který na podobě zahrady pracoval již od dokončení domu v roce 1929, kdy jeho vila ještě stála osamocená na pusté pláni.
Pro obyvatele vily byla zahrada stejně důležitá jako interiéry domu. Byla místem, ve kterém trávili mnoho času a sloužila pro setkávání s přáteli. Zároveň ale vyžadovala neustálou péči, přiznanou v podobě různých pracovních nástrojů okolo domu, které se nevešly do plechového zahradního domku. Kromě Otty Rothmayera se o zahradu starala také jeho manželka, významná textilní výtvarnice Božena Rothmayerová (rozená Horneková). V pozdějších letech se k manželům připojil i syn Jan, který o zahradu pečoval do chvíle, než vilu odkoupilo město Praha.
Zahrada se v průběhu let výrazně proměnila. Na počátku měla geometrickou podobu. Dodnes se dochovalo jezírko s rybičkami a ohniště v zadní části, ale i vzrostlý jasan hned u pergoly. Přední část zahrady před domem pokrývá tzv. kamenné moře, složené z bílých oblázků. Stejně jako treláž na vinnou révu a kopie sochy Madony Isis na sloupu připomíná slovínského architekta Jože Plečnika.
V době, kdy Plečnik zastával funkci architekta Pražského hradu, byl Rothmayer jeho spolupracovníkem. Jeho role na Hradě byla klíčová, protože Plečnik trávil
většinu času v rodné Lublani. Oba architekti se s nasazením věnovali pěstitelské činnosti a své poznatky sdíleli ve vzájemné korespondenci. Zahrady jejich vlastních domů se tak staly jakýmsi vzorníkem pro budované zahrady Pražského hradu. Živoucím důkazern této spolupráce je i mišpule v zadní části zahrady, která byla Plečnikovým darem.
Nebyly to jen rostliny, ale i jednotlivé předměty a artefakty, které si Otto Rothmayer přinášel z práce domů a doplňoval s nimi dům i zahradu. Své o tom vypovídá i dlažba, na které právě stojíte. Zřejmě totiž pochází ze Třetího nádvoří Pražského hradu. V zahradě ale naleznete i celou řadu dalších kamenných předmětů a částísach, které lze původně spojit s Pražským hradom.
Ve čtyřicátých letech 20. století objevil kouzlo tehdy už zarostlé zahrady fotograf Josef Sudek a ke svým inscenovaným kompozicim využíval její působivá zákoutí. K jednotlivým artefaktům z Hradu a z cest se připojily třeba i vázy a plastiky z barevného skla od manželů Roubíčkových, upevněné na karmenných podstavcích nebo kovových tyčích.
Sudek učil fotografovat Jana Rothmayera, jehož vlastní fotografie jsou neméně důležitou osobní výpovědi o stavu zahrady. Zároveň to byl právě Sudek, který byl rodinou požádán, aby zahradu a vilu zachytil po smrti Otto Rothmayera. Přestože zahrada není zakonzervovanou památkou, ale živoucím místem, snažíme se v Muzeu Prahy, aby v ni byl odkaz Rothmayerových stále patrný.
(text z cedule na zahradě)
