V dubnu 2019 jsem se náhodou dozvěděla, že skupina Spirituál kvintet, takto jedna z důležitých kapel mého dospívání a mládí, se rozhodla zakončit svou šedesát let trvající kariéru sérií deseti posledních koncertů v Lucerně. To musím vidět, rozhodla jsem se, a k témuž jsem přemluvila i několik svých kamarádek. A tak jsme tedy zakoupily vstupenky na 16.4.2020 s tím, že si ten rok na koncert pěkně počkáme.
Dál už to znáte. Na jaře přišel koronavirus a koncert byl přesunut na září. Právě onoho 16.4. navíc přišla velmi smutná zpráva - zpěvák a kontrabasista kapely Dušan Vančura zemřel na celkovou sepsi organismu poté, co kvůli covidu zanedbal zánět zubu a nešel k lékaři... (viz a viz). V září 2020 se koncert nekonal, přesunut byl opět na jaro, tentokrát 2021, kdy došlo k rozhodnutí, že pokud nebude možné koncerty odehrát v září 2021, bude celá akce zrušena a lístky se vrátí.
Po skoro dvou a půl letech jsem se ale nakonec dočkala!:-) A se mnou, až na ojedinělá volná místa těch, kteří se možná nedožili, i celá Lucerna. Normální svět, je to vůbec možné? A je možné s kapelou vlastně zpívat? Roušku měla tak třetina sálu, z nichž ale o přestávce zbylo jen pár lidí. Stálo to za to? Stálo. V první půlce se vzpomínalo na bývalé členy kapely (např. Karel Zich, bratři Nedvědové, Oldřich Ortinský, Dušan Vančura), každý ze současných členů (Jiří Tichota, Zdenka Tichotová, Veronika Součková, Jiří Cerha, Jiří Holoubek a Pavel Peroutka) se představil vlastní písní, zazněly songy známé i ty méně známé, třeba ty z posledních desek. Druhá půlka pak byl sestavena hlavně z těch největších šlágrů, které si se Spirituál kvintetem všichni spojujeme. Bylo to dlouhé a bylo to krásné:-) S kamarádkami jsme si to fakt užily - a teď už budu jen týden čekat, jestli jsem si, navzdory očkování, neodnesla z plného sálu i něco jiného, než jen zážitky:-)
Nikdo se mnou na Káju nechtěl jít, ba smáli se mi... Tak jsem šla sama. Pěkně jsem si vyčistila hlavu a báječně jsem si to užila:-) (guilty pleasure:-)
Karel Gott - co naplat: to je Česko a Československo uplynulých 60 let, fenomén, který si zaslouží pozornost. A proto je tu masivně propagovaná výstava Gott My Life, kterou najdete na netradičním místě, na lodi zakotvené u náplavky v Praze po letošní léto a část podzimu.
Výstava maluje "Mistrův" život od narození do současnosti. Fotky, filmy, záznamy z televize, výstřižky, desky, ceny, nahrávky, obrazy, plakáty, boty a obleky. Ale taky dobové předměty. Gramofon, na kterém Karel poslouchal desky, přístroj, který "kopíroval" elpíčka na rentgenové snímky a hliníkové folie (kazeťáky tenkrát ještě nebyly - "mami, a co je to kazeťák?"), matrice prvních desek a dokumentace kolem nahrávání, přebaly Kájových singlů a elpíček (odposlechnuto: "je, na tuhle jsem si vydělala na chmelu", "Bílé vánoce, tu měl doma každý").
Karel Gott, to je moje mladí. Karlovi se tenkrát nedalo uniknout. Každou z písní, která na výstavě zní, jsem v životě musela slyšet nejmíň stokrát. A u většiny si dodneška pamatuju i text. Jo, je to tristní, co v té hlavě nosím.... Ale myslím, že to tak mají všichni, kteří vyrůstali za socíku. Z hlavy už nám to nikdo nevymaže....
Výstava nijak nezastírá, že Karel uměl proplout všemi režimy. Husákův projev při dočasné emigraci stejně jako Anticharta. Národní umělec vedle vyznamenání od Václava Klause. Na balkóně Melantrichu s Karlem Krylem a vedle dopisy z Ameriky psané do časopisu Voják. Včelka Mája, Zvonky štěstí i Kdyby tisíc klarinetu. Je to všehochuť, ovšem velmi blízka. To všechno jsem zažila a viděla skoro z první řady.... :-)
Konečně jsem si ujasnila posloupnost Semafor a Apollo. A hotel Frontier v Las Vegas, na který Gott celý život vzpomínal. Zaujalo setkání Gotta s Lennonem. Škoda, že to tenkrát nevyšlo... A staré známé: Karel Gott ve Slaném, Televizní klub mladých, Silvestry. Čelist mi spadla u Karla Gotta v Křeslu pro hosta. To jsem opravdu neviděla☺
V době mého dospívání (80. léta) byl pro nás Karel Gott už out. Fršeli Kotvald s Hložkem, Peter Nagy, Elán nebo David a Horňák. Gott byl ten, co divně cukal nohou a vedl trapné řeči. Připadal nám starý. Překvapilo mě ale, že v té době vlastně ještě starý vůbec nebyl. Krabici s 20 slavíky zavíral v době, kdy mu bylo 45. Já si to pamatuju.... 45?? To je dneska skoro mně...
Překvapivě jsem Goťákovi přišla trochu více na chuť v 90. letech. To jsem bydlela v centru Prahy a můj soused Jeník, mnohem mladší kluk, se kterým jsem sdílela společný balkon a chodbu, zbožňoval 60. léta a hudbu té doby. Sedávali jsme na balkone, popíjeli vino a ze stařičkého kazeťáku poslouchali Dám dělovou ránu, bum, bum, bum... a Do tmy na mě tiše zírá od trezoru velká díra...:-)
Co bych na vystave zlepšila?
Akustiku. Sluchátka, zvukolamy. Současný stav, kdy na člověka útočí až tři nahrávky najednou, je příšerný...
Interaktivitu - aspoň nějaký jukebox do sluchatek. Možnost pustit si vybranou písničku, najít si oblíbeny klip, scénku.
Aplikaci s dalšími informacemi, odkazy na Spotify, YouTube či písnicky volně ke stažení přes místní wifi.
Upustila bych od těch estrádiček s Dominikem Dukou a spol. Trapné.
Výstava je vydařena, asi by ještě mohla byt lepší, ale i tak jsem si ten podvečer na lodi dost užila:-) Myslím, že tahle exkurze do minulosti se povedla. Když člověku ještě po příchodu domů nepřehlušitelně zni v uších píseň Být stále mlád, to bych si přál..., tak to asi splnilo svůj účel:-) Výstava ve mně probudila ohromnou nostalgickou vlnu vzpomínek. Vůbec ne jenom na Gotta, ale na celou tu dobu, politické poměry, tehdejší přehlednou pop kulturu, na televizní pořady i hity té doby. Lepší, než Retro:-)
PS: Mimochodem věděli jste, že tuhle megavýstavu na lodi vytvořil kurátor, který pracuje v Národním muzeu a který se na populární hudbu a Karla Gotta specializuje? Třetina vystavených
věci sem doputovala z depozitářů Národního muzea a muzeum patří mezi hlavní partnery projektu.
Do Klicperova divadla jsme před lety jezdili s Tomášem na Morávka. Viděla jsem tam třeba výbornou Maryšu s Pavlou Tomicovou. Jenže to už je dávno...
Před dvěma lety jsem vlastně skoro náhodou shlédla představení Jedlíci čokolády od Davida Drábka. Bylo to překvapivě dobré, současná věc, crazy komika, drsný humor. Text získal v roce 2011 Radokovu cenu. Anotace: Příběh ze současnosti. Tři sestry se po smrti svého otce staví na vlastní nohy. Otec v závěti odkázal jedné z nich svůj růžový supermanský kostým, v němž anonymně zachraňoval životní ztroskotance. Pomůže teď kostým i jeho vlastním dětem...?
O tři roky později napsal David Drábek pokračování s názvem Velká mořská víla: „Jedlíci čokolády“ po deseti letech, pokračování osudů tří sester. Róza provozuje temnou Sluj, kam se chodí lidé léčit pobytem v naprosté tmě. Helena s Janem sledují trhliny ve vzájemném vztahu a v potu tváře vychovávají přechytralá dvojčata. Ludvík se živí jako soukromé očko a před jeho metodami bledne i komisař Clouseau. Na scéně se objevuje mladý uhrančivý lékař a vzápětí i třetí sestra Valérie, aby pomohla s asociálními dvojčaty. Vše se zahustí a rozvibruje do koktejlu z lásky, násilí, poťouchlosti a kouzel, jak to má ve správné romanci být...
S kamarádkou Zdenou jsme se na Velkou mořskou vílu chystaly od léta, ale nějak jsme se nemohly strefit do vhodného termínu. Nakonec jsme si udělaly do Hradce výlet vyloženě předvánoční - vyrazily jsme na představení konané dne 22.12.2016 a ani tentokrát jsme neodjížděly zklamané. Výborné herečky (Pavla Tomicová, Pavlína Štorková, Isabela Smečková Bencová), o něco míň šílený děj než minule, byť i tady se nakonec trochu (no, dost) mystiky našlo. Diváci už byli předvánočně naladění, takže celé představení vyznělo skvěle. Jo, a o hudbě Darka Krále (viz níže) se mi dokonce zdálo!
Na Facebooku jsem zaznamenala, že David Drábek začal psát třetí a závěrečnou část - už se do Hradce Králové těším:-)
Hodnocení: 90%
David Drábek: Velká mořská víla
Premiéra: 17.5.2014. Dramaturgie: Markéta Bidlasová. Scéna: Martin Chocholoušek, Marek Zákostelecký. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudba: Darek Král. Režie: David Drábek.
2:30
Isabela Smečková Bencová, Pavla Tomicová, Pavlína Štorková, Jiří Zapletal, Jan Vápeník, Jan Sklenář, Jan Bílek, Miroslava Vyletělová, Viktor Prokeš...
