neděle 14. července 2019

Lucie Konečná: Vířivka

Jedu na letní vlně českých spisovatelů/spisovatelek. Jednohubka od scénáristky Lucie Konečné (možná znáte její blog https://zasetalucie.blogspot.com/), které nakladatelství Motto letos vydalo novelu Vířivka (vzhledem k rozsahu 136 stran se mi tomu opravdu nechce říkat román). 



Hlavní postavou je Helena, která se po 12 letech vrací z kriminálu, kde seděla za pokus o vraždu. S pomocí kurátorky Soni se dostává zpátky do života - pronajímá si malinkatý byt s vířivkou a najde si i práci, byť je to třídění balíků na poště. Daří se jí, Helena totiž není typický klient postpenitenciární péče, je to inteligentní žena, která se i přes nepřízeň osudu o sebe dokáže postarat, najít si přítele, radovat se z maličkostí. Jenže i když se snaží, její minulost je jí v patách... 

Zajímavý námět a přitažlivé zpracování. Domácí násilí se sice už v literatuře občas objevuje, ale téma návratu z vězení a snaha o začlenění zpět do života, na to jsem v české literatuře narazila asi poprvé.  Velmi dobře se to čte, je vidět, že autorka má díky své scénáristické praxi (např. Ordinace v růžové zahradě, Svatby v Benátkách, Přístav) určité postupy v malíčku, takže ji nedělá problém udržet dějový spád či napsat svižné dialogy. Čtenář (no, asi spíše čtenářka) postupně odhaluje pozadí celého příběhu, vžívá se do postavy, chápe její motivaci i jednání.  Připomínky mám trochu k závěru, nepřišlo mi to úplně uvěřitelné a celé je to poněkud ukvapené... Ale jako letní čtení na jeden večer to funguje docela dobře. 




Hodnocení: 80%



Lucie Konečná: Vířivka
  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026714583
  • ISBN: 978-8-867-1458-3
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 136 stran, česky
  • Rozměry: 12,5 × 19 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)

pondělí 8. července 2019

Jan Skácel: Kdo pije potmě víno

Jan Skácel byl moravský básník, jehož jméno mám spojené hlavně s kapelou Hradišťan (cédéčko O slunovratu).

Požáry ze čtyř stran, hoří léto...

Loni se mi ale díky nakladatelství MOBA dostala do rukou sbírka pro děti Uspávanky, která mě nadchla, dokonce tak, že jsem nakonec i pár výtisků rozdala po okolí..... Letos jsem se pustila o level výše, a sice do poezie pro dospělé. MOBA totiž právě vydala sbírku Kdo pije potmě víno, poslední soubor, který vyšel za Skácelova života - v roce 1988.



Sbírka se skládá ze čtyř částí: 
Zaklínání v předminulém čase se věnuje dětství, známým místům, uplývajícímu životu..

Noční kaluže
První mráz v listopadu Cestou do školy
školáci rozbíjejí holí
na nočních kalužinkách led
tenký
až u srdce to bolí
A cosi křehkého se rozbilo
Jednou a navždy Dřív než naposled

Bez ptaní
Na konci cesty tážeme se kam
Já ale až přijde těžká chvíle
já se nezeptám
A ne snad z bůhvíjaké pýchy
To snad jenom proto že se ostýchám

Tratidla jsou úzkostná, plná obav z konce....

Vypálenci
Osmistěn noci rozpadá se k ránu
a jeho ostré hrany spáče zraňují
Kostnice snů je pevně uzamčnea
v podední zpívá kohout

Lidé se probouzejí plní oděrků
bosýma nohama se dotýkají dna
Košile zvyku leží přichystána
na židli vedle lůžka celá železná

Jako třetí následuje část Na prázdné dlani kamínek, která má podobu jedné dlouhé básně, která je trochu hravější, optimističtější a libozvučnější...

...
naděje malý oblázek
na prázdné dlani zmizel kam
ach kdosi oblázkem tím hodil
a dohodil až ku hvězdám
...

Poslední část sbírky tvoří Pláč pro Hekubu, jakési smíření, kde svou roli hrají i historické osoby, resp. literární postavy - Hamlet, Don Quijote, otrok Pseudolus....



Jak již bylo zmíněno, hlavním motivem všech básní je plynoucí čas. Vzpomínky, bilancování se životem, vyměřená délka žití, to jsou témata, která se opakují a vyvolávají pocity melancholie, smutku či úzkosti. Nedílnou součástí je ale i ztišení, plynutí a splynutí... Grafická podoba knihy je velmi jednoduchá, ale působivá - každý oddíl uvozuje a dost příznačně doplňuje černobílá fotografie Martiny Janošové.  Samostatně by na mě ty fotky asi nefungovaly, ale do knihy se hodí jedinečně. 

Kdo pije potmě víno není knížka na pláž či na aktivní dovolenou. Přesto si ale myslím, že v dnešní hektické době se najde dost lidí, kteří ji ocení. Zkuste vystoupit ze své komfortní zóny a pusťte se někdy do poezie. Překvapíte sami sebe...

Díky nakladatelství MOBA za recenzní výtisk.

Jan Skácel (7.2.1922 - 7.11.1989)

Hodnocení: 95%

Jan Skácel: Kdo pije potmě víno
  • Nakladatel: MOBA
  • EAN: 9788024386362
  • ISBN: 978-80-243-8636-2
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 80 stran, česky
  • Rozměry: 12,3 × 21,5 cm
  • Rok vydání: 2019 (2. vydání)

neděle 7. července 2019

Viktorie Hanišová: Rekonstrukce

Před několika lety jsem četla prvotinu spisovatelky Viktorie Hanišové Anežka. Vcelku mě zaujala, námětem (adopce romského dítěte) i zpracováním a i když jsem měla trochu výhrady ke konci, docela mi utkvěla v hlavě. Moc jsem se tedy nerozpakovala, když jsem dostala příležitost přečíst si nejnovější knihu Viktorie Hanišové: Rekonstrukci, kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Host.



Hlavní hrdinkou je Eliška, mladá žena, která ve svém dětství, v necelých 10 letech, prožila těžké trauma, které obrátilo její dosavadní život vzhůru nohama. Anežka tenkrát našla doma mrtvou matku a mladšího bratra Mikuláše - ukázalo se, že matka syna zabila a posléze spáchala sebevraždu. Otec se sesypal a začal pít, Eliška se tak ocitla v péči matčiny starší sestry Leonie, bezdětné a do sebe zahleděné vdovy, v jejíž domácnosti Elišce sice nechybělo nic materiálního, ale jinak se o ní nikdo nezajímal. Až po letech, po tetině smrti, se Eliška rozhodne zjistit, co se tenkrát v ten osudný den vlastně stalo, jaký měla matka pro svůj čin důvod. Začne hledat matčiny známé a kolegy, oslovuje příbuzné i náhodné svědky, sociální pracovnici i vyšetřovatele, rekonstrukce toho dne se stane hlavním smyslem Eliščina života. Není to ale jen hledání pravdy, je to posedlost, která se podepisuje na Eliščiných vztazích, práci i na ní samotné.. 

Rekonstrukce je nesmírně čtivě a poutavě napsána, a to i přesto, že jde o tak náročné téma. Vražda dítěte rodičem, to je něco, co se vzpírá pochopení, rodinné trauma se navíc podepsalo na všech kolem... Hlavní hrdinka se snaží přijít celé záhadě na kloub - mohla za tragédií stát psychická porucha? Nevyléčitelná nemoc dítěte? Partnerské problémy či nějaký mimomanželský vztah? Něco skrytého v dětství? Svědectví po letech moc nepomáhají - i do života svědků zasáhl čas (Alzheimer, alkoholismus, rakovina....), ani na vlastní vzpomínky není možné spoléhat.  

Rekonstrukce je knížka, kterou přečtete na jeden zátah, protože se od ní prostě nemůžete odtrhnout.  I když si myslím, že Eliščino pátrání mohlo být za mírného použití technologií trochu efektivnější, velká část knihy se čte jako napínavá detektivka. Nicméně, podobně jako u Anežky mám i tady lehké výhrady k závěru, přece jen jsem čekala něco trochu jiného, dotaženějšího. Hanišové ty konce nějak nejdou... Máte-li ale rádi psychologické romány (srovnání se nabízí například s Tichými roky Aleny Mornštajnové), či divné knihy typu románů Anny Bolavé, pak je Rekonstrukce knihou pro Vás. Já si asi ještě během prázdnin střihnu Houbařku, poslední knihu, která mi od Viktorie Hanišové chybí do sbírky (a která má ještě lepší reference, než Rekonstrukce). 




Hodnocení: 85%

Viktorie Hanišová: Rekonstrukce

  • EAN: 9788075778178
  • ISBN: 978-80-7577-818-8
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 300 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Jiří Jíra: Coubí

V roudnické Galerii moderního umění je aktuálně instalovaná výstava lounského výtvarníka Jiřího Jíry. Dovnitř jsem se ještě nedostala, ale před galerií je jako upoutávka jedno z Jírových děl - mobil Coubí z rok 2007.

Více o Jiřím Jírovi najdete na wikipedii, výstava potrvá do poloviny července 2019.














pondělí 17. června 2019

Angela Marsonsová: Zlámané kosti

Vždycky mě znovu překvapí, že někdo nezná skvělou krimi sérii s vyšetřovatelkou Kim Stoneovou od Angely Marsonsové. Nemyslím ze čtenářů, na které se dennodenně valí záplava reklamy, ale z těch lidí za pultem. Pro nejnovější díl jsem se stavovala v Kosmasu v Perlovce, kde jsou vždycky docela dost v obraze, ovšem paní za kasou se na mě tentokrát dívala vyloženě s podezřením, když jsem jí říkala, co bych potřebovala najít. V životě o té autorce prý neslyšela. Je to těmi příšernými názvy knih a ještě děsivějšími obálkami? Nebo má prostě takhle kniha smůlu, že na ní nejsou reklamy v metru?



Ok, tak za Kim Stoneovou budu aspoň horovat já. Je to jedna z nejlepších krimi sérií, které si aktuálně můžete pořídit/přečíst/užít. Zlámané kosti jsou číslo 7, na některé z předchozích dílů jsem psala i recenze (Němý křik, Ďábelské hryTichá modlitbaPohřbená pravda).

I tentokrát nás čeká několik příběhu v jedné knize. V Black County někdo brutálně zabíjí prostitutky a před policejní stanici se našlo opuštěné miminko.  Indicie v případě nalezence vedou k rumunské komunitě, která v Británii přežívá v opravdu nelidských podmínkách. Ale ani případy zavražděných prostitutek nejsou černobílé - jedna je z velmi dobré a bohaté rodiny, druhá se zase stará o malé dítě a o jejím povolání nemá nikdo ani potuchy. Proč se zrovna tyhle ženy dostaly na šikmou plochu? Jako bonus je tu pak příběh mladičké Ellie, která se rozhodla vyřešit konflikty s matkou útěkem z domova, netuší ale, co jaké šlamastyky se jí podařilo namočit. Kim Stone se při řešení případů bude zase muset vrátit do svého neradostného dětství, které strávila po pěstounech a dětských domovech, ve velmi dobré formě je ale i její  tým v pevném složení Stacey, Dawson a Bryant (+ jedna posila zvenčí).

Asi se budu opakovat, ale i tentokrát to bylo skvělé. Napínavé a rychle se střídající kapitoly psané různými vypravěči (ze začátku jsem měla pocit, že tentokrát je těch postav snad až moc, ale velmi rychle se jejich počet zase snížil na únosnou mez), dobré dialogy (špičkové jsou jako vždy ty mezi Kim a jejím kolegou Bryantem, případně s nadřízeným Woodym), u některých scén opravdu mrazilo (manipulace s dívkou Ellie), u jiných se člověk musel i pobaveně zasmát (kapitola o tom, jak Kim objevila opuštěného chlapečka).  Opět se tu vyskytuje závažné společenské téma: po rasismu a vraždách z nenávisti z minulého dílu je to tentokrát otázka lidské důstojnosti a obchodování s lidmi. 

 


Jediné, co mě u této série trochu mate, jsou překlady. Chápu, že je těžké sehnat někoho, kdo by dokázal překládat tak rychle, jak tyto knihy u nás vycházejí, ale opravdu je nutné to takhle střídat? Jana Kunová je po Ludmile Hanzlíkové a Tatjaně Jandourkové už třetí překladatelkou, z jejího pera je již předchozí díl (Pohřbená pravda) a po pravdě nemůžu říct, že bych byla úplně nadšená z toho, jak jí to jde. Nechce mě nakladatelství Kalibr donutit číst v originále, že ne? Za sebe hlasuji pro Tatjanu Jandourkovou... 

Přesto je ale Angela Marsonsová v oblasti krimi a thrilleru pro mě jasná jednička a jako vždy: nezbývá než těšit se na další díly (v angličtině už je na světě 11. díl:-). 



Hodnocení: 90%



Angela Marsonsová: Zlámané kosti
  • Nakladatel: Kalibr
  • EAN: 9788076174252
  • ISBN: 978-80-7617-425-2
  • Originál: Broken Bones
  • Překlad: Kunová, Jana
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran
  • Rozměry: 15 × 23,5 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)

sobota 15. června 2019

Jiří Březina: Vzplanutí

Přiznávám, české detektivky mě tak trochu míjejí. Sice čas od času nějakou zkusím, ale většinou se pak s potěšením (a/nebo s ulehčením) vrátím k těm svým severským či britským. Vlastně jedinými čestnými českými výjimkami, jejichž knihy si nenechám ujít, jsou pro mne dvě jména: Michaela Klevisová a Jiří Březina. 



A tak mi nemohlo uniknout, že v únoru vydal Jiří Březina svou již čtvrtou knihu: Vzplanutí. Jeho prvotina Na kopci mě kdysi docela nadchla, dost se mi líbila i ta druhá: Promlčení, lehké výhrady jsem měla k Polednici, ale spíš ze specifických osobních důvodů, jinak fungovala výborně. Po třech letech konečně další díl ze série s vyšetřovatelem Volfem (důvod prodlení je jasný už z dedikace: „Mým malým synkům, bez kterých by tato kniha vznikla daleko dřív.“)

Na co se můžete těšit? Kriminalista Tomáš Volf je převelen do Prahy. Není to ale regulérní kariérní postup, spíš "tlačenka" od politika Novotného, který se cítí být Volfovi zavázán. Není se co divit, že noví kolegové si drží od protekčního týpka v metalovém outfitu a s dlouhými vlasy odstup. Pomoci by mohlo vyřešení případu, který dostal Volf na povel - ve starém domě na předměstí je nalezena mrtvá žena, která ve svém bytě prakticky shořela na popel. Všechny stopy zničil oheň, a tak není ani jasné, jestli to byla sebevražda, nebo násilný trestný čin. Volf se oproti logice, která volí co nejrychleji ukončit případ, rozhodne pro vraždu a pustí se do rozsáhlého vyšetřování. Krom obcházení restaurací v okolí a vyslýchání sousedů se soustřeďuje i na samotný způsob smrti. Jak je možné, že žena uhořela tímto způsobem, přičemž byt zůstal prakticky nedotčen? Opravdu existuje něco jako samovznícení? Otázky ho přivedou k podobně provedenému trestnému činu, za který sedí ve vězení už řadu let dívka Veronika. Veroničin příběh vyprávěný formou úryvků ze starého deníku pak tvoří druhou (a mnohem zajímavější) linii knihy. Podaří se Tomášovi objasnit, co se v obou případech vlastně stalo? 

Vzplanutí jsem si nechala na zcela optimální dobu: včera i dnes se teplota pohybovala kolem + 35 stupňů Celsia ve stínu a já měla několikrát pocit, že k samovznícení mám opravdu blízko:-). 

Ale vážně, musím říct, že se mi tahle kniha četla velmi dobře.  Měla poměrně neobvyklou zápletku (i když samovznícení se loni objevilo i u Petra Stančíka a jeho nosorožic v Nulorožci - synchronicita?:-), předností je i úsporný styl, dobře napsané dialogy, navíc řešení se nedalo úplně odhadnout. Poměrně sympatický mi je i hlavní hrdina, není to žádný tvrďák či zkušený profík, ale spíš nejistý kluk, který má občas dobré nápady, hodně si toho ale poctivě odpracuje (i když: stejně pořád vzpomínám na dvojici pátračů z debutu Na kopci, tuhle dvojku bych si jako hlavní hrdiny detektivní série opravdu přála). Pobavil mě způsob rozuzlení a odhalení pachatele, jen jsem trochu zaváhala, jestli doma něco takového (a dávno propadlého) taky nemáme... :-) Jako bonus beru, že tu nejsou žádné brutální a krvavé scény, prostě příjemná kniha na páteční večer, nebo na letní dovolenou. Jednoduše: bavilo. 




Hodnocení: 90%



Jiří Březina: Vzplanutí
  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026714279
  • ISBN: 978-80-267-1427-9
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 264 stran, česky
  • Rozměry: 13,2 × 21,2 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)



pátek 14. června 2019

Pavel Kohout: Ten žena a ta muž

Pavel Kohout je známý český (a rakouský) básník, prozaik a dramatik. Česká veřejnost ho stále vnímá - a to, přesto, že je mu již přes devadesát let - dvojím pohledem: jedna část v něm vidí představitele budovatelské a stalinistické poezie padesátých let, přičemž nevynechá žádnou příležitost  mu toto období připomenout. Druhá část veřejnosti mu hříchy mládí odpustila a oceňuje zejména jeho  politické postoje po roce 1968, působení v disentu, podpis Charty 77 a období v exilu po nuceném vystěhování do Rakouska v roce 1979. Jisté je, že to Pavel Kohout byl vždycky dost komplikovanou osobností (stačí si přečíst knihu Indiánský běh, kterou napsala jeho dcera Tereza Boučková) a na stará kolena se to nezměnilo.


Nakladatelství Odeon mu v současné době vydává v novém vydání román "Ten žena a ta muž" z roku 1998. Přiznám se, že jsem se té knihy trochu obávala, už jen ten název, jak v dnešní #MeToo době může tohle genderové téma pojmout starý muž? Nakonec se ale ukázalo, že obavy nebyly na místě, "Ten žena a ta muž" je román humoristický a společensko-satirický a vznikl nikoliv v době nedávné, ale byl psán postupně, pro pobavení přátel, již od poloviny 70. let minulého století. Nejprve to byla krátká novelka, další kapitoly pak byly připsány později, v knize tak hraje významnou roli i doba transformace po sametové revoluci.

Hlavním hrdinou je asi dvacetiletý Vilém Rosol, který je díky tvrdé náboženské výchově velmi naivní a nezkažený, chová se spíše jako bojácná dívka, než mladý muž. Otec s matkou ho nenechají ani na chvíli samotného,  doprovázejí ho do školy, na vojnu i do zaměstnání, nutí ho vést asketický život, za drobné přestupky ho fyzicky trestají, zamlčují mu informace o existenci druhého pohlaví. A právě v době, kdy se Vilém teprve probírá knihou o množení hub, seznámí se s Květuší, drsnou a emancipovanou ženou, několikrát rozvedenou muzikantkou, která se o sebe postarat rozhodně dokáže. Svedení submisivního chlapce pro ni není žádný problém, ovšem poté, co Květuše zjistí, jak čistá duše Vilém je, rozhodne se opustit svůj zhýralý život a vzít si mladíka za manžela a využít jej. Díky trikům a manipulaci získá svolení i starostlivých rodičů.


"Celý život jsme s manželem vychovávali Vilémka tak,  aby se jednou mohl ženit v bílém. Proto se Vám dnes, slečno, může beze studu podívat do očí."


"Hlavní věc je dávat si pozor! přesvědčovala mne sekretářka generálního, jsou sice rodiny, které usilují mít v co nejkratší době co největší počet dětí, aby mohly bezpracně žít ze sociálních přídavků, ale mladí lidé jako vy, Rosůlečku, měli by hledět nejvíce si užít, než přijdou starosti. Proto vám znovu radím, dávejte si pozor! Vděčně jsem poděkoval a zeptal se, na co hlavně. Zdála se být překvapená. Jak na co...? Bože můj, řekla pak znepokojeně, víte vy vůbec, co je antikoncepce? Viděl jsem, že na mně spočívá mnoho párů starostlivých očí, a proto jsem rád popravdě odpověděl, že to samozřejmě vím. Na potvrzení jsem doplnil, že jestliže naše ředitelství, abych uvedl příklad ležící na dlani, sleduje ve své činnosti nejrůznější koncepce, pak vše, co jim odporuje, jsou právě antikoncepce, které musí být vymýceny, protože maří naše společné budovatelské úsilí. Z nepochopitelných důvodů se začaly hlučně smát, což se mi líbilo tím méně, že na politických školeních s podobnými myšlenkami vždy jednohlasně souhlasily."

Po svatbě se Vilém ujímá domácnosti a po krátkém období erotické poblouzněnosti začíná velmi pomalu poznávat pravou (a krutou) tvář své drahé manželky. Druhou polovinu knihy poté tvoří realita po roce 1989, kdy je Vilém nejprve zatracen, aby byl pak znovu vynesen na scénu jako nečekaný restituent. Z osudů zženštilého muže a dominantní ženy v reálném socialismu se tak najednou stává kniha o poměrech v dobách raného kapitalismu a drsných devadesátek.  Vtipná je pak hlavně závěrečná část, ve které Vilémovi díky sklence alkoholu konečně spadnou klapky z očí a on začne brát život do svých rukou...

 


Kniha "Ten žena a ta muž" je psána jako svérázný deník a  je hojně doplněna i ilustracemi, které doprovázejí text. Kniha je velmi graficky vydařená, grafik a ilustrátor Pavel Rút, kterého znám třeba z knih Miloše Urbana, si s ní opravdu vyhrál. Už dlouho jsem něco tak pěkného nedržela v ruce. Potěšil i reklamní proužek papíru přes knihu, ze kterého se po rozbalení vyklubal originální papírový přebal.

Musím přiznat, že mě "Ten žena a ta muž" vcelku příjemně překvapili. Je to poměrně vtipné, celkový dojem umocňuje jazyk a originalita projevu postav, to je myslím jedna z předností Kohoutových knih (alespoň co si pamatuji ze svého mládí - četla jsem třeba Katyni nebo Nápady svaté Kláry). Užila jsem si hlavně začátek a samotný závěr knihy, ta část z doby polistopadové mi nějak moc evokovala někdejší satirické pořady se Zuzanou Bubílkovou a spol.

Ten žena a ta muž na chvíli vrátí do dob minulých a originalitou námětu přitom pobaví. Díky knihkupectví Neoluxor za recenzní výtisk.



Hodnocení: 80%

Pavel Kohout: Ten žena a ta muž
  • Nakladatel: Odeon
  • EAN: 9788020718921
  • ISBN: 978-80-207-1892-1
  • Ilustrace: Rút, Pavel
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, česky
  • Rozměry: 16,7 × 23,3 cm
  • Rok vydání: 2019 (3. vydání)

úterý 4. června 2019

Donatella Di Pietrantonio: Navrátilka

Před rokem jsme měli v knihovně Italský večer a já marně pátrala po tom, co současného italského u nás, krom Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante, v poslední době vyšlo. Zachránila mě česko-italská dcera mé kamarádky Mirunka, která mi doporučila počkat si na knížku Navrátilka. A tak když Argo loni v létě knihu italské spisovatelky Donatelly di Pietrantonio vydalo, hned jsem si ji objednala.



Hlavní hrdinkou je třináctiletá dívka, která se ocitá v nezáviděníhodné situaci: je "vrácena" od svých náhradních rodičů do své původní rodiny. Východiskem pro knihu jsou totiž skutečné události - v sedmdesátých letech minulého století se Itálie ocitla v hospodářské krizi a bylo poměrně běžné, že chudé rodiny, které měly hodně dětí, zejména ty ze zaostalejšího venkova, dávaly některé z nich na výchovu bohatším příbuzným do měst. A přesně tohle udělala původní rodina dívky: svěřila svou dceru příbuzné, sestřenici, která nemohla otěhotnět. Jenže po třinácti letech se něco stalo a děvče se ocitá ve své původní biologické rodině. Předtím žila se svými dobře situovanými adoptivními rodiči ve městě, chodila na balet a plavání, dobře se učila, měla kamarádky. A najednou ostrý střih - rodina s pěti dětmi, z nichž jedno je mentální postižené, vesnice, stísněný byt, kde nemá ani svou postel, často není na jídlo, výchova se děje prostřednictvím výprasků, na nějaké zájmy či školu není moc prostor, očekává se od ní, že bude doma pomáhat, starat se o bratra, neremcat. A dívka navíc vůbec netuší, proč se tu ocitla - je to její vina? Udělala něco špatného? Je její druhá matka nemocná, a proto se o ní nemůže starat?  Najít si svou pozici ve staro/nové rodině je také hodně těžké. Její původní matka se ani nesnaží najít si k ní cestu, a tak jedinou spřízněnou duší je mladší sestra Adriana, která se ji pokouší chránit a učí ji žít v nové realitě. Postupně si také dívka dává z malých náznaků dohromady, co bylo příčinou jejího návratu domů. 


Navrátilka je rozsahem nevelká kniha, ale příběh vás rozhodně zasáhne. Už jen ta představa - tohle se dělo v Itálii docela nedávno? Vždyť je to doba, kterou jsem už zažila! Ty holky v knize se chodily koukat k sousedce na televizi na Sandokana!  A i když ze samotného tématu mrazí, tak je popsán velmi poutavě. Každý z nás v pubertě prochází krizí identity a hledá si své místo na světě, hlavní hrdinka knihy tohle ale zažívá v intenzitě, kterou si neumíme představit. Velmi realisticky je popsán  vztah děvčete k oběma svým matkám - pokud jste četli Geniální přítelkyni, tak budete vědět. Italské matky (minimálně ty literární) se o dcery nezajímají, pokud už vůbec dávají nějaké city ke svým dětem najevo, je to téměř vždy jen k synům. Dcery jsou tu od toho, aby pokračovaly v matčině nelehkém úkolu starat se o rodinu a stejně jako ona se obětovaly.  A i když se dívka Navrátilka díky své inteligenci, která ji otevírá cestu ke vzdělání, nakonec možná vyhne předurčenému osudu, přesto si z dětství nese do dospělosti všechna svá traumata z nedostatečného přijetí. 


 

Časem jsem přišla o tuhle zmatenou představu normálnosti a dnes skutečně netuším, jaké místo je matka. Chybí mi, jako může chybět zdraví, útočiště, jistota. Je to trvalé prázdno, které znám, ale nedokážu ho překonat. Když nahlédnu dovnitř, točí se mi hlava. Je to zpustlá krajina, která v noci brání ve spánku a v tom málu, co ponechá, vyvolává zlé sny. Jediná matka, kterou jsem nikdy neztratila, je matka mých strachů."




Pokud máte rádi psychologické romány, pak Vás Navrátilka určitě zaujme, stejně jako zaujala čtenáře po celém světe. V Itálii získala kniha literární ocenění Premio Campiello a práva na knihu byla prodána do osmnácti zemí světa. 

Hodnocení: 100%



Donatella Di Pietrantonio: Navrátilka
  • Nakladatel: Argo 
  • EAN: 9788025725887
  • ISBN: 978-80-257-2588-7
  • Originál: L'Arminuta
  • Překlad: Feltlová, Marina
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 200 stran, česky
  • Rozměry: 14,2 × 20,8 cm
  • Rok vydání: 2018 (1. vydání)





Vila Štvanice: CampQ

Víte, co znamená imerzivní divadlo? Divadlo, kde se celý příběh odehrává ve velkém prostoru, na několika místech najednou, a kde se divák volně pohybuje a veškeré děje se odehrávají všude kolem. Sám si může vybrat, na co se bude dívat, zda se zapojí aktivněji nebo bude jen v roli pozorovatele. No a jedno velké imerzivní představení se v rámci Pražskeho quadrienale děje na Štvanici: CAMPQ. Má podobu adaptačního tábora pro mimozemšťany:-) Hlavním cílem projektu je připravit mimozemské přistěhovalce na úspěšný integrační proces a seznámit je se základy evropské kultury. Klepete si na čelo? A to jsem vam jeste neprozradila, jak je to představeni dlouhé! Pět a čtvrt hodiny! Včera/dnes (dohromady!) jsem byla na generálce a jsem plná dojmů. Jste-li blázen jako já, vyražte, budou to hrát jenom 3x.

Za mě 95%

    
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 



Claudia Cedó, Joan Yago, 
Marie Nováková, David Košťák, Martina Schlegelová, Marie Špalová
CAMPQ
Premiéra: 6.6.2019. Překlad: Romana Redlová, Cyril Navrátil. Dramaturgie: Marie Špalová, David Košťák, Marie Nováková. Výprava: Petr Jakšík, Aneta Grňáková, Anna Hrušková, Pavla Kamanová, Ivana Kanhäuserová, Kamila Polívková, Antonín Šilar, Ján Tereba, Jana Špalová, Jitka Pospíšilová. Hudba: Ivan Acher. Pohybová spolupráce: Martin Talaga. Režie: Ivo Kristián Kubák, Martina Schlegelová, Petr Hašek, Tomáš Loužný.
Sedmi hodinová imerzivní inscenace Divadla Letí a Jihočeského divadla České Budějovice uvedená 3x v Praze na Ostrově Štvanice v červnu 2019 a 2x na náplavce v Českých Budějovicích v září 2019.
Poslední uvedení: září 2019.

Jiří Böhm, Pavel Oubram, Tomáš Kobr, Kateřina Císařová, Vít Piskala, Petr Šmíd, Vojtěch Vodochodský, Dan Kranich, Eliška Boušková, Barbora Šupová, Zoja Oubramová, Věra Hlaváčková, Kamila Janovičová, Anežka Hessová, Milada Vyhnálková, Daniela Šišková, Eva Burešová, Teresa Branna, František Hnilička, Jan Kaštovský, Marián Chalány, Martin Bohadlo, Martin Holzknecht, Terezie Jelínková, Tereza Nádvorníková, Vjačeslav Zubkov, Denisa Posekaná, Václav Švarc, Tomáš Drápela, Nataša Mikulová, Richard Fiala, Natália Drabiščáková, Hynek Chmelař, Jakub Gottwald, Lucie Valenová, Petr Hubík...

Unikátní imerzivní inscenace Camp Q je jeden z mnoha táborů, v němž své útočiště našli příchozí z jiných planet: tajemné Fénické ženy, přeživší civilizace technicky pokročilých Zeyris a zvířecích Attas, jež i na planetě Zemi nepřestávají uctívat svoji královnu. Mají právo na místo mezi námi? Je jejich integrace v našich možnostech? Na tyto otázky bude mít divák možnost hledat odpovědi během téměř osmihodinové návštěvy dne otevřených dveří unikátního adaptačního tábora...