neděle 8. prosince 2019

Antonína Kršková: Hopsagónyje. Pohádky 14 království

Ač čtu literaturu převážně "dospěláckou", čas od času se ke mně dostane i tip na zajímavou dětskou knížku. Tak tomu bylo i tentokrát, na Facebooku Tomáš Kaplan Fojtík moc chválil pohádkovou Hopsagónyji. Paní Antonína Kršková měla celý svůj život  tajný sen, a sice ten, že jednou její příběhy pro vlastní děti a vnoučata vyjdou v knižní podobě. Bohužel nakladatelství knihu odmítala a autorka se tak vydání nedožila. Babiččinu touhu ale dotáhla do finiše její vnučka Lenka Kardová, díky které knížka právě vychází v nakladatelství Bambook. Kniha je na kničním trhu propagována jako pohádky jedné neobyčejné babičky:-) 


Knihu tvoří čtrnáct pohádek, které nejsou tak úplně klasické, byť se tak na první pohled tváří. I když tu je zpravidla království, princezna, sem tam nějaký ten drak, celý příběh je zpravidla komplikovanější a má více vrstev.  Jedna princezna je protivná, jiná šprtá latinu, drak si nejradši pochutnává na uzených mastných výrobcích, princ je lenoch a  ryba nezavře zobák (teda spíš asi tlamu). Najdete tu chytré trpaslíky, zakleté myši, polepšené loupežníky, království slaná, ptačí i vodní. Peripetie jsou docela vtipné, autorka používá fantazii i bohatou slovní zásobu (až se bojím, jestli se děti budou při samostatném čtení vždycky chytat) a nakonec to dobře dopadne - zlo je potrestáno, dobro náležitě oceněno, svatba se koná a jestli nezemřeli, žijí dodnes. 


Myslím, že jednotlivé příběhy by v klidu obstály jako filmové scénáře. Vždycky na Štědrý den se děsím toho, jak moc špatná bude tentokrát vánoční pohádka. Skoro každý rok se mé obavy naplní. Pokud by se někdo rozhodl natočit vánoční příběh (vážný, ale klidně i parodický) podle některých ze čtrnácti příběhů z knihy, určitě by to dopadlo lépe, než se v posledních letech na obrazovce děje... Tyhle pohádky mají šmrnc a jsou jiné, než čekáme.  

Příjemným doprovodem knihy jsou ilustrace. V doslovu vzpomíná autorčin syn na to, jak si jeho maminka knížky bohatě ilustrovala přírodninami, textiliemi a vlastními kresbami, tahle výzdoba se ale nedochovala.  Role ilustrátorky se tedy ujala paní Alexandra Švolíková, která, alespoň podle mě, odvedla dobrou práci.  Obrázky jsou milé a půvabné, vždy se střídají malé černobílé kresby na začátku každé kapitoly s velkými celostránkovými ilustracemi. 

  

Hopsagónyje je knížka, která si zaslouží hlasité předčítání (a následné rozebrání). Pokud máte doma dítko, které ocení čtení pohádek před spaním,  můžu knížku v klidu doporučit. Myslím, že tu společnou chvilku před spaním si užijete oba. 


   

Hodnocení: 85%



Antonína Kršková: Hopsagónyje: Pohádky 14 království
  • Nakladatel: Bambook
  • EAN: 9788027124336
  • ISBN: 978-80-271-2433-6
  • Ilustrace: Švolíková, Alexandra
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 144 stran, česky
  • Rozměry: 17 × 24,2 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)

úterý 19. listopadu 2019

Helena Illnerová: Čas pro světlo

Profesorka Helena Illnerová je významná česká fyzioložka a biochemička, bývalá předsedkyně Akademie věd České republiky, České učené společnosti, České komise při UNESCO a dalších organizací. Ve svém profesním životě se zabývala chronobiologií, vědní disciplínou, která zkoumá biologickými rytmy v živých organismech. 



V roce 2014 vedl s Helenou Illnerovou rozhovor její kolega, profesor Pavel Kovář, přední český botanik a bývalý děkan Přírodovědecké fakulty UK, zároveň však také redaktor, publicista a autor biografií známých osobností (Miloše Kopeckého, Oty Pavla, Josefa Váni, Miroslava Plzáka a dalších).  Výsledkem jejich setkání tak byla kniha Čas pro světlo, kterou vydalo nakladatelství Portál. 

Helena Illnerová v této knize shrnuje svůj život - dětství ve smíšené česko-židovské rodině, složitou situaci po válce, problémy s přijetím na vysokou školu, založení rodiny. Velký prostor věnuje své vědecké kariéře, byť tahle část knihy mi jako jediná přišla až moc odborná - jako popularizátorka vědy je Helena Illnerová skvělá, o tom se můžeme přesvědčit ve velké spoustě rozhovorů, tady jsem se ale trochu ztrácela. Shrnutím její práce je to, že se svým týmem jako první na světě zjistila, že tvorba melatoninu, tj. spánkového hormonu, je řízena biologickými hodinami, které je možno ovlivňovat intenzitou světla a že biologické hodiny savců jsou modelovány délkou dne, a tedy roční dobou. Zajímavé byly i další osudy spojené s vědou a působením na veřejnosti - vedení Akademie věd, odmítnutá kandidatura na prezidentku (čehož tedy osobně dost lituji), členství ve Velké porotě pro Descartovu cenu EU za výzkum, neúspěšná kandidatura do Senátu za Stranu zelených. Helena Illnerová byla také od malička skautka, když byla její dcera malá, tak založila a vedla turistický oddíl, ve skautském hnutí se angažuje dodnes, stejně tak jako třeba v tom, že doučuje děti ze sociálně znevýhodněného prostředí v rámci Člověka v tísni. Helena Illnerová také podporuje ženy ve vědě, byť se za své velmi umírněné feministické názory v knize pomalu omlouvá, celý její život je také prodchnut ideály humanity, profesionality a etiky.

Je fajn číst o životě někoho, kdo šel celý život svou vlastní cestou, nikdy nevstoupil do komunistické strany a přesto se dokázal prosadit. A pokud se navíc jedná o moudrou ženu, která dokázala skloubit jak rodinu, tak vlastní vědeckou práci, je to ještě mnohem inspirativnější. Doporučuji.



Děkuji nakladatelství Portál za zajímavou knihu.


Hodnocení: 90%


Helena Illnerová: Čas pro světlo
  • Nakladatel: Portál
  • EAN: 9788026207214
  • ISBN: 978-80-262-0721-4
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 192 stran, česky
  • Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)

pátek 15. listopadu 2019

Jan Svěrák: Bohemia

Nová kniha od Svěráka, tentokrát ale od Jana

Režisér Jan Svěrák, syn herce a scénáristy Zdeňka Svěráka, je autorem několika knih pro děti (Kuky se vrací, Tři bratři). Nový román Bohemia má ambice zaujmout dospělé čtenáře.



Jan Svěrák je český režisér a scenárista, držitel Oscara za Kolju (a studentského Oscara za Ropáky). Kromě nich natočil (většinou ve spolupráci se svým otcem) slušnou řádku filmů, které patří k těm nejlepším v české kinematografii posledních třiceti let – Obecnou školu, Jízdu nebo třeba Po strništi bos. Jeho snem bylo režírovat anglicky mluvený film a ač měl po oscarovém Kojlovi několik nabídek točit v Hollywoodu, vždycky z toho nakonec sešlo. Některé scénáře odmítl sám (vč. například posléze úspěšných filmů Pravidla moštárny nebo Čokoláda), jeho vlastní scénáře zase nezaujaly hollywoodské producenty. A tak krom filmu o českých letcích v Anglii Tmavomodrý svět žádný Svěrákův cizojazyčný film nevznikl. Jeden z těch nenatočených scénářů vytáhl Jan Svěrák právě teď ze šuplíku a rozhodl se, že jej převede do knižní podoby. Román Bohemia vydává nakladatelství Ikar.

Hlavním hrdinou knihy, která se odehrává na počátku milénia (v roce 2001), je mladý režisér Ivan. Žije s manželkou Lucií a dvěma dětmi v pražském paneláku, objíždí festivaly se svým posledním filmem a užívá si při tom života. V jedné festivalové porotě potká o něco starší britskou producentku, která by mu mohla pomoci v jeho dávné tužbě: natočit film v zahraničí. Sylvie pozve celou rodinu do Skotska, kde začínají v kulisách typického anglického venkovského sídla vznikat obrysy scénáře. Mladá rodina má trochu problémy s přizpůsobením se zdejším poměrům (hon na tetřívky, drahá auta, lety helikoptérou, problémy s personálem), Lucii se také moc nelíbí manželovo chování, nakonec se ale Ivan se s producentkou Sylvií vydávají na jednání s agenty do USA. Jedenácté září pak donutí nesourodý pár k neplánovanému pobytu, či spíše atraktivní dovolené na jednom z karibských ostrovů. Natočení filmu o starém muži, který se nechá za peníze adoptovat českou rodinou, nakonec nestojí nic v cestě. Dobude nový film svět? Neztratí na oplátku Ivan všechno, co měl a má, včetně sebe samého?

Bohemia se velmi dobře čte. Je vidět, že Svěrák je zkušeným filmovým tvůrcem – umí si vybrat atraktivní prostředí (aristokratické venkovské sídlo jako z anglického románu, katalogový ostrovní ráj), pěkně zvládá dialogy i humor (byť do toho typického svěrákovského mu ještě kousek chybí). Podařilo se mu také příběh zasadit do zajímavé epochy, což ocení zejména ti, kteří si na dobu před a po jedenáctém září 2001 ještě pamatují. 



Pokud Vás tedy zajímá, co by Jan Svěrák natočil, kdyby se po oscarovém úspěchu vydal se svou kariérou směrem na Západ od našich hranic, zkuste román Bohemia.

Děkuji knihkupectví Luxor za recenzní výtisk. 

Hodnocení: 70%

Jan Svěrák: Bohemia
  • Nakladatel: Ikar
  • EAN: 9788024940168
  • SBN: 978-80-249-4016-8
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 216 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)

úterý 12. listopadu 2019

Pentti Saarikoski: Čas v Praze

Na přelomu let 1966 - 1967 pobýval v Praze finský básník a prozaik Pentti Saarikoski, enfant terrible finské literatury a jedna z prvních tehdejších celebrit. Vydal se sem za jasným účelem - setkat se tu s východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch, se kterou se seznámil v Rumunsku na oslavách stoletého výročí narození rumunského klasika George Coșbuca. Saarikoski byl v tu dobu již podruhé ženatý (do svazku manželského vstoupil za svůj krátký život ostatně celkem čtyřikrát, celkem zplodil s různými ženami pět dětí), ale manželství bylo v troskách, spisovatel se potácel ve finančních problémech, takže v Praze na pozvání svého přítele novináře Ludvíka Veselého pobyl téměř dva měsíce. 

O svém pobytu v hlavním městě tehdejšího Československa napsal knihu Čas v Praze, která se ve Finsku stala bestselerem.  Dodnes se prý najdou finští turisté, kteří do Prahy přijíždějí s touto knihou v kapse a hledají místa, kde se tato autobiografie odehrává. 


Není úplně snadné popsat, o čem kniha pojednává. Je to vlastně jakési automatické psaní. Pentti Saarikoski zaznamenává své denní úkony, vztahy se ženami, které tady hojně navazuje, občas zavzpomíná na dětství, otce, vzpomene si na manželku a dítě, které zanechal ve Finsku. V následující větě se ale začne věnovat lidem, které tu potkává či lokálům, které každodenně navštěvuje. Podrobně popisuje nelehké bydlení ve staromládeneckém bytě na Smíchově, kde často nefunguje elektřina a společná toaleta se nachází na pavlači. Takový Bukowski trochu...  Je to jednolitý text, ve kterém se těžko orientuje, zároveň je to ale kniha velmi přitažlivá, takhle atraktivně zachytit své myšlenky a konání bych chtěla umět... Překvapivě tu není skoro nic o tehdejší politické situaci, Saarikoski se zaměřuje na každodenní věci, setkání s pohostinských zařízeních, cizince, které tu v barech potkává. Více se toho prý píše v Saarikoskiho pražských denících, hlavně o jeho rozčarování z tehdejších poměrů (Saarikoski přijel do Prahy jako přesvědčený komunista, realita ho ale zaskočila), ty ale česky dosud nevyšly. 

Na vydání knihy v nakladatelství dybbuk má lví podíl překladatelka Lenka Fárová, která na knihu narazila již v době svých studií. Překvapilo ji, že tato ve Finsku v mnoha ohledech kultovní kniha, navíc s názvem Praha v titulu, nebyla nikdy přeložena do češtiny, a tak strávila 20 let tím, že se snažila o její vydání. V Helsinkách kniha vyšla v roce 1967, v Praze o půl století později, v roce 2017.


Říkáte si, jak jsem se k téhle divné knize dostala? Byla to velmi specifická cesta - náhodou jsem narazila na akci Severský týden, a v ní na nabídku absolvovat literární vycházku po stopách Penttiho Saarikoskiho. Po 52 letech, no panečku. A tak jsem si obratem zakoupila e-knihu a na procházku se přihlásila. Bylo to velmi zábavné - sešlo se nás poměrně dost, určitě kolem 20, a společně s Lenkou Fárovou a hercem, který z knihy předčítal vybrané úryvky, jsme se vydali po Praze. První zastávka byla v Kroftově ulici (dříve Rosy Luxemburgové), kde Saarikoski skromně bydlel, dále jsme pokračovali přes Smíchov k mostu Legií (dříve 1. máje), kudy denně chodil či jezdil tramvají do Klubu spisovatelů na Národní třídě na oběd, zastavili jsme se u Národního divadla (o zdejších trigách na střeše je v knize zmínka) a v průjezdu divadla Viola, kde býval v té době štamgastem a kde balil holky na jednu noc.  Deštěm jsme se probojovali k Betlémské kapli (Jan Hus se v knize také objevuje) a procházku skončili zmoklí a zmrzlí na Staroměstském náměstí. 

Od překladatelky jsme se dozvěděli spoustu informací o pozadí knihy - s kým se v Praze Saarikoski potkával (jména byla z důvodu ochrany osob před persekucí změněna či anonymizována), o jeho složitých rodinných poměrech, o tom jak dopadl vztah s německou básnířkou, o dalších dílech autora (zaujal mě zejména Dopis pro mou ženu, který se pro změnu odehrává v Dublinu), jeho překladech a významu jeho básnických sbírek pro finskou poezii, bylo to vážně zajímavé. 


Musím říct, že nejsem zrovna fanda podobných knih - autobiografií životních loserů, kteří se flákají, chlastají, smilní a umírají mladí buď vlastní rukou či na celkové selhání organismu. Tahle kniha mě ale přesto zaujala. Nevím, jestli to bylo okolnostmi, za kterých se ke mně dostala, nebo tím obrazem černobílé (vlastně spíš šedé) Prahy konce 60. let, ale četlo se mi to velmi svižně a dobře. Dokonce si myslím, že si Čas v Praze budu dlouho pamatovat. 

Hodnocení: 90%

Pár fotek z vycházky:

 
 
 
 
 
  

 
 
 
 
 


Pentti Saarikoski: Čas v Praze
  • Nakladatel: Dybbuk
  • EAN: 9788074381690
  • ISBN:978-80-7438-169-0
  • Originál:Aika Prahassa
  • Překlad:Fárová, Lenka
  • Popis:1× kniha, vázaná, 136 stran, česky
  • Rozměry:11,5 × 16,8 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

sobota 9. listopadu 2019

Vendula Chalánková: Vernisáž

Českou výtvarnici Vendulu Chalánkovou sleduji už docela dlouho, přijde mi vtipná a zábavná. A letos na podzim jsem se konečně dočkala i výstavy v naší Oblastní galerii v Lázních. Vyrazila na komentovanou prohlídku s kurátorkou Markétou Kroupovou a dost jsem si to užila. Na návštěvníky tu čekají tu ilustrace ke knize Jacquese Rupnika (včetně tatíčka Masaryka), dva obří Václavové Havlové (jeden přikulující a druhý s plackou OF ve sněhové vánoci - oba se dostali i na placky, které jdou v galerii na dračku), ukázky z cyklů z brněnské Zbrojovky, kde má Vendula Chalánková svůj ateliér, cyklus Šanony i ukázka ze série Elektrospotřebiče. Portfolio Venduly Chalánkové je ale nepoměrně širší - podívejte se ostatně na její web: http://vendulachalankova.cz/



A co se píše na stránkách galerie?


Vendula Chalánková studovala v letech 1999 – 2006 Fakultu výtvarných umění v Brně, ateliér environment Vladimíra Merty a Mariána Pally. V roce 2001 podnikla stáž v intermediální škole Milana Knížáka na AVU v Praze a o 3 roky později v ateliéru intermedia Václava Stratila na FaVU v Brně. V tomtéž roce (2004) podnikla cestu do Indie, která pro ni byla zlomová. O rok později absolvovala ještě stáž na Facultad de Bellas Artes de Cuenca ve Španělsku. Je držitelkou několika ocenění, z nichž nejdůležitější je Zlatá stuha za knihu O ČERVENÉ KARKULCE, za výtvarnou část knihy pro začínající čtenáře za rok 2009, nominace na výroční cenu Muriel v roce 2015; kniha Proč nejsi jak chlapi v práci, vole? byla nominovaná v kategorii nejlepší původní scénář, a roku 2016 přišla nominace v Czech Grand Design.



Účastní se řady skupinových výstav a vystavuje též samostatně. Je zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách jako např. v Národní galerii v Praze, v Moravské galerii v Brně nebo Muzeu umění v Olomouci.



Vendula Chalánková: Vernisáž



Průřez volnou tvorbou i ilustracemi autorky se specifickým humorem na komorní ploše grafického kabinetu, Figurální motivy pro novou knihu Jacquese Rupnika "Střední Evropa je jako pták s očima vzadu" v čele s Václavem Havlem se střetávají s tématy jako kritika konzumní společnosti nebo otupené mezilidské vztahy, kterým se Vendula Chalánková průběžně věnuje. Výstava dala příležitost k obsahovému propojení straších prací na téma např. elektrospotřebiče s obdivovanou osobností nedávné historie. Zároveň se protíná práce volná s prací na zakázku, malba s kresbou a koláží.




















Josef Váchal: Fotografie

Maličká výstava v Oblastní galerii Liberec, v Lázních. Přiznávám, čekala jsem to trochu rozsáhlejší... Najdete tu fotky rodiny, přátel, mazlíčků, experimenty. Plus pár sítotisků a kreseb. Ale i tak je zajímavé sledovat Josefa Váchala v roli, ve které ho neznám, jako fotoamatéra:-)


Výstava představí nové pozitivy z originálních Váchalových negativů ze soukromé sbírky, které pořídil Miloš Šejn v osmdesátých letech 20. století. Tato soukromá sbírka negativů jako celek v současné době již neexistuje. Představená kolekce nebude obsahovat pouze kontakty, ale i zvětšeniny, čímž bude mnohdy silným způsobem podtržena obrazovost Váchalova fotografického vidění. Výstavu doplní několik Váchalových grafik v dialogu fotografie – výtvarné dílo vytvořené na jejím podkladu.


Datum konání: 10. 10. – 24. 11. 2019.


 
 
 
 
 
 
 

pátek 8. listopadu 2019

Tony Parsons: Třináctá oběť

Letos na jaře se mi díky nakladatelství MOBA dostala do rukou kniha britského spisovatele Spolek katů, která se zabývala pátráním po organizované skupině zabijáků, která vzala spravedlnost do svých rukou a svými skutky si získala nebývalou pozornost veřejnosti. Byl to skvělý thriller z londýnského prostředí, a tak jsem byla velmi ráda, když jsem si mohla nyní přečíst další díl ze série s kriminalistou Maxem Wolfem, tentokrát s názvem Třináctá oběť.


Na počátku všeho byla jedna mrazící dodávka odstavená v čínské čtvrti, ve které se našlo 12 zmrzlých těl mladých žen, které se pokoušely nelegálně dostat do Velké Británie. Řidič byl pochopitelně pryč, ale ve schránce na doklady ležely pasy obětí, jen jich nebylo 12, ale 13. Co se stalo s třináctou ženou? Mohlo by její svědectví objasnit, proč k této tragédii došlo? Do vyšetřování se opět pouští kriminalista Max Wolf, který musí rozplést zamotanou síť obchodu s lidmi, pochopit motivaci lidí, kteří opouštějí svou vlast s vidinou lepších zítřků, získání nového domova i důstojnosti, i odhalit dávná tajemství zločineckých klanů, které si i v moderních časech drží svou pozici v hiearchii organizovaného zločinu.

Třináctá oběť je velmi aktuální kniha. Ač vyšla v Anglii již v roce 2017, tak právě v den, kdy jsem knihu dočítala (konec října 2019), se objevila v tisku zpráva o hrozivém nálezu 39 mrtvých lidí v chladícím kamionu v Essexu… Spekulace o tom, co se asi dělo v nákladním prostoru, ve kterém bylo – 25 stupňů Celsia, jsem tentokrát přeskakovala, díky knize jsem měla poměrně jasnou představu. Vzpomněla jsem si taky na o rok starší knihu Marka Šindelky Únava materiálu a na knížku mé oblíbené Angely Marsonsové Zlámané kosti, kterou jsem četla před prázdninami a která se také zabývá obchodováním s lidmi…


Třináctá oběť je hodně depresivní a emotivní čtení, a to i přesto, že se až na scény z uprchlického tábora tolik nevyžívá v zobrazování násilí a libování si v děsivých detailech. Rozuzlení mě tentokrát tolik nepřekvapilo, jako v minulé knize, motiv byl poměrně zřejmý a vlastně i uvěřitelný. Můžete se každopádně opět těšit na řadu detailů z práce policie i z osobního života detektiva, ve kterém kriminalista sám vychovává malou dceru Scout (tady autor zřejmě čerpal i ze svých životních zkušeností, kdy v osmdesátých letech minulého století po rozchodu s manželkou zůstal sám s pětiletým synem). Ač mě tedy předchozí kniha série bavila víc, je i Třináctá oběť kniha, která stojí za přečtení, a to nejen jako detektivka, ale i jako sociální sonda do současného světa.



Hodnocení: 80%


Tony Parsons: Třináctá oběť
  • Nakladatel: MOBA
  • EAN: 9788024388786
  • ISBN: 978-80-243-8878-6
  • Originál: Die Last
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 352 stran, česky
  • Rozměry: 13,3 × 20,8 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)