École de Paris: Umělci z Čech

École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž - výborná výstaava ve Valdštejnské galerii, kterou jsem stihla na poslední chvíli. Úplně mě nadchl Otakar Kubín. A pak zralé, životem unavené ženy F. Z. Eberla. Moc pěkné.

École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž

Řekne-li se „čeští umělci v meziválečné Francii“, každému se dnes vybaví především jména František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen. Řeklo-li se totéž umění milovnému Pařížanovi dvacátých let, vybavil si v prvé řadě jména Georges Kars, Othon Coubine a François Zdeněk, nebo François Maurice Eberl. Právě oni se dokázali nejvíce prosadit na pařížské meziválečné umělecké scéně, jejich díla se objevovala v prestižních galeriích a na stránkách výtvarných časopisů. Byli součástí kosmopolitního uskupení umělců usazených především na Montmartru a Montparnassu, označovaného jako pařížská škola. 

Projekt se proto pokouší zmapovat Karsovu, Kubínovu a Eberlovu pozici v pařížském uměleckém provozu a připomenout jejich účast na výtvarných salonech a kolektivních výstavách. Vedle řady dosud neznámých děl od těchto tří autorů, která tvoří jádro výstavy, ukazuje také obrazy Edity Hiršové a světově známých autorů jako Amedeo Modigliani, Chaim Soutine, Jules Pascin, či Chana Orloff. 

Pro pařížskou školu je charakteristické míšení stylů, i jistá stylová hybridita způsobená právě oním kosmopolitním prostředím, v němž díla vznikala, umožněným aurou meziválečné Paříže jakožto uměleckého centra moderních uměleckých proudů. Nesporné však je, že společenský kontext, v němž tito umělci žili a tvořili, generoval v jejich tvorbě příbuzná témata: k charakteristickým námětům patřily portréty současníků, v civilu či v různých kostýmech, včetně jejich obchodních zástupců a galeristů, městské krajiny, výjevy z pouličního života chudinských čtvrtí Paříže, modelky, prostitutky, scény z kabaretů a cirkusů, pohledy do ateliérů, kaváren, zábavních podniků aj. – tedy soudobý život meziválečné Paříže.  S těmito tématy se tedy na výstavě setkáme především. Vedle toho jsou ale bohatě zastoupeny i Coubinovy krajiny z jižní Francie, a vůbec poprvé je představen soubor děl O. Coubina, který do své sbírky získal bratr Gertrudy Steinové Leo Stein.

Národní galerie: Libuše Jarcovjáková

Libuši Jarcovjákovou jsem poprvé zaregistrovala na jaře 2022, kdy s ní byl velmi otevřený rozhovor v časopise Heroine. S Marikou Pecháčkovou si  povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“

No a pak už to jelo - výstavy, rozhovory, film, i v podcastu už jsem na ní narazila. Velkou výstavu ve Veletržním paláci jsem si tedy nemohla nechat ujít.. 

Retrospektivní výstava představuje tvorbu fotografky, která přes půl století přirozeně a živelně mapuje svůj život a blízké okolí. 

Výstava uvádí stěžejní okruhy její bohaté fotografické tvorby: první volné cykly z Prahy ze sedmdesátých let minulého století věnované zkoumání vlastní identity, nočnímu životu a slavnému LGBTQ+ baru T-Clubu doplňují práce fotografky s romskou, vietnamskou a kubánskou menšinou z osmdesátých let 20. století. 

Výstava sleduje umělkyni, její úspěchy, nezdary a hledání sama sebe nejen v bývalém Československu, ale mapuje také její návštěvy Japonska, odchod do Západního Berlína, pád železné opony a návrat do Prahy v devadesátých letech. 

Výstava provádí diváka archivem i současnou tvorbou umělkyně. Fotografka je představena v širokém spektru jejích analogových i digitálních fotografií. Černobílé a barevné momentky se střídají s konceptuálně a typologicky působivými fotografiemi náhodných kolemjdoucích, přátel, milenců a milenek a vlastních autoportrétů, tak typických pro její tvorbu. 

Členění výstavy kurátorované Lucií Černou, společně s architekturou Anny Matouškové, podtrhává témata vášně, touhy, nejistoty, a hlavně vnitřní svobody.

Tohle asi nejsou fotky, které by se měly líbit, je to spíš svědectví o době,  o životě jedné nekonvenční ženy. Večer jsem na výstavu navázala filmem Ještě nejsem, kým chci být, který se dá koupit a stáhnout na kviff.tv. Jasně,  tenhle film si zaslouží velké plátno,  ale svět není dokonalý (a moje možnosti jsou omezené). Každopádně doporučuji obojí - film i výstavu (optimálně v tomto pořadí).

Libuše Jarcovjáková je legenda světové fotografie a nespoutaná žena, která se vzepřela všem konvencím. Její život je mozaikou fascinujících setkání a divokých příběhů – od drsného undergroundu komunistického Československa, přes exkluzivní focení pro módní špičky v Tokiu, až po dramatický útěk do západního Berlína, kde byla svědkem pádu Železné opony. Z tisíců analogových fotografií a stránek osobních deníků vznikl v režii Kláry Tasovské formálně jedinečný dokument, který nadchl publikum na festivalu Berlinale.