Rychle, rychle, než to všechno zapomenu. Shrnutí: 7 knih, 4 filmy, 5 divadel + divadlo, galerie a technická památka:-)
V dubnu to bylo s literaturou nějak slabší, ale zase jsem skoro na všechny knížky zvládla napsat recenzi:-). A bylo to taky překvapivě rozmanité:
Publicistika: Patrick Kingsley:
Nová Odysea. Vše, co jste kdy chtěli vědět o uprchlících a báli jste se na to zeptat.
Dětská literatura:
Cesta časem. Od Velkého třesku k Tesle a selfíčkům. Obrázkové.
Literatura pro ženy: Barbora Štastná:
Dobrá tak akorát. Bára ze Šťastného blogu vydává další knížku, která by nás měla uklidnit.
Osobní rozvoj: Karel Nešpor:
Jak být milejší. Kniha nejen pro střízlivé přátele, ale i pro nás ostatní. Zdravé emoce se nám mohou jen vyplatit.
Audiokniha: Peter May: Kritik. David Matásek načetl další knihu mého oblíbeného autora, tentokrát se jedná o vyšetřování vraždy kritika přes víno. Těch vražd bude nakonec více a jak už to u tohoto spisovatele bývá, stopy vedou do minulosti. Knížka ze série Akta Enzo (2. díl po Výjimečných lidech). Docela dobré to bylo.
Filmotéka byla tentokrát zajímavější, než v předchozím měsíce. Viděla jsem tři zajímavé dokumenty – první byl Nebe, peklo, Lucie – dokument o Lucii Bílé a musím říct, že ač nejsem zrovna fanouškem, tak mě zaujalo. Hodně osobní.
Druhý dokument se také týkal zpěvačky, Idy Kelarové, a jmenoval se O čo ide Idě – o jejím projektu s romskými dětmi, o romských osadách na Slovensku, o tom, jak je potřeba na sobě pracovat. Měla jsem na tenhle film tip už od svých romských inkluzivních přátel, ale nakonec jsem ho viděla až v televizi. Hodně zajímavé, neskutečná ženská.
Nejpůsobivější ale byl časoměrný dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Třeštíková 13 let sledovala ženu, která se dokázala se vymanit z drogové závislosti, dostat se z ulice, získat zpátky svého syna, najít si práci, začít studovat… Film o tom, že každý má šanci změnit svůj život (a někdy může pomoci i Jirka Bartoška).
Krom dokumentů jsem viděla ještě dva „normální“ filmy, ale ani jeden z nich jsem vlastně asi nepochopila. Ztracení v Mnichově a Toni Erdmann. Pusťte si to. Minimálně scéna s nudistickým mejdanem a bulharskou maskou stojí za to – naprosto, ale naprosto mě odrovnala.
Zbývají zážitky divadelní. Dvakrát jsem si střihla Divadlo Petra Bezruče. Poprvé hostovalo v Celetné s představením PS: … odepiš!, což je taková hříčka postavená na textech dopisů a pohlednic ze 70. a 80. Let. Bylo to překvapivě vtipné, zhusta absurdní, i když vlastně dost pakárna…
Na druhý kousek jsem se vydala přímo do Ostravy!!! Gangsterka Fligny, koks a fachmani mě nijak zvlášť neoslnila, trochu ve stylu Donalda Westlakea: naprosto nemožní lupiči se snaží ukrást poklad ze starého hradu. Vulgárními výrazy se rozhodně nešetřilo…
V Ostravě jsem pak viděla ještě v Komorní aréně Top Dogs. Kdysi jsem tohle představení o vysokých manažerech, kteří se ocitli na dlažbě, viděla v Divadle Na zábradlí, tohle bylo nějak doslovnější a „humornější“. Ostrava mě divadelně moc neoslnila, ale asi to bylo tou víkendovou omezenou nabídkou. Tak možná příště.
Dvě výborná představení jsem pak viděla v Praze. V Divadle v Dlouhé měla nedávno premiéru Lucerna, a ta se opravdu vydařila. "Ale té lípy se nevzdám!". Klasická hra v moderním hávu, výborné herecké výkony (sexy mlynář Orozovič), zdařilá výprava, kostýmy, hudba. Prostě – pokud seženete lístky, vypravte se, klidně i s dětmi.
Ve Studiu Dva jsem pak byla na novém cirkusu, představení skupiny Loser(s): Walls and bags. Wow! Nutno vidět! Úžasný malý kluk, který poletuje vzduchem. Vypracovaná těla tanečníků. Špičková akrobacie. Moc jsem si to užila:-)
Dolní oblast Vítkovice s vysokou pecí, Bolt tower a multifunkční halou Gong od architekta Pleskota – tahle technická památka fakt stojí za návštěvu. Možná to nejlepší, co se dá v Ostravě vidět.
