Zobrazují se příspěvky se štítkemčeská literatura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčeská literatura. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 6. července 2026

Dora Čechova: Terezko, vrať se

Nevím jak vy, ale zprávu o tom, že na filozofické fakultě UK v Praze se střílí, mám v hlavě úplně jasnou, ačkoliv už od události uplynou letos 3 roky. Bylo to pár dní před Vánoci a šílený střelec, student této školy, si donesl na fakultu zbraně a začal střílet. Zemřelo tehdy 14 lidí, studentů i pedagogů. Jenže to nebyly jediné obětí řádění šíleného vraha. Střelba měla i celou řadu zraněných obětí a psychickou újmu zanechala ve všech, kteří se v dané době ve škole nacházeli - to samé postihlo i jejich blízké.


A přesně z tohoto pohledu, z pohledu matky zraněné obětí, je psána kniha Dory Čechove: Terezko, vrať se. Dcera Dory Čechove, Terezka, byla studentkou prvního ročníku oboru komunikace neslyšících a ocitla se ve špatnou dobu na opravdu špatném místě, přímo v učebně číslo 425, kde zemřelo nejvíce lidí.

Kniha začíná líčením toho, jak je rodina - matka, otec a mladší bratr - uprostřed předvánočních příprav zaskočena zprávami z médií o střelbě na filozofické fakultě. Dcera se jim neozývá, telefon nikdo nezvedá. Začíná rozsáhlé hledání - objíždění nemocnic, kontaktování policie, sledování zpráv a improvizovanych seznamů pohřešovaných od samotných studentů na webu, k ničemu to ale nevede. Po mnoha dlouhých a těžkých hodinách je dívka nalezena v nemocnici na Královských Vinohradech, s těžkými zraněními hlavy, páteře, plic, po několika operacích, v umělém spánku. 

Dora Čechova, dívčina matka, pracuje jako novinářka, a protože ji psaní - ať už deníků pro sebe i pro dceru, nebo sdílení formou novinových článků  - pomáhá se se situací vyrovnávat (narozdíl od manžela, který to má naopak), rozhodne se o celé situaci informovat formou velmi intenzivní osobní reportáže. Vzpomínám si na první a s odstupem času i druhý článek, který pár měsíců po události vyšel v Respektu, bylo to velmi těžké čtení. Kniha líčí formou deníkových zápisků náročné léčení a rekonvalescenci, kde se rodina rozhodla dceru maximálně podporovat (neustálá osobní přítomnost v nemocnicích, učení se mluvit, psát, podpora léčitele, psychologů, canisterapie, hledání a využití nejnovějších lékařských metod, včetně stimulace míchy apod). 

Zajímavé je srovnávání přístupu personálu v pražských nemocnicích (Vinohrady, Krč, Motol) a v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, stejně tak jako různé způsoby, jak se se situací vyrovnat, které je možné sledovat u jednotlivých členů rodiny. Vše se pochopitelně popisuje hlavně pohledem matky, autorky knihy, je to bolestné, plné emocí, střídají se dny plné naděje s depresivními epizodami plnými zoufalství, smutku a beznaděje. S Terezkou a její rodinou prožijeme celý jeden rok, je to svědectví o síle rodiny, rodičovské, sourozenecké, partnerské a kamarádské lásce, o naději. 


Knížku jsem poslouchala jako audioknihu na rádiu Wave. Bohužel už není k poslechu k dispozici, ale pokud byste se k ní nějak dostali, tak tuhle formu určitě doporučuji. Knihu načetla samotná autorka, matka Dora Čechova. A i když není její hlasový projev perfektní, jak byste třeba od četby v rozhlase čekali, je to naprosto autentické a mrazivé. A velmi působivý je pak závěr knihy, kde sama přeživší Tereza Doležalová čte dopis zemřelým spolužákům, cituji pár vět

"Vědět, že brzy vydechnu naposledy, bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila.“
...
„Nezemřela jsem, ale kdybych v ten den umřela, vím, že jsem nenaplnila svůj život, neudělala jsem, co jsem měla a chtěla. Teď, když jsem byla ušetřena, mohu udělat, co mám a co chci.“
...
"Hodně lidí si stěžuje, jak se má špatně, že život nestojí za nic. Přitom my na rozdíl od Vás život máme a měli bychom ho naplnit. Být tady pro ostatní. Smysluplně žít. To i mně dává naději."

Pokud byste se chtěli o autorce a knize dozvědět víc, doporučuji tyto rozhlasové pořady:
Důležité je, že Terezce Doležalové se v rámci možnotí daří dobře a s pomocí exoskeletu se dokonce postavila i na nohy. Tak snad se jí bude dařit i nadále. 


Dora Čechova (nar. 1971) je česká spisovatelka. Debutovala v nakladatelství Labyrint povídkovou knihou Nechtěl jsem být Leninem (2012), na niž navázala dalšími sbírkami povídek Padaná letní jablka (2015) a Ženy, které potřebují muže (2021). Je také autorkou knižního rozhovoru Život a sochy Olbrama Zoubka. Její povídky vyšly v překladech do maďarštiny, němčiny, španělštiny a ukrajinštiny. Žije s rodinou nedaleko Prahy.

Terezko, vrať se, je velmi osobní kniha, bolestná a jitřivá. Ale je určitě dobře, že takové svědectví vzniklo, lidská paměť je nespolehlivá a zrovna na takové události by se zapomínat nemělo. 

Hodnocení: 100%


Dora Čechova: Terezko, vrať se (audiokniha)

  • Účinkují: Dora Čechova, Tereza Doležalová
  • Připravila: Iveta Novotná
  • Dramaturgie: Vojtěch Bohuslav
  • Zvuk: Tomáš Pernický
  • Hudba: Pavel Jan
  • Režie: Mikoláš Arsenjev
  • Premiéra: 5. 5. 2026
  • Natočeno: 2026

Dora Čechova: Terezko, vrať se 
  • Nakladatel: Labyrint
  • EAN: 9788088378495
  • ISBN: 978-80-88378-49-5
  • Doporučená prodejní cena: 399 Kč
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 232 stran, česky
  • Rozměry: 14,5 × 21 cm
  • Rok vydání: 2025 (1. vydání)
  • Jazyk: česky

středa 17. června 2026

Petra Klabouchová: Vona

Petra Klabouchová patří mezi nejpopulárnější současné české spisovatelky. Své náměty mimo jiné často čerpá v historii a také na milované Šumavě, odkud pochází. Obě témata se protínají i v její nejnovější knize s lakonickým názvem Vona. Ústřední příběh navíc vychází i z reálných historických skutečností – popisovaná událost se do dějin zapsala jako jedna z nejstrašnějších šumavských zim.



Vona, tak se v jejich rodině říká osobám ženského pohlaví. Těm, ke kterým se chovají jako ke služkám, které ponižují nadávkami a týrají fyzickým násilím. Tenhle postoj se dědí z otce na syna. Kdy to ale všechno začalo? 

Možná tenkrát, když se narodil první z nich, Anton. Byl slabý, znetvořený. Jeho silná máma ho ale vypiplala, navzdory odsudkům okolí. Pak ale přišla ta strašná zima roku 1853. V odlehlé šumavské osadě čekali jaro, místo toho ale dorazilo ohromné množství sněhu a potom rychlá obleva následovaná krutým mrazem. Z chalup se nedalo uniknout, došlo jídlo, dobytek pomřel hladem. V závěsu za řáděním přírody dorazila neznámá nákaza, černá smrt. Obyvatelé vesnice padali jeden po druhém, v šílenství a nezměrných bolestech. Když zima konečně ustoupila, našla záchranná výprava jen spoustu mrtvých těl a stíny těch, kteří přežili – byli to ale vlastně ještě vůbec lidé? 

Antonovi potomci mají ten dávný děs v sobě, ve svých genech. Přežívají za každou cenu, nesou si strach i potřebu ovládat, odnášejí to vždy jejich nejbližší. Každý z nich navíc střeží nějaké hrůzné tajemství, které se v knize postupně odhaluje. Dokáže něco tohle strašlivé rodové prokletí zastavit?

Vona patří ke knihám, od kterých se nemůžete odtrhnout, zároveň se ale děsíte každé další stránky. Autorka dokázala už ve svých předchozích dílech, že umí vybudovat trýznivou a děsuplnou atmosféru, stačí si připomenout třeba její úspěšný horor Ignis fatuus. Tady to ale dovedla do dokonalosti, až tak, že mám obavy se v létě na Šumavu vůbec vypravit. A to vůbec nemluvím o motivu nenávisti k ženám, to byla mimořádně silná káva. Vona je temný horor, prastarý archetypální příběh, který vás na několik nocí obere o spánek. 



Petra Klabouchová (*1980) je výrazná česká spisovatelka a novinářka, známá svým syrovým, temným stylem. Ve svých dílech často otevírá tabuizovaná historická témata. Mezi její nejúspěšnější romány patří mrazivé U severní zdi, již zmiňovaný mysteriózní Ignis Fatuus či nejnovější Duch Pankráce.

Psáno pro Magazín knihkupectví Luxor, kterému děkuji za recenzní výtisk.  


Hodnocení: 100%


Petra Klabouchová: Vona
  • Nakladatelství: Host
  • EAN: 9788027528592
  • ISBN: 978-80-275-2859-2
  • Doporučená cena: 449 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 304 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2026 (1. vydání)
  • Jazyk: česky

neděle 14. června 2026

Dagmar Benešová: Dětství není jen tak


Prožili jste své dětství v socialismu? Nebo vás zajímá, jaké bylo dětství vašich rodičů či prarodičů? Do 50. a 60. let minulého století vás vezme Dagmar Benešová ve své knize Dětství není jen tak.


Hlavní hrdinkou autobiografické knihy je holčička Tonička, vyrůstající v rodině, kterou bychom dnes označili jako „nefunkční“. Rodiče ji měli velmi mladí, což bylo tenkrát běžné, jako malou ji vychovávali prarodiče – otec byl na vojně a matka musela nastoupit krátce po porodu zpět do továrny. K rodičům se vrátila až po narození mladší sestry, o kterou se pak starala.

Rodiče jejich role nijak nenaplňovala, a i samotné manželství bylo problematické. Matka byla věčně nespokojená a zatrpklá, otec pil a běhal za ženskýma. Od dětí vyžadovali hlavně poslušnost, sami se chovali dost neurvale a bezohledně. Kromě nich však kniha představuje množství dalších postav – příbuzenstvo, sousedy, spolužáky, učitele. I oni mají své osudy, které dívka bezprostředně a trefně komentuje.

Obálka 1. vydání

Nejde o klasický román s uceleným dějem, jedna se spíš o mozaiku drobných epizod a vzpomínek. Nejvíc prostoru je věnováno rodinným vztahům, nechybí ani drobné příhody, trapasy, které plynou z dívčiny dětské naivity, důležitou roli hraje dobový kontext. Něco se smí říkat doma, ale ne ve škole, nespravedlivé jsou dopady kolektivizace a znárodnění, absurdní pak příhody z pionýra.

Kniha je psána civilně, občas s humorem či s ironií. Řada příhod vyznívá tragikomicky, ale celek působí spíše tíživě – zejména pokud si uvědomíme, jak náročné muselo být takové dětství pro citlivé dítě v tomto rodinném prostředí. Autorka nepíše ani náhodou humoristický román, spíš docela hořký dokument o dané době sledovaný dětskýma očima. Rozhodně si zaslouží vaši pozornost, v záplavě nostalgických retro příběhů vás tento drsný dětský pohled vrátí do reality. 



Dagmar Benešová (*1953) je česká matematička a pedagožka, věnuje se i malování. V roce 2006 získala ocenění Evropský učitel jazyků roku. Dětství není jen tak je její prozaický debut.

Psáno pro Magazín Knihkupec, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Hodnocení: 85%

Dagmar Benešová: Dětství není jen tak
  • Nakladatelství: Vyšehrad
  • Edice: Tvář
  • EAN: 9788026733669
  • ISBN: 978-80-267-3366-9
  • Doporučená cena: 399 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 256 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20 cm
  • Rok vydání: 2026 
  • Jazyk: česky

čtvrtek 11. června 2026

Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza


"Hej, ty tam
Típni toho Tita
Copak to jde?
Je to Titán!"



Zasněná próza ze slovinského Mariboru – taková je Mariborská hypnóza Dory Kaprálové. Tahle relativně útlá kniha stihla za krátkou dobu od svého vydání posbírat řadu ocenění (Magnesia Litera za prózu i za knihu roku nebo cenu Evropské unie za literaturu), a tak mě zajímalo, jestli si je opravdu zaslouží.

Knížku jsem si poslechla jako rozhlasové čtení na pokračování (Čtení s hvězdičkou) v Českém rozhlase. Všech osm dílů načetla sama autorka – a musím přiznat, že její interpretace je fakt osobitá.  A ano… i když jsem si na její projev musela chvíli zvykat, nakonec jsem byla: okouzlená.



Mariborská hypnóza rozhodně není klasický román. Spíš připomíná literární koláž, experimentální prózu složenou z drobných fragmentů, obrazů a myšlenek. Základní situace je přitom jednoduchá: mladá autorka přijíždí autobusem FlixBus do druhého největšího slovinského města na letní tvůrčí pobyt. Ubytuje se v levné ubytovně a začne Maribor pozorovat – zkoumá jeho ulice, historii, obyvatele i zvláštní genius loci. A to vše nejen z pohledu svého, ale i složenýma očima mouchy...

Z jejího pozorování postupně vystupují motivy, které se vracejí a drobně proměnují: mouchy ve všech podobách, hypnotizér a iluzionista Svengáli a jeho životní pouť jedním stoletím, ale také konkrétní historické postavy i epochy. Do textu vstupuje maršál Tito, který se Svengálim svádí boj o lásku drobné Elise, český architekt Czeike nebo spisovatel Drago Jančar. Krom toho se tu přítomnost neustále prolíná s minulostí – od světových válek přes jugoslávskou éru až po její rozpad. Kniha nás zavede k masovým poválečným hrobům v Tezně, na mariborské koupaliště, k řece Drávě nebo do muzea pro jednoho návštěvníka.

Spousta pasáží je pak podstatně méně uchopitelných, ale o to magičtějších: o bílé i černé magii, o síle hypnózy, o psaní jako takovém – a především o lásce. Láska je totiž v knize to nejdůležitější. 

„Na všechno už je pozdě, jen ne na lásku."

Text plyne pomalu, takřka snově. Jednotlivé obrazy se rozostřují a znovu zaostřují (i postavy vlastně pořád zoomují), vědomí se prolíná, postavy se míjejí i setkávají a čtenář jen udiveně naslouchá (resp. otáčí stránky). 

Ostatně – neoznačil právě Drago Jančar Maribor za zázračnou laboratoř světa?

Jak říká sama autorka: Abychom se nezbláznili z nepříliš optimistických vyhlídek směřování světa, neměli bychom podceňovat drobné, banálně něžné situace, které vedou odnikud nikam. Protože v nich je naděje – že taky kromě jiného kráčíme odnikud nikam a můžeme cestou něco nacházet a zase ztrácet.“

Na Databázi knih má tohle dílo hodně rozporuplné hodnocení, asi to chápu, není to knížka pro každého. Je to zvláštní, až divné, ale já jsem si tuhle knihu užila jako v poslední době málokterou jinou. Pokud třeba rádi čtete Olgu Tokarczuk, Jáchyma Topola nebo Biancu Bellovou, možná se chytnete i vy.  A já se konečně podívám po dalších knihách, které Doře Kaprálové zatím vyšly. A pořídím si Mariborskou hypnózu v papírové podobě, ta rozhlasová podoba se totiž brzo propadne do nepřehratelného archivu...




Dora Kaprálová (nar. 1975)  je česká spisovatelka, publicistka a dokumentaristka, která dlouhodobě žije a tvoří v Berlíně. Jejím otcem byl básník Zeno Kaprál - mimochodem, jejich brněnský byt byl přeměněn v Rezidenci Café Kaprál, kde se konají kulturní akce a mohou tu dlouhodobě pobývat i literáti na svých tvůrčích pobytech - určitě se tam chci při návštěvě Brna někdy podívat.



Kaprálová se v současnosti se živí jako lektorka kreativních filmových i literárních workshopů pro Akademii umění v Berlíně, jako učitelka českého jazyka i jako příležitostná knihkupkyně v německé-anglickém knihkupectví Mouse and Bear. V roce 2014 vydala debutující prózu Zimní kniha o lásce dedikovanou Peteru Esterházymu a jeho novele Jedna žena. Následoval tekutý román Berlínský zápisník z roku 2016, nominovaný na Českou knihu. V roce 2019 vydala  knihu povídek Ostrovy a po ní roku 2022 knihu o mezních, často tragikomických životních situacích: Utrpení a jiné žánry.

(zdroj wiki)

Hodnocení: 100 %


Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza
  • Nakladatel: Větrné mlýny
  • EAN: 9788074435492
  • ISBN: 978-80-7443-549-2
  • Doporučená cena: 369 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 140 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20 cm
  • Rok vydání: 2025 (1. vydání)
  • Jazyk: česky

čtvrtek 30. dubna 2026

Jana Jašová: Zapalte hranici

Vypadá to, že v poslední době čtu jen detektivky. Není tomu tak, ale v recenzích nějak převažují:-) Tentokrát jsem se pustila do nejnovější knihy Jany Jašové, od které jsem zatím četla jen Krutý měsíc (a ten se mi tedy krutě líbil). 




Kniha s názvem Zapalte hranici nás přenese do malé vesničky Bučina v Železných horách. Sem jezdila hlavní hrdinka knihy Aneta na chalupu, znala všechny místní, prožila tu i první velkou lásku s klukem Olinem. Jenže to bylo před osmnácti lety. A pak se stalo něco, kvůli čemu se Anetě dodnes zdají noční můry, co ji nutí žít na hraně, střídat zaměstnání i partnery, toulat se noční Prahou. Cestou ze zábavy tenkrát nabourali, kamarádka Jana uhořela a Olin, který opilý řídil, skončil ve vězení. Jenže ono to tenkrát nebylo tak jednoduché a ač si Aneta myslela, že pravdu nikdo nezná, objevil se vyděrač, který chce výměnou za mlčení peníze, hodně peněz. A tak se Aneta vrací na místo činu a bere s sebou spolubydlící Veroniku, která se těší na tradiční venkovskou oslavu čarodějnic. Je vyděračem někdo z místních? Olin, který se vrátil z vězení a odvykačky? Tony, Anetin pohledný snoubenec? Může do všeho zasáhnout Anetin bohatý otec, vlivný politik? Proč na Veroniku všichni z vesnice pořád civí? Co by se ještě tak mohlo stát?

Knihu vyprávějí dvě vypravěčky - v er formě Aneta, v ich formě Veronika. Díky tomu to má docela spád, postupně se doplňují díly skládačky, navíc obě ženy jsou velmi rozdílné, což je přitažlivé. Je tu také nějaká temná minulost, která se otiskuje do současných událostí, na druhou stranu mě bavily i ty celkem jednoduché věci týkající se běžného života hrdinek - Veronika třeba čte Roberta Galbraitha nebo poslouchá Radůzu:-) Je to kvůli tomu možná trochu rozvleklejší, ale to mi u takhle odpočinkové knihy vůbec nevadilo, vlastně mi to přidávalo na důvěryhodnosti. 

Jen mám v poslední době pocit, že se nějak opakuje to prostředí, venkov, tajemná minulost - z toho, co se mi na první dobrou vybavuje, tak podobně píše třeba Michaela Klevisová (Vraní oko, Dům na samotě, Letní slunovrat), nebo Jiří Březina (Nalezení). Každopádně tady je třeba autorku pochválit, ta atmosféra Železných hor i oné Valpružiny noci byla docela dobře vykreslená, asi bych se v podobném prostředí (mlýn, podzemí, hrad) taky necítila úplně bezpečně. Řešení zápletky se dá trochu odhadnout, ale nevadí to. Prostě příjemná detektivka, která se mi vyloženě trefila do ročního období (dočteno 28.4., tj. těsně před "čárami").




Jana Jašová je ročník 1968, což mě docela překvapilo - detektivky začala psát až po padesátce (ještě mám šanci začít!:-). Jinak vystudovala žurnalistiku a známá je především jako překladatelka z angličtiny (na svém kontě má několik stovek přeložených knih pro děti i dospělé). Její kniha Krutý měsíc získala žánrovou Magnesii literu  i cenu Jiřího Marka za nejlepší původní českou detektivní a krimi knihu roku 2024, u čtenářů uspěly i její další knihy: Znič to jméno nebo Dravé zvěři napospas (ty na mě ještě čekají). 

Hodnocení: 95%



Jana Jašová: Zapalte hranici
  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026760139
  • ISBN: 9788026760139
  • Doporučená prodejní cena: 469 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 352 stran, česky
  • Rozměry:13,2 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2026 (1. vydání)
 

pondělí 27. dubna 2026

Kristýna Trpková: Temné břehy


Kristýna Trpková patří mezi nejvýraznější současné české autorky detektivek. Proslavila se trilogií Stvůra, Vesnice a Vetřelec, přičemž první díl získal cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku a v loňském roce se dočkal i filmového zpracování s Kristýnou Ryškou a Kryštofem Hádkem v hlavních rolích. Její nejnovější román Temné břehy, nesoucí podtitul Pod hladinou číhá zlo, přivádí čtenáře do východních Čech, do zdánlivě poklidného městečka jménem Holice.




Právě zde se odehrává případ zmizelé mladé ženy, který dostává na starost kriminalistka Emilie Volfová. Pro Emilii jde o velmi osobní záležitost, a to nejen proto, že pohřešovanou dívku dobře zná. Holice před čtrnácti lety zažily sérii brutálních vražd dospívajících dívek, jejichž pachatel nebyl nikdy dopaden. Sama Emilie byla tenkrát obětí a ocitla se velmi blízko smrti, vyvázla snad jen zázrakem. Teď vše vypadá podobně, intuice či možná nějaké jiné síly táhnou Emilii do opuštěného kempu na břehu místního rybníka, kde se tenkrát tragédie odehrála. Mohl se vrah po letech vrátit? Nebo se jedná o napodobitele? Jak by ale mohl znát všechny ty podrobnosti, které se Emilii v paměti vybavují až teď, po letech?

Kristýna Trpková tentokrát nepřipravila svým čtenářům pouhou detektivku, ale spíš krimi román s prvky nadpřirozena. Temné břehy zdejšího rybníka jsou místními považovány za prokleté, umístění příběhu právě sem dodává knize tísnivou, místy až hororovou atmosféru. Autorka již tradičně nabízí detailní pohled na policejní práci, zajímavé byly zejména návraty k do minulosti, které přinesly nové stopy, včetně odhalení dřívějších nevysvětlených tragédií. Atraktivní je rozhodně Emiliina „dvojrole“ – oběť v původním případu a vyšetřovatelka v tom aktuálním. Nechybí ani nakouknutí do jejího osobního života, zejména do vztahu s přítelem Michalem, což může být příslibem pro pokračování série.

Temné břehy mají spád i potřebnou míru napětí a pokud se navnadíte na tu trochu přítomné mystiky, myslím, že si knihu užijete. 



Díky časopisu Knihkupec za recenzní výtisk.

Hodnocení: 90%



Kristýna Trpková: Temné břehy

  • Nakladatel: Kalibr
  • EAN: 9788028411381
  • ISBN: 978-80-284-1138-1
  • Doporučená prodejní cena: 449 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2026 (1. vydání)

čtvrtek 9. dubna 2026

Březnové knihy ...

 


V březnu jsem toho, koukám, přečetla (nebo ve třech případech vyposlechla) celkem dost. Inu, spousta hodin v metru..




Samko Tále: Kniha o hřbitově 

O téhle knize jsem hodně slyšela, nakonec jsem z ní ale úplně unešená nebyla... 

Anotace:
Tragikomický příběh mírně retardovaného Samka Tále, který svým bezprostředním pohledem nastavuje zrcadlo naší současnosti, se stal na Slovensku bestsellerem a oslovil čtenáře i u nás. Pod pseudonymem se ukrývá talentovaná slovenská prozaička Daniela Kapitáňová.

Asi je to tím, že jsem přecitlivělá na zpodobňování lidí s mentálním postižením v umění. Nějak mi vadí, když se za tyto lidi někdo schovává, když je nechává říkat něco, na co sami za sebe nemají odvahu. Zvlášť, když to vůbec nejsou hezké věci - tady promlouvá ústy Samka xenofobní slovenský národ...



Kristýna Trpkova: Temné břehy

První březnová detektivka.

Oficiální anotace: Před čtrnácti lety našli osmnáctiletou Emilii Volfovou ležet na břehu místního rybníka – nahou, téměř bez známek života. Stala se jednou z obětí sériového vraha mladých dívek, který v Holicích v té době řádil, jako jediná však zázrakem přežila. Přestože pachatel nebyl nikdy dopaden, město se z děsivé tragédie časem vzpamatovalo. Zapomnělo. Jenže teď zmizela další dívka. A Emilie, která se po traumatizující zkušenosti přidala k policii, věří, že nejde o náhodu. Za vším stojí stejný člověk. Jakási nevysvětlitelná síla ji navíc pořád táhne zpátky do opuštěného kempu – k místu, kde tenkrát byla za záhadných okolností nalezena i ona sama. Stejně jako dávné zločiny pomalu ožívají také Emiliiny vzpomínky na podivné události, které její záchranu provázely, a ačkoli příliš nevěří povídačkám místních, že zdejší vody jsou prokleté, nebere je zcela na lehkou váhu. V hloubi duše totiž moc dobře ví, že ani její přežití neměla na svědomí pouhá šťastná souhra okolností, ale něco mnohem, mnohem většího.

Tohle mě docela bavilo. Mám ráda ženské hrdinky v pozici detektivek a kriminalistek, mělo to i docela zajímavé prostředí maloměsta, vyprávění ve dvou časových rovinách, které na sebe ale navazuje. Ta mysterióznost byla pro mne trochu navíc, ale jo, líbilo. 



Cara Hunter: Vražda v rodině 

Druhá detektivka, první od Cary Hunter. Chtěla jsem se na doporučení pustit do série s inspektorem Fawleym, jenže jsem v knihovně sáhla vedle. 

Anotace:
Jedno tělo, šest odborníků. Dokážete vyřešit případ dřív než oni? V říjnu 2003, když bylo Guyi Howardovi deset let, byl jeho nevlastní otec Luke Ryder nalezen mrtvý na zahradě rodinného domu v luxusní londýnské čtvrti. Navzdory dlouhému vyšetřování, jemuž se u britských bezpečnostních složek dostalo jasné priority, nebylo nikdy vzneseno žádné obvinění a případ zůstal nevyřešen. Nyní budou tajemství odhalena — a to doslova v přímém přenosu. Skupina odborníků znovu prozkoumá důkazy v true crime pořadu Nechvalně proslulí a stopy začnou vyplouvat na povrch.

A moc pozitivně tenhle přehmat nehodnotím. Hlavně mě nebavila forma - jde vlastně o scénář k true crime televizní sérii, doplněný o články z novin, přepisy telefonátů, e-maily apod. Tohle mohlo být in v roce 2006, ne v roce 2023, kdy to v originále vyšlo. Spousta postav, všichni postupně podezřelí, ale tak nějak od začátku bylo jasné, kdo je vrah. Doporučit moc nemůžu...





Petra Stehlíková: Nasterea

Pokračování Naslouchače a Faji, o kterých jsem básnila v minulém měsíci. Jo, fascinuje mě, když někdo dokáže vymyslet celý nový svět. A vlastní terminologii - prý vychází z rumunštiny. Škoda, že zatím není venku poslední díl. Ten předposlední si tedy asi budu šetřit. Vyslechnuto jako audiokniha v podání Jitky Ježkové. 

Anotace:
Druhý návrat do temného světa, kde se na pravdu a naději už téměř zapomnělo… Omstakland byl napaden. Člověk, kterému Ilan zachránila život, rozpoutal peklo. Ilan se na poslední chvíli podařilo rozluštit dávnou větu i její smysl. Objevila cestu. A také místo, které hledaly celé generace. Místo, kde není život, ale jen jedovatá šedá mračna — průchod na druhou stranu retey.

Je to ale také místo, kde žijí nasterey, největší hrozba v Duvalském pohoří. Jenomže kým tito obávaní tvorové doopravdy jsou? Proč začali častěji a tvrději útočit? A co se skutečně nachází na druhé straně?

V Ilanině světě neexistuje nikdo, kdo by na tyto otázky dokázal odpovědět. Ti, kteří kdysi něco věděli, jsou už dávno mrtví. A ti, kdo se na druhou stranu vydali, se nikdy nevrátili. Ilan ví, že jí nikdo nepomůže. Ocitla se sama a bez ochrany bojovníků. Je sice sklenař, kterým nasterey neubližují… bude to však stačit k přežití?



Matthew Dicks: Ať vám visí na rtech 

Konečně taky nějaká self-help příručka:-)

Anotace:

Na základě čísla se ještě nikdy nikdo nerozhodl. Člověk potřebuje příběh.“ — Daniel Kahneman Máte pocit, že dějiny vyprávíte líp v hlavě než nahlas? Netroufáte si promluvit, když poslouchá víc lidí? A proč někdo zaujme hned první větou – a jiný ztratí publikum, ještě než začne? Jeden z nejlepších příběhů současnosti vás přesvědčí, že schopnost vyprávět není vrozený dar, ale dovednost, kterou může rozšířit každý. Matthew Dicks vás provede osvědčenou metodou, díky níž dokážete z obyčejných situací vytěžit silné i vtipné příběhy a poutavě je odvyprávět tak, že je posluchači prožívají společně s vámi. Když si jeho postup osvojíte, zlepšíte nejen vaši komunikaci, ale také vztahy a sebevědomí. V knize se mimo jiné dozvíte: Dobrý příběh nemusí být výjimečný, i běžná situace se dají podat tak, že zaujmou, dojmou nebo rozesmějí. O pozornosti nerozhoduje délka ani téma: jde o tempo, napětí a přesně mířenou pointu. Napětí se nebudu vysvětlováním, ale přesně dávkovaným mlčením. Nejsilnější moment často trvá jen pár vteřin a všechno před ním mu musíte podřídit. Když víte, co vynechat, začne vaše vyprávění působit lehčeji, jistěji a přirozeněji.

Obecně mám knihy z nakladatelství Jan Melvil dost ráda, tohle mě ale úplně nepřesvědčilo. Ač Matthew Dicks tvrdí, že storytelling není o humoru, ale o tom, jak chytnout za srdce, mě to prostě přišlo málo zábavné. Ale moc hezkou recenzi najdete u WuWeje, tak třeba vás zaujme a navnadí k přečtení... https://blog.wuwej.net/2026/03/17/matthew-dicks-at-vam-visi-na-rtech.html

Anebo si to budu muset přečíst víckrát.



Sarah Damoff: Naše zářná léta 

Tuhle knihu jsem měla na recenzi a docela mě zaujala, hlavně tím, že se v ní v průběhu let řeší fakt dost témat: těhotenství, potraty, alkoholismus, domácí násilí... Časem tu vyjde samostatná recenze.

Anotace: 

Ryan a Lillian Brightovi jsou čerstvě svoji, zamilovaní a chystají se založit rodinu. Jenže Lillian už jednou dítě měla a toto nově odhalené tajemství jejich vztahem otřese. Když se po prvních neúspěšných pokusech konečně dočkají dcery Georgette, stín na manželství tentokrát vrhne Ryanův strach z příliš velké zodpovědnosti, který se snaží utopit v alkoholu. Georgette v průběhu let přichází o své jistoty, její domov prochází těžkými změnami, a když ji v dospělosti vyhledá matčin syn, o němž neměla tušení, musí se rozhodnout, jestli dokáže odpustit a vyrovnat se se vším, co jí život přinesl.





Gisele Pelicot: Óda na život 

Anotace:
Kniha A Hymn to Life je memoárem, který vypráví příběh Gisèle Pelicot. Ženy, jež po dobu téměř deseti let tajně omamoval vlastní manžel a vystavoval ji i opakovanému znásilňování ze strany cizích mužů. Dominique Pelicot, Gisèlin bývalý manžel, byl v prosinci 2024 odsouzen k 20 letům vězení. Dalších padesát mužů bylo ve stejné kauze uznáno vinnými ze znásilnění, pokusu o znásilnění nebo sexuálního napadení, čehož se dopouštěli poté, co je Dominique kontaktoval přes internet.

Tuhle knihu by mě asi vůbec nenapadlo číst. Jenže pak ji na netu promovaly dvě ženy, které knihy obvykle nedoporučují, a pokud už ano, stojí to za to. Tak jsem si ji půjčila v knihovně a přečetla za dva dny.  A jsem vlastně moc ráda - ta kniha je výborná. Není to primárně jen o těch strašlivých činech, ale o vůli jít dál, přinést spravedlnost pro další ženy v podobné situaci- A taky o rodině, o společně prožitých (a hezkých) letech atd. Zároveň se tu hodně dozvíte o francouzské společnosti, trochu jako od Annie Earnoux, ale z trochu jiné pozice - od nepříliš vzdělané ženy, která vše vnímá optikou svého původu a  postavení. Nevěřila bych, že mě ta kniha tak dostane, rozhodně doporučuju. 



Jiří Klečka: Černý kos 

Tahle a následující kniha se dostali mezi užší výběr nominovaných na žánrovou Magnesii Literu v kategorii detektivek. A právem.

Anotace:
Zmizelé děti, dávné zločiny a osudy, které se po letech opět protnou Rok 2023. Venku poletuje listí, v altánu zní Beatles a Roman dostane zprávu, která ho vrací k nechtěným vzpomínkám. Jeho přítel Tomáš, s nímž ho spojuje temná událost z dětství, měl nehodu. Krátce nato zmizí chlapec — Romanův žák. Náhoda? Nebo se znovu opakuje hrůza, kterou Roman s Tomášem jako děti přežili? Roman musí zjistit pravdu za každou cenu. Zdaleka ale není jediný, kdo se případem zabývá. Bývalý kriminalista Alexandr Patera, jehož život kdysi také poznamenalo zmizení obou dětí, nemůže jen přihlížet. Dávné stopy znovu ožívají a vedou k pachateli, který by už dávno neměl existovat. Patera i Roman se dostávají na stejnou cestu, aby odkryli pravdu o zlu, které ani po letech nezmizelo.

Kriminální thriller plný napětí a nečekaných zvratů před čtenářem rozplétá dramatické osudy postav, utkané z hrůzných událostí temné minulosti.

Tohle bylo skoro seversky temné. Sice mám trochu pochybnosti, že by se něco takového mohlo stát v socialistickém Československu (Krkonoše sice jsou na hranicích a tehdy nebyly tak přístupné, jako dnes), ale i tak dobré. Asi začnu číst thrillery. 





Michal Sýkora: Žádné dobré zprávy

Druhá kniha z nominací na žánrovou Magnesii Literu. Pokud znáte Detektivy od Nejsvětější trojice (ať už z knih - např. Případ pro exorcistu, Modré stíny, Pět mrtvých psů, nebo z televizního zpracování), pak víte, co můžete čekat. Já si komisařku Výrovou už standardně představuju jako Kláru Melíškovou:-) Tohle bylo zajímavé tím, jak se to vyjadřuje k aktuální politické situaci, tedy hlavně k válce na Ukrajině a také k manosféře. Docela mě zajímá, jak to bude stárnout. Jinak asi standard, navíc opět využití/zneužití člověka s postižením, což mi dlouhodobě vadí. 

Anotace:
Komisařka Výrová na stopě bezcitného sériového vraha Loupežné přepadení studentky, které se zvrtlo. Nemotivovaná vražda ukrajinské profesorky historie, jež do Česka utekla před válkou. Zběsilý útok na oblastní manažerku bezpečnostní agentury. Zemřel vyznavač konspiračních teorií skutečně přirozenou smrtí? Souvisejí spolu tyto události, nebo se jedná jen o sled náhod? A není těch zločinů víc?

Bývalá policejní komisařka Marie Výrová se po tragickém vyústění svého posledního případu rozhodla věnovat jen rodině a výuce na právnické fakultě a už se nikdy neplést do žádného vyšetřování. Jenže pak se jí ozve starý kamarád s prosbou…

V románu Žádné dobré zprávy čtenáři najdou poutavé intimní i společenské drama, lásku, žárlivost, sex, manipulaci i nenávist. Chybět nemůže ani nezaměnitelná atmosféra olomouckých historických náměstí, úzkých uliček a starých univerzitních budov. A také nevlídné pusté cesty mezi zmrzlými poli a tajemná stavení obývaná „muži, kteří nenávidí ženy“. A zuřiví psi. A zlo, které plodí zlo, ale i spravedlnost, která má společně s rukou zákona nakonec vždycky trochu navrch.




Fredrik Backman: Úzkosti a jejich lidé 

Anotace:
Úzkosti a jejich lidé je naprosto bláznivá komedie o skupince rukojmích zajatých při prohlídce bytu. Neúspěšný bankovní lupič se uvnitř zamkne s přehnaně nadšeným realitním makléřem, dvěma morousy závislými na nákupech v IKEA, jedním potměšilým multimilionářem, smutnou starou paní, ženou v pokročilém stadiu těhotenství, otravným chlápkem a králičí hlavou. Nakonec to lupič vzdá a všechny propustí, ale když pak dovnitř vpadne policie, byt je… prázdný. V následné sérii zmatených výslechů všichni vylíčí svou verzi událostí a před čtenářem vyvstane klasická detektivní záhada: Jak se lupiči podařilo utéct? Proč všichni tak zuří? A hlavně — co se to dnes se všemi děje?

Fredrik Backman patří mezi mé oblíbené autory a tuhle knihu jsem četla už dávno. Teď jsem měla možnost vrátit se k ní v podobě audioknihy, což jsem si opravdu užila. Jestli neznáte, tak se nenechte zmást názvem a pusťte si. Humoru v literatuře není nikdy dost. 





Ivan Fíla: Tisíc očí 

Tak tohle asi byla pro mne kniha března - spolu s Ódou na život. Velký román, dlouhé časové období, morální dilemata, to je něco, co dokážu ocenit. Snad se k té recenzi dokopu.. Tisíc očí byste si asi přečíst měli...

Anotace:
Skončily boje, ustal řev, z tisíce očí teče krev, ví vrah, co jeho jest, ne oprátka, život je nejvyšší trest… Román Tisíc očí, inspirovaný skutečnými událostmi, je napínavá rodinná sága, mapující období od druhé světové války až do současnosti. Sugestivní příběh o hledání vlastní identity, vině a trestu, pomstě a odpuštění nás zavede do pekla koncentračních táborů, rozbombardovaných německých měst, komunistických gulagů, do drsné a zádumčivé krajiny Jeseníků i luxusního světa mezinárodního jet setu. Přiblíží nám nitra zločinců i jejich obětí, nezdolnou touhu po životě, spravedlnosti a vykoupení.

Kdy se stává z pomsty odpuštění? Je pykat naživu horší než smrt? Dřímá v každém z nás potenciální vrah? Jaké má následky propojení posttotalitní oligarchie s „nezávislou“ justicí? A jak do příběhu vstupují herečka Kim Novak, hvězda Hitchcockova Vertiga, slavný spisovatel Graham Greene či lovec nacistů Simon Wiesenthal?

Existenciální drama s prvky mystického thrilleru se svým originálním vypravěčským stylem vymyká jakékoli jednoznačnosti a žánrovému klišé. Ivan Fíla vytvořil moderní evropský román – trpké svědectví o minulosti, která stále formuje naši přítomnost.




C. J. Tudor: Upálené

Březen jsem zakončila thrillerem, a sice opět ve formě audioknihy. Od autorky jsem zatím nic nečetla (ani neslyšela), ale asi to napravím. Tohle bylo napínavé, na konci velmi překvapivé, ani ta lehce mystická rovina mi nevadila. 


Anotace:
Další thrillerová lahůdka s hororovou příchutí od autorky Kříďáka, Jámy a Těch druhých. Před pěti sty lety tady upálili osm mučedníků. Před třiceti lety tu beze stopy zmizely dvě dívky. A před dvěma měsíci tu tragicky zemřel místní farář. Vítejte v Chapel Croft, zapadlé vísce, jejíž tajemství leží ukrytá hlouběji než v hrobě a kde se zlo začíná znovu probouzet. Nahradit zesnulého duchovního sem přichází někdo, komu temnota také už mnohokrát zasáhla do života. Někdo, kdo bude muset otevřít staré rány a hlavně ochránit svou dospívající dceru před démony, kteří tady umějí být až příliš skuteční.

pátek 3. dubna 2026

Jiří Klečka: Černý kos

Mám pocit, že počty vydávaných knih už dávno přesáhly možnosti čtenářů stíhat a číst vše zajímavé. Takže s povděkem prohlížím různé literární soutěže a ankety a vyzobávám tipy. V nominacích Magnesie Litery jsem se zaměřila na žánrovou literaturu a vrhla se na detektivky (protože jak se říká ve Skandinávii - Velikonoce jsou na čtení detektivek nejlepší).



První nominace: Jiří Klečka: Černý kos. Tak o tomhle autorovi jsem zatím neslyšela ani slovo. A přitom tahle kniha byla fakt dobrá.

Odehrává se ve dvou časových rovinách. První v době socialismu - na začátku osmdesátých let se na Ostravsku cestou ze skoly ztratí malý kluk. Policie (tenkrát tedy asi SNB) po něm pátrá, ale po nějaké době je případ odložen. O pár let později stejná situace, pětiletý chlapec odvedený z pískoviště před domem. Po několika dnech se oba kluci zčistajasna objeví. Na neznámém místě v chatce v lese je držel pedofil a jim se podařilo utéct. Návrat do normálního života je ale složitý. Střih - současnost. Oba chlapci si i po letech nesou následky, mladší teď žije pod jiným jménem na druhém konci republiky, stal se učitelem, snaží se, starší má za sebou ošklivou bouračku na motorce - ani jemu se život úplně nepovedl. Co je ale nejhorší, zlo je tady pořád...

Oficiální anotace je možná ještě explicitnější:

Zmizelé děti, dávné zločiny a osudy, které se po letech opět protnou. Rok 2023. Venku poletuje listí, v altánu zní Beatles a Roman dostane zprávu, která ho vrací k nechtěným vzpomínkám. Jeho přítel Tomáš, s nímž ho spojuje temná událost z dětství, měl nehodu. Krátce nato zmizí chlapec — Romanův žák. Náhoda? Nebo se znovu opakuje hrůza, kterou Roman s Tomášem jako děti přežili? Roman musí zjistit pravdu za každou cenu. Zdaleka ale není jediný, kdo se případem zabývá. Bývalý kriminalista Alexandr Patera, jehož život kdysi také poznamenalo zmizení obou dětí, nemůže jen přihlížet. Dávné stopy znovu ožívají a vedou k pachateli, který by už dávno neměl existovat. Patera i Roman se dostávají na stejnou cestu, aby odkryli pravdu o zlu, které ani po letech nezmizelo. Kriminální thriller plný napětí a nečekaných zvratů před čtenářem rozplétá dramatické osudy postav, utkané z hrůzných událostí temné minulosti.

No, musím uznat, že to byl thriller jak ze Skandinávie. Hodně temné téma, dlouhá časová osa, promyšlený příběh. A ta atmosféra - jak z černobílého filmu. Jsem celkem ráda, že nás autor ušetřil explicitních popisů toho, co přesně se v opuštěné horské chatě odehrávalo, k dokreslení situace stačilo vžít se do situace kluků, kteří se vrátili z pekla a okolí jim to přesto dávalo sežrat.

Někde jsem četla, že se jedná o příběh, který byl napsán na podkladě skutečných událostí - ty se ale odehrály jindy a jinde, v jiném režimu, jiném státě. Nejsem si jistá, jestli by se něco takového mohlo opravdu odehrát v Krkonoších... To je ale asi moje jediná výtka, jinak mi to vše, včetně postav, přišlo více méně uvěřitelné. Pokud máte rádi krimi, které se odehrávají na velké časově ploše (tady vlastně od války, přes minulý režim až do současnosti), tak Černého kosa zkuste. A pokud máte rádi Beatles, tak je tahle kniha asi povinná - tahle britská skupina tu má taky svou roli...

Po delší době fakt detektivka, která stojí za přečtení. Pokud jsem vás nepřesvědčila já, zkuste rozhovor s autorem na stránkách nakladatelství HOST. 

Jiří Klečka se narodil v roce 1983 v Ostravě. Je absolventem Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava a v současné době zastává pozici manažera kvality v nadnárodní společnosti. Od roku 2018 aktivně působí jako řečník v rámci projektu Atmosféra Ostrava. Tato platforma zprostředkovává setkání s inspirativními osobnostmi a kombinuje hudební produkci s motivačními přesahy a duchovní tematikou. Ve své literární tvorbě se autor původně věnoval žánrům s fantaskními prvky. Aktuálně však přichází s žánrovým posunem k realistickému thrilleru. Jeho nejnovější dílo se vyznačuje temnou atmosférou, gradujícím napětím a hlubokým psychologickým vykreslením postav.



Hodnocení: 90%

Jiří Klečka: Černý kos
  • Nakladatel: HOST
  • EAN: 9788027525317
  • ISBN: 978-80-275-2531-7
  • Cena: 469 Kč
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 387 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
  • Rod vydání: 2025 (1. vydání)
  • Jazyk: česky

středa 4. března 2026

Julie Jursová: Displejem dolů

Tuhle knížku na pultech nenajdete, i když mi to přijde škoda. Autorku jsem kdysi poznala osobně, ale vůbec ne jako skvělou výtvarnici a spisovatelku, ale jako farmářku a majitelku penzionu. Před pár lety  jsme u nich na statku byli se synem 2x na hipoterapii. Zůstala mi na FB v přátelích a já postupně zjistila, že parádně maluje a taky píše. Loni jsem se začetla do jednoho jejího skvělého dystopického románu, ale byl na pokračování na Wattpadu, což je pro mě potíž, nejsem schopná udržet pozornost a pravidelně stahovat. Na sklonku minulého roku ale Julie napsala novelu ze současnosti a pro podobné tragédy, jako jsem já, ji vyrobila i jako pdf. A tak jsem si ji s potěšením přečetla.




Děj je jednoduchý - hlavním hrdinou je mladík Michal, který rád fotí a živí se jako kurýr. Proplouvá si životem, paří, honí holky. A pak najednou potká dvě - jedna (Markéta) by mohla být ta pravá na celý život, tedy pokud by se trochu zklidnil a hrál tu hru vážně, druhá (Nina) je vzrušující, tajemná, femme fatale. Jenže, když si vybere tuhle, o tu první přijde. Michal ale nakonec přijde hlavně o práci a o prachy a musí tu hru hrát ještě jinak, nebezpečněji. Jak se píše v oficiální anotaci: Příběh pracuje se sexuální tématikou, vztahovou nestabilitou a psychicky náročnými situacemi.
Ukázka:  
Sešli jsme se v malé kavárně kousek od její práce. Stála u okna, kabát přehozený přes opěradlo židle, ruce kolem hrnku. Když mě spatřila, usmála se.

Sedl jsem si naproti a chvíli si jen tak povidali.

„Jsi nějakej unavenej," řekla po chvíli.

Nebyla v tom výčitka, spíš konstatování.

„Zase práce, pokrčil jsem rameny.

Přikývla, ale dál už se neptala. Z nějakého důvodu mě to štvalo. Tohle tiché pojmenování problému a jeho následné přijetí mi bylo nepříjemné. Bralo mi to možnost sebeklamu a obhajoby.

Dopili jsme kafe a konečně vyšli ven. Šli jsme pomalu, vedle sebe. Občas se dotkla mojíruky, jako by si ověřovala, že tam pořád jsem. Byl. Jen jsem měl pocit, že se na sebe dívám z dálky.

Na rohu ulice jsme zastavili. Místo, kde se buď rozloučíš, nebo pokračuješ. Chvíli bylo mezi námi napjaté ticho.

„Jestli chceš," řekla nakonec a trochu zaváhala, můžeme jít ke mně."

Nebyla to samozřejmost. Byla to opatrná nabídka.

Přikývl jsem možná až příliš rychle.

„Jo," řekl jsem. „Rád."

Usmála se. Ne vítězně, ale spíš úlevně, jako kdyby ji to pomohlo vyřešit nějaké vlastní dilema.

Její dům byl tichej. Starší činžák bez výtahu. Schody voněly čisticím prostředkem a starým dřevem. Odemkla, rozsvítila a pustila mě dovnitř.

„Boty klidně nech tady," řekla a hodila klíče na misku u dveří.

Byt byl teplej. Ne přetopenej, ale útulnej. Nábytek poskládanej z věcí, co se prostě sešly.

Hrnek od čaje odloženej na lince, knížky seskládaný trochu nakřivo, svetr ledabyle přehozenej přes židli. Byl to byt, kde někdo doopravdy žil.

Svlikl jsem bundu a pověsil ji vedle té jeji. Na vteřinu mě zarazilo, jak samozřejmě to působilo.

„Dáš si něco?" zeptala se. „Mám víno, čaj... a koupila jsem pivo."

„Pivo zní dobře," řekl jsem.

Moc dobře se to četlo, byť hrdina byl dost kretén. Samozřejmě mě bavily pražské reálie, to na mě zapůsobí vždycky.  Přemýšlím, kdy jsem naposledy četla něco podobného. A možná bych si podobné oddechovky mohla dávat častěji.


Jinak autorka na FB píše: Jo. Tak tohle byl poslední počin minulého roku.
Už jsem o tom párkrát mluvila, hlavně proto, že je to můj první text, který ani na milimetr nesahá do fantastiky. Žádná magie, žádný únik do jiných světů. Jen Praha, lidi a věci, které si obvykle radši nepřiznáváme.

Původně to měla být romantika. Pak něco s nádechem magického realismu. Chvíli jsem si myslela, že píšu erotiku. A nakonec z toho vyklouzla úplně jiná věc. Holt si to žánrově sedlo tam, kam potřebovalo, i když to zpracovává témata, která jsou nehezká a mnohdy nepohodlná.

Možná se do toho promítlo to, jak se poslední dobou kolem nás pere nihilismus s realitou. Možná jen přišla fáze, kdy jsem se rozhodla svým postavám nic neulehčovat. A jestli dělají peklo ze života ony mně, nebo já jim… to už je asi otázka úhlu pohledu 

Výsledek?
Z románu je nakonec po prořezání novelka a během pár dní ji celou nahraju na Wattpad.
Doporučuju hlavně lidem s nízkým tlakem. A varování pro alkoholiky: z dosahu radši odklidit všechny flašky. Marek pije, když se mu něco sere. A ruku na srdce. Sere se mu to často.

Jo a takové info dopředu.
Hlavní postava je antihrdina. Žádný "bad boy", který čeká na tu pravou, co ho zkrotí. Tohle fakt není materiál na romantickou nápravu. Prostě antihrdina. Prý si ale v druhé půlce urve i nějaké sympatie… ale to já posoudit neumím. Je totiž můj. A já mám slabost pro všechny svoje postavy. Bez rozdílu.



Pokud byste se chtěli začíst, tak celý text najdete na již zmiňovaném Wattpadu: 

Hodnocení: 90 %

pátek 2. ledna 2026

Martin Vopěnka: Pražský golem, rabi Löw a moje židovská duše

První letošní přečtená kniha, která se ocitla pod stromečkem jako překvapení. A jsem z ní poněkud rozpačitá. Graficky je nádherná. Výtvarnice a ilustrátorka Renata Fučíková odvedla jako vždy výtečnou práci, je radost knihou listovat a objevovat všechny detaily. K těmhle ilustracím se chcete vracet.

Renáta Fučíková (* 3. ledna 1964 Praha) je česká výtvarnice a ilustrátorka, která se věnuje především tvorbě autorských knih o historii. Je nositelkou mnoha ocenění včetně několika Zlatých stuh, tří nominací na cenu Magnesia Litera, Grand Prix v Záhřebu 2018, zápisu na Čestnou listinu IBBY 1998 nebo ceny na Bienále ilustrací v Teheránu z roku 1997. Českou republikou byla v letech 2011–2013 třikrát po sobě nominována na prestižní Astrid Lindgren Memorial Award. 
(wikipedie)



 

Problematičtější mi ale přijde text. Vlastně jsem vůbec nepochopila, pro koho je určen... Možná pro děti? Tomu by asi odpovídalo pojetí o Golemovi, kterému je ale v knize věnováno celkem asi jen 8 stránek. Nic, co by člověk nevěděl z pop kultury, informačně asi podobně nabité jako Tajemství všech tajemství Dana Browna. O něco víc se autor věnuje židovské historii a kultuře, ale opět takovým na můj vkus velmi zjednodušujícím pohledem - pogromy, alchymisti, astrologie a astronomie, Rudolf II., rabi Löw jako předchůzce Komenského (po vzoru Jára Cimrman inspirující?). Ze středověku se ale rázem ocitáme v současném Izraeli, kde autor hledá paralely ke Golemovi. 


To celé je pak doplněno líčením autorova životrního osudu. Ač jeho matka byla židovského původu, nikdy se o tom doma nemluvilo, žádná židovská výchova ani tradice neprobíhaly, přesto se autor stylizuje do role málem posledního pražského židovského spisovatele a vykladatele židovské duše. Však mu testy DNA ukázaly, že je z 56 procent Aškenázský Žid. 

   
     

No, nevím no. Nějak mi to nesedlo a vlastně mě to spíš rozčilovalo. Dovršil to pak rozhovor, který s autorem na Novinkách vedla Lenka Hloušková, cituji:

Zjistil jsem, že – ač naše rody pocházejí z Karlovarska a Plzeňska – stopy vedou až k rabi Löwovi.

Jste tak zběhlý v dělání rodokmenů, že to víte?

Ani ne, ale napsala mi vzdálená příbuzná z Ameriky. Ozvala se přes web MyHeritage v momentě, kdy jsem připravoval knížku o golemovi. Byla to pro mne dechberoucí informace. Nechci, aby to znělo pyšně, ale cítil jsem, že rabi Löw měl úplně stejnou osobnost, svým způsobem stejný příběh jako já. Taky nebyl „doma“ přijat, uspěl nejdřív v Polsku, až pak se vrátil do Prahy.

Proslavil jste se nejdříve v Polsku, až poté v Česku?

Ano, pomohl mi spisovatel, novinář Mariusz Szczygieł. Několikrát veřejně prohlásil, že jsem pro něj největší český spisovatel a vydal mi v Polsku dva romány. Tak úžasné recenze a ohlasy, jako tam, jsem tady nedostal.

S Löwem mám společné i to, že se angažoval i politicky: jednal s císařem. Já lobuji za knižní kulturu v nejvyšších patrech politiky. Vedle toho se zabýval pedagogikou a vykládal kabalu srozumitelně. Mě baví psaní pro děti a také se snažím i ty nejsložitější věci sdělit jednoduše. A v pozadí jeho znalostí stála i matematika. Zkrátka mám pocit, že jsme stejné osobnosti. Skoro jsem se začal cítit až jeho reinkarnací – velmi mne to zasáhlo.

 

O autorovi pak více tady:

Martin Vopěnka (* 8. září 1963 Praha) je český spisovatel, publicista, nakladatel a cestovatel. Narodil se v Praze v rodině matematika Petra Vopěnky, pozdějšího ministra školství ČR, a Heleny Vopěnkové, rozené Levčíkové; po matce je židovského původu. Protože otec trval na jeho vysokoškolském vzdělání, vystudoval Fakultu jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Studium ukončil v roce 1987, vystudovanému oboru se však nikdy nevěnoval. Do roku 1990 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. říležitostně píše polemické články, zejména do deníku Mladá fronta DNES. Je členem českého PEN klubu. V roce 2013 byl zvolen předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů.
(zdroj wikipedie)



Jak praví oficiální anotace: Kniha si neklade za cíl nic menšího než zažehnout zájem o poznání - ať už rudolfinské doby, židovství, základů evropské vzdělanosti, anebo vlastních kořenů. V mém případě to úplně neklaplo... 

Tak budeme doufat, že další knihy od Ježíška budou trochu lepší (a budou: spoustu jsem si jich koupila sama:-)

Hodnocení: 60 %


Fučíková, Renáta a Vopěnka, Martin: Pražský golem, rabi Löw a moje židovská duše

  • Nakladatel: Práh
  • EAN: 9788076960602
  • ISBN: 978-80-7696-06
  • Doporučená prodejní cena: 369 Kč
  • Ilustrace: Fučíková, Renáta
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 80 stran, česky
  • Rozměry: 19,5 × 24 cm
  • Rok vydání: 2025 (1. vydání)