O téhle knize jsem se dozvěděla náhodou před několika lety – moje kamarádka si ji přála k vánocům, kniha ale v té době nebyla nikde k sehnání. Dala jsem si ji do seznamu knih, které bych si chtěla přečíst – a jak už to tak bývá, kontextová reklama na Facebooku mi ji o něco později ukázala v reklamě. Nakladatelství K.A.V.K.A. totiž tuhle skvělou a beznadějně rozebranou knihu o Japonsku v listopadu 2021 dotisklo.
Kniha Sláma i hedvábí má podtitul: Život na japonském maloměstě před sto lety, což je zcela vystihující. Jedná se o sbírku vyprávění obyčejných lidí, které při návštěvách svých pacientů vyslechl a na magnetofonové pásky patnáct let zaznamenával místní lékař Džuniči Saga. V roce 1981 ji vlastním nákladem vydal pod názvem Cučiura, náš domov. Knížka obsahuje krátká vyprávění příslušníků nejrůznějších profesí, pro nás často exotických – rýžaře, výrobce tófu, kata, výrobce dřevěného uhlí, mafiána, gejši, ale také porodní asistentky, vetešníka, obchodníka, kováře, pokrývače, bednáře, kadeřnice, rybáře, vojáka. Ti všichni vzpomínají na svůj život, na chudé poměry a náročné životní podmínky na maloměstě v první polovině dvacátého století. Jejich vyprávění je velmi otevřené a syrové, život tehdy byl úplně jiný, než je dnes. Bída, hlad, každodenní dřina, pro dnešní dobu nepochopitelné podmínky pro život (a to se ještě do českého vydání údajně nedostaly ty nejdrastičtější vzpomínky). Ale přesto většina zpovídajících na tu dobu vzpomíná s láskou a touhou vrátit se na chvíli do časů svého mládí.
Knížka vzbudila po svém vydání v Japonsku velký ohlas, dočkala se řady vydání, brzy byla přeložena do angličtiny a přes ní pronikla i do dalších jazyků. Zahraniční novináři v Japonsku ji v roce 1987 zvolili za knihu roku.
Knížku v Japonsku v roce 1996 v anglickém překladu objevila a posléze z japonštiny do češtiny nádherně přeložila japanoložka Vlasta Winkelhöferová, držitelka Řádu vycházejícího slunce se zlatými paprsky a rozetou, což je druhé nejvyšší vyznamenání Japonska udělované cizincům. České vydání zdobí ilustrace Susumu Sagy.
Úryvek z vyprávění obchodníka s rýží:
Obyvatelé dlouhých společných baráků na terase Fudó byli všichni bez výjimky nesmírně chudí. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval v obchodě s rýží, nadmíru dobře jsem věděl, jak moc jsou chudí. Když muž celý den pracoval a večeř se vrátil s vydělanými třiceti nebo padesáti seny, jeho manželka s tou jeho celodenní mzdou v hrsti k nám až pozdě večer přišla nakoupit trochu rýže. Pokud si mohla dovolit nakoupit jedno šó, což byly zhruba dvě kila, tak na tom byla ještě moc dobře, většina žen ale mohla koupit nanejvíš pět nebo sedm gó. … Protože jsme nemohli mít krám otevřený až dlouho do noci, občas se nám stávalo, že když jsme večer v obvyklou dobu zavřeli, hned brzy ráno někdo bušil na dřevěné okenice a zvenčí se ozývalo: „Prodejte mi prosím rýži, děti mají hlad!“
Nebo třeba vzpomínka kadeřnice:
Děvčátka v útlé věku nosila vlasy dlouhé a rozpuštěné. Tomu se říkalo amisage. Jak dívky vyrůstaly, česaly si své vlasy pečlivěji a přidávaly i různé malé ozdoby, jako například papírové stužky. Když děvče ve dvanácti či třinácti vyšlo ze základní školy, nemohlo již nosit vlasy volně rozpuštěné. Bylo zvykem upravit jí vlasy do účesu momoware. Na venkově, kde jsem žila já, si muselo děvče své vlasy učesat do tvaru momoware hned druhý den poté, co dokončilo školní docházku. A již si také kimono nemohlo zavazovat úzkým obyčejným páskem, muselo si uvázat pořádný pás obi. To byly zásady, které platily obecně: hned se učesat do mnoware a začít nosit obi.
…
Velikost účesu byl rovněž určována věkem ženy. Když to byla vdaná paní mezi dvaceti a třiceti, byl její účes upraven do velkých a bohatých tvarů. Takový je na obrázku a říkalo se mu daicukasa. Pokud byly vlasy vyčesány do ještě většího účesu, mluvilo se o daidaicukasa. Ale jakmile žena překročila třicítku, uzel se začal postupně o něco zmenšovat. Po čtyřicítce ještě víc a od padesáti šedesáti let to začal být ubohý malý drdůlek, který ženě jen tak seděl nahoře na hlavě. Pod takovým drdolem si už každá žena plně uvědomovala, že je stará.
Máte-li rádi Japonsko, nebo máte-li nějakého japanofila ve svém okolí, pak neváhejte, tohle je knížka, kterou si užije každý milovník téhle ostrovní země, stejně tak jako čtenář, který rád čte o starých časech. Knížka je opravdu krásná, a to i do ruky - hezký papír a milé ilustrace už se tak často nevidí.
- Nakladatel: Kavka, knižní a výtvarná kultura s.r.o.
- EAN: 9788090764507
- ISBN: 978-80-907645-0-7
- Překlad: Winkelhöferová, Vlasta
- Ilustrace: Susumu, Saga
- Popis: 1× kniha, brožovaná, 208 stran, česky
- Rozměry:17 × 24,5 cm
- Rok vydání: 2019 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat