Vlastně nevím, jak se ta knížka u nás doma ocitla. Prý ji někde pochválil Petr Koubský z Deníku N, a tak ji Tomáš hned objednal (taky koukáte, jakou u nás má Koubský autoritu?:-)). Jenže pak ji přečetl a byl z ní nějak rozčarovaný.
Mrkla jsem na anotaci: "Vincent pracuje jako barmanka v hotelu Caiette, pětihvězdičkovém úkrytu ze skla a dřeva na ostrově Vancouver, kam se dá dostat jedině na člunu. Ve chvíli, kdy jí majitel hotelu dá spolu se spropitným i svou vizitku, se její život otočí o sto osmdesát stupňů. Nebude to poprvé ani naposledy. A také nebude jediná. Ten den zasáhne do života i jejímu nevlastnímu bratru Paulovi (závislému často na drogách, ale vždycky na hudbě) nebo vysoce postavenému manažeru lodní logistiky Leonovi. O třináct let později na jedné lodi jejich příběhy vyvrcholí. Ale možná je to jen další začátek. Protože časy, místa a děje tvoří síť, v níž se postavy setkávají. Ať jsou živé, nebo mrtvé.".
Okoukla ohlasy na obálce "Celým románem prostupuje pomíjivost... Když do sebe jednotlivé kousky začnou zapadat, je to vzrušující..." (Associated Press) a "Nejočekávanější kniha roku 2020 podle New York Times".
Nahlédla do hodnocení na goodreads.com: "Jen mrkám, dívám se nepřítomně, ve tváři mám fascinovaný výraz... To je velkolepé... Když obdivuji něčí výjimečnou mysl a mimořádně talentované tvůrčí schopnosti, žádné slovo k popisu díla, které vytvořil, mi k vyjádření mých pocitů nestačí. Emily St. John Mandelová je čarodějka a génius, který nás dokáže překvapit, jak dokonale zvládnutá slova a chytré vyprávění, bezvadně propracované a vrstevnaté charaktery postav mění naše světy. ... Je to fascinující, nezapomenutelné a intenzivní čtení, které vám pomůže sžít se s chybujícími postavami a způsobem jejich vyrovnávání se s pocity viny s nadpřirozenými motivy. Krása psaní mě fascinuje, nechtěla jsem, aby to skončilo, a snažila jsem se číst pomaleji než obvykle, abych vstřebala každé slovo, věty, dialogy, celé detaily."
Týjo, nejvyšší čas udělat si vlastní názor! Navíc jsem v izolaci a mám spoustu času, že ano... A tak jsem si Skleněný hotel přečetla a teď se snažím pochopit, co to vlastně bylo.
V knize se Madoff jmenuje Jonathan Alkaitis a většina děje (no, děje...) se točí kolem něj a lidí kolem něj a lidí kolem nich... Vincent, jeho atraktivní partnerka, kterou vydává za manželku, jeho kolegové, kteří hru hráli roky s ním a teď mají v hlavně mlhu a nechápou, jak se mohli takhle zpronevěřit, klienti, kteří mu svěřili své celoživotní úspory a pak přišli na buben. Někteří skončí ve vězení, další spáchají sebevraždu, jiní se musí na stáří přestěhovat z domu na Floridě do karavanu (ano, Nomadland). Pak jsou tu ale další a další postavy, které dávají ještě menší smysl - správce hotelu, který miluje samotu (Skleněný hotel v názvu knihy odkazuje na odlehlé místo s luxusním pětihvězdičkovým hotelem, který Alkaitis vlastní a kde občas lapá nové investory, místo, kde se seznámí s barmankou Vincent), příbuzní původních postav, z nichž někteří jsou už taky po smrti (rodiče Vincent, bratr Jonathana malíř Lucas nebo jeho mrtvá manželka Vanessa), přátelé a známí z mladých let (Anikka ze skupiny Baltica, malířka a investorka Olivia). Ti všichni se knihou mihnou, vyslouží si pár stránek, snad kvůli tomu, že vše souvisí se vším a když jednou někoho potkáte, váš život už nikdy nebude stejný jako dřív, ale jejich přítomnost v knize stejně nedává smysl....
Hele, nezní to dost divně? Mně teda rozhodně. Ok, kdybych v roce 2008 žila v USA a zažívala ty šílenosti, které se kolem pádu finančního a realitního trhu děly, na vlastní oči, asi bych z té knihy měla taky nějaké zajímavé deja vu. Aktuálně se ale nějak nechytám. Sleduju životní zvraty (z holky, kterou vyhodili ze školy kvůli modrým vlasům a nápisu na okně nejdřív barmankou, poté vydržovanou manželkou na vysoké noze a následně kuchařkou na kontejnerové lodi; z drogově závislého studenta se špatným svědomím přes nočního vrátného k drogově závislému úspěšnému psychedelickému hudebníkovi; z vysoce postaveného manažera v lodní dopravě k důchodci bez střechy nad hlavou atd atd) a pořád čekám, že to dá na konci nějaký smysl. Že pochopím, proč je graffiti na okně něčím, co musí postavy řešit dlouhé roky ("Pozři mě." a "Co se napít střepů?"). Skákání mezi osudy v rozmezí cca 20 let tam a zpět tomu nepřidává. Neříkám, že s tím nedokážu držet krok, ale neuniká mi něco? Nebo je to fakt celé o tom, že život je jakási skládačka, kde potkáváme, vzpomínáme, odhazujeme kvůli penězům svá morální východiska, prožíváme traumata, litujeme a vymýšlíme si, jak by se to mohlo vše odehrávat, kdybychom v minulosti udělali něco jinak? A čtenář má být nadšen z toho, že to Emily Mandelová odhalila a popsala?
No, nevím. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to dost o ničem. Anebo jo, dovzdělala jsem se a do své slovní zásoby zařadila spojení Ponziho schéma. Není to málo, Antone Pavloviči?
Pokud máte rádi divné knihy, které si nakonec můžete vyložit jakkoliv, pak asi ano. Pokud jste ekonom a zajímá vás, jak se mohlo stát to, co se v roce 2008 stalo, pak taky asi jo. Jinak ale s klidným svědomím doporučuju vybrat si do karantény něco zábavnějšího, na tuhle knihu jsem evidentně moc povrchní a proto na mě valný dojem neudělala.
Hodnocení: 35%
Emily St. John Mandel: Skleněný hotel
- Nakladatel: Argo
- EAN: 9788025736494
- ISBN: 978-80-257-3649-4
- Originál: The Glass Hotel
- Překlad: Musilová, Markéta
- Popis: 1× kniha, vázaná, 288 stran, česky
- Rozměry: 15 × 21,6 cm
- Rok vydání: 2022 (1. vydání)
To že by doporučoval Petr Koubský? To je divné... neměl to být Skleněný pokoj?
OdpovědětVymazatKaždopádně tohle mě tedy nenalákalo :)