pátek 23. února 2024

Linda Boström Knausgårdová: Jiskra

Tak tohle byl opět náhodný výběr z poličky Nové knihy (nebo Právě vráceno?) v knihovně. Protože když na vás vykoukne jméno Knausgård a nejedná se o Karla Oveho, je nutné zbystřit...

Linda Boström Knausgårdová má ale s již jmenovaným sebestředným exhibicionistou, tedy s norským spisovatelem Karlem Ovem Knausgårdem, autorem šestidílné autobiografie Můj boj, společného celkem dost, minimálně čtyři děti, které společně zplodili. Manželé byli od roku 2007 do roku 2016, a právě do této doby spadá autobiografická novela Jiskra (v originále Oktoberbarn, Říjnové děti). 

Autorka se zaměřuje na období let 2013 až 2017, kdy trpěla těžkou depresí a úzkostí. Kvůli svému psychickému stavu byla opakovaně hospitalizována na psychiatrické klinice, kde podstoupila léčbu elektrošoky. A právě vliv psychofarmak i elektrokonvulzivní terapie na svůj duševní stav Knausgårdová v knize hodně zkoumá. Pokouší se popisovat realitu i vzpomínat - elektrošoky působí velmi negativně na paměť, a byť se většinou jedná o přechodnou ztrátu vzpomínek, pro spisovatelku bylo snad právě tohle nejtěžší. 

Kéž bych tak mohla vypovědět o fabrice všechno. Už to nejde. Co nevidět zapomenu i celý svůj život nebo proč jsem se vůbec narodila. Můžu říct jediné, že mezi lety 2013 a 2017 jsem tam pobývala různě dlouhá období a během nich mi do mozku pustili tolik elektřiny, že byli přesvědčení, že tohle nebudu s to napsat. Nejprve intenzivní léčebná série o dvanácti ošetřeních. Takhle tomu říkali. To slovo mělo jejich postupy neutralizovat, mělo otupit strach ze zákroku. Tvrdili, že jde o šetrné ošetření, něco jako když se restartuje počítač. Taková trapná přirovnání vážně používali. Šlo o jazyk stvořený lidmi, kteří si myslí, že utrpení druhého se dá takhle zmírnit, a zvykli si na něj natolik, až se pro ně zákrok stal čímsi, na co lze zapomenout stejně snadno jako na lež, kterou právě vypustili z pusy. Prováděli dvacet zákroků denně. Tenhle přístup k pacientům, jako by snad stáli u běžícího pásu, představoval třešničku na dortu celého toho byznysu beze špetky vhledu. Vládli tu bez omezení a jakékoli předčasné ukončení se nakonec vždycky dalo vysvětlit tím, že ta nebo ten na léčbu nereaguje. Radši hrdě mluvili o výsledcích. Utěsnili každou štěrbinku, kterou by se dal navázat kontakt se skutečným světem. Z kontroly měli tak nahnáno, že ze všeho vinili pacienty. Tamta je nezvladatelná. Tomu se už nedá pomoct. Tahle je zoufalá. A stav té stařenky, ten je chronický, paní patří do jiné doby, kdy by mohla pokojně žít spolu s ostatními sobě podobnými v prostředí uzpůsobeném jejich možnostem. Potřebuje tříhodinovou procházku po parku a ruce pečovatelky, které jí nic nevyčítají. Jenže tahle doba byla pryč a chronické případy na oddělení nikdo nechtěl. 

A pak se tu objevují záblesky z dětství, vztah s rodiči, jejichž  manželství nevydrželo, školní léta a první lásky, později i svatba a vlastní děti. I Karl Ove se občas mihne, většinou v roli toho silného, kdo se stará, když manželka nemůže ani vstát z postele (budu si muset znovu přečíst příslušnou část Mého boje, vybavuji si, že Knausgard nebyl z role pečujícího rodiče moc nadšen, na druhou stranu toho dělal násobně víc, než typicky česky otec mé generace). Každopádně pokud prahnete po pikantnostech tohoto vztahu, tak spíše než po Jiskře sáhněte spíše po příslušném dílu výše uvedené hexalogie. 

Autorka velmi otevřeně, až syrově zaznamenává své myšlenky a pocity, popisuje symptomy svého psychického onemocnění i drastickou léčbu. Zaznamenává poměry na klinice, zkoumá motivaci zdravotního personálu, je autentická a občas až šokující. 

Aalif mi vyprávěl, co se děje pak, jakmile člověk usne. Nejdřív nasazují chránič zubů, abyste se nekousali do jazyka. Potom vstříknou přípravek na uvolnění svalstva, aby sebou tělo na lůžku nemlátilo. To ale znamená, že proud se musí zvýšit, jestliže má způsobit šok. Samotný šok už byla rychlovka, jakmile proud pustili. Proud, na který tak spoléhali. Proud, který ty doktory spasil. Proud, který bez jakýchkoli vedlejších příznaků přinášel úlevu, jakou žádné léky poskytnout nedovedly. Proud, který na několik vteřin až minutu způsobil křeč. Právě ta byla klíčem k úspěšné léčbě. Co se dělo, když křeč odezněla, o tom povím víc jindy, ale teď řeknu, že my pacienti jsme všichni leželi na úzkých lůžkách tak blízko u sebe, že jsme se navzájem málem dotýkali. Každý ponořený do vlastní tmy ve spánku, který je k nepochopení. Leželi jsme za závěsem a spali. Kdo vstoupil do ordinace, nesměl spáče zahlédnout, to bylo důležité. Bylo důležité, aby se pacienti před oním neškodným ošetřením nevyděsili, ale já jsem spící stejně mnohokrát spatřila a myšlenka, že zakrátko budu v té hromadě ležet taky a že si nebudu uvědomovat, co se se mnou děje, mě děsila ještě víc než ten proud.

...

Každopádně do mě chudák Zahid musel píchnout tu tlustou jehlu a měl ještě větší strach než normálně a bodl tak špatně, že krev skončila na nás obou. Omluvil se a já jsem odpověděla, že se nic nestalo. Když nás oba utíral, byl hrozně vystresovaný a bílý jako stěna. Řekl, že to musíme zkusit znovu. Ve fabrice se žádné chyby netolerují. Na oddělení bylo ošetřovatelů a sester opravdu málo a on už by měl začít rozdávat léky nachystané v dávkovačích očíslovaných podle číslic na dveřích do našich pokojů, místo aby mi znovu zaváděl jehlu. Proto to udělal, jako by šlo o život, a k jeho úlevě se mu to tentokrát povedlo dokonale. Pak mě převezli o několik podlaží níž za doktorem s nepřípustně dlouhými vousy a ten mě uložil na lůžko.

Docela zajímavý, zejména pro nás z našeho středoevropského regionu,  je i název knihy. Ve švédštině Říjnové děti, v češtině Jiskra. Věřte, nevěřte, Knausgårdová  se totiž v dětství zhlédla v pionýru... !

Na té fotce jsem viděla samu sebe. Nic jsem si o Sovětském svazu ani komunismu nezjistila, a stejně jsem se s nimi začala ihned ztotožňovat. Zapadalo to do sebe. Narodila jsem se přece v říjnu. Byla jsem vyvolené dítě mezi jinými vyvolenými dětmi, ale sešla jsem na scestí, jaké nikdo z lidí nemohl pochopit, a tak na mě odevšud volali. Právě jejich hlasy jsem slýchala, když jsem se ráno budila.

Pionýrský stejnokroj jsem nosila několik let. Mámě to bylo krajně nepříjemné a těžko se to vysvětlovalo, ale já jsem věděla, kdo jsem, a to mi dodávalo sílu. Už jsem nebyla tak otravně nevyhraněná jako dřív. Už jsem nebyla slaboch. Asi mě to po ty první roky do jisté míry izolovalo, protože jsem chodila do školy pro děti z vyšších společenských vrstev. Spolužáci nevěděli, jak si ten stejnokroj vykládat, ale některý rodič se vyjádřil, že jsem komunistické děcko, a zanedlouho mi všechny děti říkaly komunistko. Když se mě někdo zeptal, jestli jsem komunistka, odpověděla jsem vždycky to samé. Ne, nejsem komunistka. Byla jsem pionýrka. Šlo o něco úplně jiného. Vypůjčila jsem si formu, kterou stačilo na sebe navléct. Forma vede ke svobodě. Během těch let jsem se tohle naučila a od té doby mi ta schopnost velmi posloužila. Vyměnila jsem svou rodinu za život v komunitě, která neexistovala, ale nevadilo mi to. Tenhle život byl skutečnější než všechno předtím.

Knížka je hodně zajímavá, oceňuju, že takhle niterné pocity a drsné zážitky týkající se psychiky sděluje někdo, kdo "vládne perem".  Je to opravdu jiná liga, než když se o totéž pokouší nějaký poučený laik třeba formou blogu...  A Linda Boström Knausgårdová je opravdu talentovaná a nadaná, příběh svého života podává ve velmi koncentrované podobě, ani na chvilku nesklouzává k bulváru, ke svému okolí přistupuje chápavě, k sobě naopak velmi nemilosrdně. Je to svědectví o psychickým problémech, které stojí za to přečíst si dříve, než se s něčím podobným budete muset potýkat zblízka... Doporučuju. 

A poslední perlička, která zaujala. Knausgårdová píše o tom, že po základní škole v létě vyrazila na cestu vlakem po Evropě (a tehdy se u ní úzkost projevila naplno). Jsme s autorkou téměř vrstevnice, zavzpomínala jsem na svá osmdesátá léta a zamáčkla slzu...:-)


Jiskra je zatím první a jediná autorčina kniha, která byla přeložená do češtiny (díky Romaně Šváchové). 

Hodnocení: 100 %


Linda Boström Knausgårdová: Jiskra

  • Nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny
  • EAN: 9788074229428
  • ISBN: 978-80-7422-942-8
  • Doporučená prodejní cena: 179 Kč
  • Originál: Oktoberbarn
  • Překlad: Švachová, Romana
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 148 stran, česky
  • Rozměry: 12 × 20 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Žádné komentáře:

Okomentovat