Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha

Loni na podzim jsem tady konstatovala, že mám Werichovské obdobi. A zdá se, že pokračuje. V rádiu jsem zaznamenala existenci knihy, kterou napsala Tereza Brdečková, česká spisovatelka a publicistka, a zároveň dcera scénáristy a režiséra (a Werichova přítele) Jiřího Brdečky (např. Limonádovy Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour, Císařův pekař a pekařův císař). Tereza Brdečková se rozhodla popsat fenomén V&W  (resp. spíše jen W) pohledem žen - barvitě zobrazila svět manželky Zdenky, dcery Jany i vnučky Zdenky, zvané Fančy. Poslední jmenovanou, která momentálně žije ve Švýcarsku, si také ke psaní přizvala. A vznikla z toho velmi intimní, ale zároveň čtivá a v mnohém (alespoň pro mne) objevná kniha. 

Nevím, jak vy, ale já jsem ženy kolem Wericha vždycky vnímala až optikou posledních let jeho života - žena se mu zbláznila a on se o ni musel starat, dcera hodně pila a nakonec dostala rakovinu, takže další přítěž. Jenže po většinu života to bylo jinak. Obě ženy mu dělaly zázemí jak nejlíp dovedly, byly chytré, vtipné, krásné, snášely jeho nálady, nezdary i vleklé zdravotní potíže. Vedle toho ale vedly zajímavé životy a také toho spoustu dokázaly, aniž by se o tom ovšem někde psalo...

Věděli jste například, že Zdeňka Werichová přeložila z angličtiny dodnes hrané divadelní hry Přišel na večeři, nebo Jezinky a bezinky? Že to byla ona, kdo za druhé světové války dostal z marocké internace Adolfa Hoffmeistera a Antonína Pelce? Vyvíjela totiž nekonečnou dipolomatickou aktivitu, psala neúnavně dopisy na všechny strany, kontaktovala třeba i Eleanor Rooseveltovou, manželku amerického prezidentka (korespondence se zčásti dochovala). Veškeré zásluhy jsou ale připisovány Voskovci a Werichovi (viz třeba wikipedie nebo oficiální životopisy), přičemž ti dva by na podobnou akci neměli čas ani dost trpělivosti. Zdeňka Werichová, ač původním vzděláním švadlena, se kompletně starala  o  ekonomické fungování Osvobozeného divadla - ovládala účetnictví i manažerskou agendu. Krom toho ovšem vařila, starala se o dům, rekonstruovala chalupu, dopisovala si s přáteli a vedla docela intenzivní kulturní život. 

Stejně tak dcera Jana Werichová - mám ji zafixovanou jako ne moc úspěšnou herečku a alkoholičku. Ale i ona překládala (a velmi úspěšně), díky dětství stráveném během války v Americe byla přirozeně bilingvní.  Přeložila třeba slavnou Uspořenou libru nebo Penzion pro svobodné pány, který se dočkal jak úspěšného divadelního zpracování, tak báječného filmu (s Josefem Abrhámem, Ivou Janžurovou a Jirím Hrzánem: "Pssst, Andělko. Halibut tady bude každou chvíli..."). Podepsaná byla třeba také pod překladem libreta West Side Story nebo muzikálem Loď komediantů. Role herečky ji moc nenaplňovala, ale byla pod rodinným tlakem - pokud by měla možnost žít se podle svého a dělat to, v čem vynikala, asi by byla v životě mnohem šťastnější. 

Zvláštní život měla také vnučka Fanča - i ona byla už od dětského věku postrkována směrem ke komediantskému životu, uváděla estrády, jako dětská herečka fungovala od malička v Semaforu ve hrách Jiřího Suchého. Její osudy po smrti obou prarodičů a matky, po kterých následovalo i úmrtí Jiřího Voskovce, který se o ni chtěl postarat, jsem sice znala, ale i tak mě znovu překvapilo, jak to měla těžké. 

Ač byl život v domácnosti Werochových leckdy dost náročný, po většinu času (snad krom toho hořkého konce) se členové této rodiny měli nadmíru rádi. Svědčí o tom dochované dopisy plné humoru a láskyplných oslovení a vlastně i jejich frekvence, s jakou si je obvykle vyměňovali. Ostatně celá kniha čerpá částečně z dosud nepublikované rodinné korespondence a z Werichových soukromých deníků. 

Milý Jeníku!

Tak jsem dobře dojela. Celou cestu jsem myslela na tebe a jak se asi máš. Děláš mně starost, že moc mluvíš. Jsou 3 hodiny - čtvrtek - právě jsem přestala kouřit. Zítra ti pošlu telegram. - Doufám, že dodržíš ujednání. Dnes jem Ti koupila tričko, máma taky, takže teď v kuchyni šije a dělá Ti večerní výstrižky na nich. 

Ty pornografie jsou nuda. Ta nová kniha Lolita je o chlapovi, co je na nezletilé dívky do 14 let. Škoda, že Horníček neumí anglicky.

Jeníku, napiš pár dopisů, urovnej si denní řád, spi a měj se pěkně. A pokud můžeš, piš, ať jsou prachy.

Líbá Tě Jana.

Hodně mě bavily také poznámky a vsuvky autorky knihy Terezy Brdečkové - její do kontextu zasazená zamyšlení nad postavením žen ve společnosti, nad pitím alkoholu v době socialismu, nad výchovou dětí. Hodně jsem se tak o té době dozvěděla. Moc zajímavé čtení a nové úhly pohledu. 

Hodnocení: 100%

Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha

• Nakladatel: Limonádový Joe
• EAN: 9788090844407
• ISBN: 978-80-908444-0-7  
• Popis: 1× kniha, flexi, 310 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 20,3 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Čtenářská výzva 2021

Ačkoliv rok skončil už před drahnou dobou, až teď se dostávám k tomu ho nějak zhodnotit z čtenářského pohledu. Přečetla jsem toho docela dost, byť statistiku raději z dobrých důvodů nezveřejňuji - možná bych mohla napsat, jak se teď populárné říká - byly to vyšší desítky knih:-)

Každopádně pár knih se mi vešlo i do loňské Čtenářské výzvy, tak vám ukážu které, co říkáte? 

Poznámka: do výzvy na Databázi knih pravidelně zařazuju jen první knihu, kterou v daném roce přečtu a ona mi do tématu "pasuje". Sem ale zkusím přidat ještě příp. další knihy, které se do výzvy hodily a bylo by škoda je minout a zapomenout. 

1. Kniha z lékařského prostředí

Satchin Panda: Cirkadiánní kód

Knihy z nakladatelství Jan Melvil Publishing jsou "love brand". Moc ráda je čtu, většinou se zabývají něčím, co zrovna hýbe (nejen mým) světem. Cirkadiánní rytmus člověka je aktuálně hodně skloňovaný, jedná se vlastně o jakési vnitřní hodiny, které běží "někde na pozadí", a dávají pozor na to, aby se naše životní procesy a funkce udržovaly v určitém daném rytmu a tělo tak zůstávalo zdravé a schopné regenerace.  Náš aktuální životní styl je ale dost "rozbitý" a u většiny z nás má k pravidelnosti daleko. Satchin Panda se v knize pokouší čtenáře přesvědčit, proč je dobré v životě pravidelnost zachovávat, jak si nastavit spaní, načasovat pohyb a jídlo, abychom pravidlnosti svých vnitřních hodin opět dosáhli. Čte se to skvěle, dostanete tip i na dobrou aplikaci, nicméně - mně se pravidelně žít (tedy hlavně jíst) prostě nedaří... 

Další kniha, která by se mi do tohohle tématu hodila, ale četla jsem ji až na sklonku roku 2021:

Martina Terezie Kalábová: Kolik podob má doprovázení 

Knihu vydal Moravskoslezský kruh a jejím tématem je paliativní péče a doprovázení blízké osoby na poslední cestě. Má podobu jakési autobiografické zpovědi, popisu situace jedné rodiny, ve které postupně odchází otec. Domácí péče je stále náročnější, a i když se v ní matka s dcerou střídají, nakonec nezbyde, než umístit otce do zdravotnického zařízení. I tam je ale možné pokusit se splnit přání umírajícího týkající se dobré smrti. Knížku doplňují odborné poznámky o paliativní a ošetřovatelské péči, část je věnovaná duchovnímu, či chcete-li náboženskému rozměru. Není to lehké čtení, ale může čtenáři ukázat, jak to na konci našeho života může také vypadat. Publikace vyšla za podpory Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí v rámci NDT Senior a Jihomoravského kraje, a je zdarma dostupná i v elektronické podobě - v pdf si ji můžete stáhnout tady.

2. Kniha obsahující ilustrace

Tohle téma mě možná trochu zaskočilo. Zjistila jsem, že ilustrace v knize prakticky nesleduju, což bude asi tím, že toho hodně přečtu v elektronické podobě. Vlastně mě obrázky zajímají víceméně jen v dětských knihách, příp. odborných publikacích, třeba o umění nebo o architektuře. No ale nakonec jsem našla jednu, resp. dvě, které určitě ilustrace měly a byla to výrazná součást celého díla. 

Veronika Hurdová: Agnes a Zakázaná hora

Veronika Hurdová: Agnes a Ostrov stínů

Veronika Hurdová, alias Krkavčí matka, je taková trochu alternativní žena, kterou už drahnou dobu sleduju - na FB i na jejích webových stránkách. Přečetla jsem kdysi její knihu o smrti (Moje milá smrti), jednou jsem byla i na její přednášce. Nikterak extra s ní nesouzním, ale respektuji a vlastně se zájmem sleduji její způsob života: po smrti svého manžela vychovává sama své tři děti, dopřává jim velkou svobodu - hodně s nimi cestuje, má je na domácím vzdělávání ("unschooling"), snaží se dělat jen to, co ji těší, mimo jiné psát knihy a živit se tím. Byla jsem tudíž zvědavá i na její nejnovější knihu pro děti Agnes a Zakázaná hora. 

Agnes žije v pralesním kmeni Magrejů. Lidé z její vesnice se rodí s nějakým neobyčejným darem. Jakmile svůj dar objeví a ovládnou, musí jej na Úplňkové slavnosti předvést a složit přísahu, ve které přislíbí dar používat ku prospěchu celého kmene. Jediná potíž spočívá v tom, že tento slib musí každý Magrej složit do svých dvanácti let, jinak se stane Stínem. Agnes právě oslavila své jedenácté narozeniny. A na rozdíl od ostatních stále netuší, v čem její dar spočívá. Vydává se proto na nebezpečnou cestu k Zakázané hoře. K té stejné hoře, ze které se před pěti lety nevrátil její tatínek.

Agnes a Zakázaná hora je taková fantasy a zároveň self-help kniha pro děti. Dozvíte se tu z vyprávění hodně o komunikaci, získávání sebevědomí, trpělivosti, oceňování druhých, máte prostor si na daná témata dělat vlastní cvičení a zapisovat si poznámky (já jsem tedy odbočky k vlastní práci se sebou samou přeskakovala...). No, občas mi to  přišlo trochu překombinované,  ale umím si představit, že mít doma dítě v tom správném věku a nastavení, asi by mě i bavilo číst knihu a diskutovat o ní dohromady. Sama ale asi úplně cílová skupina nejsem. Přesto jsem si ale nakonec vloni před vánoci objednala i druhý díl - cílem bylo samozřejmě hlavně podpořit autorku, navíc jsem ale už věděla, komu oba díly udělají radost pod stromečkem (a udělaly). Druhý díl, Agnes a Ostrov stínů se mi každopádně zdál mnohem vydařenější, přehlednější a smysluplnější. 

Už to jsou dva roky, co se Agnes vrátila ze Zakázané hory. Od té doby život ve vesnici Magrejů na ostrově Baulu pokojně plyne. Jednoho večera se však stane něco, co bylo doposud vyloučené. Agnes se srazí se Stínem... S každým dalším dnem přibývají nové případy útoků těchto poloprůhledných bytostí na vesničany, se kterými ještě donedávna žili v souladu. Když se pak první z Magrejů začnou proměňovat ve Stíny, je jasné, že času není nazbyt. Rovnováha trvající po mnoho generací byla narušena a nyní zbývá zodpovědět jedinou otázku: Najde se někdo, kdo má dost odvahy na to, aby zachránil celý ostrov? POSELSTVÍ KNIHY: Jak si udržet vnitřní světlo, když svět kolem černá?

3. Kniha, která je vyprávěna retrospektivně

Barbora Šťastná: Hezčí svět

I tady jde jako u předchozího bodu o autorku, kterou už dlouho dobu sleduju a v tomto případě i vcelku důsledně čtu. I když si myslím, že nejlepší byly autorčiny první knihy (Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu, Dobrá tak akorát), fandím ji i na poli beletrie.  Hezčí svět je román o hledání kořenů, snaze najít vysvětlení pro události, na které hlavní hrdinka má jen matnou vzpomínku, ale které výrazně ovlivnily její život. Pár docela zajímavých prostředí (pohraničí severních Čech a francouzské pobřeží), konec mě nakonec vlastně překvapil. Vyprávěno částečně retrospektivně, takže do tématu výzvy to zapadlo, nějak zásadní kniha to ale pro mne nebyla. 

4. Kniha, ve které se objevují nadpřirozené postavy

Cynthia Hand, Brodi Ashton a Jodi Meadows: Má lady Jane

Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal královnu. Na celých devět dní! Má opravdu vládnout, nebo řešit, že má hrad plný spiklenců a její novomanžel se ve dne proměňuje v koně? Originální fantasy na motivy historických událostí, které ale nebere příliš vážně. Čeká vás dokonalý černý humor, nadsázka, láska, dobrodružství a dokonce i troška magie.

Tohle bylo boží! Trochu jako vrátit se do dětských let a číst dobrodružné pohádky. Navíc to byla opravdu legrace a že já se u knih směju málokdy:-) Ještě zábavnější pak bylo procházet wikipedii a hledat si odkazy na události, které se pro tuhle knížku staly předlohou. Jasně, že se v tudorovské Anglii lidi neměnili na zvířata, ale přečtěte si něco o královně Janě Grayové, která vládla 9 dní... Není to asi knížka pro každého, ale pokud vás baví bizarní situace, zvládnete fantasy a jste ochotní zkusit tenhle typ humoru, pak rozhodně doporučuju.

 

5. Kniha vydaná před sto a více lety

Lucy Maud Montgomery: Anna ze Zeleného domu

Tohle byla jen taková snaha odškrtnout si knížku, kterou jsem si měla přečíst v dětství, ale která mě tehdy nějakou shodou okolností minula. Co k tomu říci? Nejslavnější kanadská kniha pro děti, přeložená do desítek jazyků, několikrát zfilmovaná.  Klasika z kategorie čtení pro dívky. Sirotek Anna se vlastně omylem ocitne v domě dvou starých sourozenců, kteří si chtěli adoptovat kluka, který by jim pomohl s domem (ano, je to kniha vydaná před sto a více lety). Annu chtějí nejprve vrátit, jenže pak se ukáže, že je to nakažlivě optimistické dítě, které má tak bujnou fantazii a nezdolnou chuť po životě, že si brzy všechny získá. Navíc je to děvče inteligentní, což ji přivede i na tu dobu pro dívku neobvyklou cestu dalšího vzdělávání. Kniha má spoouustu pokračování, mně stačil první díl:-) V deseti letech bych si to asi užila víc, ale ok, pořád je to takové to milé čtení, které ukazuje, že svět býval kdysi v pořádku:-)

6. Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná

Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR

Tohle je pro změnu kniha, která narozdíl od té předchozí ukazuje svět, který v pořádku rozhodně není. Koreanistka Nina Špitálníková vyzpovídala 7 severokorejských uprchlíků a zjišťovala, jaký je život v izolované Korejské lidově demokratické republice. Zvolila jsem formu audioknihy a vůbec nelitovala, zasáhlo mě to možná víc, než čtení. Je to autentické a velmi depresivní, hodně oči otvírající. Jedna z nejpůsobivějších knih loňského roku. 

7. Kniha, která má v názvu část lidského těla

Lobsang Rampa: Třetí oko

Tohle byl návrat do mládí - knihy Lobsanga Rampy se u nás začaly vydávat někdy na začátku 90. let a byly v té době hodně populární. Hlad po budhistické duchovní literatuře, čtenářsky přístupné zpracování, dobrodružné autobiografické líčení, to byl asi hlavní důvod tehdejšího zájmu. Ostatně několik těchto knížek tibetského lámy, kterému bylo osudem předurčen stát se lékařem a posléze odejít na Západ, mám taky ještě doma, byť se jejich nekvalitní vazba postupem času už dávno rozpadla. Vzpomínám si, s jakým nadšením jsem ty knihy tenkrát četla, i když už tenkrát jsem měla o autenticitě autora a jeho zážitků své pochybnosti (yetti, šangri-lá, astrální cestování apod.). Nezapomeňte ale, že tenkrát ještě nebyl internet:-) Přesto jsem i po letech pochopila, proč jsem z té knihy byla kdysi tak unešená. Třetí oko NENÍ prázdný prostor nad nosem...

Další kniha, která by se do tohohle tématu dala s trochou fantazie zařadit, byl knižní rozhovor Aleše Palána s biochemikem Janem Konvalinkou:

Aleš Palán, Jan Konvalinka & Jan Šibík: Spánek rozumu plodí příšery

Jan Konvalinka, přední český biochemik a prorektor Univerzity Karlovy, se v uplynulých dvou letech stal známým hlavně díky svému angažmá v boji proti covidu. Tahle kniha ale není jen o koronaviru (rozhovor se ostatně odehrával po první vlně, v létě 2020), ale o vědě obecně, o kritickém myšlení, o vysokoškolském vzdělávání v Česku a v zahraničí, o širším kontexu naší současnosti.  Bez ohledu na vcelku depresivní témata je psaná velmi lehce, kultivovaně a vlastně optimisticky - inteligentní a inspirativní čtení. 

8. Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis

Sedimenty diagnózy wellness

Příklad toho, jak zvláštní knihy občas čtu. Tuhle jsem kupříkladu dostala k narozeninám. Knihu vytvořil kolektiv autorů, studentů Ateliéru intermédií brněnské FaVU,  v rámci své ročníkové práce. Studenti si na ní chtěli vyzkoušet různé literární formy a netradiční tvůrčí postupy (jako např. psaní v reálním času do sdíleného dokumentu, využití virtuální reality a internetu při obhlídce lokací apod), vybrali si k tomu i docela zajímavé téma (prepperství) a místo (bývalý solný důl v Bělorusku). 

Prepper Oktobrin přijíždí do běloruského Soligorsku, do bývalých dolů na potašovou sůl, na jejichž místě vzniklo luxusní sanatorium pro léčbu plicních chorob. Jeho cílem je prozkoumat, zda by bylo možné podzemní prostory obývat i po očekávané proměně světa. V rekultivovaném dole totiž vidí ideální úkryt před jakoukoli formou kolapsu. Ač je sám zdravý, podstupuje v podzemí léčebný pobyt, při němž má získat kontrolu nad svým životním osudem, prozkoumat své vlastní možnosti a učit se přežít nezávisle na vnějších okolnostech.

Kniha je to rozhodně zvláštní, dopis tu každopádně hraje velkou roli, takže zařazeno. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, tady je jedna erudovaná recenze. 

9. Kniha, kterou jste objevili díky Databázi knih

Michelle Obama: Můj příběh

Ne snad, že bych nevěděla o tom, že manželka bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy Michelle napsala knihu. O tom, že ale vyšla již i česky jsem se dozvěděla zcela náhodou právě z Databáze knih. A tak jsem si ji rovnou pořídila (v audioverzi). Není to knížka, která by vám změnila život (to asi autobiografie populárních lidí ani nemají ambici chtít), ale přesto mi to přišlo jako docela příjemné a vcelku i inspirativní čtení. Bavilo mě Michellino dětství, škola i studium práv, manželství s Barackem, míň jsem si užila pasáže věnované prezidentské kampani, ale i to bylo nakonec pro pochopení amerického systému vládnutí docela zajímavé. Michelle Obamová mi z téhle knihy vyšla jako sice dost ambiciózní, ale přesto velmi inteligentní a příjemná dáma s nadhledem. Kéž by se něco takového dalo napsat o některé z našich prvních dam....

10. Kniha o známé české osobnosti

Halina Pawlowská: Zážitky z karantény

I když se svět do pekel řítí, tak lze pořád šťastně žíti!

Halina Pawlovská je alespoň pro mou generaci stále známou českou osobností. Navíc první má loňská přečtená kniha. Více tady, hlouběji rozebírat asi netřeba.

11. Kniha, kterou po přečtení někomu darujete

Carmen Korn: Konec starých časů

Carmen Korn: Začátek nové éry

  

Po přečtení Geniální přítelkyně jsem před několika lety narazila na německou Ságu jednoho století: příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku. První díl, Dcery nové doby, se mi líbil velmi - obsahoval meziválečné období, vzestup nacionálního socialismu a dobu druhé světové války, to vše na osudech několik zajímavých rodin. Různé společenské vrstvy, emancipující se ženy, velmi čtivě napsané, fakt dobré. Ty dvě pokračování už ale tak zajímavé nebyly. Konec starých časů (50. a 60. léta) - to bylo o hlavně o jídle, návštěvách a řešení vztahových banalit ("Ekonomický zázrak, rokenrol a koktejlové večírky jsou znakem nové doby."). Trochu se to zlepšilo v posledním díle trilogie, Začátku nové éry, kdy přišla nová témata (sjednocení Německa, AIDS, terorismus) a také noví hrdinové. Životy původní čtveřice se naplnily, jejich místa zabraly děti a vnuci. Každopádně to bylo docela zajímavé čtení o historii sousední země v průběhu jednoho století. Sérii jsme si oblíbily společně s přítelovou maminkou, která je původem Němka, takže obě knihy putovaly jako dárky právě k ní. 

12. Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici

Magdalena Vožická: Jak přežít konec civilizace

Já se tedy konec civilizace přežít nechystám, v tom mám docela jasno, to mi ale nebrání číst si, jak si to plánují ostatní. Hlavní hrdina Jindřich se odstěhuje na vesnici a vše si prakticky zkouší - což je dost zábavné čtení, doporučuju. Více tady. 

13. Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen

Nutno říct, že tohle téma mi přišlo fakt stupidní. Ale mrkla jsem do příslušného oddílu na Databázi knih a narazila tam na knížku, o které jsem už slyšla v jednom podcastu. Knížku jsem si překvapivě dost užila a dokonce jsem ji úspěšně doporučila dál. Takže beru zpět, i divné nápady vás mohou dovést k zajímavým knihám. 

Oyinkan Braithwaiteová: Má sestra je sériový vrah

Podrobnosti nabízím tady. 

14. Kniha s pruhovanou obálkou

Hanya Yanagihara: Malý život

Jedna z nejlepších knih, kterou jsem loni četla. Velký román, který už měl v ruce snad každý, kromě mne. Zajímavé, ale taky drsné a smutné čtení. 600 stran syrových emocí. Ani na recenzi jsem si netroufla, rozhodně ale doporučuju!

"Když se čtyři spolužáci z malé vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu hezký laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí s ostrým jazykem, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy točí. Během několika následujících desetiletí se vzájemné vztahy prohlubují a nabírají temnější odstíny, poznamenané závislostí, úspěchem a pýchou. Ale jak si každý z nich dříve či později uvědomí, největší výzvou je pro ně pro všechny Jude sám; ve středním věku děsivě nadaný soudní advokát, ale v soukromí stále zlomenější člověk, s myslí i tělem zjizvenými hrůzným dětstvím a poznamenaný takovým traumatem, až se sám bojí, že je nikdy nedokáže překonat – a že jeho minulost bude navždy určovat jeho život. Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem. V pozoruhodně vybroušeném románu Hanya Yanagihara mistrovsky vylíčila, jak se láme srdce, a podrobila nelítostnému zkoumání tyranii zkušenosti a paměti."

15. Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy

Anna Fodorová: Lenka

Odcházení poslední německy píšící pražské spisovatelky Lenky Reinerové z pera její dcery, psychoterapeutky Anny Fodorové. Vztah matky a dcery, nemoc, vzpomínky, odkrývání rodinných tajemství, působivý jazyk, citlivé zpracování. Osudy Lenky Reinerové znám z jejích vlastních knih, myslím, že by s touhle poslední tečkou za svým životem byla spokojená. 

16. Kniha do 15. místa v některém žebříčku na Databázi knih

Petra Soukupová: Věci, na které nastal čas

V době, kdy jsem tuhle poslední knihu Petry Soukupové četla, se pohybovala na předních místech žebříčku nejčtenějších knih. Soukupová, jak ji známe - obnažené rodinné vztahy popsané prostřednictvím každodenních rutin a zážitků. Tentokrát je v hledáčku celá jedna rodina - Alice a Richard jsou spolu 17 let a mají dvě děti, třináctiletého Ríšu a jedenáctiletou Lolu. Nějak to funguje samospádem, chodí se do práce, do školy, nic speciálního. Pak se ale objeví někdo nový a "rodinné štěstí" je najednou na hromadě. Má cenu tohle zkoušet lepit? Petru Soukupovou mám ráda a baví mě to, jak si hraje s popisováním situací pohledem různých postav. Jedna a ta samá věc, a přitom se tak liší od pohledu dospělého, když ji prožívá (a popisuje) dítě...  Co mi to jen připomíná?

17. Kniha poprvé vydaná v roce 2021 (nová kniha)

Karin Lednická: Šikmý kostel 2

Kniha o Karvinsku z pera místní rodačky Karin Lednické se stala v roce 2020 bestsellerem (psala jsem o ní tady). Stejný osud potkalo i její pokračování, Šikmý kostel 2. Autorka se tentokrát zaměřuje na období let 1921 - 1945. Po problematickém údobí na začátku první republiky, kdy docházelo k ozbrojeným bojům o území mezi Čechy a Poláky, nastalo ve 20. letech období relativního klidu a rozkvětu, které ale po pár letech vystřídala hosporářská krize a opětovný vzestup nacionalismu. Katastrofu zdejšího kraje pak dovrší německá okupace, která podepíše osud některých z našich hrdinů za války. Bylo to opět velmi poučné a emotivní čtení, těším se na závěrečný třetí díl. 

18. Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout

Tara Westover: Vzdělaná

Preppeři potřetí - není to zvláštní? Co si to vybírám za knihy? Mormonská idažská rodina survivalistů a prepperů, kde šílený otec nevěří úřadům a zakopává zásoby, matka je bylinkářka a amatérská porodní asistentka a děti nechodí do školy (a navzájem si ubližují). Tak tohle fakt není prostředí, kde bych chtěla vyrůstat, nebo se tam jakkoliv ocitnout. A i když se Taře (kniha je autobiografická!) podaří z tohohle prostředí vyklouznout, začít chodit do školy (v 17 letech) a vystudovat, cena za osamostatnění je dost velká - ztráta rodiny a pocitu ukotvení... 

Bestseller roku 2018 a kniha, kterou doporučuje i Barack Obama. Určitě stojí za přečtení. 

19. Kniha, která má na obálce srdce 

Většinou vůbec netuším, co se na obálce vyskytuje, ale tady se mi povedlo trefit, a to dokonce 2x. 

Michal Viewegh: Báječná léta pod psa - recenzi najdete tady.

Jakuba Katalpa: Zuzanin dech - recenze tady. 

20. Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty

Petr Fejk: Jak se dělá zoo

Pro závěrečné téma výzvy jsem si myslím nemohla najít lepší knihu - vzpomínky bývalého ředitele pražské zoologické zahrady Petra Fejka na dobu svého působení tamtéž. Strhující čtení o zvířatech a vyprávění někoho, kdo byl do své práce absolutně zapálený. Recenzi najdete tady . 

A co jste v roce 2021 četli zajímavého vy?:-)

Kamila Hladká: Hornické vdovy

Hornické prostředí je něco, co mě vždycky nějak míjelo. Vzpomínám si vlastně jen na knihu Ivana Landsmana Pestré vrstvy, která se stala na sklonku minulého století velkým hitem, zvítězila dokonce v anketě Lidových novin Kniha roku 1999. Ta atmosféra, to šílené prostředí plné alkoholu a vulgarit, ten jazyk... Odnesla jsem si z toho poučení, že jsem ráda, že jsem se nenarodila na Ostravsku. Druhý velký objev z hornického prostředí byl pak Šikmý kostel, první díl vyšel loni na začátku pandemie, druhý pak letos v lednu v neméně náročných časech. Skvělé knihy sledující Karvinsko v průběhu několika generací - nemůžu se dočkat posledního dílu trilogie. Prostředí ostravsko-karvinských dolů mapuje ze specifického úhlu pohledu také kniha Hornické vdovy, kterou v roce 2019 dala dohromady knižní editorka Kamila Hladká.

Hornické vdovy nejsou narozdíl od Pestrých vrstev a Šikmého kostela beletrie, ale literatura faktu. Autorku zajímalo hornictví na Ostravsku, a tak si dělala rešerše, jezdila po kraji a hledala spisovatele, který by o životě v industriálním prostředí dokázal dobře napsat. Pak se ale potkala s první hornickou vdovou a zjistila, že se jedná o téma, které chce zpracovat sama. Knihu tvoří převyprávěné rozhovory osmi žen, jejichž muži zahynuli při práci v dolech. Kniha zachycuje poměrně dlouhé období - od neštěstí na dole Dukla v roce 1961 (o této tragédii vznikl i velmi zajímavý dvoudílný televizní film Dukla 61 od Davida Ondříčka) až po karvinskou havárii v roce 2015. Od tohoto časového intervalu se odvíjí i věk jednotlivých zpovídaných žen - v době rozhovorů jim bylo od 39 do 81 let.

"Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden."

Tato kniha představuje jakési dobové svědectví o životě v jednom koutě naší země, který maximálně ovlivnilo dobývání uhlí. Privilegované postavení horníků za socialismu, vysoké výdělky vykoupené těžkou prací v nelidských podmínkách, ve kterých se neustále porušují bezpečnostní předpisy.

"Kdybychom dodržovali všechna bezpečnostní pravidla, tak se nikdy nic neudělá. A pravidla jsou od toho, aby se porušovala."

Prostředí, kde často bují alkoholismus, kde se ale také rodiny snaží žít normální život, vychovávat děti, chodit do práce, jezdit na dovolenou. Obyčejný, ale spokojený život, to je ostatně jedno velké téma knihy a vlastně i touha většiny představených žen, a to jak v době, kdy nacházely své partnery a zakládaly rodiny, tak i v době, kdy o své životní druhy kvůli důlnímu neštěstí přišly, zůstaly samy s dětmi a musely se s nově vzniklou situací popasovat. Některé to zvládly lépe, měly podporu širší rodiny či přátel a sousedů (sousedská pospolitost zejména v dřívějších dobách je v knize často zmiňována), jiné na to zůstaly úplně samy a toxické vztahy s rodinou (svou či partnera) je spíše ještě oslabovaly. Překvapila mě odevzdanost či fatalismus v rozhovorech s některými ženami "Asi to tak mělo být", "Co se má stát, to se stane. A když má člověk umřít, tak umře, a jedno jestli je to na šachtě, na kole, nebo ve spánku"), zejména v kontrastu s vnitřní silou, kterou nakonec všechny ženy projevily a kterou v sobě měly ("Litovat se nemůžete. Musíte žít dál").  Z výpovědí je poznat i posun ve vnímání hornické profese ze strany společnosti - od adorování z dob minulých ("Jsem horník, kdo je víc?"), až po aktuální nezájem, který naruší maximálně zprávy o nějakém tom dalším důlním neštěstí, nebo masivním výskytu koronaviru, jako to bylo loni v létě. 

"Myslím, že v dnešní době horničina není zaplacená. Když dnes žena řekne, že má horníka, není to pyšné jak kdysi.¨

Tenhle společenský posun se knihou velmi prolíná, velmi je to znát u výpovědí starších žen, které mají pocit, že současnému světu přestávají rozumět, což se projevuje částečně i nostalgií po starých dobrých časech. Nová doba přinesla do kdysi protežovaných míst i nové problémy  - mladší vdovy častěji řeší exekuce, špatné vztahy v rodinách, pokažený život dětí.  

"Kdyby tehdy nebylo dobrých sousedů a přátel, tak bych to po manželově smrti nezvládla. Dnes se ale lidi přestávají přátelit, komunikovat, A to mi chybí. Lidi sami sebe zničí tím, že se přestanou o druhé zajímat, pomáhat si, přát si. Čím mají víc, tím víc si závidí. Jsem ráda, že jsem žila v době, ve které jsem žila, a že jsem stará dnes, nechtěla bych být mladá, ale jenom proto, že lidi k sobě mají daleko. To tak dřív nebylo. Kromě toho, že se stála fronta na něco, tak spokojenost byla. Byla práce. Ráno jste vstali a neměli jste strach, že přijdete do práce a že vás propustí. Je dobré mít povinnost, někdy je bič potřeba."

Knihu doprovází množství fotografií z archivu jednotlivých žen - svatební fotky, narození dětí, fotky z práce, z dovolené. Zajímavá je pak také předmluva Martina Jemelky, historika a publicisty, který se specializuje na sociální dějiny 19. a 20. století, tento úvod tak trochu uvozuje historické souvislosti, ve kterých se kniha odehrává. 

Musím říct, že jsem se po přečtení několika recenzí na knihu dost těšila, asi jsem od ní ale očekávala víc, než mi mohla nabídnout. Čekala jsem  něco ve stylu výpovědí Světlany Alexejovičové (třeba Válka nemá ženskou tvář), nicméně tomhle ohledu jsem byla trochu zklamaná. Výpovědi nejsou moc uspořádané, zřejmě v zájmu autentičnosti tu autorka nechává běžet tok řeči bez ohledu na chronologii či opakování známých skutečností, asi bych uvítala, kdyby si s tím autorka více "pohrála", kladla otázky, vybírala.  Jak sama ostatně v závěru knihy o rozhovorech říká říká: „vznikaly z mnoha setkání a několikahodinových rozhovorů, které jsou autorizovány. Nehovořila jsem však jen s hornickými vdovami, ale i s horníky a hornickými ženami, zaměstnanci dolů, muzeí, báňskými záchranáři a vysokoškolskými pedagogy. A všechny tyto skutečnosti jsem se snažila při práci využít“ - to však na knize vidět úplně není. 

Na druhou stranu, Hornické vdovy jsou další z několika knih z poslední doby, kde dostávají hlas ženy. Manželky, matky,  kterých se nikdo nikdy na nic neptal. Je to zajímavý pohled z druhé strany a je super, že tenhle hlas je konečně také slyšet. Před pár dny vyšla Kamile Hladké další kniha, tentokrát se jedná o autorizované rozhovory s řádovými sestrami, jsem zvědavá a těším se:-)

Hodnocení: 90%

Kamila Hladká: Hornické vdovy

• Nakladatel: Dcera sestry
• EAN: 9788090655935 
• ISBN: 978-80-906559-3-5
• Popis: 1× kniha, vázaná, 216 stran, česky
• Rozměry: 12,7 × 20,2 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Světlana Glaserová: Trosečník sibiřský

Máte rádi "malé dějiny"? Příběhy obyčejných lidí, kteří žijí v převratné době? A zajímá Vás jak to vypadalo v Rusku těsně před vypuknutím druhé světové války? Pokud jste odpověděli 3x ano, pak mám pro Vás zajímavý tip: knihu Trosečník sibiřsky, která přibližuje léta 1925-1940 očima malého kluka. 

Václav Klička byl syn českého tatínka, který na východní frontě v Rusku  padl do zajetí během první světové války, a ruské maminky, kterou si tatínek za Uralem našel. Usadili se spolu na západní Sibiři a na malém statku se jim postupně narodily čtyři děti, Václav byl v pořadí třetí. Jenže doba soukromému hospodaření nepřála a tatínek si to naštěstí uvědomil velmi rychle. Aby se vyhnuli "rozkulačení", putovala šestičlenná rodina  spolu s kravkou a veškerým majetkem na východ, do Vladivostoku, kde otec získal místo jako tlumočník hlavního důlního inženýra, německého specialisty. Cesta v "těplušce", nákladním vagónu, trvala několik strastiplných týdnů a na úplatcích stála většinu finančních prostředků.

Na břehu Japonského moře, v hornickém městečku Škotovo, pak strávila rodina tři příjemné roky. Václav si tu našel kamarády a začal tu chodit i do školy. V roce 1931 ale Japonci napadli Mandžusko, které bylo za rohem, a všichni cizinci museli oblast opustit. Rodina tak putovala na jih, do střední Asie, do Tádžikistánu. V hornickém městečku Šurab se otec stal ředitelem dolu a na Václava čekala dobrodružství v poušti - s tarantulemi, hady i basmači (partyzány, kteří bojovali proti Rusům).  Po nějaké době dostal otec umístěnku na Sibiř, Václav tu poprvé narazil na vězně v gulazích, prožil první dětskou lásku, mohl tu ale také chodit do české školy, protože kvůli hospodářské krizi v Evropě vyrazilo velké množství Čechoslováků na východ. V roce 1937 je ale otec zatčen KGB za domnělou špionáž pro Němce a rodina, která tou dobou už několik let usilovala o vystěhování, dostává příkaz opustit Sovětský svaz. Jenže píše se rok 1938, a to není pro příjezd imigrantů do Československa zrovna ten nejlepší čas...

  

Návrhy obálek knihy (zdroj FB)

Ke knize Trosečník sibiřský jsem se dostala vlastně úplnou náhodou, zaujalo mě téma, protože v Rusku jsem několikrát byla, Transsibiřskou magistrálu projela a o naší stopu v téhle zemi se vcelku zajímám. 

Musím říct, že mě takhle kniha potěšila, bylo to moc příjemné čtení. Je to takový mix historického dokumentu o málo známých okolnostech českých dějin a dobrodružného příběhu malého kluka v exotických končinách. Kdybych to měla s něčím srovnat, tak třeba s Transportem za věčnost Františka Tichého, který letos dostal Magnesii literu za dětskou literaturu. Je tedy pravda, že pro klučičí dobrodružný příběh mi tu trochu chyběl dramatický oblouk s pointou na konci, ale vzhledem k tomu, že to je vlastně opravdovská autobiografie (Světlana Glaserová zpracovala autentické zápisky svého otce Václava), tak se s tím dokážu smířit. Je to psané velmi živě, je vidět, že autorka zapracovala na jazyku i na ději, bavilo mě to. Dokonce jsem si na základě zkušenosti s Trosečníkem sibiřským sehnala autorčinu předchozí knihu, která dějově navazuje - Rusandu na větvi, která zpracovává osudy rodiny (a autorky samotné) v poválečném Československu - ale o tom třeba v samostatné recenzi. 

Knížku mohou číst jak dospělí, tak dětští čtenáři, ta druhá kategorie navíc ocení i vcelku milé ilustrace samotné autorky. Trochu jiný pohled na historii, než jak ji známe z hodin dějepisu, si ale užijí všichni. 

Díky Světlaně Glaserové a nakladatelství AlbatrosMédia za recenzní výtisk.

Hodnocení 85%

Světlana Glaserová: Trosečník sibiřský

• Nakladatel: Plus
• EAN: 9788025909539 
• ISBN:978-80-259-0953-9
• Ilustrace: Glaserová, Světlana
• Popis: 1× kniha, vázaná, 240 stran, česky
• Rozměry: 17 × 24,5 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

David Satter: Čím méně víte, tím lépe spíte

Neklidné spaní z ruské reality

V době, kdy budete číst tyto řádky, bude Vladimír Putin opět zvolen prezidentem Ruské federace. A je dost pravděpodobné, že to bude podle vzoru 70 krát 70, tj. k volbám dorazí 70 procent občanů, kteří dají 70 procent hlasů stávající hlavě státu. Po přečtení knihy Davida Sattera: „Čím méně víte, tím lépe spíte“ (s podtitulem Ruská cesta k teroru a diktatuře za Jelcina a Putina) mě to ani v nejmenším nepřekvapuje… 

David Satter je americký publicista (nar. 1947), odborník na Rusko a bývalý Sovětský svaz, kde dlouhé roky jako novinář působil. Je autorem několika knih o Rusku, na základě jeho první knihy Věk blouznění z roku 2001 byl natočen i dokumentární film, jeho druhá kniha Tma na úsvitu - Nástup ruského zločinného státu vyšla v roce 2008 v češtině. 

V nejnovější knize Čím méně víte, tím lépe spíte, kterou v květnu 2016 vydalo Yale University Press, se Satter věnuje Rusku posledních dvaceti let, období od zániku Sovětského svazu a přechodu od socialismu ke kapitalismu. Satter se zabývá hlavně událostmi, které umožnily posílení moci prezidenta a nástup mafiánské oligarchie, která je bezprostředně propojena s vládnoucí mocí. 

Velkou pozornost patří bombovým útokům na bytové domy v Moskvě, Volgodonsku a Bujnaksku na podzim 1999. Éra Borise Jelcina se tehdy chýlila ke konci, země se zmítala v ekonomické krizi po divoké privatizaci a popularita prezidenta byla na jednociferném čísle. Právě v té době došlo k útokům na čtyři bytové domy, při kterých zahynulo více než 300 osob a dalších 1000 lidí bylo zraněno. Dobře si na to pamatuji, v létě 1999 jsem jela do Ruska poprvé, bylo to v době, kdy tehdy populární skupina Buty bodovala s písničkou Do Ruska (Do Ruska, tam já bych se bál). Satter se v knize pokouší dokázat, že za útoky nestáli islámští teroristé ze Severního Kavkazu, jak tvrdilo oficiální vyšetřování, ale ruská zpravodajská služba FSB, která tím ospravedlnila před ruskou veřejností rozpoutání války v Čečensku a vynesla na vrchol popularity dosud nevýrazného premiéra Vladimíra Putina. 

 

Satter se podrobně zabývá i dalšími teroristiskými útoky v divadle Na Dubrovce a ve škole v Beslanu. V obou případech panují velké nejasnosti zejména ohledně použití hrubé síly vůči útočníkům, otravného plynu a těžkých zbraní, které přispěly k vysokému počtu obětí útoků (v Beslanu bylo zabito více než 330 civilistů, z toho 186 malých dětí, v divadle Na Dubrovce zahynulo přes 170 lidí). I tyto útoky velmi posílily Vladimíra Putina v roli neohroženého bojovníka proti islámskému separatismu. Důležitá pozornost je věnována i odklízení politických protivníků (vraždám Litviněnka, Němcova, Politkovské), anexi Krymu nebo manipulacím s veřejným míněním a s výsledky voleb. V zemi, kde je tradičně hodnota lidského života velmi nízká, se na oběti tolik nehledí, zvlášť v případě, kdy poslouží vyšším zájmům. 

Kniha Davida Sattera na mě docela zapůsobila. I když je mi jasné, že řada tvrzení má spíš konspirační charakter, popis toho, jak to v Rusku chodilo a chodí je velmi přesný a vyčerpávající. Pohled zevnitř, dobové statistiky, dokreslující příhody (znamením doby byl plakát, na němž krásná žena svému příteli říkala: „Máš obě ledviny, tak co bys neměl dost peněz na dárky?“), to vše přináší obraz marasmu doby, ze kterého mrazí a který otevírá oči. Mou oblíbenou knihu běloruské nobelistky Alexejevičové Doba z druhé ruky Satterova kniha nepředčila, ale z hlediska dobových reálií ji velmi dobře doplňuje. 170 stran s potencionálem způsobit noční můry. 

Díky knihkupectví Neoluxor za recenzní text. 

Hodnocení: 70% 

David Satter:  Čím méně víte, tím lépe spíte

• Nakladatel: Prostor
• EAN: 9788072603633 ISBN: 9 78-80-7260-363-3
• Originál: The Less You Know, the Better You Sleep
• Překlad: Petříček, Jan
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 240 stran, česky
• Rozměry: 12,5 × 20 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Andrzej Stasiuk: Východ

Andrzej Stasiuk je současný polský spisovatel, novinář a vydavatel, mimo jiné i jeden z představitelů tzv. polské reportážní školy. Tento v sousedním Polsku velmi oblíbený žánr kombinuje publicistiku, esejistiku a deníkovou literaturu. Literární reportáž pracuje s dojmy autora, se střípky zážitků z nejrůznějších setkání, s pamětí a vzpomínkami, velmi často se tu vyskytují různé časové roviny, subjektivní pohled převažuje nad novinářským odstupem. V Česku je známým autorem tohoto žánru např. Mariusz Szczygieł, ale i Andrzejovi Stasiukovi již u nás vyšly dvě reportážní knihy: Cestou do Babadagu a Moje Evropa. Kniha Zlín momentálně vydává knihu Východ (v polštině z roku 2014).

Kam nás zavede Východ? Je to celkem nabíledni – do Ruska, do Mongolska, do Číny. Autor tam hledá své kořeny, cesta mu pomáhá pochopit, v čem žili jeho prarodiče, kteří přišli po válce z venkova do města a vrací mu i jeho mládí prožité na venkově v socialistickém Polsku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Na cestě nachází místa, která dobře zná: poloprázdné obchody, staré ženy, rozpadlé chalupy na straně jedné, plastové kýče a barvami hýřící čínské výrobky doby současné na straně druhé. Andrzej Stasiuk svou cestu na Východ doprovází i historickými exkursy – do historie vlastní rodiny za druhé světové války a těsně po ní, do doby mongolské nadvlády Čingischána, do osidlování Sibiře, do dějin historické Říše Středu, nevynechá ale ani koncentrační tábory v Polsku za války či podivnou postkapitalistickou současnost. 

Lidé Rusy pohrdali. Možná ne právě námořníky, ale těmi otrhanými pěšáky, kteří vařili slepice i s peřím. Slyšel jsem to nejméně desetkrát: slepice s peřím, na každé ruce troje hodinky, pušky na provázku. Tak si vzpomínala na příchod revoluce moje matka. Tak vzpomínali všichni.

…

Přicházeli odsud lidé a nastupovali. Byli podivně oblečení. Zvlášť mladí kluci. Křiklavě, každý pes, jiná ves. Mezi svými vypadali jako exotičtí ptáci. Ale určitě to bylo ze sekáče, anebo levná čína. Všechno jaksi nevkusné, fórové, splašené kdovíkde. S nápisy, nášivkami a hesly mezinárodního virtuálu. Znal jsem jejich tváře. Pamatoval jsem si je ze sovětských filmů, které jsem viděl v dětství. Vůbec se nezměnili. Jenomže teď byli barevní a tenkrát černobílí. Tehdy v obnošených sáčkách a čepicích, teď téměř jako andělé postmoderní ikonosféry. 

…

Nepíšu o Židech. Píšu o nás. O těch, kteří zůstali. O tom, že jsme zaplnili prostor, z něhož oni zmizeli. Svým životem se pokoušíme zaplnit místo po jejich životě. Píšu třeba o svých rodičích, kteří mohli přijet z vesnice do velkého města, protože se v tom městě uvolnilo místo. A já se tam mohl narodit, abych pak v sobě živil naivní východní nostalgii, než jsem pochopil, že Východ je rovněž hrob. Protože čím dál se tím směrem vydáváme, tím menší je náš význam a tím snadněji se nás mohou zbavit a proměnit nás v prach nebo led. 

Autor v knize popisuje své dojmy z jednotlivých zem - zmar komunistických ideí, rozpad jednoho impéria a vzestup toho druhého, ticho a nekonečný klid mongolských pouští, život obyčejných lidí – přeskakuje ale i do svých vlastních myšlenek a do historie své vlastní země. Stasiuk není žádným obdivovatelem starých pořádků, naopak, část života prožil v prostředí disentu, za pacifismus a dezerci z armády se dostal i do kriminálu, ale i přes to cítí, že ho Východ přitahuje a ovlivňuje. 

Stasiukovy myšlenky jsou mi blízké, už jen proto, že i já jsem opakovaně na přelomu tisíciletí vyrazila do „země, kde dnes již znamená včera“. Bylo to v době, kdy Buty zpívali: Do Ruska, tam já bych nikdy nejel, do Ruska, tam já bych se teda bál… Byla to zajímavá zkušenost. Nekonečné cesty vlakem (do Irkutska jsou to čtyři dny a pět tisíc kilometrů, plavba po Obu a Irtyši byla dlouhá podobně), břízky za oknem, tvrdí hoši, kteří čtou verše, podvečery v městském parku, kde mládež krmí holuby slunečnicovými semínky. Nejela jsem tam tedy jako autor hledat svou vlastní identitu, zajímala mě spíš země ve zlomové historické epoše, v době, kdy přecházela z komunismu do kapitalismu, nicméně zážitky máme s autorem podobné, a to nejen z Ruska, ale i z Číny. Jen to zpracování se liší:-)

Co můžete od knihy čekat? Autor se zaměřuje především na detaily, drobnosti, na vlastní pocity a myšlenky, které ho na tom kterém místě napadají, vše se ale snaží zasadit do nějakého, často nečekaného kontextu. Někdy je to pro čtenáře dost komplikované čtení. V knize se moc nehraje na odstavce, chybí nějaký jednotící prvek, proud vět plyne a plyne, ani kapitoly moc neodlišují děj. Moc jsem se neorientovala ani v polské geografii, kterou autor ve svých příměrech často používá. Velmi často jsem se musela vracet a znovu hledat soustředění. Pustíte-li se do této knihy, připravte se na velmi pomalé čtení, na úplně jiný rytmus, než současné knihy nabízejí, na zpomalení do klapotu ubíhajících kolejnic či tlukotu srdce. 

Díky nakladatelství Kniha Zlín za možnost seznámit se s literaturou, která hýbe sousedním Polskem a taky za příležitost nostalgicky se vrátit do dob svého mládí. 

Hodnocení: 75%

Andrzej Stasiuk: Východ

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN:9788074735318I SBN: 978-80-7473-531-8
• Originál: Wschód
• Překlad: Červenka, Jiří
• Popis:1× kniha, vázaná, 224 stran, česky
• Rozměry:13,5 × 20,7 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Patrik Kingsley: Nová Odysea

Uprchlická krize, invaze migrantů, útok na naše evropské hodnoty – není to tak dlouho, kdy se právě tahle slovní spojení skloňovala ve všech médiích. A i když migrantů do Česka doputovalo sotva pár desítek, stalo se tohle téma jedním z největších témat naší současné politiky. Jako každého mě tohle téma samozřejmě zajímá, byť ani náhodou nerezonuji s katastrofickými scénáři o islámské invazi a plánované nadvládě nad světem a mnohem víc děsí xenofobní nálada ve společnosti. A tak jsem neodolala nabídce Knihy ZLÍN a pustila se do knihy, která se migrací do Evropy zabývá víc než zevrubně, do knihy Nová Odysea britského novináře Patrika Kingsleyho.

Patrik Kingsley je mladý novinář (ročník 1989) britského listu The Guardian (nyní působí jako zahraniční korespondent v The New York Times), který se problematice migrace a uprchlictví věnuje systematicky již mnoho let. Rok 2015 strávil prakticky na cestách, kdy se snažil mapovat cesty, kterými uprchlíci do Evropy směřují. Během svého putování navštívil celkem 17 zemí a sledoval desítky a stovky lidí na cestě. Největší pozornost věnoval Kingsley Syřanu Hášimu aš-Šaukímu, který musel utéci z rodné země poté, co strávil několik měsíců ve vězení a kdy jeho dům skončil v troskách po bombardování. Po měsících života celé rodiny u přátel a příbuzných se pro něj stal život v Sýrii neudržitelným, a proto se rozhodl odejít s rodinou za příbuznými do Švédska. Novinář ho po celou dobu putování po moři i po souši zpovzdálí i zblízka sledoval, viděl, jak s jeho rodinou bylo zacházeno v Egyptě, popisoval jeho strastiplnou cestu přes Středozemní moře i putování Evropou do vysněné Skandinávie. 

Vyzpovídal ale také třeba uprchlíky z Eritreje, jednoho z nejhorších totalitních režimů současné Afriky. Tato země sice v roce 1993 získala nezávislost a stala se formálně republikou, fakticky tu ale nefunguje nic: nebyla přijata ústava, nesešel se parlament, v čele státu i vlády stojí diktátor, v zemi je zakázána volnost pohybu, muži jsou odvlékání na desítky let trvající službu do armády, služba v armádě se týká i dětských vojáků – kluků ve věku teenagerů. Jeden z nich, patnáctiletý Adam, na chvíli přebírá nit vyprávění a vysvětluje, proč musel z novodobého otrokářského státu utéci, byť při tom opakovaně riskoval život. Z Eritreje údajně uteklo již 9 procent obyvatel, při útěku jich tisíce zemřeli na Sahaře, utopili se ve Středozemním moři nebo se stali oběťmi obchodníků s orgány na Sinaji. 

Z Afriky ale prchají i další národy – lidé z Nigérie, kteří museli opustit svá bydliště kvůli islamistické teroristické organizaci Boko Haram, lidé ze Somálska, kde působí extremistická skupina aš-Šabáb, jsou tu ale i ekonomičtí uprchlíci ze Senegalu, Ghany atd., kteří by prostě jen někde našli rádi práci. Dřív to šlo v Libyi, ale od té doby, co i tady zuří válka, stávají se subsaharští černoši obětí vykořisťování, protože v Libyi nemají žádná občanská ani jiná práva. A protože cesta přes Saharu zpět je stejně drahá a podobně nebezpečná, jako cesta lodí přes Středozemní moře do Evropy, volí raději nejistou plavbu, kterou za nekřesťanské peníze zprostředkovávají pašeráci lidí.

Jednotlivé lidské osudy jsou děsivé a mrazí při nich v zádech. Nikdo z nás si to neumí představit… Bití, znásilňování, mučení, nelidské zacházení, šílené podmínky na uprchlických lodích, stovky a tisíce utopených, smrt v poušti. Strach a nejistota, zda ta cesta někdy skončí, zda přežijí, zda se ještě někdy setkají se svými rodinami… Na druhé straně byznys, kšeftování s lidským strachem a utrpením. Ale taky solidarita, ochota pomoci, podpora. V této souvislosti byla velmi zajímavá část věnovaná putování samotnou Evropou – přecházení hranic v Makedonii, Maďarsku, Chorvatsku, situace na řeckých ostrovech či v Rakousku. 

Nemyslím, že by mi tahle kniha vyloženě nějak otevřela oči, přesto mě ale hodně dostala. Několikrát jsem čtení musela přerušit, dát si pauzu a zhluboka dýchat. Tuhle knížku by si měl přečíst každý, včetně těch, kteří si myslí, že mají ve všem jasno. Jenže bohužel právě tihle lidé o žádné informace nestojí… 

Díky Knize ZLÍN za rozšíření obzorů. 

A pokud vládnete angličtinou, přečtěte si další články Patricka Kingsleyho na serveru The Guardian. 

Hodnocení: 90%

Patrik Kingsley: Nová Odysea

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN: 9788074735196 ISBN:978-80-7473-519-6 
• Originál: The Odyssey. The Story of Europe's refugge crisis
• Překlad: Křesťanová, Dominika
• Popis:1× kniha, brožovaná, 340 stran, česky
• Rozměry:13 × 19 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Peter Goes: Cesta časem

Baví vás prohlížet si knížky spolu se svými ratolestmi a povídat si o tom, co vidíte či společně čtete? Mám pro vás tip na knihu, kterou můžete listovat i s trochu odrostlejšími dětmi. Výborný úvod do historie, knížka na opakování školního dějepisu i na získání hlubšího všeobecného přehledu – Cesta časem od belgického ilustrátora Petera Goese.

Možná jste před vánoci zaznamenali bestseller, který vydalo nakladatelství Host: Mapy, aneb Atlas světa, jaký svět ještě neviděl. Hit loňského podzimu přivedl děti a jejich rodiče k zeměpisu a putování po zeměkouli. 

Z podobné kategorie je novinka nakladatelství KNIHA ZLÍN, jen se tentokrát nevydáme za geografické hranice, nýbrž proti proudu času. Velkoformátová knížka představuje souhrn dějin od Velkého třesku, přes první organismy, dinosaury, k prvním lidem a jejich historii. Zastavíme se v Mezopotámii, Egyptě, navštívíme Řecko, Řím i starověkou Čínu, seznámíme se s Kelty, Huny i Vikingy. Zajímat nás budou nejen dobyvatelé a panovníci, ale i umělci té doby, písmo, náboženství či objevy. Čím se budeme blížit současnosti, tím se tempo čtení zpomalí: nejprve to vezmeme po jednotlivých stoletích a zastavíme se u největších událostí a objevů, dvacáté století a začátek toho našeho, jednadvacátého, pak probereme pěkně podrobně. Nejen všechny diktátory, války a ozbrojené konflikty, ale i nejvýznamnější hudební skupiny, filmy, herce a herečky, kosmonauty i astronauty, počítačové hry i sociální sítě. Dojde i na ekologii, terorismus a uprchlíky. Vše je ale popsáno a nakresleno velmi vtipně a zábavně.

Cesta časem představuje osmdesát barevných stran, které vás i vaše děti budou určitě bavit. Každá dvoustrana se věnuje jednomu tématu, je tu krátký odstavec shrnující to nejdůležitější, vybrané části hlavní ilustrace mají své vlastní popisky, krom toho jsou tu ale i další obrázky, které čekají na objevení a interpretaci (např. dvojice se selfie tyčí dokumentující svět po roce 2010). Trochu mě mrzí, že se v dějinách světa moc nepromítají dějiny české, ani na Karla IV. či Václava Havla nezbylo místo, nakonec tu naši zemi reprezentuje jen Pražské jaro 1968, ale jak se píše v závěru knihy - Cesta časem představuje světové dějiny a výběr témat podléhá osobnímu výběru autora.

Cesta časem není knížka, nad kterou by bylo potřeba příliš mluvit, tuhle knížku je prostě potřeba si prohlížet, prozkoumávat jednotlivé ilustrace, hledat ukryté vtípky a legrace. Ostatně, jednotlivé dvoustrany na sebe i navazují, kdyby nebyly svázané v knize, tak by tvořily jednu dlouhou časovou osu – mrknout se na tuhle skrytou vlastnost se můžete na tomhle videu:

Tahle knížka prostě není nějaký nudný souhrn letopočtů a historických faktů, je to originální výběr toho nejdůležitějšího, co bychom o historii světa a lidského druhu měli vědět. Podle anotace by měla být určena hlavně dětem, ale já jsem přesvědčena o tom, že by si ji měli prohlížet i dospělí. I my bychom se měli k historii vracet a učit se z ní. Znáte to: „Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat“. Prostě Cesta časem do každé rodiny a do každé školní třídy!:-)

Díky KNIZE ZLÍN za příjemné jarní večery nad knihou:-)

Hodnocení: 100 %

Peter Goes: Cesta časem

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN: 9788074735240 ISBN:978-80-7473-524-0
• Originál: Tijdlijn
• Překlad: Havlíková ter Harmsel, Veronika
• Ilustrace: Goes, Peter 
• Popis:1× kniha, vázaná, 80 stran, česky
• Rozměry: 27,8 × 37,8 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)