Simona Votyová: Myší díra

Už jste někdy četli knihu pro dospělé, jejíž hlavní vypravěčkou je myš? A ne jen tak ledajaká myš, nýbrž myš, která byla v minulém životě vědkyní pracující v laboratoři! Přesně tohle vám může nabídnout nejnovější kniha Simony Votyové s názvem Myší díra, která vychází 22.11.2021.

Vypravěčka knihy, jak již bylo řečeno: laboratorní myš, momentálně žije v jednom starém pražském činžáku a svou přítomností tak trochu ovlivňuje životy jeho obyvatel. Protože umí číst myšlenky, ví o těch lidech úplně všechno. Každý z nich má nějaké tajemství a skryté trauma, myš je pro ně tou nejlepší terapeutkou a našeptávačkou. Tak třeba Axel. Je mu osm a jeho máma už se nedokáže postarat ani sama o sebe, natož o syna. Většinu dní probrečí a Axel je přesvědčený, že za to může on. Ve škole ho šikanují, začal i koktat. Nikdo se s ním nechce kamarádit, má starý tlačítkový mobil a do školy chodí občas špinavý. Zbývá mu jediná spřízněná duše, o 85 let starší soused Emanuel, kterému nikdo neřekne jinak než dědek plesnivej. Dědek už asi nikoho nemá, žije dlouho sám a myšlenky se mu občas pletou. Vzpomíná si na mámu, která skončila i s bráchou Aleškem v koncentráku, někdy se mu ale v mysli mění v bývalou manželku Štěpánku, se kterou vede dlouhé fiktivní rozhovory. Často se zapomíná se najíst i umýt, sem tam taky upadne a je to dřina zase se zvednout. Axel mu jednou přinesl polévku a od té doby k němu občas zajde. Vaří dědkovi kafe a čte mu z knížek, kterých má dědek plnou knihovnu. Oba si tak trochu zbyli. V domě bydlí ale i další obyvatelé, třeba Jolana, která Axelovi také jednou pomohla z bryndy. Ale ta děti vlastně nesnáší, má svou velkolepou kariéru, za chvíli ji bude padesát, do jejího života děti ani rodina nepatří, max. ještě tak milenec. Posledním obyvatelem, který naší myš zajímá, je  barman Cyril. Je posedlý uklízením, jeho matka je totiž chorobná hromadička věcí a Cyril díky ní prožil naprosto příšerné dětství. Kdyby tak věděl, že s ním pod jednou střechou žije hlodavec, to by se asi zbláznil... Je to právě Cyril, který se ujme Axela poté, co se matka předávkuje a skončí na psychiatrii. V tuhle chvíli se životy obyvatel na chvíli protnou - jsou nuceni se o sebe navzájem postarat a zjišťují, že i tahle životní etapa má něco do sebe. Jen bude nezbytně třeba otevřít ostatním své tajné komnaty... Ještěže tu na to mají tu myš...

Do tohoto románu (pro ženy?) jsem se pustila díky jeho autorce. Knížku totiž napsala novinářka a bývalá televizní reportérka Simona Votyová, která mě před pár lety zaujala svým působením v Aple (zkratka pro Asociaci pomáhající lidem s autismem, dnešní NAUTIS). Simona Votyová se do Aply dostala v rámci projektu Nadace Vodafone Rok jinak. Jedním z výsledků jejího působení mezi lidmi s poruchou autistického spektra byla spoluautorství knihy Nedávejte do hrobu motýla živého (doporučuji). Téma autismu se pak objevilo i v románu Chci tě mít ve skříni. Krom toho ale napsala několik knih pro děti (Dalmatin Barvička, Deník psa Piráta, Divnozvířátka) a stojí i za projektem velmi populární dětské kapely Čiperkové (tu si ale na YouTube pusťte jen na vlastní nebezpečí). 

 

Co můžete čekat od Myší díry? Docela vtipnou a svižně napsanou knihu, nic co by vám změnilo život, ale knížku, která vcelku pobaví. Různorodé postavy v různých životních etapách (dítě Axel, mladý dospělý Cyril, zralá žena Jolana a důchodce na samém konci života Emanuel), které díky náhodě dostanou šanci změnit své životní role a zvrátit své dosavadní směřování. Možná se v některém z nich najdete? Podobní lidé žijí všude kolem nás, co když jsou to třeba zrovna sousedé u vás v domě? Tedy až na tu myš. Chápu jako prostředek ozvláštnění textu, nicméně já bych se bez ní rozhodně obešla, jeji intermezza mě, přiznám se, úplně nebavila. Myslím, že to pro některé čtenářky může být nepřekousnutelný a od knihy odrazující faktor - Myší díra by bez myši byla například ideální knihou pro mou maminku. Protože ale trpí fóbií z hlodavců a nesnáší v knihách "fantasmagorie", není ji tahle kniha souzena... Knížka se vám určitě bude líbit, pokud máte rádi knihy například od Radky Třeštíkové nebo Patrika Hartla. Humor, běžní hrdinové, nezvyklé situace, konec, který překvapí i potěší - na předvánočním knižní trhu se tahle novinka nakladatelství Bourdon určitě neztratí. Já si ji v tom stresu letošního podzimu docela užila.

A co si z knihy odnáším jako největší poselství? Cyrilovo heslo: Savo je na sajrajt nejlepší :-)

Poděkování za knihu patří nakladatelství Bourdon. 

Hodnocení: 80%

Simona Votyová: Myší díra

• Nakladatel: Bourdon
• EAN: 9788076110441
• ISBN: 978-80-7611-044-1
• Popis: 1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
• Rozměry: 12 × 18 cm

Niklas Natt och Dag: 1794. Tři růže

Je to už více než rok a půl, kdy jsem na těchto stránkách pěla ódu na historický román 1793: Vlk a dráb. Zpříjemnil mi první koronavirovou karanténu,  pustila jsem se do něj totiž v březnu 2020. Teď se možná vezeme na další, již x-té vlně, takže nastal ten pravý čas pustit se do pokračování.  Prodloužené podzimní prázdniny navíc dávají dostatek prostoru se eventuelně ze čtení téhle více než 460 stránek dlouhé drsné knihy vzpamatovat...

Tak tedy: v 1794 se opět přesouváme na konec 18. století, do tehdejší švédské reality. Krom špinavého a brutálního Stockholmu nás ale tentokrát první část knihy zavede i do větší exotiky, do Karibiku, na ostrov sv. Bartoloměje. Tohle místo objevil Kolumbus v roce 1493 a pojmenoval ho po svém bratrovi Bartolomějovi, ostrov se stal v letech 1784-1878 švédskou kolonií. A právě sem nuceně míří patnáctiletý chlapec Erik, druhorozený syn z panství Tři růže. Doma se zamiloval do dívky pod svou úroveň a cesta do zámoří, na kterou ho doprovácí bratranec, by mu měla podle mínění jeho otce napravit hlavu. Erik záhy sezná, že sv. Bartoloměj je svého druhu peklo na zemi, je to totiž místo, přes které jde prakticky veškerý obchod s africkými otroky mířícími do Ameriky. Erik je zděšen brutalitou, s jakou je otroctví provozováno a nedaří se mu zapojit se do zdejšího života. Jediné místo, kde se cítí dobře, je farma Tychona Cetona, který se zdá být podporovatelem boje otroků za svobodu, čímž si Erika i jeho bratrance získá. O něco později přichází zprávy ze Švédska, Erikův starší bratr tragicky zahynul a o něco později zemřel i otec. Erik se stává dědicem a majitelem panství a může se v doprovodu Cetona vrátit do Švédska a vzít si dámu svého srdce. Jenže právě v téhle chvíli se to všechno strašlivě zvrtne, což čtenář zjistí mimo jiné z toho, že Erik své vyprávění sepisuje v blázinci, kam byl po krvavé svatbě internován.

  

Ve stejné chvíli se na scéně objevují hrdinové, které už známe. Je to především dráb a jednoruký válečný invalida Mickel Cardell, který je požádán o pomoc při objasnění smrti Erikovy snoubenky a novomanželky. Cardellův předchozí souputník v pátrání, právník Cecil Winge, se již nemůže případu z objektivních důvodů ujmout, ale jako deux ex machina se tu zjevuje Cecilův bratr Emil, který je bratrovi podobný jako vejce vejci. A máme tu tedy opět dvojici, která se bude brodit bahnem a zvratky švédského hlavního města, aby se dopátrala pravdy. Známé hrdiny doplní Anna Stina, dívka, která v minulém díle uprchla z děsivé ženské věznice. Na chvíli to vypadalo, že se jí pod cizí identitou začíná konečně trochu v životě dařit, to by ale nemohla žít v dané době a na daném místě, aby ji to vydrželo. Těhotná Anna Stina přivede za dramatických okolností na svět dvojčata a je jen na ní, jak se jí je podaří v drsném světě udržet je naživu. Osudy hrdinů se několikrát protnou a ve spojení s příběhem pána ze Tří růží je to temná jízda plná marasmu a zmaru.

  

 

Nutno říct, že po přečtení mi vyskakují soustavně na mysli výrazy jako drsné, brutální, masakr. Na popis prostředí jsem si už tedy trochu zvykla (ve zkratce výkaly, vši, nemoci, krysy, násilí, krev a jiné tělesné tekutiny), nicméně i tentokrát jsou tu barvitě ztvárněné scény, kdy jsem byla nucena knihu na chvíli odložit. Příhody ze sv. Bartoloměje, výjevy z blázince, pitevny a vlastně celá poslední kapitola, to byla místa, která jsem opravdu rozdýchávala těžce. Sadismus, psychopatie, schizofrenie a z toho pramenící bezútěšnost, to jsou asi hlavní rysy knihy. Přesto, bavilo mě popisování osudů ženské postavy Anny, byť její role tentokrát v celém dramatu není tak velká, děsil mě podivínský Emil, zaujalo mě, že se z věčně opilého drába Cardella vyklubala vlastně skoro pozitivní postava. Škoda, že autor knihy ke svým hrdinům tolik sympatií nechová, jinak by to přece muselo skončit úplně jinak? Každopádně, je to skvěle napsané a výborně přeložené: Romana Švachová, která je opět uvedená i na obálce knihy, si musela s vyhledáváním archaických výrazů a zachováním ojedinělého stylu knihy dát velkou práci. Neskutečně dobře se to čte, a to i přesto, že detektivní linka je tu tentokrát vyřešená velmi rychle a vlastně jen zůstává na pozadí jako spojující prvek. Více jde o moc a vliv, o ukájení těch nejperverznějších choutek, o podání svědectví o jedné temné dějinné epoše. Román noir, tohle označení se docela hodí. 

Niklas Natt och Dag mě dokázal i podruhé překvapit, i tahle kniha je stejně dobrá, jako ta první. Jen si vůbec neumím představit, jak tohle všechno v posledním díle vygraduje. 1795 by měl ve Švédsku vyjít letos na podzim, tak budeme doufat, že se záhy dostane i k nám, a já si budu moci konečně vydechnout. Dobré, byť nikoliv snadné čtení.

Hodnocení: 100%

Niklas Natt och Dag: 1794. Tři růže

• Nakladatel: Argo
• EAN: 9788025735077
• ISBN: 978-80-2573-507-7
• Originál: 1794 
• Překlad: Švachová, Romana
• Popis: 1× kniha, vázaná, 464 stran, česky
• Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2021 (1. vydání)

Werichovské období?

V posledních několika měsících se mi do cesty plete Jan Werich. 

Začalo to v srpnu stejnojmenným letním představením v Muzeu Kampa, o kterém se docela dost mluvilo - protože  titulní roli hráli Vojta Kotek a Václav Kopta.  Já to tedy viděla v alternaci Jan Nedbal a Václav Kopta, Voskovce hrál Daniel Šváb a Werichovu ženu Zdeňku Pavla Beretová. Nebylo to úplně špatné, ale žádná katarze se nekonala. Ten režijní záměr, kdy se potkávají Werich zamlada s "moudrým starým klaunem" na konci života, mě upřímně moc nebavil. A ani výprava se moc nevyznamenala, minimální company, což je u představení založeném mimojiné na typické hudbě Jaroslava Ježka celkem škoda. Ještěže výjimečné místo Sovových mlýnů dodává atmosféru samo.

 

Jó, to představení Korespondence V + W  v divadle Na zábradlí, to je jiná, to můžu doporučit z fleku... Viděla jsem ho sice už před lety, ale bylo vynikající, jedno z nejlepších divadel, co jsem kdy vůbec viděla. A pořád je tahle hra na repertoáru!

V září následoval dokumentární film Jan Werich: Když už člověk jednou je… Natočili ho Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer a já ho považuju za dost zdařilý. Sice se tvůrci na konci nevyhnuli  patosu, ale pokud chcete shlédnout opravdu průřezový dokument o téhle výjimečné osobnosti české kultury minulého století, tak si na to do kina zajděte, myslím, že to pořád ještě běží. 

No a minulý týden jsem vyrazila do studia Švandova divadla na kus Hadry, kosti, kůže. Tentokrát nejen o Werichovi, ale také o Vladimíru Holanovi, jeho sousedovi ze známého domu na Kampě. A pak taky o jejich manželkách a dcerách, o modrém abbém Josefu Dobrovském, který v domě bydlel před nimi,  o Voskovcovi a celé té době od války až zhruba do začátku 80. let. Drsné, depresivní, ale skvělé. Věděli jste, že Holan měl dceru Kateřinu s Downovým syndromem? Málokdy mě něco dojme, ale tady jsme si utírali slzy všichni... 

Tak že by už konečně nastal čas na to přečíst si třídílnou Korespondenci: Jiří Voskovec & Jan Werich? No, máme ji doma... Dám vědět:-)