pondělí 21. dubna 2025

Památník Zámeček v Pardubicích

Velmi působivý památník obětem druhé světové války a zároveň velmi zajimavá architektonická stavba - to je památník Zámeček v Pardubicích. 

Památník Zámeček Pardubice se nachází na místě bývalého nacistického popraviště. Místě, které připomíná temnou část historie a má být mementem pro budoucí generace. Sestoupíte do podzemí a poznáte tragické příběhy těch, kteří se dokázali postavit zlu.


Památník Zámeček je památník v Pardubicích, ve čtvrti Pardubičky, na místě nacistického popraviště z doby druhé světové války, které bylo zřízeno v prostoru bývalé vojenské střelnice za tzv. druhého stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942. Památník je tvořen pietním místem s pomníkem a budovou muzea s expozicí, jež připomíná události spojené s druhou světovou válkou a nacistickými zločiny na Pardubicku.

Památník Zámeček je zároveň i příspěvkovou organizací zřízenou statutárním městem Pardubice v roce 2021 za účelem trvalého uchování vzpomínky na oběti druhého stanného práva a odvahu československých odbojářů, kteří se stali spolupracovníky parašutistického výsadku Silver A a dalších spojených výsadků.

Po skončení druhé světové války se území bývalého popraviště stalo pietním místem, které nechal zdokumentovat tehdejší Svaz osvobozených politických vězňů. V červenci roku 1946 byl položen základní kámen pomníku, jenž byl dostavěn v roce 1949 a který se nachází na pietním území dodnes. Autoři pomníku jsou Karel Jičínský a pardubický architekt Karel Kalvoda. Autorem reliéfu s figurální tvorbou je sochař Jaroslav Zelený z Chrudimi. Během 60. let 20. století vznikla snaha o posunutí řešení památníku. V roce 1967 byly na pietním místě vybudovány dva kubusy s uměleckými vlysy, které ztvárnili studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Ilja Holešovský a Jan Hričák pod dohledem profesora Otto Eckerta. Návrh podoby a umístění kubusů vypracoval Karel Kalvoda. K další důležité stavební úpravě došlo v roce 1972, kdy byla zahájena výstavba výstavní síně, zkolaudované v roce 1975. Z tohoto roku pochází také figurální plastika Zuzany Koutové, která byla v budově umístěna. O rok později byl areál zapsán jako kulturní památka, v roce 1978 jako národní kulturní památka a v roce 1984 přibylo k NKP také zapsané ochranné pásmo.

Statutární město Pardubice se rozhodlo v roce 2017 vypsat soutěž na revitalizaci pietního místa a stavbu nového muzea, jehož ideový koncept zpracoval historik Akademie věd ČR Vojtěch Kyncl. Soutěž vyhráli se svým návrhem architekti Jan Žalský a Vít Podráský. Práce na revitalizaci pietního území a výstavbě muzea byly dokončeny v roce 2021.

(zdroj: Wikipedie)

TRANSMISE (Gočárova galerie v Automatických mlýnech)


TRANSMISE

Stálá expozice bude končit 24. 5. 2026

Gočárova galerie v Automatických mlýnech

Nová stálá expozice Transmise, jak už její název napovídá, se odkazuje k původnímu technickému reliktu v budově Automatických mlýnů, který ve své době plnil jasný účel: zajišťoval přenos hnací síly do všech pracovních strojů. Samotný pojem transmise však nemusí být chápán pouze v technickém směru, ale setkáme se s ním například i v humanitních oborech. Ve významu zprostředkování, předávání, posílání či propuštění se dostáváme až ke kulturnímu obsahu. Název transmise v sobě nese několik konceptů vnímání samotné expozice: ukazuje lineární proměny v dějinách umění a předělů jako vymezování se vůči tradici a tvorbě nových hodnot; představuje pojem transmise jako samotný přenos prožitku mezi umělcem a jeho dílem a v neposlední řadě sama výstava je pochopena jako uchovávání a předávání paměti.

Hlavní idea expozice vychází ze základního rozdělení světa, o němž bylo poprvé rozhodnuto u sofistů v antickém myšlení, na oblast přírody (fysei) a člověka (nomó). Obě tyto zdánlivé a historicky postupně pochopené protikladnosti jsou současně stěžejním tématem stálé expozice opírající se o silné stránky sbírkového fondu, v němž se prolíná reflexe krajiny, společnosti a člověka. Zároveň lze však vysledovat snahu o jejich sjednocení, v duchu svobody, imaginace, zrušení jasné hranice mezi snem a skutečností, a hlavně pokusem o překonání propasti mezi přirozeností a světem člověka.

V expozici se počítá s vystavením grafik a kreseb, které budou pravidelně obměňovány z důvodu ochrany díla. Žádný z vybraných témat však není možné vnímat jako solitérní uzavřený okruh, nýbrž jako spletitý organismus, který prochází širokým vnímáním společnosti. Kromě didaktické funkce expozice představí dějiny výtvarného umění spíše jako síť příběhů a forem.