středa 25. června 2025

Výstava Moniky Hnikové: Unetanneh Tokef

 

V synagoze na Palmovce dnes končí výstava Moniky Hnikové: Unetanneh Tokef, a já ji na poslední chvíli stihla. Zajímavý prostor a nápaditá intervence, která sem úplně organicky zapadla. Ty obrazy jsou ale malované vyjetým olejem!  Dost to na mě zapůsobilo...


MONIKA HNIKOVÁ (1992) ve svých pracích propojuje poetičnost přírodního prostředí s technicistní realitou spalovacích motorů. Maluje vyjetým olejem obrazy ze své povahy proměnné a vytváří objekty reflektující mechanismus stroje. Procesuálni malbu tvarů asociujících oblaka v instalacích kombinuje se sádrovými reliéfy, záznamovými matricemi fyzikálné-chemických dějů. Skvrna z vyjetého oleje, kde pigmentem je uhel, svobodně putuje po plátně či prostupuje sádrovou hmotou, překvapuje škálou barevných nuancí. Monika Hníková prošla během studia na pražské Akademii výtvarných umění (2016-2022) atelierem sochařským i malířským a její diplomová práce svědčí o samozřejmé syntéze obou médií. Připravila už několik samostatných výstav, kdy specifikum malby vyjetým olejem vždy invenčně proměnila; ilustrativnim příkladem je environmentálni projekt Urban Harvest uskutečněný v roce 2022 v Novém Dillí, kde pohyblivé obrazy-objekty odkazovaly k tématu pěstování zeleniny na břehu silně znečištěné řeky Yamuny, nebo výstava Dyáda realizovaná ve studiu Prám v roce 2024, kdy jednu ze stěn tvořila obrazová mozaika abstraktnich krajin, Její instalace vždy charakterizuje citlivost vůči architektonickému či sociálnímu rozměru prostoru.

Právě atmosféra místa daná světlem, historií stavby i prostředím jej obklopujícím je výchozí esence, kterou Monika Hníková výtvarně akcentuje v libeňské synagaze. Využívá možnost instalovat obrazové formy v různých výškových patrech architektury, zvýraznit téma záznamu a proměnlivosti plynutí času, příležitosti pohledu z jiné perspektivy. Instalaci pojímá jako organickou součást synagogy, tvořící s architekturou jeden celek. Vytváří prostor pro metaforické vyjádření vzájemnosti lidského života a přírodních procesů: "človek jako stín, který pomíjí, jako mrak, který se rozplyne, jako tráva, která vadne, jako květ, který se rozpadá" (z modlitby Unetanneh Tokef). Zdánlivě přesné obrysy výsledné instalace v sobě ve skutečnosti nesou i jiná řešení, dlouhá zvažování odlišných možností. Jsou dočasným tvarom, jež vykrystalizoval ze setkání procesů různého druhu. Přemýšlení o tvůrčím vstupu do forem přesně definovaných původním účelem, o interakci víry a přímého prožitku, o každodennosti, odevzdanosti bytí.
"Mezi hlínou a mraky" (Monika Hníková).


čtvrtek 19. června 2025

Petra Klabouchová: Muž z Brna

Jestli mi něco na současném knižním trhu chybí, tak to jsou humoristické knihy. Občas mám chuť se zasmát, anebo třeba vzít kamarádce do nemocnice knihu, která ji zlepší náladu. Není jednoduché něco najít, pokud se člověk nechce vracet k Saturninům... Nedávno jsem si dokonce řekla, že se inspiruju v žánrové Magnesii Liteře a pořídila si letošní vítěznou humoristickou knihu: Albrecht Smuten: Kapitán Chemo. Hele, já jsem velmi pro humor, ale komiksové stripy o tom, jak králík podstupuje chemoterapii pri léčbě leukemie (sám autor této chorobě posléze podlehl), z toho jsem měla akorát husí kůži. Prosím, tohle mi do nemocnice nikdy nenoste...


Takže jsem zajásala, když jsem zjistila, že humoristickou knihu na jaře vydala Petra Klabouchová. 

Oficiální anotace mě teda trochu vyděsila: 

Kdo by tuhle vraždu mohl vyšetřit líp než on? Popravdě? Kdokoliv! Jejich revírem je štatl, jejich tempo je rozvážné, jejich protivníky jsou všichni, kdo narušují provoz policejní služebny v Brně-Komárově. Vše změní nedobrovolná posila z Prahy. Josef Ječmínek doplní tým majora Vítámváse zahrnující bývalého fotbalistu strážmistra Píče, Loba s lehkou mozkovou dysfunkcí, Brendu Kakáčovou s nečitelným výrazem a Páju z Cejlu čili Palerma Rolexe Lakatoše. Může Pražák v Brně konečně nastolit spravedlnost? Tohle město vyžaduje hodně odvahy. A taky trpělivosti.

Ale odvahu jsem našla a nakonec nelitovala. Hlavní hrdina Josef je typický Pražák: u policie má na starosti sociální sítě, stravuje se výhradně bio, nosí barefootové boty z veganské kůže, trpí obsedantně kompulsivní poruchou a spoustu peněz dává za terapie. A právě tento Josef se jednoho dnes shodou nešťastných náhod a událostí ocitne na výpomoc v Brně. Zdejší prostředí je velmi rázovité a Josef je zděšen. Za pomoci své sexuální přítelkyně s přezdívkou Stračena a jejího otce, který pracuje na ministerstvu, se pokouší o návrat do Prahy, ale nedaří se. A tak se Josef postupně seznamuje nejen s osobitým obsazením policejní stanice, ale i s postavičkami města Brna. 

Případy, které Josef v Brně řeší, jsou opravdu roztodivné, autorka se inspirovala internetovým plátkem Brněnská Drbna, který je proslulý svéráznými titulky a úvodníky (my, co na FB sledujeme Matěje Hollana a Báru Atomovou, se nedivíme). 

Zakřičel jsem na značku a ona se vylomila, tvrdil muž z Brna. Značka už prý byla nakloněná, a proto stačilo, aby na ni zavolal „ha!“.

(Brněnská Drbna)

...

Zmatený muž v ranních hodinách neúnavně zvonil na zvonky Univerzity obrany a tvrdil, že je nadporučík Československé lidové armády a má strach. Pak se svlékl a sdělil, že jediná autorita, které důvěřuje, je Vojenská policie. 

(Brněnská Drbna)

...

Muž z Brna odepínal kolemjdoucím psům vodítka. Policistům řekl, že je všude zdejší, s jarem se reinkarnoval a je synem Božím. Potvrdil, že psy osvobozoval, protože vznikli z velké matky, která je všudypřítomná.

(Brněnská Drbna)


Všechno je ovšem popisováno velmi vtipně a sofistikovaně, alespoň mně se tedy autorčin jazykový styl a humor dost trefil do noty. Snažím se pochopit výhrady několika recenzentů na Databázi knih, kteří měli pocit, že čtou Kameňák, ale tady jde podle mne o nepochopení žánru. Jasně, že jde o jednoduché skeče a crazy situace, že se tu kupí klišé (na policajty, důchodce, Romy, Brňany, Pražáky....) a předsudky, co byste ostatně chtěli od humoristického románu z tohoto prostředí?  Jde ale přece o to zpracováni, které je podle mě fakt povedené. Navíc je tu i řada pop-kulturních odkazů, na které asi zareaguje spíš starší čtenářstvo (kam se bohužel už řadím).

Pár ukázek: 

Josef se od ní dozvěděl, že Mečislava v poslední době podléhala nejrůznějším konspiračním teoriím od infiltrace mimozemské civilizace mezi brněnské obyvatelstvo, což dle něj mohlo mít i něco do sebe, až po čtení myšlenek nebohých Brňanů přes antény mobilních operátorů. To se naopak Josefovi jevilo jako velmi málo pravděpodobné, jelikož výsledkem tak technicky náročné operace by stejně bylo pouze ticho nebo v lepším případě zmatený šum.

...

„No, že jsi náš. Brňák. A Brňáky nějaká Praha prostě nezajímá. Ano, snažíme se s Pražany v rámci možností udržovat alespoň základní společenskou konverzaci, které jsou schopní porozumět, ale podívej se na to takhle, Josefe. U nás v Brně i nejnižší sociální kategorie mluví spisovnou češtinou nebo naším dialektem založeným na splynutí českého jazyka, němčiny a jidiš, což vychází z historické pozice Brna jako mezinárodní křižovatky umění, vědy a světové politiky. Naopak v Praze se hovoří jazykem, jehož základ položila galerka dvacátých až třicátých let minulého století. Tím jsem řekl všechno, Josefe. Občas se někdo z nás Brňáků musí samozřejmě obětovat a vyrazit do Prahy řídit chod naší republiky. Bohužel je nutné konstatovat, že poté, co se i ten největší z Brňáků částečně zabydlí v Praze, u něj obvykle dochází k velmi rychlé mozkové destrukci. 

...

„Týnuš čeká dítě," pronesl do hrobového ticha pohřebáku s patrnou otcovskou hrdostí Josef. Vítámvás vyprsknul rozžvýkanou sekanou na přední sklo a vzadu v rakvích si v šoku naráz sedly tři mrtvoly.

„A jak dlouho to děcko čeká?", překvapil všechny svým zájmem o lidskou biologii Lobo, který se snažil nedívat do zpětného zrcátka, protože pohybující se náklad v rakvích mu nedělal dobře.

„Skoro čtyři měsíce."

„Tak to nemá cenu dál čekat, vole. To už se jí to děcko nevrátí," zakýval Lobo zkušeně hlavou a dál sledoval silnici před sebou.



Knihu jsem četla souběžně s knihou Standy Bilera Nejkrásnější město na Zemi a bylo to fakt dobré kombo. Muž z Brna je každopádně lehké a vtipné čtení nejen na léto. Doporučíte mi něco dalšího, u čeho bych se zasmála?



Petra Klabouchová: Muž z Brna 

  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026728139
  • ISBN: 978-80-267-2813-9
  • Doporučená prodejní cena: 399 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 296 stran, česky
  • Rozměry: 13,6 × 20,6 cm
  • Rok vydání: 2025 (1. vydání)

pondělí 26. května 2025

Alena Mornštajnová: Čas vos

Knížky Aleny Mornštjnové patří u čtenářů mezi nejočekávanější, nejinak je to i s její nejnovějším dílem. Čas vos se již od začátku měsíce května drží na první příčce žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů v kategorii beletrie. Pomsta, nebo odpuštění? Román o moci minulosti a síle květin. Podlehla jsem i já:-).



Čas vos se odehrává v malém městě jménem Brod a má dva hrdiny. Báru, ženu středních let, která se do města vrací po mnoha letech - prožila tu dětství a část mládí, ale pak se z pro ní nepochopitelného důvodu rodiče rozhodli odstěhovat. Po mnoha životních peripetiích se Bára rozhodne koupit si v Brodu zanedbaný dům a začít znovu. Práce v knihovně ji baví a zahradničení na nové zahradě ještě víc. Její návrat má ale ještě jeden důvod - chce se vypořádat s minulostí, pomstít se křivdu způsobenou matce, která jí samotné obrátila život vzhůru nohama. Druhým hrdinou je Mirek, kterému nikdo neřekne jinak než Ptáčník. Místní podivín, částečný invalida, kterého v životě zajímají jen opeřenci. Denně je chodí do lesa pozorovat, zapisuje si jejich zvyky. Prožil neradostné dětství s tyranským otcem a manipulující matkou, nikdy se neoženil. Po smrti rodičů přestal dbát na společenské ohledy, moc se o sebe nestará, s minulostí se ale naučil žít a osamělost mu nevadí. Bára a Ptáčník se potkají a ... (a pak se to stane...).

Alena Mornštajnová má vzácný dar zaujmout vlastně docela obyčejným příběhem. Nijak nevybočující hrdinové s běžnými osudy, které se ale v jednu chvíli protnou. Anebo se zjistí, že se ty jejich životy vlastně zkřížily už před mnoha a mnoha lety. Píše se tu o bolestných věcech, jako je domácí násilí, závist a pomluvy nebo psychické onemocnění, zároveň jsou tu ale podobně silné kapitoly o přátelství nebo mezilidských vztazích. Své místo tu má ticho, vzpomínky nebo příroda.  Čas vos je velmi pomalá kniha, vše se z ní velmi pozvolna vynořuje,  vše zpomaleně zapadá na své místo. Každý si tu asi najde to své, navíc je to psáno jednoduše, srozumitelně a představitelně, tady asi hledejme důvod té současné autorčiny popularity a oblíbenosti.

Přiznávám, mně samotné trvalo docela dlouho, než jsem se začetla,  bylo to holt pomalé až příliš. Nakonec se mi to ale povedlo a vlastně se mi kniha i líbila - tou svou obyčejností, lehkou předvídatelností, jednoduchým jazykem. Za nejlepší autorčinu knihu bych Čas vos určitě neoznačila, obávám se, že poměrně rychle zapomenu, o čem že to vlastně bylo. Na druhou stranu oceňuji, že to má vlastně (spoiler!) dobrý konec. Takže s Časem vos asi chybu neuděláte. 

“Ptáčník nerozuměl tomu, proč se lidé tolik zajímají o životy ostatních. A proč jim vadí, když se někdo nedá napasovat do žádné krabičky a nedodržuje nalinkované představy, jak se má žít. On byl se svým životem spokojený a nehodlal na něm nic měnit.”


Alena Mornštajnová (* 24. června 1963 Valašské Meziříčí) je česká spisovatelka a překladatelka. K jejím nejvýznamnějším dílům patří romány Hana (2017), za nějž získala několik ocenění, a Tiché roky (2019). Ke psaní se dostala až ve zralém věku, její první kniha vyšla v roce 2013. 

Hodnocení: 75 %



Alena Mornštajnová: Čas vos
  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788027524297
  • ISBN: 978-80-275-2429-7
  • Doporučená prodejní cena: 449 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 320 stran, česky
  • Rozměry: 14 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2025 (1. vydání)