... na skok jinam ...: Anna Bolavá: Do tmy

úterý 2. února 2016

Anna Bolavá: Do tmy

Už se vám někdy stalo, že čtete knihu, která vám způsobuje trýzeň, ale vy nemůžete přestat? Otáčíte stránku za stránkou, vlastně to nechápete, ale je to děsivé a opojné zároveň? Čirá esence tohoto je kniha Do tmy od Anny Bolavé, která na mě v létě vykoukla z tolika spřátelených blogů, že jsem se do ní musela pustit...

Velmi zvláštní prozaická prvotina pětatřicetileté autorky, která vystudovala filosofickou fakultu, pak pracovala pro Ústav pro jazyk český a nyní působí jako stomicka poradkyně. Vím, co to je, neb se znám s lidmi z Českého Ilca, o to víc tenhle kariérní posun nechápu... Větší zmatek mi ale zůstává v hlavě z Do tmy.

Představte si to: hlavní hrdinka Anna posedle sbírá léčivé byliny. Když píšu posedle, je to zcela adekvátní výraz, Anna je na sběru závislá, její život se točí v těžké dřině a následném odevzdání nasušeného každé úterý ve sběrně. Finanční výdělek je zcela neadekvátní úsilí, ale to Annu netrápí. Líto je ji jen toho, že nestihne natrhat, nasušit a odvézt vše, na co narazí. Nestačí ji půda, kde suší, nemá tolik času, neb byliny odkvétají rychle, docházejí ji síly. Anna je totiž nemocná, vlastně ji asi už moc času do konce nezbývá, a ona ho rozhodně nebude plýtvat nějakým léčením. Vlastně je i ráda, že její příležitostné zaměstnání překladatelky, které měla hlavně „kvůli lidem, aby neměli řeči“, náhle skončilo. Je totiž červen, nejnáročnější měsíc v roce a ona musí přece ještě na hluchavku, vytěžit měsíček, počkat si na květ divizny... Prášky na bolest polyká Anna po hrstech, fyzické bolesti nedbá, je to tvrdá žena, k sobě tvrdá. Doktora, který ji chce pomoci odmítá, ba fyzicky napadá. Nemá na něj čas.... Do jejího monologu, který věnuje převážně bylinám a jejich kráse jak v rozpuku, tak ve sklizené podobě, probleskuje realita v podobě řídkých kontaktu s lidmi (sousedka, lékárnice, opravář kol, výkupčí ve sběrné) i vzpomínky, které jsou také tíživé. Jakési staré rodové prokletí a zátěž, rodinné spory a dávné křivdy, které probleskuji do současnosti. Nevydařené manželství, za jehož krach zřejmě také mohly léčivé rostliny. Annino tiché (a někdy i dost hlasité) šílenství.

Všichni máme nějaké divnosti a zvláštnosti, ovšem Do tmy překonalo všechny mé představy. Tohle není šílenství ze Švankmajerovych filmů, tohle je velmi realistická úchylka, ze které se ovšem motá hlava. Že by za to mohly ty omamné vůně, které se z bylin na stránkách na čtenáře hrnou? Nebo je to jen tou neuchopitelností tématu? Nevím, každopádně si tuhle knihu nějak nemůžu dostat z hlavy… Možná za to můžou školní léta, kdy jsme museli sbírat hluchavku a černý bez, možná mi ta jihočeská krajina připomíná oblíbeného Hájíčka, možná je to tím jazykem…

Jsem na rynku a slunce se začíná loučit. Dvě lípy ještě nekvetou a dvě už začínají, jsou ale zatím tak napůl. Ta poslední, nejstarší, je zázrak sám, obalena rozkvetlými květy, těžké větve sahají téměř až na zem. Plesknu kolo do neposekané trávy až u zdi a už jsem tam. Vítám se s prvními černými broučky a drobnými muškami. Skrz paprsky jsou vidět hejna komárů. Tak už jsem tady, už mě tu máte. Rozevírám tašku pověšenou přes levé rameno a pravou rukou chytnu květy obalenou větev. Přitáhnu si ji k sobě a začínám. Přede mnou přišly už včely a na ty je třeba dávat pozor. Většina z nich je vysoko nade mnou a vlní se spolu se stromem v teplém větru. Jejich hukot je stejně jako lipová vůně všudypřítomný a jako pokaždé působivý...

…

Do postele jdu zase neumytá a nepřevlečená. Už mi to nevadí. Postel je něco jako stav těla, ulevující poloha, bezbolestnost a zapomnění. Nesouvisí s čistotou. Umýt se můžu kdykoli během dne. Kdykoli, když nesbírám. Potápění se také počítá. Navíc jsou prázdniny a dovoleno je leccos. Teď už jsem položená a připravená. Vycházím vstříc novým snům, úplně jiným obrazům a světům, které se mě pak drží i několik dní, i když je nikdo jiný nevidí. Usnout ale nemůžu.

Prostě, o Anně Bolavé (resp. Bohumile Adamové, Bolavá je pseudonym) asi ještě uslyšíme...