Valerián Karoušek a Jiří Novák: Nitro země, křídla, dálky

Super výstava v Museu Kampa, já mám ty šedesátky ve výtvarném umění fakt ráda. 

 

Valerian Karoušek, Jiří Novák – Nitro země, křídla, dálky 

14. 2. – 17. 5. 2026 

Příležitost vystavit soubory děl VALERIANA KAROUŠKA (1929–1970) a JIŘÍHO NOVÁKA (1922–2010) znamená připomenout především tvůrčí principy, jimiž oba sochaři obohatili nové figurativní a konstruktivistické tendence českého uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Umožňuje též zprostředkovat živost sdílení dobových idejí, nacházení odlišných témat, kreativity práce s novými materiály. Zároveň ale připomíná silné životní osudy spoluformované historickými událostmi a politickou realitou země. 

Oba autoři vystudovali sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, působili ve skupině M 57, podíleli se na expozici československého pavilonu světové výstavy EXPO ’58 v Bruselu, vystavovali na libereckých exteriérových přehlídkách Socha 1964 a Socha a město v roce 1969, navrhli nebo i vytvořili řadu sochařských realizací do městských exteriérů. Oba nacházeli uměleckou inspiraci v přírodním prostředí, také ovšem v nejaktuálnějších technických možnostech moderní civilizace. Valerian Karoušek propojoval ve svých plastikách realitu kamene opracovaného přírodními silami s průmyslovými kovovými fragmenty a konstrukcemi, zaujal jej i sochařský potenciál experimentu s plastickými hmotami. Svůj umělecký prostor přirozeně propojoval s celoživotním zájmem o horolezectví, fascinoval jej živel země. 

 Současná výstava znamená i připomínku tragédie československé horolezecké expedice do peruánských And v roce 1970, tedy i náhlého přetnutí úspěšně se odvíjející individuální sochařské cesty. Jiří Novák založil výrazový účinek svých prací na přirozeném zájmu o konstrukce a mechanismy, na romantickém vnímání reality a bravurní schopnosti komponovat prostorové struktury hlavně z kovu. V procesu integrace pohybu do plastiky pracoval s principem náhody, vzájemností organického a mechanického, z živlů jej zajímaly zejména vzduch a voda. Věnoval se intenzivně i restaurování soch a realizování kopií. Výstava obou autorů nicméně zviditelňuje i významové přesahy jejich děl, které současné intuitivní ideové proudy integrující vědu, náboženství, umění a filosofii v duchu znovuobjevování bytostné citlivosti člověka vůči přírodním živlům, jeho schopnosti zvědomování niterné sounáležitosti s kosmem přesvědčivým způsobem stvrzují, a znovuotevírají tak prostor působení těchto prací dnešnímu divákovi.

(z webu muzea)

Renata Navrátilová: Maminky z Motola

Na tuhle knihu jsem nedávno narazila na Facebooku, kde ji autorka promovala. Téma mě zaujalo, i my jsme tuhle nemocnici uplynulých 18 let pravidelně navštěvovali, i jednu (naštěstí krátkou) hospitalizaci na kardiochirurgii si tu prožili, takže nebylo nad čím váhat. Jsem ideální cílová skupina:-)

Oficiální anotace: Dva příběhy o ztrátě, síle a naději. Není pravda, že čas zahojí všechny rány. Dva bolestné příběhy. Dvě maminky. Několik lidských osudů a život, který se s nikým nemazlí. Prožitky matek v nejtěžších chvílích. Od první diagnózy jejich dětí až po dva možné konce. Ten dobrý, i ten tragický. Svědectví o tom, že každá máma je statečná, a pokud nejde o zdraví, nejde o nic. 

O čem jsou Maminky z Motola? Nečekejte román ani návod na to, jak nemocnici přežít, jde spíše o vyprávění dvou maminek (+ zprostředkovaně i pár příběhů dalších rodin) o tom, jak těžké to taky může být. 

Motol je nesmírně komplikovaná nemocnice, kde se ztratí snad úplně každý, je to kolos, kterým denně projdou tisíce pacientů, nápor na personál je obrovský, což se může odrážet v uspěchaném a někdy necitlivém (nebo jako necitlivý vnímaném) přístupu. Zároveň je to ale špičkové pracoviště, které koncentruje ty nejlepší lékaře, které u nás máme, diagnostiky, chirurgy, kardiology, kardiochirurgy, onkology a další. Právě tady se zachraňují životy sotva narozených dětí, napravují vrozené vady, sanují následky těžkých úrazů, používají se metody, o nichž se nám laikům ani nezdá. 

Autorka knihy se ve svém díle zaměřuje především na to, jak situaci spojenou s hospitalizací v Motole vnímají rodiče (pochopitelně hlavně maminky) a samotní malí pacienti. Na otázky kolem hledání diagnózy (o tom bych jako matka dítěte se vzácným onemocněním mohla vyprávět), přijetí skutečnosti, že právě vaše dítě je nemocné a čekají ho těžké zákroky a náročné pobyty v nemocnici. Autorka popisuje samotný průběh hospitalizace, četné odběry, neustálé čekání, sdílení pokojů s dalšími dětmi, které se vzájemně ruší a budí, nepohodlná rozkládací křesla, náročné chvíle vyplněné snahou utišit miminko, které už několik hodin čeká hladové a žíznivé na zpožděnou operaci. Řeč přijde samozřejmě na přístup personálu i na těžké chvíle plné nejistoty při čekání na výsledky operací. 

Autorčin půlroční syn (v knize vystupuje autorka jako maminka Natálka) podstoupil v Motole náročnou operaci lebky, kterou se zamezilo srůstání lebečního švu. Odehrálo se to zhruba před 6 lety a chlapec je dnes zdravý. V Motole je ale spousta příběhů, které šťastný konec nemají. Tam patří dějová linka maminky Veroniky, jejíž dcera zemřela v necelém roce. Tahle linie se věnuje spíše těžkému vyrovnávání se se smrtí dítěte a také s rozpadem rodiny, který s nemocí souvisel. 

Vyprávění obou maminek, Natálky a Veroniky, se v knize po kapitolách střídají, čtení je velmi drsné, pokud má čtenář jen minimum empatie a citu, nemůže se ubránit slzám a pohnutí. Knihu dále doplňují zkušenostech dalších rodin - ať už v případě Natálky spolu-pacientů přímo z Motola, nebo z podpůrné rodičovské skupiny, kterou navštěvuje Veronika.

Aneb jak říká sama autorka: "Přijde mi neuvěřitelné, že něco, o čem jsem nechtěla už nikdy mluvit, a na co jsem chtěla zapomenout, teď vychází ve formě knihy. Přeji Vám, ať nikdy nezažijete to, co já. Ať nikdy nemusíte zvedat hovor z nemocnice s očekáváním toho nejhoršího - ať se nemusíte bát, že následující sekunda může zničit celý Váš svět. Slibuji vám, že zažijete jízdu plnou emocí - budete plakat, rozčilovat se nad nespravedlností života, zamýšlet se nad jeho smyslem, mnohokrát si položíte otázku proč a v závěru si uvědomíte, že ten váš obyčejnej poprděnej život je stejně nejlepší, i přestože v jednom kuse brbláte a jste nespokojení. Když jsem začala psát tuhle knihu, věděla jsem, že chci výtěžkem podpořit nemocné děti a jejich rodiny. Protože každá pomoc se počítá. 

POKUD TOTIŽ NEJDE O ZDRAVÍ, NEJDE O NIC. 

Děkuji všem motolským maminkám za podporu a inspiraci při psaní knihy." 

Renata Navrátilová se narodila v Prostějově v roce 1988. Publikovala už během gymnaziálních studií. Píše především pro ženské publikum, ale v posledních letech se věnuje i tvorbě pro děti. Ráda se potkává se svými čtenáři na besedách a věnuje se také ochotnickému divadlu.

Julie Jursová: Displejem dolů

Tuhle knížku na pultech nenajdete, i když mi to přijde škoda. Autorku jsem kdysi poznala osobně, ale vůbec ne jako skvělou výtvarnici a spisovatelku, ale jako farmářku a majitelku penzionu. Před pár lety  jsme u nich na statku byli se synem 2x na hipoterapii. Zůstala mi na FB v přátelích a já postupně zjistila, že parádně maluje a taky píše. Loni jsem se začetla do jednoho jejího skvělého dystopického románu, ale byl na pokračování na Wattpadu, což je pro mě potíž, nejsem schopná udržet pozornost a pravidelně stahovat. Na sklonku minulého roku ale Julie napsala novelu ze současnosti a pro podobné tragédy, jako jsem já, ji vyrobila i jako pdf. A tak jsem si ji s potěšením přečetla.

Děj je jednoduchý - hlavním hrdinou je mladík Michal, který rád fotí a živí se jako kurýr. Proplouvá si životem, paří, honí holky. A pak najednou potká dvě - jedna (Markéta) by mohla být ta pravá na celý život, tedy pokud by se trochu zklidnil a hrál tu hru vážně, druhá (Nina) je vzrušující, tajemná, femme fatale. Jenže, když si vybere tuhle, o tu první přijde. Michal ale nakonec přijde hlavně o práci a o prachy a musí tu hru hrát ještě jinak, nebezpečněji. Jak se píše v oficiální anotaci: Příběh pracuje se sexuální tématikou, vztahovou nestabilitou a psychicky náročnými situacemi.

Ukázka:  

Sešli jsme se v malé kavárně kousek od její práce. Stála u okna, kabát přehozený přes opěradlo židle, ruce kolem hrnku. Když mě spatřila, usmála se.

Sedl jsem si naproti a chvíli si jen tak povidali.

„Jsi nějakej unavenej," řekla po chvíli.

Nebyla v tom výčitka, spíš konstatování.

„Zase práce, pokrčil jsem rameny.

Přikývla, ale dál už se neptala. Z nějakého důvodu mě to štvalo. Tohle tiché pojmenování problému a jeho následné přijetí mi bylo nepříjemné. Bralo mi to možnost sebeklamu a obhajoby.

Dopili jsme kafe a konečně vyšli ven. Šli jsme pomalu, vedle sebe. Občas se dotkla mojíruky, jako by si ověřovala, že tam pořád jsem. Byl. Jen jsem měl pocit, že se na sebe dívám z dálky.

Na rohu ulice jsme zastavili. Místo, kde se buď rozloučíš, nebo pokračuješ. Chvíli bylo mezi námi napjaté ticho.

„Jestli chceš," řekla nakonec a trochu zaváhala, můžeme jít ke mně."

Nebyla to samozřejmost. Byla to opatrná nabídka.

Přikývl jsem možná až příliš rychle.

„Jo," řekl jsem. „Rád."

Usmála se. Ne vítězně, ale spíš úlevně, jako kdyby ji to pomohlo vyřešit nějaké vlastní dilema.

Její dům byl tichej. Starší činžák bez výtahu. Schody voněly čisticím prostředkem a starým dřevem. Odemkla, rozsvítila a pustila mě dovnitř.

„Boty klidně nech tady," řekla a hodila klíče na misku u dveří.

Byt byl teplej. Ne přetopenej, ale útulnej. Nábytek poskládanej z věcí, co se prostě sešly.

Hrnek od čaje odloženej na lince, knížky seskládaný trochu nakřivo, svetr ledabyle přehozenej přes židli. Byl to byt, kde někdo doopravdy žil.

Svlikl jsem bundu a pověsil ji vedle té jeji. Na vteřinu mě zarazilo, jak samozřejmě to působilo.

„Dáš si něco?" zeptala se. „Mám víno, čaj... a koupila jsem pivo."

„Pivo zní dobře," řekl jsem.

Moc dobře se to četlo, byť hrdina byl dost kretén. Samozřejmě mě bavily pražské reálie, to na mě zapůsobí vždycky.  Přemýšlím, kdy jsem naposledy četla něco podobného. A možná bych si podobné oddechovky mohla dávat častěji.

Jinak autorka na FB píše: Jo. Tak tohle byl poslední počin minulého roku.

Už jsem o tom párkrát mluvila, hlavně proto, že je to můj první text, který ani na milimetr nesahá do fantastiky. Žádná magie, žádný únik do jiných světů. Jen Praha, lidi a věci, které si obvykle radši nepřiznáváme.

Původně to měla být romantika. Pak něco s nádechem magického realismu. Chvíli jsem si myslela, že píšu erotiku. A nakonec z toho vyklouzla úplně jiná věc. Holt si to žánrově sedlo tam, kam potřebovalo, i když to zpracovává témata, která jsou nehezká a mnohdy nepohodlná.

Možná se do toho promítlo to, jak se poslední dobou kolem nás pere nihilismus s realitou. Možná jen přišla fáze, kdy jsem se rozhodla svým postavám nic neulehčovat. A jestli dělají peklo ze života ony mně, nebo já jim… to už je asi otázka úhlu pohledu 

Výsledek?

Z románu je nakonec po prořezání novelka a během pár dní ji celou nahraju na Wattpad.

Doporučuju hlavně lidem s nízkým tlakem. A varování pro alkoholiky: z dosahu radši odklidit všechny flašky. Marek pije, když se mu něco sere. A ruku na srdce. Sere se mu to často.

Jo a takové info dopředu.

Hlavní postava je antihrdina. Žádný "bad boy", který čeká na tu pravou, co ho zkrotí. Tohle fakt není materiál na romantickou nápravu. Prostě antihrdina. Prý si ale v druhé půlce urve i nějaké sympatie… ale to já posoudit neumím. Je totiž můj. A já mám slabost pro všechny svoje postavy. Bez rozdílu.

Pokud byste se chtěli začíst, tak celý text najdete na již zmiňovaném Wattpadu: 

https://www.wattpad.com/story/406454335-displejem-dol%C5%AF

Hodnocení: 90 %

Jonas Jonasson: Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj

Pamatujete si, jak před nějakými 12 lety zazářila mezi knižními bestsellery kniha Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel? Všichni tenhle příběh Forresta Gumpa ze severu četli, nebo na něj chodili do kina. Podaří se nejnovější knihou stejného autora s názvem „Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj“ navázat na tehdejší úspěch? 

Představte si to: Švédsko, rok 1852. Hlad, bída, alkohol, revoluční myšlenky z Evropy jsou daleko. Tady žije mladý a bystrý Algot, syn chovatele prasat, který díky otci získal vzdělávání. Jenže jejich farma vadí místnímu hraběti, který tu chce pást arabské plnokrevníky. Po sérii prohnaných úskoků skončí Algot v pastoušce s mizernými vyhlídkami do budoucna. Jenže Algot se nevzdává a pustí se do ilegální výroby domácí kořalky. Jeho produkt je o několik řádů lepší než konkurenční patoky, navíc se shodou náhod seznámí s tiskařem Helmutem a jeho dcerou Annou Stinou, kteří mu poskytnou zázemí. Anna Stina je emancipované děvče ovlivněné četbou spisku "Jde to", který řeší otázky nového, modernějšího vztahu mezi mužem a ženou. Helmut knihu získal od jistého praštěného stockholmského faráře Almqvista, vynesla mu sice slušný zisk, ale také povinnost dělit se s dcerou o domácí práce. Algot do domácnosti skvěle zapadne a Anna Stina ho okouzlí. A pak už vše nabírá na obrátkách, přibývají další spiklenci, hrabě se zadlužuje, smyčka se utahuje, královská návštěva dovrší zmatky a na scénu přicházejí švédské kapky. 

 

Kniha Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj je historická komedie, která je ale naprosto současná. Je to velmi svižné a vtipné čtení, tedy pokud se naladíte na tenhle druh absurdního humoru. Důvtipné dialogy, sympatické postavy, uvěřitelní zloduši, aktuální problémy, trochu satiry. Jedinou výtku mám k názvu: vinopalník mi přijde jako slovo spíš zastaralé... V originále se kniha jmenuje Algot, Anna Stina a požehnaná pálenka, což se líbí víc. 

  

Proslulosti Stoletého staříka tahle kniha asi nedosáhne, ale určitě pobaví a zažene chmury.

Jonas Jonasson (*1961) je švédský novinář a spisovatel, autor humoristických románů. Po úspěšné kariéře v médiích prodal svou firmu, odstěhoval se do Švýcarska a začal se věnovat psaní, které ho nakonec proslavilo po celém světě. Jeho knihy se vycházejí v milionech výtisků.

Děkuji knihkupectví Luxor za recenzní text.

Hodnocení: 90 %

Jonas Jonasson: Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj 

• Nakladatel: Arkona
• EAN: 9788090900202
• ISBN: 978-80-909002-0-2
• Cena: 499 Kč
• Překladatel: Fritsch, Walter
• Popis: 1× kniha, vázaná, 416 stran, česky
• Rozměry: 14,5 × 21,5 cm
• Rok vydání: 2025 (1. vydání)
• Jazyk: česky

Únorové knihy...

 ... přečtené nebo vyposlechnuté...

Miřenka Čechová: Co já? Co ty?

Tak tohle bylo hodně drsný... Zneužívání čtrnáctileté holky vychovatelem v dětském domově, to vše formou vzpomínek/nahrávek, které ve třiceti ona dívka adresuje onomu manipulátorovi. Neveselé dětství s psychicky nemocnou mámou, která nakonec spáchá sebevraždu, bezútěšné prostředí Sudet (kdo byl někdy v Aši, tak chápe), i ta současnost v podobě kariéry luxusní prostitutky nic moc. Svérázný jazyk i větná skladba. Od autorky jsem předtím četla Baletky, které byly skvělé, tahle kniha se jim ale vyrovnala. 

"žádný vyznamenání z gymplu, žádná solidní vejška, žádné popíjení kafe se spolužačkama v nóbl kavárnách, žádný dobře placený brigády, žádnej ze známosti nabídnutej první džob, žádná bankovní karta s prachama na vlastní byt, žádnej svobodnej život, kde si budu moct žít podle svého - už navždycky jen závislost na druhých, na tobě nebo na sociálce, dávkách, dalších tyranských partnerech, na blahovůli těch, co rozhodujou"

Julie Jursová: Displejem dolů

Tuhle knížku na pultech nenajdete, i když mi to přijde škoda. Autorku jsem kdysi poznala osobně, ale vůbec ne jako skvělou výtvarnici a spisovatelku, ale jako farmářku a majitelku penzionu. Kdysi jsme u nich na statku byli se synem 2x na hipoterapii. Zůstala mi na FB v přátelích a já postupně zjistila, že parádně maluje a taky píše. Loni jsem se začetla do jednoho jejího skvělého dystopického románu, ale byl na pokračování na Wattpadu, což je pro mě potíž, nejsem schopná udržet pozornost a pravidelně stahovat. Na sklonku minulého roku ale Julie napsala novelu ze současnosti a pro podobné tragédy, jako jsem já, ji vyrobila i jako pdf. A tak jsem si ji s potěšením přečetla. Recenze bude.

František Nepil: Po Praze chodím

Tak tohle je taková stará klasika, tedy pro mě, boomerskou generaci. Hlas Františka Nepila si dokážu vybavit kdykoliv. Kdysi na popud Restaurací a jídelen (to byl státní podnik, myslím, že ho jednu dobu vedl Jiří Paroubek:-) napsal jakýsi cestopis po pražských hospodách, vinárnách a restuaracích. Trochu to kořenil výlety do historie, místopisem. Na téhle knize je ale vidět, jak zestárla... Spousta ze zmiňovaných podniků už neexistuje, nebo existuje v poněkud jiné podobě, i ta pražská atmosféra je už totálně jiná. Takže kniha max. pro nostalgiky.  Já jsem si trochu zavzpomínala, protože tu dobu jsem na samém jejím konci ještě zažila, současným čtenářům to ale už asi moc nedá...

David Michie: Dalajlámova kočka

Tuhle audioknihu jsem měla doma už docela dlouho, loni nebo předloni se tuším hodila do nějakého zvířecího kola ve Čtenářské výzvě, ale nedošlo na ni. A tak jsem si ji nakonec stáhla letos do telefonu a poslouchala při přesunech autem. Zalíbila se i synovi, takže i když už jsem dávno doposlouchala, občas se jí v autě dožaduje. 

Vcelku milá hříčka - autorkou knihy je kočka, kterou kdysi Jeho svátost Dalajláma zachránila od jisté smrti na ulici. Číča nám pak popisuje život v Dharamsale, věnuje se dalajlámovým spolupracovníkům i nejrůznějším významným návštěvám (aniž by ovšem někoho jmenovala). Celé je to takové nenucené seznámení s buddhismem, s tím, co buddhisté považují za dobrý život, je v tom humor a laskavost. Interpetka Ivana Jirešová se na kočku hodila také skvěle. Velmi odpočinkové, žádné mentorování, spíš příjemný odstup od současné reality. 

„Chci, aby i díky této knize lidé dospěli k tomu, že nejdůležitější je láska v různých podobách. Šťastní jste, když se staráte o druhé a dáváte jim lásku. To je jedna z nejúčinnějších cest ke štěstí,“ říká o Dalajlámově kočce její autor David Michie

Hayley Gelfuso: Kniha ztracených vzpomínek

Tuhle knihu jsem měla na recenzi od Luxoru, ještě nevyšla, tak nemůžu moc prozrazovat. Čekala jsem něco na způsob Půlnoční knihovny, ale nakonec to mělo docela velký přesah i jinam - do otázek pravdy a svědomí, cenzury. Kdo má právo rozhodovat o tom, které příběhy si zaslouží přežít? A co se stane, když vymažeme nepohodlné vzpomínky? Recenze bude. 

Pavla Smetanová: Příběhy z olivového ostrova

Další audiokniha v řadě. Pavlu Smetanovou občas poslouchám ve vstupech v Ranní Dvojce Českého rozhlasu a její postřehy z Řecka mě docela baví. Má i příjemný hlas, tak jsem si říkala, že zkusím i její knihu ve zvukové verzi. Bohužel ji ale načetla herečka Lenka Krčková, což bylo trochu zklamání.

Kniha je vlastně sbírkou fejetonů a drobných postřehů z každodenního života na tomto řeckém ostrově, kam se autorka provdala, porodila tu dvě děti a v době napsání knihy tu již zhruba 10 let žila. Dozvíte se ledascos o výchově řeckých dětí, o řeckých tchýních, o slavení svátků, dopravě, pohostinnosti obyvatel i problémech českých turistů, o které se autorka v době jejich dovolené stará. Drobné příběhy, většinou vcelku zábavné, občas i vypointované, žádnou velkou literaturu ale nečekejte. Navíc i na téhle knize se podepsal čas, v Česku vyšla v roce 2009 a těch skoro dvacet let je už znát. Ale pokud si třeba jen chcete zavzpomínat na letní dovolenou, tak to asi tolik nevadí. 

Scarlett Wilková: Ty chladné oči

Scarlett Wilková se pravidelně noří do naší minulosti a vynáší na povrch zapomenuté události a příběhy. Bavila mě její kniha o řeckých přistěhovalcích Až uvidíš moře i poválečné osudy lidí v Beskydech v knize Když přišli psi. 

Ty chladné oči nás zavedou do Ruska v době druhé světové války, kde žije dívka Neonila, porodní asistentka (naučila jsem se slovo akušerka), kterou okolnosti a starost o malou dceru donutí pracovat pro Němce, kteří okupují její zemi. Seznámí se tu s mladíkem Emilem, který pochází ze Slezska - před válkou přijal německé občanství a jako občan Říše pak musel narukovat do wermachtu. S ustupující německou armádou se Neonila dostane do Německa a posléze po válce do Československa, kde se znovu setká s Emilem. Po celý zbytek života musí oba dva skrývat svou minulost. Knihou se navíc prolíná osud Neoniliny vnučky, její vzpomínky na babičku a život v socialistickém Československu.  

Kniha je zajímavá, Neonila je poněkud netradiční hrdinka, která se dokáže totálně přizpůsobit podmínkám a okolí, bez ohledu na morálku či ostatní zúčastněné. Ostatně její život, to je jedna velká katastrofa a traumata, které přinesly "velké události" do života "obyčejných lidí" dokáží také ledascos osvětlit. Zaujaly mě historické souvislosti, válka zase z trochu jiného pohledu - rozhodně poučné. 

Petra Stehlíková: Naslouchač a Faja

No a únor jsem zakončila tím, že jsem totálně propadla neuvěřitelnému světu sklenařů a naslouchačů, který pro své čtenáře, milovníky fantasy, vytvořila česká autorka Petra Stehlíková. Ženská hrdinka v mužském světě, navíc dívka, která se roky schovává pod maskou a vystupuje jako chlapec, postapo svět rozdělený na dvě půlky, temné hlubiny plné tajemství, příšery, Ďatlovova výprava, no s každým dalším dílem se to stupňuje:-) A je to fakt výborné. 

Na stará kolena začínám číst (v tomto případě tedy opět poslouchat, protože audiokniha) žánrovou fantasy literaturu!:-)  Začalo to na podzim Legií od Kotlety a Sněgoňové a už jsem v tom až po uši:-)  V březnu mě čekají další dva díly (Nasterea a Urla) a pak budu jako ostatní netrpělivě čekat na poslední díl pentalogie, který autorka teprve dopisuje.. Doufám, že to Petře Stehlíkové nebude dlouho trvat... Série má na Databázi knih 89 % (Naslouchač a Faja shodně dokonce 92 %!) a celkem 12 862 hodnocení. A aktuálně se chystá překlad do angličtiny a vydání v Irsku, čemuž fakt fandím - tohle by mohlo zaujmout i venku. Stay tuned!

Tady zajímavý rozhovor s autorkou.

Výstava Domy vypráví - architektura Litoměřic

 

V Oblastním muzeu v Litoměřicích proběhla před několika lety celková rekonstrukce. Stále ale ještě není hotovo, soutěží se koncepce stálé expozice. Aktuálně je tedy v nových prostorách výstava Domy vypráví (nemělo by být Domy vyprávěji?), která se věnuje architektuře Litoměřic. Vstupné neuvěřitelných 25 Kč, děti 12 Kč. 

Najdete tu několik vybraných budov z historie města, které jsou udělané jako papírové kulisy s bohatým textovým doprovodem. To architektonické řešení je opravdu pěkné a bavilo mě. Jen mi přijde škoda, že se texty doprovázející výstavu nedají najít někde na internetu/stránkách muzea, na výstavě všechno "neučtete". Je tedy pravda, že jsem si docela nedávno začala texty, které mě zaujmou, fotit mobilem a převádět na text, ale nejsem v tom soustavná. A pokud autor výstavy použije nějaký extravagantní font, jako v tomto případě, má OCR co dělat. 

Druhá věc, která je mi líto, je bariérovost. I když ve dvoře budovy byl postaven bezbariérový výtah, tak zatím nefunguje a navíc bude zřejmě používán jen pro část expozice ve 2. patře. Uvnitř je to jinak samý schod a úzké dveře... Možná i proto jsme tam byli jen 4 návštěvníci (a paní v kase přitom vypadala, že dnes nával...). Inu, kultura, narozdíl od masopustu na náměstí, moc netáhne...

Každopádně jsem se tu dozvěděla spoustu zajímavého, doporučuju. 

Výpravy za litoměřickou architekturou 

Starobylé město Litoměřice nám může posloužit jako učebnice architektury. Za dobu jeho osmisetleté historie se do jeho tváře otiskly všechny historické slohy. Po stopách architektonických památek se nyní budeme moci vypravit i prostřednictvím výstavy Domy vypráví – architektura Litoměřic, kterou Oblastní muzeum v Litoměřicích zahájí 27. listopadu 2025. 

Název výstavy napovídá, že příběh litoměřické architektury bude vyprávěn prostřednictvím vybraných staveb, které se pro tyto účely staly zástupci daných stavebních slohů. Vybrány byly nejen pro svoji výjimečnou historickou hodnotu, ale také pro svoji slohovou příkladnost či příběh, který se k nim pojí. Osm zastavení nás provede obdobím gotiky, renesance, baroka, historismu, secese, funkcionalismu až po dobu panelových sídlišť. U posledně zmíněného paneláku může být sice poněkud zarážející hovořit o výjimečné historické hodnotě a slohové příkladnosti, ale fenomén panelové zástavby není rozhodně jen negativním jevem a do architektury města nepřehlédnutelně zasahuje, proto dostal prostor i na této výstavě. 

Vedle stavebně-historických etap je neméně důležitou částí výstavy také ta, která se věnuje osudům samotných uživatelů domů, neboť život domu dává nejen jeho stavitel, ale i jeho obyvatelé. K některým prezentovaným stavbám jsou připojeny příběhy, v nichž z anonymity vystupují zajímavé osobnosti a jejich životní peripetie. 

Podobu výstavě dává nejen její obsah, který zpracovala dvojice kurátorů Daniela Linková a Jan Peer, ale také její atypické architektonické ztvárnění. Řešení výstavy se ujal architekt Richard Loskot. Dle jeho návrhu tak litoměřická architektura vstoupí i do dosud prázdných prostor muzea. K velkorysému pojetí výstavy se muzejníci rozhodli mimo jiné i proto, že plánovaná realizace nové expozice se nevítaně opožďuje a ze strany muzea je pociťován závazek vůči veřejnosti nabídnout zajímavý obsah a příležitost k návštěvě. 

Termín ukončení výstavy není dosud znám. Návštěvníci budou mít příležitost k jejímu zhlédnutí až do doby, než prostory muzea zaplní nová expozice.

Pomník padlým

Litoměřické veteránské spolky uvažovaly o postavení pomníku na památku válečných obětí už v listopadu 1914, znovu se k myšlence vrátily v roce 1922. Uvažovalo se o několika možných podobách památníku, nakonec zvítězila varianta, kdy měl být pomník umístěn v kostele sv. Václava.

V roce 1924 byla vypsána první veřejná soutěž, kterou následovala v roce 1927 soutěž druhá, jejíž podmínkou bylo, aby náklady na realizaci nepřekročily 100 000 Kč. Z 24 předložených projektů zvítězil návrh architekta Rudolfa Kupky a sochaře Karla Kolaczka z Liberce v ceně 98000 Kč. Jednalo se o sochu Krista na kříži, který k sobě pozvedá smrtelně raněného vojáka. Pomník byl zhotovený z lipového dřeva a byl vysoký 4,5 metru. Prostředky na pomník byly získány z darů, peněžních sbírek, příspěvku z města, ale také díky loterii a prodeji pohlednic.

24. srpna 1929 v podvečer proběhl v katedrále sv. Štěpána koncert Mozartova Requiem, rozezněly se zvony všech litoměřických kostelů a na domech padlých byly vyvěšeny černé prapory. Následující den v neděli 25. srpna se pomník slavnostně odhalil za účasti litoměřického starosty Franze Knöchla, odsloužena byla polní bohoslužba. Samotné odhalení pomníku doprovázela píseň „Měl jsem kamaráda". Zakončení proběhlo na Střeleckém ostrově spolkovou zábavou a koncertem.

Po druhé světové válce již nebylo v kurzu připomínat si německé padlé vojáky, pomník byl proto z kostela odstraněn. Rozložený pomník se naštěstí v Litoměřicích zachoval. Aby bylo možné alespoň část pomníku znovu vystavit, bylo vše ošetřeno v radiační komoře ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy a následně očištěno. Torzo pomníku je tak možné zde spatřit poprvé po 80 letech.

Sídliště Kocanda

Samotnému projektu výstavby sídliště předcházely podrobné územní plány a studie z let 1960 a 1961, které poukazovaly na vhodnost umístění nové zástavby, stejně tak obhajovaly nutnost demalinesti historické zástavby. V roce 1964 schválila rada Severočeského krajského národního výboru investični Úkol na výstavbu sidliště. Zastavovaci studii v roce 1965 vytvořil Krajský projektový ústav Ústí nad Labem středisko Liberec, a odpovědným projektantem byl Ing. arch. B. Lisal.

Projekt předpokládal výstavbu sídliště o kapacité 1017 bytových jedrotek: 21 objektů v krajské variantě T06B (tohle je vyloženě zajímavé téma - viz) a jeden hotelový dům 2 prvků T06B: a dále 7 objektů občanské a technické vybavenosti, potravinářské samoobsluhy, objektu služeb, mateřské školy -jesle, základni školy, pavilonů občanských skupin. Všechny objekty byly navrženy ze soustavy T06B, hotelové bydlení a další budovy jako atypické s použitím shodných prvků. Plocha obytného okrsku nové výstavby byla 10,3 ha. Uvažované území však bylo částečně zastavěné, část byla vybrána k demolici a část území, zahrnujici převážně rodinné vily, byla začleněna do zástavby. Ustředním investorem výstavby byl Severočeský krajský národní výbor, náklady na stavbu činily 103,8 mil. Kčs.

Stavba byla zahájena v lednu 1966 a probíhala postupně na 12 okrscich, naplánována byla na dobu 46 měsíců s kapacitou 500 bytů ročně. Jako první byly zahájeny práce na demolicích původních objektů (celkem 11 bytových objektů, provozovny restaurace Šumava, garáží komunálního podniku a skladů Agrotechny a inženýrských sítích). Celkově byly práce včctně předávání bytů ukončeny na konci roku 1969. Celkový počet obyvatel v daném okrsku měl být navýšen z původních 790 na 4136. Po obvodu okrsku v severn a jižní částí byly navrženy garáže pro osobní vozidla (celkem 184), ty však nebyly součástí nvestice výstavby. Veškerá parkoviště a odstavná stáni osobních automobilů byla umístěna po obvodu okrsku, mimo to bylo v areálu sídliště počítáno ještě se stáním pro dalších 31 jednostopých vozidel. Celkový počet stání pro vozidla včetně garáží byl 375, tedy cca 1 vozidlo na 2 a 1/4 bytové jednotky. Dále bylo v okrsku navrženo hřiště pro dětí a hřiště na volejbal.

Plastiky a výtvarné prvky byly navrženy na exponovaných místech před společenským zařízením. Na jejich realizaci bylo v rozpočtu vyčleněno 450 000 Kčs. Vytvořeny byly např. plastiky Měnivá přítomnost (1966) a Úlomek z velké abecedy (1968) od sochaře Františka Pacíka, nebo později plastika Pramen (1972) od sochaře Mojmíra Preclíka.

Litoměřické Lego

Stavebnice Tegula vznikla v Litoměřicích v roce 1948 a její tvůrce Jan Homolka ji pojmenoval podle latinského slova znamenajícího „taška" (na střechu). Základem stavebnice ovšem nebyla taška, ale kostička, která měla stejné poměry stran jako skutečná cihla. To bylo zásadní proto, aby se výsledné modely domů podobaly těm skutečným. Od cihly se pak kostička lišila tím, že na jedné straně měla osm výstupků a na druhé straně osm důlků. Kostky tak do sebe snadno zapadaly a model držel pevněji pohromadě. Dnes tento princip zná takřka každé dítě ze stavebnice Lego. První Lego kostka nicméně vznikla podle britského vzoru až v roce 1949 (patentovaná byla v roce 1958).

Stavebnice nebyla plastová jako Lego, ale keramická. Základem keramické hmoty byla červená hlína z Horní Břízy u Plzně, voda a sádra. Poměr hlíny a sádry určoval, zda budou kostičky tmavší nebo světlejší. Směs se pak vkládala do forem, které se lišily podle konečného tvaru kostičky. Kostičky poté několik dní prosychaly a následně se tvrdily. Cílem byla dostatečně tvrdá, pevná, ale lehká kostička, která zároveň neměla špinit. Stavebnice neobsahovala pouze základní cihly, ale i zdobené, menší formáty cihel, tašky na střechu, dřevěné dveře a papírová nebo skleněná okna. Dílky v každé stavebnici byly přesně vypočteny tak, aby z nich bylo možné postavit podle návodu několik domů, ale třeba i vodárenskou věž. Aby stavba nebyla fádní, měly kostičky různé barvy.

Skutečnou výzvou nebylo ovšem v komunistickém režimu samotný vynález stavebnice, ale následná výroba a prodej. V roce 1955 byla stavebnice schválena jako učební pomůcka pro průmyslové a učňovské stavební školy a právě to umožnilo rozjezd výroby. Postupně ji zhruba v počtu 2500 kusů ročně vyrábělo v letech 1955-1963 několik podniků v Litoměřicích a odebíraly ji školy z celého Československa.

Po komplikacích, kdy byla několikrát zastavena výroba pro údajný nedostatečný odbyt, se v roce 1965 Homolkovi podařila na tehdejšípoměry neuvěřitelná věc a to získat od Litoměřic povolení pro vlastní výrobu a prodej. Od té doby se stavebnice vyráběla v bytě Homolkových v ulici Boženy Němcové až do poloviny 70. let. Na výrobě se podílela celá rodina, včetně vnučky paní Heleny Kellnerové, která na to dodnes ráda vzpomíná. Právě Helena Kellnerová našemu muzeu darovala tři stavebnice Tegula spolu s pozůstalostí po jejím dědečkovi ing. Janu Homolkovi.

Odbojář a vynálezce Jan Homolka

Ing. Jan Homolka (1907-1994) od počátku 30. let pracoval na žitenickém zámku jako správce velkostatku patřícího Vyšehradské kapitule. Poté, co były Žitenice připojeny v říjnu 1938 k Německu, se tam rozhodl zůstat i s celou rodinou. Nebylo to ovšem ze sympatií k Německé říši, zázemí velkostatku využil k pomoci pronásledovaným lidem ve svém okolí. Postupně shromažďoval podobně smýšlející Čechy v Žitenicích i v Litoměřicích a vytvořil z nich odbojovou skupinu. Dbal na to, aby se jednotliví odbojáři navzájem neznali, a i to nepochybně přispělo k tomu, že odboj zůstal utajen až do konce války. Vedle ukrývání pronásledovaných osob se odbojové skupině dařilo také pašovat potraviny a informace do vězení gestapa v Malé pevnosti, židovského ghetta v Terezíně nebo koncentračního tábora Richard v Litoměřicích.

Na konci dubna 1945 byl v Žitenicích založen Revolučnínárodní výbor pro okres i město Litoměřice. Jan Homolka se stal jeho předsedou a v revolučních dnech až do konce května řidil v Litoměřicích všechny zásadní akce. Společně s Vladimírem Rochovanským dojednal 8. května 1945 kapitulaci Němců a převzeti města. Tim zabránili tomu, že nebyly splněny vyhrůžky týkajícíse zničení města, litoměřického mostu i koncentračního tábora Richard, Měnící se poválečné poměry věřícímu Janu Homolkovi příliš nepřály. Doplatil na to, že nebyl komunista, komunisté nebyli ani v jeho odboji a v litoměřickém RNV. V roce 1947 musel opustit svoji prácí v Žitenicích a přestěhoval se s celou rodinou do Litoměřic.

Po roce 1948 byl až do důchodu nucen pracovat jen v pomocných pracích a pronásledována byla i jeho rodina. Podnikavý Jan Homolka ale nezahořkl a našel si svoji vlastní cestu díky vynálezu stavebnice Tegula, čímž se realizoval a zároveň si přivydělal. Od konce 60. let se dlouhá léta snažil napravit to, že byl odboj jeho skupiny během druhé světové války kvůli absenci komunistů z československé historie takřka kompletně vymazán. U tehdejších úřadů se mu ale nepodařilo uspět. Spinilo se mu alespoň to, že se dožil konce komunistického režimu.