Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

Mám ráda Zdeňka Svěráka a vždycky si ráda přečtu jeho povídky, a to i přesto, že mě povídka jako žánr moc nebaví... A tak jsem se s chutí začetla do Svěrákovy nejnovější knížečky "Po strništi bos", která, jak se ukázalo, zas až tak povídková úplně není. Spíš příhodová:-) O to to bylo lepší!

Oficiální anotace
Knihu autentických vzpomínek Zdeněk Svěrák vypráví optikou sedmiletého chlapce. "Abych se do toho vpravil, při procházce liduprázdným krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž," říká Svěrák.

"Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který."                                                                                                                         Zdeněk Svěrák

Vzpomínáte na Obecnou školu? Na kluka Edu, co byl náhradníkem, protože jeho bratříček stejného jména umřel na otravu krve ještě před tím, než se Eda narodil?  A jak se o něj rodiče, hlavně maminka, hrozně báli?  Tak právě tenhle Eda a jeho rodiče jsou hlavními hrdiny knížky Po strništi bos, která se odehrává už za války, za protektorátu. 

Tatínek malého Eda přišel o práci v elektrárně (nebo to byla trafostanice?) a rodině nezbylo, než vzít zavděk možností odstěhovat se na venkov k příbuzným. Pro kluka z města, zvlášť pokud nosil bílé podkolenky a naleštěné botky, to bylo ze začátku dost náročné, pro vesnické kluky byl "pitomým Pražákem".  Do klučičí party ale naštěstí brzo zapadl, odkoukal všechny klučičí fígle a dokonce se naučil chodit po strništi bos - odtud název knížky. Kromě toho ale zvládl i spoustu dalších věcí - zamilovat se do koní, odhalit rodinné tajemství se zavrženým strýcem nebo obdivovat spolužačku Mílu, co vypadá úplně stejně jako holka na protektorátní desetikoruně (ta je ostatně do knížky vložená jako záložka). 

No a protože je vlastně pořád válka, tak dojde i na Vlasovce, Rusy, legionáře, utíkající Němce či na americké bomby... Nebo na příhodu s tatínkovým odbojem či na sabotáž, kdy malý Eda pod tatínkovým vedením okrádá třetí říši, protože krade v cukrovaru cukr pro včely. I když bez drobné nehody se to neobejde. Co ale vyjde stoprocentně, to je akce s leteckým benzínem, který  poslouží jako palivo do kamarádova invalidního vozíku. No jo, tenkrát se integrace lidí s postižením neřešila, proč taky? Poměrně drsná, tedy alespoň pro duši malého kluka, je příhoda o tom, je Eda ve vzteku proflákne, že tatíněk poslouchá Londýn... 

Celá knížka příhod je psána krásnou Svěrákovou češtinou - stačí se začíst a už tu knížku neodložíte. Je to jako vždy milé, lehce edukativní, odlehčené i sebeironické. Doprovázet Vás budou půvabně dětské ilustrace Jaroslava Weigela, já jsem ale stejně měla pořád před očima Libušku Šafránkovou a ostatní z Obecné školy. Umím si ostatně představit, že z téhle knížky by mohl být stejně dobrý film, možná i lepší. 

Chcete-li strávit příjemný večer - to je totiž zhruba doba, kterou Vám čtení téhle knížky maximálně zabere - doporučuji. Myslím, že je to poučná a vhodná knížka i pro děti - přece jen je to neotřelý a originální pohled na druhou světovou válku dětskýma očima. 

Hodnocení: 5/5

Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

Nakladatel: Fragment
ISBN: 978-80-253-1820-1, EAN: 9788025318201
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Jan Poláček: Příběh spalovače mrtvol

Kniha s podtitulem: Dvojportrét Ladislava Fukse.

Ježíšek pod stromeček donesl velmi zajímavou knihu: portrét spisovatele Ladislava Fukse.

Oficiální anotace:

Na počátku svých pamětí Ladislav Fuks říká: "Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl." byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl." Tato slova Jana Poláčka přivedla na myšlenku napsat příběh o našem nejzáhadnějším spisovateli druhé poloviny dvacátého století.

V první části se autor snaží o jakési románové zachycení života spisovatele. S využitím dostupných pramenů, tj. z pozůstalosti, vzpomínek přátel, novinových článků, doslovů knih a samotných autorových děl rekonstruuje některé podstatné události autorova života (např. svatbu, údajnou spolupráci s StB), i běžné zážitky (večírek s přáteli, uspořádání bytu, starost o nemocnou matku).

Druhá část knihy je už hodně faktografická, ale přitom se čte téměř jako detektivka - rozhovory s přáteli, hledání Fuksova bytu a hrobu, pátrání po ispiracích, zážitky z autorského čtení atd.

Janu Poláčkovi se podařilo vytvořit velmi plastický obraz Ladislava Fukse, uvědomila jsem si, jak málo vlastně o autorovi, který zemřel relativně nedávno (1994) vím. A přitom to musel být neuvěřitelný člověk... Fascinovala ho zrcadla, miloval italskou operu, jeho byt byl něco mezi vetešnictvím a panoptikem, vyžíval se v převlecích, byl nadšen židovskou tematikou. Ač homosexuál, oženil se, z vlastní svatby ale utekl a nechal se raději zavřít do blázince. Nečetl beletrii. Miloval a neskutečně si vychutnával jídlo. Přátelil se se spoustou výjimečných lidí, na druhou stranu měl ale poměrně úzké kontakty se Státní bezpečostí. Říkalo se o něm, že spí v rakvi, funerální záležitosti byly ostatně jeho velkým koníčkem. Celý život se bál duševní choroby, staral se o duševně nemocnou matku, nakonec zemřel sám a nalezen byl až po několika dnech. Jeho knížky jsou rafinované, se čtenářem hraje neustále tajné hry, používá neskutečně poetický jazyk a humor.

Zajímavé a inspirativní - hned jsem si dala dvě novoroční předsevzetí:

1) v roce 2014 přečtu všechny zásadní knihy Ladislava Fukse, vč. těch, které už jsem kdysi přečetla,

2) zajdu se na Olšanské hřbitovy podívat na Fuksův hrob!

Hodnocení 5/5

Jan Poláček: Příběh spalovače mrtvol

• Nakladatel: Plus
• ISBN: 978-80-259-0221-9, EAN: 9788025902219
• Popis: 1× kniha, vázaná, 304 stran, 12,6 × 19,2 cm, česky
• Rozměry: 12,6 × 19,2 cm
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Více o Ladislavu Fuksovi najdete na wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Fuks

Varlam Šalamov: Levý břeh

Kniha povídek ze sovětských gulagů.

Varlam Tichonovič Šalamov (1907 – 1982), byl ruský spisovatel. Narodil se v rodině pravoslavného kněze, po ukončení základní školy odešel do Moskvy, kde dva roky pracoval jako koželuh, aby si vylepšil kádrový profil, poté začal studovat práva. Poprvé byl roku 1929 zatčen za rozšiřování Leninovy závěti, za tento čin byl odsouzen na tři roky nucených prací na Severním Urale. Po vypršení trestu se vrátil do Moskvy a psal, v roce 1937 byl ale opět zatčen a odsouzen za "kontrarevoluční trockistickou činnost". Dostal pět let s výkonem práce na Kolymě. V průběhu trestu byl za protisovětskou činnost odsouzen na dalších 10 let, po skončení trestu musel ještě na Kolymě 2 roky zůstat ve vyhnanství. Celkem v těchto sovětských lágrech strávil 17 let, v roce 1956 byl rehabilitován jako oběť kultu osobnosti.

Oficiální anotace:

Když po šesti letech strávených na Kolymě přivezli Varlama Šalamova v lednu 1944 do táborové nemocnice, byl v bezvědomí a při výšce 185 cm vážil 48 kilogramů. Trpěl nemocí způsobenou příliš namáhavou prací a dlouhým hladověním. Díky nezištné pomoci několika lékařů – jak sám píše – „vstal z mrtvých“ a později se stal sanitářem v ústřední táborové nemocnici zřízené v obci Děbin na levém břehu Kolymy. Levý břeh znamenal zlom v jeho vězeňském osudu – dal mu šanci stát se znovu člověkem. V povídkách zařazených do knihy Levý břeh popisuje autor s přesností chirurga nejen všepohlcující hrůzy táborů, ale také skromná gesta těch, kteří na levém břehu zachraňovali lidské životy. Šalamov měl k lékařům na Kolymě úctu. Byli pro něj jediní, kdo dokázali rozpoznat a pochopit lidské utrpení a nezřídka mu i zabránit. Přesto však povídky nejsou napsány s úmyslem ukázat Levý břeh jen jako oázu dobra. Šalamov v nich chce zůstat skeptikem, jakým ho učinil tábor: „Zlé by si měl člověk pamatovat spíše než dobré.“ Kniha Levý břeh je součástí souborného vydání díla Varlama Šalamova.

Levý břeh není klasická sbírka povídek. Jde především o popis reálií, o to, co Varlam Šalamov ve stalinských táborech nucených prací na Kolymě sám zažil. V Sovětském svazu vzniklo zejména za Stalinovy vlády tisíce táborů, kterými prošly miliony vězňů. Jak řekl sám Stalin: "Smrt jednoho člověka je neštěstí, smrt milionu lidí je pouze statistika." Sovětské gulagy nebyly vyhlazovací, ale byly zaměřeny na využívání otrocké práce vězňů, mezi hlavní úkoly patřila těžba strategických surovin a stavby náročných projektů (např. Bělomořsko-baltský kanál). Velká část gulagů ale patřila mezi tzv. tábory smrti, kde vězni hladověli, mrzli, umírali v důsledku dřiny, nemocí, nedostupnosti lékařské péče. Takové byly i tábory na Kolymě, kterými Varlam Šalamov prošel. Co si z toho (mimo jiné) odnesl?

Co jsem viděl a pochopil v lágru:

• Neobyčejnou křehkost lidské kultury a civilizace. Z člověka se při těžké práci, zimě, hladu a bití během tří týdnů stávalo divoké zvíře.
• Pochopil jsem, že přátelství, kamarádství se nikdy nerodí ve skutečně těžkých podmínkách, kdy je v sázce život. Rodí se v podmínkách těžkých, ale snesitelných (v nemocnici, ne ve výkopech)
• Pochopil jsem, že člověk se stal člověkem proto, že je fyzicky silnější, houževnatější než kterékoliv zvíře - žádný kůň by nevydržel práce na dálném severu.
• Viděl jsem, že jediná skupina lidí, která si uprostřed hladu a ponižování zachovala alespoň trochu lidskou tvář, byli lidé nábožensky založení - téměř všichni setkáři a část popů.
• Viděl jsem, jak pádným argumentem může být pro intelektuála obyčejná facka.
• Pochopil jsem, že je možné žít ze zlosti.
• Pochopil jsem, že je možné žít z lhostejnosti.
• Viděl jsem, že ženy jsou slušnější, obětavější než muži - na Kolymě se nestávalo, že by muž přijel za ženou. A žen přijíždělo mnoho.
• Nepotlačitelný sklon ruského člověka k udávání a stížnostem.
• Zjistil jsem, že svět se nedá dělit na dobré a špatné lidi, ale na zbabělce a odvážné. Devadesát pět procent zbabělců je při sebemenším nátlaku schopno nejrůznějších podlostí, které přinášejí smrt.
• Jsem přesvědčen, že lágr je vcelku záporná zkušenost - každá hodina v něm prožitá člověka kazí. Lágr nikdy nikomu nedal a nemohl dát nic dobrého. Na všechny - civilisty i vězně - působí lágr rozkladně.

Kniha Levý břeh představuje velmi působivé a cenné svědectví o tom, čeho jsou lidé schopni... I proto je nutné takové knihy vydávat a hlavně číst...

Hodnocení: 4/5

Varlam Šalamov: Levý břeh

• Nakladatel: G plus G
• Překlad: Sergej a Jan Machoninovi - z ruského originálu Levyj bereg
• Popis: 1× kniha, vázaná, 268 stran
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)