pondělí 13. července 2015

Lucie Tučková: Suzanne Renaud, Petrkov 13

Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud. On – podivín z Vysočiny, ona krásná Francouzska z bohaté rodiny zvyklá na pohodlný městský život. Nechápala jsem to. Jak to mohlo fungovat? Jak mohla tahle žena, první absolventka univerzity v Grenoblu ženského pohlaví, skončit v Petrkově? Petrkov nebo Grenoble? Jak by mohl někdo váhat? A to jsem si Petrkov představovala ještě značně idylicky, před půl rokem jsem se tam byla podívat… (viz: Novoroční putování krajem Bohuslava Reynka). Pořád jsem měla před sebou sice krásné, ale taky velmi depresivní Reynkovy grafiky, dokumentární film z 60.let, kde Reynek v naprosto nuzném stavu vstává do tmy, velmi těžce pracuje někde u ovcí a po večerech ryje do desek. Na okně jinovatka, promrzlý dům, k snídani melta a suchý chleba. Kde je tady místo pro vtipnou a chytrou básnířku?


Objasnila mi to biografie Lucie Tučkové, která vyšla v loňském roce a hned zaujala – v tradiční anketě Lidových novin se umístila na třetím místě. Rezervovala jsem si ji v knihovně, a když na mě konečně došla řada, s potěšením jsem se začetla.  A musím hned říci, že to byl velmi příjemný čtenářský zážitek – a hlavně: konečně jsem to celé pochopila. Suzanne Renaud opravdu pocházela ze skvělých poměrů. Její básnická prvotina byla mimořádná a všichni jí věštili velkou budoucnost.  V osobním životě se ji ale tolik nevedlo – první láska zahynula na frontě ve světové válce, další blízký muž zemřel na nádor na mozku. Suzanne toužila po veliké lásce, ta ale nepřicházela. Místo ní se objevil Bohuslav Reynek. Vlastně se neznali, viděli se jen jednou, když se Reynek zastavil v Grenoblu, aby poznal ženu, jejíž verše ho natolik zaujaly, že je přeložil do češtiny. Rozuměli si, to ano, intelektuálně si byli velmi blízcí, ale jen jako přátelé. Začali si psát, Suzanne psala velmi osobní a přátelské dopisy, jenže takové psala i dalším známým. Reynek si to ovšem vyložil jinak, a sice jako vyjádření vřelého citu. A podle toho se zachoval – požádal Suzanne, které v té době již bylo hodně přes třicet o ruku. Velmi jí to zaskočilo, nechtěla se vdávat bez lásky, na druhou stranu se cítila provinile, že něco takového rozpoutala. Doléhal na ní věk, biologické hodiny asi také tikaly, velkou váhu měla asi i Suzannina matka, které se Bohuslav líbil. Suzanne tedy nakonec se sňatkem souhlasila, vymohla si jen, že budou trávit půl roku v Československu a půl roku ve Francii. 

Příjezd do Petrkova byl šok. Renaud se domnívala, že si bere šlechtického synka ze zámku, ale byla to chyba v překladu… Petrkovský „zámeček“ byl spíš zemědělskou usedlostí. K tomu drsné klima Vysočiny… Naštěstí tu byly ty krásné měsíce ve Francii. Psala se třicátá léta minulého století, První republika, cestování nebyl problém, i peníze se našly. A přišly děti, Suzanne bylo už kolem 40, když se narodili synové Daniel a Jiří. Děti se staly novým smyslem jejího života, začala zase psát, Reynek maloval, ve Francii měl úspěch, byla to šťastná léta, dokonce i ta manželská láska se nakonec objevila. Suzanne se snažila změnit i Petrkov, nechala si sem dovézt z původní vlasti nové plodiny (chřest, fazolky), zachovávala si svůj francouzský šarm, pěkně se oblékala, líčila – do vesnické komunity tak ovšem moc nezapadla.

 

Jenže pak přišel Mnichov a zrada Francie a po ní začala druhá světová válka. Reynkovi zůstali v Československu, ze zámečku byli vyhoštěni, což ovšem nebyla zase taková tragédie, Reynek nebyl na hospodaření stavěný a po smrti otce se s rolí hospodáře těžce smiřoval. Útočiště našli u Floriánů v Nové Říši. Vždycky jsem si tuhle kapitolu jejich života přestavovala jako velmi depresivní záležitost – o to víc mě překvapilo, že to bylo docela příjemné období v životě rodiny. Suzanne u Floriánových pookřála a rozkvetla, Florianovi byli velká rodina, která žila s vírou v Boha, v pokoře, byli to vzdělaní a kultivovaní lidé, kteří se Reynkovým stali velkou oporou.

  

O to horší to bylo po válce. Přišel nedostatek, bída, Reynkovi ale nechtěli emigrovat. Museli by tu nechat majetek po rodičích a začínat v padesáti někde od nuly se jim už prostě nechtělo. Jenže přišel rok 1948 a pak už se odejít nedalo. A i kdyby to bylo bývalo šlo, Reynkovi k vystěhování neměli dostatek finančních prostředků. O hospodářství přišli, třeli bídu s nouzí, ani synové neměli žádnou pořádnou práci, Suzanne si později hodně vyčítala, že v Československu zůstali. Bylo to velmi těžké období, doléhaly na ní deprese, materiální nedostatek (nemohla si dopřát ani svou milovanou kávu),  přesto se dokázala se situací vyrovnat. Držela ji nad vodou rodina, hlavně oba synové, francouzské knihy, přátelé, byť jich ubývalo. Cizinci museli zemi opustit a čeští přátele z řad spisovatelů a výtvarníků  končili často ve vězení či bez prostředků.

Oživení přišlo v 60. letech, kdy se o Reynkovi začalo znovu mluvit a na Vysočinu za ním jezdila spousta hlavně mladých lidí. I Suzanne začala po letech zase psát a na konci života vznikla její nejlepší díla. Zájem o Reynkovo dílo zřejmě pomohl Suzanne i na poslední cestě, věděla, že její manžel se dožil úspěchu a že její obětování se snad nebylo marné. Jen poslední přání se splnit nepodařilo, toužila po tom být pohřbená v rodné Francii, místo toho leží na hřbitově ve Svatém Kříži. Bez ní by nebylo Bohuslava Reynka, kterého dnes tak obdivujeme. Kvůli němu a jejich dětem zůstala v Československu a byla mu celý život oporou. Byla to neskutečná žena….



Lucii Tučkové se podařilo napsat skvělou knihu. Zúročila mnohaleté bádání v českých i francouzských archivech a v pozůstalostech a napsala velmi čtivou knihu na pomezí beletrie a literatury faktu.  Čerpala v ní z dochované korespondence, součástí knihy je bohatá fotografická příloha i poprvé do češtiny přeložené básně z poslední etapy básnířčina života. Suzanne Renaud je představena jako mimořádná žena,  talentovaná, vtipná, obětavá.  Je dobře, že po velké pozornosti, které se Bohuslavu Reynkovi v poslední době dostalo (velká výstava loni v létě doprovázená masivní reklamní kampaní, vč. billboardů „o géniovi, na kterého jsme měli zapomenout“), přišla řada i na jeho neméně nadanou ženu, která s ním prožila život v dobrém i zlém. Kniha je nejen unikátním svědectvím o osudech jedné mimořádné rodiny, ale i o tom, jaké byly poměry v Československu v letech dvacátých až šedesátých. Doporučuji.


Hodnocení: 100%

Lucie Tučková: Suzanne Renaud, Petrkov 13
  • ·         Nakladatel: Paseka
  • ·         ISBN: 978-80-7432-353-9, EAN: 9788074323539
  • ·         Překlad: Reynek, Jiří
  • ·         Popis: 1× kniha, vázaná, 324 stran, 14,5 × 20,5 cm, česky
  • ·         Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Žádné komentáře:

Okomentovat