Název knihy, Deník z kibucu s podtitulem České stopy na
břehu Galilejského jezera, přesně odpovídá obsahu. Jaroslav Balvín,
třiatřicetiletý spisovatel ze severních Čech, se v zimě roku 2015 vypravil
do Izraele, aby tam jako dobrovolník pracoval dva měsíce v kibucu a zároveň aby se porozhlédl po osudech Čechoslováků, kteří se do tohoto nového
státu přestěhovali v průběhu 20. století.
Z deníku nevyplývá, že by měl tuto
problematiku nějak ošetřenou předem, o tomto přání se vlastní zmínil až v přijímací
kanceláři dobrovolníků v Tel Avivu, ale měl štěstí a dostal se do kibucu Ejn Gev na břehu Galilejského jezera a úpatí Golanských výšin, kde po druhé světové
válce působili židovští přistěhovalci z Československa.
S některými dosud žijícími kibucníky, nebo s jejich potomky, se
Jaroslav Balvín měl příležitost setkat, z jejich vyprávění se tak dá poskládat
docela zajímavá historie. Autor měl v Izraeli příležitosti i prostudovat
řadu písemných pramenů, vzpomínek pamětníků, navštívil i některá muzea a
památníky věnované holocaustu, vystěhovalectví či vzniku státu Izrael. Tahle
část knihy je zajímavá a záslužná, některé vzpomínky dosud nebyly zveřejněny,
dostalo se i na otázky života Židů za první republiky, za protektorátu, v Terezíně…
Zajímavý byl samozřejmě i popis toho, jak to v kibucech,
v tomto kolektivním způsobu bydlení a hospodaření, chodilo, a to od
počátků dvacátého století až téměř do současnosti. Docela jsem koukala: velká bída, hodně fyzické práce, děti v kolektivní
výchově téměř od narození, rozhodoval volený výbor, běžné věci řešil správce vybíraný
na několik let, socialismus v praxi… V současné době
kibucy fungují spíše jako zprivatizovaná zemědělská družstva, spousta dříve
platných pravidel o chodu podniku a společném životě jeho obyvatel se uvolnila,
dnes řada kibuců prosperuje, ale potýká se s nedostatkem mladých lidí,
kteří by takto chtěli trvale žít.
Postřehy o kibucech a hledání československých stop ovšem
prolínají zážitky a hlavně osobní názory a postřehy samotného autora. Musím se
přiznat, že mi ten člověk vcelku brzo začal lézt na nervy. Ok, chápu, že mu
manuální práce příliš nevoněla (pár dní pracoval s rybáři, zbytek pobytu
pak dobrovolničil v závodní jídelně), taky věřím tomu, že si s ostatními
dobrovolníky, kterým bylo kolem 18-20 lety a zajímal je hlavně alkohol, moc
nerozuměl. Ale potřebuju vědět o tom, jak nadrženě se cítil nebo který kolega
ho „sral“ nejvíc? Ano, pro články na blog o tom, jak se žije dobrovolníkům v Izraeli,
to je docela dobrý materiál, ale v knize
tohoto zaměření mi to přišlo nepatřičné, občas i vyloženě rušivé. Jako by celý text knihy opravdu vznikl přímo na
místě a už s ním nikdo nepracoval, neprošel žádnou redakční úpravou, jen se vydal. I
když asi právě tohle byl autorům záměr, jen já jako čtenář se s ním odmítám
ztotožnit…
Co oceňuji, je slovníček pojmů na konci knihy a černobílé fotky z navštívených míst. Jen
s těmi ofocenými materiály z písemných dokumentů si mohl dát autor
větší práci – trochu srovnat svislice, příp. vyfotit lepším přístrojem, nebo je
do knihy vůbec nedávat.
foto Mariana Šlechtová |
Hodnocení: 65 %
Jaroslav Balvín: Deník z kibucu
- Nakladatel: NOVELA BOHEMICA
- ISBN: 978-80-87683-47-7, EAN: 9788087683477
- Popis: 1× kniha, brožovaná, 198 stran, 13 × 20 cm, česky
- Rok vydání: 2015 (1. vydání)
Musím říct, že mě podobné cestopisné, ale přitom autentické knížky, fakt hodně baví. :) Ale jako musí tam být taková ta syrovina. Nemám rád třeba Ziburu, který je už od poslední knížky hodně pop. :) Jako mám rád třeba i rady, které dávají tady, přímo od těch lidí, kteří si zkusí nějaké přežívání. Třeba právě jako to, co patří do outdoorové lékárničky. ;)
OdpovědětVymazat