Jaroslav Balvín: Deník z kibucu

Název knihy, Deník z kibucu s podtitulem České stopy na břehu Galilejského jezera, přesně odpovídá obsahu. Jaroslav Balvín, třiatřicetiletý spisovatel ze severních Čech, se v zimě roku 2015 vypravil do Izraele, aby tam jako dobrovolník pracoval dva měsíce v kibucu a zároveň aby se porozhlédl po osudech Čechoslováků, kteří se do tohoto nového státu přestěhovali v průběhu 20. století.  

Z deníku nevyplývá, že by měl tuto problematiku nějak ošetřenou předem, o tomto přání se vlastní zmínil až v přijímací kanceláři dobrovolníků v Tel Avivu, ale měl štěstí a dostal se do kibucu Ejn Gev na břehu Galilejského jezera a úpatí Golanských výšin, kde po druhé světové válce působili židovští přistěhovalci z Československa. S některými dosud žijícími kibucníky, nebo s jejich potomky, se Jaroslav Balvín měl příležitost setkat, z jejich vyprávění se tak dá poskládat docela zajímavá historie. Autor měl v Izraeli příležitosti i prostudovat řadu písemných pramenů, vzpomínek pamětníků, navštívil i některá muzea a památníky věnované holocaustu, vystěhovalectví či vzniku státu Izrael. Tahle část knihy je zajímavá a záslužná, některé vzpomínky dosud nebyly zveřejněny, dostalo se i na otázky života Židů za první republiky, za protektorátu, v Terezíně…

Zajímavý byl samozřejmě i popis toho, jak to v kibucech, v tomto kolektivním způsobu bydlení a hospodaření, chodilo, a to od počátků dvacátého století až téměř do současnosti. Docela jsem koukala: velká bída, hodně fyzické práce, děti v kolektivní výchově téměř od narození, rozhodoval volený výbor, běžné věci řešil správce vybíraný na několik let, socialismus v praxi…  V současné době kibucy fungují spíše jako zprivatizovaná zemědělská družstva, spousta dříve platných pravidel o chodu podniku a společném životě jeho obyvatel se uvolnila, dnes řada kibuců prosperuje, ale potýká se s nedostatkem mladých lidí, kteří by takto chtěli trvale žít.

Postřehy o kibucech a hledání československých stop ovšem prolínají zážitky a hlavně osobní názory a postřehy samotného autora. Musím se přiznat, že mi ten člověk vcelku brzo začal lézt na nervy. Ok, chápu, že mu manuální práce příliš nevoněla (pár dní pracoval s rybáři, zbytek pobytu pak dobrovolničil v závodní jídelně), taky věřím tomu, že si s ostatními dobrovolníky, kterým bylo kolem 18-20 lety a zajímal je hlavně alkohol, moc nerozuměl. Ale potřebuju vědět o tom, jak nadrženě se cítil nebo který kolega ho „sral“ nejvíc? Ano, pro články na blog o tom, jak se žije dobrovolníkům v Izraeli,  to je docela dobrý materiál, ale v knize tohoto zaměření mi to přišlo nepatřičné, občas i vyloženě rušivé.  Jako by celý text knihy opravdu vznikl přímo na místě a už s ním nikdo nepracoval, neprošel žádnou redakční úpravou, jen se vydal. I když asi právě tohle byl autorům záměr, jen já jako čtenář se s ním odmítám ztotožnit…

Co oceňuji, je slovníček pojmů na konci knihy a  černobílé fotky z navštívených míst. Jen s těmi ofocenými materiály z písemných dokumentů si mohl dát autor větší práci – trochu srovnat svislice, příp. vyfotit lepším přístrojem, nebo je do knihy vůbec nedávat.

foto Mariana Šlechtová

Hodnocení: 65 %

Jaroslav Balvín: Deník z kibucu

• Nakladatel: NOVELA BOHEMICA
• ISBN: 978-80-87683-47-7, EAN: 9788087683477
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 198 stran, 13 × 20 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)