Kulturní březen 2017

Hmm, to mi ta kulturní sumarizace moc dlouho nevydržela. Anebo, že bych byla tak kulturní, že si to nestíhám ani psát? Fakt je, že když si to nakonec sepíšu, cítím se mnohem líp… Aspoň na chvíli se vytratí pocit, že vůbec nic nestíhám…

Tak tedy nejprve březen 2017.

Tenhle měsíc byl hlavně ve znamení múzy Thálie. Do divadla jsem celkem šestkrát. K tomu šest knížek a dvě audioknihy, shlédla jsem čtyři filmy a vyrazila třikrát "mezi lidi".

Co se týče divadle, tak první byla Salome v Rubínu. Petr Kolečko a Daniel Špinar "převyprávěli" původní hru Oscara Wildea. Salome jako uječená šestnáctiletá puberťačka (výborná Pavla Beretová), rozvrácená bohatá rodina, incestní vztah k Herodovi... Ondřej Pavelka mi stále víc připomíná Pepíčka Zímu... Už jsem v Rubínu viděla lepší kusy...

Další divadelní zážitek: premiéra na Nové scéně ND: Na moři, zírám nahoru. Trochu zvláštní představení, ale vlastně dost poetické. Líbilo se mi to, ale ještě víc by tohle představení, resp. scénu asi ocenil náš Bartoloměj - deset automatických praček na jevišti!

Následovalo Divadlo NaHraně v Divadle Kampa: Vanilková džungle. One woman show. Neskutečná Diana Toníková. Výborné, ale šíleně trýznivé, příběh samotný je stupňující se děs. Bez panáka po představení to nešlo. Rozhodně ale divácký zážitek par excellance.

Taky ne úplně odpočinkové: Divadlo v Dlouhé: Hovory na útěku. Bertold Brecht v roce 2017? Poslední režie Jana Borny. Konec světa nebude, něco se posralo aneb všechna tráva je už spasená... Intelektuální rozhovory dvou uprchlíků čekajících na pas za druhé světové války, přerušované brutálními kabaretními songy. Nečekaně aktuální a velmi působivé. 

Do Národního, resp. do Stavovského jsem pak vyrazila na Spalovače mrtvol. Tahle inscenace nemá moc dobré kritiky, asi bych se na ni za normálních okolností nevypravila, ale byla změna představení. A velké překvapení, fakt se mi to líbilo, mělo to spád, herci byli výborní (hlavně Pechlát a Javorský), moderní zasazení do nákupního centra mi vůbec nevadilo. Nekopíruje to slavný morbidní film, je to jiné, ale dobré.

Poslední divadelní kus března bylo představení Medvědi, které uvádělo Klicperovo divadlo na festivalu Dítě v Dlouhé. Zdramatizovaný příběh Jana a Františka Nedvědových. Pro děti to teda zrovna nebylo, ale já jsem se zasmála, jako už dlouho ne.

Knihy:

Po několika letech jsem se vrátila k Leo Babautovi a jeho knize Zen a hotovo, tentokrát v podobě audioknihy v podání Michala Švarce. Dostala jsem to CD k nějaké objednávce zdarma. Zen a hotovo je geniální, jednoduché a já pořád nechápu, proč se tím neřídím… Ach jo. Kde bych už byla? Každopádně audioverze je třeba do auta dost dobrý nápad, jen bych interpretovi doporučila, aby víc klesal hlasem a odděloval věty, odstavce a kapitoly.

Druhá audiokniha na dlouhé večery byl Frederick Forsyth: Kobra. Původně vyšlo v roce 2011, jako audioknihu s výtečným Janem Hyhlíkem v roce 2016 vydalo Tympanum. Tentokrát žádní Afgánci, žádní teroristé, ale boj proti kokainu. Opět výborné, spojení Forsyth a Hyhlík je pro mě zárukou napínavé zábavy.

V březnu jsem přečetla dvě knihy, které bych ohodnotila 100%, kdybych bývala byla měla čas napsat na ně recenzi… Ale nějak jsem to nezvládla. Nicméně: jedna z nejlepších knížek letošního roku je pro mě Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante. Nadchla mě. Připomněla mi italský filmový neorealismus. Poválečná Neapol, všudypřítomná bída, ozvuky fašistické minulosti, dvě chytré a nadané holky, z nich ale jen jedna může jít studovat, pohled na tuhle dobu holčičíma očima… Fakt výborné. Už jsem to doporučila mnoha lidem a dokonce jsem se i kvůli této knize rozhodla, že v červnu pojedu do Neapole na prodloužený víkend….

Druhá stoprocentní kniha: Petr Stančík: Andělí vejce. Stančíka jsem našla už pod vánočním stromečkem, žěšila jsem se na něj, ale trochu mi zkazilo náladu několik recenzí, ze kterých zbyla podivná pachuť. Získala jsem dojem, ze Stančík se v knize chová podobně xenofobně jako Jiří Vondruška, v hlavě mi zvonilo sousloví o tom, jak se autor v knize "odkopal" a vůbec se mi do té knihy nechtělo. Nakonec jsem svou nechuť ale překonala a jsem za to fakt ráda. Andělí vejce je totiž krásná knížka a já ji můžu jen doporučit.

Do březnového soupisu patří ještě dvě knížky pro děti: Dubánci  a výborná kniha Kosprd a Telecí. Kriminální žánr pak reprezentuje tak trochu jiná severská detektivka Závěje a knížka, ke které jsem si úplně nenašla ten správný vztah: Jääskeläinen Pasi Ilmari: Magický průvodce městem pod pahorkem .

A jaké filmy ke mně doputovaly? Viděla jsem dva filmové hity. První byl Masaryk, který mi způsobil zklamání… Nevim. Jedním z kritérií dobrého filmu pro mě je, ze ma člověk chuť shlédnout ho znovu. Masaryka vidět znovu nechci. Jako film to na mě moc nefungovalo. A Roden nepůsobil vůbec šarmantně...

Poprvé v životě jsem byla v kině se svým synem. Pečlivě jsem vybírala film i dobu, aby ho to bavilo a aby v kině nebylo moc lidí. Psí poslání. No, taky nevím. Jako zážitek z první návštěvy kina dobrý, ale nevydrželi jsme do konce. Nějak mě to nebavilo. Asi nejsem správná cílová skupina. Z podobné kategorie byl pak film Můj přítel delfín, i když tohle mělo aspoň trochu děj… Z dokumentárního ranku byl potom Můj soukromý měsíc, zajímavé, ale zase nijak zvlášť objevné. Vygooglete si toJ

V březnu jsem zvládla dvě literární akce – první byla Literární středa v naší liberecké krajské vědecké knihovně, kam chodím snižovat věkový průměr. Druhá pak byla Blogerská merenda Albatros Media, kde jsem věkový průměr zase silně zvýšila:-)

Poslední akcí, kterou nesmím v březnu zapomenout, byla výstava Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně. Kulturní zážitek měsíce.