Tahle kniha, to je pro mě návrat do mládí. Četla jsem ji poprvé někdy na sklonku osmdesátých let, kdy v češtině vyšla, pak v průběhu času ještě minimálně jednou či dvakrát.
Nedávno jsem si na ni vzpomněla při čtení vtipných glos brněnské vědkyně Julie Dobrovolné, které občas sdílí na svém Facebooku. Snaží se v nich na pravěkých příkladech představit vědecký provoz.
Okamžitě mě to naskočilo: táta, strýc Véna a Ernest! Trochu jsem zapátrala na síti a našla skvostné rozhlasové zpracování s Milošem Kopeckým, Josefem Větrovcem, Janem Hartlem a dalšími.
S potěšením jsem si poslechla, a pak z knihovny vytáhla ještě jednou ono ohmatané vydání z roku 1987, ve skvělém překladu Jaroslava Kořána a s vtipnými ilustracemi Petra Poše.
O čem to vlastně je? O rodině hominidů z pleistocénu, kteří jsou na technologické úrovni své doby, ale zároveň mají vynikající vyjadřovací schopnosti a kultivovaný slovník. Hlavní hrdinou je táta, který se snaží vylepšit pozici rodu homo a dosáhnout pokroku. Jeho ideologickým odpůrcem je strýček Véna, který se jakékoliv změny děsí a hlásá návrat na stromy. Za svým bratrem ale občas chodí na návštěvu a plísní ho za vývojové skoky: ovládnutí ohně, přechod na tepelně upravenou stravu, jeskynní malby apod. Důležitou roli hrají tátovi potomci, synové Ernest (vypravěč), Oswald, William, Wilbur a Alexander, které otec děsí svým altruismem, když hodlá bez ohledu na prospěch rodiny bezplatně vyslepičit rodinná tajemství kdejakému africkému hejhulovi. Oblíbená postava je také z ciziny dorazivší strýček Ian, který na svých cestách doputoval až do Číny a na Dálný Východ. V každodenní interakci našich předků vznikají velmi vtipné a zábavné situace, které bez problému pobaví i současného čtenáře (tedy mne rozhodně).
Tetičku Aggie připravil o druha lev. Tetička Nellie ovdověla zásluhou srstnatého nosorožce a Pam zůstavil samotě hroznýš královsky. „Chtěl ho mermomocí sníst,” stěžovala si tetička Pam, „i když jsem ho varovala, že mu po něm nebude dobře. Ale copak mě někdy poslechl? Kdepak ten! Povídal, že je to stejné, jako sníst užovku. Tak si ho aspoň nasekej na kousky, proboha, povídám. Ale kdepak, ani ho nenapadlo. Jenom proto, že jsem to řekla já, samosebou. Povídal, že ten had si taky nikdy nic nekrájel, tak co by si ho krájel on? Myslel si, že co může had, může on taky. To se ví, že nemoh. Ani z p o l o v i n y. Ale když ten umíněný, paličatý blázen konečně uznal, že jsem měla jako obvykle pravdu, bylo už pozdě. Vezměte si z toho ponaučení." Vyprávěla tuhle příhodu nezvedeným dětem vždycky, když se dávily, jak se bez rozžvýkání snažily polknout velké sousto. Jindy zase její zatrpklá tvář zvlhla slzami, dlouhý nos jí zčervenal jako malina a kolébala svým hranatým tělem ze strany na stranu v návalu výčitek svědomí. „Měla jsem mu toho hada po půl metru překrojit sama,” vzlykala. „Aspoň by byl dneska naživu. Neudělala jsem to, poněvadž jsem si myslela, že mu to dá za vyučenou. Nechala jsem ho sníst aspoň o čtvrt metru víc, než bylo zdrávo. Ach, Monty, Monty, proč jens mě tolik provokoval?
.....
A najednou stála v našem středu hrozivá postava strýčka Vény, promlouvající hlasem posledního soudu.
„Teďs tomu nasadil korunu, Edwarde!” hřímal. „Mohlo mě napadnout, že k tomu dřív nebo později dojde, ale nejspíš jsem se domníval, že tvé bláznovství má své meze. Byl jsem samosebou na omylu! Člověk tě jen na hodinku spustí z oči a už vyvedeš další pitomost. A t e ď t o h l e ! Edwarde, jakkoli jsem tě už dříve varoval, jakkoli jsem tě coby tvůj starší bratr snažně prosil, aby sis to dvakrát rozmyslel, než budeš pokračovat ve svém katastrofickém kursu, abys změnil svůj způsob života, než tebe a tvé blízké strhne do nenapravitelné zkázy, dovol, abych ti teď a s desetinásobným důrazem řekl: Zadrž! Zadrž, Edwarde, než bude příliš pozdě — zadrž, pokud ještě je čas . . .”
Nejsem neliberální, Edwarde, a tak daleko klidně zajdu. Ale t o h l e ! Tohle je něco úplně jiného. Tohle by mohlo skončit kdovíkde. Dotýká se to každého. I mne. Mohl bys tím vypálit les. A co bych si pak počal?”
„Nemaluj hned čerta na zeď, Véno. To se jen tak nestane,” řekl táta.
„Určitě ne? Můžu se tě na něco zeptat, Edwarde? Máš to vůbec pod kontrolou?”
„No — víceméně. Víceméně mám.”
„Co tím myslíš, víceméně? Buď to pod kontrolou máš, nebo nemáš. Nevytáčej se. Můžeš to například uhasit?”
„Když to nekrmíš, uhasne to samo,” řekl defenzívně táta.
„Edwarde,” řekl strýček Véna, „varuju tě. Odstartoval jsi něco, co taky možná nedokážeš zastavit. Takže ty si myslíš, že to vyhasne, když to nebudeš krmit! A co když si to umane, že se to bude nějak živit samo, to tě nenapadlo? No, kde bys potom byl?”
,Ještě k tomu nedošlo,” řekl mrzutě táta. „Zatím mě stojí všechen čas, abych to vůbec uživil, zvlášť když celou noc prší.
„Pak ti vážně radím, abys to už dál nepřikrmoval,” řekl strýček Véna, „nebo ještě rozpoutáš řetězovou reakci.
....
Jeskyně byla dlouho domovem velké medvědí rodinky, která teď s nelíčeným překvapením zírala, jak pochodujeme dovnitř, abychom je vyhnali. Nemohli uvěřit svým očím. Museli mít dojem, že se podává oběd. A pak po nich táta začal házet hořící louče. S užaslým a zuřivým kvičením se vyhrnuli ven, naplňujíce vzduch zápachem přičmoudlé srsti. Jejich vůdce, kterého jsme všichni dobře znali jako největšího násilníka v široširém okolí, se po nás ruče začal sápat, aby však vzápětí zjistil, že už nejsme tou někdejší snadnou kořistí, když jsme se proti němu sešikovali se sekerami v jedné a planoucími pochodněmi v druhé ruce. Od naší bitevní linie výhrůžně stoupal kouř a starý Brumla se náhle zarazil v půli kroku. Jeho kohorta měla oči navrch hlavy, když jejich šampión váhavě přešlapoval a jenom bezmocně vrčel, místo aby nás jaksepatří ztrestal. Potom z naší falangy vyletěla další ohnivá raketa, provázená pokrouceným ohonem kouře, a zasáhla ho přímo mezi oči a nakrátko mu zažehla huňaté obočí. Tím bylo rozhodnuto. Mlátě se prackami po čenichu a s lícemi skrápěnymi slzami bolesti a ponížení Brumla ustoupil a zbytek jeho vojště se stáhl s ním.
.....
„Jak povídám, všude tam pobíhali sobi a v jejich patách neandertálci.”
„Další druh hominida?” zeptal se vzrušeně táta.
„Nejsem si jistý, jestli to jsou hominidi,” odpověděl strýček Ian. „Ale rozhodně stojí za pozornost. Nám se ovšem moc nepodobají. Jsou celí chlupatí, porostlí srstí jako kozy, a mají to taky zapotřebí, když chtějí obstát v tom studeném fukeři. Nejsou moc vysocí, ale žádní mrňousové to zas nejsou, byl jsem jen asi o pět centimetrů vyšší, takže jsme spolu vycházeli celkem slušně. Mají široké, ozvučné hrudi, ale chodí jinak než my, spíš jako opice, s podkleslýma kolenama a na vnější straně chodidel, jako malé děti. Jsou skoro bez krku, hlava jim sedí mezi rameny a čela mají zločinecky nízká. Ale to neznamená, že za nimi nemají žádnou šedou hmotu. Ani nápad, holenkové! Úplně vidíte, jak jim nad ušima bubří mozek. Mám je za inteligentní pronárod. Parádně štípají pazourek, parádně! Ale v hlavách se jim někdy honí divné myšlenky; to mají na svědomí ty dlouhé prosněné a proplkané noci v jeskyních.” "Jaké divné myšlenky?” zeptal se táta.
Strýček Ian potřásl hlavou. „Obávám se, že na moje gusto až moc metafyzické. Já jsem spíš praktický typ. Ale pohřbívají své mrtvé.”
„To se mi zdá neprozřetelné,” řekl táta.
„Oni se na to dívají opačně,” řekl strýček Ian.
,A nelíbí se mi ta jejich srst,” dodal táta. „Přílišná specializace.” „Největší starosti jim působí zuby,” řekl strýček Ian. „Mají hrozně zkažené zuby; jsou to hotoví mučedníci, aspoň většina. Navíc trpí artritidou. Počítám, že nebýt toho, chodili by vzpřímeněji. Je tam hrozně vlhké klima.”
Roy Lewis se narodil v roce 1913, studoval filozofii a ekonomii, studia ale předčasně ukončil a věnoval se kariéře novináře. Pracoval pro Economist a The Times, je spoluautorem několika odborných publikací. "Co jsme to tátovi provedli" (The Evolution Man, časopisecky 1960, knižně 1963), bylo jeho první a na dlouhou dobu jediné beletristické dílo. Humoristická kniha ho proslavila a dočkala se řady vydání a překladů. V devadesátých letech se k beletrii vrátil několika knihami, které věnoval provokativním reinterpretacím viktoriánské éry. Zemřel v roce 1996.
Hodnocení: 100 %
- Nakladatel: Odeon
- EAN: 9788071067849
- ISBN: 80-7106-784-9
- Originál: Evolution the man
- Překlad: Kořán, Jaroslav
- Cena vázaného výtisku: 30 Kčs
- Náklad: 23 000 výtisků
- Rok vydání:1987 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat