Do letošní užší nominace Magnesie Litery za prózu se mimo jiné dostal i knižní debut Lucie Faulerové Lapači prachu. Vyrazila jsem tedy neprodleně do naší knihovny a malou bílou knihu s růžovým nápisem jsem si donesla domů.
Hlavní hrdinkou je Anna, sedmadvacetiletá žena, která si žije svůj vlastní, trochu destruktivní život. Je sama, odmítá se vázat, rozhodně se nehodlá rozmnožovat, neřeší konvence, trochu (dost) lže, sem tam se vyspí s nějakým debilem....Stereotypní práce v call centru, nákup, televize bez zvuku, cigáro a alkohol, samota doma. S nikým se nekamarádí, stýká se (spíš vynuceně) pouze se svou sestrou Danou, která se zdá být jejím pravým opakem. Pečlivá hospodyňka, matka tří malých dětí, která má o svou sestru starost a nechápe její způsob života a nazírání na svět. To nepochopení je ale vzájemné, ani Anna nedokáže pochopit, jak Dana může žít tak, jak žije. Nulový čas pro sebe, otročení dětem a manželovi, dokonce oběť domácího násilí. A do toho se postupně a chvílemi spíš nahodile vyjevuje minulost obou sester, tragický osud jejich rodičů i jich samotných. Touha po moci a ovládání, touha po svobodě, touha - po čem vlastně?
Lucie Faulerová vystudovala bohemistiku v Olomouci, působí jako redaktorka literárního časopisu Aluze. Já jsem jí zaznamenala v souvislosti s projektem mé oblíbené Kateřiny Šedé Brnox (Průvodce brněnským Bronxem), kde Lucie Faulerová vystupovala jako spoluautorka. Mimochodem, konečně si budu moci tuhle knížku pořídit, po dvojím vyprodaném nákladu právě teď vychází třetí vydání...
Lapači prachu jsou psány netradičním stylem a překvapivý jazykem, velmi se tam opakují věty a myšlenky, chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla, pak už mě to ale začalo hodně bavit, zejména její dialogy jsou skvostné. Malinko mi připomněly jednak Annu Bolavou a jednak i Macochu od Petry Hůlové. Zřejmě si to doba žádá, psát o "divných" a z hlediska společnosti "málo funkčních" ženách. Mě osobně je to ale téma dost blízké...
Byla to ta nejhorší chvíle jejího života, tedy kromě všech ostatních. Byla to ta nejhorší chvíle mého života, tedy kromě všech ostatních. Kromě těch, co už byly za mnou a mávaly mi s výrazem spokojenosti z dobře odvedené práce, a kromě těch, co se na mě těšily, přešlapovaly nedočkavostí, vyhlížely mě s vytrčenými bradami a s doširoka se rozevírající náručí. Jenže legrace je, že zvyknout se dá opravdu na všechno. A tak vás to po čase začne tak nějak nudit. Přestanete se třást strachy, přestanete si hlodat nehty z nervozity a na tu facku nastavíte tvář, ještě prstem ukážete, kam si to štiplavé požehnání přejete tentokrát, ó ano, prosím, ještě, ještě, plesk z jedné strany, plesk z druhé. A pokud to dost nezabolí, pokud vás to nezaskočí, nepřekvapí, nepodlomí nohy, nekopne do slabin, nesvrhne na zem, nepřizabije a nepřidupne vám to krk, jste dokonce lehce zklamaní. To bylo všechno...? Vážně – tohle? Nic lepšího neumíš? Pche a palec dolů.
...
Rušnou ulicí prochází mladá žena, ačkoli ve skutečnosti je starší, než si představujete. Je jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta. Ano, lze říci babí léto, ale byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta. Slunce už nehřálo dost natolik, abyste vysedávali na lavičce v parku, ale ještě to stačilo na procházku jen v tenkém svetru. A v jednom z takových svetrů šla právě mladá žena, vážně je starší, než si představujete, po rušné ulici. Vlastně jde v kabátě... ne, ve svetru. Hm. Mladá žena šla ulicí jen v lehkém smetanovém kabátě. Bylo přívětivé odpoledne, tak přívětivé, jak si jen dokážete přívětivé odpoledne představit v jednom z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta.
...
„Zvláštní,“ řekne. Ano, i tuhle hru známe. Upusť slovo a čekej, až ho někdo sebere, ofouká ze všech stran a podá ti ho zpět. Tahle hra mě nudí ze všech nejvíc. Když řekne půlku a čeká, až se zeptám na druhou. Tak nechám její slovo ležet, a vidím se, jak si stahuju kalhotky, dřepnu si a čurám na něj nezastavitelným proudem, který zní jako uklidňující zurčení lesního potůčku.
„To je fakt zvláštní,“ řekne ještě jednou. Sebere to slovo sama a hodí ho na zem z větší výšky. Plesk. Cítím, jak mi pulzuje žíla na spánku. „Že to takhle dokážeš brát,“ dodá, jako by mi odpovídala na otázku: a co je zvláštní, Dano? Ten její plevel je opravdu docela zajímavá záležitost, jak teď sama vidím.
"Jako že je to minulost. A konec.“
„No… jo, dokážu. Taky to tak je, ne?“
„Ale furt to byl člověk ve tvým životě. Dost důležitej.“
„Jak ty víš, kdo je pro mě důležitej?“ vyprsknu, protože tentokrát mě opravdu upřímně pobaví. Začnu si znovu, tentokrát vytrvaleji, hrát se zapalovačem.
Myslím, že Lapači prachu se Lucii Faulerové dost povedly. Není to knížka pro každého, navíc je to pěkná deprese, ale rozhodně zdařilá prvotina. Jsem zvědavá, jak si s touhle knihou porota Magnesie Litery poradí.
Hodnocení: 85%
Lucie Faulerová: Lapači prachu
- Nakladatel: Torst
- EAN: 9788072155569
- ISBN: 978-80-7215-556-9
- Popis: 1× kniha, brožovaná, 224 stran, česky
- Rozměry: 11,5 × 19,5 cm
- Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Žádné komentáře:
Okomentovat